Svět bez hranic 🇨🇿

Vísku Zmizíkov na mapě nenajdete. Do roku 1945 se jmenovala Verlorendorf a pak zmizela v zakázaném pohraničním pásmu. Odsunutí německy mluvící obyvatelé byli nahrazeni Čechy z vnitrozemí, kteří zde měli obhospodařovat z lesů vyrvané pole a pastviny, aby nezůstaly jen tak ležet ladem. „Ani zrno nazmar!“ bylo heslem doby.

Vesnička doslova nalepená na státní hranici byla takřka ze všech stran obehnána důmyslným oplocením, ve vojenském žargonu zvaným ŽTZ, aby obyvatelé náhodou neměli choutky uprchnout do kapitalistické ciziny, ač byli důsledně prověřeni ohledně svého vztahu k socialistickému zřízení, vedoucí úloze KSČ atd. Důvěřuj ale prověřuj!

Můj kamarád Robin prověřen byl, prošel. Žil tam společně s babičkou a když umřela, tak sám. Kamarádství už od základní školy nás neopustilo, dopisovali jsme si, občas přijel na návštěvu k nám, ale k němu to tak snadno nešlo. Bylo třeba povolení od PS a kdovíkoho ještě a Robin vždycky mávl rukou, ať to nechám bejt.

Jednou však přišel dopis, který mě uzemnil. Robin mě zval k sobě! Prý je vše domluveno a povolení je jen formalita. Mám se dostavit tam a tam, k tomu a tomu a za tři neděle mě čeká u zastávky autobusu ve vsi Klečí. Dál už nic nejezdilo. Tady se vinula obávaná železná opona, za ní vesnice Zmizíkov a pak už Západní Německo….

***

„Ahoj. Tak tě tu vítám. Zaručil jsem se za tebe, tak mi to nepokaž. Hlavně mi neuteč za kopečky, to bych měl sakra průser,“ zněla jeho uvítací slova. „Ničemu se nediv, nic neřeš a hlavně! Doma nikomu nic neříkej! Byl jsi na návštěvě u starýho kamaráda, to je všechno! Jasný!?“
Nechápal jsem nic z toho, co řekl, ale musel jsem mu to svatosvatě slíbit a přísahat „čestný pionýrský,“ s dvěma vztyčenými prsty. Do vesnice jsme došli, aniž bychom prošli oním plotem, ale Robin mě ujistil, že ten začíná o kus dál za vesnicí a až k němu se stejně nedostanu, neboť přístup k němu je již silně střežen.

U Robina doma mě čekalo překvapení. Nic cizího mu nebylo cizí. Na polici hi-fi věž Sanyo, barevná televize Sony a ke kouření mi nabídl originál Marlborka.
„Mám i chesterfieldky,“ a podal mi pivo s německou etiketou. „Ochutnej pravý bavorský ležák.“
„Ale… jak… jsi to… všechno…“ blekotal jsem.
„Jak jsem řekl, nediv se. Uvidíš pozejtří. Pak pochopíš, proč se mi odsud nechce,“ usmál se.

„Máš tady holku?“ nadhodil jsem.
„S holkama je to tu na hovno. Všechny odsud utečou. Je tu pár zachovalejch paniček, co si rády šťouchnou, ale zakládat rodinu nemám s kým. Prozatím si vystačím s tím, jak to je, ale… nevím co bude dál,“ rozumoval a přehodil hovor. „Jo. Ještě něco. Budeš potřebovat mařeny… marky, rozumíš? Chápu, že žádný nemáš, kde bys je taky vzal, takže ti půjčím a pak mi to pošleš v českejch. Neboj, udělám ti kurs lepší než státní banka.“
„Na co marky? Ty snad chceš jít na nákup do Německa?“ nechápal jsem.
„Uvidíš. Zítra se projdem po vesnici. U Procházků mají celkem pěknou dceru. Mě nechce, ale ty bys ji mohl zaujmout, ale dej si pozor. Jak se tě chytne, už se jí nezbavíš, víš, co jsem ti říkal, že všechny odsud utíkají. Jestli si myslíš, že ji oprcáš a pak v klidu odjedeš, tak to se hodně mejlíš, tak bacha.“

***

Vesnici jsme prošli za pár minut. Pár obydlenejch budov a zbytek rozvaliny. Rota PS sídlila na kraji lesa v nově postavených barácích a z oněch údajně nepřekonatelných zátarasů jsem viděl jen vršky pravidelně rozmístěných strážných věží nad špičkami stromů. Na ochozu stál voják a bedlivě dalekohledem sledoval okolí.

„V létě všichni čumí k rybníčku, kde se u rákosí ženský koupají nahý,“ šklebil se Robin. „Myslím, že to vědí, ale asi jim to nevadí. Ať se podívají na nahatou ženskou…“

Procházkovi nás přijali vlídně. Jen jejich dcera Anička měla zrovna službu v JZD, takže jsem ji nepoznal.
„Tak vy jste Robinův kamarád? Přijel jste na…“ hlaholil pan Procházka, ale Robin mu vskočil do řeči. „Pšt! To je překvapení,“ načež pan Procházka hned zmlkl a jen se uculoval.

Začaly mě štvát všechny ty tajnosti, shánění marek, povolení a taky jsem to Robinovi doma řekl pěkně od plic. Jen se zašklebil.
„Tak sis už ulevil? Kdybych ti nechtěl udělat extra překvápko, nikdy bych tě sem nevzal. Ta akce se koná párkrát do roka. Je nemožný sem dostat přespolní. Kvůli bezpečnosti. Já se za tebe zaručil a půjde to se mnou zbytek života. Kdybys to práskl, jsem mrtvej muž a že to neříkám jen tak, na to vezmi jed. Vydrž to a zítra si povíme zbytek… a tady máš vychlazený löwenbrau,“ hodil mi láhev piva.

***

Ráno celý Zmizíkov jakoby rozkvetl. Trochu mě znervózněl nezvyklý počet vojáků PS na návsi, ale Robin řekl, že je to v pohodě.
„Tak a jdeme na nejlepší trh tvýho života,“ vyrazili jsme směr hospoda. A tam jsem zažil šok.
V sále stály sražené stoly a v nabídce samý západní zboží! Ale jaký! Kromě cigaret a alkoholu, kazety (+ kazeťáky), videokazety (+ videa), elektronika všeho druhu, gramodesky, oblečení, dokonce i časopisy s nahotinkami – Penthouse a Playboy! Prodejci byli německy mluvící, tudíž skuteční zápaďáci.

„Co… to… je?“ došel mi dech.
„Tady holt není hranice tak neprostupná, jako jinde. Profitujou z toho obě strany. Párkrát do roka sem pustí Němce, tady se ukojí touha po konzumu a život jde dál. Každýmu se dostane, co chce. A co nemají teď, dodají příště. Proto ty tajnosti. Tohle by většinu péesáků stálo krk,“ dostalo se mi vysvětlení a podal mi marky.
„A teď si dopřej, po čem tvé srdce touží.“

Zastavil jsem se u gramodesek. Všechny kapely co znám z pašovaných časopisů Bravo, polský televize i těch pár u nás tolerovaných, tu měly svá elpíčka. Jako metalista jsem hledal své idoly a našel.
„Wie viel kostet es?“ začal jsem školní němčinou.
„Muzete sesky… ja rozumet,“ odvětil s úsměvem prodavač.
Než jsem obešel všechny stoly, měl jsem plné ruce a žádný prachy. Robin se tvářil chápavě.
„Ukaž, co máš? Dobrý, ale na to hlavní jsi zapomněl,“ ukázal na dvě árijské krásky u stolku s nějakými holčičími cetkami.
„Mám mámě koupit rtěnku?“ nechápal jsem.
„Vole! Ne, ale zamrdat si. To jsou totiž pravý nefalšovaný kurvy,“ řekl Robin.
„Nevypadají na to.“
„Kolik už jsi viděl kurev?“ ušklíbl se Robin. „Ty tady jsou pokaždý. Elsa a Greta. Jestli se tak opravdu jmenujou, netuším, ale u toho stejně není třeba mluvit.“

„Nojo, ale já už nemám žádný prachy,“ zesmutněl jsem.
„Založím tě. Tohle si nesmíš nechat ujít. Pojď, domluvím ti ji. Kterou chceš?“ řekl Robin a vlekl mě k nim.
„Třeba tu hnědovlásku,“ vyhrkl jsem nazdařbůh. Obě byly dokonalé krásky.

Robin s nimi zapředl rozhovor. Hnědovlasá Elsa na mě upřela pohled a usmála se. Z hovoru jsem útržkovitě pochopil, že Robin mě představil jako přítele na návštěvě, který chce okusit, co jinde se nenabízí. Dívky se chichotaly, pak Elsa na mě kývla a naznačila, že odcházíme.
„Ty Peter? Ja Elsa,“ a seznámení bylo za námi.

Odvedla mě do pokoje v podkroví hospody. Nic moc. Postel, stolek, skříň, jinak nic. Kurevský pokoj jsem si představoval jinak… ale vlastně jak? Žádný jsem nikdy neviděl. A tohle navíc bylo jen pro dnešek doupětem neřesti.

Jinak sex s nefalšovanou děvkou byl takový… no… neosobní.
„Nicht kȕssen,“ byla její první slova. Pak se začala svlékat a já taky. Byla fakt kusanec. Výstavní nohy, štíhlá postava, prsa do melounových rozměrů neměla daleko a krásná tvářička… kolik jí mohlo být? Maximálně dvacet? Dopomohla mi se stažením trenek, uchopila povadlíka do ruky a zkušeně ho začala laskat a honit. Kolik jich už měla v ruce?

„Brȕste… muses sahnout,“ řekla a nabídla mi svou hrudní výbavu.
Ohmatal jsem a prohnětl jí prsa, když se najednou dřepla na bobek a můj ptáček zmizel v její pusince. Kuřba jak v nebi. Těch několik kuřaček,co jsem zažil, se s profesionálkou nemůžou měřit. Nedá se popsat, jak ho kouřila… prostě slast to byla božská. Neopomenula olíbat a polaskat kulky a pak náhle měla v ruce šprcku a zručně mi ji navlékala.
Poté ulehla na záda a roztáhla nohy. K mému překvapení měla kundu vyholenou. To jsem ještě nikdy neviděl. Prsty si zasouvala mezi pysky a roztouženě sténala.

Opět bez líbaní jsem jí sjel na hruď, potěšil se s kozami a pak už došlo na vlastní zásun.
S gumou jsem to nedělal nikdy. Bylo to nezvyklé, ale aspoň to zmírňovalo pocit se udělat.
Elsa mi hekala, sténala a vzdychala do ucha a určitě neměla zájem se se mnou kdovíjak dlouho muchlovat. Přirážela mi pánví naproti a brzy jsem pocítil, že tohle už dlouho nevydržím.
„Komm… komm… spritzen,“ hekala, já zrychlil přírazy a semeno ze mě šlo v mohutných výstřicích. Opatrně jsem z ní vyjel, Elsa mi gumu plnou semene obratně stáhla a bylo hotovo. Rychle jsme se oblékli a za pár minut už si Elsa cosi sdělovala s Gretou a mně nevěnovala sebemenší pozornost. Robin taky kamsi zmizel a já bez peněz se zvolna loudal domů.

***

„Ááá..tady jsi,“ dorazil Robin až za hodnou chvíli. „Tak co, užil sis?“
„Užil. A teď jen budu makat, abych ti to všechno splatil,“ řekl jsem a jal si probírat mým nákupem. „Dokdy je tu ten trh? Je na tom aspoň nějaká sleva?“
„Odpoledne končej. Pohraničníci jim otevřou vrátka, na druhý straně mají auta a hurá domů. A slevy? Je to pro ně kšeft, jako každej jinej. Možná jako chudejm Čechům nám něco prodají levněji, ale tyhle ceny bys našel i na trzích v Německu. Ale pokud jde o Elsu, tak tu jsi měl levně. U nich by ti ho za ty prachy tak akorát vykouřila. Jenže tady by si ji nikdo nekoupil, a tak musela slevit. Teď si odpočiň, večer je v hospodě tancovačka.“

„Tady je to samý překvapení,“ kroutil jsem hlavou, co všechno se v takovým zapadákově může dít.

***

V hospodě byla celá vesnice. Ženský v nablýskanejch halenkách a sukních, vše zahraniční provenience a bohužel, chlapů tu bylo díky armádě dvakrát tolik. A z nich mi ještě do oka padly jen čtyři. S Robinem jsme se raději věnovali alkoholu a jen ten mumraj sledovali.
Všiml jsem si, že jedna mladá holka s vojáky tančit odmítá a zeptal se na ní Robina.
„To je Kristýna Věnečková. Letos maturovala, jenže tady svý vzdělání neuplatní. Bude tak akorát účetní v JZD.“
„A proč odsud neodejde?“
„A kam? Je jí osmnáct a má tu rodiče, barák, hospodářství… Měla studovat zemědělku a ne se cpát na gympl, ale její matka tvrdila, že je chytrá a škoda ji zahrabat na hnoji. No a stejně tam skončí,“ rozumoval Robin.
„A tobě se nelíbí? Nechceš s ní chodit?“ zeptal jsem se.
„Celý ty roky bydlela na intru. Sem jezdila jen párkrát do měsíce. Já ji vlastně ani neznám… po tý stránce, kterou myslíš,“ ušklíbl se. „Zkus ty hodit udičku. Vojáci jí, jak vidím, nevoněj.“

Šel jsem do toho.
Kristýna Věnečková moji žádost o tanec přijala. To vyvolalo nevoli a nepřátelské pohledy u vojenského stolu, zato já si užíval měkké ručky sličné dívky, příjemný hlas a zvonivý smích. Po tanci jsme zamířili do výčepu se občerstvit a popovídat si.
Zajímalo ji, kdo jsem, u koho tu bydlím a jak se mi líbil „zahraniční obchod“ smála se.

Přiznal jsem svoji vykulenost i využití nabídky, což budu hezky dlouho splácet.
„Tomu nikdo neodolá. Jenže lidi už tu všechno mají a proto se tu čas od času může objevit někdo nový, který to tajemství udrží v sobě. Robin se za tebe zaručil, takže ho nezklam. Kvůli němu, kvůli sobě i kvůli nám. Tohle, kdyby se provalilo, skončíme v base na dvacet let.“

„Tak hele, mladej, už sis užil ažaž, nech ji taky nám,“ ozval se za mnou opilý hlas.
Stihl jsem zaregistrovat muže v uniformě a pak mě dobře mířená rána pěstí knokautovala k zemi. Výkřiky a propuknutí všeobecné vřavy jsem již neslyšel.
Na opilce se vrhli chlapi stojící okolo, jeho zase hodlali bránit jeho spolubojovníci. Středem všeho byla Kristýna, o kterou se bojovalo. Vojáky štvalo její odmítání a nějaký cizí civil se tu nemá co ucházet o místní krasavice.
Opilec do mě stačil ještě kopnout, než byl i on inzultován stejným způsobem jako já a rvačka skončila příjezdem lítačky a pak se sál od zelených mundúrů vylidnil. Zábava tak mohla pokračovat dál, ale už beze mne. Kristýna mě probrala a s její podporou jsem se vybelhal ven a někam mě vedla dál mezi domy.

***

„Jak ti je?“ znělo starostlivě.
Probral jsem se na nějaké posteli a Kristýna mi otírala tvář i čelo vlhkým hadrem.
„Kde to jsem?“
„U mě v pokoji. Neboj. Naši o tobě vědí, ale nejsou tu. Zůstali na zábavě. Můžu tě ošetřit, když ses porval kvůli mně,“ usmívala se.
„Porval? Ani jsem nestihl uhnout,“ namítl jsem. Bolela mě celá tvář, ale nos to vydržel a nebyl na cimprcampr, jak jsem se obával.
„No… srovnali ho naši chlapi, to je fakt, ale určitě bys mě bránil, kdybys neomdlel. Seš můj hrdina,“ ukončila to konejšivými slovy.

Seznal jsem, že mám rozepnutou košili i stažené kalhoty ke kolenům!
„Tys mě svlíkla?“
„Jo. Chtěla jsem se podívat, kam tě kopnul. Jestli tam nemáš taky nějaký zranění. Nemáš, naštěstí,“ odvětila.
„A co teď budeme dělat?“ hlesl jsem.
„Domů asi nedojdeš, tak tu budeš muset přespat.“
„Ale… já.“
„Žádné ale. Postel je dost široká, nebo jsi ještě nikdy nespal s holkou… ee… vedle holky?“ rychle se opravila.
„To první jo a to druhý… no… vlastně taky,“ a pohlédl jsem jí do očí.
„Tak vidíš,“ odvrátila pohled a vstala. „Přinesu něco k pití.“

***

Když se vrátila, byla v županu a sebou měla domácí limonádu a nějaké sušenky.
„Máš hlas, žízeň? Dej si,“ pobídla mě.
Zkusil jsem a šlo to. Tvář mě sice bolela, ale to možná do rána pomine.

Ještě chvíli jsme si povídali, pak zhasla světlo a uvelebili jsme se vedle sebe tak, abychom se nedotýkali. Slyšel jsem zašustění županu a nastalo ticho. Mě se zdálo divné a jakoby trapné. Ležím tu vedle hezké holky a o nic se nepokusím? Třeba na to čeká? Určitě na to čeká… nebo ne?

Z přemítání mě vytrhla ruka kolem krku a tichý šepot přímo u tváře.
„Ještě ti dlužím pusu. Na dobrou noc a za všech…“
Objal jsem ji a přetrhl její řeč polibkem, který ihned přešel ve vášnivé líbání. Tvář mě bolela, ale líbat jsem se chtěl víc. A Kristýna zřejmě také.

Zakousnuti do sebe, jsme si rukama šmejdili po tělech. Já jí na prsou a ona mě po hrudi, k pasu a mezi nohy. Vyhrnul jsem jí noční košili, triko, nebo co to měla… chtěl jsem rozsvítit lampičku, neboť v pokoji byla tma tmoucí, ale zadržela mě, že nechce světlo. Musel jsem se smířit, že ji neuvidím nahou.

Prsa jsem pohmatem shledal uspokojivá. Plná, pevná, zkrátka „akorát“. Promnul jsem se, poladil „čudlíky“ a dál pokračoval ve šmátrání po těle.
Ona mi rukou svírala ptáka, tahala a honila ho, zjevně to nedělala poprvé.
„Pojď… pojď do mě,“ špitla, roztáhla nohy, já se nad ni přemístil a společným úsilím jsme ve tmě uskutečnili vnik a pronik. Cítil jsem chomáč chloupků v klíně, jistě na pohled příjemný zážitek, nyní jsem se soustředil a užíval si těsnost kundy a hloubku proniku.

„Ahh… ahhh… jo… můžeš… pomaluu,“ za doprovodu vzdechů jsem v ní skončil nakonec zaražený po kořen. Pochva byla úzká, to bude jízda. A byla!
Jakmile jsem spustil rytmické přírazy, Kristýna začala hlasitě vzdychat a sténat… prostě to silně prožívala a užívala si to.
Já pod sebou viděl jen obrys těla, což mě moc nerajcovalo, ale co jsem mohl dělat? Tmu tu měli fakt pekelnou. O to víc jsem vnímal ptáka v kundě. Dopoledne jsem šukal Elsu, teď Kristýnu, nikdy se mi nepoštěstilo mít za den dvě holky. Elsa je hezčí, jenže je to německá kurva, Kristýna je normální holka, co chce trvalejší vztah… rozumoval jsem, když Kristýna začala sténat v nastupujícím vrcholu.

„Jo… už… budu… Panebože… joooooo… áááááááh,“ ječela a drtila mi ptáka stahy pochvy. Ustál jsem to, neudělal se a naopak zatoužil změnit polohu.
„Ty… nejsi?“ začala zase vnímat svět.
„Ne. Chtěl bych, aby ses otočila,“ řekl jsem.
„Nechceš ale zadek, že ne?“ ujistila se, když si klekala.

S mlasknutím jsem do ní zajel zezadu až hekla, ale pak tiše vzdychala prožívaným blahem.
Zjevně to taky tak měla ráda. Promnul jsem jí prsíčka, popleskal pevné půlky a začal cítit svůj vrchol večera. V poslední chvíli mi došlo, že jsme se nedohodli, jestli ji můžu vystříkat? Ona nic neřekla, ale to neznamená, že ano. Rozjel jsem smršť rychlých přírazů a semeno jí pak vycákal na záda.

Znaveně jsem se svalil na záda, ona vedle mě.
„Bylo to hezký. Mohls klidně do mě…“ hlesla. „Beru německý pilulky. Jsou spolehlivý.“
Jak si může být tak jistá, jsem se jí raději neptal, ale jestli ji pigluje celá rota… ovšem, pozor, vojáky přece nemusí. No nic. Ještě chvilku jsme se mazlili a pak usnuli nazí, sbalení v jednom klubku a takto nás ráno našla její mamka.

***

Našla… jak se to vezme. Ráno klaply dveře a hned se zase zavřely. Kristýnu to probudilo, vylítla ven a mě vzbudil až hovor za dveřmi a tlumený smích.
Lekl jsem se, ale když se Kristýna vrátila, smála se: „Buď v pohodě. Mamka nás přišla pozvat na snídani. Ukaž tu tvář… dobrý… no, trochu jsi opuchl, ale hlavně, že nos máš celej…“
„To ta tvoje pomoc a noční ošetřování,“ řekl jsem a Kristýna zrudla.

Pak jí došlo, že je nahá, protože zrak mi klouzal všude jinde, jen ne do očí a chvatně hledala, čím se zakrýt.
„Co blbneš? Ty se stydíš? Vždyť jsme spolu…“
„Promiň,“ vyhrkla. „Já se vždycky milovala ve tmě. Nechci, aby mě někdo takhle viděl…“
„Ani přítel?“ nechápal jsem.
„No… ehm… jsem divná, viď?“
Nechápal jsem, za co se stydí. Prsa měla krásná, pevná a kulatá. Dobře, postavou byla plnější, ale rozhodně ne plnoštíhlá… prostě normální holka.

„Na gymplu se holky předháněly, která je hubenější, nalíčenější, aby je kluci balili. Nás na intru hlídali a byla jsem taková šedá myš… nikdo mě nechtěl. Nezlob se, dál o tom mluvit nechci.“
„Takže ani teď ráno by ses se mnou nemilovala?“
„Ne, že bych neměla chuť,“ usmála se, ale měla po ruce výmluvu. „Ale mamka na nás čeká se snídaní.“

***

Paní Věnečková byla milá paní. Nevyzvídala, jen se tak neformálně poptávala na to a ono, takže stejně se dozvěděla, co potřebovala. Pan Věneček makal v lese a doma už naštěstí nebyl. Kristýna koulela očima, když matka začala mluvit o těžkém životě zde na hranicích a tisících příležitostí ve vnitrozemí.
„Mami, prosím tě, nech Petra v klidu nasnídat. Přijel sem za Robinem Markem. Ožralej vojcl mu ji natáhl, já byla poblíž, tak jsem ho ošetřila. Stačí?“

Matce to stačilo. Sice si myslela (a viděla) svoje, ale dnešní mládež to má se vztahy jinak, než měli oni. Nežli ona roztáhla nohy klukovi, tak spolu nějakej čas chodili, cicmali se, slibovali si věčnou lásku… A oni? Ošetření se zvrtlo na sex a ráno, děkuju a nazdar. Snad jí tu nenechal žádnej dáreček.

***

Robin mě přivítal s hurónským smíchem, jak mi to sluší. Pak dodal: „Asi to bylo vážnější, když jsi zůstal u Kristýny přes noc, že jo?“
„Jo. Ošetřovala mě celou noc,“ ušklíbl jsem se.
„Doufám, že vše proběhlo ve sterilním prostředí,“ usmál se.
„Neboj. Po týhle stránce jo. Kdoví, kdy mě sem zase pozveš a ona patří sem. Nemůžu si dovolit žádnej malér. Sám jsi mi to řekl,“ odvětil jsem a Robin přisvědčil.
„Tak hlavně, že se ti tu líbilo.“

***

Autobus z Klečí odjížděl přesně na čas v 15.10.