Dalila 01 🇨🇿

1.kapitola: Den D 

Dáša stála před nenápadnými černými dveřmi v jedné z bočních uliček za Národní třídou. Nad nimi visela jen malá, decentně podsvícená tabulka s jediným písmenem: **D**
Kdyby nevěděla, co hledá, nikdy by ji nenašla. Zhluboka se nadechla, upravila si výstřih trička a zazvonila. Po chvíli cvaknutí otevřela dveře Viola v minisukni, která končila tam, kde většina sukní teprve začíná, a s rudě nalíčenými rty.
„No konečně! Myslela jsem, že si to rozmyslíš,“ zašklebila se Viola a táhla ji dovnitř. „Pojď, Helena už na tebe čeká.“

V útrobách klubu bylo překvapivě světlo. Úzká chodba, zrcadla, vůně vanilky a nějakého drahého parfému. Z reproduktorů doléhal tlumený beat, ale ještě ne ten noční, divoký.

Helena seděla v malé kanceláři, která vypadala spíš jako luxusní šatna – sametové křeslo, velké zrcadlo od podlahy ke stropu, na stole sklenka prosecca a tablet s otevřeným kalendářem.
Byla to žena někde mezi 38 a 45, dokonale upravená, s přísným, ale ne nepříjemným výrazem. Černé šaty s hlubokým výřezem na zádech, rudé nehty, vlasy stažené do dokonalého drdolu.
„Tak ty jsi ta Dáša,“ řekla pomalu, změřila si ji od hlavy k patě. „Viola o tobě mluvila. Sedni si.“

Dáša si opatrně sedla na kraj židle.
„Chci se zeptat rovnou na to nejdůležitější,“ začala tiše. „Já… já fakt nechci dělat prostituci. Viola říkala, že to k práci nápojové hostesky nepatří, ale… stejně se bojím.“
Helena se lehce usmála, byl to úsměv člověka, který tuhle větu slyší minimálně dvakrát týdně.

„Dobře, tak poslouchej pozorně, protože tohle říkám každé nové holce jen jednou. Tady se neprodává sex. Kdo ho nabízí nebo poskytuje v prostorách klubu, dostane okamžitou výpověď a pokutu 50 000 Kč. Druhý prohřešek znamená trestní oznámení. Chápeš? My si tady na takové riziko nemůžeme dovolit hrát.“
Dáša pomalu přikývla.
„Co tedy dělá nápojová hosteska?“
„Dělá společnost. Usmívá se, poslouchá. Povídá si. Občas se trochu předvádí. Muži ti platí lady drinky, to je speciální drink, který stojí 3–4× víc než normální. Z každého máš slušný podíl. Když chce někdo víc, může si koupit table dance. To znáš, sedneš si na stůl a zatancuješ. Nebo mini show.“
„Mini show je co přesně?“ zeptala se Dáša tiše.
Helena se opřela a ukázala gestem na svá prsa.
„Zatřeseš. Poprsím. Nahoru a dolů, do stran, pomalu, pak rychleji. Můžeš si přitom lehce přejíždět rukama po bocích, po stehnech, po krku. Většinou to trvá do 15 sekund. Nic víc. Žádné sundávání kalhotek, žádné lízání, žádné prsty tam, kde by neměly být. Za mini show dostaneš žetony. Za table dance taky žetony. Na konci směny se žetony mění na peníze.“

Dáša cítila, jak jí hoří tváře.
„A… musím se s nima líbat?“
„Nemusíš. Můžeš, pokud budeš chtít, ale jen na pusu, nic francouzského, pokud to sama nezačneš. Ale pozor! Spousta holek si myslí, že když se s někým pěkně pomazlej na gauči, tak dostanou víc drinků. Někdy jo. Často ne. A hlavně, jakmile začneš být ‚moc přístupná‘, přestávají ti platit drinky a čekají, že jim dáš něco ‚zadarmo‘. Proto máme systém pokut.“
„Pokut?“
„Přesně. Nepřišla jsi na směnu včas → pokuta. Nebyla jsi dostatečně upravená → pokuta. Seděla jsi u stolu déle než dvacet minut bez objednávky drinku → pokuta. Byla jsi na gauči s jedním pánem déle než čtyřicet minut bez dalšího drinku → pokuta. Neusmívala ses dost → pokuta. Prostě… motivace.“

Dáša polkla.
„A co oblečení?“
„To dáváme my. Máme šatnu plnou korzetů, punčoch, podprsenek, minisukní, body, latexových rukavic… co si vybereš, to nosíš. Ale drž si postavu. Žádné přibírání osm kilo za půl roku. To tady nejde.“
„A daně?“
„Budeš mít OSVČ. Minimální odvody si musíš platit sama. Sociálka a zdravotka. Policie to občas kontroluje, takže fakt plať. Jinak ti sem pak přijdou pěkně nepříjemní pánové v civilu.“

Helena si odložila tablet.
„A teď poslední věc. Potřebuju pro tebe umělecké jméno. Nemůžeš tu být Dáša. To je moc obyčejný.“
Dáša se na chvíli zamyslela.
„Dalila,“ řekla tiše.
Helena zvedla obočí.
„Dalila? To se píše s i nebo s y? Nikdy jsem to jméno neslyšela.“
„S i,“ odpověděla Dáša. „Je to z Bible. Ta, co kvůli penězům… ale to je jedno. Byla to krásná žena.“

Helena se na moment odmlčela. Pak se jí v koutcích rtů objevil drobný, téměř neznatelný úsměv.
„No dobrý. Dalila s i. To zní nebezpečně. Líbí se mi to.“
Natáhla ruku přes stůl.
„Vítej v Déčku, Dalilo.“
Dáša zaváhala jen zlomek vteřiny. Pak tu ruku pevně stiskla. A v tu chvíli věděla, že už není úplně tou samou holkou, která před dvaceti minutami stála před černými dveřmi s písmenem D.

2.kapitola: První směna

Dáša, teď už oficiálně Dalila, stála v šatně a zírala na věšák, kam Viola právě pověsila valentýnský kostým.
„To je vážně všechno?“ zeptala se tiše.
Nahoře byl korzet s červenými saténovými šňůrkami a malými bílými krajkovými srdíčky na bradavkách – spíš náznak než skutečná podprsenka. Dole pak jen úzké, červené kalhotky se stříbrným srdíčkem přesně uprostřed. 

„Jo, to je všechno,“ přikývla Viola a už si zapínala korzet. „Dnes je Valentýn, Helena chce, aby to celý klub vonělo láskou a testosteronem zároveň. Klasika.“
Dalila si opatrně vzala kalhotky do ruky. Byly opravdu minimální. Když si je natáhla a pak zkusila jen lehce poskočit, ucítila, jak se materiál okamžitě posouvá stranou.
„Počkej… tohle se při tanci určitě obnaží.“
„No jasně, že jo,“ zasmála se Viola. „Ale o to právě jde. Oni neplatí za to, co vidí, ale za to, co si myslí, že by mohli vidět.“

Dalila se otočila k zrcadlu a přitáhla si přes boky krátkou průsvitnou sukýnku, která visela vedle.
„A kdybych si nechala aspoň tuhle?“
Viola se zarazila.
„Dášo… ne. Helena to vidí na první dobrou a hned ti napálí pokutu za ‚narušení image večera‘. Tři tisíce dolů. Věř mi, stálo by tě to první dvě hodiny práce.“
Dalila si povzdechla, sukýnku odložila a zůstala stát jen v tom korzetu a kalhotkách se srdíčkem. Cítila se nahá. A zároveň divně vzrušená tou nahotou.
„Tak pojď,“ popoháněla ji Viola. „Už to jede.“

V hlavním sále už duněla hudba. Na pódiu se střídaly dvě tanečnice. Jedna v červeném latexu, druhá v bílém peří a podvazcích. Světla blikala v rytmu basů, vzduch voněl po vanilce, whiskách a mužském potu.
Viola se naklonila k Dalile a zašeptala: „První pravidlo, hledej ty nesmělé. Ty co sedí vzadu, koukají do stolu, červenají se, když na ně někdo promluví. Ti utratí nejvíc, protože si myslí, že když zaplatí dost, tak se něco stane. A my jim to napětí udržujeme až do chvíle, než jim dojde karta.“
„A pak?“
„Pak odejdou naštvaní, že utratili osm, deset tisíc a nedostali ani prstíček. Ale většinou jsou to turisti. Příště by sem stejně nepřišli. A my máme prachy.“

Najednou se za nimi objevila Helena. Černé šaty, rudé rty, pohled, který dokázal zmrazit.
„Co tady spolu šuškáte? Máte snad přestávku?“
Viola se okamžitě narovnala.
„Jen zaučuju novou, šéfko.“
„To sis mohla zařídit před směnou. Teď běžte pracovat.“ Helena ukázala bradou na stůl v rohu. „Tam. Skupinka Dánů. Sotva jim narostly vousy. Oberte je rychle o všechny prachy, než mi to tady zeblijou. Jdeme.“
Viola mrkla na Dalilu a táhla ji za ruku.

U stolu seděli čtyři kluci, maximálně devatenáct, možná osmnáct a půl. Už měli na stole tři prázdné lahve od piva a oči jim svítily. Jakmile uviděli Violu a Dalilu, úplně ztuhli.
Viola se usmála jako profesionálka.
„Ahoj kluci. Smím se posadit? A moje kamarádka Dalila taky?“
Sedly si. Viola okamžitě převzala řízení.
„Chcete vidět něco speciálního? Mini show? Stojí jen pět žetonů.“
Jeden z nich, ten s nejčervenějšími ušima, okamžitě mávl na číšníka.

Během deseti minut měla Viola na stole hromádku žetonů a Dalila první tři za to, že se jen posadila vedle nich a lehce se opřela ramenem o rameno toho nejostýchavějšího.
Pak žetony došly.
„Ale my máme ještě cash,“ řekl ten, co vypadal jako vůdce party. „Chceme něco… víc.“

Viola se pomalu naklonila přes stůl, vzala jednu z prázdných pivních lahví a položila ji mezi prsa.
„Vidíte tu flašku?“ zašeptala. „Můžu vám ukázat, jak si to s ní dělám… ale jen když budete přihazovat žetony.“
Vzala pěnu z čerstvě přineseného piva, rozetřela si ji pomalu mezi prsa a pak začala lahví pomalu klouzat nahoru a dolů mezi prsy. Pohyby byly záměrně pomalé, provokativní, ale pořád v mezích pravidel klubu.
Dánové zírali s otevřenou pusou. Viola se najednou otočila na Dalilu.
„Teď ty. Ukaž jim, jak se to dělá ústy.“

Dalila cítila, jak jí srdce buší až v krku. Ale zároveň cítila i ten zvláštní žár v podbřišku – směs strachu a podivného vzrušení.
Vzala láhev. Pomalu si přiblížila hrdlo k rtům. Nechal jazyk lehce přejet po skle, pak ho vzala hlouběji do pusy, jen pomalé, vlhké klouzání rtů po hrdle láhve. Oči měla přivřené, jako by to dělala pro sebe.
Čtyři minuty. Přesně čtyři minuty trvalo, než došly poslední žetony. Ochranka se objevila jako zjevení, zdvořilá, ale nekompromisní.
„Pánové, váš čas vypršel. Doprovodíme vás ven.“

Dánové odcházeli s prázdnými peněženkami, rozpačitými úsměvy a pocitem, že je někdo právě dokonale oškubal. Helena stála opodál a sledovala celou scénu. Když se pak přišla podívat na žetony, lehce přikývla.
„Dobře, holky. Tihle chlapci by tady jinak jen chlastali a pak dělali bordel. Tohle byl čistý profit.“

Pak se podívala přímo na Dalilu.
„A ty… první směna a už umíš hrát na city. To je dobrý začátek, Dalilo.“
Natáhla ruku a lehce ji pohladila po rameni. Gesto, které bylo zároveň pochvalou i připomínkou, kdo tady vládne.
„Teď běž zpátky do sálu. A pamatuj… napětí. Vždycky napětí. Nikdy to nedokončit.“
Dalila přikývla. Když se otočila a vykročila zpátky do blikajícího světla a dunivé hudby, uvědomila si jednu věc. Už se nebála, co se stane. Bála se, že ji to začne bavit příliš.

3.kapitola: Schody nahoru

Dalila se za ten první týden naučila pravidla hry rychleji, než sama čekala.
Lady drink byl její nejsilnější zbraň. Stačilo, aby se klient začal příliš dotýkat, aby jeho dlaň sklouzla příliš nízko po jejím boku nebo aby začal šeptat něco o „co bys dělala, kdybychom byli sami“, a ona okamžitě zvedla ruku, usmála se tím nejsladším úsměvem a zavolala: „Číšníku! Ještě jeden lady drink pro mě, prosím… a pro pana…?“
V tu chvíli se dynamika otočila. On platil. Ona pila. On čekal na něco víc. Ona mu dávala jen další úsměv, další lehký dotek na předloktí, další slib, který se nikdy nenaplnil. Peníze tekly, žetony se hromadily, a ona zůstávala nedosažitelná.

Dokud nepřišel on.
Seděl u baru už od devíti, sám, v tmavém saku, které mu sedělo až příliš dobře. Ne turistický typ. Čech. Stálý. A podle pohledu, kterým ji sledoval, si ji vyhlédl už předchozí večer.
Když se k němu posadila, nečekal na žádné předstírání.
„Dalila, že jo?“ řekl tiše a položil jí dlaň přímo na stehno, vysoko, kde už začínala krajka punčoch. „Viděl jsem tě minule. Víš, co chci.“
Ona se usmála, posunula se o kousek dál a zavolala lady drink.
On se zasmál krátce, suše.
„To si můžeš objednávat, kolik chceš. Zaplatím. Ale pak mi dáš, co chci.“

Jeho ruka se vrátila. Tentokrát na prso. Stiskl, ne silně, ale dost na to, aby to bolelo. Pak ji pustil a přejel jí přes zadek, když se zvedala.
„Pojď tančit,“ řekl.
Společný tanec v Déčku byl povolený, pokud klient zaplatil žetony. Ale tenhle tanec nebyl tanec.

Uprostřed parketu ji přitiskl k sobě tak těsně, že cítila každý obrys jeho těla. A hlavně ten tvrdý, naléhavý tlak přes látku kalhot. Pohyboval boky pomalu, záměrně, jako by chtěl, aby to cítila co nejvíc. Hudba duněla, světla blikala, ale Dalila měla pocit, že je najednou úplně sama s ním v nějaké jiné realitě.
Když skladba skončila, ucítila, jak se jí třesou kolena.
„Musím na chvíli k baru,“ zašeptala a vyvlékla se mu.
U baru si opřela lokty o pult, zavřela oči a zhluboka dýchala. Srdce jí bušilo. Ne strachy, spíš znechucením, smíchaným s něčím, co nechtěla pojmenovat.

Když se po deseti minutách vrátila k jejich stolu, byl prázdný. Žádná bunda. Žádný muž. Jen prázdná sklenice a několik žetonů, které tam nechal jako spropitné.
Ulevilo se jí. Až do chvíle, než si všimla, že zmizel on a s ním jedna ze starších kolegyň, ta s příliš výrazným make-upem a unavenýma očima, kterou nikdy neviděla u stolů s lady drinky. Viděla je mizet po úzkém schodišti za barem. Nahoru. Šla hledat Violu.

Viola stála u zrcadla v šatně, zrovna si dotahovala korzet.
„Violo… kam jdou ti dva? Ti po schodech nahoru?“
Viola se na zlomek vteřiny zarazila. Pak sklopila oči k zemi.
„Nahoře jsou pokoje.“
Dalila cítila, jak jí něco sevřelo žaludek.
„Jaké pokoje?“
„Na sex s klienty.“

Ticho. Dlouhé, těžké ticho.
„Ale… vždyť Helena říkala… že je to zakázané. Že je za to pokuta, výpověď, trestní oznámení…“
Viola se pomalu posadila na lavici. Vypadala najednou mnohem starší.
„To platí pro nás. Pro nápojové hostesky. My máme prodávat iluzi. My nesmíme. Ale ty starší… ty, co už nemají takovou figuru, co už nemají ten lesk v očích… ty nejsou nápojové hostesky. Ty jsou tady na něco jinýho.“
Dalila se opřela o zeď, jako by se bála, že ji nohy neunesou.
„Takže… celou dobu… je tu taky bordel?“
„Ne tak úplně bordel. Jen… extra služby. Pro stálý klienty. Pro ty, co se na naše triky s lady drinkama už nechytnou. Co přijdou pravidelně, co znají systém a chtějí víc. Helena to ví. A ví taky, že kdyby to tady nebylo, tak by tihle chlapi přestali chodit úplně. A s tím by přestaly téct i ty naše žetony.“

Viola zvedla hlavu a podívala se na Dalilu přímo.
„Ty naše triky fungujou skvěle na Němce, Angličany, Italy, na opilý turisty, co sem přijdou jednou za život. Ale na český stálý klienty? Na ty, co sem chodí každý pátek už pět let? Na ty nefungujou. Ti vědí, že jim nikdy nic nedáme. A proto mají nahoře tu druhou možnost.“
Dalila cítila, jak jí hoří tváře – ne studem, ale zradou.
„Takže mě Helena ze mě udělala blbku, když mi tuhle část podniku zatajila?“
Viola pokrčila rameny.
„Není to o tobě. Je to o byznysu. Ty jsi teď nová, krásná, svěží. Ty můžeš dlouho prodávat jen sen. Až ti to přestane jít… tak se rozhodneš. Buď odejdeš. Nebo zůstaneš… a půjdeš nahoru.“

Dalila se odlepila od zdi. Stála rovně, ale uvnitř se jí všechno chvělo.
„Já nahoru nepůjdu.“
Viola se smutně usmála.
„To říkají na začátku všechny.“

Dalila neodpověděla. Jen se otočila, narovnala si korzet, zkontrolovala make-up v zrcadle a vykročila zpátky do sálu. Ale něco v ní se změnilo. Už neviděla Déčko jako hru s napětím a žetony. Teď viděla schody. A najednou věděla, že jednoho dne bude muset udělat rozhodnutí – jestli zůstane dole a bude dál prodávat iluzi… nebo jestli jednou přece jen vystoupá nahoru.

4.kapitola: Milada

Dalila se nakonec s tou skutečností smířila rychleji, než by sama čekala. Pokojům nahoře začala říkat prostě „nahoře“. Ne jako něco zakázaného, ale jako další patro v budově, patro, které existuje, funguje a má svůj účel. A hlavně: začala ho využívat.

Když se nějaký klient stal příliš dotěrným, příliš naléhavým, už to neřešila jen dalším lady drinkem. Usmála se tím svým nejsladším, nejnebezpečnějším úsměvem, naklonila se mu k uchu a zašeptala: „Víš co? Myslím, že by sis zasloužil něco víc než jen tanec… Pojď, ukážu ti cestu nahoru. Tam na tebe čeká někdo, kdo tě opravdu… uvolní.“
Většinou to zabralo okamžitě. Muž se rozzářil, jako by vyhrál jackpot, vstal a nechal se vést ke schodům. Dalila ho doprovodila jen k prvnímu schodu, pak se otočila, mrkla na ochranku a vrátila se zpátky do sálu s pocitem, že právě vyhrála kolo.

Helena to samozřejmě viděla. Jednou večer ji zastavila u baru, když Dalila zrovna odevzdávala prázdný tác s žetony.
„Učíš se rychle,“ řekla tiše. „Ale opatrně. Pro klub je ideální, když ten chlap zůstane dole co nejdéle. Čím déle sedí u tebe, tím víc lady drinků, tím víc žetonů, tím víc profitu. Když ho pošleš nahoru, udělá se, zaplatí jednu službu a pak vypadne. Žádná další útrata. Takže… používej to jako poslední zbraň, ne jako první reflex.“

Dalila přikývla, ale uvnitř cítila něco nového – pocit nadřazenosti. Ona a Viola se na sebe občas podívaly přes sál a věděly to obě. Roztáhnout nohy umí kdejaká. To není žádné umění. Ale udržet muže nažhaveného tři, čtyři, někdy i pět hodin, aniž by dostal cokoli víc než pohled, dotek přes látku a slib v očích, to už je vysoká škola. Psychologie, načasování, komunikace, sexuologie v praxi. Ony byly ty, které ovládaly hru.

Jednou v noci, někdy kolem třetí, šla Dalila na záchod. Dlouhá fronta u dámských už byla pryč, takže měla pocit, že je tam sama. Ale nebyla.
U zrcadla stála Milada. Ta starší kolegyně, která jí před pár týdny vytáhla zpod rukou jednoho otravného klienta. Teď stála opřená o umyvadlo, utírala si slzy kapesníkem a snažila se, aby se jí nerozmazal make-up.

Dalila se zastavila. Chtěla se otočit a odejít, ale nohy ji neposlechly. Milada ji zahlédla v zrcadle. „Ty jsi ta nová… Dalila, viď?“
Dalila přikývla, najednou se cítila trapně.
„Já jsem Milada.“ Žena se pokusila o úsměv, ale vyšlo to spíš jako grimasa. „Před patnácti lety jsem tady začínala taky jako ty.“
Dalila ucítila, jak jí něco sevřelo hrdlo.
„Já ale nejsem jako vy,“ vyhrkla rychle. „Já nechodím nahoru. Nikdy.“

Milada se lehce zasmála hořce, unaveně.
„Já taky nejdřív nechodila. Začínala jsem přesně jako ty. Lady drinky, mini show, table dance, ten pocit, že mám všechno pod kontrolou… Pak jsem odešla na mateřskou. Když jsem se vrátila, Helena mi řekla, že už nejsem ‚ten typ‘ na nápojovou hostesku. Že se na mně podepsaly děti, že už nejsem tak svěží, že klienti chtějí mladé. A tak… jsem zůstala. Jenže už jen nahoře.“

Dalila stála mlčky.
„Neskonči jako já,“ zašeptala Milada. „Prosím tě. Dokud můžeš, ber si ty žetony, co to jde. Ale najdi si datum, kdy odejdeš. Ne za rok. Ne za dva. Najdi si ho teď. A drž se ho.“
Dalila neodpověděla. Jen přikývla a vešla do kabinky. Zavřela dveře, posadila se na záchodovou mísu a opřela si hlavu o studenou dlaždičku.

Patnáct let tady nebude, pomyslela si. To vůbec ne. Ale zatím… zatím je mladá. Zatím má tu tvář, to tělo, ten pohled, který dokáže muže udržet u stolu celou noc. Zatím jí peníze tečou do ruky rychleji, než kdy čekala. Zatím se cítí silná.

Seděla tam dlouho. Když nakonec vyšla ven, Milada už byla pryč. Dalila se podívala do zrcadla. Narovnala si korzet, přejela si rtěnkou přes rty a usmála se na svůj odraz.
Ještě ne. Ještě ne teď.
A pak vykročila zpátky do sálu – do blikajících světel, do dunivé hudby, do vůně parfému a peněz. Zpátky do hry, kterou zatím vyhrávala.