„Tak co ta tvá nová přítelkyně?“ zeptal se kolega od vedlejšího pracovního stolu. „Už ti dlouho nevolala.“
Zřejmě tím narážel na Evu. Opravdu, již se delší dobu neozvala. Ale i já měl důvod, sypat si popel na hlavu.
Po několika návštěvách v jejím bytě a vášnivě promilovaných nocích, můj zájem začal opadat.
Eva si totiž stále více nárokovala pozornost, a občas zaváděla hovory na téma, že bych se k ní měl nastěhovat, abychom měli na sebe více času.
Mně ale staromládenecký život takhle vyhovoval, a nechtěl jsem se vázat jen na jednu ženu.

A tak jsem se po jednom z hloupých dotazů kolegy na téma: „Táhneš to s ní ještě?“, rozhodl, že ji navštívím.
Celou cestu k ní jsem si vymýšlel alespoň trochu věrohodnou výmluvu, proč jsem se tak dlouho neozval. I když i ona nesla na našem chladnoucím vztahu trochu viny. Proč nezavolala ona? Našla si nového přítele, nebo jí hrdost nedovolovala ozvat se jako první?

Cestou jsem se ještě zastavil v květinářství a koupil kytku. Přijít s holýma rukama by bylo neslušné a hlavně neuctivé. Navíc, kytice vždy zachrání každou situaci a ženu potěší. Současně s tím jsem si vymýšlel věrohodnou výmluvu, jak omluvit mé delší odmlčení.

A tak jsem náhle stanul přede dveřmi Evina bytu.
Nadechl jsem se, odkašlal si a stiskl zvonek. Dlouho bylo ticho. Přiložil jsem ucho ke dveřím v očekávání, že z druhé strany uslyším nějaký pohyb.
Ticho.
Zazvonil jsem znovu a pro jistotu ještě zaklepal na dveře. Počkal jsem chvíli, a když se na opačné straně nic nedělo, otočil jsem se k odchodu. Eva zřejmě nebude doma. Taky jsem si uvědomil, že jsem před domem neviděl její auto.

V tom se u protějšího bytu otevřely dveře a mezi nimi stála rozcuchaná sousedka oblečená v domácím županu. Takový ten typ pavlačové drbny, která stále stojí u okna, nebo za dveřmi a sleduje cvrkot v domě.
„Jdete za paní Evou?“ zeptala se nejapně. Za kým bych asi tak šel, řekl jsem si v duchu. Nebo tu bydlí ještě někdo jiný?
Schoval jsem rychle kytici za zády a odpověděl: „Jo, ale asi není doma.“
„Paní je v nemocnici,“ dostalo se mi informace od Eviny sousedky.
„Stalo se něco?“ vznesl jsem v obavách dotaz.
„Já toho moc nevím,“ vysvětlovala sousedka. „Eva byla na nějaké kontrole u lékaře, pak tady byla sanita a odvezli ji asi Motola, prý na onkologii. Víc toho ale nevím.“
„Já si to zjistím, a děkuji,“ odpověděl jsem jí u již otevřeného výtahu.

Při cestě do práce se mi hlavou honily myšlenky, co se mohlo stát. Eva byla přece na plastické operaci spodku. Nikdy jsem se jí neptal proč. Mohlo to mít nějakou spojitost s jejím současným stavem? Měla operace něco společného s onkologickým onemocněním a to se jí teď vrátilo? V hlavě mi rezonovala jediná možná varianta, rakovina.

Vrátil jsem se do práce, kytici položil na pracovní stůl a těžce dosedl na židli.
„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě kolega.
„Je v nemocnici,“ odpověděl jsem nepřítomně.
„Tak co tady ještě děláš? Jeď za ní, to ještě stihneš, dokud jsou návštěvy. Já tě u šéfa omluvím, kdyby tě náhodou sháněl,“ vrazil mi do ruky kytici a vystrčil mě z kanceláře.

Cesta tramvají a metrem do nemocnice byla nekonečná. Hodnou chvíli zabralo i hledání lůžkového oddělení onkologie. Za tu dobu kytice trochu ovadla. Takový zvadlý puget nemůžu Evě dát a tak jsem se ještě vrátil do hlavní haly a koupil novou kytici.

Konečně jsem stanul v chodbě lůžkového oddělení.
„Leží na nadstandardu,“ ukázala mi setra, kterou jsem na chodbě potkal, na dveře u konce chodby. „Paní je po chemoterapii, ale už je jí dobře,“ ještě mě informovala.

Stál jsem chvíli před zavřenými dveřmi, a opět se zhluboka nadechl jako před tím u Evina bytu, vzal za kliku a otevřel.

Eva se obrátila ke dveřím a na jejím obličeji se objevil nefalšovaný údiv nad tím, kdo že ji to navštívil.
„Ahoj Pepo, co tady děláš, jak jsi mě našel?“ zahrnula mě několika dotazy.
Dal jsem jí kytici, sklonil se k ní a políbil.
„Zavolám sestřičku, aby přinesla něco na tu kytku,“ nabídl jsem se.
„To počká,“ zarazila mou iniciativu Eva. „Teď povídej, jak jsi mě tu našel?“ zeptala se znovu.
„Od sousedky, která bydlí naproti tobě. Evi, promiň, že jsem se dlouho neozval. Měl jsem moc práce, musel jsem rychle dokončit jeden projekt,“ snažil jsem se jí vysvětlit mou dlouhou odmlku.
„Nelži,“ utnula mé výmluvy.
„Máš pravdu, trochu jsem ti zalhal, ale jen takhle málo,“ ukázal jsem dvěma prsty několika centimetrovou mezeru. „Raději mi řekni, proč tu ležíš. To se ti to zase vrátilo?“ ukázal jsem rukou mezi její nohy.
„Ne, tentokrát je to trochu výš. Na kontrole mi zjistili, že to zachytili včas, a prý se to dá léčit. Zatím do mě cpou nějaké chemikálie,“ ukázala mi na kanylu, kterou měla zavedenou na ruce do žíly.
„Pojď se raději bavit o veselejších věcech,“ přerušila mě v předtuše, že jí budu klást další dotazy ohledně její nemoci.

A tak jsme zavzpomínali na hezké okamžiky a naše setkání u ní v bytě.
„Věříš tomu, že když si vzpomenu na to naše krásné milování, že mě to začne tam dole svědit?“ nečekaně se svěřila.
„To je dobře,“ potvrdil jsem to. „Je vidět, že nejsi zase tolik nemocná,“ usmál jsem se a položil jí ruku přes pokrývku na stehno. Uchopila ji a přetáhla si ji výše, takže jsem i přes deku ucítil hrbolek jejího pohlaví.

„Nemůže nás teď někdo překvapit?“ zeptal jsem se.
„Neboj,“ odpověděla Eva. „Je teď odpolední klid, a pokud nezazvoním na sestru, neobjeví se tu nejmíň dvě hodiny.“

Cítil jsem, jak se mi do hlavy hrne krev. Už je to docela dlouho, co jsem neměl nic s ženou. Práce na projektu zařízení hotelu, mě natolik zaměstnávala, že jsem v práci zůstával poměrně dlouho a domů jsem se vracel docela unavený.
Jenže teď ruka mezi jejími stehny, byť přes přikrývku, a dlouhý půst, začaly ve mně probouzet touhu.
Navíc jsem chtěl i Evě udělat dobře.
Sundal jsem ruku z pokrývky a zasunul ji pod deku. Na prstech jsem ucítil nahou pokožku stehna a příjemné teplo jejího těla.
Chvíli jsem ji tak nehnutě tiskl stehno, ale opravdu jen chvíli. Ruka se mi pomalu sunula výš. Očekával jsem látku kalhotek, ale ty jsem nenahmatal. Ruka se sunula stále výše, až jsem na prstech ucítil první chloupky jejího pohlaví. Eva mírně rozevřela nohy, a tak uvolnila cestu mým prstům pokračovat dál. Na bříšku ukazováčku jsem ucítil teplo a vlhko její vagíny.
Vnořil jsem ukazováček hlouběji.
Eva se na lůžku mírně prohnula a nadzvedla pánev, ve snaze dostat můj prst do sebe hlouběji.
Pokojem se začalo ozývat její hlasité vzdychání i zrychlený dech nás obou.
Ukazováček vklouzl lehce až na dno, Eva se uvolnila natolik, že se v ní lehce pohyboval. Po chvilce jsem přidal i prostředníček a posléze i prsteníček. Teprve nyní všechny tři prsty dostatečně vyplnily nenasytnou vagínu. Palcem jsem jí dráždil poštěváček.
Eva se na posteli zmítala a snažila se na prsty doslova napíchnout. Svou snahu doprovázela silným vzdycháním, že jsem chvílemi měl strach, aby to nebylo slyšet na chodbu a někdo z personálu si nespletl její výkřiky s voláním o pomoc a nepřekvapil nás.

Sestřičky zřejmě tou dobou seděly na sesterně u kávy, a tak toto nebezpečí nehrozilo.
Měl jsem samozřejmě chuť si stáhnout kalhoty, a prsty nahradit svým tvrdým penisem, ale měl jsem strach, aby nás přecejen někdo nepřekvapil.
Eva se nečekaně vzepjala, já ucítil na prstech prudký stah vagíny. Následoval silný výkřik a záplava poševní tekutiny.
Doslova se zhroutila zpět na lůžko a silně oddechovala. Vyndal jsem z ní mokré prsty a utřel si je o prostěradlo.
Seděl jsem u ní do pozdního odpoledne a povídali jsme si spolu. Ten den jsem Evu viděl naposled.

Eva M. zemřela 22. 2. 2022 ve věku 54 let po dlouhé, nevyléčitelné nemoci.