Kněžna parádnice – 12 – Zničení Li Fénina vejce

Další den se paní kněžna chystala zničit Li Fénino vejce, aby se situace na zámku konečně vrátila k normálu a přehnané sexuální aktivity jeho chod zcela neochromily.
Jenže se blížilo výročí založení jejich rodu a tak nejdříve musela plánovat velkolepé oslavy.
Na plánování se oblékla do adekvátních slavnostních šatů, které byly samá krajka, volánky a řasení.
S oblékáním do šatů jí pomáhala komorná, kterou najednou vzrušoval pohled na tělo i prádlo kněžny, hlavou se jí honily vzpomínky na nedávné zážitky s Ofélií a tak trochu si představovala totéž s paní kněžnou.

Patřilo k tradici, že v den založení rodu se plní přání služebnictva a tak si kněžna s knížetem pozvali vybrané služebnictvo.
Na schůzce měli jednotlivý sloužící říci, co by si přáli a panstvo se jim pak snažilo vyhovět.
Mezi běžná přání patřilo dobré jídlo, oblečení nebo volno, ale letos paní kněžna tušila, že to bude jinak.

Nejdříve zavládlo dlouhé ticho, které přerušil až kat tím, že by si chtěl prohlížet, svlékat a aranžovat nějakou dívku, tak jak o tom několik posledních nocí snil.
Na jeho přání zareagovala nečekaně ředitelka archívu Ofélie, která souhlasila s tím, aby ji přitom nebo potom naplácal na zadek, rukou nebo jejím bičíkem, který k tomuto účelu sama používala a přitom by ji komorná lízala a ona ji, tak jak to již několikrát v poslední době provedly.
Komorná byla s tímto spokojená a nic víc ani nechtěla.
Sluha si to chtěl nechat od některé z přítomných žen udělat nohama, kuchař byl jednoduchý muž, bez fantazie a vyhovovaly mu rychlovky s komornou, a tak si přál totéž s kuchtičkou.
Té se něco takového sice moc nelíbilo, byla úplně spokojená, když si to dělala sama, zato ji pořád lákalo, aby se na ni přitom někdo díval.

Kněžna byla dosti překvapená těmito přáními. Sice čekala, že to letos nebudou obvyklá přání, ale přeci jen, tohle už bylo trochu moc.
Nakonec prohlásila, že to musí ještě promyslet a s tímto služebnictvo propustila.

Když všichni odešli, shodli se s knížetem, že mají pěkně zvrhlé služebnictvo, a přemýšleli, zda jim to dovolit, protože nechtěli, aby to ovlivnilo fungování zámku.
Shodli se však na tom, že je potřeba urychleně situaci vrátit k normálu a že tedy musí zničit Li Fénino vejce, jak po katovi vzkázal duch Polyxeny.
Ale nebyli si úplně jistí, že to pomůže a tak raději nejdříve poslali pro Ofélii.
Zajímalo je, jak pokročila s bádáním v legendách o Li Fénině vejci a dalších místních legendách.

Ofélie vyprávěla, že vejce prý vykoval tajemný Pán lyfemek, ale zatím nevěděla, k čemu sloužilo.
Podle legendy vládl lyfemkám Pán lyfemek, ony ho poslouchaly a plnily jeho erotická přání.
Před mnoha lety se však Pán lyfemek ztratil a ony hledaly někoho jiného, někoho, kdo by je dokázal uspokojit.
Nemohly ale nikoho najít a tak jsou neukojené a nadržené, proto začaly zlomyslně škodit lidem a sexuálně je provokovat a zlobit.
Nejdříve vymyslely rituál, potom zaklely pramen, možná tím, že do něj načůraly, možná jen zaříkáním, přitom jsou jen nešťastné, protože hledají a čekají na svého pána.

Když Ofélie skončila své vyprávění, zmínila kněžna to, že Polyxena vzkazuje, aby vejce zničili.
Ptala se, zda mají a co to vlastně znamená, když je vejce zárukou plodnosti?
Ofélie si vzpomněla ještě na další pověst, podle které Pán lyfemek všechny obelhal a vejce vykoval jen proto, aby nade všemi získal moc skrze sex.
„My jsme sice provedly rituál plodnosti“, řekla Ofélie a pokračovala. „Ale dokud nenajdou svého pána, mohou nám škodit dál.
Teď od nich bude na chvíli pokoj, ale mohou se kdykoliv vrátit s něčím jiným,“ zakončila Ofélie svoje vyprávění.
„To je všechno tak složité a zamotané,“ řekla kněžna.
„Takové už pověsti a legendy bývají,“ odpověděla Ofélie.
„Ale co máme tedy dělat?“ zeptala se paní kněžna, „nemohu zde přece dopustit sexuální orgie. Mám vejce zničit nebo ne?“ zeptala se nakonec.
„S tím vám paní kněžno neporadím,“ odpověděla Ofélie a s tím ji kněžna propustila.

Ofélie úplně nesouhlasila s paní kněžnou, že tu nelze pořádat orgie, z vyprávění o lyfemkách i plánování oslavy byla lehce vzrušená a netrpělivě čekala na odpoledne.
Když se blížil večer a zavření archivu, zavolala k sobě komornou a hned jí řekla, že to co spolu nedávno prováděly, bylo špatné a že zasluhuje potrestat.
„Stáhni si kalhotky a vyhrň sukni,“ poručila jí a komorná poslechla. Opět se zmohla jen na: „Ano paní,“ čímž si obě potvrdily pokračování v jejich hře.
Ofélie seděla na židli, přehnula si komornou přes kolena a začala jí plácat po nahém zadečku.
Po pár plácnutích ji napadlo něco dalšího.
„Musíš nahlas počítat jednotlivé rány a za každou mi poděkovat,“ poručila komorné, a znovu ji plácla.
„Jedna, děkuji paní,“ řekla hned komorná, ve které se míchaly pocity studu, bolesti i slasti.

„Dva, děkuji paní, tři, děkuji paní,“ a tak to pokračovalo až do deseti, kdy Ofélie na chvíli přestala.
Fascinovaně koukala na zčervenalou kůži na zadečku a cítila, jak roste její vzrušení.
Proto začala znovu plácat, tentokrát už ne rukou ale malým bičíkem, který používala i sama na sebe.
Zrychlovala frekvenci úderů a komorná už skoro nestíhala počítat a děkovat. Její původně slastné vzdechy se změnily na bolestivé výkřiky.
To naštěstí Ofélii probralo z tranzu a hned přestala, začala komornou utěšovat a hladit ji po zadečku, jen jemně, aby zbytečně nedráždila citlivou pokožku.
Přitom občas zajela až k jejímu přirození a nemohla necítit vlhkost prozrazující její vzrušení.Komornou nevzrušila fyzická bolest, ta jí byla opravdu nepříjemná, ale spíše podvolení se, nepohodlná poloha, přehnutí přes kolena, vyhrnutá sukně i následné utěšování.

Takže když se Oféliiny prsty znovu přiblížily k jejímu přirození, pohnula komorná trochu zadečkem, aby do ní Oféliiny prsty konečně vklouzly.
Ofélie přestala hýbat rukou a nechala chvíli komornou, ať si sama pohyby pánve určuje míru potěšení.
Komorná přirážela proti Oféliiným prstům a zrychlovala své pohyby, ani Ofélie už nevydržela být pasivní a začala hýbat svými prsty.
Tím vzrušovala komornou více a více, druhou rukou ji hladila po zbytku těla všude, kam dosáhla.
Zkroucená komorná přirážela proti prstům v její jeskyňce, zaplavovala je prýštící šťávičkou a pomalu se blížila k uvolňujícímu orgasmu.
Naposledy vypjala tělo proti prstům, rozkoš ji prostoupila a poté se schoulila do sebe.
Přitom se svezla z Oféliných kolen na zem, do kleku, a s hlavou položenou na její kolena vyčerpaně oddechovala.
Věděla však, že teď je řada na ní a tak pomalu sunula svoji hlavou po stehnech k rozkroku.

Ofélie pomalu roztahovala nohy a sjížděla ji rozkrokem vstříc, bylo to sice dráždivě pomalé, jenže Ofélie už to nemohla vydržet.
Chytla komornou za vlasy a přitáhla si její hlavu mezi nohy, třela svůj rozkrok o její obličej, tváře i nos.
Z úst se jí začaly drát tiché vzdechy, které postupně nabývaly na intenzitě, když komorná konečně zapojila i jazyk.
Pomalu jím pronikla mezi rozchlýpené a prokrvené pysky a zaútočila na poštěváček.
Dráždila ho jazykem a pomáhala si prsty, Ofélie přijímala dávky rozkoše, předchozí plácání komorné ji vzrušilo, i když trochu jinak než přímo fyzicky.
K jejímu duševnímu rozpoložení se přidávalo fyzické vzrušení šířící se z jejího lůna, prostupující jejím tělem a obě rozkoše se spojovaly a spalovaly její tělo.
Vnější svět přestal existovat a spojené vlny slasti ji dovedly na vrchol, do světa rozkoše a slasti, odkud se jen obtížně vracela zpátky na zem…

K večeru měla konečně kněžna splněné všechny povinnosti a mohla se věnovat zničení Li Fénina vejce.
Zavolala si proto kata a společně vyrazili do kovárny, kde rozpálili výheň, kat přikládal a pumpoval vzduch měchy, sálavé vedro vyplnilo místnost.
Paní kněžna mu s těžkým srdcem podala vejce, jen těžko se loučila s hračkou, která jí připravila tolik rozkoše, ale věděla, že pro dobro zámku musí něco obětovat.
Kat uchopil vejce do kleští a opatrně ho vložil do žhnoucí výhně, společně sledovali jak kov rudne, kroutí se a nakonec se roztéká.
A ve chvíli, kdy se vejce žárem zhroutilo do sebe, oba dva uslyšeli slova díků od ducha Polyxeny.

Ráno se všichni na zámku probudili s jakousi podivnou kocovinou, po které následovalo osvobozující vystřízlivění.
Ofélie ztratila zájem o služku i její trestání, kat si přestal představovat různé dívky, kuchtička přestala každý večer masturbovat a sluhu už nevzrušovalo prádlo ani nohy paní kněžny.
Ona ho přestala trápit a svěřila péči o šatník komorné a sama se vrátila ke klasickému sexu.

Jen občas, za dlouhých zimních večerů, vzpomínali na to, co se onoho roku na zámku odehrávalo a jen spekulovali, co mohli ještě zajímavého prožít.
Někteří litovali, že to nepokračovalo a kat cítil jako drobnou nespravedlnost to, že Polyxena nesplnila slib a neumožnila mu prožít jeho fantazie ve skutečnosti.
A také přemýšleli, co asi dělají lyfemky a jejich pán a kdyby znali pravdu, možná by se divili…