Setkání dvou druhů, díl 1.

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Setkání dvou druhů

Můj druhý příspěvek je s tím, že tato povídka počítá s pokračováním. I proto je zde erotické jiskření pouze v náznaku, vše bude rozvedeno v jejím pokračování. Myslím si, že zásadním u erotických povídek je, aby to v nich dokázalo jiskřit.
Samotná „akce“ vlastně vůbec nemusí proběhnout. Důležité je, aby se dobře četla, bavila, byla něčím originální a čtenář měl nutkání se vracet k jejímu pokračování. O to se teď snažím.
Autor

o-o

Zrovna jsem se proháněl po travnaté mezi, se kterou si hrál vítr. Na horizontu byla vidět nadcházející bouřka a ve vzduchu to už elektrizovalo, byl cítit blížící se déšť. Příchozí zpráva zvenčí, mimo simulátor, se mi zobrazila jako stočený svitek přímo před očima. Gestem jsem simulaci zrušil. Překvapilo mě, že pochází ze zabezpečeného soukromého profilu, na který mi chodily pouze velmi speciální žádosti. Byl jsem vlk, který si hodně vybíral, koho si vpustí do svého teritoria.

Z reality na mě ve chvíli přepnutí zaútočily všechny vjemy najednou. Přechod nebyl plynulý, protože jsem jej nedávno vypnul.
V podkrovní místnosti bylo horko, mé tělo bylo pokryto potem a z ulice dole pod barákem se zvedal až sem horký prach.
Otevřel jsem malou lednici, přistavenou k širokému stolu, jehož vrch tvořila početná sestava počítačových monitorů a projektorů. Odložil jsem přísavné senzory z obou spánkových oblastí a promnul si oči. Trávil jsem ve hře opět příliš mnoho času. Je potřeba už přepnout a začít na sobě makat, nebo nebudu fyzicky stačit svým dalším zálibám. A ty jsou vždy hodně náročné.

Jedním krátkým gestem jsem aktivoval obnovené připojení a nechal systém naskenovat mou sítnici, protože některá data by se z mých aplikací neměla dostat nikdy ven, do cizích rukou.
Zpráva byla jednoduchá. Adresát neznámý, na což jsem byl ale zvyklý.

„Můžeme se sejít? Nebudeš toho litovat.“

Bez podpisu, beze stop. Všechny podpůrné aplikace hlásily, že cesta k původci této zprávy, neexistuje.
Přitom mi oslovení přišlo tam, kam směli jen zvaní, tedy jen mé intimní známosti, milenky, které se mnou komunikovaly v případě potřeby.
Byl jsem pro ně únikem ze světa, který k nim nebyl přívětivý.  Stávaly se u mě tak samy sebou, cenily si toho a využívaly, kdykoli měly potřebu. Mé zájmy ale sahaly daleko dál než jen sem. Za své služby intimního partnera, který nikdy neřekl ne na jakoukoli nesplněnou erotickou fantazii, jsem si bral jiné platidlo.
Mé pečlivě vybírané milenky mi sháněly tajné informace, využitelné pro potřeby mého záškodnictví a jiné formy obohacování. Pokleslá společnost, v jakou se lidstvo postupně proměnilo, nabízela obrovské možnosti. Chytří toho využívali, budoucnost patřila sociopatickým anarchistům, kteří kličkovali s artistickou obratností. A z extrovertů se stávaly ikony, které stoupaly stejně rychle, jako poté i padaly.
Takže žádná změna. Jen hlídanější a více propojená společnost, ve které se ale šikovní stali neviditelnými.

Můj svět, to jsou propojení lidé, kteří vědí jeden o druhém naprosto všechno. Sociální sítě se staly doslova sdílenou duší lidstva, většina jedinců byla trvale napojena k síti pomoci voperovaných implantátů. Každý zážitek byl zaznamenán. Lidé v dopravních prostředcích připomínali stroje, manipulovány systémem k nejvhodnějším nákupům a aktivitám. Oční fólie, které promítaly do zorného pole potřebné údaje, byly nedílnou součástí života den co den. Naprostá, všepohlcující propojitelnost mezi všemi, měla právo veta rozhodovat.
Bylo velmi snadné lidem podsouvat věci, které jste chtěli, aby vykonali nebo si mysleli. Většině se tak žilo pohodlně, protože podlehli dojmu, že žijí ve světě, kde je o ně dokonale postaráno.  Stejně tak se ale dokázali mnozí z nás vypnout a z jejich světa jim zmizet. Já jsem byl jedním z takových.

Měl jsem za to, že mi nikdo jen tak neunikne. Když jsem se stal pro společnost neviditelným, znervózněl jsem, když tak učinil někdo další i pro mě. Nenechal jsem systém, aby mě ovládal, a tak jsem podlehl falešnému dojmu, že vidím všechno jasně a že proniknu kamkoli. Přehnaná sebedůvěra ale měla své hranice.
Přemýšlel jsem nad tou zprávou a rozhodl se, že tuto hru na setkání, o které se v ní vůbec jednat nemusí, rozehraji. Čistě ze zvědavosti. Zároveň jsem pátral dál a projížděl cesty, kudy se sem tohle mohlo dostat. Profil tohoto neznámého hosta byl každopádně odněkud vytvořen, působil ale, že jej systém vpustil dovnitř bez nejmenších pochyb. Nechápal jsem to. Dojem toho, že o mě zavadil někdo mocný, začínal lehce tlačit v podvědomí.

Odepsal jsem stručně.
„Kdo je naším společným známým?“

Nepříjemný pocit. Ten, kdo nehlučně prošel přes mnoho zamčených dveří a chce se setkat, může být někým, komu jsem něčím uškodil. A má práce měla hodně aspektů, disponoval jsem informacemi, které mohly uškodit mnohým. Bylo důležité, mít se na pozoru.
S touto myšlenkou jsem odmávl svítící displeje, sbalil gestem aktivní aplikace a hodil si je na ruku. Na kůži mi zablikalo stručné potvrzení o mobilní aktivaci a zase zhaslo.
Skočil jsem do sprchy, natáhl na sebe sportovní komplet a vyrazil si ven zaběhat. Na nic jsem nečekal, vytěsnil jsem to z hlavy. Dnes večer má přijít má dlouholetá známost, která opět dostala chuť na rozverné řádění, takže bylo třeba dostat se do formy. A její cenné informace ohledně výroby umělých součástí lidského těla, tak ty s ní přijdou jistě také.

Zrovna, když jsem míjel dětské hřiště plné usměvavých dětí bez maminek, obklopené létajícími chůvičkami, tiše mi pípla ruka. Zastavil jsem a nechal se obíhat dalšími běžci, kteří si vedle fyzické kondice zlepšovali své sociální statusy tím, že se hodnotili navzájem, nebo případně zvesela nakupovali. Vypadali jako krásní roboti, myšlenkami úplně jinde než venku.
Je faktem, že ani já jsem moc nevnímal své okolí. Další příchozí zpráva byla stručná, ostatně ani minule zbytečně neplýtvala slovy.
Vzkaz vypadal jako tetování na kůži.

„Dovolila jsem si tyhle věci trochu obejít. Pojďme se setkat osobně. Vše vysvětlím.“

Bylo to velmi zvláštní. Mírný tlak, na který jsem nebyl zvyklý. Důraz na osobní setkání, které dokáže odkrýt anonymitu, se mi ale zamlouval.
Byl jsem střelec, který dokázal riskovat. Nevěděl jsem o nikom, koho bych v poslední době sestřelil na vyšších místech. A tohle byla vysoká meta, absolutně neviditelný červ, který se dokázal dostat všude. Jako by používal paklíč na všechny zámky. Naší komunikaci se automaticky mazala historie, aniž bych to mohl jakkoli ovlivnit.
Zatím to vypadalo, že je to ONA, což ale v tomto světě mohlo být matoucí. Každý běžný uživatel vystupoval na síti v mnoha podobách, převlečen do jakéhokoli pohlaví.
Řekl jsem si, že jdu do toho. Vypadalo to, že zbytečně šťourat nebude mít cenu a já za tím cítil opravdu něco, čemu by se dalo říct „příležitost“.

Ledová sprcha po příjemném protažení, byla osvěžující. Nechal jsem tělo přirozeně schnout a procházel se po bytě, kontroloval zásoby jídla a pití na večer.
Po domluvě s ledničkou jsem jí povolil doobjednání nějakého dražšího alkoholu. Do deseti minut už bude můj systém komunikovat s dronem, co mi zanese nákup na střechu, kde bylo mé pozorovací stanoviště a zároveň dobrý plac pro přistání.
Můj vzkaz byl jednoduchý. Kdy a kde.
Nic složitého nebylo potřeba. Ještě jsem poklidil a projel si seznam jejích přání, který bude chtít večer realizovat.
Jako u většiny žen se jednalo o příjemné milování, které nebylo ničím příliš jiné či netradiční. Erotické fantazie mých klientek byly povětšinou hodně stereotypní, všechny toužily po stejných věcech, ovlivněny sdílením podobných zážitků. Většina je ale nikdy neprožila, jen některé byly schopny riskovat a scházet se tajně.
Sex byl v mé době vidět všude, zároveň ale ztratil veškerou vášeň, fantazii a přitažlivost. Tělesnost se vytratila, cenzurována daleko více, než si lidé připouštěli. V té podobě, v jaké jej provozovali naši předkové, už neexistoval. Lidé se ukájeli zážitky, které jim umožňovaly realistické simulace, o nic víc nestáli. Někdo jim už dávno ukradl všechnu fantazii.

Její odpověď přišla rychle, během několika sekund.
„Park vedle Tvého domu, dnes večer v osm. Vím, jak vypadáš.“

To byl poněkud problém, protože jsem měl dnešní večer plný. Takže, jak to udělat? Prostě budu muset tuhle schůzku v parku přeložit, není jiná možnost. A ví, jak vypadám natolik bezpečně, že to nechává na vlastní iniciativě.
Co ještě o mě ví? Výsledek musí být jednoznačně takový, že se zná s někým, kdo mě dokáže velmi věrně popsat. Dobře tedy, zájem trvá, jen to určitě nepůjde už dnes.

Po uplynutí několika hodin jsem už věděl s jistotou, že tohle je urgentní. Stručně a jasně mi bylo naznačeno, že se musíme sejít buď dnes ve stanovený termín, nebo už se nesetkáme. Abych riskoval a pustil to k ledu, na to jsem byl příliš zvědavý. A můj pocit, že se jedná o větší věc, sílil. Nebyl by to můj první přesun na jiný termín. Stačilo o den. Má původní večerní návštěva možná zamáčkne slzu plnou touhy, ale s o to větším nadšením se uvidíme později. Nešlo o nic. Panuje doba plná odkládaných schůzek, přehodnocování, obnovování zrušeného. My, co porušujeme pravidla, to ale bereme jinak. I má původně plánovaná milenka to věděla. A setkání v parku mohlo bez problémů proběhnout.

Těsně před osmou večerní jsem se nacházel uprostřed parku a čekal, vyhlížel, co se stane. Byl jsem napjatý, protože to bylo něco, na co jsem nebyl tak úplně zvyklý.
Zvolil jsem ležérní, nenápadné oblečení, džíny a kostkovanou košili. Vkus a styl se lidem nikdy nijak výrazně nezměnil, do nitra textilních vláken jen pronikla elektronika, takže jste mohli svým oblečením dobíjet přístroje. Nebo své vlastní orgány, pokud byly umělé.
Park byl provoněný, krásně barevný, všechny stezky dokonale upraveny, jako by to byl obraz namalovaný pedantským architektem. Patrně jej ale navrhl program, který rovněž vybudoval vysoké budovy okolo něj.
Kousek za mými zády stékal z vysoké výšky budovy až dolů, na zem, vodopád. Ochlazoval celý park, čímž umožňoval přirozenou cestou ideální regulaci teploty. Domy se podobaly stromovým chýším, dokud jste nepřišli blíže a nerozhrnuli popínavé druhy rostlin, které maskovaly mohutné, silné stěny. Krásný den právě končil a začínal teplý letní večer, který zde ve střední Evropě, každý vítal. Lidé se mohli bavit dlouho do noci. V tom se mnoho nezměnilo proti životu našich rodičů.

Přišla ke mně ze strany, vůbec jsem ji neviděl, dokud mě neoslovila. Byla typem ženy, která by svým zjevem dokázala zlákat kohokoli by se jí jen zachtělo. Tak atraktivní vzhled by mohl být nebezpečný, protože pozornost jsme nepotřebovali.
Lidé ale nevnímali, procházeli se, a i když pokukovali, nevěnovali nám sebemenší pozornost. Někteří překotně hodnotili, aby zase odešli. Aktivované přístroje tiše zapípaly.

„Ahoj, jsem Devítka. Můžeme si tedy promluvit?“
Šla ihned na věc, aniž by čekala na svolení, posadila se těsně vedle mě. Musela být zvyklá, že se na ni muži rádi dívají a že si může všelicos dovolit.
Byla zrzka a přes svou atraktivitu působila plaše, mluvila tiše a každé slovo vybírala s největší pečlivostí. Nádherné mladé tělo působilo jako magnet, překrásně voněla, každá zaoblená křivka vyvolávala novou fantazii. Měla tělo sportovkyně, zároveň ale nepostrádala přitažlivost zralých žen. To způsobovalo větší poprsí i boky, vše potažené těsnou látkou elastického overalu, který jí zakrýval většinu těla od kotníků až ke krku. Rafinovaně skrytý, pleťové barvy, aby přes něj měla květované, od pasu svůdně nabírané šaty. Vlasy vyčesané nahoru, vynikla tak její jemná silueta s výraznějšími lícními kostmi. Menší oči se, i přes její všeobecnou tichost, neustále usmívaly. Ještě neměla ani ty nejmenší vrásky, ztělesnění mladé krásy v rozpuku. Množství pih, které jako by se rozkutálely po celém jejím obličeji, působilo hravě a zvláštně přitažlivě. Mohla být tak o půl hlavy menší než já, své okolí prozařovala aurou přátelské povahy, která ji činila větší.

Když jsem se dostatečně vynadíval, už musela být lehce nervózní. Přesto seděla stále velmi těsně, až se mě dotýkala jednou nohou. Musela to udělat zcela záměrně. Cítil jsem její jemnou vůni, která na mě působila nevídanou silou.
Točila se mi hlava a tepová frekvence mi pobláznila několik zdravotních aplikací.
Dost dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí a nic jsme neříkali. Snažil jsem se v tom jejím upřímném pohledu hlubokých zelených očí něco najít. Snad prohlédnout skrze ně až do mozku a objevit schopnost, s jakou dokázala být pro systém neviditelnější než všichni ostatní. V tu dobu jsem ještě nevěděl, nakolik mi tahle bytost zcela změní život.

„Ahoj Devítko. Musím hned na začátek říct, že opravdu nelituji. Už teď.“
Usmála se, na chvíli sklonila hlavu a opřela se mi čelem o rameno. V té chvíli jako by mnou projel elektrický proud. Jako bych nikdy v životě nepocítil dotek ženy. Tak obrovsky dokázala od první chvíle zapůsobit.
Svět kolem nás zmizel a já hltal každý její nádech a výdech. Každé mrknutí, které odhalilo nádherně dlouhé řasy. Zapamatoval jsem si každou její pihu, mapu jejího kontinentu, který jsem toužil dobýt. Byl jsem totálně zaslepený touhou být jí nablízku.

Pak mi její ruka lehce, jemně vklouzla do mé a konečky prstů jemně hladila mou dlaň. Dívala se mi do očí, které se nadále usmívaly, jako by slavily svou malou oslavu. Vůbec jsem netušil, že je možné tohle ještě zažít. Jako bych dostal do krve řádnou porci feromonů, kterou do mě napustila prvním dotykem.

Vypadala, že i ona by chtěla promluvit, cokoli říct, ale nedokázala to. Nacházela se ve stejném stavu jako já.
Tak si přisedla ještě o něco blíž, nechala se obejmout a položila mi hlavu na rameno, kde ji už nechala. Vůně se šířila, byla najednou všude kolem, malé prsty propletené s mými. Všechno tohle mohl být její velmi chytrý plán. Přišla a téměř beze slov mě měla úplně v hrsti. 
Nevím, jak dlouho jsme tak zůstali, uprostřed parku, uprostřed města, kousek před vodopádem.
Pak se zeptala, zda bych nechtěl jít někam jinam, kde nebudeme tolik na očích a já souhlasil. Šli jsme kousek vedle sebe, přešli a pak zatočili k mému bytu, kam nás vynesl prosklený výtah. Ten nás uvítal příjemným tlumeným světlem a tichou muzikou. Lednička mi už v parku dala vědět, že zásoby dorazily a je spokojená. Kávovar pípl, že začíná připravovat kávu, filtrace o něco zvýšila výkon a celý byt se snažil o něco snížit teplotu. Fungující mechanismus vyvíjel snahu o nás pečovat.
Devítka se tiše procházela, zastavovala se u mých květin, obrazů, až se posadila do křesla a dívala se, jak připravuji v malé kuchyňce nápoje.

Pak jsme se posadili naproti sobě s tím, že jsme konečně sami. Mluvili jsme dlouho, Devítka na nic nespěchala, opět pečlivě volila slova. Byla mi dána jasná nabídka s tím, že takové věci se neodmítají. A zároveň mi odhalila něco ze sebe. Okamžik, který vysvětlil všechno.

„Jsi pro mého zaměstnavatele velmi cenným člověkem. Rádi bychom s Tebou navázali spolupráci s tím, že tu mám takovou menší nabídku.“
Pomalu přehodila nohu přes nohu a pohodlně se v křesle opřela.
„Tak povídej, mě hlavně zajímá, jak ses mi dokázala tak rychle dostat do systému. Nebo jsi to nebyla Ty?“
„Byla jsem to já. A za chvíli bych Ti ráda ukázala, proč mi to nedalo žádnou velkou práci.“

Zatím žádná velká panika. Dozvím se pár triků anebo vůbec nic. Ale už si držela odstup od té venkovní vřelosti.

„Tvá práce nás velmi zajímá. A teď nemyslím ta, do které naoko docházíš…“ poposedla si a usmála se.
Opět tak krásně zavoněla. Vyčkávala, hledala další slova. Bylo mi jasné, že vědí více, tohle se dalo očekávat. Nebyla tu kvůli tomu, aby ze mě teprve tahala informace. Ona už je měla.
Moje práce v malé kanceláři, kde jsem předstíral vývoj nepotřebných aplikací, zjevně nebyla dobrou zástěrkou.

„Řekněme, že bys dělal pro nás. Stejnou práci, jakou děláš pro společnost dodnes, ale větší a zajímavější akce.“
„Co myslíš, že dělám pro společnost?“

Zadívala se mi na okamžik do očí, které se postupně začaly usmívat, stejně jako tam venku. Makáš na tom, aby vlivným lidem neprocházelo všechno, co si zamanuli. Těmhle očím to bylo zcela jasné. Vstala a došla až ke mně, k mému křeslu. Pomalu jej obešla a rukou zlehka přejela po hraně opěrky. Opět rozprostřela svou závratnou vůni.

„Máš zajímavé informace, které dokážeš získávat velmi… přirozeným způsobem. Vyplácí se Ti to, jak je vidět. Jsi v tom dobrý. A já mám možnost otevřít Ti dveře k dalším informacím, které by ale putovaly do mých rukou.“
„Je za tím ještě něco?“
Všechno mělo nějaký skrytý důvod.
„Protože některé Tvé informace by nás mohly poškodit a některé Tvé hry už nám způsobily menší problémy.“
Takže tahle je to. A chvíli mluví jen o sobě, a některá slova jsou v množném čísle. Zastupuje velkou korporaci, ale sama tu má výraznou roli.

„Nabízím Ti něco za něco. Dostaneš se tam, kam by ses jinak nikdy nedostal. Budeš pracovat pro mě, já pracuji pro někoho jiného. Budeme si předávat informace. Dostaneš úkol, který splníš a za to dostaneš odměnu. Tvůj život by se, pokud se my dva dohodneme, mohl výrazně změnit.“
Její pevné boky obcházely křeslo hodně natěsno, svou odměnu nabízela už teď. Věděla, jak hrát tuhle hru. Předtím se mi dostala do systému, teď už i do hlavy. Zůstávat klidný mi dávalo čím dál větší práci.
„O jakou společnost se jedná?“
„Není těžké na to přijít. Snažíš se k nám proniknout už několik let.“

Srdce mi poskočilo. Nejen pro mě byla vysokou metou špionáž v sítích korporací, které živily trh s umělými končetinami. V poslední době se proslýchalo, že nezůstali jen u lidských součástí, ale že šli mnohem dál. Jen několik výrobců si mohlo dovolit zaplatit vývoj umělého člověka. Ostatně na AI se v historii lidstva pracovalo už ve 20. století.
Můj zájem se týkal několika firem, které dominovaly trhu. Obchod s umělými náhražkami lidských součástí, to byl ohromující krok pro celé lidstvo. Vědci prodlužovali významně život člověka, žili jsme v době, kdy se jedinec dostával do středního věku až v devadesáti letech. Nejstarší se blížili dvěma stům. Prvních sto let by se dalo říct, že byl život v plném výkonu, protože šlo nahradit skoro vše. Byl jsem přesvědčen, že zde se jednalo o metu nejvyšší, šedou eminenci v pozadí toho celého omlazovacího programu.
Firma s trefným názvem AI ovládala dle mých tajných informací většinu ostatních, jejichž vývojové programy makaly pod jejím dohledem a za její peníze. Skoupili potají většinu konkurence a ovládli drtivou většinu trhu. A já měl velmi vážné důvody, proč se o nich dozvědět co nejvíc.

Ještě, než jsem vyslovil název společnosti, ucítil jsem její malý prst na svých ústech. Přikázala mi, abych už nic neříkal.
„Dám ti několik důvodů, proč se nad naší spoluprací zamyslet,“ zašeptala tak tiše, že jí bylo sotva slyšet. „Zamkni byt, aby nás nikdo nevyrušil.“

Zůstali jsme uzamčeni. Jedním gestem mi poručila, abych zeslabil světla a pak se mi pomalu vzdálila tak, abych ji viděl celou. Jen pár kroků dozadu. Oči se jí opět rozesmály, tentokrát ale už nepřestaly.
Pomalu si vzadu rozepnula šaty a nechala je sklouznout až dolů, k nohám. Ladně je odkopla kousek vedle a nechala mě, abych se díval. Velmi elastická látka overalu jí obepínala skutečně každičkou část těla. Byla pod ním nahá, jeho poloprůsvitná struktura a lesk způsobovaly, že byla neskutečně sexy. Nádherné malé bradavky na velkém poprsí, které napnutá látka sotva dokázala udržet. A něžný klín, sevřený v údolí pevných stehen.
Pomalu si klekla, sklonila hlavu tak, aby se mi dívala do obličeje, obě ruce, jedna vedle druhé, položeny na kolenou.
A pak to přišlo.
Její tělo začalo samo od sebe jemně, ale intenzivně, zářit. Stále se mi dívala do očí a pozorovala rostoucí úžas. Když bylo jasné, že zář opravdu vychází z jejího těla, vzala oběma rukama tenkou látku u krku mezi prsty a trhala ji, jako když se motýl dostává ven z kukly. Nádherné, bíle zářící tělo se dostávalo ven, ruce páraly látku a odhalovaly další neschované partie. Až záře dosáhla intenzity, kdy zevnitř prosvítila skelet a odhalila složitou strukturu vnitřku těla, přestože jsem zatím mohl vidět jen stíny. I to ale stačilo.
Zapřel jsem se více do křesla a nechal nedopitý nápoj spadnout na zem, kde se rozlil do koberce.

Na kolenou se tu přede mnou nahrbila zářící postava umělé ženy, která v sobě neměla ani jedinou lidskou součást. Prosvícena zevnitř jako vitrína, odhalující všechno, ačkoli zatím pouze v náznacích. S Tím nejúžasnějším byla ale hlava, která odhalovala tu nejdokonalejší technologii, jakou byl člověk ve své historii schopen vyvinout. Byla uměleckým dílem, které ovládal systém nepředstavitelného výkonu. Všechny dosavadní umělé orgány a lidské součásti byly proti ní druhořadé. Vývoj šel zjevně ještě zcela jinou cestou, jejíž výsledek mi teď klečel nedaleko od nohou.
Vstal jsem a prohlížel si ji, sledovala mě a nechala se. Pak postupně zeslabila záři, až se stala opět ženou, k nerozeznání podobnou lidské bytosti. Překrásnou jako právě zrozený motýl, jediný exemplář, který jsem měl tu čest vidět. Možná dokonce první svého druhu.

Poslali za mnou kompletně umělého člověka? Musel jsem být pro ně něčím velmi důležitý. Tady nemohlo jít jen o získávání nových informací, musel jsem být nakloněn vydat jim vše, co jsem zatím skrýval. Určitě šli po nějaké informaci, která se nikdy nesměla dostat ven.
Než jsem ale stihl cokoli dalšího promyslet, zmocnila se mě její touha, která byla silnější než cokoli, co jsem za svůj život dokázal poznat.

Autor

Navigace v seriáluSetkání dvou druhů, díl 2. >>
4.8 31 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Yarda

Tak na pokračování se opravdu těším.

FranK

Tohle vypadá víc než jen zajímavě, formát Sci-Fi mám rád a už se těším na další díl.
FranK

Kittikit

Moc pekne a tesim se na pokracovani.

Gourmet

Tohle je bomba! Pokud se to dál nějak nepokazí, obstojí text u jakéhokoliv vydavatele.

Laděk

Pár chybiček se bohužel vždycky najde. V textu je například uvedeno „Adresát neznámý“ jako označení zprávy poslané vyprávěči – logicky by tam mělo být „Odesílatel neznámý“, nebo třeba to, že návštěvnice „jakoby napumpovala do krve feromony“ je další nesmysl – feromony nefungují v krvi, feromony jsou látky působící přes čichovou sliznici, přes krevní transport fungují endorfiny atd – prostě autor se snaží používat cizí termity, ale končí to pro neznalost fiakrem … Chtělo by to technickou a faktickou korekturu, jinak styl i jazyk OK.

Kedar

Ano, některé věci mi unikly, to nepopírám. Faktem je, že jsem nečekal, že by tu někdo detailně rozebíral určité termíny a jejich významy. Pokud budu chtít, najdu si na každém díle něco. Příště se na to více zaměřím, tohle je má nepozornost, vyznamy znám. Další díl už každopádně existuje, čekací doba tu je ale i měsíc s víc, takže to potrvá…

Gourmet

Kedare, nenech se otrávit a pokračuj! Oproti některým primitivním textům, které jsou tak hloupé, že ani nestojí za kritiku, několik Tvých (možná) nepřesností nesnižuje celkový umělecký dojem.

dedek.Jeff

Musím se trochu zastat Kedara. Text totiž nevylučuje možnost odeslání zprávy s označením „Adresát neznámý“. Ono totiž z dalšího textu vyplývá, že původce zprávy je neznámý.
Zároveň bych chtěl Laďka upozornit, že korektoři tohoto webu jsou dobrovolníci, kteří se ve volném čase věnují této práci a nejsou to většinou odborníci s vysokoškolským vzděláním technického, či jiného směru.
Já, který jsem dělal korekturu tohotu příspěvku mám vzdělání architekta. I přesto se domnívám, že když vdechnu jakýkoliv feromon, o ostatní se postará krev, která ho donese tam, kam je potřeba.

Laděk

Nechci snižovat autora, tohle je věc redakce-editora-korektora. Myšlenka OK, jazykově taky, jen prostě ty termity tam haprujou. A pro dědka.Jeffa – feromony účinkujou právě proto tak rychle a jednoduše, že na krvi vůbec nezáleží. Jejich „cílovým terčem“ je čichovej orgán, evolučně jeden z vůbec nejstarších smyslů, kterej mají i ti tvorové, kterým se ještě vůbec nevyvinul mozek (a kteří ani nemají krev, maximálně ještě tak lymfu) – a u těch evolučně pozdějších pak čich zajišťuje tkáň přímo související s mozkem, doslova jde o výběžek mozkový tkáně – A TO I U SAVCŮ A LIDÍ SAMOZŘEJMĚ TAKY. Proto se nejrůznější techniky… Číst vice »

dedek.Jeff

Děkuji za vyčerpávající přednášku o feromonech. Tady mám opravdu velkou mezeru ve vzdělání. Teď už jsem zase o něco chytřejší, a nemyslím to ironický. Protože autor přislíbil další pokračování, určitě se některý z nás na tebe obrátí o radu.

Junior

Výborná povídka a začátek série. Mám sci-fi rád a tato povídka se mi velmi líbí. nenech se otrávit rejpaly a piš pro ty co se jim to líbí.

Kedar

Odradit se rozhodně nenechám. Když vidím spoustu pozitivních reakcí, které to chválí jako celek, není proč odkládat druhý díl. Na Fenixu mě baví ta nespoutanost, jakou zde mohu použít. Tohle není literární web jako je třeba písmák, kde bych kritiku bral jinak. Sem chci dávat věci psané nespoutane, stejně tak, jak bych chtěl, aby působily. Pokud bude dobrá odezva, kterou si ale musím zasloužit, budu vědět, že mám psát dál. Díky všem za přízeň.

Trysky

Vynikající dílo, dobře se to četlo. námět zajímavý a už se těším na další pokračování.
Chybičky se vloudí do každého díla. A kdo bude chtít, ten si vždycky něco najde. Rozhodně piš dál, jsem zvědavý, co bude dál a jak to dopadne.

13
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x