Ach, vznosně bujné zadečky mulatek smavých,
žárem touhy žhnoucí na zlatém srpu pláže Copacabana,
tam za rytmu samby v úžlabiny polokoulí pružných
gejzírem slasti prýští protoplazmy bílá fontána…
Ach, explozivní vášeň ze severských ledů něžných blondýnek,
ta srážívá mladé tělo slastnou detonací vprostřed cesty
– do jehličí,
ač v lesku modrých očí jen chladný plane plamínek,
tisícům jezer v ticho lesa rudá ústa žhavě křičí…
Ach, ten výšivkami zdobně třpytný sarafán
průvodu dívek jdoucích chorovodem s vědry pro vodu,
tíhou jejich skvostně bujných ňader zcela zasypán
– takovou smrt představit si dovedu…
Ach, věčně rozdychtěné dcery sluncem sežehnuté pusty,
vy Terpsichory nejvyššího divokého boha Čardáše,
hlavu rády omámíte temně rudým vínem – a chtivými ústy,
vírem stehen nad cimbálem topíte i primáše…
Ach, a kdo rád nepřipsal by svoji vinu
jiskrnému dalmáckému vínu za opojně sladká běsnění,
však o náruživých toulkách v úžlabinách medem zvoucích
bobřích klínů vyprávět smí jen skautský bobřík mlčení…
Ach, ano, tak krásně vzdychal jsem večeru pozdnímu.
Tak mlčel jsem si svou minulostí a světem
mladosti mé nejkrásnějších filmů,
před očima neustále ten úchvatný proud slastně běžel,
skvostnými obrazy okouzlen a ostražitý
ze sedmičky ze Strážnice Tramínu.
Však náhle jedné rozkvetlé zahradě v očích zcela blízko
smyslný smutek života beznadějně vězel…
I když smutek těla může být veliký a duše po žárem mrazící poezii
celým srdcem vytrvale prahne,
není radno rušit ve snění básníky, nejeden z nich jak vyrušená
medúza instinktivně žahne…
Nerušte proto, prosím, básníka za noci ni za dne,
nerušte jej v situaci žádné,
dovolte mu mnoho a volně sobě snít
s očima zavřenýma ostražitě bdít
– vždyť nemá to nikdy snadné,
ten paličatý čisté krásy slouha,
ukojit tělo tak snadno lze
– jak neukojitelná je snivé duše touha…