Jak to bylo s orlojem 🇨🇿

Zapomeňte na Jiráska a přečtete si skutečný příběh o vzniku pražského orloje.

———————————————

Petr z Husi se v Praze objevil asi před dvěma lety. Všem okolo tvrdil, že je bratrancem rektora univerzity a kazatele z Betlémské kaple Jana Husa, ale nikdo je nikdy pospolu neviděl. Zatímco mistři z univerzity chodili disputovat do šenku „U zelených šišek“, kde se nad korbely piva „sdisputovali“ jak zákon káže, Petr byl vídán „U mlsného mnicha“, odkud to měl jen pár ulic domů, kde bydlel a pracoval u mistra hodináře Mikuláše Štítného ze Žlázy.

Protože doma na venkově už se železem přišel do styku u kovářského mistra, u Mikuláše mu šla práce s ozubenými koly a kolečky docela od ruky. Byla to práce kovářská, zámečnická i hodinářská zároveň. Od každé profese něco. Petra u mistra drželo jak řemeslo, tak i jeho dcera Márinka a žena Elka. Zatímco o Márinku mohl mít zájem i v tělesné rovině, u paní mistrové mohl jen okem zálibně pohlédnout a ohodnotit její tvary. Na víc si ani netroufal byť jen pomyslet. Žena o zájmu o svou osobu cosi tušila a dráždila ho nošením upnutějších šatů, které zdůrazňovaly právě to, na co myslel, když si po nocích samou nadržeností honil ptáka a tiše vzdychal: „Jo… jo… už budu… stříkat…Elkoo… jooo,“ a pak prudkým výstřikem semene potřísnil houni i sebe.

Paní domu čas od času houni vyprala, zaschlé skvrny zmizely a vše mohlo začít nanovo. Na služby prodejných holek peníze neměl, mistr na něm šetřil a Márinka? Ta mu zatím dovolila jen cudný polibek na tvář.

***

Mikuláš Štítný nebyl příliš šikovný hodinář. Hodinové stroje zhotovené pro pražskou obec, šly každý jinak a Petr je musel takřka denně chodit seřizovat.

Jednou cestou přes trh potkal paní Elku a ta se nabídla, že s ním zajde k Bílé věži a pak půjdou domů společně. Petra to překvapilo. Paní Elka si sice nikdy nehrála na povýšenou mistrovou, věkem je dělilo asi deset let a byla v nejlepším rozpuku svého ženství, ale byla to manželka jeho mistra. Prostě stála o stupínek výš na společenském žebříčku.
„Budu hned hotov,“ řekl jí Petr před věží, otevřel malá dvířka a byl slyšet dupot po dřevěném schodišti nahoru k hodinovému stroji.
Soukolí bylo zarezlé, tažná lana odřená… tenhle stroj už potřeboval opravu, jenže městská rada škudlila každý groš. Hodiny šly sice „podle plotu“, ale dokud stroj tikal, neshledali konšelé důvody k opravám. Petr hodiny seřídil, namazal a když se otočil k odchodu, Elka stála přímo za ním a mile se usmívala.
„Vylekala jste mě,“ vyhrkl Petr. „Vůbec jsem vás neslyšel přijít.“
„Dívala jsem se, jak jsi šikovný,“ děla žena. „Jsi šikovný i v jiných činnostech?“
„Jak to myslíte, paní?“
„Hmm… myslíš, že nevidím, jak mlsně koukáš po Márince? Holka se má k světu, což? Ale nemysli si na ni. Tu nikdy nedostaneš. Než by ale nastal nějaký malér, tak tomu zavčas zabráním. A jak? Že místo ní dostaneš mě. Muž se mi příliš nevěnuje a jen ledabyle plní své povinnosti. Ty jsi mladý a jistě potřebný. Neviděla jsem u tebe žádnou holku, ani povětrnice nevyhledáváš. Mízu uvolňuješ ven samohanou, že? Víš, co říkají preláti? Že ti uschne a upadne ruka, hi, hi… Než se tak stane, učiň, co potřebuješ, se mnou. Budu ti poslušnou žínkou. Souhlasíš?“ řečnila Elka a nebránila se, když ji Petr vzal kolem pasu, přitáhl k sobě a chtěl políbit na ústa.
„Ale…ale,“ lehce se zacukala, jako by si to snad rozmyslela, ale pak mu vyšla vstříc, otevřela ústa a jejich jazyky se propletly ve vášnivém polibku a rukama ho objala pevně kolem krku.

Byla to krásná chvíle, která byla přerušena odbíjením celé hodiny bicím zařízením a pohybu celého stroje, zejména závaží a dalších hejblátek, o jejichž funkci neměla Elka ani potuchy. Skřípot a rachot přerušil tu krásnou chvilku a žena se vrátila do normálu.

„A dost!“ řekla. „Tady ne! Až nastane čas… tak si pošpásujeme… ale tady si suknici vykasat nenechám,“ a aniž na Petra počkala, jak slíbila, seběhla dolů, popadla košík s nákupem a zmizela. Petra tvrdý úd v nohavicích tlačil, ale brzy změkl a nepožadoval se úlevy. Ta přijde zase až večer. Petr měl pocit nemírného štěstí, které se na něj usmálo. Nikdy by si nepomyslil, že on a paní Elka… Věděl na jak tenký led vstupuje a při prozrazení je odsouzen k popravě, ale nemohl odolat. Krásné paní mistrové se odolat nedalo…

***

Jeho chvíle přišla do týdne. Mistr Mikuláš kamsi odjel a Márinka dlela u příbuzných za branami města. Měli tedy pro sebe dostatek času a nijak to neprotahovali.
Elka se svlékla, ulehla do lože, pak vstoupil do komnaty Petr a učinil totéž. Hned se k sobě měli, líbali se, laskali a Petr se konečně mohl plně potěšit s vnadami, jež mu byly doposud skryty a přitom je měl stále na očích. Elka prsa měla sice objemná, ale stále pevná. Mačkání, a mnutí, líbání i laskání bradavek doprovázela slastnými vzdechy a vískala Petra ve vlasech. Dlouhá předehra ji v loži skutečně velmi chyběla.

Když jí Petr sáhl mezi nohy, pocítil vlhkost. Zasunul jí tedy dva, pak tři prsty mezi pysky a dál do pochvy a žena se rozsténala a doširoka rozevřela nohy od sebe.
„Ach… ano…ano… Bože,“ vzdychala a podvědomě pohybovala pánví proti prstům.
Petrovi již stál jako svíce a na víc nečekal. Nalehl na ni a hladce do ní vnikl svým ztopořencem až po kořen. Oběma naráz projela nepopsatelná slast. Petr po dlouhé době zasunul ocas kam patří… do klína ženy a Elka zase byla, díky předehře, připravena na vniknutí. mokrá, otevřená, dychtivá… a nadržená. Tvrdý ocas ji celou vyplnil a přitom to nebylo bolestivé, ale naopak více vzrušující. Strojové pohyby údu ji přiváděly na práh nebeské rozkoše a přírazy zněly stále více čvachtavě, jak uvolňovala proudy šťáv, které z ní vytékaly v celých praméncích kolem zaraženého ocasu.

Petr na pokrčených loktech ji střídavě líbal a střídavě laskal prsa a užíval si tření a masáž ocasu. Žena, navzdory věku, byla krásně úzká a nádherně mu svírala ocas.
Když Elka dosáhla vrcholu, myslila si, že omdlí. Síla orgasmu byla tak silná, jakou snad ještě nezažila, pokud vůbec někdy.
„Dobrotivý Bože… anoooooo,“ hlasitě vykřikla a silnými stahy drtila v sobě nástroj slasti a pak ji výron semene v několika mocných výronech přivedl takřka na druhý vrchol. To ale nebylo vše!
Ocas nejevil známky ochablosti a Petrova touha dál píchat paní mistrovou byla neutuchající. Žena byla v moci roztouženého mladíka s nevyčerpatelnou energií a silou k dalšímu milování. Uvědomila si to ve chvíli, kdy si ji bral jako pannu na hraní a souložil s ní v různých polohách, většinou hříšných, ovšem veskrze příjemných.

Skončili vkleče zezadu ve psí poloze, když Elka sténala více bolestí, než blahem a doufala v brzký konec. Ocas s pravidelnou razancí do ní vnikal, slast byla silná, intenzívní a tudíž ona byla již hotová a zcela ušoustaná. Výstřik semene a zvadnutí ocasu bylo pro ni vysvobozením a slastnou úlevou. Tohle si mohou někdy zopakovat, ale nyní v ní převážila touha spát a dát klid unavenému klínu.

***

Milování s Elkou se konalo ještě několikrát, než usoudila, že milovat se s pomocníkem za zády manžela není zrovna to pravé pro ctnostnou měšťanku a Petra se zbavila a zařídila mu mu práci u mistra Hanuše z Velbaby, též hodináře. Byl to již starý muž a mladý pomocník znalý řemesla mu přišel vhod. Přibyl do Prahy z Hor Kutnohorských společně s mladou manželkou Kateřinou a městská rada si slibovala, že nahradí Mikuláše Štítného, jehož práci konečně začali považovat za odbytou a nedokonalou.

Petra změna mistra nijak nevyvedla z míry. Byl jen kmán a nikdo se ho neptal, co chce a co ne. Práci potřeboval a od Elky už jistý čas cítil chlad a odstup. A to od doby, co se jí zmocnil v kuchyni při vaření jídla a vzal si ji zezadu přiraženou břichem ke stolu s vyhrnutou suknicí. Ne, že by se mu moc bránila, spíše jen tak, aby si nezadala a ač hekala velmi slastně a byla krásně mokrá, obvinila ho ze zneuctění a odmítla s ní od té doby spát. S Márinkou to též bylo na nic, matka ji střežila jak oko v hlavě… prostě sbalil si svých pět švestek a odešel do služby k mistru Hanušovi.

***

Protože v domě jeho nového pána pro něj nebylo místo, přespával Petr v domě vyšehradského kanovníka, v malé komoře vedle mázhauzu. Částku za pronájem hradil mistr Hanuš. Kanovník se doma vyskytoval jen zřídka a jedinou stálou obyvatelkou byla stará služebná Cecilie. Ta k Petrovi přilnula jak k synovi a třebaže u ní nebyl na stravu, ráda mu tu a tam něco podstrčila.

Petr jinak celý den trávil u mistra v dílně. Byly zde k vidění neskonale důmyslnější stroje a mechanismy, než znal od Mikuláše, což ho úplně pohltilo.
Kromě práce ho zaujala i mladá mistrova žena Kateřina. Jak takový stařec přišel k mladé ženě? Vysvětlení přišlo od samotného mistra. Sám od sebe jednou Petrovi prozradil, že Kateřina byla dcerou jeho dobrého přítele a slíbil mu se o ní postarat, kdyby zemřel. A když se tak stalo, stala se jeho chovankou a posléze ženou. Vztah mezi manžely byl spíš takový opatrovnický než láskyplný. Každý měl svojí komnatu, ale co spolu dělali v noci, Petr nevěděl. Nežil s nimi v jednom domě.

Mistr Hanuš si vůbec žil tak trochu po svém. Měl své přátele a šenky, kam často chodil a vracíval se až s troubením ponocného o jedenácté hodině a ženu málokdy bral sebou. Vlastně skoro nikdy. Ta si před Petrem ale nikdy na nic nestěžovala a k manželovi se chovala… no, jako věrná a milující manželka. Bylo to zvláštní poklidné manželství, ovšem s příchodem Petra jako by ho rozčísnul blesk.

Kateřina si konečně uvědomila že je žena, která má své potřeby, manžel už je starý, ale jeho pomocník je mladý, hezký… v jistých věcech jistě s patřičnou výdrží. Ne, že se do něj zamilovala, ale pocítila k němu hříšnou touhu.

***

Petr, po zkušenosti s Elkou, po Kateřině nepokukoval s hříšnými myšlenkami, ale jako hezká mladá žena byla k nepřehlédnutí. To by jinak musel být kapoun. K radosti mistra se měl k dílu, který se opájel představami o dosažení zakázky na hodinový stroj od královského dvora! Prozatím si musel vystačit s tím, co tu zanechal Mikuláš Štítný ze Žlázy. Ten totiž z města zmizel tak narychlo, že ve své dílně zanechal rozdělané stroje i spousty nářadí. A Petr si dílnu od města pronajal. Se svolením mistra Hanuše pochopitelně.

„Copak? Budeš tam sám vyrábět hodiny?“ smál se mistr, věda, že Petr není plnohodnotným hodinářem, jenže to ještě netušil, že se velmi mýlí…
„Mám nápady na různá zařízení a tak si je tam budu pokoušet skládat,“ odvětil Petr a mistr proti tomu neměl námitek. „Budeš-li mít potřebu se poradit, nestyď se. Ale teď zajdi ke svatému Bartoloměji. Zase jim tam zlobí hodiny. Mě už ty schody zmáhají, nohy mě bolí, achich achich…“

***

Kateřina si nevšímavost Petra vyložila po svém a přitvrdila. Peníze zmůžou všechno, a tak nebyl problém zaplatit nějaké dorotě, aby Petra svedla. Kateřina jednu potkala po mši před kostelem a ač se hodně přemáhala s takovou ženou hovořit, domluvily se.
Podomek Kuba večer Petra zatáhl do šenku, kde čekala zaplacená děvka a šlo to jak po másle. Petra hravě svedla a strávila s ním noc v pronajaté komůrce.

Druhý den pak zvěstovala paní Kateřině, že Petr je muž se vším všudy a „umí ženu správně uspokojit,“ děla lehce zrudlá kuběna. I děvky jsou jen ženy.
Petrův nezájem tedy svedla na sebe a začala se líčit. Zprvu jen opatrně, aby si toho nevšiml manžel, pak víc a víc a stále nic.

Jednou zmalovaná a oblečená v šatech, jež jí už byly malé, tudíž v nich vypadala velmi necudně na Petra vyjela a… uspěla. Strávili spolu chvíle nespoutané vášně a Kateřina se konečně dozvěděla důvod jeho odmítání. Vše si nese z minulé služby. Paní Elka se mu nabídla, on ji odmítl a nastalo mu peklo na zemi. Nechce, aby i tady to tak skončilo. Práce se mu líbí, mistr je s ním spokojený.
„Mistr je s tebou spokojený, ale jeho žena aby trpěla a byla nespokojena,“ lkala Kateřina.

Petr si uvědomil, že je to tu zase. Neuspokojená manželka si vybrala jeho, aby se činil za manžela. Proč ne, Kateřina za to stála, ale kam až se to posune? K dalšímu vyhazovu? Nechce se mu zase měnit působiště.
Kateřina ho ujistila, že po něm víc nebude chtít, než jí občas udělat to, co s ní má konat právoplatný manžel. Nic víc, nic míň. A tak se Petr stal jejím milencem.

Leželi spolu vždy po odchodu Hanuše do města až do zatroubení ponocného. Za ten čas se stihli vášnivě pomilovat a několikráte dosáhnout slastného vrcholu rozkoše. Jednoho dne o ale mělo být jinak.

***

Milenci spokojeně leželi vedle sebe, když vtom dunivě bouchly v mázhausu vrata! Jelikož bylo zamčeno, nemohl to být nikdo jiný než Hanuš! Ale jak to? Vracívá se vždy až po troubení. Že on zase ponocný někde chrápe a kašle na svoji práci?
„Čert aby to spral!“ zasakroval Petr, rychle se přioděl a než muž z přízemí vyšel do patra, byl pryč. Kupa hnoje na dvoře ztlumila jeho seskok z okna a přes ploty a dvory okolních domů pelášil do svého příbytku.

***

Ráno si vyšlápl na ponocného. Navzdory časné hodině byl muž vzhůru a celý se choulil pod sprškou ran, jimiž ho Petr zasypal. Nebylo to vážné, snad trochu bolestivé a Petr nebyl hrubián. Ve dveřích stála uplakaná žena ponocného a v očích měla strach.
„Promiň… promiň,“ kňoural muž. „Byla mi zima, zašel jsem na hlt vína.“
„Snad na celý máz, ne?“ hromoval Petr. „Vůbec nevíš, co jsi způsobil! Nebudu ti nic vykládat, ale stane-li se to ještě jednou, vznesu žalobu městské radě a oni tě zbaví služby. Opilce, který nevykonává svoji povinnost těžko někdo zaměstná, sbohem!“
Prosmýkl se kolem ženy, otřel se o její objemná prsa, zaznamenal přes pláč i pohlednou tvář a práskl za sebou dveřmi na ulici.

***

Nečekal, až se ponocný vzpamatuje a bude noc co noc poctivě troubit a rozhodl se, že chce-li dál s Kateřinou nerušeně spát, musí si pomoci sám. A to tak, že sestrojí hodinový stroj s bicím zařízením, jež se umístí na dům radnice a bude tak slyšet až k domu mistra Hanuše. Musí to ovšem být něco mimořádného, co konšele přiměje tak učinit. Musí sestrojit orloj!

***

Něco jiného je orloj vymyslet, něco jiného ho sestrojit. Petr o tom věděl dost, ale přece jen k jeho sestrojení potřeboval i astrologa, leč žádného neznal.
Pln trudných myšlenek ho cesta jednou zavedla do šenku „U zelených šišek.“ Nikdy tam nezavítal, vlastně ani nevěděl, jak se tam ocitl, ale by tu a tudíž si dal korbel piva.

U velkého stou seděla skupina mužů, halasně diskutovali, takže v nichž neomylně poznal univerzitní mistry. Řeč se netýkala důležitých témat teologie či filozofie, ale půvabům jisté prodejné holky, která jednomu z nich seděla na klíně. Rukou mu střídavě hladila naditý měšec u pasu, pak zase naditý klín pod sutanou. I Petr pocítil prudkou touhu, ale měl Kateřinu a po děvce netoužil. Už jednou měl tu čest s takovou spát a moc si z toho nepamatoval.
„Kdo to je?“ optal se nejblíže sedícího mistra na muže, jenž důstojným hlubokým hlasem cosi vykládal a ostatní ho tiše poslouchali.
„To je Jan z Husi, kazatel Betlémské kaple a mistr svobodných umění na univerzitě,“ odvětil muž tiše. „Přisedni s k nám.“

Petr se přesedl a s úžasem se zaposlouchal do řeči muže, k němuž se ve svém okolí hlásil jako bratranec a přitom ho viděl vlastně poprvé v životě. Muž hovořil jasně a srozumitelně o věcech, které nikdy Petr z úst kněze neslyšel. Hanba odpustkům, náprava církve, povinná chudoba, návrat ke kořenům…

„Kdos ty?“ otočil Jan z Husi zrak na Petra.
„Promiň… pane… ee… mistře… ehm… nevím jak vás nazývat… jsem tu omylem… ale slyším věci, které mě velmi zaujaly,“ zakoktal se Petr.
„Chceš-li vědět víc, přijď na mé kázání do Betlémské kaple,“ kývl hlavou muž. „Jaké je tvé jméno?“
„Jsem Petr z Husi,“ řekl Petr a muž se usmál. „I Já jsem z Husi. Jan. Odkud? Od Prachatic?“
„Ne. Já jsem od Prahy na sever…“ odpověděl Petr a hned se zeptal. „Dovol mi jednu otázku. Není u vás na fakultě nějaký astronom nebo hvězdopravec? Zkrátka kdo zná pojmenovat hvězdy a planety?“
„Tebe zajímá hvězdné nebe? Zajímavé,“ mnul si Jan bradu. „Na fakultě nikdo takový není, ale zeptám se při slyšení její Milosti královny Žofie. Tato vzácná žena mi věnuje přízeň a pokud vím, zajímá se i okultní vědy. Jistě mi bude nápomocna. Přijď v pátek sem. Budu vědět víc.“

Petr z váčku vyjmul dva stříbrňáky, víc ani neměl a Jan je přijal bez mrknutí oka. Zadarmo nikdy nikdo ničeho nečinil. Ani kněz. Navzdory jeho řečem o povinné chudobě…

***

O dva týdny později se Petr setkal s astronomem Oskarem, kterému sdělil svůj plán sestrojení orloje. Muž byl nadšen a přislíbil mu svou pomoc. Petr se tedy mohl pustit do díla. Představu měl, odbornou pomoc též a v pronajaté dílně trávil každičký volný čas, kde brousil, vrtal, montoval, aby byl co nejdříve hotov.

***

Protože byl teď Petr neustále unavený, chodila Kateřina za ním do dílny. Petr netušil, jak si to zařídila, ale obden vždy večer přišla, uspokojila ho a zase odešla. Věděla, že dělá něco pro oba, a tak nemyslela na sebe. Na to bude čas později a zatím tedy konala slast jemu. O co šlo? Kateřina se naučila uspokojovat muže ústy! Slyšela to od přítelkyň a sousedka Apolena, se kterou důvěrně probíraly intimní témata, jí poradila co a jak.
„Ten můj je potom jak beránek a udělá vše, co chci,“ rozplývala se Apolena. „Stačí mu kdekoliv stáhnout nohavice a už toká, chi, chi.“
„A to jim stačí?“ zapochybovala Kateřina, které se představa údu v ústech poněkud příčila. „Jistě. Zkus to a uvidíš. Jen dej pozor na sémě. Buď ho okamžitě spolkni, nebo vyplivni. Není to kdovíjak chutné,“ dodala ještě Apolena s úšklebkem.

***

Když Kateřina přišla za ním do dílny poprvé, čekal Petr vyhrnutí suknice, ale Kateřina mu řekla, ať si sedne na stoličku a nechá vše na ní.
A tak seděl a překvapeně zíral, jak si před něj kleká, vyjímá mu ocas z nohavic, sklání se hlavou, vsune si ho do pusy a začíná cumlat!

Nebyl by to chlap, kdyby se mu ocas nezačal stavět. Příjemný pobyt ve vlhkých ústech a masáž rtů… komu by se to nelíbilo? Jen to bylo nezvyklé a nikdy to nezažil. Kateřina rytmicky pohybovala hlavou a tvářila se, že to, co dělá, zná odjakživa.
Nebylo to tak. Kateřina si úpěnlivě přehrávala v hlavě, co má dělat, když jí pták v puse ztuhne a nabyde na objemu. Aby se nedávila, sála ho jenom do poloviny, pak jazykem olizovala naběhlý žalud, ze kterého stáhla předkožku, prostě byl na její pusu už moc velký.
Petr spokojeně mručel i když přestala sát a začala ho honit rukou. Byl už totiž na pokraji vyvrcholení.

„Oh… oh… už… už,“ hekal a Kateřina ho vsála do pusy, pevně sevřela rty, začala pohybovat hlavou a vtom ucítila v puse výron semene… z cukajícího údu šla jedna dávka za druhou. Přestala sát, vyplivla ocas ven a celou tu nadílku v puse spolkla. Bylo to… podivné, nechutné, mazlavé a hodně slané. Příště to asi vyplivne ven. Petr ohromeně zíral na Kateřinu, jíž z pusy vytékala stružka semene na bradu a tvářila se jako královna, jíž vlastně skutečně byla.
„Kateřino. To bylo skvělé,“ zmohl se na slova chvály.
„Jsem ráda, žes spokojený. Tak už musím jít,“ zvedla se k odchodu. „Uvidíme se zítra.“

Kateřina zmizela a Petr ještě dlouho nepřítomně seděl na stoličce s vyjmutým údem z nohavic.

***

Orloj byl hotov. Tedy jeho hodinová část. Na zhotoveném nákresu středu dominuje astronomický ciferník, kde lze odečíst čtyři různé časy. Z astronomických cyklů orloj ukazuje polohu některých nebeských těles a znamení na obloze. Okolní kamenné zdobení a sochy byly už je čistou fantazií autora kresby. Umístění na jižní straně věže Staroměstské radnice se jevilo jako nejlepší řešení.

Petr se svým dílem nejprve seznámil svého mistra.
„Jsem na tebe hrdý,“ pochválil ho Hanuš, když si vše prohlédl a nechal vysvětlit i astronomickou část. Ta se samozřejmě nejprve musela nechat zhotovit, ale to až po definitivním určení místa osazení.
„Je ti jasné, že s dílem nemůžeš vystoupit sám. Jako tvůj mistr to vezmu na sebe. Už kvůli jednání s radnicí,“ řekl Hanuš a Petr souhlasil. Musel. Nebyl hodinář ani člen cechu. Tohle prostě nešlo nijak obejít. Přesto na jeho počest Hanuš uspořádal u sebe doma malou oslavu a jako první měl hodinový stroj shlédnout sám purkmistr Hora.

Kateřina si dala záležet, předvedla mužům své kuchařské umění a teprve pak, zmoženi jídlem a vínem se odebrali do dílny, kde stála pýcha Hanušova hodinářského umu, jak sám řekl. Petr jen stál skromně v pozadí a vlastně purkmistra ani nezajímal. Jeho nezajímal ani stroj, oceňoval by raději jiné půvaby, ale nebylo zbytí, byl zástupcem obce a musel vynést své stanovisko jako první.
„Vypadá to zajímavě… i s tím vším okolo. Říkáte pohyblivé sochy? Kostlivec? I to místo je navrženo skvěle. Jistě to přiláká mnoho lidí k vidění. Neznám podobný stroj… nebo jak říkáte orloj, v okolních zemích. Máte mou plnou podporu,“ řekl purkmistr a už se těšil zpět do jídelny, pít skvělé víno a sledovat půvabné křivky těla Kateřiny.

***

„Je ti to líto, viď?“ soucitně pohladila Kateřina Petra po tváři.
Ten mlčel, ale vskutku byl smutný. Hanuš o něm před purkmistrem úplně pomlčel a jeho výtvor si přisvojil. A jak to bude s odměnou? Oskar se o peníze obrat nenechá, ale co on, obyčejný pomocník?
„Já stojím při tobě. Slíbila jsem sice muži před oltářem věrnost a život při sobě v dobrém i zlém, ale to první už jsem porušila a má duše tak propadla peklu. Teď už mi je všechno jedno,“ lkala žena a Petr zase musel konejšit ji.
Začali se líbat, ale včas si uvědomili, že stojí v mázhauzu. Petr jde domů a Kateřina pro džbánek vína do sklepa.

***

Stavba orloje byla městskou radou přijata jednomyslně. Pak se začali hádat o výši odměny, ale Hanuš, zaštítěn samotným purkmistrem (jistě to nebylo zadarmo), své peníze dostal. I Oskar byl spokojen, nejhůře na tom byl Petr, který dostal jen pár zlaťáků. Mistr Hanuš to zdůvodnil, že montáž, údržba a veškeré opravy orloje nyní spadají na jeho hlavu, což znamená výdaje a že musel na stroji provést i některé zásadní konstrukční zásahy, což Petrovi ubírá jisté procento z autorství.

Zničený Petr se cítil hanebně podveden, jenže co mohl dělat? Útěchu hledal v šenku a šukáním kurevných holek, kterých, dokud měl peníze, měl kolem sebe dost.
Když skončil bez peněz, vrátil se k chudobnému životu hodinářského pomocníka s minimální mzdou.

***

Stavba orloje utěšeně rostla a vše fungovalo, jak mělo. Petr zde byl nezbytný, neboť Hanuš neznal detailně celé složité soukolí, nebyl čas to celé pochopit. To znal jen autor.

Jednou zůstal Petr na stavbě déle a dole u vstupu potkal Adélu, ženu konšela Matěje Posraneckého, pláteníka, který bydlel v sousedství mistra Hanuše.
Petr ženu slušně pozdravil a ta ho poprosila, zda by mohla vidět soukolí onoho zázračného stroje.
„Nesluší se aby žena vašeho postavení lezla po žebřících,“ namítl, ale žena se usmála.
„V mládí na statku jsem vylezla i na tu nejvyšší jabloň. S tvojí pomocí to jistě zvládnu. Chci to vidět… prosím,“ dodala s tváří s výrazem smutného štěněte.
Mohl jí to Petr odepřít? Adéla byla žena už ne nejmladší, ale stále se pyšnila pohlednou tváří a štíhlou postavou.

„Musíte lézt první,“ řekl Petr stanuli u strmého úzkého dřevěného schodiště. „Budu vás zespodu jistit.“
Žena se zasmála. „Jen mi nekoukej pod suknici na puklinku, chi,chi.“
„Puklinku řekla?“ zamyslel se Petr. Tenhle název ženského klína ještě neslyšel. A že příměrů už znal hodně – pinda, kundice… dokonce i bobr (to ale nechápal vůbec). Spojitost se zvířetem tam neviděl žádnou. Jo, občas při tom ženy vřískají, ale spíš jako drůbež, ale bobr?
A tak lezl za ženou, pod suknici jí nekoukal, až stanuli v nejvyšším místě, kde byl umístěn hodinový stroj a různá táhla z konopných lan vedla otvory ve zdi a podlaze kamsi dál.

„Ještě výš je volný prostor, kde by mohly být jednou umístěny na otočném stole postavy světců. Stůl by se otáčel a a oni by se během odbíjení z okénka jednotlivě ukazovali divákům pod orlojem. Není to dobrý nápad?“ zeptal se Petr a žena zatleskala rukama.
„Je. Velmi. Kdy to bude uděláno?“
Petr zesmutněl. „Mechanismus je velmi složitý. S mistrem Hanušem na tom pracujeme, ale stále nemůžeme vyřešit jisté problémy. Už pohyby kostlivce a lakomce jsou v krajních mezích možností… ale tím se netrapte. Chtěla jste vidět stroj. Tady je.“

Žena hleděla na soustavu ozubených kol, ani za mák tomu nerozuměla a vlastně ji to nijak nebavilo. Proč sem tedy lezla?
„Já něco vím,“ náhle mu upřeně pohlédla do tváře a tvářila se vážně. „Vím, že smilníš s Kateřinou, ženou tvého pána!“
Petr ztuhl a bleskurychle zvažoval všechny možnosti. Shodí-li ji ze schodů, zlomí si jistojistě vaz, ale je to vražda. Když ho bude vydírat, dokáže sehnat peníze? Ovšem potřebuje je ona? Nebo o co jí vlastně jde?

„Proč mi to říkáte? Víte, že vás mohu umlčet? Navždy?“ pokročil ní, aby ji postrašil.
Žena se jen ušklíbla. „Kdybych věděla, že to uděláš, tak bych to neřekla, to snad dá rozum. Je mi to jedno, ale jistou službu za své mlčení chci.“
Petr jen zvedl obočí na znamení zájmu.
„I já budu tvojí milostnicí. Občasnou. Zde na orloji se mě zmocníš jako muž. Drsně, ale ne hrubě. Chci pocítit mužskou nadvládu a svoji poddanost. Manžela zajímá už jen obchod, nikoli já.“

„A je to tady,“ projelo Petrovou myslí. Další neuspokojená žena. A on jako plemenný býk je musí obskakovat. Ne, že by ho to nebavilo, ale čeho je moc… to se časem omrzí. Adéla je navíc zralá žena. To Kateřina je mladá divoká šelma. Ale což? Chce pocítit nadvládu, tak ji pocítí. Adéla nestačila ani vykřiknout, když byla prudce ohnuta o podstavec stroje a s pohledem upřeným do hlubin na zavěšené kyvadlo a závaží, cítila, jak jí Petr vyhrnuje suknici a zezadu do ní vniká.

***

Matěj Posranecký vyhlížel se svého obchodu svoji ženu Adélu. Už měla být dávno doma. Trhovci už dávno sbalili své krámky, na město přišel podvečer a čas na jídlo a ona nikde! To není jen tak, něco se jí muselo stát.

Uprostřed úvah k němu přiběhl udýchaný městský sluha, že purkmistr svolává mimořádnou poradu, tak aby se dostavil na radnici.
Matěj poslechl. Zamkl obchod a vyrazil. Když míjel rozestavěný orloj, zarazila ho pootevřená dvířka vedoucí dovnitř. Na stavbě už přece nikdo není, co kdo dělá uvnitř a zvědavě tam nakoukl. Uvnitř nikdo nebyl, jen seshora slyšel nějaké zvuky. Jako hekání, sténání a vzdychání. Znělo mu to, jako kdyby tam někdo „tento“ a protože byl zvědavý, vydal se pomaličku nahoru. Nedošel daleko. Sotva zahlédl modrou barvu suknice a povědomý hlas své ženy, sjel dolů jako blesk a pln zloby vtrhl do radnice. Nikdy by si nepomyslil, že mu žena bude nevěrná s tím dědkem starým, mistrem Hanušem! A to ještě nevěděl, že mistr Hanuš je i na programu mimořádného jednání.

***

„Ohh… ohhh… anooooo… můžeš víc… roztrhej mi šaty…“
„Trrrrh… ryc!“
„Vezmi si má prsa… jsou jen tvá… Panebože… už… to… cítím… Oáááááách!“
„Plesk… plesk… plesk…“
„Ty nejsi?“
„Ne… ještě ne… ty doroto!“
„Ach ano… říkej mi tak… ještě… přitlač… oh… ooh… už zase.“
„Teď už tě naplním… ty kuběno, couro… děvkooooo!“
„Ach… již… to… na… mě… jde… anooooooo! Cítím, jak mě plníš… Božeee…“ a nastalo ticho.

Co se ve věži odehrálo byl prakticky zvířecí styk, kdy Adéla byla šukána zezadu na psí způsob, tvrdě a drsně, přesně jak to žádala, poddána muži, který ji dvakráte přivedl na vrchol, než uspokojil i sebe. Šaty měla roztržené, prsa odhalená, zadek s pruhy od bolestivých úderů otevřenou dlaní a klín napuchlý a citlivý. Přesto byla zcela a plně uspokojená.

Dolů slezla z roztřesenýma nohama, ještě že domů to neměla daleko. I tak bude mít co dělat, zakrýt ty šaty. Ještě Petra políbila na tvář a běžela. Na město už padal soumrak a muž už jistě čeká na večeři.

Petr zamkl dveře a šel domů. Na jídlo se zastaví někde v šenku, potřebuje si vyčistit hlavu. Adéla na svůj věk byla velmi aktivní, žhavá a roztoužená, jakoby to už dlouho neměla. No, asi ne.

***

„Tak návrh je přijat. Mistra Hanuše je třeba zajistit tak, aby nebyl schopen sestrojení dalšího podobného orloje. Ten náš musí být jedinečný, nejkrásnější a nejdokonalejší v celém křesťanském světě,“ hřímal purkmistr Hora a všichni mu horlivě přikyvovali.
Všichni věděli, co znamená slovo „zajistit.“ Bylo rozhodnuto muže oslepit, protože ztráta zraku znamená pro hodináře definitivní konec živnosti. Návrh konšela Posraneckého Hanuše zabít, byl odmítnut.
„Jsme křesťané, ne vrahové a já si jeho smrt nevezmu na svědomí,“ řekl purkmistr a ani ostatní konšelé tomu nebyli nakloněni. Oslepení stačí. Pak už stačilo jen zavolat pomocníka městského kata, který podobnou trestnou činnost pro městskou radu prováděl.

***

Ohavný zločin byl vykonán o dva dny později. Mistr Hanuš byl na ulici přepaden, kamsi odvlečen a ráno nalezen v podloubí vlastního domu, oslepen a v kómatu.
I když městská rada nechtěla jeho smrt, fyzické a duševní vypětí starce bylo nad jeho síly a mistr Hanuš po třech dnech zemřel. Na smrtelném loži ještě třaslavým hlasem prosil svého pomocníka Petra, aby se postaral o Kateřinu.
„Je mladá, nezaslouží si být po zbytek života vdovou… Ty nejlíp víš, jak se o ni postarat.“

Jak to myslel už nikomu nevysvětlil. Do hrobu si vzal i návrh mechanismu otáčecí desky pro sochy na orloji. Konečně problém vyřešil a nyní tohle. Sám tušil, kdo za jeho oslepením stojí, a tak se rozhodl nikomu už nic neprozradit. Nejraději by zničil i celý orloj, ale to nebyla jeho práce, ale Petrova. S ním musí ještě mluvit, než odejde nadobro z tohoto světa.
„Petře… slib mi ještě jednu věc. Nevím, ale tuším, kdo o proč mě přepadl i když v tomto případě jsem nevinen. To víš i ty jistě sám. Nevhodně jsem si přisvojil tvoje dílo, nevyzdvihl tvé zásluhy a teď za to budu pykat. Budeš-li moci, znič ten stroj. Jen ty jediný to dokážeš, víš kam sáhnout. Neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal to opravit. Vím, je to jen na tobě zda dobrovolně zničíš vlastní dílo, ale… Navěky už to bude práce Hanušova a tudíž jeho zničení je i má pomsta těm proklatcům.“

„Slibuju, mistře, jen nevím, zda k tomu budu míti dost sil,“ přiznal Petr a s mistrem se definitivně rozloučil.

***

Co k příběhu více dodat?
Orloj zůstal tam, kde je dosud. Petr k němu měl neomezený přístup, protože jako jediný ho dokázal opravit a udržovat v chodu. Jinak hodináři se ve městě dost často střídali a žádný se nestihl s tak složitým mechanismem dopodrobna seznámit.

Petr se sice ke Kateřině přestěhoval, ale stále musel na veřejnosti hrát úlohu prostého pomocníka a podomka mladé vdovy. Aby se vzali, nebylo společensky možné.
Petr dál píchal žádostivou Adélu v útrobách orloje, ale dost nepravidelně, neboť Matěj si jí více hleděl a ona nemohla se jen tak na nějakou chvíli nepozorovaně ztratit.
Když se ale zdárně sešli, div orloj nezbořili. Šukali divoce a vášnivě na houních v nejvyšším místě, kde se v budoucnu měla otáčet deska se sochami světců. Ještě, že tam dosud nebyli!
Adéla vždy přišla s uzlíkem nových šatů, neboť původní byly nešetrně natrženy, rozpárány či jinak znehodnoceny při „vymáhání si jejího těla,“ jak sama chtěla a od Petra vyžadovala. Ten ji prakticky vždy znásilnil, ale ne v pravém smyslu slova, neb nepoužíval násilí, jen mužskou převahu. Do ženy ho vrazil tvrdě a nemilosrdně a mrdal ji v různých polohách, kdy Adéla zbožňovala tu zezadu, kdy ji při přirážení tahal za vlasy a cedil mezi zuby na její adresu necudné výrazy. To přímo řičela prožívanou rozkoší a spolehlivě vyvrcholila.

Pak ho Petrovi sáním ústy opět vzchopila a po třech, čtyřech výstřicích, byla konečně uspokojena s otlaky rukou na prsou, zadku, stehnech a rozmrdaným klínem.
Teprve pak své vášně zklidnili a ještě chvíli se něžně líbali, hladili a mazlili, než byl čas se rozejít. Adéla ho pak vždy odměnila cinkajícím měšcem zlaťáků.
„Chceš mě urazit?“ zlobil se Petr, když to bylo poprvé.
„To bych si nedovolila, ale věz, že takto mě nikdy nikdo neuspokojil a už neuspokojí a tys mě přijal, přes můj věk, se ke mně chováš jako k mladé ženě, bereš si mé tělo, jak žádám… nevím, jak jinak se ti odměnit,“ vysvětlovala Adéla, a tak si ty peníze vzal.

Jako Adélu, stejně zdatně píchal i Kateřinu, byť jinak, něžně a láskyplněji, ale o to častěji, až mu jednoho dne sdělila, že ji obtěžkal. Co teď? Zbývala jediná možnost a to odchod z města na venkov.

***

Než se tak stalo, vylezl večer Petr naposledy k srdci orloje, svému mistrovskému dílu, které snad už by podruhé nesestrojil a natáhl ruku mezi ozubená kola a lanové převody. Věděl přesně, co má udělat a kam sáhnout.
„Cvak… klap… krrrr,“ ve stroji zachrčelo, cosi cvaklo a orloj se zastavil.
Petr si cosi strčil do kapsy a se spokojeným úsměvem sešel do přízemí, ubezpečil se, že venku nikdo není, zamkl dvířka a byl tentam. Před domem již čekal naložený povoz, naskočil ke Kateřině na kozlík a rozjeli se k bráně.

„Udělal jsi, co si myslím?“ zeptala se Kateřina.
„Nikdo už ho nedá dohromady. Je to k úcty k mému mistru a tvému muži. A mně, prostému pomocníkovi nikdo nikdy neuvěří, že by vymyslil…“
„Já ano. Já ti věřila od začátku,“ špitla Kateřina.
„Jsi sladká. Miluju tě,“ vtiskl jí Petr polibek na tvář a pak zpozorněl.

Blížili se k zavřené městské bráně a on očima hledal biřice Zikmunda. S ním byl domluven, že mu bránu v noci otevře. Zadarmo to samozřejmě nebylo.
Byl tam. I druhý biřic již byl se vším obeznámen, oba dostali slíbenou peněžitou odměnu a vůz z města propustili.
„Kdybych věděl, jakou si veze panenku, nechal bych si zaplatit jinak, he, he,“ řekl Zikmund, když za nimi zavírali bránu a druhý biřic mlčky přikývl na souhlas.

***

Návrat domů, do vísky Hus, nebyl sice nijak slavný, neboť Petr zde, jako syn chudého domkáře, neměl na růžích ustláno, ale s penězi Kateřiny se dalo ledacos dobrého učinit.
Především se vzali, aby dítě vzešlo z manželského lože. To bylo to nejdůležitější.
Pak veškeré peníze vložili do hospodářství a brzy se stali majetnými sedláky. A ejhle, jejich prestiž v obci vzrostla. Petr se domluvil s místním kovářem, zřídil si u něj dílnu, kde opravovali a vyráběli různá kovová náčiní a docela se jim dařilo. Platba za práci často místo v penězích sice bývala v naturáliích, ale co si budeme povídat, jednalo-li se o hezkou ženu, bylo možno dohodnout i jiný druh splacení. A nutno říci, že v několika případech žena zvedla suknici. Bylo to vesměs rychlé, bez většího pomazlení a potěšení se z vnad, jen zásun, pár rychlých přírazů… Ale byl to prostě jiný klín, jiná žena a mužům to za to stálo.

***

Kateřina si na venkovský život rychle zvykla a žili jako šťastná rodina až do roku 1423, kdy krajem táhl husitský oddíl Děpolta z Lužice. Nedávno utrpěl srážku s katolickými pány a dosti pošramocený teď spěchal do nejbližšího kališnického města lízat si rány a vesnička Hus mu přišla do cesty zcela náhodou.
Husité zjistivše, že jde o čistě katolickou ves se rozvášnili a vztek z utrpěné porážky si vybili na bezbranných vesničanech, kdo ví?

Hus lehla popelem a naživu zůstalo jen nemnoho obyvatel. Kateřina ani Petr ale mezi nimi nebyli.

***

Dlouhá léta orloj stál, protože se nenašel nikdo, kdo by ho dokázal opravit. Celá staletí nehnutě hleděl na světodějné události odehrávající se kolem něj. Párkrát měl i takříkajíc „namále“.

Dnes už je spousta vnitřního zařízení modernizována, ale hodinový stroj je stále původní a stále funkční, tak jak ho sestrojil Petr z Husi.