Dialog s Miroslavem Florianem

„Když láska umírá,
je nejsilnější,
rozvine se jak infantérie
při marné zteči.
Když láska umírá,
svět se boří
a duje vítr, ten popálený vítr
z Tichomoří.
Když láska umírá,
drtí jak Golem.
A potom zadrhne o pavučinu,
o neviditelné sbohem.
Když láska umírá,
ty myslíš, že se vzdává?
Budem u ní bdít a budem za ni dýchat,
i když už nepoznává…“

„Když láska umírá,
v její sílu musíš skálopevně věřit,
nedbat obětí
čas sobě spravedlivě měřit.
Pak se ten hrůzný zázrak, vyvolenče boží,
i tobě možná jednou stane.
Ta, co již nepoznává, rozhrne smrti hloží
a novým žárem, sice zvolna,
ale znovu vzplane.
Za polibek, když ústa již nejspíš navždy mlčí,
nahlas poděkují znovu živé modré její oči.
Procitne v čase, kdy hvězdy lehce blednou.
V něm, v udivených očích, znovu uslyšíš
to tobě tak dobře známé: Ještě jednou! … Ještě jednou…“