„Mám jít s tebou nahoru?“ zeptal jsem se, když jsme zastavili u Zdeňky před domem.
„Asi ani nemusíš, hned budu zpátky.“
„Jak chceš.“
„Jen si poberu pár věcí. Navíc, myslíš, že kdybys šel se mnou, že odjedeme?“
„Hmm, to máš pravdu.“

Rozhlížel jsem se kolem a čekal, až se Zdeňka vrátí. Vytáhl jsem z kapsy telefon a zavolal Jardovi, že už se vracíme zpátky, ať nám nachystá pokoj. Myšlenky se mi nějak samy vrátily do doby zhruba před hodinou, vášnivá smršť, odehrávající se v pokoji, kdy za dveřmi seděl skorotchán se skorotchýní. Moc dobře věděli o tom, co se tam dělo. A na něm to bylo vidět. Skoro bych se vsadil, že sotva jsme odjeli, tak na to museli vlítnout. V duchu jsem se pousmál.

„Čemu se směješ?“ ozvala se vedle mě Zdeňka.

Byl jsem tak zabraný ve svých myšlenkách, že jsem si jí ani nevšiml.

„Ničemu, jen jsem vzpomínal na to, co se odehrávalo u tvých rodičů. A co se tam muselo odehrát, když jsme odjeli.“
„Jak to myslíš?“
„No, rozhodně věděli, co jsme tam spolu dělali, navíc tvému tátovi z toho pěkně stál, určitě si to rozdali, sotva jsme vypadli.“
„No fuj, to jsou teda představy,“ otřásla se odporem Zdeňka.
„Co je? To si myslíš, že se sexem přestali, sotva tě zplodili? Já nevím jak ty, ale já s tím rozhodně nehodlám přestávat ani po dětech.“
„Na tom asi něco bude… ale to neznamená, že by se mi ta představa musela líbit.“
„To chápu. A neříkala si jen pár věcí? Takhle to vypadá, že sis vzala půlku skříně.“
„Ale to je jen pár věcí,“ řekla takovým tím nevinným roztomilým hláskem.

Dál jsem to raději nerozmazával.

„Tak raději vyrazíme?“
„Jo, tak nastartuj a jedeme.“

***

Nestačil jsem ani vypnout motor a slézt dolů a Jarda už nervózně přešlapoval ve dveřích.

„Prosím tě, zvládneš to sama? Já asi budu muset jít zase něco řešit,“ otočil jsem se ke Zdeňce.
„Co mi jiného zbyde,“ povzdechla si.
„Děkuju, zlato,“ řekl jsem a políbil ji.

Za Jardou se objevil náš oblíbený číšník, pro tuhle chvíli nejspíš degradovaný na osobního poskoka. Tvářil se tak nadšeně, až mi ho bylo líto. Jarda ho ještě tiše instruoval, než došli k nám.

„Tak my teď půjdeme k serverovně a tady Milan se postará o tvou krasavici,“ rozkázal tónem, který nepřipouštěl odpor.
„Fajn,“ souhlasil jsem a sotva jsme byli z doslechu, dodal jsem, „ale nezvykej si mě takhle komandovat. Nejsem tvůj zaměstnanec, ani poskok.“
„No jo, no jo, ale pospěš si.“
„Snad nehoří.“
„Nehoří, ale ta tvoje odbornice si vymýšlí nesmysly za nehorázný prachy.“
„Fajn, já myslel, že peníze pro tebe nejsou až tak velký problém.“
„Peníze pro mě nejsou problém, protože je nevyhazuju za nějaký předražený nesmysly.“
„Proberem to v klidu se Zuzkou. Vždyť já ani nevím, o co jde.“

Usadili jsme se v kanceláři vedle serverovny. Vybídl jsem Zuzku, aby mi předložila svůj plán.

„To máš jednoduchý. Jestli jsem to správně pochopila, tak tohle je uzavřený klub a nemůže sem jen tak kdokoli,“ začala líčit svůj plán na zabezpečení.

Jakmile skončila, Jarda se zhrozil, kolik by to stálo.

„Co bys chtěl, expres služby jsou drahý, speciální vědomosti a dovednosti k tomu… A pořádný vybavení taky. Však ty taky expres speciální služby nedáváš zdarma.“
„To je fakt. A to, co jste navrhovali, se dá dodělat kdykoli, nebo to musí být teď?“
„Já na to připravím systém a dodělat se to dá kdykoli.“
„V tom případě to zatím odložíme, já si udělám malou anketu, jestli o to bude zájem a pak se uvidí.“
„Anebo bys to mohl udělat jen v části, takovou VIP zónu.“
„No vidíš, to mě nenapadlo.“

Hned začal vyzvídat a plánovat, co by stála VIP zóna. Zuzka chvíli přemýšlela a počítala, jakmile vyřkla třetinovou cenu, Jarda bez váhání souhlasil.

Přesunuli jsme se do malého salónku, kde na nás už čekala Zdeňka. Během několika minut před námi přistály plné talíře i láhev archivního vína.

„Tak na naší spolupráci,“ pronesl Jarda přípitek.
„Na spolupráci,“ odpověděl jsem.
„Hele, to jen tak trousíš dobrý nápady?“ zeptal se Jarda.
„Jak to myslíš?“
„No, jak jste to se Zuzanou plánovali, tak je to dost dobrý. Jak si můžeš být jistý, že za to dostaneš nějakou odměnu? Tohle poradenství by obvykle stálo pěknej balík.“
„Jak to říct. Vím, že když to řeknu tobě, tak se mi to vrátí přinejmenším v jiné podobě.“
„Jak si tím můžeš být jistý?“
„Za prvé ti důvěřuju, a za druhé jsme spolu udělali pár dobrých obchodů, získal jsem kontakty a tím, že tu teď jsem, získávám řekněme kritické informace o tom, jak to tady chodí. Ani jednomu z nás se nevyplatí toho druhého podrazit.“
„Jsme si vzájemně prospěšní.“
„A co je důležitější, nejsme pro sebe konkurence.“
„To je fakt.“

Zdeňka jen tiše přihlížela našemu rozhovoru.

„Máš dobrého kuchaře,“ pochválil jsem jídlo, jakmile jsem ochutnal.
„Vyřídím.“

Dál už jsme jedli mlčky. Talíře se vyprázdnily a láhev záhadně vyschla.

„Odskočím si a hned budu zpět,“ pošeptala mi Zdeňka.
„Tak se sejdem v pokoji, skočím ještě za Zuzkou, zkontrolovat jak to jde.“

Sotva nás Zdeňka opustila, Jarda ke mně přisunul obálku.

„Co to je?“
„Slíbená odměna, přece sis nemyslel, že bych ti zůstal něco dlužný. Dobrý nápady se musí ocenit a rychlá řešení také.“
„Díky. Jdu se podívat za Zuzkou a pak nejspíš zamířím do postele, mám toho za dnešek dost.“
„Chápu. Až půjdeš zpátky, tak se za mnou ještě zastav.“

Družný hovor se Zuzkou trval asi deset minut a o práci tam nepadlo ani slovo, ani jeden z nás neměl chuť to dál rozebírat. Před odchodem jsem jí nabídl, že jí sem nechám poslat nějakou dobrou večeři.

Jarda mi ještě v kanceláři nabídl panáka.

„Když už seš tady, mohl bys pro mě ještě něco udělat?“
„Co potřebuješ,“ povzdechl jsem si.
„Neboj, tentokráte to bude spíš příjemný. Potřeboval bych zhodnotit jednu dívčinu.“
„Jak to myslíš?“
„No měla by tu dělat striptýz, ale nejsem si jistý, jestli na to má.“
„Jak to?“
„Ještě to nedělala a není zrovna prototyp vychrtlé modelky.“
„Nezlob se, to nepůjde.“
„Proč ne?“
„Mám tady Zdeňku. Co jí asi tak mám říct? Celou dobu ji přesvědčuju, že sem nejezdím za holkama, ale za prací a ty mi navrhuješ tohle.“
„Ber to jako práci. Během deseti minut se ti předvede a pak si dělej, co chceš.“

Nevím, jestli mě udolaly ty jeho řeči nebo alkohol, ale nakonec jsem na to kývl.

„Je trochu stydlivá, tak má škrabošku, aby ji náhodou někdo nepoznal,“ upozornil mě Jarda, než jsme vstoupili do určené místnosti.
„To by mohla být docela výhoda, takový malý prvek tajemství,“ podotkl jsem.
„Tak šup dovnitř.“

Než jsem se nadál, už jsem stál v místnosti. Chvilku jsem se rozhlížel. Příjemné přítmí, jen malé pódium, nebo spíš molo s tyčí nasvícené několika reflektory, ale nijak moc ostře. Všechno docela tlumené a příjemné. Pár stolků s křesílky, při okraji místnosti několik oddělených boxů s výhledem na pódium a nikde nikdo. Pohodlně jsem se rozvalil v jednom boxu a čekal, co se bude dít.

Tichá hudba, kterou jsem ani pořádně nevnímal, se najednou změnila, nabrala na hlasitosti i na tempu. Nevědomky jsem začal do rytmu podupávat nohou. Jen jsem si pomyslel, že tu mohla být Zdeňka se mnou. A Zuzka vlastně taky, ta by si to asi vychutnala ještě víc. Nechal jsem přemýšlení o ženských a věnoval pozornost tomu, co se začalo odehrávat přede mnou.

Z jedné strany tam nakráčela shrbená postava v plášti a s kápí přes hlavu, co krok to úder gongu v hudbě. Došla až doprostřed a hudba utichla. Úder gongu a plášť letí k zemi. Nevím, kam dřív s očima, přestože byla ještě poměrně dost zahalená. Netušil jsem, co to Jarda kecal o postavě. Ano, nebylo to vychrtlina, ale podle jeho varování jsem si představoval nějakou macatou a pořádně oplácanou. To, co tu přede mnou stálo, byla normální holka, přesně tak akorát. Božský prsa, nádherný zadek a luxusní nožky.

Oblečená v dráždivé černo-červené kombinaci. Prohlížel jsem si ji odshora dolů a zase zpátky. Pod černým bolerkem se ukrývala krajková podprsenka, odhalené bříško, černý podvazkový pás s červenou krajkou na okrajích a černé vzorované punčochy. A ta škraboška přes oči tomu dávala nádech tajemství. Nemohl jsem z ní spustit oči.

Popošla pár kroků k tyči a do rytmu hudby se kolem ní začala vlnit a obtáčet. Předváděla neskutečně vzrušující představení. Musel jsem se přesunout blíž. Opustil jsem místo v boxu a sedl si ke stolku přímo pod pódiem. Její úsměv prozradil, že si povšimla stojícího údu. Při pohledu na ni jsem byl jako v transu, nevnímal jsem nic jiného než ji a hudbu.

Najednou byla tma a ticho, představení skončilo. Ani jsem se nepohnul a jen si se zavřenýma očima vychutnával mizející dojmy a blednoucí vzpomínky. Najednou jsem měl ruce svázané za židlí a přes oči šátek. Ani jsem se nebál, jen jsem čekal, co z toho bude. Bylo mi jasné, že tady mi nic nehrozí, v tuhle chvíli maximálně tak zneužití od holky.

Nožka v punčoše mi přijela od kolene k rozkroku a zpět a já jen vzdychl slastí. Obkročmo se nade mě postavila, cítil jsem, jak se její nohy dotýkají mých. Chytla mě za hlavu a vtiskla si ji mezi ňadra. Snažil jsem se do plic dostat alespoň trochu vzduchu. Můj ocas byl tak nalitý vzrušením, že hrozilo protržení látky na kalhotách.

Usadila se mi na stehnech. Nehty mi přejížděla po krku a po hrudi. Bylo mi jasné, že to zanechá stopy. Bylo mi to jedno, vzrušení a chtíč mi zatemnily mozek.

„Ne, to nejde,“ zaprotestoval jsem tiše, když mi dlaní přejela po ukrytém ztopořenci.

Vrznul zip. A po kratičkém zápasu s knoflíkem jsem na svém nabijáku ucítil chladný vzduch.

„A proč by to nešlo,“ pošeptala mi do ucha.
„Protože…“ začal jsem a najednou mi došel dech.

Stačil k tomu pouhý dotek její horké dlaně na tom správném místě. Vlasy mě zašimraly do nosu a donutily mě k nádechu. Do nosu mi pronikla vůně mladého ženského těla. Ten parfém mi byl povědomý a nejen on.

„Protože jestli toho nenecháš, tak se ti během pár okamžiků udělám do dlaně, miláčku.“
„Ty… tys mě poznal?“
„Ano. To ten parfém a nejen ten. Myslela sis, že škraboška mi zabrání poznat mou dokonalou milenku?“

Přitulila se ke mně ještě víc. Zmáčená štěrbinka se tiskla ke kamennému sloupu. Lapličky se rozestoupily a přijmuly ho mezi sebe. Pohupováním v bocích mi po něm přejížděla. To, že jsem měl zavázané oči, zostřilo mé ostatní smysly.

„Šššš,“ zastavila mě, a to jsem ji chtěl jen varovat, že tohle dlouho nevydržím.

Nadzvedla se a dosedla zpět. Tvrdý kolík zajel hluboko do jejího lůna. Vlhko a teplo, které odtud vycházelo, bylo pro mě poslední kapkou. Už to nešlo zadržet.

„Ooohhh…“ uniklo mi z úst.

Z mé hadice vystříkla dávka životodárné tekutiny. Mé další zavzdychání a další výstřik. Na to, že jsme se pomilovali odpoledne v bytě jejích rodičů, toho ve mně zbylo ještě víc než dost.

„Já…“ začal jsem.
„Pššš,“ zašeptala, „nekaž to.“

Zatímco mě objímala, uvolnila mi ruce a sundala i šátek z očí.

Neochotně se ze mě zvedla a zamířila zpět k pódiu, kde si vzala botky a přehodila přes sebe plášť. Když viděla, že jsem se z toho ještě nevzpamatoval, vrátila se ke mně. Plášť, rozevírající se při chůzi, odhaloval bílé kapky stékající po stehnech.