Slovo dalo slovo a obě si to zapsaly za uši. Dost nekonečného dopisování, tohle je nemoc doby. Poznaly se na internetu, spojily je podobné osudy. Řekly si, co chtějí a jak to provedou. Že co se stalo, se napravit nedá a že důležité je teď vymyslet plán a sejít se.

Uplynul měsíc, možná dva. Důvodů přibylo, odvaha chyběla, ale už nešlo uhnout. Musí to udělat.
Velké město, na jehož jménu nezáleží. Na čem tedy záleží? Ono se to vážně děje! Setkaly se. Teď a tady. V tuhle chvíli.
Seděly naproti sobě v parku a podzimním počasí, káva je hřála do rukou.  Nevěřily tomu, tohle nemohlo vyjít. Jedna z nich si přece musí dělat z té druhé srandu a pak nepřijede. Bavila ses dobře? Fakt jsem tě takhle vypekla? A ty budeš smutná a příště si dáš větší pozor.
Jenže ono je to tady a ty jsi tady a všechno se děje. Káva voní, máš krásný úsměv a nepoužíváš zbytečně moc slov. Mluvíš, jen když musíš. Nezahlcuješ mě, protože jinak bych odešla. Jsem v podstatě plaché stvoření.
Oběma se honila hlavou spousta dojmů. Hlavně na nic zbytečně netlačit.

Klárka byla překvapená, že jí Kamila neposlala žádné fejkové fotky, ale že je to skutečně ta žena, se kterou mluvila. A že jí jde o stejnou věc.
Vítr fouká, je studený, ale ona se upínala k tomu, co si řeknou a kam půjdou. Co zažijí a jaké to bude. Stane se to, nebo si nakonec jen řekneme, že na to nemáme odvahu, a tak pá a měj se krásně. Třeba jindy a s jinou.
Jinde. V jiný čas. A v jinou dobu. Blbost, takhle se o tom vůbec nedá uvažovat.
Už se to rozjíždí. Teď nesmíme polevit.

A tak si řekly spoustu slov. Smály se vtipům, popíjely horkou kávu a byly nadšené. Kamila cítila klid. Takhle se už dlouho necítila. Myslela, že bude jenom strašně nervózní. Ale jen tu seděla a poslouchala. A nebo obě mlčely. Dívala se na ni.
Když domluví, napije se a pak se zahledí do dálky, jako by tam hledala nevyřčené vzkazy. Byla tak mladá a pěkná. Nic na sobě nedávala znát. Chovala se, jako by to byla úplně normální, šťastná, holka. Jak moc na sobě musela pracovat.

Kláře se chvěly ruce, svírala kelímek s kávou a přála si, aby jejich plán vyšel. Smály se, ale byly napjaté. Ještě včera večer plné odvážných slov a dnes každá na opačné straně stolu. Rozdělené. Zoufale bojující s tím, aby tuhle hranici překonaly.
Kamila věděla, že na ni musí pomalu. Viděla, jak se chvěje. Možná lituje, možná ne. Tak křehká. Jen se rozplynout. Tohle byla cesta, takhle jsme to obě chtěly. Setkat se a překonat bariéru. Pomoci si navzájem. Zvláštní setkání se zvláštními požadavky. Ve světě, který se k nim zachoval nepřátelsky.
Nevědomky si sáhla na krk, dělala to automaticky. Klára to zpozorovala, a tak si dala ruku zase rychle dolů. Musela něco udělat.
Zvedla se a natáhla ke Kláře ruku. Ta se nechala zvednout a obejmout. Uprostřed prázdných stolů, zavátých barevným listím.
V kavárně, kolem které lidé venčili pejsky a ve větvích se proháněl ledový vítr. Kousek od výdejního okénka, které bylo teď zavřené, jako by se na ně nechtělo dívat. Kamile podlamovaly nohy, ale udržela se. Hřející náruč, kterou tolik postrádala.
Klára měla pocit, že se rozpláče a všechen ten její krásný make-up se jí pak rozteče po tváři.

Vydaly se dál parkem, kousek od sebe. Klára měla paže obalené do rukávů, ruce schované před světem. Obláčky páry od úst, mizející ve tmě, stejně jako příliš mnoho polknutých slov. Každá prožila něco, co způsobilo vnitřní bolest. Zablokované. Poznamenané. Tohle byla cesta? Řekni mi, že ano? Budovaly k sobě důvěru velmi dlouho, aby přišel čas, kdy se setkaly, rozhodnuté jednat.
Klára jí ukázala zápěstí, pak druhé. Jasně znatelné jizvy po noži, které nešlo přehlédnout. Kamila ji pohladila a nic neříkala. Řešila jsi to po svém. Tak mladá. Taková škoda. A ona se dívala, nic neříkala. Slzy měla v očích dřív, než čekala. Plakat někoho ve svém okolí už viděla tahle malá křehká holka, mockrát. Rozhodla se, že půjde dál, a i jako narušená to zkusí. Pokusí se znova dotýkat se. Pláč nikomu nepomůže. Už jen držet ji za ruku byla nová zkušenost, na kterou sbírala dlouho odvahu.

Ta úplně poslední lavička na kraji parku, tam měly dostatečné soukromí.
Kamila si odhrnula své zvlněné kaštanové vlasy tak, aby jí ukázala krk. Krásnou ladnou šíji, na které se rýsovaly jiné jizvy, než jaké byly na zápěstí Kláry. Takové, jaké vzniknou ve chvíli, kdy se do krku zařízne provaz.
Dívaly se na sebe. Pak našly jedna druhé ruku a pevně se chytily. Netřeba slov, někdy je jakékoli mluvení prostě zbytečné.
Snažila jsem se zabít, protože už jsem nenašla jiné východisko. A teď tu sedím, kousek vedle tebe a hledám cestu jak dál. Možná jsi našla odbornou pomoc a možná ne.

Jaký to je teď pocit, vidět vedle sebe sedět dvě krásné ženy, které se drží za ruce. Mužská fantazie je páruje rychle dohromady a vznikají žhavé obrazce plné touhy a chlípných představ. Nic složitého, jde to snadno. I mnoho žen tohle napadne. Ale ona je ta realita někde jinde, což? Bojí se toužit, protože touha byla rozbuškou. Teď mají ale jinou touhu, konečně se nevzdávat.

Co udělala Klára špatně? Příliš blízký vztah s otcem, který ji nakonec znásilnil? A pak ji obvinil dokonce z toho, že ho svedla? Chlípná mladá dcerka? Někdy není cesta, když máte nevlastní macechu, která vám už z principu nevěří a snese vás doma jen proto, že dveře od pokoje mají klíč. A že on si na ni potrpí, vždyť mají tak hezký vztah.

Jaký to je pocit, když si mladá žena chce vzít život, protože ji znásilní její šéf? A pokud to prozradí, ohrozí to celou její rodinu? Děti vyrazí ze školy?
Jsem mocný chlap, každý mě tady má za vzorného otce od rodiny a paní starostka mi jde k ruce. Nemáš moc na výběr, s tím tvým hezkým zadkem. Vybral jsem si tě tenkrát právě proto. Budeš to pro mě dělat každý týden, jinak se těš, že se tvůj život radikálně změní. Máte ještě to lano, které jste vystavovali minule ve výloze? Miláčku, vezmeš děti a odjedete na víkend k babičce?

Obraz dvou sedících žen vedle sebe na lavičce, se může změnit. Pokud máte kontext a nejste úplně blbí. Jak snadné je nevidět jejich stigmata. Jak složité je pro mnoho z nás tohle pochopit. Zacházet s lidmi jako s hračkou, plně využívající své převahy a moci. To lidi dokážou velmi snadno.

Kamila vytáhla z kabelky malou obálku. Byla na ní adresa státní policie, pod ní připsáno telefonní číslo. Nic moc nevážila, však v ní byla jediná malá věc. Taková, která mění životy natrvalo. Podívala se Kláře do očí, a tak tiše kývla. Sevřela jí ruku, aby si společně dodaly odvahy. Nebylo nad čím váhat. Tohle má řešení. Na temném nebi svítil měsíc, ale pak ho zakryl veliký mrak.
Zvedly se a společně přešly park, prošly městskou částí, která už poklidně usínala.
Obálka zmizela ve schránce. Kamile bylo, jako kdyby právě stiskla poplašné tlačítko. Takové, co pomalu dává všechno do pohybu. Zatím se nic neděje. Lidé usínají. Ty tu jsi. My tu jsme. Měníme, co si oni myslí, že změnit nelze.
Nebudeš na to mít odvahu, ty malá ufňukaná děvko.

Klára se opřela o stěnu, hned kousek vedle policejní stanice a zvedla svítící displej mobilu. Vyťukala zprávu a odeslala ji. Velké město, na jehož jménu nezáleží, se nacházelo ve Středních Čechách. Tohle bude patrně dlouhá cesta.
Čekaly, dokud neodepsal.

Pepík byl cvalík. Sjížděl porno na svém upatlaném domácím počítači, kterému rachotil zdroj. Skoro ani neslyšel, jak ta malá holka vzdychá, když ji klátil borec o stůl. Líbilo se mu to. Měl toho hodně. Sběratel. Rád se díval a rád si sáhl. Však ojel i svou dceru. Děvka. Neměla si nechat odemčeno v koupelně. Musel se nahlas zasmát. Všechny je doběhl. A teď bydlel sám, aby měl svatej pokoj. Klid na duši a hukot v kládě. Kokot jsem, takovou babu nechal bejt. Že měla nakonec podezření? No jasně, však měl ještě Lídu. Nikdy toho nenechal. Jak jednou okusíš, nebudeš to chtít jinak.
Rozchechtal se, až se začal dávit. Jeho tajný akce, dělala pro něj a jeho peníze všechno, co chtěl. Než se stihl vychválit ještě víc, pípl mu mobil. Rozhrábl odpadky na gauči, aby ho našel. 
Mám tvůj disk plnej prasáren, fotříčku. Pokud to chceš zpátky, něco pro mě budeš muset udělat. Klárka.“
Pepíkovi spadla čelist.
Zaklel, plácl se do stehen a chtěl telefon odhodit, nechápavě si ale celou zprávu přečetl znova. Zašmátral kolem počítače rukou, ale svůj externí disk našel. Poposedl si a pohledal ho i v systému. Zabušil do klávesnice. Znejistěl. Disk projel, byl ale dokonale prázdný.
Zprávu, kterou jí odepisoval, psal všemi deseti, což donedávna neuměl. Když skončil, vyčerpaný, dopil rozpitou plechovku piva.

Obě ženy se ubytovaly na hotelu v centru města. Levné, ale příjemné a čisté ubytování, poskytovalo vítanou anonymitu. Užívaly si klid. Ranní káva byla výborná.

Obálku bez zpětné adresy strážník rozlepil v osm ráno. Obsahovala pouze vysokokapacitní SD kartu. Žádná zpráva, žádné další indicie. Jen neznámé telefonní číslo, připsané pod adresou. Tohle prověří potom. Všechny obsažené záznamy shlédl postupně, v polovině sledování přerušil pouze druhou kávou a raději za sebou zavřel dveře.
Urgentní telefonát svému nadřízenému na sebe nenechal moc dlouho čekat. Všechno vypadalo autenticky. A nebyl to vůbec pěkný pohled.

Pepík to napsal stručně. Kdy a kde mi disk vrátíš. Kecy o tom, že toho bude litovat. Byl rozlícený až do krajnosti. Nebral si servítky. Kdo jí dal klíč od jeho bytu? Byl to vlastně on, kdyby si to rozmyslela a chtěla ho ještě vidět. Zašpásovat si. Opít se spolu. Se svým tátou, kterej pro ni vždycky chtěl jen to nejlepší. Jednou si užili a ona se mu teď takhle mstí. Hraje svý hry. Toho bude litovat. Odvahu měla, to se musí nechat.

Petr byl jednatelem slušně velké firmy, do které se dostal díky známosti se zdejší starostkou. Čím ji tenkrát oslnil, o tom se raději nikomu nezmiňoval, snad jen v opilosti. Ale stejně to bylo všem jasné.
Dnes s ní měl mít schůzku a pak tradičně oběd, když bude čas, prověří si schopnosti nové sekretářky, která se mu ukázala jako schopná organizátorka. Petr byl prase, bral si, co potřeboval. A kdykoli se mu chtělo. Alfa samec, který když projeví zájem, měla by to být příležitost. Když zasune, možná i povýšení. Rád se hlasitě plácal do stehen, když se smál. Rád se dotýkal atraktivních žen, aby jim dal najevo svou náklonost. Pohostinnost. Nadřazenost.

Kamilu kontaktovala policie, protože zavolali na neznámé číslo, uvedené na obálce. Domluvili si setkání a spolupráci na usvědčení. Zároveň se domluvili na tom, co udělají s nezbedným Pepíkem. Ten byl pro ně podezřelou osobou už nějakou dobu, teď měli důvod se na něj konečně zaměřit.

Pepík až do rána nezamhouřil oči, jak čekal na odpověď. A nejen to, jeho chlouba se mu napínala v kalhotách tak, že se mu až motala hlava. Nešlo spát, nešlo se ničím bavit, jen čekat. Pak telefon pípl a on ho leknutím upustil na koberec. Když si zprávu přečetl, rozlil se mu ve tváři spokojený úsměv.

Dnes měl Petr po ranní kávě krásný výhled na pevný, kulatý zadek nové posily v kanceláři. Hned věděl, že den bude krásný, až jí strhne silonky a ohne u sebe v kanceláři přes ukázkově vyleštěný dubový stůl z masivu. Vybíral ho měsíc, než byl spokojen. Když za sebou zavřela, aby zůstali v kanceláři sami, teprve pořádně si všiml, o koho se jedná. Byl nepozorný.
Rozložit malý laptop na těžké desce jeho stolu jí zabralo minimum času. Nespěchala. Byla důsledná a nezavadila o něj ani pohledem. Šetřila gesty. A pak se díval, Petr klátič. Upocený ve svém drahém obleku. Najednou mu začalo být nepříjemné horko. Už věděl, proč jsou v kanceláři jenom oni dva. Co mi k tomu řeknete? Závažná obvinění? Narafičená past? Zničený den. Nasekáno za holý zadek. Tohle bolí.

Klára s Kamilou seděly před malým, otřískaným činžákem v parčíku na lavičce. Přesně tak, aby nebyly vidět, ale měly přehled. Klára věděla moc dobře, co dělá. Znala ho. Odstěhoval se, aby měl prostor pro svoje plány. Jistá si Pepíkovou sebejistotou, že nikdo nic neví. Píšeš si jen se svou dcerou, kterou jsi zastrašil. Která se bojí toho, co jí uděláš. Jaká to byla chyba. Byla snad?
Disk najdeš u ní. U tý, kterou teď vydíráš místo mě.

Upocený Pepík se nasoukal do otřískané škodovky a sotva zabouchl dveře, už se rozjížděl. Vlasy rozcuchané, mastná prosvítající pleš se zaleskla. Když běžel, držel si kalhoty v rozkroku, jako by se mu něco zoufale pletlo. Pohled dopředu ale plál jako oheň, připravený spálit vše, co se mu připlete do cesty. Jak o ní, sakra, mohla jeho dcera vědět? Odkud se znaly? Neměl její adresu nikde. Ani na disku. Mohla vidět jen videa, na ty byl pyšný. Alespoň uvidí, jak zkušeně to umí dělat patnáctiletá. Vyměkla. Dala jí jeho disk a zdrhla. Aspoň si ten výlet na Moravu užije. Stál mu už celou noc, jako by tušil, že zase dostane příležitost! Nemohl se dočkat. Bude to jeho malé překvapení, psát dopředu jí nebude.
Když opouštěl ulici, kousek za ním se od krajnice odlepila nenápadná Felicie. Celou akci řídila centrála, která spoléhala, že Pepík ve svém přesvědčení nezaváhá. Šlo mu o hodně. Zavede je až do cíle.

Petr se díval na to video potřetí. Znásilňoval na něm svoji sekretářku, která se marně bránila. Zjistil, že i přes celou tuhle situaci, ho to příjemně vzrušilo. V místnosti bylo několik dalších lidí, policistů, jeho advokát. Všichni zaslechli jejich dlouhý rozhovor, ve kterém jí vyhrožoval. Další videa, další znásilnění. Sex na stole, pod ním, u něj. Trhající se punčochy, praskající kalhotky, pohupující se ňadra do rytmu funících těl. Vždy dobře připravená páska, kterou chvatně přelepoval ústa. Vyhrožování. Zastrašování. A nakonec i starostka, která se mu oddávala naprosto bez zábran. Její libido nebralo konce, až někteří policisté museli odejít.

„Jako tvůj kamarád ti, Petře, navrhuji jednu věc. Nic nezapírej, neokecávej, nedělej to ještě horší, než to je.“ prohlásil Kája, uťápnutý manžel starostky, po shlédnutí videí. Petr ho nikdy neviděl se rozčílit. Ani dnes jeho obličej nevykazoval sebemenší poruchy chování. Nechápal, jak může být tak klidný.

Upocený Pepík zastavil škodovku před jejím domem a teprve teď zvedl telefon, aby jí zavolal. Už čekám, už tu jsem. Mám pět stovek v kapse. Neodjedu, dokud si na mě neuděláš čas. Překvapeníčko. Rychlý prachy. Zase si tě při tom natočím, když budeš dobrá. Abych měl památku. Jsem už starší pán, může mě klepnout, a tak se obklopuju vzpomínkami.

Petr se dostal do cely předběžného zadržení. Byla mu zima a byl vyčerpaný. Bílá košile od obleku se mu lepila na tělo a on páchl potem. Jak je možné, že si kamery nikdy nevšiml?

Ve chvíli, kdy to Pepíkovi zvedla, se telefon octl v cizích rukou. Místo něj dostal naopak pouta. Jindy by to považoval za akt vášně, dnes to tak nebylo. Terénní policejní výsadek tu viděl fakt nerad. Škodověnka se ocitla osamělá. Lídu sebrali k výslechu. Ani ho nestihla vidět. Přemýšlel, čí je tohle práce. Mohli ho dlouho sledovat, nedával si už moc pozor. Nebo že by v tom byla Klára? Zaskřípal zuby, když se auto rozjelo zpátky do míst, odkud dnes vyjel. Že si vlastně jel pro disk, mu úplně vypadlo z hlavy.

Obě ženy, Klára i Kamila, seděly na policejní stanici a všechno popsaly. Ani jedna nešetřily detaily, všechno pěkně do nejmenšího detailu. Byly smířené s tím, že pokud chtějí oba dostat tam, kam patří, budou se muset hrabat ve vlastní minulosti. Hluboko. Klára opravdu byla u otce doma a disk mu nahradila prázdným. Bylo to dopoledne těsně před tím, než ho druhý den „vyslala na Moravu“. Pepík byl v práci, měla dostatečný klid na jednoduchou akci.
Zkusmo mu projela historii v počítači, aby si byla jistá, že se nezměnil. Nic z toho, co našla, ji nijak nepřekvapilo a největší zvrhlosti ještě překopírovala na disk. Nasdílela celému zbytku jeho přátel vybraná videa z Lídou a popřála jim příjemnou podívanou. Akci skončila promazáním historie a drobnou škodolibostí. Do rozpité plechovky od piva mu nasypala slušnou dávku podpory erekce. Kamila vypovídala ve vedlejší kanceláři.  Kdysi umístila malou kameru do Petrovy kanceláře přesně tak, aby z ní bylo vidět všechno. Aby se pojistila, nacpala ji do plyšové opice, kterou od něj kdysi dostala. To jí ještě nosil dárky, dokud nezačal chtít podstatně víc. Z pootevřené tlamičky pak jen skrytě koukal objektiv, kterému neuniklo nic. Měla k ní bezdrátový přístup z domu a kdykoli byl Petřík aktivní, měl to „archivováno“. Tu kameru tam dala už v době, kdy tušila, k čemu brzy dojde a kde. Takže natočila i své vlastní znásilnění.

Lída všechno potvrdila. Po lékařské prohlídce to bylo doloženo i z této stránky. Malá, černovlasá holka, která si přivydělávala za zády rodičů. Holka z chudé rodiny, která přišla na to, jak se dostat dobře k penězům. Pepík byl jen jedním z mnoha, byl ale první, co jí za to zaplatil. Chceš tisícovku? Nebo snad ještě víc? Podobáš se mojí dceři, proto ses mi hned tak líbila. No, a kolik mi dají ti ostatní? Netrvalo dlouho když ji to napadlo.

Petr poznal Lídu. Lída se znala s Kamilou. A Kamila od Lídy zjistila, že Pepík prznil Kláru. Náhody? Sjedeme si to popořadě. Když se klátič Petr na služební cestě na Moravě rozhodl, že si užije, narazil na Lídu. Nebylo soulože, aby se při ní nevychvaloval. A tak se ve svém zánovním sedanu pochlubil, že si nehezky podal Kamilu. Představ si to, pokusila se oběsit. Mohla mít všechno, no chápeš to?! Lídě to sice trvalo, ale Kamilu našla. Viděla videozáznam. Znásilňovač v akci. A pak další, které dopadly stejně. Lída s tím nechtěla nic mít, ale dala jí kontakt na Pepíkovu dceru, která měla podobný osud. I Pepík toho namlel hodně, bylo to v něm, jako husa v troubě. Spolu se jim pomstíte. Hajzlům. Moc vám oběma fandím. Večer mám ale zákazníka. Ne, rodiče se o tom fakt nesmí dozvědět. Ne, chlapi si na mě nedovolí.

Pepík se dostal do vězení, kde si měl posedět několik let. Klidu se ale nedočkal, spoluvězni ho umlátili k smrti, když se dozvěděli o tom, jaká byla jeho minulost. Opět moc mluvil.

Klára si v den, kdy se to dozvěděla, domluvila schůzku s Kamilou.

Petr dostal osm let natvrdo. Sbírka videí Kamily byla otřesná. Traumata, posbíraná ženami okolo něj, příliš hluboká. Až když byl odsouzen, teprve mu došlo, že už z toho nevyvázne a že jeho styl života nadobro skončil. Ještě před procesem se ale stihl dozvědět, že manžel starostky, kliďas Kája, své trauma neunesl. Byl zadržen pro pokus o vraždu. Paní starostka, která už předtím přišla díky kauze o funkci, získala své první modřiny nezpůsobené sexuální vášní a potkala i svou první lahev vodky. Sympatie byly vzájemné.

Nakonec tu zbývaly dvě ženy, které se potkaly na stejném místě, jako poprvé. Klára si vyhrnula rukávy, a i když pocítila podzimní chlad, nevadilo jí to. Jizvy na rukou byly dopsanou částí jejího života. Teď začínala psát kapitolu novou. Kamila svá stigmata nadále schovávala, byla ale už klidnější. Všechno plánování bylo uskutečněno. Všechna slova řečena. Osudy rozpleteny. A v deset večer měly být na nádraží, aby si daly sraz s Lídou. Nové plány? Ještě jednu poslední věc je třeba změnit a dokončit. Lída a její život. Budou na ni dvě, přesto jim bylo jasné, že lehké to zrovna nebude. Tohle bude možná ještě těžší zkouška odvahy než oba prznitelé dohromady.

A právě tady příběh končí. Co se bude dít dál, napíše už jen život sám.

Měl snad na vybranou? Neměl. Stál na regálu a vyhlížel odsud někoho, kdo má vkus a koupí si ho. Jeho průhledná lahev byla jako skvostné brnění, jeho obsah rajskou šťávou pro hebká těla žen.
Připadal si jako rytíř, který zachrání špatně hydratovanou pokožku. Značkový, přesně načasovaný a na místě, kde si ho prostě musel každý všimnout.
Třeba ta hezká menší blondýnka? Nebo ta honosně vypadající paní? Či snad ta černovláska. Když prošla kolem, všiml si velmi zanedbané suché pokožky. Zavolal by, ať se otočí, bylo by to ale neslušné. Kdo si ho nekoupí, ten si ho nezaslouží.

A pak se to stalo.
Menší rudovláska, která na něj sotva dosáhla, si ho vzala do ruky a četla, co je na něm napsané. Prohlížela, až dokud jej neotevřela a nepřivoněla si. Přivřela při tom oči a pak se tajemně pousmála. To bude ono. Tahle má konečně vkus!
„Ještě tenhle si vezmu a pak tohle.“ pípla u kasy a prodavačka jí všechno zabalila. Několik mýdel, pár líčidel a červený lak na nehty.
„Kupujete jeden z posledních, úplně po nich lidi blázní.“ dodala ještě pohledná blonďatá prodavačka a pokukovala po ní. „Jedna mladá dáma si vzala hned tři, když se asi za hodinu vrátila.“

V tašce to s ním házelo ze strany na stranu, jak jeho majitelka spěchala, aby už byla doma.
Snažil se vykouknout z papíru ven, až se mu to povedlo. Viděl mezi dírkami síťovky chodník, který někam ubíhal. Spoustu nohou, které měly suchou kůži.
Jeho slečna měla krátkou sukni, pod kterou zvědavě nakukoval a kochal se výhledem. Možná to mohlo někomu vadit, z pokřikujících mýdel si ale hlavu nedělal. Stejně ji neměl. Byl jen naplněný po okraj.

Doma ho položila spolu s ostatními na pračku do koupelny. Rozhlížel se a hodnotil, do jaké společnosti se to vlastně dostal. Všechny značky byly pod jeho úroveň, byl extra třída. S ním se bude mýt jinak než s ostatními.
Okouzlí ji, zamotá hlavu a už budou navždycky spolu.

Když vstoupila do koupelny, všichni se na ni zamilovaně dívali. Šampon se těšil, že když jej včera nepoužila, použije ho dnes a vynasnaží se, aby její vlasy dostaly všechnu jeho lásku. Mýdla pěnila nadšením, když viděla, že jde do sprchy. Její mikrosvět plný těšící se kosmetiky Veroniku uspokojoval. Znala jejich touhy a přání a ráda s nimi trávila čas. Přejela očima i po malé, nenápadné krabičce.

Dnes byl ale speciální den. Měla chuť se odměnit a nepochybovala o tom, že se jí to podaří.
Sprchový gel se přemístil na vanu, kde zaujal výsadní postavení.
Veronika se pomalu svlékla do naha a on ji tiše pozoroval. Čekal, kdy jej nahne a nabere, nechá chvíli v dlani a pak si ho pomalu vetře spolu do pokožky. To bylo smyslem jeho existence.
Přímo bublal vzrušením, kdy to přijde.

Veronika byla dnes sama. Těšila se na to, co bude provádět, až se chvěla po celém těle. Pustila sprchu, pořádně teplou, až horkou. Vlezla si pod ni celá, cítila, jak jí stéká dolů po vlasech a pak dolů, po kulatém zadku mezi stehna. Cítila teplo po celém těle, jak z ní splachuje všechnu nervozitu, a naopak startuje vzrušení.
Posadila se na roh vany a nabrala do rukou šampon, který si pomalu vtírala do hustých, dlouhých vlasů. Zavřela přitom oči, zakláněla hlavu, aby si to užívala. Drobná masáž na začátku nebyla vůbec od věci.

Pozoroval její tělo, rozkošná pevná prsa, kterým rychle ztvrdly bradavky z té změny teplot. A možná i z toho, co se jí honilo hlavou. Těšil se, pomrkával po ostatních, kteří už znali Veroniku dlouho, a tak věděli, co s ním bude provádět. Bavili se tím, jak bude překvapený a zároveň mu záviděli.

Když měla hlavu umytou, sprchu upravila tak, aby na ni dopadal jen úzký proud a natáhla se po gelu. Cvaklo víčko a jako když zašumí šampaňské, vylila si jeho hedvábně jemnou šťávu na prsty a do dlaní. Byl chladivý a překrásně zavoněl. Fakt si na tom dal záležet. Musíte na ně udělat dojem, jinak skončíte v koši nebo v kabelce u jejich matky, varovali je v továrně. A to fakt nechcete. Vy pro ně musíte být neopakovatelným pokušením.

Tetelil se blahem, když si s ním masírovala krásná lýtka a pak stehna. Zajížděla si na zadek až dokud nevytáhla ruce nahoru přes smyslné boky k ňadrům, kde se zastavila. Vydechla, až se probral a zaostřil na ni. Zaposlouchal se. To je vážně tak dobrý? Hekla? Zasténala? Mise splněna!

Jenže noc teprve začínala a Veronika si chtěla začít hrát. Vstala a vyndala z nenápadné krabičky podlouhlý pogumovaný předmět, který si se zálibou prohlížela. Pak ho osprchovala a protřela mezi prsty.
Posadila se a nabrala si z něj pořádnou dávku voňavé, chladivé tekutiny.
Čekal, co s ním udělá a ani nedoufal, že by jej znovu rozetřela po měkké a hebké kůži ňader. Jenže ona se toužila vracet neustále na stejná místa. Přesně tam, kde se poprvé zamilovala. Byl v rozpacích, když si jím obkroužila ztvrdlé hroty bradavek, kolem kterých jím kroužila jako by hledala vchod dovnitř.

Už přestaň, ty divoká rezatá prostopášnice! A rozpíjel se jí po prsou, stékal v chladivém proudu dolů mezi stehna, kde si na něj počkala prsty a vmasírovala si jej kolem celého vchodu až po kulatý hrbolek na jeho špičce. Už byla krásně prokrvená a stačilo jemné dotknutí, aby se zkroutila a srazila obě nohy k sobě. Opět se rozechvěla a divoce zasténala. Nemohla odolat.
Poslepu nahmatala hračku, zapnula ji a s potěšením pocítila jemné vrnění. Zase ten její úsměv, když na něj zamilovaně koukala a prosba o další dávku. Uzávěr nechtěl povolit, protože se už druhou rukou věnovala klínu, který nedokázala opustit. Hlasitě zasténala, napůl vzrušením a napůl urputnou snahou dostat se dovnitř lahvičky.

Otevřela ji až zuby. Uzávěr povolil a ona si klouzavým nektarem polila lesklá ňadra, až dokud v lahvičce nic nezbylo. Byl upuštěn na dno a proudem vody se dokutálel až přímo pod ni. Měl dokonalý výhled, vyprázdněný, uspokojený sám sebou. Zároveň se ale projížděl všude po jejím mokrém, kluzkém těle.
Uspokojovala se, klečící v něžném a horkém proudu vody. Oči přivřené, ústa tiše vzdychající, s podlouhlou hračkou vrnící na povrchu vagíny. Viděl, jak si dovedně všímá celého povrchu vchodu a pokládá hračku přesně tam, kde potřebuje. Zároveň ale cítil sám sebe, jak jí stéká v sytých proudech po těle, které sebou cukalo. V pravidelných rytmech pohybovala boky, aby si vycházela vstříc.

Až ji zatekl dolů, v proudech mezi nenasytná stehna. Obratná ruka si jej rozetřela tak, aby ji ochutnával a zároveň způsobil klouzání přesně v místech, kde se jí to teď hodilo. Vzrušeně popadla jeho prázdnou lahvičku a třela se jí po prsou, dokud neskončila v ústech. Víčko odlétlo, jak lahev zkousla, plná vášně.

Už nebyl v rozpacích, miloval se s ní. Cítil se být všude na jejím těle, klouzal po něm až vyšpulila zadek, který si lačně sevřela rukou a plácla se. Našla lepší pozici a vrážela do sebe hlouběji a hlouběji hračku, kterou se divoce uspokojovala.
Kroutila se a svíjela, zachytávala se rukama o madla, která ve sprše byla. Dokud nepodlehla své divoce pracující hračce, která ji vystřelila na vrchol. Sprchový gel se v té poslední chvíli rozplynul a odtekl odpadem dolů, do trubek a pak dál, do kanálu. S pocitem, že opustil svět v nejlepším.

Veronika chvíli ležela, pak si hračku vytáhla a s úsměvem se protáhla. Osprchovala ze sebe zbytky milostné šťávy a pak se osušila. Hračku zpátky do krabičky, ale ne nijak daleko, bude ji brzy zase potřebovat.

Ještě nebyl večer, v prodejně s kosmetikou měli sice před zavíračkou, ale ještě to stihne. Musí. Tohle musí mít pokračování.
„Máte ještě ten sprchový gel, co byl dnes támhle na poličce?“ zeptala se tiše, s malou nadějí v hlase. „Dnes jsem ho tu kupovala a teď ho tady nikde nemůžu najít.“
„Už není, lidi se po něm mohli zbláznit. Však když jste tu byla poprvé, varovala jsem Vás. Vykoupili mi to přímo pod rukama.“ Veronika stála s otevřenou pusou, pak sklopila oči.
„Musí se vyrobit nová várka, takže to nějakou dobu potrvá.“
„Jak dlouho?“ zajímala se zrzka.
Prodavačka, mladá blondýnka s vlasy vyčesanými vysoko nahoru, se na ni tak zvláštně podívala.
“Koupila jsem si teda i jeden pro sebe. Mám ho v kabelce. Jak daleko bydlíš, maličká?“
Rudovláska se prohnula v bocích a mrkla. Chvíli váhala, nedala se ale pobízet dvakrát. Tohle by šlo. Ona už znala kouzlo sprchového gelu z nové řady, teď je potřeba jej předvést dalšímu tělu. Už se nemohla dočkat, až ho znova ucítí. Podělí se spolu o všechno.

Ten večer byl divadlem pro tři.
Připadal si jako rytíř, který zachrání špatně hydratovanou pokožku. Značkový, přesně načasovaný a opět překvapený výhledem. Prostě tekutý milenec.

Toto je 3 díl z 3 v seriálu Setkání dvou druhů

Po dvou dnech mi do systému přišel naprosto jednoduchý vzkaz. Opět beze stop po tom, kdo jej odeslal. Prostě jako by se zjevil odnikud. Můj byt v Zeleném sektoru, městské části plné malých moderních bytů, byl zcela evidentně nadále napíchnutý.

„Čekej návštěvu. Dnes večer. Sbal si všechno, co budeš potřebovat. Odjedete nalehko, žádné zbytečnosti. Plány se trochu zkomplikovaly. Až se setkáme, vše vysvětlím. Prosím, buď opatrný.“

Opatrný jsem po celou dobu, teď jsem ale začal být i zmatený. Pokládal jsem Devítku za věrohodnou osobu, kterou poslala korporace. Teď jsem o tom začal trochu pochybovat. Můj přesun byl neodkladný, vzkaz zněl napjatě. Důležitě. Dnes večer nebo nikdy. Navíc bylo jasné, že si pro mě pouze pošle a sama se toho osobně nezúčastní. Jak zvláštní změna. Po dvou dnech, všechno jinak. Smlouva nepřišla, jediný malý vzkaz, který více tajil, než prozrazoval.

Už předem jsem věděl, že neodolám, musel jsem ji znovu vidět. Pokud to celé byla past, korporace ze mě na místě vymlátí všechno, co vím. Jasně, byla by to celé moje chyba. Nesnášel jsem se za to a už dopředu věděl, že tohle bude průšvih. Nešlo ji ale dostat z hlavy. Kam se poděla ta moje chorobná opatrnost?

Složil jsem základní prvky systému do přenosného modulu, který fungoval jen na mé otisky. Byl poměrně malý, kdysi by se tomu vzhledově blížil kufřík. Přetáhl jsem na něj několik hlídacích aplikací a vynesl ho nahoru, kde hnízdil můj dron. Velmi tichý, luxusně provedený společník, který mě bude následovat, kamkoli se pohnu. V dostatečně bezpečné výšce, aby nebyl spatřen. Svou evakuaci jsem měl už na roky dopředu promyšlenou. Vše jsem dokázal prakticky ihned opustit.
Na žádných dalších věcech jsem nijak netrval. Používal jsem je pouze k dennímu životu, jediné velké investice byly ale do systému a věcí kolem něj. Mrkl jsem na displej v kuchyni, sedm večer. Tak akorát, řekl jsem si.

Tiché pípnutí výtahu, který se přitiskl k mým vchodovým dveřím. Odmávl jsem je na dálku a nechal si roztažením prstů otevřít náhled přes dveře.
Stály tam dvě neznámé ženy, v dlouhých hábitech, jaké používaly zdejší sekty. V současnosti existovala velká řada náboženských seskupení, z nichž většina byla zfanatizovaná do radikálnějších výkladů všemožných textů. Jejich stoupenci se často zřekli moderního způsobu života a žili po staru, zcela mimo společnost. Nikdo s nimi nechtěl nic mít, koexistovali vedle rušných ulic ve stínech, které vrhaly nekonečně vysoké zdi budov.

Zamyslel jsem se, co to má být. Sektáři? To jako fakt?! Proč v tuhle dobu? Nikoho, kdo by byl v jakémkoli takovém spolku, jsem neznal. Pak mi to došlo. Z nervozity jsem na pomíjivou chvíli přestal přemýšlet racionálně a panikařil. Zbytečně.
Vyskočil jsem z křesla a potvrdil dveřím příkaz se otevřít.
Obě dámy vešly dovnitř a rozhlédly se. Jedna zůstala stát, jako by chránila vchod a druhá si sundala z hlavy kapuci. Pevně stažené, lesklé černé vlasy lemovaly útlý obličej s výraznýma očima. Žena byla velmi mladá a působila zvláštním, chladným dojmem.
„Ahoj, jsem osmička a tohle je sedmička. Máme tě vyzvednout a transportovat. Vzkaz ti jistě přišel.“

Na ta čísla si nejde tak lehce zvyknout. Zvlášť, když jich tak rychle přibývá. Byly to další modely z řady?
„Proč s vámi nepřišla Devítka? Stalo se něco?“ Byl jsem nedočkavý, čemuž se nešlo nedivit.
„Zbytečně mluvíš, ztrácíme čas. Sbal se a pojď s námi. Pokud tedy chceš.“

Bylo to neodkladné. Její důrazné varování v každém slově, tón, jakým to říkala. Něco se dělo a nebyl čas řešit zbytečné vysvětlování. Stejně jsem ale váhal. Sedmička koukla za sebe a obě si něco neslyšně naznačily. Osmička mi zjevně už řekla všechno, co měla. Víc se nebylo o čem bavit.
Pak za námi něco píplo. Výtah se musel dát do pohybu. Vedl pouze k bytům v řadě nad sebou, kterých moc nebylo. Sedmička se rázně otočila ke dveřím a předklonila hlavu. Dotkla se rukou mých dveří, jejich provozní displej slabě zablikal, jak se na ně napojila. Dala hlavu na stranu, jako by naslouchala.
Osmička na mě pohlédla výrazem, který si říkal o pozornost. Odlepil jsem se konečně z místa a vyběhl k ní.
„Co mám dělat?“ Hlas se mi chvěl, cítil jsem vzrůstající napětí. Jako bych byl před bojem, ale netušil jsem zatím s kým.

Osmička mě popadla za ruku a otočila se ke své kolegyni. Ta jako by se probrala ze spánku, protočila se na jedné noze jako vrtule a hlasitě tleskla. Všechny mé systémy v bytě zareagovaly současně. Světla zhasla, klimatizace zahučela na plný výkon a většina spotřebičů se spustila, ať už to byl jakýkoli proces. Byt zaplnil hluk, doslova ze všech stran.
Pak se ozvala ostrá rána a vchodové dveře k výtahu křuply jako skořápka vajíčka.
Sedmičce se jako ve zpomaleném filmu dotočilo tělo a prostorem se ještě šířila ozvěna po dalším tlesknutí. Hrubý hábit z neforemné látky spadl k zemi a odhalil pružné, štíhlé tělo v lesklém černém overalu, podobném, jaký měla předtím na sobě Devítka.
Sedmička byla na chlup stejná jako její, o číslo vyšší, společnice. Jediným rozdílem byly světlé blonďaté vlasy, stažené do ohonu. Zastavila se na místě, bokem ode dveří, jako dotočený větrný vír. Všechny akce stihla provést za pár sekund.

Svět se na chvíli zpomalil. Černovlasá mnou smýkla dozadu, abychom opustili prostor před výtahem co nejrychleji. Kávovar cinkl, sprcha přepínala ze studené na vlažnou, pračka odstřeďovala. Sedmička si protáhla klouby na prstech a opět tleskla. Stěny osvítil jasný záblesk a zase zmizel.
To už jsem s Osmičkou míjel dveře do obývacího prostoru a koutkem oka zachytil, jak se i ona zbavila překážejícího oděvu, co z ní odlétl jako stará kůže. I její tělo obtékala elastická látka, v přítmí bytu byla sotva vidět.
Když jsme probíhali pokojem a míjeli stůl, ozvala se za námi tříštivá rána. Střepiny prolétly prostorem a část se jich zabodala do stěn, další rozpáraly drahocenné dřevěné parkety v chodbě. Osmička mnou smýkla k zemi a zalehla vlastním tělem.
Bytem zavoněla statická elektřina, dusivý prach a smrad spálených střepin žhavého kovu. Panika, s jakou jsem se pral, byla nepředstavitelná.
Obě ženy ale reagovaly s chladnou pečlivostí a bleskurychle jednaly. Osmička mi byla neustále nablízku, Sedmička už tvrdě šla po agresorech.

Prvního, který vyběhl ze dveří zasáhla ostrým výkopem ze strany, ze které nemohl nic čekat, vběhl přímo do tmy. Sledoval jsem scénu z obývacího pokoje, povalený na zemi, oči doširoka otevřené. Jedním divokým švihem mu přerazila vaz. Úder byl veden takovou silou, až to protivníka smetlo jako beranidlo.
Objevili se další. Vypadali jako dobře vyzbrojení členové speciálního zásahového týmu. Co chlap, to podle siluety pořádně velký pořez. Tihle si neberou rukojmí, nejdou po informacích, nevyjednávají. Byl jsem v šoku, věci mi nestíhaly tak rychle docházet. Jen to, že jsem byl v pořádném průšvihu. A co bylo ještě horší, vůbec jsem netušil, čím bych ho mohl způsobit. Nebo snad nešli po mně? Bylo to kvůli tomu, že jsem navázal kontakt s Devítkou? O jakou klíčovou informaci tady sakra šlo?

Ze vchodu vyběhl další, do tmy a hluku. Chvilková dezorientace a kopanec vedený spodem, který mu podrazil nohy. Přes něj se ale valil třetí, co ho dokázal přeskočit a běžel tak naším směrem. Nešlo nás nevidět, tak tmavý zase byt nebyl. Muselo být mezi námi sotva pět metrů. Měl v rukou zbraň, zaslechl jsem jeho dech, i přes ten řev klimatizace a okolích přístrojů. Tělo Osmičky sebou smýklo, jak vyskočila a dopadla přesně mezi nás. Zvedl jsem hlavu a s němým výrazem pozoroval, co se stane.

Byl to záblesk, naprosto oslepující intenzivní světlo. Půl sekundy, možná méně. Celé její tělo prostě bliklo. Jakékoli lidské oči v tu chvíli osleply, nečekaný výboj světla nešlo očekávat. Udělala jen ladný krok stranou. Pak se ozvalo hlasité křupnutí, jak zlomila muži vaz jediným plynulým pohybem. Mrtvé tělo, které ještě vydechlo poslední bolestivý sten, dopadlo těsně vedle mě. Uhnul jsem na poslední chvíli.
Další bliknutí a pak další. Obě ženy se dostaly do těsné blízkosti mého stolu, pod který jsem se zběsile nasoukal. Jako smrtící baletky ničily holýma rukama osleplé muže, snad vojáky, snad žoldáky nějaké nebezpečné frakce. To jsem nevěděl. Jejich těla se otáčela jedno kolem druhého, rychlé výpady střídala důmyslná obrana, která přecházela v útok. Většina smrtících sevření pouze chytře využívala váhu lidského těla a jeho kinetiku. Bylo nesmírně poučné vidět, kolika způsoby se dá vycvičený velký bojovník zabít. A že ho dokáže několika ranami skolit o polovinu menší holka.

Po několika minutách byt páchl krví, zvratky a vnitřnostmi, které vytékaly z mrtvých těl. Obě ženy se bedlivě rozhlížely a posuzovaly situaci.
„Ihned musíme vypadnout. Není to tu bezpečné.“
O tom nebylo sporu. Jejich černé oděvy byly zacákané a na mnoha místech potrhané. Přesto stále chladně kalkulovaly, ani stopa po únavě nebo kontrole vlastních zranění. Priority byly zjevně někde jinde.

Všichni tři jsme vyskočili a prolétli prázdným bytem, plným poházených mrtvých těl. Průraznější blondýnka rozkopla dveře na střechu a druhá mě vyhodila nahoru, jako když se vyhazuje mimino. Kupodivu jsem ustál let a přistál na nohou. Třetí z nás už nahoru nevyšla. Několik tupých ran a po nich strašlivě hlučná palba, která štípala stěny bytu na cucky. Křičel jsem, někam jsme běželi a něco přeskakovali. Nohy vykonávaly práci samostatně, jako by je řídilo jiné tělo. Otáčel jsem se a stihl ještě aktivovat strohým příkazem dron, který se vznesl a zmizel v černi nad střechami. Nechápal jsem, odkud se brali další útočníci.

Někde vzadu se ozvala střelba, dolétly sem ale jen slabé dozvuky energických vln. Používali tlakové pušky, které se natahovaly protáčením pažby pro jednorázové nabití. Snažili se nás odstranit beze stop. Rozsekat čistou energií. Novodobý arzenál, co nebyl povolen. Celá tahle akce sledovala zájmy korporace, ať už jakékoli. To bylo s malými výhledy na mé šance dokonale v hajzlu.

Sedmička mě táhla jako klopýtajícího psa. Nereagovala na prosby, abychom zpomalili, tohle slovo neznala.
Doběhli jsme na konec vysokých budov, za nimiž se rozkládal veliký park. Na jeho konci se ozývala tlumená hudba a hlasy mladých lidí. Dole pod námi tekla divoká voda, co postupně přecházela ve vodopád. Ten mizel v hlubokém jezeře, které spolu s ním ochlazovalo budovy a střed této části města. Svažující se koryto, za ním vodopád, pak jezero. Bylo strašně daleko. Nešlo tam prostě skočit.
Držela mě za ruku a rozhlížela se. Odhadovala naše možnosti. Nesouhlasně jsem zakýval hlavou a ucítil její prsty ve svých. Z dálky byly slyšet kroky, mohutné postavy nabíjející krouživými pohyby zbraně. Měli jsme na výběr?
Chytil jsem ji v pase a přitáhl k sobě. Cítil její teplo, zabořila mi hlavu do vlasů a políbila je.
„Tak dlouho jsme tě obě chtěly poznat, až se nám to podařilo. Jsi důležitější, než si myslíš. Neloučíme se na dlouho.“
Bylo v tom cosi osudového, co se mi vrylo do paměti. Nestihl jsem odpovědět. Oba jsme se zřítili do propasti plné vody. Do odrazu jsme dali všechnu svoji sílu. Přesto nestačila, abychom se korytu vyhnuli.

Své tělo, přitisknuté k mému, stočila jako štít. Prudký náraz na dno koryta jí musel rozdrtit záda, nešlo doskočit tak, abychom minuli svažující se vodopád a skočili rovnou do jezera. Trefili jsme se na špici, která už nechávala vodu volně padat pod sebe. Díval jsem se jí do očí po celou dobu, i ve chvíli, kdy z ní vyprchal život. Ať už byl umělý, nebo opravdový. Hrubý náraz nás odhodil do jezera, kam jsme už doletěli každý zvlášť. Energie pádu mi ji vytrhla z náručí. Do otevřených úst mi vlétla natlakovaná studená voda. Na chvíli jsem ztratil pojem o tom, kde je dole a kde nahoře.
Uvnitř musela být čidla, která by neměla nikoho nechat utopit. Jenže se nic nedělo. Žádná spodní síť se nezvedala. Zorientoval jsem se i díky chladu rychle a našel pod vodou průchod, kterým od vodopádu unikala voda do spletitých cestiček napříč parkem.

Proplul jsem úzkým otvorem právě včas, okamžik poté se do vodní hladiny opřela energie z pušek. Tady ovšem byla bezmocná. Museli být hodně zoufalí, že to zkusili.
Překvapilo mě, že jsem nepotřeboval dýchat a natahoval to, jak to jen šlo. Plavba na hranici paniky se mi zdála dlouhá, pod vodou jsem se orientoval těžce, jen po hmatu. Vynořil jsem se v korytě říčky, co se vlní parkem. Namáhavě jsem vylezl ven a nadechl se. Otočil jsem se nahoru, na vršek nedaleké budovy a spatřil několik postav, které ukazovaly mým směrem. Měl jsem pár minut k dobru, možná ale jen několik sekund, byli organizovaní a museli počítat i s touto možností.

V tu chvíli se nedalo dělat nic jiného než utéct. Sprintovat parkem do davu lidí, kam si popravčí jednotka nedovolí vstoupit, natož zasáhnout. Nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo. Doufal jsem jen, že na sebe neupozorním pravé pořádkové služby, to by se mi opravdu nehodilo. Podplacení likvidátoři mohou být všude.
Co když je neodradí ani dav civilistů? Jsou rozhodnuti zasáhnout za každou cenu? Ale měl jsem vlastně na výběr?
Doběhl jsem na kraj parku, kde se to hemžilo lidmi. Byl sice večer, kavárny ale jely naplno a lidé ještě nechtěli jít spát. Moderní metropole hučela životem, Zelený sektor se zdál být ideálním místem pro život. I to mělo ale své trhliny a slabá místa. Žádné místo na světě nebylo úplně bezpečné. Zrovna teď jsem ale zoufale jedno takové potřeboval najít.

Pronikl jsem mezi ta krásná mladá těla, nic netušící skupinky, co rozebíraly nicotné problémy všedních dní. Co se hodnotily a předváděly nové oční fólie. Hromadné sdílení fotografií na spojených displejích, které se na pár okamžiků slejí v jeden obraz. Nad hlavou se třepetaly malé lístky okrasných stromů, nohy se jemně bořily do písku. Plážová idylka.

Procházel jsem se a uvědomoval si, že ze mě kape na zem voda. Že mám patrně rozražené čelo, protože mi přes pravé oko stékal pramínek krve. Třásl jsem se vysílením a nervozitou. Jedno další ohlédnutí a dost, dva z popravčí čety byli už blízko prvnímu hloučku lidí. Šli do toho i tak, vůbec se nebáli, jen zbraně schovali. Byl jsem si jist, že mě zatím nespatřili. Omdléval jsem, každý krok mě stál mnoho sil.
Ne všichni mladí lidé nosí na očích fólie, díky kterým moc nevnímají svět okolo sebe. Všímavé oči si všimly. Na rameno mi kdosi zaklepal a když jsem nereagoval v předtuše nejhoršího, zkusil to znova. Otočil jsem se a neschopen jiné reakce, zíral jsem na ni.
„Ahoj, můžu ti nějak pomoct?“ stála tam a ptala se.
Ta slova, jako by ke mně dolétla z veliké dálky. Nebyl jsem schopen odpovědět. Prohlížel jsem si ji, na víc jsem se nezmohl. Na krátko ostříhaná dívka, velmi mladá. Hezký, drobně pihovatý zakulacený obličej, s jemnými rysy. Výrazně zelené oči, které se starostlivě dívaly. Pod jednoduchou růžovou mikinou modré kalhoty. Byla naboso. Prsty na nohou jí obtékal jemný písek. Náhle byla jen ona a nic jiného. Otevírala ústa, mávala rukama.

Roztočila se mi hlava a ucítil jsem povědomý chlad. Svět se zhoupl.
Zachytila můj pád akorát včas, aby mi pomohla se pomalu přemístit na lavičku kousek od nás. V tu dobu už se seběhla řada lidí, všichni chtěli pomoct, všichni se zajímali. Někdo mi otíral krev, další se tlačili přes ostatní, aby něco viděli. Svou dívku, která si mě všimla první, jsem měl těsně u sebe. Stále něco říkala, nerozuměl jsem jí. Ztrácel jsem vědomí, někdo mi dal napít něčeho hodně sladkého. Nohy nahoru, hlavu do klína. Zase jsem přicházel k sobě.
„Nesmí mě dostat. Nesmí mě dostat…“ opakoval jsem ta slova jako mantru.
Nevěděl jsem, jestli nahlas, nebo jenom v hlavě. Díval jsem se na hlouček mladých lidí, kteří naslouchali. Až se za nimi objevily stíny velkých postav, co si razily cestu ke mně.
Někdo zakřičel. Nechtě mě, nestrkejte se. Jděte z cesty!
Zlostně.
Vztekle.
Nervózně.
Přihlížel jsem tomu a čekal. Co jiného jsem mohl dělat? Nesmí mě dostat. Nesmí mě dostat.
Pihovatý obličej se vytratil. Devítko?!
Svět jako by někdo náhle vypnul. Neměl jsem sny. Na chvíli jsem vůbec neexistoval.

Probudil jsem se na měkkém lůžku, uzavřený ve vyživovací kóji, obklopený rostlinami a svěží vůní. Byl jsem naživu, to bylo to první, co mi projelo hlavou. Dokonce se o mě někdo stará, svěřil mé tělo léčivé kóji, která údajně dokáže zázraky. Zvedl jsem hlavu a prohlížel si výbavu, která se zdála být nadstandardní. V odrazu svého stínu se mi vybavil její obličej.
Nahmatal jsem prsty ovládání, které mi ale nedovolovalo opuštění pouzdra. Čí prsty mi otevřou? Pihovatá holka? Nebo snad někdo jiný z hloučku zvědavců? Její kamarádi? Díky tomu, že jsem tady a živý, si to někteří nenechali líbit.

Kontrola možností. Byl jsem zcela nahý, nezůstal mi žádný osobní předmět, nic. Podíval jsem se na zápěstí, aktivace malého displeje, který prosvítil kůži. Spojení s dronem neexistovalo, což znamenalo, že ho dostali. Bylo osm hodin ráno, poloha se nedala zjistit, což mě nijak nepřekvapilo. Na rukou jsem měl několik nalepených senzorů, které už jistě obsluze musely dát vědět, že jsem vzhůru. Byla to jen otázka času.
Jemná mechanika cvakla a kryt kóje se začal pomalu otevírat. Vyhlédl jsem ven, dalo to ještě trochu práce, tělo neposlouchalo a hlava se nezvedala.

Pak jsem ji uviděl. Stála tam, menší pihovatá holka. Hezký, zakulacený obličej s jemnými rysy. Výrazně zelené oči, které se starostlivě dívaly. Stejně jako poprvé. Pokusil jsem se opět pohnout, ale víc, než ruce jsem nezvedl. Dala mi svou malou, chladivou ruku na čelo a nechala ji tam ležet.
„Kdo jsi?“ Dalo práci začít zase mluvit. Na tuhle otázku jsem ale potřeboval znát odpověď.
Pousmála se, ukázala se vyrovnaná řada lesklých bílých zoubků. Diváci v první řadě, nejlepší výhled. Mírně nadzvedla obočí, jinak nic. Měla obličej dítěte, které přes noc vyrostlo a stalo se dospělým.
„To bych se měla zeptat já tebe,“ pokrčila malý nos plný pih a naklonila se blíž.
Ucítil jsem vůni jejího těla, sladkou a něčím známou. Prohlížela si mě, hladila po těle a prohlížela rány.
Zmohl jsem se pouze na to, abych ji pozoroval. Byla velmi blízko. Její útlý krk zdobil bílý límeček od modrého trička, které měla na sobě. Ušní boltce osazeny modrými kamínky, jako špičky vln příboje, co proudil blízko mých očí. Pihovatá dívka z moře, kterou sem zanesl vánek.

Zastavil jsem její ruku svou. Jemně se mi snažila vymanit, dokud jsem si nevyžádal pozornost.
„Proč se nemohu hýbat?“
„Ztratil jsi hodně krve, jsi zesláblý. Byl jsi v bezvědomí. Tímhle tě ale vrátím zpátky,“ sladce se protáhla a pokračovala s průzkumem. Zkontrolovala nalepené senzory, přečetla údaje na oxymetru.
„Potřebuji vědět, co to bylo za ostré hochy, co po tobě šli.“
Na to nebyla jednoduchá odpověď. Můžu jí vůbec něco prozradit? Co když ji pak dostanu do ještě většího nebezpečí? Na druhou stranu, jak jim vůbec dokázala uniknout?

Stála tam a dívala se na mě. Ty rozverné oči zvážněly, zuby stisknuté k sobě. Prsty na hraně kóje zaťaté, soustředila se a vyčkávala. Nakonec to napětí povolilo, přiblížila se až těsně ke mně a dala mi polibek na tvář.
Pak na okamžik zaváhala a přiblížila se k mým rtům. Obalila nás její přitažlivá vlhká vůně moře. Zlehka se dotkla rty a na okamžik je tam nechala. Na zlomek okamžiku zaváhala. Pak se oddálila.
„Mám tu klienta. Vrátím se a ty si zatím rozmysli, co mi odpovíš. Bát se už nemusíš, jsou pryč.“

Odcházela a já se díval na její holý zadek, který vykoukl pod krátkým tričkem s límečkem. Malé, dokonale oblé křivky obou půlek, které přecházely ve smyslné boky. Mimo trička byla docela nahá.
Dojem předčasně vyspělé ženy zůstával, když si jej vysvlékla a nechala spadnout ležérně pod sebe. Ostré hroty malých prsou se zakymácely, jak přes ně přetáhla spodní lem. Další krásná, nevšední žena v mém životě. A to jsem si donedávna myslel, že není ženy, která by mě ještě překvapila.
Ohlédla se, gestem poručila víku kóje uzavření a chvíli se za mnou ještě dívala. Posledním, co jsem zahlédl, byla jemná záře přes její kůži. Pak víko zaklaplo a já upadl do tvrdého, neklidného spánku.

Toto je 2 díl z 2 v seriálu Vezmi si mě jinak

Slovo autora: pokračování prvního dílu s tím, že pokud bude zájem o pokračování, pak rozhodně není problém. Tohle pokračování mělo.

Sáhl jsem do boxu, který jsem si pro jistotu vytáhl k sobě na postel a dostal do ruky přesně to, co jsem hledal. Už mi začalo být docela horko z toho věčného zápolení, zbavil jsem se trika a zároveň i kalhot. Než stihla zareagovat, opět jsem ji zasedl. Na stehnech a na lýtkách ucítila jemné konce důtek, bičíku, který byl vynalézavou krotitelskou zbraní neposedných čubiček. A dokázal nejen švihat, bylo jen na ní, zda si zaslouží jeho druhou stranu.

Tohle cítila poprvé, neznala to, a tak přestala divočet a uvolnila se. Zůstal jsem jen v těsných boxerkách, tak jsem si přisedl tak, aby se nemohla dívat, ani když otočí hlavu na stranu. Podal jsem si polštář a nacpal ho pod ní tak, aby měla zadek výš a posunul se do správné pozice. Tím jsem získal dokonalý přístup k jejímu dráždění a zároveň ji zasedl v pase, takže nemohla moc odporovat.

Nechtěl jsem nic protahovat, ale využít její bezmoci a než se zcela uklidní, přejít k věci.
Chvíli lechtivého uvolnění vystřídalo švihnutí přes obě půlky a pak další, trest to pro ni ale nebyl, spíše nová vlna vzrušení, které neznala. Střídal jsem jemné hlazení se šviháním, které nabíralo na síle. Užívala si to, voněla vzrušením a chtěla přídavky. Tím jsem zjistil, že její orientace k těmto hrátkám je více než pozitivní, a tak musím překročit tuto hranici k další. Opět nepoznané.

Krásný, do ruda prokrvený zadek se mi vystavoval, pak vyplivla kalhotky a snažila se něco vidět.
„Pokračuj v tom, co jsi začal. Sešvihej mě víc, prosím…“ zalesklo se jí v očích, jak se neovládala. „Chci být tvoje čubka, nic víc si nezasloužím než potrestat.“
V tom měla pravdu, bylo třeba ji ale rozparádit ještě o něco víc. Musela poznat druhou stranu důtek, která nebyla zdaleka obyčejná.
„Pane,“ řekl jsem jí.
„Pane, prosím, pane,“ žadonila a nastavovala se, jak mohla.
Opět jsem protáhl všechny konce důtek mezi jejími stehny a pak švihl. Bylo to málo, pleskl jsem ji ještě dlaní jak napravo, tak nalevo. Zachrčela, ale znova se nastavila.
„Myslíš si, že si to budeš jenom užívat? Budeš potrestaná. Ale když jsi tak pěkně poprosila, dostaneš první odměnu.“
Obrátil jsem bičík v ruce. Jeho tělo tvořilo skleněné dildo, modré, úžasně vytvarované, aby dokonale dráždilo. Opět jsem se jí dotýkal nejdříve druhou stranou, ale pak jsem ji obrátil a nechal už zteplalé sklo v mých prstech působit na její smysly. Vydechla a mírně dala stehna od sebe, abych mohl zajet i tam. Přejížděl jsem povrch vagíny, byla dokonale připravená.

Začala se rytmicky pohybovat v bocích, jak toužila po zasunutí hračky dovnitř, do sebe. Švihl jsem ji po zadku druhou stranou důtek, to ji ale ještě více povzbudilo. Začala se pode mnou kroutit a svíjet, dožadovala se odměny jako roztoužená čubka.
Rozesmál jsem se, její bezmoc a prosby mě dostávaly do varu.
„Prosím pane, chci ho tam. Už budu hodná, prosím pane,“ žadonila.
Nemohla odolat nabídce, jakou ucítila. Byl jsem vzrušený a toužil po ní. Jak snadné by teď bylo se otočit, přidusit ji v peřinách a začít s ní souložit. Jenže by to bylo příliš snadné a moc rychlé.
Trestal jsem ji nesmírným vzrušením, poznávala věci, kterým nedokázala odolat. Nikdy jsem ji neviděl takhle mokrou.
Tak jsem ji sevřel mezi stehny, položil se na ni tak, abych měl dobrý přístup a několikrát ji zkusil prsty. To už hlasitě vzdychala, když cítila, jak se připravuji. Bylo to nesmírně vzrušující, když jsem do ní velké skleněné dildo zasouval, dokud v ní nezmizelo téměř celé. Každým dalším zásunem hlouběji.
Musel jsem se dobře zapřít, abych zrychlil tempo a zároveň začal dráždit naběhnutý klitoris, což ji přivádělo k šílenství.

Pokrčila jednu nohu, abych se do ní dostal hlouběji. Střídal jsem mělké zásuny s hlubokými, druhou rukou masíroval hráz. Chvěla se, cukala spoutanýma rukama, vzrušená svou odevzdaností.
Sundal jsem z ní postroj, který jí už příliš dlouho poutal ruce. Uvolněná a roztoužená vypadala, že bude chtít pokračovat ale v tu chvíli jsem poznal její divokost, kterou v sobě po celou dobu zoufale krotila. Povalila mě na postel až hračka z mé ruky vypadla a odkutálela se k polštáři, kterým jsem ji původně podložil.
Její útok byl vášnivý, milenecký, plný touhy po jediném. Nechal jsem si strhnout poslední kus oděvu a pozoroval ji, jak se vítězoslavně usmívá, když vzala můj velký tvrdý penis do rukou.

„Teď budu opět zlobivá holka, ale ty si jinou nezasloužíš. Pořádně jsi mě ani nezkrotil“, postěžovala si upřímně Anička a dostala z jedné strany polštářem do hlavy.
Rána ji bohužel nesundala tak, jak jsem si představoval a už přehazovala nohu, aby šťastně dosedla do slastného propojení. Nebylo snadné s ní soupeřit, byl jsem velmi vzrušený a každý její vzdor mě zároveň oslaboval. Potřeboval jsem na mou malou ženu nabrat síly.
Zavedla si tvrdý, naběhlý penis do sebe a začala se na něm pomalu pohybovat. Až když jsem ji ucítil vlhce dosednout, zavrněla a nechávala rozkošné vlny uspokojení pronikat do celého těla.
Chytl jsem jí boky v místech, kde končila jemná krajka sepnutého korzetu a vedl ji. Lehce a pomalu se nadzvedávala, nepokojné ruce si svezla po těle až na stehna, kde se svůdně hladila po nylonově hladkých punčochách. Fetišistka, plně uspokojená tím, co na sobě cítí.

Zakláněla hlavu, tiše něco šeptala a hladila se. Prsty prozkoumávaly těsně sepnutý pas lesklou, voňavou látkou. Jazyk olizoval rty, slabě vzdychala, do rytmu pomalého milování. Pak se mi zapřela dlaněmi o hrudník, naklonila se blíž, abychom se na nějaký čas líbali.
Mé prsty měly plán, který ihned realizovaly. Nechala si svléct jednu z punčoch, pak druhou. Dal jsem jí znamení, aby mi nastavila obličej. Přivoněla si a pak přidušeně zasténala. Nechala si svým fetišem hladit rozpálené tváře, dokud sama neotevřela ústa, jako by přijímala posvěcený dar. Nacpal jsem jí obě punčochy dovnitř.

Plácl jsem ji po vyšpuleném zadku, až vykřikla a prohnula se pro další. Pobídl jsem ji a vytáhl punčochy z plných úst, nepřestal jsem ale a hladil ji tenkou látkou obličej. Cítila slastnou vůni, kterou tak milovala, poslepu chňapala, aby je našla.
„Jsi nějaká krotká, subinko.“
Jen se rozesmála a dál se nijak nesnažila zrychlit tempo. Že by jí už snad konečně docházela energie? Aniž bych si toho byl všiml, jen lehce se otočila a hrábla do našeho boxu. Punčochy mi vytrhla z ruky a než jsem stihl uhnout, už se mi je snažila nacpat do úst. Nesmála se, byla rozverná a dovádivá, jiskřilo se jí v očích. Používala jenom jednu ruku, druhou něco dělala za zády.
Pak nesouhlasně zavrtěla hlavou, když jsem zvědavě posouval ruce dozadu, abych ji přistihl. To už na okamžik musela zapojit obě ruce, čekal jsem, výraz v její tváři byl plný vzrušené snahy a očekávání.
Vzdychla, když se to povedlo a já mezi stehny ucítil chloupky.
Poposedla, aby si upravila pozici a nechala mě, abych jí vzadu nahmatal hračku. Měla ji zavedenou do zadečku tak akorát, aby si tím dráždila i druhý vchod, nebyla to ale hračka tak úplně běžná.
Liščí ocas, pořádně huňatý a rezatý, který se od análního kolíku vinul mezi moje stehna, to byla velká vypečenost. Naše naposledy společně pořízená hračka, kterou konečně vytáhla.
„Řekni mi, jak divoká liška jsi?“
„Myslím, že hodně divoká.“
„Už nemáš sílu, to já jsem medvěd, který tě utahal.“
Sykla, napřímila se a zapřela se mi o hrudník. Vzala si do rukou huňatý ocas a projela si chloupky. Pak se mírně rozkročila a prohnula v pase tak, aby mohla lépe pracovat boky. Zadívala se na mě s tím svým známým úsměvem. Zahrála vychytralou lišku, výraz tváře lehce drzý, ale výstižný.

„Tak utahal…“ Několikrát se nadzvedla a zase klesla, až dokud se nedostala do ideální polohy. „Znásilním si tě, medvídku. Budu první liška, která přemohla medvěda.“
Její boky se začaly nadzvedávat, pracovala břišními svaly, aby rozdivočela jenom spodní část těla. Vypadalo to, jako by tančila cizokrajný, vášnivý tanec. Když ji opustilo škádlení, působila, jako by souložení právě vynalezla. Nemohla se ho nabažit.
Rezavý ohon nadskakoval na jejím nádherném zadku a konečně se hlasitě rozezpívala. Sevřel jsem tu liščí rezavou parádu a pobídl ji, pleskl po zadku, aby se z divokého cvalu začala třít.
„Rychleji, ty divoško rezatá…“ potřebovala to slyšet.  
„Ach, to je nádherný… už to nevydržím, medvídku můj a celého tě rozmačkám,“ hlasitě vydechovala, jak střídala divoké dosedy a rychlé, mělké přírazy na špičce mého žaludu.
Tím si úspěšně dráždila poševní vchod a byla v tom natolik dobrá, že už nepotřebovala své prsty.

Stehna se jí chvěla, zoufale toužila po vyvrcholení, kterému se konečně začala blížit. Moc dobře jsem věděl, jak jí pomoci. Odhozené punčochy jsem opět sevřel v ruce a jednu z nich roztáhl, abych ji přetáhl lišce přes hlavu.
V tu chvíli, když ucítila, co se děje, už jasně viděla svůj cíl. Ucítila těsnou vonící látku na obličeji, mé prsty, které se jí draly do rozevřených úst a plácnutí přes boky. V klíně se jí rozlévalo známé horko.

Zachrčela a rytmicky sténala, tělo vypjaté, připravené se ještě více propnout. Chlupatý ocas nadskakoval, nádherné prsy sebou házely i přes sevření korzetu, za který jsem nakonec zepředu trhl a uvolnil její roztoužené tělo ven. V té chvíli se mi naprosto odevzdala, nechala se laskat, ztvrdlé bradavky utíkaly z úst a rejdily mi po obličeji. To už se mi položila na hrudník a nechala mě v sobě tvrdě pracovat.
„Udolej mě, medvěde, roztrhej mě…“ šeptala mi ochraptěným hlasem do vlasů. “Pomiluj mě, jak to jen ty umíš. To je tak krásný…“
Cítil jsem, že se ještě potřebuje pobídnout, pracovala na sobě. Potřebovala mi to říct, ale dnes to trvalo. Vždy to trvá.

„Řekni mi to, chci to slyšet,“ naléhal jsem, poskakující zadek na sobě, její boky v rukou. Musela se naučit být neslušná holka v tu pravou chvíli.
Tohle už nebylo milování, byl to živočišný a divoký sex. Se vší svou zvrhlostí a vášní. Zachrčela, dívala se mi do očí, divoce a odhodlaně. Pak sklonila hlavu.
„Chci abys mě šukal,“ konečně to dokázala, ačkoli mi to musela tiše zašeptat do ucha a ještě pokračovala. “Zalehni mě a pořádně mě tam protáhni, ošukej mi jí, udělej mi to…“sténala už docela hlasitě a nepřestávala brebentit.
Tohle vzrušení, když se slyšela takhle mluvit, potřebovala. Hlasitě vzdychala a pobízela mě, výrazy byly ještě odvážnější, jak cítila že se blíží.

Jen těsně před vrcholem jsem se na ni převalil a pomocí divokých přírazů ji dostal tam, kde tolik toužila být. Tahle vášeň, kterou ucítila až v poslední chvíli, jí způsobila nepředstavitelně intenzivní orgasmus. Nepřestával jsem do ní pronikat, dokud jsem cítil, že se zmítá a prožívá slastné uvolnění i vášeň, která ji ještě neopouštěla. V tu samou chvíli jsem dosáhl svého orgasmu i já, bylo velice snadné se tomu poddat.
„Stříkej, nepřestávej…“pobízela mě a nastavovala se mi, abych ji celou pokropil.
Chvěla se, když se skácela na mě a nechala si poplácat zadek, pomazlit se.
Byli jsme zpocení, udýchaní a šťastní. Její rezavý ocas jí nadále trčel ze zadku, ponechala si ho na místě a překulila se na mě. Dlouho jsme se líbali, pak se zvedla a odešla do koupelny.

Tu noc jsme už nic dalšího nedělali, jen spali, naprosto odrovnaní únavou.
Ocásek položený kousek od nás s tím, že rozhodně bude brzy opět zapojen do hry. Z mé neznámé se stala manželka, která si po víkendu oblékla sportovní oblečení a šla do práce prohánět jiné. Jako osobní trenérka. Jak říkám, má výdrž. A má ji dodnes.

Její choutky jsou ale téměř nekonečné, stále by ráda zkoušela nové věci. Byli jsme velmi otevření všemu, co jsme zatoužili poznat. A tak přišla o rok později další velká výzva, náš další dlouhý večer, a ještě delší noc.

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Vezmi si mě jinak

Krátké slovo autora: Jedná se o první zážitek z mnoha, které mohu postupně přidávat. Seriál čistě o sexu, netradičních praktikách, které možná znáte a možná i toužíte vyzkoušet. Můžete to brát i jako návod na nové hrátky u vás doma, inspiraci. Postupně jsem se naučil, že je třeba se poznávat a dělat nové věci, které oba baví. Pokud k tomu cokoli máte, ozvěte se v komentářích.

Bylo to pro mě velkým a vlastně docela nečekaným překvapením, když jsem zjistil, že moje manželka netouží jenom po normálním sexu. Chtěla víc, toužila po sexu, který by byl hrubý a drsný, toužila být v moci partnera. V zaměstnání dominantní a určující prvek, který se v posteli tetelí blahem, když jej ovládá někdo druhý.
S překvapením jsem zjistil, že má ráda role, do kterých se převtělí. Submisivní a dominantní. Bylo pro nás velmi vzrušující naplánovat večer, který byl společnou splněnou touhou. Pokud jsou tomu oba partneři nakloněni a chtějí to vyzkoušet, je to ideální. A tak jsme do toho šli.

Stanovenými pravidly bylo to, že pro sebe budeme tento večer cizí. Sehrajeme seznámení kvůli sexu, kterému pak zasvětíme zbytek noci. Dohodli jsme se, že odhodíme veškeré zábrany, které jsme dosud měli. Nedohodli jsme se na žádném rezervním slově, které po pronesení zastaví hrátky. Věděli jsme, že naše hraní nebude nijak nebezpečné. BDSM sklony jsme chtěli teprve prozkoumávat a použít je jako koření, ne jako středobod všeho.

Byla sobota večer. Venku foukal podzimní vítr, který byl chladnější, než by člověk čekal. Po chodníku tančily poletující listy, zbarvené do všech odstínů usínající přírody. Celý den probíhal jinak, pro nás dva. Byl plný nervozity, natěšení, touhy. Den splněných přání, který jsem se svou ženou, pro tento den však tajemnou milenkou, naplánoval.
Mířil jsem ke stanici autobusu, která zela prázdnotou mezi vysokými paneláky na Praze 8. Obešel jsem několik vyvenčených jezevčíků, kteří se uštěkaně domáhali přestávky a podíval se na oblohu, co se mračila sychravým západem slunce.
Autobus městské linky 177 zastavil se vzdychnutím před prosklenou zastávkou a lidé začali vystupovat ven.
Až jako poslední se objevila má tajemná známost, kterou jsem pro tento den viděl poprvé. Tmavě červený kabátek stažený v pase, krátká sukně z hrubé vlny a lem samodržících punčoch, který z pod ní na chvíli vykoukl ven. Na nohou vysoké kozačky, které ji dělaly vyšší a zdůrazňovaly ženskost.
Rozhlédla se okolo sebe, a i když mě musela spatřit, nedala nic najevo. Tmavé kaštanové vlasy pevně stažené do copu, který mizel pod zvednutým límcem kabátku. Zvedla mobil a napsala rychlou zprávu přes aplikaci. Jakmile mi píplo upozornění, kterým mi potvrdila příjezd, pomalu jsem se dal do pohybu směrem k ní. Všimla si toho a lehkým zvednutím ruky mi dala najevo, že je to ona. Divadlo mohlo pokračovat.
Oba jsme byli vzrušení a já měl vyschlo v ústech. Byla hezčí a přitažlivější, než jsem ji znal. Mám krásnou manželku, pomyslel jsem si. Dnes si opravdu dala záležet.

„Anička,“ tiše pípla má žena, která se tak vůbec nejmenovala, to ale byla součást hry.
Přinesl jsem růži, stejné barvy, jako byla její rtěnka. V tu chvíli mi znova pípl telefon, tentokrát SMS. Ta zpráva mi zvýšila tep o polovinu. Byla také od ní, o něco opožděná proti rychlejšímu Messengeru. Musela ji naťukat ještě za jízdy autobusem.

Mám úplně mokré kalhotky, a to ještě ani nejsem u tebe. Ten autobus se strašně vleče. Nevím, jestli to vydržím, tyhle hry se mnou dělají ale věci! Tvá neznámá, Anička.

Podíval jsem se na ni, samozřejmě jí došlo, co si teď čtu a trochu se červenala.
Vzal jsem ji za ruku a odešli jsme ze zastávky. Šla tiše, pohupovala se v bocích a podpatky kozaček klapaly do rytmu. Byla úplně jiná, než jsem ji znal. Namalovaná, pečlivě upravená, voňavá a velmi sexy oblečená. Už jsem se nemohl dočkat, co pod kabátkem uvidím, protože to bylo její překvapení. Šli jsme podzimní ulicí do našeho bytu, který ale v této roli jako by neznala a nechávala se tak vést do neznáma. Trochu jsme doufali, že cestou nepotkáme žádné naše sousedy, natož sousedky, protože by nás vytrhli z natěšeného soustředění.

Po cestě jsme si neřekli ani slovo, jen jsme se tiskli jeden k druhému a já cítil její vůni. Prsty měla propletené s mými. Tak jsme proklouzli vchodem a vyjeli pomalu výtahem do našeho patra.
Odemkl jsem a pustil ji dovnitř. V bytě byly zataženy všechny záclony, příjemná vůně a teplo nás obklopily.
Sundal jsem si kabát a dovřel za námi dveře s tím, že teď se může začít dít naprosto cokoli. Pomohl jsem jí sundat červený kabátek a odhalil tak těsné tričko, pod kterým se rýsovalo krajkové prádlo. Dala si opravdu záležet, fantazie se rozjela na plno.  Boty jsem stihl sundat velmi rychle, než se ke mně zlehka přiblížila a nechala si obejmout boky. I v kozačkách musela na špičky, snadno jsem jí pomohl vytáhnout se výš, abychom se políbili. Něžně, a ještě zpočátku ostýchavě, ale s narůstající vášní, kterou nešlo už tak úplně krotit. Byla nádherná, jak tam stála a vyzařovala z ní touha prožít tuto noc jinak, netradičně.

I její boty šly rychle dolů, to už jsem měl zapálené první svíčky v obýváku a chystal jsem se přejít do ložnice. Rozestlaná postel s řadou praktických polštářů na podložení těla, vedle ní větší box, který byl zatím zavřený.
Vybral jsem víno, dostatečně lehké a pitelné, aby příliš rychle nestouplo do hlavy, ale povzbudilo odhodit zábrany. Procházela se bytem, jako by v něm nikdy nebyla a koukala na obrazy, které tam sama věšela. Měla z toho zvláštní pocit, po očku ale stále sledovala, co dělám. Připravená, dnes byla tajemnou ženou, svůdnicí, co se procházela v punčochách a voněla vzrušením.
Víno jsme vypili do půlky lahve, nebylo už na co čekat. Při nalévání druhé sklenice se mi už pořádně chvěly ruce.

„Tak jdeme na to?“
Ta otázka byla tak prostá. Ale strašně moc jsme se těšili, až ji někdo z nás konečně řekne.
Nastal čas. Konečně jsme si mohli naplno vyjádřit všechny fantazie.
Přiblížila se na dosah, aby si se mnou a mou nedočkavostí ještě chvíli hrála.
Odhodil jsem svetr a zůstal jen v bílém triku s límečkem a kalhotách, pevně utažených koženým páskem. Věděla, že ten jde velmi snadno povolit. Zlobila, kroužila kolem mě jako neposedná, dotěrná kočka. Až se mi ji podařilo zachytit, přitáhnout a zkrotit. Strhl jsem z ní těsné tričko, které nechtělo jít dolů, až se poddalo. Odhalil jsem nádherný výhled na bujné poprsí, těsně a silně sevřené v elastickém korzetu, vzadu i vpředu staženém patentkami. Přes ramena byl veden jemnou krajkou, stejně jako dole, kde se setkával s jemnými obrysy kalhotek.

To už mi tepala krev ve spáncích, vůně nového prádla a sladkého potu dohromady tvoří obrovsky přitažlivý koktejl.
Vystavila se mi na obdiv, chycená v náručí, kde se vrtěla s rozverností malé holky.
Pak se zvedla na špičkách a pomalu mi odtáhla ruce, svírající jí boky. Pečlivě a pomalu si stáhla sukni, aby odhalila černá tanga, pod nimiž se na stehnech už vypínala rafinovaná krajka černých punčoch, které vkusně sladila se zbytkem kompletu. Tahle hra byla i o svádění, které potřebovalo vykouzlit promyšlenou svůdnost.

Přitáhl jsem ji blíž. Nechala mě abych se dotýkal jejího těla. Oba už jsme byli silně vzrušení, cesta oddalování všechno ještě posilovala. Mazlil jsem se prsty se záhyby jejích křivek, přejížděl po rafinované krajce kalhotek, odkud voněla milostnou šťávou, až se točila hlava.
Dívala se na mě a její oči prosily, abych ji povalil na zem a zmocnil se jí. Věděla, že to neudělám tak rychle, musí si to zasloužit. Přejížděl jsem po dokonale utaženém korzetu, který ji dělal štíhlejší, ale zároveň dával na obdiv poprsí a boky.
Prsty jsem vyjel až na její bradu a dál, na rty, které zlehka pootevřela. Zoufale to chtěla, abych na ni byl hrubý a zmocnil se jí. Dnes na to byla připravená.

Pronikl jsem jí prsty do úst a ucítil, jak je hledá jazykem a olizuje. Šel jsem hlouběji, vlhká a hravá ústa se otevřela. Automaticky začala sát, vytahoval a zase vsunoval jsem je tak, aby mohla dýchat, opatrně ale důsledně. Dívala se na mě, jak si s ní pohrávám, až jsem ji druhou rukou stiskl jemně pod krkem a přitáhl si ji zcela k sobě.
Začínala rudnout, jak byla vzrušená. Kroutila hlavou ze strany na stranu, až jsem ji chytil za cop a neposedný pohyb uklidnil. Byla ještě víc horlivá a neposedná, odmítala poslechnout a zazmítala se. Zachrčela, s ústy plnými slin a prstů. Bavilo ji se vzpírat, musel jsem ji zkrotit jinak, protože se potřebovala předvést. Nedala se mi zadarmo.

Přestal jsem a vzal ji za ruku. Pevně a silně, aby nemohla klást sebemenší odpor. Zakňourala, a ještě se pokusila o poslední malou vzpouru, která jí nebyla nic platná. V ložnici jsem ji pohodil na postel, zasedl ji a obrátil pod sebou na břicho. Tady už mi nedokázala vzdorovat a věděla, že prohrála. Bylo potřeba ji potrestat. Stala se z ní zlobivá holka. Zoufale ráda byla mou čubkou, až se ohlížela nahoru, kdy jí to pošeptám do ucha.
„Tak ty budeš pána takhle zlobit?!“ zeptal jsem se s přehrávanou agresivitou.
Dalo práci ji pod sebou udržet, jak se ještě snažila přetočit.
„Nikdy mě nepřepereš, musíš si mě zkrotit, jinak si neužiješ nic…“ zašeptala a dokázala se ze všech sil přetočit na bok.
Dosedla první rána na zadnici, pak druhá, dokud se nepřetočila zpátky.
„To ses zatím moc nepředvedl. Budeš si mě asi muset spoutat, protože ve zlobení já se vyznám…“ smála se pod sebe a opět se snažila vyprostit ven.
Plácnutí přes zadek, který při své snaze vyšpulila, mlasklo, až hekla. Ale ještě ji to povzbudilo. Viděl jsem, že dnes si to chce má manželka pořádně užít. Zlobivá Anička byla při síle. Budiž, viditelně toužila poznat nové věci. Tentokrát nechtěla ukončit zkrocení rychlou souloží, na to se příliš hodně snažila.

„Dobře, jak chceš. Budeš potrestána.“
Slezl jsem z ní a nechal ji obrátit se na záda, kde se lascivně roztáhla a ukazovala se mi tak, jak to ještě nikdy neudělala. Sváděla mě svou hrou k souloži. Chtěla, abych jí strhl kalhotky a divoce jí to udělal. Divadlo pro oči. Hbité prsty, které už krouživě masírují tenkou látku kalhotek, kůže okolo se leskne voňavou šťávou.
Byla úplně promáčená, chtivě se dožadovala rozkoše sama na sobě.

Musel jsem přidat, dát věcem řád. Nijak mi to neulehčovala, což byla zároveň výzva.
Otevřel jsem box, velkou bednu od nářadí, do které jsem potají doplnil mnoho nových kousků, které se dnes hodily. Prohrábl jsem pomůcky a rozložil na koberec několik druhů poutacích popruhů. Je čas, abych převzal iniciativu nad svou ženou, která se rozhodla nebýt subinou tak lehce.
Vzal jsem do ruky cinkající kožený postroj a dostatečně silně ji přetočil zpět na bříško.
Opět se rozesmála a doufala, že se lehce vzdám, netušila o mé nové výzbroji. Cinkání ji zřejmě dostatečně nevarovalo. Spoutání neposedných rukou byl zážitek, na jaký jen tak nezapomenu. Samotné dotažení mě stálo mnoho sil. Pekelně vzdorovala, vzrušovalo ji to k zbláznění. Protažení dalšího popruhu kolem pasu, přichycení zápěstních pout na ocelové kroužky páteřního dílu a krk, kolem kterého jsem utáhl horní konec poutacího postroje.
V tu dobu se ještě usmívala, další marné pokusy o přetočení i s rukama pevně za zády.

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, čím dalším si ji připravím, mě docela solidně kopla a pak ještě jednou. Věděla kam mířit, aby mi neublížila, získala ale okamžitou převahu a už se sápala na kolena.
„Tímhle mě nezastavíš, dnes budu mít navrch já,“ prohlásila vítězoslavně.
Byla solidně vzrušená, ve stavu nezkrotitelnosti, divočela jako by jí bylo patnáct. Vyčerpaně jsem zakroutil hlavou. Ten pobavený úsměv! To fakt nemám dost sil na zkrocení vlastní manželky?
„Solidní výkon, ale tvůj poslední. Budeš mě poslouchat, ty malá drzá čubko!“

Jedním silným zatlačením na hrudník jsem ji povalil zpět na postel. Zasedl jsem ji, vzpurnou a divokou. Opět na bříško a kalhotky dolů, dnes je už nebude potřebovat.
Napružila se, očekávaje vytoužené pomilování zezadu, trestu ale ujít nemohla. Dostane, o co tak žadoní. Plácl jsem ji přes neposedný zadek a zajel jí hluboko mezi stehna, až vykřikla. Pak jsem si o ni otřel ruku a plácl ji znova. Nastavila se pro další ránu.  
„Máš něco proti tomu?“ zeptal jsem se a obtočil si pevný cop kolem ruky.
Zaklonila hlavu, zavrčela a roztaženýma nohama zabušila do matrace postele.
„Teď jsi moje čubka, se kterou si budu dělat, co budu chtít.“

Zavrtěla se. Začala škemrat a otáčela hlavu, aby viděla, co se nad ní děje.
Nahmatal jsem mokré, svlečené kalhotky a nacpal jí je do úst. Tohle nečekala, ztichla a zavrněla. Pak je s určitou námahou vyplivla ven.
„Je to, jak bych lízala sama sebe…“ zafuněla a ihned je dostala zase zpátky.
„Nebo jako bys lízala Majdu.“
Tahle poznámka ji dostala. Snažila se kalhotky opět dostat ven, ale nešlo to. Tiše láteřila.
Majda byla naše kamarádka. A oběma se nám velice líbila. Jednou jsme si tak oba říkali, že kdyby byla chuť a Majda by chtěla… a my víme, že by určitě chtěla. Její náklonost k nám vyjadřovala mnoha způsoby. Několikrát už mnoho nechybělo a skončili jsme ve třech u nás v posteli. Co by na to asi říkala, kdyby nás takhle našla?

Toto je 2 díl z 3 v seriálu Setkání dvou druhů

Obcházel jsem ji, klečící, trpělivou. Trochu se mi chvěly ruce a byl jsem velmi rozrušený. Její zář se vytratila a iluze lidského těla, které dýchalo, potilo se a vonělo, byla naprosto dokonalá. Toužil jsem dotýkat se jí a udělal jsem to. Na omak to bylo příjemně teplé lidské tělo, které bylo dokonalé v každém detailu. I drobné kazy na pleti, pigmentace, naprosto všechno. Jemné, ale pevné vlasy, voňavé. Nechala si je ode mne rozpustit, volně spadnout přes ramena, až po ostré hroty ňader.
Klečel jsem vedle ní a sledoval ji, každé mrknutí, olíznutí rtů. Musela si teď připadat zvláštně, ale nemohl jsem jinak. Uvažoval jsem, kolik takhle dokonalých výtvorů už může chodit po ulicích a nikdo o tom neví.

Pomohl jsem jí vstát a prohlížel si zbytek jejího těla. Každý sval byl na omak příjemně měkký, poddajný. Hledal jsem a pátral. Snažil jsem se přijít na známky toho, že není člověkem. Jakýkoli umělý vstup, port, cokoli. Zároveň jsem si uvědomoval, že jsme v době, kdy lze většinu věcí provádět bezdrátově. Vstupy už přece nejsou potřeba. Dnešní umělé části těla byly na vysoké úrovni, přesto na nich ale bylo vždy rychle poznat, že k lidskému tělu nepatří. Ona byla naprosto jiný level. Jako by se vývoj posunul ne o pár let, ale o desítky dopředu.

Byl jsem jí posedlý. Byla všechno, co jsem potřeboval zjistit v posledních letech. Mé konspirační teorie, mé tajné informace o skrytém vývoji v divizích, které pro svět neexistovaly.
Pocházela z míst, kam nevedly cesty, a to ani po síti. Připadalo mi, jako bych tu klečel vedle dívky pocházející ze vzdálenější budoucnosti. Chtěl jsem se jí zeptat na tisíc otázek, ale nevěděl, kde vlastně začít. Bylo mi jasné, že se velmi snadno napojila na můj systém a pronikla do něj. Že zahlazovala stopy s důsledností špiona. Měla velký vývojový náskok.

Ve chvíli, kdy jsem byl hluboce ponořen do svých myšlenek, jsem ucítil její ruce ve vlasech. Něžně mi podebrala bradu a zvedla si ji ke svým očím. Ty se usmívaly a celé její tělo jako by mě vítalo. Otevírala se mi, zvala mě k sobě blíž.
Pomalu, ale naléhavě, začala toužit po poznání. S největší pečlivostí mi rozepnula knoflík po knoflíku od košile, až ji rozhrnula a sundala. Přitom se mi přiblížila těsně k tělu, pomáhala mi zbavit se přebytečného oděvu, abych byl nahý jako ona. Neustále mě sledovala, mazlivě hladila po těle a prohlížela si jej se stejnou pečlivostí, s jakou jsem prohlížel já to její, až do posledního kusu prádla, kterého mě zbavila.
Byla neobyčejně něžná, jako některé lidské ženy. Maximálně pozorná a vnímavá. Dovolil jsem jejím očím, aby se dívaly a jejím rukám, aby se dotýkaly. Co když jsem první muž, se kterým mohla trávit chvíle o samotě? Jak starý byla model? Nebo byla celá ta její vnitřní záře pouze iluzí?

Byl jsem fascinován mírnou nervozitou, s jakou všechno prováděla. Tak svůdně ostýchavá. Přitom působila, v náznacích, jako bychom se už dlouho znali. Jako by na mém těle hledala dávné stopy svých slin od polibků, zraněnou kůži od svých nehtů. Jako by očicháváním mé kůže hledala pach svého těla, které o mě kdysi otírala.
Přitiskla se a zase se vzdálila, nacházela a zase ztrácela. Do usměvavých očí se vedraly slzy, když jsem nakonec opětoval její obětí a pomohl jí, aby se na mě přitiskla celým tělem. Dýchala ostře a hluboce, pot na zádech, který jsem cítil mezi prsty, jí po kapkách stékal dolů na zadek. Umí se potit? Ochlazuje pot některé podkožní systémy nebo je to pouze přizpůsobení se člověku? Polidštění?

Ještě, než se dokázala uklidnit, už se mi její ruce plazily znova po těle a mazlily se s každým výstupkem, který objevily.
Protočila se mi v náručí a s neskutečnou obratností se mi dostala za záda, jediným ladným pohybem. V tuto chvíli jsem si uvědomil, že dokáže velmi obtížné pohyby, odepřené člověku. Dokázala být bleskurychlá, aniž by si uvědomovala, jak nepřirozeně pak působila. Přesto s dokonalou orientací v prostoru. Maximální využití vlastní kinetické energie, přitom se ani na okamžik nedotkla rukou země, aby si pomohla nebo se odrazila.

Proud mých myšlenek se zastavil. Konejšivé prsty se mi propletly kolem trupu.
Cítil jsem zezadu její tělo přitisknuté na svém. Klidný dech, který spojila s frekvencí mého. Jako bychom byli jedna bytost, hlavy se dotýkaly. Zavřel jsem oči a věděl, že ona je má zavřené také.
Hlavou, či spíše vědomím, mi projela pomalá, táhlá vlna. Trhl jsem sebou, její ruce mě ale držely dál stejnou silou. Bylo to něco, co způsobila ona. Přesto jsem s ní zůstával naprosto klidný. Jako bych se nacházel na počátku svého života, ještě bezpečně schovaný před světem. Pocit bezpečí byl rozprostřen naprosto všude kolem mě.
Pak se její sevření uvolnilo, ucítil jsem jemná lýtka, kterými se otřela z obou stran o mé nohy. Všechno, co dělala, v sobě nemělo vůbec nic umělého, žádné přesné postupy, opakování stejných pohybů, prostě nic. Objímala mě bytost, která uvažovala a cítila stejně, jako já.

Začala něžnými polibky na krku, kdy ve stejné chvíli nahmatala mezi prsty mé bradavky a začala je zlehka masírovat. Četla každou moji touhu, zesílila zezadu tlak těla a druhou rukou se mi dostala mezi nohy. Překvapila mě tím. Přesně věděla, co má hledat a její horké sevření mi způsobilo divoký nával vzrušení. Vydechli jsme oba ve stejnou chvíli. Dvojí zachvění těl. Jak moc jsme byli navzájem propojeni? Mohla za to ta podivná vlna, kterou jsem ucítil?

Obnažený a nahý, s nohama doširoka roztaženýma jsem se oddával rozkošným hrátkám, jaké jsem ještě nikdy nezažil. Předvídala každé přání mého těla, které toužilo po dalším mazlení a dráždění. Už cítila, jak jsem byl dokonale připravený, vzrušení přesto nadále oddalovala a neopouštěla své místo. Nedokázal jsem se jejím rukám bránit, zároveň i pevně sevřený mezi jejími stehny. Zpracovávala mé tělo, zkroucené, roztoužené a otevřené všem dalším výzvám.
Chvěli jsme se a třeli o sebe, rozpálení vzrušením a vášní, jako by už nikdy neměl přijít další den. Existovalo pouze teď a tady, pouze my dva uprostřed ničeho. Svět kolem nás, jako by někdo vypnul.

Její ústa plná slin a touhy, pak konečně vystoupala od krku výš, až k mým rtům. Nezaváhala, první polibek byl následován dalším, ještě horlivějším. Rozpoutala vášnivou hru, nechala se povalit dozadu na zem, aby ucítila mou váhu, které se rozevřela jako květina. V horlivých polibcích jsme se ovíjeli jeden okolo druhého v nekonečném propletenci, dlaně zajížděly hluboko mezi stehna a nutily těla k jejich dalším vzdechům v tanci zoufalé potřeby pocítit nové vlny rozkoše.
Laskal jsem její prsy, jejichž bradavky mi roztouženě vystavovala a zakláněla hlavu, když ucítila doteky zubů a kmitání jazyka. Pak v kapičkách slin, smíšených s potem, jsem nahmatal její lůno, připravené mě přijmout do sebe. Vlhké a žádoucí.

Jak ucítila tlak špičky mého penisu, poddajně se otevřela a doslova vsála můj úd do sebe, uvnitř teplá a pulzující. Vykřikl jsem, neschopen dalšího boje proti návalu všeprostupující rozkoše. Rozechvěla se a pustila mě ještě hlouběji, až dokud jsem ji neucítil po celé své délce. Oči měla doširoka otevřené, s lehce udiveným výrazem, tok vjemů sotva zvládala. Otevřená ústa, vzdychající, hledala mé tělo, aby jej mohla polaskat. Nacházela a zase opouštěla, rukama svírající mou kůži.

Velmi zlehka a ladně se přetočila nahoru, dokud se nenapřímila a neusadila. Byla překrásná, jak se jí rezavé vlasy v malých kudrlinkách plazily přes hroty prsou.
Polkl jsem intenzivní potřebu nedočkavé touhy, hladil ji po břiše, prsou, až po ramena a krku nahoru. Má cesta skončila v ústech, pěkně prst za prstem, jež sála a olizovala. Dál má cesta pokračovala do vlasů, které jsem jí podebral ze strany a mazlil se s nimi. Instinktivně začala pracovat boky, lehce se nadzvedla, aby byl pohyb pružnější a spojení mělčí, dobře dráždící její vchod. Rozesmála se, zaplavena až po okraj pocitem naplnění, který neustále stoupal.

Pomohla mi se zvednout až k ní, kde mě přivítala. Její polibky byly hravé a horké, dokud jsem si nepřitáhl její hlavu těsněji, až se naše rty setkaly v hlubokém opojení. Na zlomek okamžiku se mi snažila vzdorovat, což nás ještě více vzrušilo, aby dostala několik plácnutí přes zadek a vrátila se tak ještě odvážnější než předtím.

Dobíjel jsem ji na všech územích, její chatrné zábrany brzy povolily a už nebylo na co čekat. Kluzká těla od potu a tělesných šťáv odhodila všechny poslední zábrany. Podebral jsem ji a celou nadzvedl na sebe tak, abych pohodlně klečel a mohl k ní mít neomezený přístup. Byla plná touhy, jen tak lehce mi objímala tělo a zakláněla se. Objímal jsem jednou rukou její pas, druhou zastrčenou pod zadkem, co se rytmicky nadzvedával. Jak bylo její tělo menší, byla lehčí a dalo se s ní dobře manipulovat, proto jsem si mohl dovolit odvážnější polohy a laskání se s jejím odhaleným tělem.
Nepřestával jsem ji uspokojovat dalšími přírazy, a přitom povolil druhou ruku, abych se věnoval dráždění špičky jejího vchodu. Nalezl jsem vše, co jsem hledal a užasl, jak přirozeným způsobem reagovala. Odezva pak byla okamžitá a rychlá. Začala se blížit svému vrcholu, který mě překvapil svou bouřlivostí. V té chvíli už jsem ji měl u sebe a přes divoké přírazy objímal, abych s ní ucítil všechno to bouřlivé vypnutí těla až do jeho slastného uvolnění.
Její rozkoš ještě dlouho doznívala, čelem přitisknuta na mém, hluboké vzdechy se uklidňovaly do mělčích výdechů. Potom jsem ji pomalu a jemně pustil dolů, na zem.

Skutečně někdo navrhl umělou bytost tak, aby i ona dokázala mít ze sexu reálné potěšení? Existuje tu ještě nějaká znatelná hranice mezi lidmi a – pojmenujme ji přesněji – androidy?

Svět jako by se náhle rozsvítil. Můj byt získal zpět své barvy a tvary. Vůně nedopité kávy a kdesi zvenčí šumění známého vodopádu. Podíval jsem se na ni, slabě zářila. Byla jako anděl, který sem spadl z nebe. Jen tak ležela a jemně se usmívala, ruce pohozené do stran, nohy od sebe.
Když jsem chtěl vstát, zachytila mě nohou a stáhla zpět na zem, na záda vedle sebe. Rozesmála se, škádlivě a neposedně. Ucítil jsem její prsty, které si našly cestu a propletly se s mými. Překulila se na bok, s jednou nohou v pohodlné poloze, přehozenou přes má stehna. Vytáhla se nahoru, přesně tak vysoko, abychom se mohli políbit. Její záře jako by indikovala chuť na další milování, plna energie a chuti. Usměvavé oči doširoka otevřené, prosící o přídavek.
„Opravdu nevím, co na to říct. Umíš velmi dobře přesvědčovat lidi ke spolupráci.“
Ty samé prosící oči se rozesmály, tělo se přitisklo těsněji, kluzké a voňavé.
„Neděsí tě, co jsi zjistil?“
„Jak se tě mám vlastně zeptat? Vůbec nevím, zda jsi člověk nebo…“
Slova přestávala stačit. Ten nevyslovený výraz nepasoval, ani jakýkoli další. Byla příliš lidská.
Ležela tam a nechala se přitáhnout ještě o něco výš, když jsem ji podebral pod zadkem. Mé prsty našly, co hledaly a pronikly pomalu do ní. Jen na kousek, utopit se v toužebné míze. Blaženě vydechla a přizpůsobila polohu tak, abych se dostal hlouběji.

„Je důležité vědět, jaká vlastně jsem? Co vlastně mohu být?“ A vydala hluboký sten, jak ucítila další prst uvnitř. 
Opřela si hlavu do mých vlasů, kde potichu vzdychala. Přemožena, ponechána napospas mé moci.
Zakroutil jsem hlavou, bylo to tak důležité? Rozhodně bylo, ale z úplně jiného hlediska.
„Pokud spolu budeme spolupracovat, budeme mít na sebe čas i my dva?“
„Budeš mě mít po celou dobu jen pro sebe, pokud se tak rozhodneš.“
„Takže budu něco jako tvůj zaměstnanec. Jaký typ akcí to bude? Budu se pohybovat i v terénu?“
„Budeš mým partnerem. Jak v pracovním, tak i osobním životě. S novou identitou. Nebudeš pak už bydlet tady, ale… řekněme, na jiném místě, daleko odsud. Tvá práce bude úplně stejná, jako doposud. “

Mluvili jsme a milovali se zároveň. Její hlas se chvěl, uvažovala ale chladně a reálně, nijak nezatížená tím, co jsme právě dělali. Mně už to dělalo větší potíže, nemohl jsem si ale s ní vedle sebe, pomoci. Zoufale jsem toužil po tom, ji cítit. Prozkoumávat, zjišťovat její hranice.
Dalo práci se teď soustředit na všechna fakta, která jsem dostával. Její návrh na spolupráci mi ale po případném souhlasu měl totálně změnit život. Ve všech aspektech. To mi v hlavě svítilo, jako neonový nápis.
Vše, co jsem doteď dělal, by skončilo. Mé návyky se prohloubí, ty špatné, budu ale mít možnost proniknout dovnitř korporace, jako doposud nikdo. Otázkou je, zda ještě budu mít potřebu vynášet informace ven. Přišel bych o svou nezávislost. Možná bych se dokonce stal otrokem těch, proti kterým jsem vedl svou malou válku. Pral jsem se s pocitem, že si koupí i mě.

Její zoufale hladové tělo se na mém svíjelo jako had. A s pocitem, že tyhle hry zažívá poprvé. Nevím, z jakého důvodu jsem si tímhle byl dokonale jistý. Proti všem zdravým argumentům, proč jí a její korporaci nekývnout, tu hrál prostý fakt, že při odmítnutí o ni přijdu. A nikdy žádná další příležitost nebude. S tím, že mi navíc pravděpodobně půjdou po krku. Můj přesun zcela jinam, by byl i tak nevyhnutelný. Tady šlo o víc.
„Když ti to odsouhlasím a my dva se dohodneme, tak se můj současný život prostě uzavře. Nejsem naivní, víte o všem, co podnikám.“
„Ale dostaneš možnost začít jinak. Získáš moc ovlivnit věci tak, jak sis vždycky přál. Budeš patřit do světa, o kterém zatím máš jen malé tušení, že tam někde je.“
Ano, tušení jsme měl, určitě bych byl velmi překvapen. Mé prsty se pomalu vysunuly ven a začaly ji masírovat jinak. Zcela jistě měla všechna nervová zakončení stejně vyvinutá, jako lidské ženy. Až mi připadala ještě o něco vnímavější.
Palcem jsem nahmatal ve špičce naběhnutý a prokrvený korálek klitorisu, ostatními prsty se věnoval dalším opatrným průnikům. Nastavila se ještě lépe a pomalu, rytmicky pohybovala boky, stahovala pánev, aby mi vycházela vstříc. Hlavu stále zabořenou v mých vlasech, vzdychala a líbala vše, co našla.

O něco jsem přitlačil a zrychlil průniky, podebral si ji lépe, aby mi nevyklouzla. To už zvedla hlavu, sklouzla ke mně a našla má ústa. Líbali jsme se a vzdychali zároveň, až mi sevřela v obou rukách hlavu a dívala se mi do očí. Prožívala nádherný nával rozkoše, který chtěla, abych sledoval.

Celé její tělo se postupně rozzářilo, kdy světlo opět vycházelo zevnitř a prosvěcovalo její mechanismy. Svítila úplně celá, světélkovaly jí teď i husté rezavé vlasy, jako by byly nabity statickou elektřinou.
Klouzala na mé ruce, vydávalo to mlaskavý zvuk, rozevírala se jako když květina vítá nový den a pouští slunce dovnitř. Teď byla ale ona sama sluncem, zářila, až oslňovala.
Přivíral jsem oči, fascinován, sledoval jsem její strukturu, která se nepodobala ničemu, co bych kdy viděl. Jako kdyby byla tvořena průhlednými vnitřnostmi, které obklopoval gel. Působilo to jako uměle vypěstované orgány, co rostly a fungovaly uvnitř těla. Žádné hadičky, ani ostré, neforemné součásti. Až teď se mi odhalila opravdu celá, ve všech detailech.
„Opravdu chci, abys souhlasil. Abys mě učil tyhle věci, jinak se zblázním…“

Světlo bylo oslepující, když ho přestala ovládat. Oddávala se rozkoši, kterou zažívala, až dokud jsme nebyli u konce. Její tvář, křičící, oči doširoka otevřené, na to člověk nikdy nedokáže zapomenout. Její silueta, vypálená do prostoru, v bytě, který jsme kolem sebe vymazali. Jen ona a já. V té chvíli byly jakékoli otázky nicotné. Zůstala mi ležet v náručí, hladil jsem ji po zádech a líbal do vlasů. Pomalu vyhasínala, jako když se energie obrátí zase dovnitř a místo světla tu leželo chladivé tělo, co poklidně dýchalo.

Muselo být nad ránem, když jsem ji vyprovázel z bytu ven.
Loučili jsme se s tím, že se nevidíme naposledy. Z toho je jasné, že jsem odsouhlasil naši spolupráci. Přijde mi návrh smlouvy, který si pozorně pročtu a zvážím svůj poslední krok, po kterém už nebude cesty zpět. Cítil jsem z její strany manipulaci, využila mě stejně, jako já využíval své milenky pro získávání informací. Inu, co se dá dělat.

„Měj se krásně, Devítko. Proč vlastně Devítka?“ Zeptal jsem se, když vcházela do průhledného výtahu. Ještě jedno tajemství jsem potřeboval mít odhaleno.
„Protože jsem devátý model.“
„Existuje i desátý?“
„Existuje. Zatím poslední. Nepátrej po něm ale, prosím. Vše se dozvíš včas.“
Dala mi polibek, jaký dávají milenky, které se neloučí na moc dlouho. Pak mi ještě stihla upravit košili na krku, dotknout se mého hrudníku, otočila se a sjela dolů.

Toto je 1 díl z 3 v seriálu Setkání dvou druhů

Můj druhý příspěvek je s tím, že tato povídka počítá s pokračováním. I proto je zde erotické jiskření pouze v náznaku, vše bude rozvedeno v jejím pokračování. Myslím si, že zásadním u erotických povídek je, aby to v nich dokázalo jiskřit.
Samotná „akce“ vlastně vůbec nemusí proběhnout. Důležité je, aby se dobře četla, bavila, byla něčím originální a čtenář měl nutkání se vracet k jejímu pokračování. O to se teď snažím.
Autor

o-o

Zrovna jsem se proháněl po travnaté mezi, se kterou si hrál vítr. Na horizontu byla vidět nadcházející bouřka a ve vzduchu to už elektrizovalo, byl cítit blížící se déšť. Příchozí zpráva zvenčí, mimo simulátor, se mi zobrazila jako stočený svitek přímo před očima. Gestem jsem simulaci zrušil. Překvapilo mě, že pochází ze zabezpečeného soukromého profilu, na který mi chodily pouze velmi speciální žádosti. Byl jsem vlk, který si hodně vybíral, koho si vpustí do svého teritoria.

Z reality na mě ve chvíli přepnutí zaútočily všechny vjemy najednou. Přechod nebyl plynulý, protože jsem jej nedávno vypnul.
V podkrovní místnosti bylo horko, mé tělo bylo pokryto potem a z ulice dole pod barákem se zvedal až sem horký prach.
Otevřel jsem malou lednici, přistavenou k širokému stolu, jehož vrch tvořila početná sestava počítačových monitorů a projektorů. Odložil jsem přísavné senzory z obou spánkových oblastí a promnul si oči. Trávil jsem ve hře opět příliš mnoho času. Je potřeba už přepnout a začít na sobě makat, nebo nebudu fyzicky stačit svým dalším zálibám. A ty jsou vždy hodně náročné.

Jedním krátkým gestem jsem aktivoval obnovené připojení a nechal systém naskenovat mou sítnici, protože některá data by se z mých aplikací neměla dostat nikdy ven, do cizích rukou.
Zpráva byla jednoduchá. Adresát neznámý, na což jsem byl ale zvyklý.

„Můžeme se sejít? Nebudeš toho litovat.“

Bez podpisu, beze stop. Všechny podpůrné aplikace hlásily, že cesta k původci této zprávy, neexistuje.
Přitom mi oslovení přišlo tam, kam směli jen zvaní, tedy jen mé intimní známosti, milenky, které se mnou komunikovaly v případě potřeby.
Byl jsem pro ně únikem ze světa, který k nim nebyl přívětivý.  Stávaly se u mě tak samy sebou, cenily si toho a využívaly, kdykoli měly potřebu. Mé zájmy ale sahaly daleko dál než jen sem. Za své služby intimního partnera, který nikdy neřekl ne na jakoukoli nesplněnou erotickou fantazii, jsem si bral jiné platidlo.
Mé pečlivě vybírané milenky mi sháněly tajné informace, využitelné pro potřeby mého záškodnictví a jiné formy obohacování. Pokleslá společnost, v jakou se lidstvo postupně proměnilo, nabízela obrovské možnosti. Chytří toho využívali, budoucnost patřila sociopatickým anarchistům, kteří kličkovali s artistickou obratností. A z extrovertů se stávaly ikony, které stoupaly stejně rychle, jako poté i padaly.
Takže žádná změna. Jen hlídanější a více propojená společnost, ve které se ale šikovní stali neviditelnými.

Můj svět, to jsou propojení lidé, kteří vědí jeden o druhém naprosto všechno. Sociální sítě se staly doslova sdílenou duší lidstva, většina jedinců byla trvale napojena k síti pomoci voperovaných implantátů. Každý zážitek byl zaznamenán. Lidé v dopravních prostředcích připomínali stroje, manipulovány systémem k nejvhodnějším nákupům a aktivitám. Oční fólie, které promítaly do zorného pole potřebné údaje, byly nedílnou součástí života den co den. Naprostá, všepohlcující propojitelnost mezi všemi, měla právo veta rozhodovat.
Bylo velmi snadné lidem podsouvat věci, které jste chtěli, aby vykonali nebo si mysleli. Většině se tak žilo pohodlně, protože podlehli dojmu, že žijí ve světě, kde je o ně dokonale postaráno.  Stejně tak se ale dokázali mnozí z nás vypnout a z jejich světa jim zmizet. Já jsem byl jedním z takových.

Měl jsem za to, že mi nikdo jen tak neunikne. Když jsem se stal pro společnost neviditelným, znervózněl jsem, když tak učinil někdo další i pro mě. Nenechal jsem systém, aby mě ovládal, a tak jsem podlehl falešnému dojmu, že vidím všechno jasně a že proniknu kamkoli. Přehnaná sebedůvěra ale měla své hranice.
Přemýšlel jsem nad tou zprávou a rozhodl se, že tuto hru na setkání, o které se v ní vůbec jednat nemusí, rozehraji. Čistě ze zvědavosti. Zároveň jsem pátral dál a projížděl cesty, kudy se sem tohle mohlo dostat. Profil tohoto neznámého hosta byl každopádně odněkud vytvořen, působil ale, že jej systém vpustil dovnitř bez nejmenších pochyb. Nechápal jsem to. Dojem toho, že o mě zavadil někdo mocný, začínal lehce tlačit v podvědomí.

Odepsal jsem stručně.
„Kdo je naším společným známým?“

Nepříjemný pocit. Ten, kdo nehlučně prošel přes mnoho zamčených dveří a chce se setkat, může být někým, komu jsem něčím uškodil. A má práce měla hodně aspektů, disponoval jsem informacemi, které mohly uškodit mnohým. Bylo důležité, mít se na pozoru.
S touto myšlenkou jsem odmávl svítící displeje, sbalil gestem aktivní aplikace a hodil si je na ruku. Na kůži mi zablikalo stručné potvrzení o mobilní aktivaci a zase zhaslo.
Skočil jsem do sprchy, natáhl na sebe sportovní komplet a vyrazil si ven zaběhat. Na nic jsem nečekal, vytěsnil jsem to z hlavy. Dnes večer má přijít má dlouholetá známost, která opět dostala chuť na rozverné řádění, takže bylo třeba dostat se do formy. A její cenné informace ohledně výroby umělých součástí lidského těla, tak ty s ní přijdou jistě také.

Zrovna, když jsem míjel dětské hřiště plné usměvavých dětí bez maminek, obklopené létajícími chůvičkami, tiše mi pípla ruka. Zastavil jsem a nechal se obíhat dalšími běžci, kteří si vedle fyzické kondice zlepšovali své sociální statusy tím, že se hodnotili navzájem, nebo případně zvesela nakupovali. Vypadali jako krásní roboti, myšlenkami úplně jinde než venku.
Je faktem, že ani já jsem moc nevnímal své okolí. Další příchozí zpráva byla stručná, ostatně ani minule zbytečně neplýtvala slovy.
Vzkaz vypadal jako tetování na kůži.

„Dovolila jsem si tyhle věci trochu obejít. Pojďme se setkat osobně. Vše vysvětlím.“

Bylo to velmi zvláštní. Mírný tlak, na který jsem nebyl zvyklý. Důraz na osobní setkání, které dokáže odkrýt anonymitu, se mi ale zamlouval.
Byl jsem střelec, který dokázal riskovat. Nevěděl jsem o nikom, koho bych v poslední době sestřelil na vyšších místech. A tohle byla vysoká meta, absolutně neviditelný červ, který se dokázal dostat všude. Jako by používal paklíč na všechny zámky. Naší komunikaci se automaticky mazala historie, aniž bych to mohl jakkoli ovlivnit.
Zatím to vypadalo, že je to ONA, což ale v tomto světě mohlo být matoucí. Každý běžný uživatel vystupoval na síti v mnoha podobách, převlečen do jakéhokoli pohlaví.
Řekl jsem si, že jdu do toho. Vypadalo to, že zbytečně šťourat nebude mít cenu a já za tím cítil opravdu něco, čemu by se dalo říct „příležitost“.

Ledová sprcha po příjemném protažení, byla osvěžující. Nechal jsem tělo přirozeně schnout a procházel se po bytě, kontroloval zásoby jídla a pití na večer.
Po domluvě s ledničkou jsem jí povolil doobjednání nějakého dražšího alkoholu. Do deseti minut už bude můj systém komunikovat s dronem, co mi zanese nákup na střechu, kde bylo mé pozorovací stanoviště a zároveň dobrý plac pro přistání.
Můj vzkaz byl jednoduchý. Kdy a kde.
Nic složitého nebylo potřeba. Ještě jsem poklidil a projel si seznam jejích přání, který bude chtít večer realizovat.
Jako u většiny žen se jednalo o příjemné milování, které nebylo ničím příliš jiné či netradiční. Erotické fantazie mých klientek byly povětšinou hodně stereotypní, všechny toužily po stejných věcech, ovlivněny sdílením podobných zážitků. Většina je ale nikdy neprožila, jen některé byly schopny riskovat a scházet se tajně.
Sex byl v mé době vidět všude, zároveň ale ztratil veškerou vášeň, fantazii a přitažlivost. Tělesnost se vytratila, cenzurována daleko více, než si lidé připouštěli. V té podobě, v jaké jej provozovali naši předkové, už neexistoval. Lidé se ukájeli zážitky, které jim umožňovaly realistické simulace, o nic víc nestáli. Někdo jim už dávno ukradl všechnu fantazii.

Její odpověď přišla rychle, během několika sekund.
„Park vedle Tvého domu, dnes večer v osm. Vím, jak vypadáš.“

To byl poněkud problém, protože jsem měl dnešní večer plný. Takže, jak to udělat? Prostě budu muset tuhle schůzku v parku přeložit, není jiná možnost. A ví, jak vypadám natolik bezpečně, že to nechává na vlastní iniciativě.
Co ještě o mě ví? Výsledek musí být jednoznačně takový, že se zná s někým, kdo mě dokáže velmi věrně popsat. Dobře tedy, zájem trvá, jen to určitě nepůjde už dnes.

Po uplynutí několika hodin jsem už věděl s jistotou, že tohle je urgentní. Stručně a jasně mi bylo naznačeno, že se musíme sejít buď dnes ve stanovený termín, nebo už se nesetkáme. Abych riskoval a pustil to k ledu, na to jsem byl příliš zvědavý. A můj pocit, že se jedná o větší věc, sílil. Nebyl by to můj první přesun na jiný termín. Stačilo o den. Má původní večerní návštěva možná zamáčkne slzu plnou touhy, ale s o to větším nadšením se uvidíme později. Nešlo o nic. Panuje doba plná odkládaných schůzek, přehodnocování, obnovování zrušeného. My, co porušujeme pravidla, to ale bereme jinak. I má původně plánovaná milenka to věděla. A setkání v parku mohlo bez problémů proběhnout.

Těsně před osmou večerní jsem se nacházel uprostřed parku a čekal, vyhlížel, co se stane. Byl jsem napjatý, protože to bylo něco, na co jsem nebyl tak úplně zvyklý.
Zvolil jsem ležérní, nenápadné oblečení, džíny a kostkovanou košili. Vkus a styl se lidem nikdy nijak výrazně nezměnil, do nitra textilních vláken jen pronikla elektronika, takže jste mohli svým oblečením dobíjet přístroje. Nebo své vlastní orgány, pokud byly umělé.
Park byl provoněný, krásně barevný, všechny stezky dokonale upraveny, jako by to byl obraz namalovaný pedantským architektem. Patrně jej ale navrhl program, který rovněž vybudoval vysoké budovy okolo něj.
Kousek za mými zády stékal z vysoké výšky budovy až dolů, na zem, vodopád. Ochlazoval celý park, čímž umožňoval přirozenou cestou ideální regulaci teploty. Domy se podobaly stromovým chýším, dokud jste nepřišli blíže a nerozhrnuli popínavé druhy rostlin, které maskovaly mohutné, silné stěny. Krásný den právě končil a začínal teplý letní večer, který zde ve střední Evropě, každý vítal. Lidé se mohli bavit dlouho do noci. V tom se mnoho nezměnilo proti životu našich rodičů.

Přišla ke mně ze strany, vůbec jsem ji neviděl, dokud mě neoslovila. Byla typem ženy, která by svým zjevem dokázala zlákat kohokoli by se jí jen zachtělo. Tak atraktivní vzhled by mohl být nebezpečný, protože pozornost jsme nepotřebovali.
Lidé ale nevnímali, procházeli se, a i když pokukovali, nevěnovali nám sebemenší pozornost. Někteří překotně hodnotili, aby zase odešli. Aktivované přístroje tiše zapípaly.

„Ahoj, jsem Devítka. Můžeme si tedy promluvit?“
Šla ihned na věc, aniž by čekala na svolení, posadila se těsně vedle mě. Musela být zvyklá, že se na ni muži rádi dívají a že si může všelicos dovolit.
Byla zrzka a přes svou atraktivitu působila plaše, mluvila tiše a každé slovo vybírala s největší pečlivostí. Nádherné mladé tělo působilo jako magnet, překrásně voněla, každá zaoblená křivka vyvolávala novou fantazii. Měla tělo sportovkyně, zároveň ale nepostrádala přitažlivost zralých žen. To způsobovalo větší poprsí i boky, vše potažené těsnou látkou elastického overalu, který jí zakrýval většinu těla od kotníků až ke krku. Rafinovaně skrytý, pleťové barvy, aby přes něj měla květované, od pasu svůdně nabírané šaty. Vlasy vyčesané nahoru, vynikla tak její jemná silueta s výraznějšími lícními kostmi. Menší oči se, i přes její všeobecnou tichost, neustále usmívaly. Ještě neměla ani ty nejmenší vrásky, ztělesnění mladé krásy v rozpuku. Množství pih, které jako by se rozkutálely po celém jejím obličeji, působilo hravě a zvláštně přitažlivě. Mohla být tak o půl hlavy menší než já, své okolí prozařovala aurou přátelské povahy, která ji činila větší.

Když jsem se dostatečně vynadíval, už musela být lehce nervózní. Přesto seděla stále velmi těsně, až se mě dotýkala jednou nohou. Musela to udělat zcela záměrně. Cítil jsem její jemnou vůni, která na mě působila nevídanou silou.
Točila se mi hlava a tepová frekvence mi pobláznila několik zdravotních aplikací.
Dost dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí a nic jsme neříkali. Snažil jsem se v tom jejím upřímném pohledu hlubokých zelených očí něco najít. Snad prohlédnout skrze ně až do mozku a objevit schopnost, s jakou dokázala být pro systém neviditelnější než všichni ostatní. V tu dobu jsem ještě nevěděl, nakolik mi tahle bytost zcela změní život.

„Ahoj Devítko. Musím hned na začátek říct, že opravdu nelituji. Už teď.“
Usmála se, na chvíli sklonila hlavu a opřela se mi čelem o rameno. V té chvíli jako by mnou projel elektrický proud. Jako bych nikdy v životě nepocítil dotek ženy. Tak obrovsky dokázala od první chvíle zapůsobit.
Svět kolem nás zmizel a já hltal každý její nádech a výdech. Každé mrknutí, které odhalilo nádherně dlouhé řasy. Zapamatoval jsem si každou její pihu, mapu jejího kontinentu, který jsem toužil dobýt. Byl jsem totálně zaslepený touhou být jí nablízku.

Pak mi její ruka lehce, jemně vklouzla do mé a konečky prstů jemně hladila mou dlaň. Dívala se mi do očí, které se nadále usmívaly, jako by slavily svou malou oslavu. Vůbec jsem netušil, že je možné tohle ještě zažít. Jako bych dostal do krve řádnou porci feromonů, kterou do mě napustila prvním dotykem.

Vypadala, že i ona by chtěla promluvit, cokoli říct, ale nedokázala to. Nacházela se ve stejném stavu jako já.
Tak si přisedla ještě o něco blíž, nechala se obejmout a položila mi hlavu na rameno, kde ji už nechala. Vůně se šířila, byla najednou všude kolem, malé prsty propletené s mými. Všechno tohle mohl být její velmi chytrý plán. Přišla a téměř beze slov mě měla úplně v hrsti. 
Nevím, jak dlouho jsme tak zůstali, uprostřed parku, uprostřed města, kousek před vodopádem.
Pak se zeptala, zda bych nechtěl jít někam jinam, kde nebudeme tolik na očích a já souhlasil. Šli jsme kousek vedle sebe, přešli a pak zatočili k mému bytu, kam nás vynesl prosklený výtah. Ten nás uvítal příjemným tlumeným světlem a tichou muzikou. Lednička mi už v parku dala vědět, že zásoby dorazily a je spokojená. Kávovar pípl, že začíná připravovat kávu, filtrace o něco zvýšila výkon a celý byt se snažil o něco snížit teplotu. Fungující mechanismus vyvíjel snahu o nás pečovat.
Devítka se tiše procházela, zastavovala se u mých květin, obrazů, až se posadila do křesla a dívala se, jak připravuji v malé kuchyňce nápoje.

Pak jsme se posadili naproti sobě s tím, že jsme konečně sami. Mluvili jsme dlouho, Devítka na nic nespěchala, opět pečlivě volila slova. Byla mi dána jasná nabídka s tím, že takové věci se neodmítají. A zároveň mi odhalila něco ze sebe. Okamžik, který vysvětlil všechno.

„Jsi pro mého zaměstnavatele velmi cenným člověkem. Rádi bychom s Tebou navázali spolupráci s tím, že tu mám takovou menší nabídku.“
Pomalu přehodila nohu přes nohu a pohodlně se v křesle opřela.
„Tak povídej, mě hlavně zajímá, jak ses mi dokázala tak rychle dostat do systému. Nebo jsi to nebyla Ty?“
„Byla jsem to já. A za chvíli bych Ti ráda ukázala, proč mi to nedalo žádnou velkou práci.“

Zatím žádná velká panika. Dozvím se pár triků anebo vůbec nic. Ale už si držela odstup od té venkovní vřelosti.

„Tvá práce nás velmi zajímá. A teď nemyslím ta, do které naoko docházíš…“ poposedla si a usmála se.
Opět tak krásně zavoněla. Vyčkávala, hledala další slova. Bylo mi jasné, že vědí více, tohle se dalo očekávat. Nebyla tu kvůli tomu, aby ze mě teprve tahala informace. Ona už je měla.
Moje práce v malé kanceláři, kde jsem předstíral vývoj nepotřebných aplikací, zjevně nebyla dobrou zástěrkou.

„Řekněme, že bys dělal pro nás. Stejnou práci, jakou děláš pro společnost dodnes, ale větší a zajímavější akce.“
„Co myslíš, že dělám pro společnost?“

Zadívala se mi na okamžik do očí, které se postupně začaly usmívat, stejně jako tam venku. Makáš na tom, aby vlivným lidem neprocházelo všechno, co si zamanuli. Těmhle očím to bylo zcela jasné. Vstala a došla až ke mně, k mému křeslu. Pomalu jej obešla a rukou zlehka přejela po hraně opěrky. Opět rozprostřela svou závratnou vůni.

„Máš zajímavé informace, které dokážeš získávat velmi… přirozeným způsobem. Vyplácí se Ti to, jak je vidět. Jsi v tom dobrý. A já mám možnost otevřít Ti dveře k dalším informacím, které by ale putovaly do mých rukou.“
„Je za tím ještě něco?“
Všechno mělo nějaký skrytý důvod.
„Protože některé Tvé informace by nás mohly poškodit a některé Tvé hry už nám způsobily menší problémy.“
Takže tahle je to. A chvíli mluví jen o sobě, a některá slova jsou v množném čísle. Zastupuje velkou korporaci, ale sama tu má výraznou roli.

„Nabízím Ti něco za něco. Dostaneš se tam, kam by ses jinak nikdy nedostal. Budeš pracovat pro mě, já pracuji pro někoho jiného. Budeme si předávat informace. Dostaneš úkol, který splníš a za to dostaneš odměnu. Tvůj život by se, pokud se my dva dohodneme, mohl výrazně změnit.“
Její pevné boky obcházely křeslo hodně natěsno, svou odměnu nabízela už teď. Věděla, jak hrát tuhle hru. Předtím se mi dostala do systému, teď už i do hlavy. Zůstávat klidný mi dávalo čím dál větší práci.
„O jakou společnost se jedná?“
„Není těžké na to přijít. Snažíš se k nám proniknout už několik let.“

Srdce mi poskočilo. Nejen pro mě byla vysokou metou špionáž v sítích korporací, které živily trh s umělými končetinami. V poslední době se proslýchalo, že nezůstali jen u lidských součástí, ale že šli mnohem dál. Jen několik výrobců si mohlo dovolit zaplatit vývoj umělého člověka. Ostatně na AI se v historii lidstva pracovalo už ve 20. století.
Můj zájem se týkal několika firem, které dominovaly trhu. Obchod s umělými náhražkami lidských součástí, to byl ohromující krok pro celé lidstvo. Vědci prodlužovali významně život člověka, žili jsme v době, kdy se jedinec dostával do středního věku až v devadesáti letech. Nejstarší se blížili dvěma stům. Prvních sto let by se dalo říct, že byl život v plném výkonu, protože šlo nahradit skoro vše. Byl jsem přesvědčen, že zde se jednalo o metu nejvyšší, šedou eminenci v pozadí toho celého omlazovacího programu.
Firma s trefným názvem AI ovládala dle mých tajných informací většinu ostatních, jejichž vývojové programy makaly pod jejím dohledem a za její peníze. Skoupili potají většinu konkurence a ovládli drtivou většinu trhu. A já měl velmi vážné důvody, proč se o nich dozvědět co nejvíc.

Ještě, než jsem vyslovil název společnosti, ucítil jsem její malý prst na svých ústech. Přikázala mi, abych už nic neříkal.
„Dám ti několik důvodů, proč se nad naší spoluprací zamyslet,“ zašeptala tak tiše, že jí bylo sotva slyšet. „Zamkni byt, aby nás nikdo nevyrušil.“

Zůstali jsme uzamčeni. Jedním gestem mi poručila, abych zeslabil světla a pak se mi pomalu vzdálila tak, abych ji viděl celou. Jen pár kroků dozadu. Oči se jí opět rozesmály, tentokrát ale už nepřestaly.
Pomalu si vzadu rozepnula šaty a nechala je sklouznout až dolů, k nohám. Ladně je odkopla kousek vedle a nechala mě, abych se díval. Velmi elastická látka overalu jí obepínala skutečně každičkou část těla. Byla pod ním nahá, jeho poloprůsvitná struktura a lesk způsobovaly, že byla neskutečně sexy. Nádherné malé bradavky na velkém poprsí, které napnutá látka sotva dokázala udržet. A něžný klín, sevřený v údolí pevných stehen.
Pomalu si klekla, sklonila hlavu tak, aby se mi dívala do obličeje, obě ruce, jedna vedle druhé, položeny na kolenou.
A pak to přišlo.
Její tělo začalo samo od sebe jemně, ale intenzivně, zářit. Stále se mi dívala do očí a pozorovala rostoucí úžas. Když bylo jasné, že zář opravdu vychází z jejího těla, vzala oběma rukama tenkou látku u krku mezi prsty a trhala ji, jako když se motýl dostává ven z kukly. Nádherné, bíle zářící tělo se dostávalo ven, ruce páraly látku a odhalovaly další neschované partie. Až záře dosáhla intenzity, kdy zevnitř prosvítila skelet a odhalila složitou strukturu vnitřku těla, přestože jsem zatím mohl vidět jen stíny. I to ale stačilo.
Zapřel jsem se více do křesla a nechal nedopitý nápoj spadnout na zem, kde se rozlil do koberce.

Na kolenou se tu přede mnou nahrbila zářící postava umělé ženy, která v sobě neměla ani jedinou lidskou součást. Prosvícena zevnitř jako vitrína, odhalující všechno, ačkoli zatím pouze v náznacích. S Tím nejúžasnějším byla ale hlava, která odhalovala tu nejdokonalejší technologii, jakou byl člověk ve své historii schopen vyvinout. Byla uměleckým dílem, které ovládal systém nepředstavitelného výkonu. Všechny dosavadní umělé orgány a lidské součásti byly proti ní druhořadé. Vývoj šel zjevně ještě zcela jinou cestou, jejíž výsledek mi teď klečel nedaleko od nohou.
Vstal jsem a prohlížel si ji, sledovala mě a nechala se. Pak postupně zeslabila záři, až se stala opět ženou, k nerozeznání podobnou lidské bytosti. Překrásnou jako právě zrozený motýl, jediný exemplář, který jsem měl tu čest vidět. Možná dokonce první svého druhu.

Poslali za mnou kompletně umělého člověka? Musel jsem být pro ně něčím velmi důležitý. Tady nemohlo jít jen o získávání nových informací, musel jsem být nakloněn vydat jim vše, co jsem zatím skrýval. Určitě šli po nějaké informaci, která se nikdy nesměla dostat ven.
Než jsem ale stihl cokoli dalšího promyslet, zmocnila se mě její touha, která byla silnější než cokoli, co jsem za svůj život dokázal poznat.

Problém

Byl pátek večer, když mi zavolala poměrně zoufalá kamarádka Bětka a ptala se mě smutným hlasem, zda neruší. Že by se mi ráda s něčím svěřila a jestli se můžeme vidět kousek od mého domu v hospodě na rohu ulice.
Znali jsme se snad celý život, měl jsem ji rád za její upřímnost a velký smysl pro humor. Byl to člověk, co se dokázal rozdat pro ostatní a vlastně trochu i díky tomu měl v životě nějaké trable spojené s důvěrou. Vkládala do lidí prostředky, které se jí nevracely. A se vztahy to bylo prakticky na podobné vlně.
Přitom to byla hezká holka, za kterou se chlapi rádi otáčeli.

Očekával jsem další smutný příběh o tom, že už je zase sama v prázdném bytě. Pak to opět doma proberu s přítelkyní Laurou, den na to se sejdeme u ní doma, přineseme kytku a všichni tři se klasicky opijeme. Naprosto tichá, až pietní akce, kterou si užijeme i druhý den.

Bětka přišla ve smutečních černých šatech, jako kdyby se chystala do rakve. Ruka mi automaticky vylétla nahoru, abych se pokřižoval, ale včas jsem toho nechal, ale varhany jsem hrát zcela jistě uslyšel.
Začala s tím, že si po dvou panácích dala nalít třetího a rozplakala se mi na rameni. Tak tohle bylo zoufalejší než obvykle. Hezké holky přitahují hezké všiváky. To bylo to první, co mi prolétlo hlavou.
Pak se mi podívala do očí a prohlásila tu hodně otřepanou větu, kterou člověk nikdy neslyší rád.
„Má milenku,“ vyplivla to ze sebe jako kus přezrálého sýra s plísní nejen na povrchu.

Její vztah trval právě rok, což byl skoro zázrak a ten chlápek vypadal, že to s ní myslí vážně. Jenže teď tohle.
Bětka nešetřila detaily a bylo tak jasné, že by ráda vyrazila konečně do boje, protože tenhle parťák jí za to prý už konečně stál.
Jeho milenka byla prý jinak moc hezká, přitažlivá menší blondýnka, která se mu do života dostala v parku. Naprosto drze, až oprskle, s ním zaflirtovala a dala mu na sebe číslo. Byla to jedna z těch, kterým chlapi moc neodmítají, protože se umí v pravou chvíli sehnout a pak ještě jednou. Mladá promiskuitní vrtule, co roztáčí sukně tam, kde to zabere.
Odkud tohle všechno ví? Protože měli dlouhou řeč a on toho upřímně lituje. Jenže tahle malá klisnička nadále doráží, dokonce tak odvážně, že si troufne i když jsou spolu.
A tak pláče, svého chlapa trestá v rámci možností tak, aby o něj nepřišla a vymýšlí strategii, jak jí podrazit kopýtka. Bětka nebyla holka, která by ji byla schopná knokautovat kabelkou. Nesnáší spory, vyhýbá se jim, dokud může.

Nelenil jsem a zavolal Lauře, ať dorazí. Přišla, zavlála krátká sukénka a její černé lokny mě plácly přesně mířenou smečí přes obličej. Laura vždycky ví jak na to, když jde do tuhého. Ženské se umí mstít nejlépe, když to mají v sobě.
Dlouhý dámský rozhovor, pár dalších panáků a řešení bylo na světě. Po seznámení se s ním, mi docela stoupl tep, ale když s tím přišla Laura, nebylo co řešit. Život s ní byl nejedno překvapení. Bětka se červenala, každopádně bylo zaručeno, že z toho vyjdeme vítězně.

Dostali jsme na mladou promiskuitní mrchu telefon a rozloučila se. Na lístku stálo, že se jmenuje Klára. Na dotaz, kde zanechala přítele, nám dala hodně křečovitou a vyhýbavou odpověď. Takže jsme jen doufali, že je ještě na živu. Byl totiž součástí plánu.

Řešení

Uběhlo pár týdnů a udička byla správně nahozena. Klárka měla nový objev, velmi brzy se začala dožadovat svých potřeb.
Ty jsem nadále odmítal.
Na to nebyla zvyklá, a tak začínala být nervózní, chvilkami vyhrožovala, ale nedokázala si připustit, že tady nerozhoduje ona.
Musel jsem obdivně uznat, že na ní skutečně něco bylo. Byla si přitažlivostí svého mladého těla jistá a neustále pracovala na tom, aby takové i zůstalo. Sportovala, starala se o sebe, pečovala o každý detail a věděla, že tahle práce se vyplácí. Krásné pevné tělo zdravě ženských proporcí, rozpuštěné vlasy do půli zad, její kůže voněla mořskou solí. Bláznivě se zamilovat i jen na jednu noc mohlo být omamné. Byla jako voňavý gejzír, co nic nenechal tak, jak to původně bylo a zase se vytratil.

Pozval jsem ji k nám s tím, že o mé Lauře nepadlo logicky po celou dobu ani jediné slovo. Měl to být náš první společný večer, od kterého si logicky slibovala vše, co doposud nezískala. Musela být už na škole slabší v matematice, protože se přepočítala.
Náš večer plný utrpení mohl začít.

Objímala se mnou před domem, a pak jsme pomalu vyšli, ruku v ruce, k nám domů. Ztichlá budova, kradmé kroky a zapnutý televizor od sousedů. Někde zaštěkal pes. Klářin přidušený smích, jak cupitala v těsných bílých legínách a těšila se.
Už si představovala, co bude, až dovřeme vchodové dveře. Novostavba plná bytů a sousedů se svými potřebami, klidem a soukromím. Upadla jí na zem kabelka a rozsypala se na tmavé chodbě do všech stran.
Mám za to, že ji upustila schválně. Provokatérka v hlavní roli večerního představení.

Mezi hodinkami, mobilem a kapesníčky, hromadou líčidel a parfémů leželo i malé dráždidlo růžové barvy. Nepřekvapilo mě, že nosí vibrátor u sebe v kabelce. Žena jejích potřeb si musela evidentně často pomoci sama, když jí na večer nikdo nevyšel. Zároveň to ale byl důvod, proč stočit případný další hovor k sexu a tomu, co by chtěla dnes večer všechno zažít.

Dovedl jsem ji až ke dveřím, odemkl a vešli jsme dovnitř. Krásný a malý, avšak prostorný byt, který se otevřel jejím očím ji překvapil.
Náš loft, tedy moderní poschoďový byt, kde v horním patře byla ložnice, voněl voskem a byl velmi pečlivě uklizen. Jednu celou část tvořila stěna z oken, sahajících od země až po strop. Dole malý obývák, koupelnička, WC a prostorná kuchyně. Nahoru do ložnice vedly u stěny dlouhé dřevěné schody. Tam čekala knihovna a velká postel pro dva a více členů.

Klára pustila kabelku a procházela se, prohlížela si věci, až se dostala k oknům a zatáhla je.
Stál jsem u vchodu, sundával si boty a díval se, jak se svléká. Nebyla žádná stydlivka, na nic nečekala a začala jednat. Vůbec neřešila, že se tu dala najít prokazatelná přítomnost pečlivé ženské ruky.
Klára byla zvyklá na to, že si to její milenci uměli zařídit tak, aby je nikdo nepřekvapil. Její lákavé, nedočkavé tělo, oblečeno jen v malých kalhotkách, se blížilo mým směrem. Poprsí se pohupovalo do rytmu, čerstvě rozpuštěné vlasy jí stékaly po zádech jako vanilková zmrzlina. Už jsem ucítil pronikavou vůni mořské soli a jemný, květinový parfém. Sebejistě se usmívala.

Pravá noha následovala levou.
Malé, pevné pozadí překrýval jenom tenký pruh bílé krajky. Už cítila mezi stehny příjemné teplo.
Výdech a nádech.
Záclony sebou v mírném vánku zatřepetaly a bytem prolétla něžná, chladivá vlna.

Pak byla až těsně u mě a působila svým teplem závratné stavy. Musel jsem uznat, že pokud takhle zaútočila na Bětčina přítele, moc jsem mu tu situaci nezáviděl. Z toho by málokterý samec vybruslil.
Já ale nebyl naladěn na to, jí podlehnout, ale hrát si. A v tom jsem byl proklatě dobrý.
Pomalu, ale pečlivě, jsem si rozvázal kravatu. Cítil jsem na sobě její mazlivé, něžné ruce, jak se pomalu tiskne a dívá se mi přímo do očí. Malé pečlivé prsty mi rozepínaly košili a hned jak mohly, dostaly se pod ni. Hlazení a mazlivé polibky, kterými neustále naléhala, mi způsobovaly velmi příjemné pocity. Pracovala celým tělem, pohupovala se v bocích, měla pomalý a intenzivní rytmus.
Sako mi sklouzlo k nohám jako odhozený list, který utrhl příliš divoký poryv větru.

Otočil jsem ji zády k sobě a převázal pevně oči, na to byla kravata ideálním pomocníkem. Usmívala se, lehce se prohnula a nechala se opřít o šatní skříň.
Rozepnul jsem si pásek u kalhot a díval se na nádherné pozadí. Bylo jako dva kopečky, které protínalo hluboké údolí. Jednu, pak druhou ruku, zatáhnout a sevřít páskem. Ocitla se v mé moci, spoutaná, bezmocná. Zašeptala několik přisprostlých lákadel, na které jsem nereagoval.
Nahoře nade dveřmi byla vzpěrná tyč, kterou jsme používali na cvičení. Výborná pomocnice. Na ni jsem Kláru, která se nijak nevzpírala, zavěsil. Použil jsem připravený hák, který se dal snadno provléct páskem. Zkouška pevnosti a je to. Byla příjemně napjatá, ruce nahoře, nohama na chladivé zemi.

Zavrzaly schody, ale jen tiše a jen jednou. Laura pomalu sestoupila z ložnice dolů a usmívala se. Uprostřed bytu jsme se potkali a vyměnili několik hlubokých, rozverných polibků.
Měla na sobě ještě župan, čerstvě umyté tmavé vlasy voněly mýdlem. Společně jsme se k ní tiše vrátili a já se pomalu vysvlékl.
Laura si rozepnula župan a nechala jej sklouznout na zem. Lákavé nahé tělo mé milenky strhávalo pozornost. Celou jednu polovinu zdobilo propracované tetování, které znázorňovalo poletující listy ve vzduchu, které jako by se v divokém reji tvarů a tance přesouvaly na další místa na kůži. Ta měla barvu karamele, po kterém i lehce voněla.
Byla o něco silnější než Klára, ačkoli mohly být stejně vysoké. Ženskost jejích boků přecházela v nádherná stehna, hladká jako mramor. Přitom pas měla štíhlý, menší poprsí zakončené velkými dvorci. I tam měla jemné, malé tetování listů. Rozplétávaly se až ke krku. Dlouhé, pevné, havraní vlasy nosívala vyčesané nahoru, aby vynikly výrazné lícní kosti a štíhlý krk. Nikdy se moc nezdobila, ani nemalovala, nebylo to potřeba. Tmavé, uprostřed zelenkavé oči, které se uměly dívat tak, jako žádné jiné. Měl pocit, že všechno objeví, každé skryté tajemství.
To byla celá ona, nespoutaná větrná princezna, něžná i bouřlivá zároveň.

Pomalu jsem pohladil Klářino tělo a opět nereagoval na prosby o sex, po kterém už zoufale toužila. Nic neviděla, nic nemohla dělat ani ovlivnit. Zároveň se mi vystavovala, až na tenkou krajku celá nahá.
Pomalu jsem stáhl ten poslední odvážný díl oblečení a ucítil, jak zavoněla. Pak jsem se o ni velmi pečlivě, otřel tak, aby ucítila můj nástroj. Vydechla, roztoužená, automaticky sebou zaškubala, protože toužila dostat se ze sevření a vychutnat si to. Běsnila, stěžovala si, to bylo ale všechno. Tahle hra měla přísná pravidla.

Laura si tiše vysušila vlasy, seděla jen kousek od nás a pozorovala děj. Měl jsem naprostou volnost, dokud se nezapojí ona, která si to chtěla užít po svém. Důslednost, s jakou ji budeme pomalu zpracovávat, byla podstatou hry.
Obcházel jsem její rozkročené visící tělo a když jsem se dostatečně pokochal, přitáhl jsem si k sobě útulnou bedýnku, plnou hraček. Tu Laura dala do ideální vzdálenosti, abych si už poradil sám.
Vytáhl jsem malou koženou plácačku, která byla na opačné straně zakončena peříčky. Těmi jsem začal. Kdo tohle nezná, poprvé ho to dostane. Objížděl jsem všechny její záhyby a lechtivá místa, abych si ji nastavil tak, že vnímala něhu a radostnou hru. Nastavovala se. Když to nejméně čekala, dostala přes zadnici plácnutí druhým koncem.
Vykřikla a její ústa byla ucpána voňavou krajkou, která ještě před chvílí zakrývala růžové údolí v jejím klíně. Dostala další plácnutí přes boky, tentokrát silnější a ostřejší. Protočila se, trochu na špičkách, marně bojující s vysvobozením.

Kapka za kapkou, venku se jemně a příjemně rozpršelo.
Hrana plácačky obkroužila její oblý zadek a pak se stočila mezi stehna.
Jemná peříčka se otřela tam, kde Klára zoufale toužila pocítit úplně jinou hračku.

V té chvíli jsem se otočil a zadíval se na Lauru. Seděla a natahovala si černé samodržící silonky. Pečlivě upravila vínovou krajku u každé z nich a sáhla po lesklých kozačkách, do té doby osamoceně opřených zezadu o sedačku. Vysoké podpatky, po stranách zip.
Klára se snažila otočit, ale nešlo to. Plácl jsem ji po zadku, až se prohnula a stoupl si stranou. Laura se postavila a udělala pár kroků. Vyťukaný rytmus dával vědět druhé ženě, že jsou tu dvě. Blondýnka vydala přidušený zvuk.
Pak se Laura sehnula a vytáhla z malé bedýnky připínací nástroj, oboustranný, průhledný a příjemně ohebný, ale pevný. Chvilku trvalo, než si našla dobrou polohu a zavedla si jeho vnitřní část do sebe. Už se cítila být dostatečně připravená, aby to dokázala. Pomohl jsem jí s dotažením všech pásků, všechno muselo perfektně držet. Když vyrazila, její mocný pomocník se vyzývavě pohupoval do rytmu.

Laura si chytila Kláru kolem pasu a pohladila ji jednou rukou po zadnici. Ta se snažila otočit hlavu a zbavit se spoutání, kňourala a vzpírala se. Laura ji něžně hladila, stále těsně u ní, nevynechala jediné místo na těle. Prohrábla se jí v dlouhých vlasech, něžně pomazlila poprsí, jako dva trsy vinných hroznů. Užívala si to, měla z tohoto vlastnictví ryzí potěšení. Byla velmi něžnou milenkou, která se nebránila ani ženám. Šikovné prsty našly, co hledaly a dostaly se dovnitř. Pěkně jeden po druhém. Tím s potěšením zjistila, že naše promiskuitní vrtulka je připravena.
Bylo to nečekané a intenzivní.
Laura vzala nástroj do ruky a našla si vchod, který už si připravila. Pomalu, postupně do něj pronikla a s dalšími průniky byla ještě hlouběji než předtím.
Až když si obě ženy ustálily tempo, jaké jim vyhovovalo, mohla být Laura odvážnější. Kláře se podařilo konečně dostat krajkový roubík z úst a naplno vydechla úlevou. Povolil jsem kravatu a nechal ji sklouznout dolů z očí. Ihned otočila hlavu a dívala se přitom na ni. Laura ji pevně držela, aby se nevysmekla a kdykoli to chtěla udělat, dostala plácnutí přes boky nebo po zadku. Díval jsem se na ně, jak se ta malá blonďatá holka snaží vyprostit ze sevření a nejde jí to. Laura začala být totiž ostřejší, nepříjemná, velmi intenzivní. Průniky byly divočejší, stahovala zadnici a vyrážela vstříc vchodu, který po jeho okrajích zkušeně obstarávala prsty. Kožené pásky se jí zatínaly do kůže, nadzvedávala ve víru vášně a intenzivní snahy svou otrokyni až na špičky a ta se vypínala, svázaná a bezbranná.

Sledoval jsem ten výjev dvou těl, z nichž jedno neúprosně doráželo na druhé. Na to, jak Kláře vsunula prsty do úst a pokračovala snad až do krku. A s každým výkřikem mohutný průnik. Tempo bylo pomalé, ale hodně intenzívní. Chtivé ruce mačkaly malá prsa, zmocňovala se jí s vášní hrubého milence. A když chtíč přerostl, podařilo se Lauře nadzvednout tu malou holku tak, že ji vyvlíkla z háku na tyči. Jedním chvatem ji chytila za spoutané ruce a popohnala plácnutím k pohovce.
Tam ji povalila na záda, kousek ode mne. Přidřepl jsem si na za ně. Její teplé ruce v mých se vzpíraly, hlava zakláněla, ale měla to marné.
Rozdivočelá Laura už do ní opět pronikla, zapřená vysokými botami do podlahy. Opět se po prvních několika zásunech dostala hlouběji, teď ještě o poznání víc než předtím.
Aby ji Klára ale konečně ucítila celou, pokrčila jí levou nohu a přetočila si ji trochu na bok. Tím si dostala její druhou nohu pod sebe, přisedla si a měla velmi snadný, doširoka otevřený přístup. Zpomalila a začala se dostávat nejhlouběji, jak to jen šlo, až v ní mohutný nástroj zmizel skoro celý. Byla opatrná, ale nepřestávala. Klára jako by ani nevěřila, že se do ní lze dostat tak hluboko, jen přihlížela a zakláněla hlavu. Kňourala, vzdychala, funěla přes roubík v puse.
Laura souloži dominovala, nahmatala řetízek od obojku a pořádně si přitáhla její hlavu k sobě, až se jí záda zvedla. V té chvíli byla nejdivočejší a doslova se v ní roztančila. Rychlé a hluboké přírazy, dokud se na ni celá nepovalila, a i zde pokračovala, teď opět pomaleji, ale hlouběji.
Celé to byl jeden intenzivní nátlak, který neustával. Ani na vteřinu nepovolila, stále dorážela, jako příboj. Až ji zalehla celou, nohy rozhodila od sebe a znovu se v ní roztančila. Přitom si obě hleděly zblízka do očí, až jí je Laura překryla dlaní a změnila rytmus přírazů v kombinaci mělkých a hlubších. Po zádech jí tekly kapky potu, z obou žen doslova sálalo teplo do všech stran.

Blonďaté vlasy, zpocené a rozcuchané, nabrané jemným vánkem z oken.
Lístky na nahém těle snědé ženy, jejíž svalstvo pracovalo s neustávající energií.
Jemná nylonová punčocha se zarývala do rohu polstrování, její krajky napůl srolované dolů.
Venku přestalo pršet, a naopak začalo být dusno.
Celý byt byl provoněn vášní souložících těl.

Ve chvíli, kdy jsem viděl, že trest už je hotový a ta malá čubka náležitě potrestána, povolil jsem jí pásek na rukou. Měla na nich otlačeniny, tenké rýhy, které zase brzy zmizí. Ale připomenou jí, že pokud e ještě někdy přiblíží, budou tam další.

Ruce jí sjely na Lauřino tělo a mazlivě ji hladila. Ta zvolnila průniky, až do ní zavítala nejhlouběji, co jen dokázala. Menší holka se prohnula a zaryla jí ruce do zadku. Jejich něžné, pomalé a hravé polibky změnily atmosféru.
Obešel jsem ty dvě, zaklesnuté v sobě a chvíli je pozoroval. Pak jsem si dovolil jednu pásku po druhé, povolit připínací pomůcku. Laura se lehce nadzvedla a vyvedla si ji ven jak z Kláry, tak ze sebe. V tu chvíli tam ucítila mé snaživé prsty, které se jí dostaly dostatečně hluboko, aby mi vyšla vstříc. Ponechal jsem jeden z prstů nahoře a dráždil citlivá místa kolem vchodu, všechna ta nervová zakončení, která jásala blahem. První pomalejší pohyby, po nich divočejší. Tři prsty uvnitř, jeden zepředu po povrchu a palec na druhou stranu. Díky tomu, jak byla vzrušená, to už šlo skoro samo.

Musela si položit hlavu na Klářina ňadra, kde se rozvzdychala jak mi nastavovala svá místa, abych se dostal všude. Mohlo to trvat už jen pár minut.
Má ruka pracovala s jistotou, znal jsem touhy své přítelkyně a milenky velmi dobře. Jak se blížila, postupně napínala tělo, až se lehce rozechvěla a pak prudce vydechla. Mé prsty nepřestávaly v divoké masáži, náhle zalité šťávou, která kapala až na zem. To už se chvěla úplně celá a divoké vlny jí projížděly celým tělem. Nakonec už se jen slastně sesunula na zem a ležela tam.

Klára doufala v zázrak. Stále jí nedocházelo, že tyhle radosti nejsou pro ni. Že holka, co zlobí, prostě ostrouhá. Ležela tam, zvedla se na loktech a nabízela se. V ústech roubík, na krku obojek a tenký lesklý řetízek, co se jí plazil mezi ňadry. Byla krásná, to rozhodně ano. Škoda jen, že tohle nebyla ta pravá noc pro ni.
O roubík přišla, o obojek také. Dostala zpět své oblečení a byla vyvedena ven, na ulici. Nebylo nic, co bychom jí nedopřáli, a tak sem za minutku přihrčel taxík a odvezl ji, vysílenou a zklamanou, k ní domů. My jsme šli prostě spát, nebylo co řešit. A byli jsme zvědaví, zda další den vyhledá přítele Bětky, který tohle všechno pozoroval z naší ložnice a docela se bavil.
Takže otázka zní, dostala ta malá hříšnice dostatečně za vyučenou?