Planeta 97/S3X – Kapitola třetí

Toto je 3 díl z 4 v seriálu Planeta 97/S3X

Den dvaatřicátý

Sbližování dvou rozličných živočišných druhů šlo hladce, obzvlášť, když jsme se s Krochem vzájemně motivovali. Byl to sice už starší samec, ale jako by mu první strávená noc se mnou napumpovala novou mladší krev do žil. Jelikož i uposlechl mé rady a omezil alkohol, tak jsme se milovali, ne sice každý večer, ale často a ve volném čase mě seznamoval s jejich řečí a kulturou.
To první se ukázalo snadné. Během pár dnů jsem zvládla základy a poté už to šlo snadno.
Například sebe nazývali „Taharaiachů,“ neboli Děti země a sněhu.

To druhé bylo ještě snazší, kmenové společenství se řídilo heslem: Silní vládnou nad slabými a nejsilnější vládne všem. Aspoň dokud ho někdo nevyzve k souboji a neporazí.
Jejich technologická úroveň byla nízká, středověká. Meče, plátové, kožené a kroužkové zbroje, sekery, kopí a kuše, kvalitní jak zpracováním, tak slitinou.
Ostatní rasy na tom byly podle všeho podobně, ale okolní království již před desetiletími uzavřely proti nim alianci a držely tak bojechtivé Yettie v šachu.

To pro ně bylo smrtící. Nedokázali žít v míru a většina tak vyhlížela s nadějí nového Vládce, který usedne na trůn a povede je do nové éry krvežíznivého dobývání.
Kroch si uvědomoval, že pokud se to stane, bude to znamenat pro ně jako druh konec, ale stejně tak si byl vědom toho, že tomu nemůže nijak sám zabránit.
Byla to má další příležitost, jen bylo potřeba se naučit ještě o trochu víc slov.

Den čtyřicátý

V trůnním sále bylo toho dne živo. Od všech čtyř hodovních stolů se rozléhal řehot, chrochtání a tříštící se zvuk korbelů, které skupinka deseti samic nebyla schopná dostatečně rychle dolévat, a tak brzy odér alkoholu, potu a veselí jaké už dlouho síň nehostila, tvořil příjemnou atmosféru.
Vše jsem jako vždy sledovala z trůnu, přesněji Krochova klína, a i sama upíjela vodou ředěnu kořalku. Usoudila jsem, že je to vhodná chvíle, s ním promluvit. Měl dobru náladu.

„Já muset ti něco důležitého říct,“ otočila jsem k němu a znemožnila mu tak jednou rukou mě provokativně štípat. Další dvě v tom však vesele dál pokračovaly. Dalo snadno poznat, na co zrovna myslí a zamířila tam jeho poslední nezaměstnaná tlapa. Přesto na mě zvědavě, mlčky pohlédl.

„Nebeský koráb, co mě sem zanesl, měl…..,“ chvíli jsem se snažila najít vhodné slovo. „Ducha, moudrého a chytrého ducha,“ nenapadlo mě nic lepšího, jak nazvat a popsat umělou inteligenci vesmírné lodě.

V jeho mimických svalech se jen obtížně četlo, ale jeho zvýšenou pozornost prozradil prst, který ukončil svou procházku mým lesíkem.

„Pokud najít trosky, všechny trosky, mohla bych ho vyzvat….., přivolat a mohl by ti poskytnout sílu, velkou,… dost aby ti, co obývají povrch byli poraženi.“
Byla jsem si naprosto jistá, že palubní počítač bych měla být, s trochou štěstí, schopná zprovoznit a s pomocí UI a ještě větší dávkou štěstí bych možná, pokud zůstaly v provozuschopném stavu, dokázala využít zbraňové systémy i zbraně.

„Ducha, nebeský duch?“ ujišťoval se Kroch, zda jsem použila správná slova a chápal to správně.
Jen jsem přikývla.
Jeho oči se zúžily a odrážela se v nich jeho bojechtivost. Dokonce jedna jeho dlaň mě vyměnila za chladný kov jeho válečného kladiva, opírajícího se o trůn. To bylo snad poprvé, co jsem viděla se ho dotknout.
Spokojeně se ušklíbl a přitáhl si mě blíž.
„Já vyslat stopaře, oni kusy železného korábu najdou a spolu my dobýt povrch.“
Jeho hlas se změnil. Tohle nebyl žádný návrh, ale oznamoval mi to s naprostou jistotou a za to si zasloužil polibek.
Většina samic se na mě závistivě mračila a o to víc mě to těšilo.

„Prásk!“ rozletěl se na tisíc střepů korbel, jen kousíček od trůnu a sál, jako by naplnilo vakuum a vymazalo tak existenci zvuku.
Podívali jsme se odkud přilétl a nebylo to daleko.
Na jednom ze stolů stál velitel lovců, který mě našel a jediný a shodou okolností syn nynějšího Vládce, Reck, s opravdu děsivou pověstí nemilosrdného, sadistického a bezohledného lovce toužícího jen po moci a krvi.
„Vyzývám tě!!!“ bušil se do hrudi pěstmi, až nakonec vytáhl z pochev dvě krátké dýky.

Kroch si pohrdavě odfrkl, opatrně mě odstrčil a ukázal mi, ať se vzdálím.
„Přijímám,“ a lovec okamžitě vyskočil na podium, které už obklopovala desítka namačkaných, zvědavých Yettiů.
Kousla jsem se nervózně do sevřené pěsti a stáhla se dozadu. Kdybych věřila v bohy začala bych se k nim snad i modlit, aby zvítězil.
Záleželo mi na něm, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to byla láska. Ne, byly v tom ryze praktické důvody a nejistota.
Snažila jsem se vymyslet nějaký způsob, jak souboj oddálit a nebo mu pomoct zvítězit.
Jenže co zmůže otrokyně, byť je Vládcova oblíbenkyně. To byly další obavy, co mi létaly hlavou.
Co se stane, pokud prohraje?
Syn ke mně nejspíš choval jen pramálo sympatií.  Nic víc, než strachovat jsem se nestihla.
Souboj započal.

Začali kroužit v malém kruhu proti sobě. Kroch svíral své kladivo ve vrchním páru rukou a měnil neustále rytmus mezi jednotlivými kroky. Dva dlouhé, jeden krátký, jeden dlouhý, tři krátké… a vyčkával.
Reck měl méně trpělivosti.
„Vrrrrhááá,“ vyšlo z jeho hrdla a vyrazil v rychlém výpadu.
Jedno ostří seklo a hned na to druhé chtělo bodnout, jenže máchnutí kladiva oba útoky udrželo v bezpečné vzdálenosti. Lovec byl však rychlejší, jakmile se stáhl okamžitě opět vyrazil k dalšímu útoku zatím co těžké kladivo pokračovalo v trajektorii.
Jenže Kroch znal svou zbraň dobře. Nechal jí putovat místo aby se ji pokoušel zastavit, až za svá záda, kde si jí přebrala jedná ze spodních rukou, která lehce změnila směr do země.
„Prásk.“ V zemi zůstal malý kráter a drobné kamínky se rozletěly do všech stran.
Díky se i na podruhé stihly jeho ruce stáhnout a vyrazily do třetice. Masivní konec kladiva za pomocí čtyř rukou vyletěl okamžitě vzhůru. Lovec se stočil v bok a kus železa minul jeho obličej a potom jeho ostří proťalo nejen vzduch.
Několik kapek krve dopadlo na zem. Na hrudi Vládce se šklebila dlouhá rudá čára, ale nevěnoval jí pozornost.
Zato v lovcově tváři se odrážela spokojenost a slízl z ostří krev, „Zemřeš.“
„Ano,“ zamručel.

To už se však chystal Reck k poslednímu útoku. Vládce vyčkával.
Dělilo je od sebe pět kroků,…. tři kroky,….. dva kroky.
Kladivo začalo padat k zemi. Ostří proťala maso. Oba páry rukou držely ty lovcovy. Jednou  z dlaní mu sice prošla ocel o to pevněji však svírala zatnutou pěst.
Vládce využil nabrané lovcovy rychlosti a nasměroval jeho obličej vstříc jeho čelu, od kterého se odrazil, jen aby si ho znovu přitáhl. Pak ještě jednou a ještě jednou.

Tvář vládcova syna se topila v krvi a jen s pomocí otce se držel na nohou.
„Ne dnes,“ zavrčel právoplatný Vládce a odstrčil tělo, které se okamžitě sesunulo bez podpory k zemi. Vzal kladivo.
„Ne, ne. chr…,“ škemral Reck, snažil se napřáhnout ruku pro svou obranu, před sebe. To byla chyba. Kladivo ji za asistence kamenné podlahy rozdrtilo na rudou směs chlupů, masa a kostí.
Lovcův chřtán opustilo nepopsatelné zavřeštění, plné bolesti.
„Ne, ne, ne, můj vládče, otče!!!“ zkusil lovec apelovat na city.
Další chyba.
„Křup,“ z kostí v rameni se stal prach a síň opět zaplnil zoufalý křik.

V té chvíli jsem si uvědomila že se usmívám.
Ani jednou jsem neodvrátila pohled, naopak jsem to sledovala s dětinskou nedočkavostí. Necítila jsem odpor. Vzduch zaplnila nová vůně.
Chloupky na zátylku mě upozornily na Krochův pohled a já se přinutila odrhnut pohled od trpícího lovce.
Vládci se zamlouvalo, co viděl v mé tváři. Chvěla jsem se vzrušením, příjemné aroma krve fungovalo jako afrodisiakum.

Kroch znovu pozvedl kladivo. Tentokrát dopadlo rovnou na koleno a opět se ozvala píseň bolesti. „Ještě někdo zpochybňovat mě jako vašeho vládce?“
Nikdo další nepochyboval, naopak začali mu hlasitě vzdávat hold a slávu.

„Prásk,“ prohrála souboj s kladivem lovcova žebra, přesto se jeho hruď stále trhavě zvedala a klesala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že stále žije a už vůbec ne, že je stále při vědomí. Yettiové byli skutečně fascinující.
„Buch,“ dopadlo tentokrát kladivo pouze na zem. Kroch popadl sténající tělo.
„Po tomhle ty toužil?“ a vší silou jím hodil.
„Tady to mít.“ Reckovo tělo se svalilo bezvládně na trůn.
Víc pozornosti mu nevěnoval, naopak mi pokynul a já mu poslušně pomalým krokem vyšla vstříc.

Strhl roušku a jeho pyj vystřelil, jako by osvobodil divoké zvíře a v jeho očích byla jen čirá animální touha.
Samice začaly toužebně funět. Nedočkaly se, byť jen pohledu. Nestály mu za to a to mě těšilo.
Já byla odměna jeho vítězství.
Přestože jsem na něho shlížela z vrchu, o jeho dominanci nebylo v té chvíli pochyb. Tohle byl jiný Kroch, jiný Yetti.
Jeho oči poprvé měly blíž ke zvířeti, které připomínal, než k inteligentní bytosti. Zhluboka dýchal a všechny jeho svaly stále pod návalem nadbytku adrenalinu, čekaly v pohotovosti.

Střetli jsme se před krvavým trůnem kde z lovce pomalu vyprchával život za doprovodu jeho skučení. Mým tělem probíhala vlna vzrušení. Tahle stránka mého já, byla nová, nikdy nepoznaná a přesto povědomá, jako by tam ve mně vždy byla. Tohle určitě nebyl záměr genetických inženýrů.

Kroch na nic nečekal. Chytl mě za zápěstí pevně, ale ne bolestivě. Otočil mě a ohnul přes jedno z opěradel trůnu.
Špičky mých prsů se zabodly do zkrvaveného lepkavého a teplého kožichu lovce.
Kroch si plivnul si do jedné z dlaní a přejel jí po celé délce své beranidla.
Byla jsem ke svému překvapení dostatečně mokrá.
„Ach,“ hekla jsem, když do mě pronikl.
„Plesk,“ dopadly jeho dlaně na mé půlky, až celé zrudly a zůstal na nich nejen krvavý otisk z poraněné ruky. Začal je mačkat. Bez slitovaní, po kterém mé tělo ani netoužilo. Prudké přírazy zapříčinily že jeho vrásčité koule příjemně dorážely na poštěváček.

„Moje,“ zafuněl, chytil mě za vlasy a zatáhl.
Nezbývalo mi, než se podvolit. Prohnula jsem se jako luk a přestala vzdychat do chraptící zkřivené tváře lovce. Poslední volnou rukou mě chytl za břicho.

Dobyvatel si v této nové pozici prorazil vlhkou cestu až na samé dno. Mé tělo tak měl plně pod kontrolou.
Cítila jsem desítky pohledů. Samci Vládce povzbuzovali skandováním, „Velký Kroch!!!“ a několik z nich si podmanilo samice, které je ještě před pár minutami obsluhovaly.
Klečely na čtyřech, vlastně v jejich případě na šesti, funěly a pozorovaly, jak do mě bušil svým bucharem ten nejsilnější a nejspíš si představovaly sebe na mém místě.
Jak jsem kdysi slyšela, silnější psi mrdají a vědomí toho společně s jejich lačnými pohledy, mě vzrušovalo až k nepříčetnosti.
Koutkem oka jsem zahlédla, že u jedné dokonce klečeli dva.
Netrvalo to moc přírazů a má rozkoš se hlasitě odrážela od kamenných stěn v chorál ozvěn.
V tom Kroch vytáhl svůj vládcovský klenot, pustil mé vlasy i jeho mozolovité dlaně povolily stisk.  Rozhodl se změnit polohu.
Uvelebil mě na trůn vystlaný lovcem, jako svou královnu. Vrchním párem rukou mě chytl za lýtka a nohy mi rozevřel do praku.
Nemusela jsem dlouho čekat a opět začal plenit v ještě zuřivějším tempu můj chrám lásky, zatím co celou jeho tlamu vyplňovalo prso. Jazykem ho zběsile čistil od krve lovce. Snažila se se popadnout dech, který mi každým přírazem vyrazil.

„Ha, ha, ha,“ opouštělo mé hrdlo trhané hekání. Stáhly se mi všechny svaly a začala jsem se třást, zatím co jsem zažívala naprostou euforii orgasmu.
Celý sál, plný zírajících a slintajících Yettiů se se mnou zatočil. Kroch ještě několikrát šíleně přirazil.
„Tady máš, otrokyně!“ zafuněl.
Jeho totem ze mne vyklouzl, několikrát sebou škubl a pokropil mi několika dávkami samčího semene břicho.
Pustil moje nohy a ty se bezvládně sesunuly.
„Očisti!“ procedil mezi zuby a hbitě vyšplhal po trůnu tak, abych jeho uvadajícího dobyvatele měla před obličejem.
Uposlechla jsem a celou plochou jazyka jsem ho začala důkladně a pečlivě očišťovat od  spermatu a našich milostných šťáv.
Jakmile usoudil že to stačí, seskočil a stanul čelem k davu. „Ještě někdo chtít chcípnout?“ zařval.
Lovec pode mnou naposledy vydechl, zatím co jsem si roztírala sémě jeho otce po těle…

Navigace v seriálu<< Planeta 97/S3X – Kapitola prvníPlaneta 97/S3X – Kapitola druhá >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Trysky

Zajímavé pokračování. Jsem zvědavý, jak to nakonec dopadne.

Shock

Dobrý. Ale kam tohle povede? Vývoj se nedá odhadnout a tak si na to počkáme…. Jsem zvědav.

Frank

Vývoj děje je velmi slibný. Už se těším co bude dál. Tím že je to zde nový žánr, tak se vývoj opravdu nedá odhadnout
Ale jen tak dál
Frank

Wolf

Co dodat autorka se opět vytáhla. Je to vinikající čtení. Připomíná to Darkover od Marion Zimer Bredley. Za mě pecka.

Bob Romil

Další nezvyklý a zajímavý díl. Už před časem jsem měl nápad sepsat nějaký příběh ve stylu fantasy – magie sexu, ale zatím se k tomu nemůžu dokopat. Třeba mě tvoje příběhy popostrčí 🙂

Martin

Opět opravdu vydařené pokračování . Líbí se mi vývoj děje i to , že se nezaměřuje pouze na sex. Jsem zvědav jak bude děj dále pokračovat.

childe

Je to něco nového a nezvyklého, ale s moc zajímavým příběhem.

Iris954

moc dobré jen tak dál těším se na další pokračování které doufám přijde !
Po tyrskym je toto nejlepší co jsem tu četl ! (asi psát někomu že je někdo lepší je špatné ale někdo je nejlepší a další je hned po něm)

9
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x