Zdravím, ráda bych Vás všechny pozdravila a něco o sobě prozradila. Ráda píšu povídky, ale až do nedávna mě nikdy nenapadlo napsat erotickou povídku. Proto prosím přihlédněte k tomu, že v tomhle žánru jsem tak trochu nová a teprve ho oťukávám. Ráda bych se zaměřila na něco, co tu možná tak trochu chybí, snad to i někoho zaujme, a to je sci-fi, fantasy a podobná tématika. Tak nebudu dál zdržovat a ráda budu za nějaký ten feedback, klidně i negativní 🙂

Píše se rok 2809.
Lidé již tři století úspěšně kolonizují a obývají většinu planet naší sluneční soustavy. Do temných a chladných hlubin vesmíru jsou vysílány desítky průzkumných lodí, které se již nikdy nevrátí.
Jejich posádku tvoří bioroidi. Uměle vypěstovaní, a nejen geneticky upravení lidé, kteří jsou naprosto postradatelný majetek NASA. Mají jediný úkol, nalézt obyvatelé planety natolik bohaté na vzácné nerosty, plyny a jiné materiály, aby se kvůli nim vyplatilo cestovat případně i přes celou galaxii a vyslat zprávu s daty zpět na Zemi.

Jmenuji se, nebo spíš nesu označení FB/112, můj vzhled odpovídá třicetileté ženě. Jsem 170 cm vysoká, drobné postavy s menšími ňadry a tmavě modrofialovými vlasy staženými do culíku a jsem kapitánka lodi Explorer 68.
Světla na chodbách lodi se již dávno zmírnila na nutné minimum a zavládlo šero. Znamení, že se už pomalu blížil ke konci standardní čtyřiadvacetihodinový den, který čtyřčlenná posádka včetně mě dodržovala i přesto, že nás dělily od Země stovky nebo tisíce světelných let. Dveře do strojovny se odsunuly.

„Ještě furt si vzhůru,“ zůstala jsem v nich stát a studené světlo tvořilo mou siluetu stojící v chodbě.
„Jo, kapitánko, už jen dokončím kontrolní auto kalibraci a porovnám výsledky s mým měřením,“ ozval se hluboký hlas a o pár piko sekund později se z pod masivního oválného řídícího jádra se spoustou světýlek a hadiček vysoukal i jeho majitel, o hlavu vyšší muž středního věku s pěstěným plnovousem.
„Jakmile tohle bude hotový, jsme stoprocentní a můžeme do ledničky.“
Při té zmínce jsem se oklepala, při pomyšlení na další pětiletý kryospánek, než nás UI lodi opět probudí kvůli pravidelné kontrole, nebo případně nalezne planetu nutnou prozkoumat. I když v tuhle možnost jsem příliš nespoléhala.
Během svého cestování jsme už narazili na tři planety vhodné k životu, včetně slunečního systému, ve kterém jsme se zrovna nacházeli, ale vyslané sondy je vždy označily jako NEGATIVNÍ.
Začala jsem pochybovat, že existuje místo, které nás poslali hledat a že naše cesta někdy skončí. Nejspíš budeme věky brázdit vesmírem, probouzet se jenom na dva nebo maximálně čtyři týdny a naší jedinou stravou budou dvě výživové a energetické tabletky denně, které sice poskytnou všechno potřebné organizmu, ale naprosto postrádají jakoukoliv chuť.

„Promiň, moje chyba. Vím, jak nesnášíš ledničky,“ odložil technik inženýr MB/108 klíč do kovové basy na nářadí a letmo si utřel černé dlaně do kombinézy.
„To je dobrý,“ pousmála jsem se, zahnala myšlenky zatřesením hlavy a raději zmenšila několika kroky vzdálenost mezi námi na pouhé centimetry.
„Vlastně je tu ještě něco, co bys měl zkalibrovat,“ pronesla jsem s hranou vážností a sledovala jeho zamyšlený výraz, než jsem uchopila poutko zipu u krku.
Pustila jsem ho až na jeho samém konci v oblasti pupíku a odhalila tak, že pod kombinézou nemám žádné spodní prádlo a poskytla mu tím zajímavý pohled.
Technik ani na moment nezaváhal.
„No, to abych se do toho radši pustil,“ a o zlomek sekundy mi již mnul moje prsa.
I když si s nimi nehrál poprvé, tak se jich nikdy nemohl dostatečně nabažit.
Vždy mě zajímalo, zda všechny moje já na jiných lodích s ním také spí?
Zda to byl záměr vědců, jestli to bylo zakódované v naší DNA a naše osobnosti byly vytvořené tak, abychom se vzájemně přitahovali?
Anebo to byla má volba, můj osobní originální kousek já?
Přitiskl svoje ústa na ty moje v krátký, ale intenzivní polibek a v té chvíli mi to bylo naprosto jedno.

„Škrábeš,“ poznamenala jsem na jeho vousy, zatímco mi pomáhal z kombinézy, tedy jen jednou rukou, protože druhá už pomalu mířila ke klínu.
Nejprve pročísl černé chloupky.
„Ty taky,“ zamumlal a ukazováčkem a palcem začal dráždit poštěváček.
Stejně tak i já nezahálela.
Když můj jediný kus oblečení ležel na podlaze, dravě jsem začala vysvobozovat z poklopce kombinézy na světlo jeho tvrdnoucí pyj.
„Někdy si myslím, že si neměl bejt technik,“ poznamenala jsem mezi tichými steny a jemně ho začala masírovat po celé délce.

Ve chvíli, kdy už byl plně v pohotovosti a já dostatečně vlhká, mě chytil za zadek a vysadil na kovový studený ponk s náhradními díly a couvl o krok.

„Co se dá dělat, jsem prostě dokonalej po všech stránkách,“ zasmál se a užíval si pohled na moje tělo, zdobené černými šmouhami od oleje, který byly jako záznam každého jeho doteku na mé bledé jemné pokožce.
„Míň mluv a víc makej,“ napomenula jsem ho a dala nohy víc od sebe.
„Rozkaz kapitánko,“ zasalutoval, upravil si koule a plný nadšení se přitiskl na mé tělo, nasměroval ptáka směrem do hnízdečka v křoví, aby si zalétal sem a tam.
„Ahhh, ach…“ odpověděla jsem na to stupňujícími se hlasitějšími vzdechy po pár záletech a jak zrychloval tempo.
Znovu chytil moje prsa a jazykem střídavě začal kroužit okolo bradavek, cucat je a něžně kousat. Položila jsem mu ruce na ramena, objala ho nohama a začala vycházet jeho tělu vstříc.
Teplota ve strojovně, anebo možná jen ta moje, stoupala.
Cítila jsem, jak mi po zádech stéká pramínek potu a můj dech se zrychloval, stejně jako začal technik zběsileji přirážet. Věděla jsem, že se blíží ke konci.
„Vydrž,“ prosila jsem ho, zatím co mravenčení v podbřišku se stupňovalo.
„Prosím vydrž! Už ha…“ cítila jsem blížící se příjemnou křeč začínajíc ve stehnech a…

„BOOOM!!!“ otřásala se celá loď a bohužel ne pouze v mých představách, protože do dosažení vrcholu zbýval ještě kousek.
Technik skončil na podlaze dlouhý jak široký a stejně tak jeho sperma, zatím co já se nějakým zázrakem udržela na ponku a nechápavě pozorovala, co se to vlastně děje, než se rozblikala rudá světla.
„Neidentifikovatelný objekt prošel energetickou bariérou a poškodil plášť lodi. Detekována kritická poškození. Zvolen postup F13. Nutná okamžitá přítomnost kapitánky v kokpitu,“ popsala okamžitě Umělá Inteligence situaci a zvolený postup.
F13 znamenalo nouzové přistání, což samo o sobě vypovídalo o závažnosti situace.
Okamžitě jsem seskočila z ponku, oblečení jsem naprosto ignorovala a nahá zamířila rovnou do kokpitu, jenže v půlce chodby se ozvalo další „BOOM,“ tentokrát však vycházející z vnitřku lodi a potom už si pamatuji jen tmu.