Klášter

Klášter Chudých sester sv. Eustachy stál v těsném sousedství hradu Obřímek a tvořil součást jeho vnějšího opevnění.

Rytíř Rupert z Lumpowic zdědil toto sídlo po zemřelých rodičích a klášter zde založili jeho dávní příbuzní, jakási Zdislava z Lemberka, aby měla blíže k Bohu a modlitbám. Možná, že dřív tu stál klášter než hrad.

Rupertovi to bylo jedno, protože Boha ctil jen vlažně a spíše se zaobíral záležitostmi příliš nesouvisejícími s Desaterem. Výhledem z paláce zjistil, že má docela přehled o dění v klášteře a poté, co shlédl houf jeptišek pracujících v zahradě, zjistil, že se v několika případech jedná i o krásné panny. To pak nenápadně vysedával u okna, vzrušeně sledoval dívky a snažil se zrakem proniknout k jejich vnadám skrytých v nevzhledných hábitech.

Jeho nenápadnost nezůstala řeholnicím utajena a zatímco ty starší to sledovaly s nevolí, mladé dívky, zejména novicky, se snažily ho obdařit alespoň úsměvem. Ač každé zvednutí hlavy od tvrdé práce znamenalo spílání od starší sestry, nezabránilo jim to vysílání úsměvů k neznámému muži v okně hradního paláce.

***

Sestra Boromea stanula v pracovně před abatyší Juliánou.
„Matko představená, tohle už přestává všechno! Sestry místo vykonávání práce na naší zahradě, vzhlíží k hradnímu pánu a dokonce se usmívají. Musíte tomu zabránit!“
„A jak, sestro?“ opáčila abytyše klidným tónem. „Na hradě žije rytíř Rupert a třebas tak nevypadá, jistě je to zbožný muž. Pohledu z okna mu nemůžeme zakázat, ač míří do naší zahrady.
Ale chápu tvé výhrady. Je to muž a jistě si neprohlíží zrovna tebe, ale jiné sestry. Jako každého muže i jeho ovládá tělesný chtíč, ale klášter je bezpečné místo a nedostupné k těmto skutkům. Úsměvy sester jsou sice bezbožné, ale nijak tomu nezabráníme. Pokud chceš, budou na zahradě pracovat jen starší sestry. Můžeš jít,“ pokynula jí abatyše rukou a sestra Boromea se šourala pryč.
Ničeho nedosáhla a nakonec bude na zahradě tvrdě pracovat ona!
„Sakra život,“ ulevila si bezbožně.

***

„To byla výtečná řeč, Julie,“ vyšel zpoza velkého závěsu u okna muž v mnišské kutně řádu minoritů.
„Na posvěcené půdě jsem Juliána, chceš abych ti také říkala Adame?“ přísně se na něj zahleděla abatyše, ale pak se zase usmála. „Vím dobře co se děje, ale co s tím mohu dělat? Tělo ovládá hříšná mysl. Sám to víš nejlépe.“
Adam přikývl, vzal ji za ruku, prošli dveřmi do její komnaty, zbavili se nevzhledných hábitů aby nic nebránilo milostnému konání. Abatyše ani mnich rozhodně nebyli přehnaně zbožní a ctnostní a tělesný hřích páchali často a bez skrupulí. Samozřejmě v největším utajení.

Juliáně bylo už skoro padesát let. Měřítkem doby se jednalo o ženu ve věku počínajícího stáří, ale její tělo ještě toužilo po milování. Minorita Adamus se rád zaobíral jejími velkými prsy i dalšími plnými křivkami jejího těla. Jejich ústa se střetávala v divokém vášnivém líbání s kmitajícími a vzájemně se proplétajícími jazyky.
Juliána doširoka roztáhla nohy, aby průnik pevného ocasu byl co nejhlubší a pak táhle vzdechla, jak do ní zajela hlavice žaludu a dál se tlačil tvrdý ocas s naběhlými žilami po obvodu. Po stranách zasunutého ptáka z ní vytékaly proudy šťávy a žena šťastně sténala pod strojovými přírazy.
Adamus mnul a mačkal veliké pecny prsů, lízal dvorce a sál tvrdé bradavky a Juliána ho vískala ve vlasech a tlačila si jeho hlavu k vyšším výkonům a rozkoši.
„Ah… ah… ano… ano,“ vzdychala a Adamus se náhle vzepjal a pumpoval do ní semeno až po okraj.
Juliána zavyla a i ona stihla vyvrcholit v návalu slasti i proudu horkého semene do svého nitra.

Po nezbytném spokojeném odpočinku a číši vína se Adamus rozloučil. Koneckonců za pár dní tu bude zase. Minoritský klášter se nachází jen dva dny cesty daleko.

***

Rytíř Rupert se ve večerním šeru plížil podél hradby oddělující klášter od hradu. Nakonec našel, co hledal. V trnitém křovisku objevil ve zdi malou branku. Tudy zřejmě kdysi obyvatelé hradu chodili na bohoslužby do kláštera.
Nyní byla pevná branka uzavřena, zámek zarezlý a vše zarostlo křovím.

Druhý den si na místo přivolal kováře.
„Branku otevřeš, zámek opravíš a klíč mi dáš,“ řekl prostě a odešel.
Kovář jen kývl, s tímto problémem si uměl poradit. Ale co netušil, že Rupert v jeho nepřítomnosti navštíví jeho mladou ženu Andělu.

***

„Přejete si, urozený pane?“ vyplašeně se ptala Anděla, žena kováře Perlíka a honem utěrkou otírala židli, aby si Rupert mohl sednout a dodala: „Manžel není doma, šel k vaší milosti na hrad.“
„Vím o tom,“ děl Rupert. „Koná pro mě dílo a vydělá si pár dukátů. Přišel jsem za tebou, protože mám pro vás jistý návrh. Na hradě je práce stále dosti a chci, abyste se tam přestěhovali. Víc vyděláte a lepší střechu nad hlavou také. I pro tebe se místo najde. Děveček se mi nedostává…“ a ženu očima přímo svlékal.
Anděla se kroutila. O tom ona nemůže rozhodnout, jen její muž.
„A co ty? Máš o to zájem?“ ptal se Rupert.
„Což o to,“ krčila Anděla rameny. „ Zdá se to být lepší živobytí.“
„Můžeš na muže takříkajíc zatlačit, aby to vzal. Žena jako ty má řadu možností čím zapůsobit,“ usmál se Rupert a pak dodal. „Ale nebude to zadarmo.“
Anděla zesmutněla. Peníze neměli, co tedy může chtít bohatý rytíř?
„Tu službu vezmete, protože je to mým přáním,“ povstal Rupert ze židle. „A ty se mi teď poskytneš, jako splátku za mou štědrou nabídku.“

Anděla si to chvilku přebírala v hlavě, pak si nechala rozepnout živůtek, vyhrnout suknici a poté už padla zády na lože.
Staré dřevo zapraštělo, když Rupert nalehl mezi její roztažené nohy a po chvíli Anděla vyjekla, jak do ní pronikl tvrdý ocas a zasouval se dál v celé své velikosti.
„Oááách… och… och… och,“ začala sténat pod hlubokými přírazy do nezvlhčené lasturky.

Rupert ji strojově mrdal, bral si její tělo, mnul a hnětl pevné a kulaté prsy a cítil, jak žena taje a vlhne pod jeho přírazy.
Anděla se skutečně uvolňovala, žádnou radost z toho neměla, ale urozenému muži musela podržet. Velký úd jí svým třením činil slast a i velikost jí vyhovovala. Krásně ji vyplnil a měl dlouhou výdrž, delší než její vlastní muž.
Rupert si užíval tělo mladé ženy a už se těšil, že ji na hradě ustanoví osobní komornou, aby ji mohl dál šukat a pak už to na něj šlo.
„Jo… jo… už… joo,“ funěl, vyjel z ní a proud tryskajícího semene jí zamířil na obličej.

Anděla vykřikla, jak jí cákance spermatu zasáhly oko, nos i pusu. Vše setřela rukou a stahovala si sukni a zapínala živůtek, když z ní uspokojený Rupert vstal.
„Jak říkám, promluv s mužem a dej vědět. Koncem měsíce vás očekávám,“ řekl, vyšvihl se do sedla a odjel.
Anděla jen vzdychla a vrátila se ke své práci.

Večer pak měla řeč s mužem, že tedy tu službu vezmou.

***

Rupert měl klíč, vyzkoušel si odemykání branky a byl spokojen.
Pak navštívil abytyši Juliánu.
„Jde o věc boží milosti, matko představená. Na hradě nemám kapli a proto bych chtěl své modlitby konat v klášteře. Za vašeho svolení a vaší přítomnosti pochopitelně. Vaše zbožné sestry jistě nebudou mít námitek.“
„Mám je ale já!“ odpověděla abatyše vysokým hlasem, zdůrazňujícím autoritu.
„Muž nemůže v ženském konventu býti přítomen. A to nejen v kapli, ale nikde v celém klášteře! Sestry by nejen nesouhlasily, ale svou přítomností byste je rušil v práci a jejich oddanosti Bohu. Pokušení by bylo příliš silné a je třeba ctít i nařízení svatého otce v Římě.“
Rupert abatyši bedlivě poslouchal a pak se s ní dohodl, že za peněžitou odměnu klášteru se zúčastní jednoho sezení v kapli při večerních modlitbách. Bude sedět stranou v koutě na opačném straně od sester.

Večer Rupert byl uveden a usazen v kapli a teprve po chvíli se hlavním vchodem dovnitř trousily jeptišky. Přítomnost muže jim nebyla neznámá, to se prostě neutajilo a tu a tam některá z procházejících sester zvedla zrak a zabloudila do tmavého rohu, kde se rýsoval tmavý stín sedící postavy.
Když ho míjela jedna z jeptišek, Rupert si všiml, jak nenápadně upustila na zem malý složený list.
Než se všechny jeptišky postupně usadily, podařilo se mu ho rychle zvednout a ukrýt. Po mši ho sestra Zdraslava odvedla ven a klášterní dveře za ním s bouchnutím uzavřela.

Rupert pak v paláci při svitu svící četl útržek pergamenu. Byl to vzkaz.
„Přijďte po předpůlnočním troubením. Třetí cela.“

Rupert uvažoval, že to asi napsala ona dívka, která podle hábitu nebyla jeptiškou, ale snad novickou? Možná že ani tou ne, ale že jde o pannu danou do kláštera na vychování.

„Třetí cela, třetí cela… do cel se vchází z dlouhého ambitu, který je částečně viditelný z paláce. Z jaké strany to vzít? Co když se spletu?“ uvažoval Rupert, ale cítil, že jen ta představa mu zvedá rozkrok. Půjde a uvidí.

***

Odbila jedenáctá hodina, což oznámilo troubení ponocného a Rupert se vydal za dobrodružstvím.
Opravenou brankou snadno pronikl do klášterní zahrady, přeběhl do ambitu a pomalu odpočítával dveře cel. Jedna, dva, tři.
Nadechl se a pomalu otevíral dveře. Šlo to ztuha a panty lehce skřípaly.
„Kdo je?“ ozval se ze tmy tichý dívčí hlas.
„Rupert,“ zabručel, připraven ihned zahájit taktický útěk.
„Dál a tiše zavřít. Závora tu není… Počkejte,“ špitl znovu hlas a tmu za chvíli ozářila malá svíčka.

Cela byla malá, dvoulůžková, kdy jedno lůžko bylo prázdně, na druhém seděla mladá dívka v dlouhé bílé košili a v ruce držela svíčku. Na zdi byl umístěn velký dřevěný kříž a pod ním dvě truhlice. To bylo vše.
„Vezměte truhlici a zataraste dveře. Ale tiše, aby sem nevrazila nějaká sestra,“ řekla dívka a Rupert vše vykonal, jak chtěla.
„Děkuji. Jsem Amélie Žofie Wěstonická ze Sedlic, dcera markraběte Karla Wěstonického,“ představila se dívka, vstala a způsobně se uklonila.
„Rupert Albert z Lumpowic, svobodný pán na Obřímku, Je mi ctí vás poznat, krásná panno. “ představil se i on a posadil na volné lůžko.
„Vidím, že jste zachytil můj vzkaz. Potřebuji pomoc. Vidíte, že nejsem jeptiškou, ale chovankou kláštera jen do doby, než mě rodiče provdají. Dějí se tu divné věci. Ne mezi sestrami, ale mezi novickami a dívkami z urozených rodin.“
„Mohu vědět víc?“
„Konají se tu jakési podivné mše plná sténání, vzdychání i smíchu. Line se to zejména z cel dívek, jak jsem říkala a děje se tak jenom v noci. Nevím o co jde, ale už jsem byla také pozvána. Sestrou Františkou jsem byla osahávána po těle a označena za dobrou. Rozumíte? Dobrou! Já to nechápu… třeba mě chtějí obětovat nějakému temnému bohu, kterému se klaní. Mám strach a vás snažně prosím o pomoc!“

Rupert pochyboval o jejích slovech. Spíš ho napadalo jiné vysvětlení, byť o klášterním životě věděl jen velmi málo. Amélie mu připadala příliš mladá a naivní, aby přišla sama oč jde, ale rozhodl se jí pomoci. Aspoň jí to slíbil.

***

O pár dní později číhal u lehce pootevřené branky a sledoval jeptišky pracující na zahradě.
Byl jasný horký den a starší sestry se skrývaly ve stínu stromů. Nedalo mu proto práci syknout na nejbližší mladou jeptišku, která ho spatřila a nenápadně se přiblížila. Měl štěstí. Byla to Polyména z Amálkowic, urozená dívka v klášteře ukrytá před svody vnějšího světa, než plně dospěje. Dívka se usmála a přitočila k brance.
„Přejete si, urozený pane?“
„Chtěl bych se s vámi v noci setkat. V jaké jste cele?“
„Jste příliš opovážlivý… ale vyhovím vám. Osmá cela a nyní mě omluvte,“ vyhrkla dívka a zase se sklonila k práci.

Rupert kývl a branku tiše zavřel.

***

Ještě nebyla hluboká noc, když se Rupert známou brankou dostal do kláštera a odpočítal v ambitu osmou celu, kam co nejtišeji vklouzl.
Na lůžku seděla dívka v řeholním hábitu a za svitu svíčky si četla modlitební knížku.
Když Rupert vstoupil a dvorně se představil, zaklapla knihu a povstala.
„Jsem Polyména z Amálkowic… více netřeba o mě vědět. Za jakým účelem jste se sem pozval?“ byla trochu odměřená.
„V noci konají se tu prý rejdy temných sil. Je třeba je zastavit,“ řekl Rupert a dívka vyprskla v tichý smích.
„Probůh, kdo vám toto řekl? Ctihodné sestry asi ne… vězte, že nic takového zde není, o tom bych něco musela vědět,“ smála se a v úsměvu z ní byla velmi krásná dívka.
„Nějaké zvuky, sténání, vzdychání,“ zkoušel dál Rupert.

Dívka zpozorněla a chvíli přemítala.
„Ach ano… již vím co myslíte. Myslím, že překvapení a potěšení bude na vaší straně, ale počkejme ještě chvíli. Starší jeptišky ještě nespí a kdykoliv sem může nějaká nahlédnout. Můžete se, prosím, postavit tam za dveře?“
Rupert se přesunul ke zdi, kam se otevírala veřej dveří a nenuceně s dívkou hovořil. Bylo vidět, že se jedná o mladou šlechtičnu, takže si měli o čem vyprávět, když vtom se dveře pomalu začaly otvírat.
„Polyméno?“ ozval se tichý hlas.
„Vstup Viktorie a tiše, prosím,“ odvětila Polyména a dovnitř vklouzla dívka v bílé dlouhé košili.
Polyména jí ukázala skrytého Ruperta a dívka se ním srdečně přivítala.
„Viktorie Korvínová ze Všehrd,“ podala mu ruku, kterou Rupert kavalírsky políbil.

Do cely pak přišly ještě dvě novicky, Alena a Františka, jak se představily.
Kupodivu ani jedna z dívek nebyla přítomností muže pobouřena, spíše naopak. Cosi si špitaly, smály se, pak usoudily, že starší sestry již spí a k překvapení Ruperta se svlékly donaha a začaly se sami sebou zaobírat, líbat se a hladit!
Františka na něj zakývala, ať se přidá.
Rupert užasle sledoval, jak se dívky lízají vzájemně v klíně, hladí a mnou si prsa a líbají se. Přitom slastně vzdychaly a sténaly, přesně jak to líčila Amélie!

To už k němu přišla Františka pomoci mu ve svlékání a když se z nohavic venku objevil polotuhý ocas, dívka poklekla a k Rupertově úžasu ho vzala do úst a začala olizovat, líbat a sát! Přetáhla předkožku a laskala odhalený žalud, kmitala jazykem po uzdičce a pak ho skoro celý vsála a sevřenými rty po něm jezdila.
To byla nikdy nepoznaná opojná slast a Rupert byl zalit blažeností. Také pohled na vzájemně se laskající dívky okolo byl tak vzrušující, že mu ocas pevně povstal a když Františka usoudila, že je připraven, odvedla ho v lůžku, kde poklekla a nastavila mu zadek na psí způsob.

Chtivě a rychle do ní vnikl, až dívka hekla a pak, držíce ji v pase, jí mrdal prudkými a hlubokými přírazy.
Františka se líbala s Viktorii, která se k ní zepředu přivinula a Polyména s Alenou na sobě ležely obráceně s hlavami mezi roztaženými nohami a vzájemně se lízaly v klíně. Když Viktorie fascinovaně hleděla na tvrdý ocas plenící sténající Františku, Rupert ji pobídl.
„Chcete taky?“
„Nemohu porušit své panenství, pochopte…“ omlouvala se dívka a vzrušeně si třela rukou poštěváka.
„Máte… ještě… jeden… otvor,“ funěl Rupert a cítil blížící se vyvrcholení.
Viktorie nechápavě povytáhla obočí a pak sledovala oboustranný orgasmus sténající Františky, jak uvolňuje svou slast a strnulý Rupert do ní právě vypouští svou mízu.
Když z ní vyjel, Františka se otočila a povadající úd znovu pojmula do pusy a cumláním a ho celý očistila od zbytků semene.

„Jak jste to myslel… s tím… otvorem?“ zajímalo Viktorii.
„Máte přece… ehm… zadeček. Tam lze vniknout bez porušení panenství,“ vysvětloval Rupert a Františka kývala, protože to znala. Už dávno do ní takto pronikl jeden farář, když mu ještě jako novicka dělala služebnou na faře a vlastně i v loži.
„Zkusím to,“ rozhodla se Viktorie a nejistě vzala povadlý ocas do ruky a neuměle honila.
„Smím vás políbit, ctěná panno?“ tázal se Rupert, dívka přitakala a tak splynuli ve vášnivém líbání. To Viktorie uměla skvěle.
Ocasu se chopila Františka, nasadila ústa a brzy byl Rupert v plné bojové připravenosti. Viktorie poklekla na všechny čtyři, rozkročila se a čekala.
Františka jí začala lízat zadní otvor a prsty zkoušela její otevřenost.
„Musíte hodně zatlačit, vzácný pane,“ řekla tiše Rupertovi, připraveného s trčícím ptákem v ruce.
Přiložil naběhlý žalud mezi svěrače a silou zatlačil. Zadek se jen pomalu otevíral a Viktorie bolestně sténala, ale držela.
Alena s Polyménou vše sledovaly, až se zapomněly vzájemně laskat.

Když Rupert byl v ní zaražený až po koule, Viktorie si zvykala na nový pocit. Bolelo to a také to bylo něco… zvláštního… nepříjemného i… příjemného… sama nevěděla.
Rupert začal pomalu přirážet a jelikož střeva mu silně masírovala ocas, cítil, že to dlouho nevydrží.
„Oh… oh… oh… oh,“ vyhekávala Viktorie a „ah… jo… joo… ah… ah,“ jí přizvukoval Rupert.
„Nestříkejte do ní, pane, já se vám oddám,“ vykřikla Alena, hned si lehla vedle a roztáhla nohy. V černém porostu se rýsovala rozevřená štěrbina a jelikož celé její nahé tělo bylo krásné, Rupert opustil zadek mladé šlechtičny, nalehl na dívku a začal ji mrdat jak nadržený králík. Přitom jí mačkal a olizoval prsa, líbal je a dál mlaskavě pronikal hluboko do jejího klína.
„Ano… ano… anooo… áááh,“ vzdychla slastně Alena a cítila, jak jí tělo zaplavuje slast vyvrcholení a pak už přijímala trhavé výstřiky semene, jak se do ní Rupert vyprazdňoval.
Nyní cítil, že je definitivně hotový a k nepotřebě.

Františka si pohrávala s jeho ocáskem, Polyména mu nabízela k polaskaní svá krásná kulatá plná prsa, ale Ruperta už nic nebavilo. Obrátil se na Františku s otázkou.
„Co máte s pannou Amélii Wěstonickou? Ona se tomuto konání vyhýbá?“
Františka se ušklíbla.
„Je to husa! Přednosti má pěkné, ale… je mladá a hloupá. Asi o nás ví, ale bojí se… nestojíme o ní. Měl byste ale už jít, vzácný pane. Některá ze starších sester se může probudit a jít na latrínu. Nevím, jak jste se sem dostal, ale budeme rádi, když zase přijdete.“
Ostatní dívky horlivě přikyvovaly a znavený Rupert se navrátil nepozorovaně zpět do hradu a druhý den spal až do oběda.

***

Na hrad se přestěhoval z vesnice kovář Perlík s ženou Andělou, která byla v očekávání. Ubytovali se ve dvou místnostech vedle hradní kovárny a muž byl od počátku zavalen prací. Jednalo se hlavně o výrobu podkov a hrotů k oštěpům a šípům.
Purkrabí hradu mu vyplácel pravidelnou mzdu a Anděla byla zaměstnána jako komorná hradního pána.
I přes vysoký stav těhotenství byla Rupertovi k dispozici a ten si s ní hodlal užívat i v loži. Když to nyní nešlo, požadoval od ní uspokojení ústy, jak zažil v klášteře od novicky Františky.

„Odpusťte pane, tohle já neznám a neumím,“ špitla Anděla, zrudlá studem, že musí pánovi odporovat.
„Saj ho pusou, používej jazyk, hlavně pozor na zuby. Sama poznáš, co dělat,“ radil jí Rupert a uvolňoval si ocas z nohavic.
Anděla si klekla mezi jeho nohy, přetáhla předkožku a opatrně ho pojmula do úst. Jak ho držela v ruce, cítila, že v něm tepe krev a mohutní. Začala ho pomalými tahy honit a přitom jazykem obkroužila a olizovala žalud. Pak sevřela rty a pozvolna po něm začala jezdit.
Rupert spokojeně mručel, ocas mu tuhnul a nabýval na objemu. Anděla ho teď silně sála, držela u kořene a když se potřebovala nadechnout, honila ho rukou.
„Jo… jo… už… budu… stříkat,“ hekal stále rychleji vzdychající Rupert, aby Anděla očekávala výstřik do pusy.
Pak sebou trhl, několik mocných výstřiků zaplnilo ženě ústa a ta vše polykala, jak předpokládala, že se od ní chce. Sperma měla v ústech poprvé a rozhodně to nebylo nic, co by jí nějak chutnalo. Bylo to mazlavé a slané, takové… nijaké.
Přesto se na Ruperta usmála a úd v puse cumlala až do úplného povadnutí.
„Díky. Můžeš jít,“ pokynul jí Rupert, díval se na její vzdalující se postavu a už se těšil, až porodí, že jí zase protáhne klín i zadek.

***

Jedné noci zašel Rupert známou brankou do kláštera za Amélií Žofií Wěstonickou ze Sedlic. Dívka ho přijala, protože pochopila, že má pro ni nějaké zprávy.
„Vaše obavy jsou liché, vzácná panno,“ začal Rupert. „To, co se koná a děsí vás, není nic jiného než akt tělesné rozkoše, kterou se vzájemně obdařuje několik sester.“
„Jakže… tělesná rozkoš… tedy hřích?“ zalapala dívka po vzduchu.
„Tak bych to neřekl. Nejen vy jste zde ponechána ač nebudete sloužit Bohu. Tudíž není nutno zabývat se tělesnou čistotou, vyjma zachování počestnosti. Šlechtičny, které jsou tu s vámi prostě našly zalíbení sami v sobě a obdařují se vzájemnou rozkoší. Rozhodně bych to nepovažoval za hřích, neboť podobný akt budete provádět se svým budoucím manželem, až bude potřeba dát mu dědice.“

Amélie pochopila. Byla sice naivní, ale ne hloupá, aby si to nedala dohromady. I sama stála o poznání milostného spojení muže a ženy a nechtěla před budoucího manžela předstoupit jako věci neznalá, jen se té chvíle zároveň i obávala.
„Vy jste… to… viděl?“ otázala se opatrně.
„Jak jsem řekl. Ty podivné zvuky je vyjádření slasti a rozkoše a slova Františky znamenají, že vaše… zaoblení… těla odpovídá tomu, co žena má mít.“

Amélie si hryzala ret a usilovně uvažovala. Viktorie a Polyména už možná nejsou ani panny a mají zkušenosti a ona tu bude sedět a jen čekat, až ji rodiče odvezou?
„Zhostil byste se té role, všemu mě naučit?“ upřeně na Ruperta pohlédla.
Ten, překvapen i potěšen, kývl a pokročil k dívce.

***

Amélie ležela na zádech a mezi roztaženýma nohama ležel Rupert s hlavou klíně a jazykem ji laskal všude, kam dosáhl. Vnímal, jak se štěrbina rozevírá a uvolňuje šťávy a pysky nabývají a tmavnou nalitou krví.
Amélie sténala vzrůstající slastí, rozhodnuta odevzdat se mu celá.
Když se později spojily rty a Rupert ji polaskal i menší ale pevná a plná prsa s naběhlými bradavkami, zašeptala: „Vezmi si mě, drahý.“
Rupert se na ní porovnal a pak už jen cítila vzrůstající tlak v klíně i menší bolest a pak… trochu to štíplo a stala se ženou.

Rupert nyní přirážel hluboko do její pochvy a Amélie byla spokojena. Strojové přírazy jí sice nijak neuspokojovaly, ale nebylo to ani bolestivé. Rupert si užíval nedotčeného úzkého klína a intenzívní tření ho rychle přivádělo na vrchol. Zrychlil přírazy, vzepjal se a prudkými výstřiky se do dívky vyprázdnil.

Leželi pak vedle sebe plni pocitu slasti a rozkoše a Amélie byla na sebe hrdá.
„Přijdeš zase?“ ptala se dychtivě, když se dlouhým polibkem loučili.
Rupert jí to slíbil a uvědomil si, že nyní ho čeká milování s pěti nadrženými dívkami. Jak dlouho to vydrží?

***

Vydrželo mu to čtyři měsíce, kdy mu Amélie řekla, že s ním obtěžkala a jak se zachová? Rupert se zachoval jako rytíř. Navštívil její rodiče a vše uvedl ve známost.
Amélie pak ve vší tichosti z kláštera zmizela a byla vystrojena svatba, kdy rytíř Rupert Albert z Lumpowic, svobodný pán na Obřímku pojal za manželku komtesu Amélii Žofii Wěstonickou ze Sedlic.
Tím se zcelil majetek obou rodů a po narození dcery Margarety Amélie v rychlém sledu následovaly ještě tři děti. Chlapci Karel Rupert a Věnceslav František a dívka Anna Žofie.

***

Co se dělo v klášteře dál, už Rupert nezjišťoval a branka v hradbě zase pozvolna zarostla v trní.
Koneckonců Amélie se ukázala být vášnivou ženou a dávala Rupertovi tak zabrat, že i kovářova žena Anděla už byla jen komornou, bez nadstandardní služby v pánově ložnici.