Třetí planeta systému Sol Draconi


Když loď dosáhla hranici potřebného zpomalení, palubní systém řízení vypnul stázové pole, obnovil umělou gravitaci a rozsvítil světla na přepravní palubě.

Pomalu jsem se probouzel a zase pociťoval známou nevolnost, kterou jsem trpěl po každém probuzení ze stáze. Jak v mozku startovaly synapse a tělo se probouzelo, vždy jsem zažíval mírné křeče, nevolnost a zrak jsem měl rozostřený.
Systém podpory života vháněl na palubu čerstvý, prohřátý vzduch, s pečlivě regulovanou vlhkostí, doplněný o metafonty, které měly urychlit regeneraci organismu, zbrzděného stází.
Můj osobní komlink, připevněný na předloktí, konečně vyměnil červená a oranžová světla za zelená, uvolnil popruhy, které mě dosud poutaly v přepravní skořepině a já se pomalu posadil.
Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem jako obvykle skoro poslední ale copak můžu za to, že můj organismu tak špatně snáší ty po stázové stavy?

Po pár minutách už byla celá naše úderná skupina na nohou a většina se přesunula k automatu s kávou, aby svlažila vyschlá hrdla a kofeinem zahnala poslední zbytky umělého spánku.
Při kávě padaly mezi členy skupiny obvyklé fórky a paluba se zatím transformovala ze stázového módu, na běžný, cestovní.
Když jsme se všichni konečně usadili do svých na míru tvarovaných křesel, okamžitě se rozzářila komunikační stěna a na ní se objevila známá tvář admirála Achilese L-Chea, vrchního velitele hvězdných, přepadových jednotek.
„Dnes nemáme čas na dlouhé řeči,“ zazněl jeho hlas, obvyklým, ostrým tónem. „Vím, že jste se těšili domů, ale musím vám návrat o něco odložit. Během doby, co jste byli ve stázi, došlo neočekávaně ke vzpouře v systému Sol Draconi. Lingoti povraždili všechny ostatní rasy a zmocnili se arzenálu. Velení tam sice ihned odklonilo jednu loď Hvězdné pěchoty, ale ta utrpěla značné ztráty a v současné době se její zbytky přesunuly do staré důlní pevnosti a tam bojují o holé životy.
Vaše jednotka je v současnosti nejblíže a také jediná, kterou tam můžeme dostat včas, než je všechny pobijí. Velká část vzbouřenců využívá staré důlní tunely, nemůžete je tedy eliminovat energo zbraněmi z orbitu, musíte to udělat postaru.
Loď vás vysadí poblíž pevnosti, vyřídíte si to s útočníky kolem a pak postupně zlikvidujete všechno živé. Chci po vás akci, která jednou pro vždy, vyřeší problémy s rasou Lingotů.
Meziplanetární rada pro tuto operaci odsouhlasila zrušení všech, opakuji všech, vojenských konvencí a odsouhlasila použití všech smrtících prostředků, které máte na palubě. Neberte žádné zajatce, cílem operace je totální zničení celé rasy. Mimochodem, možná to nevíte, ale ženy Lingotů prý oplývají mimořádnou krásou a kouzelnou schopností potěšit muže“, oznámila nám z telestěny L-Cheova tvář, po které současně přeběhl letmý úšklebek.
„To bude případně také, kromě běžného bojového příplatku, vaše jediná odměna. Medaile nečekejte, operace je přísně tajná a její výsledek bude navždy zapečetěn v tajném archivu velení.
No a nezapomeňte, že ženy Lingotů, jsou také nadané válečnice, tak se nenechte zabít. Zlomte vaz,“ popřál nám admirál a telestěna zhasla. Současně s tím naskočila červená světla, oznamující bojovou pohotovost a zazněl syntetický hlas lodní UI, oznamující zbývající čas do výsadku.

Okamžitě vypukla vzrušená debata všech členů jednotky, protože akci, kde by neplatily žádné konvence a kde bylo cílem zničit celou rasu, za použití veškerých zbraní, ještě nikdo nikdy nezažil.
Červená světla začala blikat a současně nám UI oznámila, že do výsadku zbývá 60 minut a že je tedy čas, začít se oblékat do bojových brnění.
Naše bojová brnění byla zcela nové konstrukce a při výrobě byly použity nejnovější, dosud tajné super technologie. Omnipolymerové pláty, vyztužené plastocelí snesly zásah čehokoliv, mimo jaderné zbraně, brnění obsahovalo vylepšené systémy podpory života, supresory, detekce cílů, komunikace a vnitřní exoskelet dával vojákům uvnitř nadlidskou sílu.
S pomocí jaderného, tryskového batohu na zádech, pak brnění umožňovalo rychlé přesuny na velkou vzdálenost a také už nebyly potřeba výsadkové čluny. Brnění nás dokázalo přenést z lodi na orbitě, přímo na planetu.
S brněním pak byla spojena i hlavní zbraň, to bylo opravdu škaredé a smrtící monstrum, umožňující palbu energopaprskem, granátometem, nebo jehlovým nábojem, který dokázal vystřelit několik stovek jehliček z modifikované plastocele, které v širokém trychtýři pronikaly každým běžným materiálem a kosily vše živé v dosahu, měníce protivníka na krvavé chuchvalce. Mimo to disponuje zbraň ještě několika lahůdkami, ale ty si třeba popíšeme později.
Tato nejnovější brnění dostaly pouze dvě nejlepší jednotky přepadových sil konečného řešení. Naše, galaktická, kódově označená jako GU (Galactica Ultima), určená k nasazení v dalekém prostoru a druhá, označená jako TU (Terra Ultima), byla určená k blízké ochraně samotné Terry Primy, naší země a domovské planety lidí.

Do tohoto bojového zázraku jsem se právě za pomoci robotických manipulátorů snažil navléci. Nebylo to nijak jednoduché, uvnitř bylo mnoho upínacích pásků, senzorů a vycpávek a vše muselo dokonale sedět, aby brnění správně fungovalo a nezranilo, či dokonce nezabilo vlastního uživatele.
Dopínal jsem poslední spoje a snažil se nemyslet na poslední vylepšení brnění, které jsem zatím nezmínil. Brnění a použité technologie byly tak tajné a smrtící, že z obavy aby je nezískal protivník, nechalo velení do každého zabudovat pojistku. Tedy, oni tomu říkají pojistka, my to nazýváme ,,poslední sbohem,, protože kdyby měl bojovník v brnění padnout do zajetí (což je prý prakticky vyloučené), systém sám odpálí jaderný zdroj a zničí nejen brnění ale i všechno živé v okruhu dvou kilometrů.
Aby toho nebylo málo, tak brnění může odpálit na dálku i lodní UI, nebo velící důstojník mise, sedící v pohodlné kanceláři velení zvláštních jednotek, vzdálené na světelné roky daleko. Pěkné pomyšlení, že?

Z černých myšlenek mě vytrhl hlas lodní UI, který oznamoval přípravu na výsadek, současně s tím začala k červeným, blikat i zelená světla a to byl pokyn, aby se jednotka přemístila do vypouštěcích komor.
Přepnul jsem se do bojového módu a zaujal startovací pozici ve vypouštěcí komoře. Až do přistání na planetě pode mnou, bude řídit let lodní UI a já budu pouze monitorovat průběh. Jako vždy byl start velice rychlý. Zahučely supresory, tlumiče zasténaly a byl jsem na cestě.
Prolétal jsem mraky, které ale pro moji speciální helmu s hledím nebyly problém, vše jsem viděl jasně a zřetelně a z toho co jsem viděl, jsem neměl zrovna dobrý pocit. Přímo pod sebou můj systém zaměřil těžce obrněné vozidlo, z jehož hlavní tryskaly oslnivé zášlehy, dopadající, na teď už jen trosky bývalé důlní pevnosti, na které jen sporadicky odpovídali obránci z lehkých zbraní.
Tak to jsme tu vážně na poslední chvíli, říkal jsem si, když jsem vyletěl z mraků. Posádka obrněnce mě okamžitě spatřila a část palby přenesla na mě. Instinktivně jsem přivřel oči, když do mého hrudního plátu narazil energovýboj, ale bylo to zbytečné, helma sama zareagovala a hledí jasnou záři odfiltrovalo, abych nebyl oslněn a plát sám také nebyl poškozen.
Rychle jsem se vzpamatoval a zaměřil „hnusnou bestii“ na obrněnec.
Hnusná bestie, nebo jen bestie, tak jsme říkali naší multifunkční zbrani, kterou jsem už dříve popsal. Zaměřil jsem cíl na hledí, zvolil jehlový náboj a zbraň už provedla ostatní sama. Střela opustila zbraň bez jakéhokoliv projevu, za to na zemi, v místě kde stál pálící obrněnec, se zvedl obrovský mrak prachu a palba okamžitě ustala.
Zatím jsem si úplně nezvykl na neuvěřitelný účinek bestie a ta nezklamala ani teď.
Když mrak prachu vítr odvál stranou, místo, kde stál obrněnec, pokrývala jen změť trosek, vedle kterých jsem vzápětí měkce dosedl na povrch planety, a zahájil palbu na stovky, za balvany se kryjících Lingotů, kteří z ručních zbraní postřelovali trosky, kde našlo poslední útočiště to, co zbylo z jednotky pěchoty.
Když jsem pozice vzbouřenců proměnil energoparskem v kouřící jámy, rozhlédl jsem se kolem. Ostatní z jednotky se už také vypořádali s nepřáteli ve svých sektorech a mířili k troskám pevnosti.
Většina obránců už byla po smrti, odpor vedlo již jen pět zraněných pěšáků, kterým jsme přivolali zdravotnický modul a odeslali je na loď, kde se o ně postarají automatické lékařské stanice.

Následně se naše jednotka shromáždila a společně jsme vyrazili k městu Draconia, kde naše průzkumné systémy odhalili další pozice vzbouřenců a kde také byly vstupy do tunelů, kde se měli ukrývat.
Cestou jsme postupně zničili několik menších opěrných bodů a brzy dorazili k městským zdem.
Samotné město bránilo jen několik obrněnců, ostatní vzbouřenci měli jen lehké zbraně, nic z toho nám ale nemohlo ublížit. Zničit jejich síly na povrchu nám trvalo jen pár minut, potom jsme se vydali do tunelů a za sebou nechali jen kouřící trosky a další stovky spálených a roztrhaný nepřátel.
Tunely po již dávno zastavené těžbě Germanitu a Flexaritu, byly velice rozsáhlé a většinou tak úzké, že se v nich nedal použít tryskový pohon. Zahráli jsme si tedy na pěšáky a pomalu a důkladně, ničili jednu skupinu povstalců za druhou.
Povstalci měli pod zemí hotové město. Museli ho tajně budovat dávno před povstáním ale ani to je před naší výzbrojí neochránilo a nepomohli jim ani výbušné pasti, které tam nastražili. Výbuch jedné mě docela zaskočil, vůbec jsem si jí nevšiml, jak byla dokonale zamaskovaná.
Výbuch přímo pod obrněnou botou, donutil systémy bleskově reagovat. Oblek se pod tlakem výbuchu okamžitě přepnul, zpevnil se do podoby plastocelového monolitu a za ječení supresorů a gyroskopů, divoce reagoval tryskový batoh, který zabránil tlakové vlně, aby mě odmrštila na stěnu tunelu.
Než mě brnění ustálilo, zahlédl jsem ještě několik desítek vysokých postav Lingotů, utíkat do hlouby tunelu. Rozhodl jsem se, že na ně nevystřelím a pár zajmu živých, abych si je mohl podrobně prohlédnout.
Samozřejmě se mi vybavila slova Admirála L-Chea o jejich ženách, jejich zvláštních schopnostech a také informace o zrušení konvencí a naší odměně. Poslední mise nám i s cestováním zabrala několik měsíců a protože naše jednotka je složena výhradně z mužů, nebyl bych rozhodně proti, užít si trochu potěšení s pěknou ženou.
Pomalu jsem je následoval do hloubi tunelu a z informační jednotky v brnění jsem si vyžádal informace o jejich rase.
Na displej nebo audio, dal mě vybrat systém a když jsem zvolil audio, spustil hlas proud informací.
„Přeskočit, přeskočit, přeskočit,“ velel jsem, abych se vyhnul záplavě obecných informací ale i tak byl jejich objem zbytečně velký a nezáživný.
Nezajímalo mě, odkud pocházejí, jak si zničili planetu a další detaily, chtěl jsem vědět něco o jejich ženách a tak jsem příkaz upřesnil.
„Pověz mi o jejich ženách,“ přerušil jsem hlas v přílbě netrpělivě a po chvilce konečně dostal potřebné informace.
Dozvěděl jsem se, že Lingotské ženy jsou skutečně proslulé svou krásou, nádhernými postavami, hebkou pletí a také nezdolnou vášní pro sex. Jejich intimní orgány jsou k sexu přizpůsobeny daleko lépe než u lidských žen, protože díky pohyblivému svalstvu vagíny a vnějších pysků, dokáží muže neuvěřitelně stimulovat. Na rozdíl od lidí nemají žádné ochlupení kromě vlasů, mají hrotitá, pevná ňadra a neuvěřitelně citlivé bradavky, které si rády sami dráždí dlouhým jazykem.
Jejich vášeň pro erotiku vyvolávala vždy mnoho problémů, protože nedokážou být věrné. Když se cizímu muži podaří, dotknou se jejich citlivých míst na těle, nedokážou odolat a to pak vedlo i přímo mezi klany Lingotů k děsivým masakrům.

Tuto informaci jsem si uložil do hlavy a pokračoval v pronásledování. Ještě jsem narazil na jednu výbušnou past, ale brnění to zase zvládlo a já pokračoval bez zdržování dál. V přilbě jsem slyšel hlášení ostatních, kteří oznamovali úspěchy na svých úsecích, které pak přehlušilo jásavé volání seržanta Donga, který nám hlasitě oznamoval, že zajal jednu Lingotskou ženu.
„Vida, tak Dong zabodoval jako první,“ říkal jsem si, ale pak se stejně ozval i setník McKea a potom i další dva.
„Zase budu poslední,“ napadlo mě a přidal jsem do kroku, když tu na mě z boční chodby, kterou jsem pro svůj spěch přehlédl, začali pálit dva Lingotští rebelové z postarších, leč pro spolehlivost oblíbených energetických vrhačů.
Paprsky jejich zbraní se od mého brnění jen odráželi a tak jsem si dopřál trochu potěšení pohledem na jejich strachem pokřivené tváře.
Chodba byla slepá, neměli kam ustoupit a tak se jen dále marně snažili na mě pálit, dokud jsem se nedostal až k nim.
Pohybem ruky v obrněné rukavici, jsem snadno srazil jejich zbraně, jako když uragán sfoukne svíčku a když upadli na zem, ukončil jsem jejich marné snažení jedním přejetím energopaprsku a pokračoval k dalším z opěrných bodů.

Nakonec jsem dorazil k jakési barikádě z kamení, která přehrazovala tunel do dvou třetin jeho výšky a za vrcholem trčely hlavně dvou ručních zbraní. Už jsem chtěl barikádu rozmetat a zničit vše co se za ní ukrývá, ale pak jsem si uvědomil, jak se rapidně snižuje moje šance zajmout nějakou Lingotskou ženu a změnil plán.
Místo granátu, série jehlových nábojů nebo výboje energopaprsků o teplotě slunce, jsem začal barikádu pomalu přejíždět dezintegrátorem, nastaveným na nízký výkon. Kamení se přede mnou pomalu rozpadalo na prach, barikáda se pomalu hroutila, až z ní zbylo jen pár kamínků a moje hledí zobrazilo dvě postavy, krčící se na konci tunelu.
Jedna z nich se právě snažila na mě zamířit svoji směšnou zbraň, ale snadno jsem ho smetl úzkým, slabým energopaprskem, který ji s lehkým zasyčením přepůlil a na druhou postavu, která se na mě vyřítila v marném, sebevražedném útoku s nějakou bodnou zbraní, jsem použil vrhač monofilového vlákna, které se jí okamžitě omotalo kolem nohou a dokonale ji znehybnělo.
Přistoupil jsem blíže, abych si svůj úlovek pořádně prohlédl a zjistil jsem, že se skutečně jedná o Lingotskou ženu, která se ale přes svou beznadějnou situaci nehodlala vzdát.
Upírala na mě oči zelené jako malachit a ruku s dvoubřitou dýkou, nastavovala výhružně před sebe.
Musel jsem se jejímu odhodlání zasmát, jak mohla doufat, že se ubrání příslušníku elitní jednotky?

Co jí asi letělo hlavou, při pohledu na dva metry vysokou postavu, ukrytou v černočerném bojovém brnění, vážícím přes tunu a na moji zbraň, o které již dobře věděla, co dokáže.
I beze zbraně bych si s ní snadno poradil, rukou jsem mohl prorážet pancíře obrněnců a snadno jsem zvedal nad hlavu věci stejně těžké jako autonomní tančíky z válečné planety v systému souhvězdí Delta 9, ze které jsme se právě vraceli, než nás odklonili na Sol.

Nechtěl jsem ale riskovat, že zbraň použije proti sobě a tak jsem jí nakonec omráčil nervovým paprskem, přehodil si ji přes obrněné rameno a zamířil tunelem zpět.
Nedorazil jsem ještě ani k východu z tunelu, když mě komlink informoval, že veškerý odpor byl zlikvidován a že úspěšní lovci teď mají čas na svoji odměnu.
Po síti se ihned ozval hlasitý jásot těch šťastných, hudrání těch co neuspěli a na displeji se objevil výčet našeho skóre. Podle očekávání nebyly na naší straně žádné ztráty a nepřítel byl až na těch několik žen zcela eliminován.

Rozhodl jsem se, že se o svůj úlovek nebudu dělit a tak jsem zamířil do chodby, kde měli vzbouřenci obytné prostory. Nechtěl jsem nic riskovat a tak jsem stále ještě omráčené Lingotce svázal ruce za zápěstí a prohlížel si její zvláštní oděv.
Stříbřitá látka kombinézy, byla zcela jistě umělého původu, ale tvářila se jako pravé hedvábí. Viděl jsem hedvábí jen v muzeu, ve stázové vitríně, ale věděl jsem, že se už nikde nevyrábí. Všechny přírodní materiály dávno nahradily ty syntetické.
Kombinéza měla běžné zapínání na kontaktní zip, ten držel obě strany u sebe na principu kladně a záporně nabitých pásků, které se dali sepnout a rozepnout pouhým přejetím dlaně.
Pozoroval jsem, jak se ženě pravidelně zdvíhá a klesá hrudník souměrným dechem a tak jsem po něm přejel prsty v rukavici, abych se konečně podíval, zda legendy nelhaly.
Zip se tichým zašustěním rozdělil a látka odhalila její poprsí.

Legenda měla pravdu, hleděl jsem na nejhezčí a nejdokonalejší ňadra, která jsem kdy viděl. Hrotitá, mířící vzhůru, veliké, trčící bradavky a smetanově zbarvená pokožka, kterou tak pěkně doplňovala stříbřitá barva vlasů, která bude nádherně kontrastovat s barvou jejich očí, až se probere.
Poodrhnul jsem jí vlasy tak, abych si mohl dobře prohlédnout labutí křivku krku a malá, trochu zašpičatělá ouška, potetovaná znaky jejího rodu, když jsem si všiml, že otevřela oči a upřeně mě pozoruje. Její tvář se zdála bez výrazu, ale tušil jsem celkem dobře, co se jí asi tak odehrává v hlavě. Hodnotila svoje šance a začínala docházet k nezvratnému poznání. Žádné nemá.
Neexistuje šance, jak by mohla vzdorovat vojákovi zvláštních jednotek v bojovém brnění.

Dal jsem příkaz a hledí helmy se neslyšně zvedlo. Teď se mi mohla podívat přímo do očí a přečíst si z nich svůj osud. Rychle pochopila, že boj skončil porážkou její rasy a ona bude platit vlastním smrtí za všechny vzbouřence a jejich oběti.
Viděl jsem jí na očích, jakou drtivou silou na ni dopadlo poznání, její oči sklouzly do kouta, kam jsem odložil bestii, v posledním marném záblesku naděje na záchranu ale ta pohasla ihned, jak uviděla, že na pažbě svítí červená lumina.
Bestie byla jediná zbraň na planetě, která by byla schopná prorazit moje brnění ale červená lumina signalizovala, že zbraň není v aktivním stavu a nebude, dokud ji zase nevezmu do rukou.
Všechny zbraně nového typu, byly už konstruované tak, aby je nemohl použít nikdo jiný, než pro koho byly určené. Bestie tedy fungovala pouze v mých rukou, nebo v rukou jiného vojáka zvláštních jednotek.

„Doufám, že jsme vás pobili co nejvíc,“ pronesla intergalaktickým dialektem. „Jestli jsou naši bojovníci mrtví, museli jste mít nesmírnou převahu,“ prohlásila přesvědčivě.
„Musím tě zklamat,“ odmítl jsem její tvrzení,“ vysadili nás tu jen deset a všichni jsou v pořádku.“
„To není možné,“ zalapala po dechu, „měli jsme pět tisíc bojovníků, nikdy by je nemohlo porazit deset vojáků a skoro všechny, co se tu vylodili dříve, jsme už pobili.“
„Ano, první se tu vylodila pěchota, padesát vojáků, ty jste dokázali přemoci, ale my jsme zvláštní jednotka konečného řešení. Galactica Ultima. O té si jistě ještě neslyšela, ale mohu tě ujistit, že by to dopadlo stejně, i kdyby vás tu bylo sto tisíc.“
„Ty jsi teď moje odměna za dobře vykonanou práci, buď se podřídíš dobrovolně, nebo,“ nestačil jsem ani doříci, když na mě vztekle vykřikla odpověď.
„Nikdy,“ zakřičela. „Raději zemřu jako můj lid,“ prohlásila odhodlaně.

Přehodil jsem monofilové lanko přes stropní výztuž nad její hlavou a nedbaje jejího odporu jsem lanko přivázal na její zápěstí a pak ji vytáhl nahoru tak, že se její špičky bot sotva dotýkaly země.
„Svoji odměnu dostanu tak jako tak,“ oznámil jsem jí suše a pomalu z ní začal strhávat oděv, dokud přede mnou nezůstala zcela odhalená.
Bylo to skutečně tělo nevídané krásy, každá křivka měla ideální tvar, zakřivení boků, tvar ramen, dlouhé, štíhlé nohy, oblouky zadečku a nakonec to nejlepší. Růžový klín, s hrbolkem velikého klitorisu.
Nedočkavě jsem se začal zbavovat brnění. Bez pomoci lodních manipulátorů to nebylo zrovna snadné, ale trénovali jsme to se zapojením vnitřního exoskeletu a posilovacích motorů nohou a rukou a tak jsem se nakonec úspěšně vyprostil.
Obešel jsem jí zezadu, položil jí ruce na břicho a pevně ji k sobě přitiskl.
Všichni vojáci speciálních jednotek jsou geneticky vylepšení a tak jsem měl abnormální sílu i bez podpory brnění.
Snadno jsem přemohl její odpor a snahy se z mého objetí vykroutit a pak jsem jí zajel rukou do klína a začal jí hladit klitoris.
Čím déle jsem jí hladil a dráždil, tím menší odpor kladla a když jsem jí ještě položil druhou dlaň na prsa a laskal bradavky, ustal odpor úplně a nahradila ho vzrušená odevzdanost a očekávání.
Pomalu a jistě podléhala pudům, vrozeným ženám její rasy a pod prsty jsem cítil, jak ji tepe krev v nalitých bradavkách a pysky natékají a otevírají se vzrušením, jako květy při východu slunce.

Skutečná bouře ale přišla až v okamžiku, když jsem jí prsty pronikl mezi pysky a postupoval stále hlouběji, do útrob žhavého lůna. Tělo jí začalo vibrovat jako napnutá struna a svaly uvnitř její vagíny začaly pracovat a vtahovaly moje prsty stále hlouběji a hlouběji, dokud nenarazily na dno, kde svým dotekem uvolnily celou sérii prudkých záškubů, přenášejících se do celého těla.
Stahy vagíny doprovázel proud tekutiny, která prudce a omamně zavoněla jako palice květů divoké Ráhmy, která kvete na březích zelené řeky Aqial, na planetě Osakion II a která má silné, afrodiziakální účinky.
Už jsem ji ani nemusel držet, sama se ke mně pevně tiskla, její pokožka doslova elektrizovala napětím a přenášela její vzrušení na moje tělo, jako by mě pohlcoval neviditelný plamen ohně, který zároveň pálil i chladil.

Vyzkoušel jsem už mnoho žen na mnoha světech, včetně proslulých kurtizán na Quadelupe Islandu, vyhlášené rekreační a zábavné planetě ale se žádnou jsem ještě neměl tak žhavý pocit, zasahující snad každičký nerv mého těla. Nedokázal jsem již déle odolávat a tak jsem ženu pustil, postavil se k ní zepředu, podebral ji pod koleny, tak aby měla roztažené nohy a její klín směřoval přímo na hrot mého penisu.

Její zduřelé rozevřené pysky změnily barvu z růžové, na temně rudou a trčící klitoris vypadal jako maják, ukazující cestu do přístavu. Její ústa šeptala monotónně cosi jazykem, kterému jsem nerozuměl, ale na to jsem už nedbal. Zamířil jsem svoje kopí přímo mezi pysky, skoro zuřivě ho tam zarazil a začal přirážet.
Její vnitřní svalstvo se kolem něj měkce ale pevně sevřelo a doslova ho uvnitř hnětlo. Podepřel jsem si ji jednou rukou pod zadečkem a druhou rukou plenil její prsa a bradavky.
Žena sténala a nakonec hlasitě vykřikla.
Ve stejném okamžiku jsem ucítil něco jako slabý, elektrický výboj a měl pocit vzájemného splynutí, jako by se naše těla stala rázem jedním celkem, zaplavovaným rozkoší. Příčinou byly její erotické receptory ve vagíně, které se po nabuzení napojily na nervová zakončení mého penisu a po propojení unášely společně mou i její mysl vírem rozkoše, připomínající explozi hvězdy.
Ztratil jsem pojem o čase, společně jsme prožívali jednu vlnu extáze za druhou, společně unášeni rozkoší, dosud nepoznanou a nepopsanou.
Ženina vagína pohlcovala jeden výstřik semene za druhým, jako by tím semenem živila svoji i moji vášeň a neukojitelnou touho pokračovat v tomto spojení.

Probrala mě až prudká bolest, jak mě lékařská stanice na paži začala dávat elektrošoky a zároveň pumpovala do krevního oběhu adrenalin a další látky, které měly posílit moje zcela vyčerpané srdce i tělo. Jak jsem se pomalu vzpamatovával, pronikl k mému sluchu také hlas komlinku, který mě varoval před celkovým kolapsem organismu a celou plejádou varovných kontrolek signalizoval stav nejvyššího ohrožení.
Z posledních sil jsem se od ženy odtrhl a zapůsobilo to na mě stejně, jako bych byl násilně oderván od svého siamského dvojčete. Tak silně mě dokázala ovládnout a jen díky implantované lékařské stanici mě nakonec nezahubila.

Jak tisíciletý stařec jsem pomalu, po kolenou překonal vzdálenost k odloženému brnění a čekal na přílet mediplánu, který automaticky vyslala mateřská loď na výzvu mojí lékařské stanice.
V polovědomí, jsem registroval, jak mě manipulátory opatrně nakládají do regeneračně oživovacího tanku, přesunují do mediplánu , který se mnou pak ihned odletěl na mateřskou loď.

V centrální lékařské stanici jsem pak strávil pět dní. Tak dlouho trvalo automatům opravit moje poškozená neurální spojení a zvrátit všechny škody, které na mém těle napáchala Lingotská žena.
Teprve pak jsem se dozvěděl, že stejně byli postižení i další vojáci, kteří se zmocnili Lingotských žen.
Automatické stanice odeslaly všechna data o události do centrály velení, to následně změnilo původní verdikt o likvidaci a rozhodlo se zajaté ženy transportovat na supertajnou, výzkumnou základnu zvláštních jednotek na Alfa Centauri, kde bude jejich nečekaně objevená schopnost důkladně prozkoumána.
Mise dostala krycí označení „fenomén“ a byla ji přidělena nejvyšší priorita a utajení stupně černá hvězda, tedy to nejvyšší co existuje.
Krátce na to lodní UI provedla předstartovní procedury, zaměřila vektor na Alfa Centauri a vydala se na cestu.

Těšili jsme se, že předáme zajatkyně a konečně se vrátíme domů. Nikdo netušil, jak moc se mýlíme, protože ještě před přistáním přišel úzkým paprskem další rozkaz. No a ten vám tu předkládám.

ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ- ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ- ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ
Stupeň utajení: ČERNÁ HVĚZDA
Hvězdné datum 32847
Z rozhodnutí nejvyšší vojenské rady je jednotka Galactica Ultima s okamžitou platností zproštěna všech dosavadních úkolů a povinností, po přistání na základně Alfa Centauri , převezme bez prodlení veškeré povinnosti spojené se střežením subjektů projektu „FENOMÉN“
Jednotka bude podléhat výhradně a bez výjimek pouze rozkazům vrchního velitele základny.
Galaktický maršál – Raven Ochoa
Toto přidělení má neomezený časový charakter

Podepsán:
Předseda nejvyšší vojenské rady.
Arthur D-Kang II.
ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ- ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ- ROZKAZ-ROZKAZ-ROZKAZ

Tak a teď jsem vážně moc zvědav, co na tuto moji absolutně první a zřejmě i poslední scifi povídku řeknou čtenáři.
Podepsán:
A. C. Clark

Autor

4.7 53 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
albertan

Bude pokracovani?

Kittikit

Zacatek mi pripomina Hvezdne vlky ze serie Warrhammer, az tedy na tu druhou pulku 😉😁

Kittikit

Ctu taky hodne a pamet jeste celkem slouzi, takze ten tacatek mi byl trosku povedomy 😉

Elias

Moc dobre osviezeni 🙂 super

Gourmet

Je to sci-fi lehce přikořeněné erotikou. To sci-fi není moc nápadité a erotika také ne. Hodně bude záležet na dalším vývoji…

Kamil Fosil

Povídka se mi po všech stránkách líbila a moc bych stál o pokračování

Janek

Díky moooc hezké . Mám rád scifi a tato povídka je dobře mapsaná a nechává prostor pro fantazii a možnost pokračovat . Velmi se přimlouvám o další pokračování…

12
0
Would love your thoughts, please comment.x