Bohyně

Apolena mívala vždy styl. V každé situaci a za každého počasí byla rozkošnou baculí, která dokázala přitáhnout snad každý pár očí bez rozdílu na pohlaví. Milovala módu, výrazné líčení a svoji hustou dlouhou hřívu, kterou velice ráda ladila do výrazných barev. Její účes vždy harmonizoval s náladou a barva vlasů s obdobím. Byla plná rozmarů, živočišná a život dokázala pokořit v každé situaci. Přirozenou dominantností si získávala přízeň každého, kdo měl v oblibě rázné ženy.

Vyrostla jako jedináček zbohatlíků a tak ze všech stran byla už od mala protěžovaná. Sice tím získala pro život nutné sebevědomí, ale dál už jí nedocházelo, že svým panovačným jednáním spoustě lidem ubližuje. Rodinné poměry byly zaslepené penězi, falší a zvláštním napětím. Otec půlku života trávil na služebních cestách či dovolených, potřebných k pročištění mozku. Máma s kdekým koketovala, užívala si manželových příjmů, takže jí nedocházelo, že z dcery vyrostla drsná šelma, opečovávaná pouze najatou chůvou. Apolena kvetla jako ledová růže plná trní a tak ani náhlé dědictví, po tragické smrti obou rodičů, s ní neotřáslo jinak než touhou po mamonu.

Na světě měla pouze jednoho člověka, kterého dokázala o cokoli poprosit. Byla to její chůva. Stařičká paní, hrbící se každé ráno u stolku s čerstvou snídaní a hledící na svět moudrýma, laskavýma očima. Ta jediná ji dokázala zkrotit a navést občas na správnou kolej, protože jinak Apolena pálila své okolí na uhel.

S oblibou se každé ráno dračice dlouze protahovala na široké posteli, vrněla jako kočka a těšila se, až se opět promění v Madam a užije si den podle svých představ. Pro někoho namyšlená, pro někoho nepříjemná, však pro mužské pokolení zatraceně přitažlivá. Taková dokázala být za každé situace.

„Co potřebujete?“ houkla otráveně do telefonu, když se zrovna nakrucovala před zrcadlem.
„Jen jsem se chtěl zeptat, zda všechno funguje jak má a jestli není potřeba, abych přišel znova,“ pípal na druhém konci mužík středních let, který ji v předešlý den opravoval lednici.
„To bych vám snad zavolala, ne?“ vmetla mu do ucha ráznou odpověď Apolena, vyvrátila oči, ale i přes jeho dotěrnost si u zrcadla přejela dlaní po ňadru.
„Já vím… já… vím to, jen kdyby náhodou… moje služby jsou vám k dispozici…“ zbrkle reagoval vlezlý opravář.
„Nepotřebuji vás, slyšíte? Ne – po – tře – bu – ji,“ důrazně opakovala Bohyně.

Ve skutečnosti si ovšem předešlý den i jeho přítomnost užila. Už od chvíle, kdy si střízlíka pustila do bytu, aby jí spravil porouchanou chladničku, v něm ucítila maximální pokoru. Byla o hlavu a půl vyšší, hleděla na něj z vršku a bavila se nad tím, jak na prázdno polykal, jak se nervózně potil a jak z něj byl na hony cítit chtíč. Provokativně se před ním promenádovala v županu, okolo prstů obtáčela dlouhé korále, které se zalíbením sukovala do uzlu a tím pak chrastila v dlani přímo nad mužíčkem.

Lebedila si v těchto situacích. Dokonce ani nezapomněla utrousit poznámku o lednicoidním výprasku za neposlušnost, při čemž se opravář viditelně zachvěl. Vychutnala si ho do konce jeho návštěvy. Potěšeně jej vypouštěla z bytu. Stála ve dveřích, čekala až se drobný střízlík protáhne malou mezírkou a zvonivě se rozesmála, když se na ni z rohožky tesklivě zadíval. Doufal v něco víc už jen proto, že viděl provokativně poodhalené proporce i rajcovní chování. Jenže se dočkal pouhého výsměchu, zabouchnutých dveří a hrobového ticha.

„Madam, já bych se přeci jen přijel podívat. Nebojte se, nic bych vám neúčtoval. Jen bych se velmi rád přesvědčil a uklidnil. Nerad bych něco zanedbal,“ vtíral se dál pan Alpa.
„Nemám na vás čas!!! Pokud to stihnete do půl hodiny, dobrá. Zastavte se, ještě jednou si to zkontrolujete, ale dál na vás nemám čas, slyšíte mě chlape?“ rozkřičela se Apolenina přirozená nátura.
„Jedu okamžitě! Budu u vás za deset minut! Děkuji!“ rozloučil se vlezprdel a položil hovor.

Apolena se mohla spokojeně usmát. Právě v těchto situacích vlhla a v přísném zacházení se ukájela. Ovšem i když cítila příležitost, dokázala si udržet vážnou tvář, protože milence si velmi ráda pečlivě vybírala. Usadila se tedy ke stolečku u okna, usmála se strojeně na stařenku s konví plnou kávy a schválně stopovala čas, aby mohla drze vynadat mužíčkovi s brašnou, za každou zpožděnou minutu.

„Co máš dnes v plánu, Apolenko?“ zkusila se drsněny zeptat chůva.
„Ještě uvidím. Má dojít ten slizoun ze včera. Lidskej odpad. Byl vlezlej jako štěnice,“ rozesmála se se šálkem u rtů.
„Apolenko, neměla bys takhle mluvit,“ brzdila její věty stařena.
„Musím! Zdržuje mě! Chci si zajít do salónu, protože mi mají došít ty nové šaty. Je to poslední zkouška a jen díky tomuhle červovi musím vyrazit později!“ zamračila se nervózka a znovu zabodla zrak do nástěnných hodin.

Nevnímala přednášku a ponaučování. Mívala dny, kdy byla schopná respektovat starou ženu a vracet jí tak roky, ve kterých se jí věnovala o hodně víc, než její vlastní matka. Svým způsobem ji i milovala, ale nátura jí nedovolila přikývnout pokaždé, když dostávala od moudré ženy céres. Takže i dnes se trpělivá chůva raději odebrala do svého kamrlíku a při pletení vlněných punčoch mohla dlouze a smutně přemýšlet nad zkaženou duší mladé ženy.
Zvonek u dveří zacinkal dvě minuty po slíbeném příchodu. Apolenou to doslova škublo a ke dveřím utíkala naprosto ovládnutá zlostí. Krátce se vydýchala, upravila uvolněný župánek a opovržlivě pohlédla střevlíkovi do tváře, když otevřela dveře zděděného domu.

„Jdete pozdě! Řekl jste deset minut a podívejte se na hodinky kolik je!“ štěkala na něj už ve dveřích.
„Omlouvám se. Velice se omlouvám!“ vžil se okamžitě do role opravář a dychtivě čekal, až mu baculka uvolní vstup.
„Doufám, že obratem zase odtáhnete, protože na vás vážně nemám čas!“ natiskla se zádami na futra a nabídla tak mezírku ke vstupu.

Trpasličí muž se prodral kolem měkkých křivek, pod mohutným poprsím a jen co se zastavil ve studené chodbě, třásl se maximálním chtíčem. Už jen tenhle vstup ho dokázal uspokojit. Pouhý pohled na poloobnaženou, zlou ženu, neznající stud, s ním třepotal na místě. Byl nadržený na tvrdé zacházení, vysílal prosebné signály a doufal v krutou přísnost.

„Co na mě čumíte, chlape? Lednice je támhle!“ prskla mu do tváře Apolena a rozmáchla se rukou směrem ke kuchyni.
Korále zachrastily a sádlo na Apoleniných pažích se rozvlnilo. I kozy se rozbimbaly pod noční košilkou na ramínkách a jemným župánkem. Hučela jako piliňák, naháněla drobnotu k chladničce a pomalu se začínala bavit, protože viděla jeho pokoru. Krčil hlavu mezi ramena, třepal se mu hlas a když se hlasitě vysmívala jeho vlezlosti, nevydržel nápor a padl na kolena.

„Vy jste to na mě poznala, že ano? Jste Bohyně! Madam dovolte mi…“ drmolil své vyznání chlápek s brašnou.
„To víš, že poznala. Přesto nejsi o nic zajímavější, než včera,“ odfrkla Apolena a ukázala prstem zpátky ke dveřím. Mužík se po kolenou plazil okolo hromotlučky, pokoušel se zapůsobit sliby a nabízel cokoli, za naplnění svých tužeb. Jenže přesto, že peníze znamenaly pro Apolenu víc než život, nedala se lacino chytnout. Hleděla vysměvačně na klečícího maníka pod sebou, otírala o něj špičku svého střevíčku a přesto, že měla stehna ulepená od kundího mazu, razantně opruzáka vyhodila z domu ven. Chvíli ho pozorovala skrz okénko v chodbě a náramně se bavila, když se zvedal ze země. Oprášil si kolena, upravil si pracovní mundúr a sklesle odcházel k autu, protože měl jistotu, že k téhle Bohyni se už nikdy nebude moct ani přiblížit.

Apolena si v duchu poklepala na rameno a hrdě odcházela do ložnice. Měla radost, že se vlezprdelky zbavila bez problémů a navíc zažila další chvíli, kdy mohla vidět druhého na kolenou. Tohle přesně jí rozpouštělo spodek jako kostku ledu. Ukapávala na podlahu a nakrucovala se před velkým zrcadlem, aby vypadala dokonale, protože dojednaný krejčík byl právě tím mužem, který ji velmi přitahoval.

„Takhle jdeš ven, Apolenko?“ zastavila její kroky v chodbě chůva.
„Jo. A zrovna takhle!“ odštěkla baculka panovačně, obešla stařenku a vypadla z domu k autu.
Usadila se za volant, nahnula se ke zpětnému zrcátku a zkontrolovala make-up. Silnou vrstvu nánosu parfémovaného smaltu, který sjednotil pleť, vytónoval tvářičky a pomáhal držet perfektní líčení. Rudé rty se přísně řasily pod špičatým nosem a černě rámované oči střílely ledové rampouchy z modrých zorniček na každého, kdo kolem ní prošel. Dupla na plyn, protočila pneumatiky na místě a rozjela se k salónu za městem.

Věděla, že na ni čeká mladý a pohledný krejčík. Mladý jehlička měl v sobě jak onu jasnou submisivitu, tak i kus vzdoru. Při každé zkoušce se jí dotýkal s maximální úctou a přitom z místnosti zlostně vyháněl každého, kdo jim tam vpadl bez zaťukání. Uměl se poté roztomile donekonečna omlouvat, což se samotné Apoleně velmi líbilo. Dál pak ochotně nastavovala buclaté tělo a užívala si konečky prstů, kterými se jí nervózní švadlenka dotýkal.

Byl o hlavu vyšší než ona a možná proto tolik toužila ho vidět na kolenou. Na krejčíka měl obrovské mužné dlaně, což ji nadzvedávalo ze židle. Ovšem, když se jí dotkl, aby pomohl z kabátu či do vozu, cítila velikou touhu po tomhle obrovi. On sám vyslal spoustu signálů, ve kterých se dalo docela zřetelně číst. Několikrát dal najevo zájem o její dominantní osobnost a tak možná i proto mu potřebovala dokázat svoji sílu.
V den poslední zkoušky se patřičně vyšňořila. Dlouhá úzká černá sukně s vysokým pasem jí vyrýsovala postavu, vysoké podpatky přidaly pár centimetrů, na míru šitý korzet sevřel buclaté křivky a zploštil oblé bříško. Monstrózní prsa se tak dokázaly dmout pokaždé, když se pracně nadechla. Rudé vlasy do pasu jí hladily ramena i celá záda a krátce střižená ofinka odhalila panenkovskou tvář.

Čerstvá, plná síly a extravagance vstoupila do salónu. Ramena halila tylovým závojem a nemohla se dočkat až projde špalírem zvídavých, závistivých klepen a vstoupí do soukromé dílničky mladého krejčíka.
„Tak dnes naposledy,“ uvítal ji s pokorným úsměvem, jak měl ve zvyku.
„Doufám, že naposledy,“ pronesla otráveně Apolena, i když srdce jí bušilo na poplach a stehna se k sobě lepila maximální touhou.
„Vše máte připraveno, Madam,“ oslovil krásku krejčík a podal bohatou róbu na ramínku.

„Vy máte úplně hotovo? Dnes nebudu zkoušet?“ zarazila se přísněna, protože tímto by jí mladík zaškrtal všechny plány.
„Budete, Madam. Pro jistotu, abych si byl jistý, že jsem práci odvedl na výbornou,“ sklopil stydlivě zrak.
„Už jsem se lekla, že byste mne odbyl,“ oddechla si nenápadně Apolena a bez váhání podala průhledný závoj švadlenkovi do rukou.

Pouhý dotek pavučinkové šálky mu rozklepaly kolena. Ten nesoulad něhy a rázného zacházení mu opět pomátlo hlavu stejně jako při každé předchozí zkoušce. Roztřeseným hlasem poděkoval, odložil hebký šál a vykoktal ze sebe nabídku případné pomoci.
„Chceš mi pomoct? Rozepni mi háčky na zádech,“ zatykala mu drze Apolena, otočila se k němu zády a nabídla korzet k rozepnutí.

Tímto ho měla jasně v hrsti. Věděla, že poslušňák ji vyháčkuje ze sevření a byla si jistá, že tímto u zkoušky nezůstane. Stehna o sebe klouzala díky kundímu lepidlu a když krejčík vyhrál nad první galanterní překážkou, nezapomněla zavrtět zadečkem.
Přešlápla si z nohy na nohu, zakroutila boky a počkala si na další zdobivé uvolnění. Háček po háčku povoloval v dlouhých prstech chlapských dlaní. Pomalu odhaloval bílou kůži a povoloval slisovaným křivkám se vracet do původního stavu. První faldík na zádech s ním roztočil svět, druhá oblinka mu roztepala spánky a když se díky volnosti Apolena roztouženě nadechla, ucítil průšvih v kaťatech.

„A teď sukni,“ otočila se k němu nestydatá prsatice.
Švadlena se ze všech sil snažil brát celou situaci profesionálně. Jenže ho už tolikrát připravila o rozum, že tohle svlékací představení v něm zapálilo bezhlavý chtíč. Apolena před ním stála v dlouhé úzké sukni, Široký a zdobený pás jí končil pod mohutnými prsy a zakrýval tak měchovité bříško. Dvě bílé pumy byly na černém podkladu krásně vidět. Svěšené těžké hrozny se mu bimbaly kousek od paží a připravovaly ho o zbytek rozumu.

„No? Tak co bude?“ zamračila se kozatka.
„Promiňte, Madam,“ zamrkal mladík, nechtěně se vrátil do reality a pokusil se dlouhými prsty dostat ke šněrování suknice, které končilo mezi prsy.
„Na co myslíš?“ překvapila ho Apolena, protože její hlas zněl hebce jako křišťálový zvoneček.
„Na nic, paní,“ pokoušel si udržet vážnou profi tvář.
„Vážně na nic? Jak se vůbec jmenuješ?“ projela mu kšticí něžnými prsty.
„Jsem Pavel, madam,“ zápasil dál se šněrovačkou nervóza, protože na hřbetu ruky cítil hebkost jejích koz.
„Ty víš, proč sem tak často chodím, že Pavle?“ pohladila ho znovu jemně, tentokrát po tváři.
„Kvůli zkouškám, Madam?“ poníženě se vynechal ze hry hromotluk.
„Jsi pomalý! Moc pomalý! Kdybys sloužil u mě ve vile, asi bys byl hodně bit,“ stále ještě k němu promlouvala klidným hlasem zákeřná šelma.
„Promiňte, madam,“ zamžikal víčky Pavel a přidal na tempu, aby si krásného motýla konečně vykuklil.
„Moc pomalý jsi,“ zasyčela mu u ucha i přesto, že poslední suk pevného šněrování povolil a sukni už pomalu stahoval přes kulaté boky.
„Já se omlouvám, madam!“ přikrčil se krejčík.

Oběma bylo jasno, že přeskočená jiskra zapálila startovací metu, před kterou oba musely utéct do finále. Ani jeden nechtěl dál couvnout, protože Apolenina polonahota rajcovala oba stejně. Pavel si před ní poklekl, aby mohl ve vší opatrnosti stáhnout suknici až ke kotníkům a rázněna ho zvláštně jemně hladila stále ve vlasech.
Jako by si chtěla nahradit tu něhu, kterou celý život postrádala a zároveň jakoby se chystala k útoku. Bříška prstů jí rejdila po jeho kůži, prodírala se krátkým sestřihem a díky své mohutnosti vypadala velmi přitažlivě.

Odlesk mokrých stehen Pavla maximálně odzbrojil. Ucítil kundí parfém a zblízka sledoval smáčenou cenduli, kterou Apolena už dlouhá léta zásadně neukrývala v kalhotkách. I dnes si k němu vyšla na ostro a to mu vzalo dech, stejně jako když u něj byla poprvé. Avšak blízký pohled na chtivou číču ho připravil o hlas.
„Pomoz mi do šatů,“ natočila se bokem u jeho obličeje, aby si mohl prohlédnout i dokonale tvarovanou, obrovitou zádel.
„Já nemůžu, madam. Nezlobte se, prosím,“ svěsil hlavu vyčerpaně.
„Jak to, že nemůžeš???“ zvedla obočí Apolena a nebezpečně škrtla ostrými nehty po jeho dnes tolik ohlazené hlavě.
„Nemůžu,“ zabědoval Pavel, protože nechtěl znovu halit tuhle krásu do nové róby.
„Říkám ti, abys mi pomohl do šatů!!!“ vlepila mu vztekle facku.
„Poslužte si, ale já vážně nemůžu,“ vzdoroval krejčík a než aby uposlechl, nastavil znovu tvář k její úlevě.

Do Apoleny zase vjelo celé peklo. Čerti v ní tančili dupák a z očí střílely nebezpečné plameny, které se nedaly zkrotit ničím jiným, než absolutní poslušností. Ještě pár facek stálo drzouna jeho odmlouvání. Několik pleskanců a přišlápnuté stehno ostrým podpatkem.
Kroutil bolestivě tvář, ale stále odmítal vzdát se obrazu na královniny křivky. Nechal do sebe bubnovat zaťatými pěstičkami, nechal se tahat za uši a kroutit s nosem. Dokonce vydržel i pevný stisk pod krkem, protože krásná tvář přísné madam, mu hleděla přímo do ksichtu.

„Ty víš, co se mnou tohle dělá, že? Rozumíš mi, že?“ zasyčela mu u ucha chtivě.
„Moc dobře vím a opravdu rozumím! Jste Královna!“ chápavě reagoval na její tužby.
„Připrav se na malou zkoušku. Pokud ji zvládneš, nechám si tě,“ sykla mu dodatek do tváře a drsně mu škubla spodním rtem.

Pavel se rozklepal. Netušil, co bude následovat, ale těšil se i na to neznámo. Poděkoval za bolest, znovu k ní vzhlédl jako oddaný psík a poslušně čekal. Apolena se před ním usadila na pracovní stůl. Smetla na zem různé krejčovské cetky, pevně v ruce sevřela krejčíkův dřevěný metr na odměřování látek a položila se na desku stolu. Rozvalila stehna, sekla jej přes rameno dřevěnou pomůckou a luskla si u smáčených pysků.

Pavel nemeškal. Shrbil hřbet bolestí, protože rána ho zabolela, ale přesto se chopil úkolu. V kleče se přišoural blíž k Madam, jemně jí políbil masité pysky a pečlivě je olízal. Reagoval na její tělo, takže jen co se přísněna zakroutila jako nezbedné hádě, přidržel pysky od sebe, políbil rudé maso vevnitř a pustil se do ližby. Nenechal se rušit udrápanými nehty, ani vzteklým podpatkem, kterým ho Apolena povzbuzovala.
Občasné bodnutí do ramene, či rána na hřbetu mu naopak dělala velmi dobře. Takže se snažil ze všech sil vylízat paničku co nejlépe. Ani na prsty nezapomínal. Protáhnul škvíru ukazovákem, palcem přimáčknul zduřelý poštěvák a rozlízal chtíčem nateklé pizdí masisko.

Nakonec se do ní pustil docela zuřivě. Bál se, že by neprošel testem a proto si to chtěl alespoň užít. Skoro ani nevnímal, že se pod jeho jazykovkou běsněna zmítá k sladké křeči. Dál a dál zasouval ztuhlý jazyk do mokré pičky a citlivého poštěváka cucal i kousal, jako by byl z gumy.
Další vlna Apoleniny rozkoše ho probrala z ulízaného tranzu. Konečně si uvědomil, že jí opravdu dal co proto a že už prožila druhý orgasmus po sobě. Řezala do něj dřevěným metrem hlava nehlava a rozkazovala zastavit ulízanou hubu.

„Co to bylo, ty šmejde? Co to mělo znamenat, ty zmrde krejčovská? Neumíš poslouchat?“ třepala se na kraji stolu v sedě a pracně se snažila mu opět škubnout spodním rtem.
„Madam!!!“ úpěl Pavel, který sám čekal na další trest, jenže viděl, že je přísněna úplně zbavená všech smyslů.
Klečel pod ní, olizoval si kundí šlem ze rtů, poslušně čekal na další ránu a nechtěně vytékal do gatí. Výdrž ho zradila už ve chvíli, kdy se nad ním rozbimbaly obě vemena a viděl jí do tváře, zkřivené orgasmem. Zvládal pouze klečet, čekat na trest a samovolně vytékat do spodního prádla.

„Kdo ti to dovolil? Neslyšels, že jsem kázala STOP? Chtěl jsi mne vidět takhle uvolněnou? Dvakrát po sobě? Chtěl bys i třikrát, nebo co, ty nestydatý prase!!!“ pokračovala dál Apolena s rukou na poštěváku.
„Omlouvám se, madam,“ křivil ksicht zuboženec.

Nejraději by se na ni vrhnul. Položil by si ji na desku stolu a ještě párkrát ji prsty i ocasem dokázal, že udělá cokoli, jen aby byla jeho Vladařkou. Místo toho přihlížel umlaskanému prstokladu a dalšímu orgasmu v pořadí. Její hladová pizdina uslintaně polykala nekompromisní levačku, pravačka přidržovala nadzvednutý břišní lalok a drzá pusa vyrážela hlasité vzdechy, které chtě nechtě, odposlouchávaly pomocné švadlenky ve vedlejší místnosti.

Když celé představení skončilo, otevřel krejčík pusu a poslušně olízal Královninu packu plnou šťávy. Nasytil se kundodrinkem a pohledem sliboval naprostou oddanost. Chtěl se ji bát, chtěl jí sloužit a klečet věrně po jejím boku. Byl si jistý svým rozhodnutím i vzplanutím, protože už ho zase jemně hladila ve vlasech.
Pohled jí zjihl, sevřené rty povolily a něžně se usmívaly. Najednou z ní sálala veliká proměna, což Pavla ujistilo, že obstál ve výběru. Předla jako kotě, sladce se culila a ukojeným pohledem anděla slibovala, že u poslední róby určitě nezůstane.