Můj táta a Hančin táta byli bratranci. Nikdo by to do nich neřekl, vypadali totiž jako dvojčata. K tomu navíc bydleli kousek od sebe a my tak s Hankou vyrůstali téměř jako sourozenci. Byli jsme si hodně blízcí. Jeden druhému jsme svěřovali svá trápení i radosti a vzájemně si pomáhali. Neměli jsme před sebou téměř žádná tajemství.
Od dovolené jsme se s Hankou moc neviděli. Navíc nás rozdělila škola. Vídali jsme se jen sporadicky o některém z víkendů, když jsme se náhodou sešli doma, případně o zkouškovém. Ale toho času moc nebylo. Kontakt jsme ale nepřerušili, mejl a skype nám vynahrazoval osobní styk. Sice to nebylo ono, nic jiného nám však nezbývalo.
Od doby, co jsem byl Hance pomoct sestavovat skříňku, už jsem neměl to štěstí si s ní znovu zařádit. Nějak nebyla příležitost. Asi po třech měsících od našeho setkání mi po skypu sdělila radostnou zprávu.
Protected by Security by CleanTalk