Návrat do budoucnosti

Dům byl naplněn nočním tichem, jen v komnatě pána na lůžku sténala a vzdychala dvě těla. To Olbram se miloval se svou služebnou Adélou.
Vzepřený na pažích strojově projížděl její klín mezi doširoka roztaženýma pokrčenýma nohama. Tvrdým ocasem do ní zajížděl až po koule. Adéla bolestně vzdychala, protože pán do ní vnikal hrubě a nekompromisně a ona potřebovala čas, aby se alespoň trochu uvolnila a zvlhla.
Zato Olbram spokojeně funěl. Mladá hospodyně uměla zastat každou práci, nejen v kuchyni, o tom nebylo pochyb. Stačilo ji požádat, aby ho v noci navštívila a sotva ulehl, ozvalo se nesmělé zaklepání a za dveřmi nahá Adéla jen zakrytá pláštěm, který ihned sejmula a ulehla poslušně na lože.

Dívka tu nyní sténala a snažila se uvolnit, ale moc jí to nešlo. Nakonec čekala, až se uspokojí on. Olbram si dával na čas i když ho mladé tělo s krásnými plnými prsy vzrušovalo, trvalo delší dobu, než zrychlil pohyby, naposledy přirazil a rychle opustil její lůno a vystříkal se stranou, protože ji nechtěl obtěžkat.
Za to byla Adéla ráda, vstala, popřála pánovi dobrou noc a šla spát do své komory.
Olbram se spokojeně protáhl, zakryl se přikrývkou a usnul.

***

V chrámu Nanebevzetí Panny Marie byl klid, ranní mše skončila a farář listoval svými poznámkami ke kázání, když vtom se na levé straně kostela pod obrazem Sv. Anežky zablesklo a zjevila se tam postava, která se ukázala býti ženou v oblečení podivuhodného střihu.

Nyní se rozhlížela kolem sebe a ulekla se faráře, který k ní chvátal.
„Neboj se, dcero. Vím, kdo jsi a neublížím ti. Jen prosím, pojď se mnou do sakristie, kde si pohovoříme,“ ukázal jí rukou směr.
Žena ho následovala, ale stále se rozhlížela kolem sebe, hledaje nějaké skryté nebezpečí.
„Klid. V chrámu Páně ti nic nehrozí, jen netřeba, aby tě někdo spatřil,“ vedl ji do míst skrytých zvědavým očím i uším.

Když byli v bezpečí, farář si podrobně prohlédl ženu, která ho navštívila z budoucího věku.
Sympatická hnědovláska s krátce střiženými vlasy, měla na sobě šaty sice se suknicí až na zem, ale podivného střihu i barev. V ruce držela jakýsi válec.
„Vy… vy víte, kdo jsem?“ otázala se.
„Ano. Jsi z časů, které teprve nastanou. Nejsi první, kdo mě takto navštívil. Jak říkám, netřeba se obávat. Co tu pohledáváš? Jistě jsi nepřišla jen na zdvořilou návštěvu minulosti?“
Žena se uklidnila a chápala, že od kněze jí žádný úskok nehrozí.

„Přišla jsem si pro manžela, který před pěti lety zmizel a až nyní jsem se dozvěděla, že by měl být tu.“
„Od koho máš tu zprávu, dcero?“
„Náš pan farář Balabán zemřel a na smrtelném loži si mě zavolal a vše mi řekl. O manželovi, o stroji času…“
„Bratra Balabána znám. Býval tu častým hostem a hovořili jsme spolu o víře. Jakže se jmenuje tvůj manžel?“ zeptal se farář.
„Patrik Novotný. Vy ho znáte?“ otázala se žena s nadějí v hlase.
„Znám i neznám,“ pokýval farář hlavou. „Nejmenuje se nyní Patrik, ale Olbram, poslední žijící člen rodu Malonických z Chuchelnic.“
„Jak? Co je to za blbý jméno?“ vykřikla žena. „Jsem jeho žena Zuzana, tak mi řekněte, kde ho najdu a přivedu domů. Máme syna. Pět let ho neviděl. Sakra, chápete mě?!“
„Uklidni se, dcero. Vše popořadě. Tvůj muž zde zůstal, asi omylem, ale aby nespadl do spárů světské moci, musel jsem mu zajistit nový život. Hlavně jméno a střechu nad hlavou. Jsem rád, že někdo z jeho světa přišel si ho vyzvednout. Je to však už trochu jiný muž, než ho znáš. Pět let tu žije a přijal náš chod světa. Musí se sám rozhodnout, jestli se vůbec chce vrátit,“ mínil farář uvážlivě.
„Řekněte mi, kde ho najdu,“ vyřkla žena pánovitě.
„Jak chceš. Ale ten časostroj zůstane zde. V úkrytu ve zdi, kde sis ho jistě také vyzvedla. Ukaž mi to místo.“
Vyšli spolu ze sakristie do chrámu.

Žena hned zamířila k obrazu sv. Lukáše, kde vyjmula ze stěny kámen, vložila tam válec a skrýš zase zakryla.
„Správně, dcero,“ pochválil ji farář. „Svého manžela najdeš na rynku v domě s modrým zdobením ve štítě. Tam žije Olbram Malonický. Uvažuj však, jak vypadáš v těchto šatech…“
„Ušila je krejčová podle časopisu o středověké módě,“ ohradila se žena.
„Nerozumím tvé řeči, ale takto by tě venku považovali za nevěstku. Jestli se takto někdo odívá, tak snad jen ony. Počkej, přinesu ti šaty mé hospodyně. Zemřela nedávno a její věci jsou ještě v truhle.“

Zuzaně přišlo, že má na těle pytel. Tak si připadala v šatech, které jí donesl farář. Zatímco on byl s jejím zjevem spokojen, ona se styděla vyjít ven.
„Jdi na trh a uvidíš, jak s tebou ostatní zavedou řeč. Ještě si musíš ovinout loktuši kolem hlavy, jsi přece vdaná a můžeš jít. Časostroj pak najdete, kdes ho ukryla. Bůh s tebou, dcero,“ udělil jí křížek na čelo a odešel.

Zuzana vzdychla, prošla chrámem a odhodlaně vykročila do města první poloviny 15. století.

***

Zalilo ji teplé slunce a před očima měla živý historický film. Realita se však od filmu dost lišila.
„Prosím almužnu,“ natáhl k ní ruku žebrák.
„Nic nemám,“ odtušila a pak vykřikla hrůzou na jeho zjevem.
Vyzáblý muž ve zbytcích ošacení měl tvář pokrytou boláky, celý byl ohyzdný a zjevně v posledním tažení, kdy už jen bezmocně klečel u chrámovým dveří s nataženou rukou.

Zuzana se nadechla a vykročila ulicí na rynek. Cestou míjela podobně oděné ženy a bylo tedy zjevné, že se svým „historickým“ oděvem by tu vzbudila pozdvižení.
Kráčela kolem nějakého šenku, kde ji jakýsi rozvášnění muž zval na číší vína a smál se zkaženým chrupem.
„Nejdu! Co si to dovolujete?“ hned se ohradila.
„Ty couro. Buď půjdeš po dobrém…“ zaútočil muž a popadl ji za paži.
„Biřici, biřici!“ ozvalo se náhle a než se Zuzana vzpamatovala, přiskočil k muži strážný a srazil ho na zem.

Opodál stojící žena popošla k Zuzaně.
„Dobře mu tak. Ještě, že jsem ho zavolala. To je pomatený Janek. Když se napije, jeho touha po ženách je známá. Ty tu zjevně nebydlíš?“
„Ne. Jsem tu… ehm… nová… hledám dům Olbrama Malonického.“
„Jistě. Je to třetí dům odleva s modrým zdobením na štítě. Ale počkej… před chvíli na trhu jsem viděla jeho hospodyni Adélu.“
„Hospodyni?“
„Ano. Již má druhou. Elena mu, bohužel, před rokem zemřela. No co, je ještě plný síly, zaslouží si hospodyni mladou a šikovnou… vždyť si rozumíme,“ a na Zuzanu mrkla, aby i ona pochopila, co myslí. „Ať si ctění konšelé a preláti říkají, co chtějí. Hřích je hřích, ale tohle je něco úplně jiného, nemám pravdu?“
„Jistě,“ opětovala úsměv Zuzana, ale v duchu zaúpěla. Tam vida, Patrik má doma nějakou kurvičku. No aby ne. Pět let, aby udržel ptáka v poklopci… to těžko.
Rozloučila se s hovornou měšťankou, znovu poděkovala za pomoc a pokračovala na rynek.

***

Adéla vyndávala věci z košíku na stůl. Dnes nakoupila hlavně zeleninu na polévku. Udělá ji hustou a k tomu si dají chléb. Tak. Nemusí být stále maso. Peněz má pán dost, ale zbytečně utrácet je nemusí, uvažovala.
Náhle ucítila ruce kolem pasu. Trhla sebou, ale Olbram jen zašeptal.
„Pokračuj a nevšímej si mě.“

Adéla cítila, jak ji vyhrnuje suknici, a tak se sama více rozkročila, aby pánovi vyhověla. Takto to spolu nikdy nedělali, ale Olbram byl po nočním milování při chuti a do Adély vstoupil vestoje zezadu.
Kupodivu vlhla rychleji než v noci a pronik byl vcelku hladký. Olbram jí protáhl na celou délku ocasu a hned rozjel strojové přírazy.
„Mlask… mlask,“ znělo rytmicky a do toho se přidávalo její milostné sténání a vzdechy.
„Ah… ah… ah,“ vzdychala a na prsou cítila jeho nenechavé ruce, jak jí je mnou a mačkají a nový příliv slasti jí zalil tělo.
„Ah… pane… já… již… oááááách,“ tělem jí projel záblesk neskonalé rozkoše a Olbram z ní rychle vyjel a semenem potřísnil podlahu.

Adéla si spustila suknici, když se ozvalo klepání na vstupní vrata.
„Jdu tam,“ řekl Olbram a srovnal si nohavice, zatímco Adéla pokračovala v započaté práci.

***

Olbram otevřel vrata a s úlekem hleděl do tváře své ženy Zuzany.
„Překvapení,“ hlesla.
„Pro živého Boha, kde ses tady vzala… po tolika letech… lásko… já… já…“ dojetím se Olbramovi spustily slzy.
„Přišla jsem si pro tebe, Patriku. Farář Balabán mi vše řekl teprve nedávno, než zemřel.“
„Balabán může za to, že jsem tady zůstal! Utekl a nechal mě tu. Pět let tady chcípám. Chci domů,“ pokusil se Zuzanu obejmout.
Ta se nenechala.
„Jsi opravdu Patrik, nebo Olbram co tu žije s nějakou děvkou?“
„Co si myslíš? Žiju tu jako každý druhý, abych nebyl nápadný. Mám svou hospodyni, co mi vaří, pere…“
„A spí s tebou,“ dodala Zuzana a na to Olbram neodpověděl.
„Tak co, vrátíš se se mnou domů? Jirkovi už je osmnáct. Nezapomněl na tebe a stále vzpomíná na chvíle, co jste spolu prožívali.“
„Kde je ten stroj času?“ zeptal se Patrik
„V Chrámu. Ve skrýši ve zdi. Jdeme?“ zeptala se Zuzana a Patrik mlčky kývl.

***

Šestý smysl Adéle napověděl, že venku se děje cosi nepatřičného. Olbram návštěvu do domu nepozval, ale ani se nevrací a vydala se na průzkum. Tiše sešla do mázhauzu a špicovala uši.
Slyšela jen útržky hovoru, ale poznala, že Olbram hovoří s nějakou ženou a když pak zničehonic vyrazili pryč, vyběhla za nimi.

***

„Rychle, rychle,“ hnala Zuzana Patrika ke skrýši, kde vyjmula tajemný válec a rychle tam nastavovala datum pro přesun časem.

„Ukaž… třesou se ti ruce,“ sebral jí ho Patrik a sestavoval z volně ložených kostek časový údaj. Každá kostka byla totiž označena číslem a značkou a to muselo přesně souhlasit. Byl to složitý i když pochopitelný systém, kdy pak stačilo na vrcholu válce stisknout tlačítko a zařízení bylo aktivováno. Pro přesun více osob bylo nutno, aby se dané osoby sebe dotýkali.
Zuzana chytila Patrika kolem pasu a ve chvíli, kdy stiskl aktivační knoflík, vyběhla zpoza sloupu ukrytá Adéla a s výkřikem „Neopouštěj mě, Olbrame!“ se vrhla na dvojici.
V tu chvíli se zablesklo.

***

Zuzana se rozhlédla kolem sebe a hned poznala, že přesun do budoucnosti se vydařil. Byli v tom samém chrámu ovšem ve 21.století. Nepříjemnou skutečností však bylo, že přesun časem se uskutečnil i s Adélou, která se jich nějak musela dotknout ve chvíli aktivace.
Ta se teď plaše rozhlížela kolem sebe. Pak pohlédla na Patrika.
„Co se stalo, pane? A kdo je ta žena s vámi?“
„Vše ti vysvětlím, ale ne tady. Zuzko, jsi tu autem?“
„Jasně, stojí ve vedlejší ulici,“ a všichni se rychle vytratili z chrámu ven, než se zkoprnělí věřící i prostí návštěvníci vzpamatovali ze záblesku a zjevení se tří osob v podivných šatech.

Patrik táhl za sebou Adélu, která ječela hrůzou z pohledu na strašidelný svět kolem sebe.
Jakési povozy jezdily sem a tam a zřejmě požíraly lidi, kterým ven koukala jen hlava. Lidé byli zvláštně oděni, ženy neměly sukně ale mužské nohavice.

Náhle, jaká hrůza… podivný povoz spolknul i je! Tedy, dveřmi do něj vlezli… více neviděla. Lehla si na bok a stočila do klubíčka se zakrytýma ušima. Olbram seděl u ní, hladil ji a konejšil.
„Pššš… to bude dobré. Jsi v jiném světě, ale já ti vše vysvětlím.“
„Hovno!“ křikla od volantu Zuzana. „Vrátíš ji, odkud přišla! Nebudu se o tebe dělit s nějakou služkou!“
Cestou pak mlčela a jen doufala, že je neuvidí sousedi, až budou vystupovat. Museli by se vymluvit, že jdou odněkud z maškarní zábavy.

***

Doma zatáhl Patrik Adélu do pokoje. Položil ji na postel a trpělivě se jí snažil vysvětlit, že není čaroděj, ale má u sebe stroj, který umožňuje cestovat v řece času.
„Jsme v době, která teprve nastane. Proto je tu vše jiné a podivné. Ničeho se neboj, vše ti ukážu a vysvětlím,“ řekl, jen nevěděl, jestli prostá žena z 15.století je to schopna pochopit.
„A ta žena?“ začala Adéla vyzvídat.
„To je hospodyně z této vzdálené doby,“ odvětil vyhýbavě Patrik.

Adéla se již více uklidnila, když domů dorazil syn Jiří. Shledání otce se synem po pěti letech nebralo konce a Adéla se tu cítila ztracená a přebytečná. Došlo jí, že Olbram nepochází z její doby a přitom ona ho měla tak ráda, jako svého pána, kterého ona jediná měla právo uspokojit a starat se o něj.

Když Patrik synovi vše zhruba vysvětlil, šel mu představit Adélu.
„To je Jirka… to je Adéla,“ seznámil je.
Adéla se uzarděla.
„Pochválen buď Ježíš Kristus, mladý pane.“
„Ahoj, říkej mi raději Jirko,“ prohodil mladík, kterému se ta mladá žena docela líbila.

***

Večer již Adéla ztratila ostych a po jídle, které k jejímu překvapení vyrobil jakýsi bzučící a svítící stroj, se zúčastnila debaty Olbrama (kterému ta cizí žena říkala Patriku) a oné ženy, které Olbram říkal Zuzano.
„Vrať ji zpátky domů! Tady nemůže být! Nebo to bude má nová sestra?“ byla Zuzana opravdu naštvaná.
„Dobře, dobře, ale tak dva dny ji tu necháme. Ať vidí, kam ten svět dospěl,“ mínil Patrik.
Adéla se vzchopila.
„Chápu, že nepatřím do vašeho světa a jde-li mě dostat zpět, udělejte to prosím, pane. Jen jsem strašně unavena. Kde je lavice, kde si mohu odpočinout?“ rozhlížela se po kuchyni.
Zuzana vzdychla.
„Teď tě vysprchuju a pak uložíme do postele, žádná lavice tu není. A zítra pošupajdíš hezky domů.“
Patrik šel za Jirkou, zda na druhou postel můžou uložit Adélu, když jim nový obývák ještě stále nepřivezli a na zem ji přece nedají.
„Jasný,“ souhlasil synátor. „Hele, je to docela kočka. Ty si s ní něco měl?“
Patrik se kroutil, ale přiznal se.
„No jo… byla to má služka… tam je to normální, že s nima spíš, když nejsi ženatej, pochopitelně. Ale ty na ni nesahej! Pět let seš mimo můj dohled. Proberem to zítra a zase nastavíme nějaký pravidla.“
Jirka se jen pousmál.

***

Noc sice Patrik strávil se Zuzanou v ložnici, ale nešukali, zato jí musel vysvětlit své zmizení a život ve středověku.
„Znáš přece můj zájem o historii. V jedné kronice jsem vyčetl zmínku o jistém vynálezci stroje času, který nějaký čas žil v našem městě. Dalším pátráním jsem získal indicie, že je ukryt v našem chrámu a začal jsem pátrat přímo tam. Seznámil jsem se s farářem Balabánem a ten mi nakonec přiznal onen úkryt i stroj, který sám už párkrát použil. Jak k němu přišel mi nikdy neprozradil.
Přesunuli jsme se do středověku, kde on se stýkal s farářem právě ze stejného chrámu.
Vyšli jsme si ven, jenže s oním farářem se v šenku nepohodli, Balabán odešel a vlastně se vrátil domů a mě tam nechal! Už se pro mě nevrátil. Nechápu proč, ale to už nezjistíme.
Tamní farář mě ubytoval v prázdném domě nějakého příbuzného a zajistil mně falešnou identitu šlechtice Olbrama Malonického z Chuchelnic. Dokonce mě zabezpečil i penězi. Kde to všechno vzal, nevím. Jako hospodyni mi přidělil tu svoji z fary a když loni zemřela, sám jsem si našel Adélu. Myslím, že ten farář věděl o cestování v čase víc, než mi přiznal. Proč se ale Balabán nikdy neobjevil? Dostal strach se pro mě vrátit a hnulo se v něm svědomí až před smrtí?“
„Asi,“ řekla Zuzana, které se už klížily oči.

Událo se toho moc a co teprve v dalších dnech, až se Patrik „znovuobjeví“ ve městě?

***

Adéla uléhala zcela blažená. Koupel v teplé vodě z jakési trubice ze zdi byla přímo omamující. A paní Zuzana cosi, co vonělo, říkala tomu podivně sprcháč, jí roztírala po těle a pak omývala, stejně jako vlasy.
Pak ji otřela měkkou utěrkou nazývanou osuškou a poté jí poskytla nádherný noční úbor, držící ji tkanicemi za ramena. Úbor byl dost necudný, velmi sporý, ale to v těchto dobách asi bylo normální.
Mladý pán uléhal také v necudném úsporném úboru a říkal tomu tričko a trenky. Zvláštní svět, ale velmi čistotný, voňavý… no, ale ráda se vrátí do toho svého světa.

„Adélo, spíš?“ ozvalo se náhle.
„Cože? Ne… mladý pane. Potřebujete něco?“ hned se v ní probudila podřízenost pánově rodině.
„Jo. Zahřát v posteli,“ odvětil Jirka.
V Adéle se všechno pralo. Syn pána si ji žádá do lože, ale ona nikdy s nikým jiným nic neměla. Pan Olbram však od ní slib věrnosti nežádal a mladý pán je přec jeho syn a ona ho musí poslouchat.
„Jistě,“ vyklouzla z postele a přilehla si k Jirkovi.
„Chcete mě pomilovat?“ začala si kasat košilku nad pas.
„Počkej. Nejdříve se snad budeme líbat,“ nesouhlasil Jirka a rozsvítil stolní lampičku.
„Ach, pane, co je to za světlo v noci?“ ulekla se.
„Jen lampička. Chci ti vidět do tváře. Víš, že seš moc hezká?“

Adéle city nikdo neprojevoval, a tak se jen rozpačitě pousmála.
„Chci tě líbat,“ dotkl se Jirka jejích rtů v něžném polibku.
Ani to Adéla neznala, ale potěšilo ji, že se k ní chová tak vybraně a ráda se přizpůsobila jeho přání. Za chvilku už se líbali zkušeněji a vášnivěji. Jirka se snažil jí dát co nejvíc rozkoše a slasti, než doposud zažívala.
Když v polibcích klesl k jejím prsům, líbal je, hnětl, vztyčené bradavky sál a mul mezi rty, Adéla vzrušeně sténala a rukou mu hladila vlasy.

Pak se nad ní porovnal a Adéla doširoka rozevřela nohy. Byla již dostatečně vlhká a otevřená pro jeho tvrdý ocas. Jirka rytmicky přirážel, ale nečinil jí žádnou bolest ač do ní zajížděl hluboko, až po kořen. Její kundička ho krásně masírovala a tření bylo silné a plné oboustranné slasti.
„Ach… ach… anooo,“ sténala Adéla rozkoší, kterou doposud nezažívala a náhle cítila cukání a zrychlující se přírazy.
Jirka naposledy přirazil a ve svém vyvrcholení do ní uvolnil výron semene.

Adéla prožila nádherný orgasmus a vlastně semeno v ní také skončilo po dlouhé době, jak si pán Olbram dával úzkostlivě pozor, aby neobtěžkala. Mladý pán se sice nehlídal, ale i tak byla Adéla s jeho výkonem navýsost spokojená.
Velmi ji potěšilo, když chtěl, aby s ním ještě ležela, líbali se a hladili. Teprve když usnul, tiše se přesunula do svého lože.

***

Pokus Patrika zdržet Adélu v jeho světě co nejdéle, se minul účinkem. Dívka ho sama požádala, že chce zpět, neb jí tady není dobře. Že se také necítí dobře před pohledy paní Zuzany zamlčela. Bylo jí líto, že život s panem Olbramem již nebude pokračovat, ale snad nalezne jinou službu u hodného pána.

Odpoledne vytáhl Patrik stroj času a s Adélou se přesunul zpět do středověku.
V chrámu Nanebevzetí Panny Marie se přivítali s farářem, Patrik ukryl časostroj do úkrytu a s Adélou šel do domu, jež museli uvolnit. Adéla nastoupila službu farářovy hospodyně a Olbram si sebou chtěl vzít nějaké věci na památku, jak řekl.
Náhle objal Adélu kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.
„Chtěl bych naposledy s tebou ulehnout. Byla jsi ta nejskvělejší hospodyně.“
„A co paní Zuzana?“ opáčila Adéla.
„Tu sem nepleť. Nyní se bavíme o nás dvou.“
„Stále jsem vaše hospodyně a tudíž vám k službám,“ usmívala se a v očích jí svítily ohníčky.

Patrik ji zdvihl do náruče a přenesl do komnaty na prostorné lože.
„Teď to uděláme po mém. Hezky mi ho vezmeš do pusy,“ řekl, když se zbavili šatů.
„Jak… do pusy?“ nechápala Adéla.
„Obemkneš ho ústy, pozor na zuby a budeš mi ho cumlat a sát… rozumíš tomu?“ vysvětloval jí Patrik, ale Adéle se to stále nezdálo. V životě neslyšela, že by muž žádal sání údu.
Ta budoucí doba je ale divná… Nu což, pánovi se neodporuje.

A tak se sklonila k ocasu, rukou přetáhla předkožku, jazykem olízla žalud a pak ho sjížděla vyplazeným jazykem po celé délce ocasu až ke kořenu a zase zpátky. Nato ho sevřela rty a pomalu začala sát a strojově pohybovat hlavou.
„Dělám to dobře?“ pohlédla mu do očí a když přikývl, pokračovala ve svém úsilí.
Patrik zažil už lepší kuřačky, ale i tak brzy hlasitě vydechl a zaplnil jí semenem ústa. Adéla hned všechno spolykala. Předpokládala, že tak to má být. Nakonec mu ještě ocumlala povadající ocas.

„Lehni si a roztáhni nohy. Teď zase já,“ řekl Patrik a přesunul se jí mezi nohy.
Klín měla zarostlý hustým tmavým porostem, kde se někde uprostřed leskla rýha mírně rozevřených pysků. Bylo lákavé a vzrušující vnořit se tam jazykem. Štěrbina byla mokrá od vzrušení a kmitání jazyku Adéle přineslo nevýslovnou slast. Tohle doposud nezažila. Pán ji dráždí jazykem tam, kam jindy vniká svým údem! Tohle nemůže být hřích a je-li, tak přenádherný.
„Ah… ah… svatá Matko,“ sténala a kroutila tělem v návalech silné rozkoše. Nepoznané slastné pocity ji zcela ovládly. Uvolňovala šťávy jak rozvodněná bystřina a otevírala se pod doteky jazyka víc a víc.
Dál už to Patrik nevydržel, nalehl na ní, přisadil ocas na rozevřený klín a prudce do ní pronikl.
„Ááách…“ vykřikla slastně.
Byla tak mokrá a vzrušená, že pysky se hned ochotně rozevřely pod tlakem pronikajícího tvrdého ocasu. Byla jím zcela vyplněna a silná slast se jí rozlila tělem, doprovázená dalším proudem uvolněných šťáv.
„Dobrý bože… ah.. ah,“ zalykala se rozkoší, jak jí Patrik mnul a laskal prsa a dráždil tvrdé naběhlé bradavky. Její prsy byly krásně pevné a plné a Patrik se jich stále nemohl nabažit.

Brzy začal přirážet rychleji a Adéla se vznášela na vlnách blaženosti, hlasitě sténala a vzdychala a stoupala ke svému vrcholu.
„Oooh… anoo,“ projel jí tělem orgasmus a silné poševní stahy svíraly ji mrdající ocas.
Patrik se však udržel a naopak si Adélu otočil na všechny čtyři a nabodl ji pěkně zezadu.

Ta zprvu v návalu rozkoše nevnímala, co s ní dělá, ale nyní se zase rozsténala nad novým směrem pronikání, které ač hluboké, bylo velmi slastné. Prsa se ocitla v krásném zajetí jeho dlaní a mlaskavé rytmické přírazy do klína byly plné rozkoše.
Když ji uchopil pevně za boky a zrychlil přírazy, měla už vyvrcholení na krajíčku a ve chvíli, kdy ji plnil semenem, se opět s hlasitým výkřikem udělala a bezvládně padla na břicho, zcela bez sebe. Takovou slast a rozkoš ještě nikdy neprožila a zřejmě již ani neprožije.
Ať Bůh provází pana Olbrama i v jeho světě ještě mnoho let.

***

„Synu, mám návrh,“ promluvil starý farář, když Patrik zamířil ke známé skrýši. „Půjdu s tebou, vrátím se sem a časostroj zde ukryji. Ve vašem světě hrozí nebezpečí prozrazení a zneužití. Kdyby se někdo rozhodl změnit minulost, následky by byly nedozírné. Ty cestovat časem nepotřebuješ, bratr Balabán je mrtev. Ta věc… nepatří k vám. Souhlasíš?“
„Kdo vlastně skutečně jste, otče?“ zadíval se Patrik pozorně na kněze.
„Na tom přeci nezáleží. Nepokládej otázky, na které nedostaneš odpověď a pojď,“ pobídl ho farář a brzy oba zmizeli v záblesku časového přesunu.

***

Druhý den odpoledne bylo v chrámu Nanebevzetí panny Marie jen pár návštěvníků. Patrik kráčel k obrazu sv. Lukáše a nenápadně sáhl na známý kámen. Nepohnul s ním ani o píď! Také spára pro prsty byla vyplněna maltou, jako všude okolo.
Starý farář měl pravdu. Stroj času nebyl vynalezen pro tento svět.