Bratrstvo smrti 02 🇨🇿

V první části jsme se seznámili s urozeným panem Suchomelem ze Stohu, Zikmundou z Baníkova a záhadným Bratrstvem fylfótů, jež přineslo vzkaz od Suchomelova bratra z Konstantinopole.

—————————————————————————————————————————

Zpráva o přepadení Stohu přišla jak blesk z čistého nebe. Zikmunda s oddílem ozbrojenců tam okamžitě vyrazila, ale našli jen mrtvé vychladlé spáleniště. Mezi ohořelými ruinami se válely mrtvoly obyvatel. Bylo poznat, že se bránili, ale neměli šanci. Děvečky útočníkům zjevně ještě posloužily k potěše, než i ony byly nemilosrdně zabity. Nikde ale nebyla nalezena těla Vniboje a Hermíny. Někdo soudil, že jsou spáleni na prach v troskách panského domu a s tím se ostatní spokojili. Kdo a proč to učinil, se však zjistit nepodařilo. Rod Jiskrů ze Stohu tak představovali už jen bratři Suchomel a Suchomil.

***

Byl teplý letní večer, když před bránou se objevil muž, rytíř, ale pohublý, zaprášený a zubožený, stejně jako jeho kůň. Unaveným hlasem se domáhal přijetí Suchomelem Jiskrou ze Stohu. Strážný informoval svou paní a Zikmunda neohroženě vyšla ven.
„Kdo jsi? Suchomel není přítomen a já jsem jeho manželka Zikmunda z Baníkova.“
Muž před ní padl na kolena.
„Mé jméno je Suchomil Jiskra ze Stohu, bratr Suchomela. Rád tě poznávám urozená paní a s tvým dovolením, i milá švakrová.“

Zikmunda zalapala po dechu. Muž se nijak nepodobal otci Vnibojovi ani bratru Suchomelovi, ale zdálo se jí, že mluví pravdu. Proč by se za něho vydával? Je tak slabý, že by ho mečem složila i ona. Nebude jí tedy nebezpečný, poskytne-li mu přístřeší a ještě pozorněji si ho vyslechne.

***

Suchomil se ukázal být skutečným manželovým bratrem. Znal detaily života, které jí Suchomel vyprávěl a které mohl znát jen on. Šlo o skutky, jimiž se člověk nechlubí, takže těžko by je někomu sděloval.
Vracel se ze Svaté země, kde zažil mnohé neuvěřitelně věci, leč Arabové získávají jedno město za druhým a když taktak přežil jednu ze srážek, pro křižáky opět prohranou, vzdal to a vydal se na cestu domů.
Zikmunda pro něj ale měla jiné zprávy. Prý zbohatl, žije v Konstantinopoli a je členem Bratrstva fylfotů. Co je tedy pravda a co lež?

Suchomil se dal do vyprávění. „Bratrstvo gammadion, alias fylfotů, aneb vyznavačů čtyřramenného kříže jsem poznal ve Svaté zemi. Jde vlastně o odpadlíky zdejších rytířských řádů. Za nějaké provinění byli vyloučeni, ale protože nic jiného než vraždit ve jménu víry neumí, sdružili se a vytvořili vražedné bratrstvo a za symbol si vybrali onen kříž. Ve Svaté zemi mají konkurenci v jiných rytířských řádech, a tak se přesouvají sem. Jednu základnu mají v Konstantinopoli, kde založili po vzoru Templářů komendu a mě ustanovili jejím správcem. Zavraždili jistého bohatého měšťana a jeho ženu donutili mě jednak krýt svým postavením a jednak vydat svůj majetek jejich potřebám. S tou ženou jsem nějaký čas žil, než jsem zjistil mnohé skutečnosti, opustil jsem Bratrstvo a od té doby jsem na cestě domů. Petr Klíč ze Zámkowitz, můj bývalý druh však byl rychlejší a mám strach, že bratra již živého neuvidím, pokud vůbec najdu jeho tělo.“
„Probůh, snad nemyslíš…?“vyjekla Zikmunda vyděšeně.
„Obávám se, že ano. Vylákali ho za mnou, ale nepotřebují ho. Chtějí majetek… pro komendu v Čechách. To oni jistojistě přepadli Stoh a když neuspěli tam, zkusí to jinde. Kdo se jim postaví do cesty, toho zabijí. Zabij, nebo sám budeš zabit, zní jejich heslo.“
„Ach, Suchomile, mám strach,“ objala ho Zikmunda pevně, že cítil hroty jejích prsou na své hrudi, cítil její vůni a držel v objetí její mladé třesoucí se tělo.
„To bude dobré. Budeme připraveni,“ konejšil ji a žena se odtáhla a zrudla. „Promiň mi moji slabost. Ano, budeme připraveni!“

***

„Ah… ah… skvěle to děláš… anoooo… tam,“ vzdychala Bětka s vyhrnutou suknici a vojákem mezi roztaženýma nohama, který jí vylizoval klín.
Přišla mu sem původně jen donést pivo, aby v horké letní noci netrpěl žízní, ale když jí po pár locích nabídl zlaťák za pošpásování, souhlasila.
Teď se činil a Bětka si to užívala. Prudký pronik ocasu do pochvy přijala slastně, jak již byla otevřená. Muž jí pomačkal a promnul přes košilku prsa a po sérii přírazů se do ní vysemenil a odpadl. Jen si natáhl nohavice, pak se svalil na podlahu a hlasitě se rozechrápal.
Bětka se ušklíbla, popadla lucernu, otevřela postranní branku a zamávala jí ven. Mihotavé světlo kmitalo sem a tam.

Za chvilku se u branky objevili muži. Jedním z nich byl Petr Klíč ze Zámkowitz.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se tiše.
„Celý hrad spí,“ odvětila Bětka.
„To je dobře. I ty budeš. Navěky,“ odtušil Petr a než to Bětce došlo, další z mužů jí do těla vrazil dýku. Byla okamžitě mrtvá. Tělo odtáhli stranou a dovnitř hradu vnikali další muži Bratrstva. Hrad musí obsadit, ne vypálit. Další muž zlikvidovat spícího strážného a Petr tiše rozděloval úkoly. Od Bětky věděl, jak celý hrad vypadá a předem připravil plán přepadení. Důležitá byla zbrojnice, místnost zbrojnošů a panský palác. Až poté čeledník. Děvečky se jen s křikem rozprchnou jak slepice a čeledíni neumí bojovat. Tyhle zlikvidují jako poslední.
Takový byl plán. Jaká ale byla skutečnost?

Obyvatelé byli připraveni a s tím útočníci nepočítali. Bětku s lucernou totiž spatřil zbrojnoš ulevující si venku a rychle vzburcoval ostatní. Vytušil hned nějakou nekalost.
Na loupeživou chásku se tak vyřítila početná skupina obránců. Hluk okamžitě přivolal i čeleď. Ta sice spala, ale každý při sobě měl nějaký ten cep, vidle, sekeru a hned se zapojili do nastalé bitky. Vždyť je pán Suchomil dennodenně cvičil. Ve tmě sice tak trochu bojovali všichni proti všem, ale útočníky se tak dařilo držet dál od panského domu s jejich pány.
Ven vyrazil i Suchomil s dvěma muži držící louče a oháněl se mečem jak byl zvyklý ze Svaté země a to jen v košili, bez kyrysu, helmice či štítu.

Petrovi se podařilo nepozorovaně proklouznout do paláce. Na schodech srazil jednu vyděšenou děvečku, až stanul v komnatě Zikmundy, která se právě rychle odívala.
Díky jasné noci potěšeně hleděl na její nahou hruď s pevně stojícími ňadry i celou štíhlou siluetu postavy.
„Ach Bože… co tu chcete!?“ vykřikla Zikmunda úlekem a překřížila ruce přes prsa.
„Netřeba se chránit. Až budeš mou kuběnou, nebudeš mít na sobě šaty po celý den,“ ušklíbl se Petr. „Než tě okusí moji muži, pošpásujem si nejdříve spolu,“ skočil po ní.

Žena vykřikla, ucukla, ale neměla šanci uniknout. Brzy se marně zmítala v jeho sevření a Petr ji vlekl a povalil na lože.
„Ne… ne… prosím… ne!“ bránila se žena, ale Petr jí hned vyhrnul spodní košili a hrubě prsty zajel do klína. Mezi ochlupením ucítil rýhu štěrbiny a vnikl mezi pysky.
„Och… to bolí!“ zasténala Zikmunda, jak byla stažená a suchá.
Jenže Petr zhanobil již tolik žen, že nepotřeboval mít v loži dívku poddajnou a připravenou. Vezme si, co chce a pak jí klidně podřízne hrdlo…
„Nech mě… nech… nee… nee!“ dál se ho Zikmunda snažila ze sebe odstrčit.
Viděla, jak si stahuje nohavice, cítila mezi stehny tvrdý úd a věděla, že se mu neubrání.

***

Suchomil bojoval jak lev a jeho bývalí druzi z Bratrstva padali jak mouchy. Převaha obránců byla větší, než čekali. Ta děvka s lucernou jim předala špatné zprávy! Žádná škoda, že je mrtvá.
Nakonec se vzdala trojice mužů. Dva unikli a ze zbytku byly mrtvoly. Padlých a raněných obránců bylo víc, ale hrad udrželi a to bylo nejdůležitější. Suchomil hledal tělo Petra Klíče, ale nikde ho neviděl. Napadlo ho jediné a rozběhl se do paláce.
Už na schodech poznal, kolik uhodilo. Mrtvola služky s probodnutým břichem byla výmluvným důkazem. Bral schody po dvou, aby doběhl včas.

***

Petr dosáhl svého. Značným úsilím se mu podařilo vklínit se mu a roztáhnout jí nohy a dostat svého ptáka do hnízda. Šlo to pomalu, za ženina bolestného sténání, když vtom strnul. Na zádech pocítil bodnutí.
„Okamžitě slez, nebo ho do tebe zarazím celý,“ zazněl přísný hlas.
Petr ho poznal hned. Suchomil, no jistě, určitě je to on! Vstal ze ženy, která si okamžitě překryla nahé tělo zbytky šatů a dala se do pláče. Natahoval si nohavice a pak se otočil.
„No což. Taky sis přišel pro sladkou odměnu? Pozdě zdá se… už jsem ji okusil,“ ušklíbl se Petr. „Co uděláš? Probodneš mě? Jak vidno, prohrál jsem. Jinak bys tu nebyl…“
„Nezabiju bezbranného, jako to děláš ty. Vyzvu tě na souboj. Před tvými zajatými druhy. Ty pak pověsíme,“ děl Suchomil ponuře stále s mečem v bojovém postoji.
„Nebuď směšný. Neporazíš mě. Nikdy. Dnes sice zemřu, ale do pekla půjdeš se mnou. A skloň ten meč. Nebudu se s tebou prát. Škoda, žes nepřišel déle. Možná by tu po mě zbyla aspoň nějaká památka. Nu, nečekal jsem, že tě ještě někdy spatřím,“ děl Petr s klidem. Nikdy nedával najevo emoce.

„Co se stalo s mým mužem?“ pípla z lože Zikmunda.
„Á… ten hubenej křivozub… he, he… jsme ho pojmenovali, než mu Percht uťal hlavu. Byla to čistá rána, ani nemrkl. Jestli ho chcete vidět, tak „u bílého mezníku“ se tam prý říká, tak vlevo cesty je taková úžlabina. Ale co tu tak stojíme? Jdeme,“ rázně vyšel ani na Zikmundu nepohlédl.

***

Petr Klíč ze Zámkowitz se choval arogantně po celou dobu. Suchomila a ostatní přehlížel a byl si jist svým vítězstvím. Ano, poté ho stejně popraví, ale alespoň odpraví svého bývalého druha. Z Bratrstva se neodchází, to věděl a přesto tak učinil. Teď za to zaplatí. A Bratrstvo? To přežije. Petr a ostatní nejsou jediný. V Byzanci jich zůstalo dost a tak jako on i ostatní se přesunou do Evropy, usídlí se tam a pozvednou kříž k jeho věčné slávě. Možná tu jednou vybudují i tisíciletou říši.

Souboj dvou rytířů proběhl následovně. Ukázalo se, že Petr je opravdu spíše lapkou, než zkušeným válečníkem, jímž byl Suchomil. Ač oba zdatní šermíři, převaha byla patrná a stále jasnější. Nebylo jasné, zda si to Petr uvědomoval, ale činil chyby, v boji umdléval a nakonec padl s bodnou ranou v břiše, kdy bolestí zkroucený na zemi naposled vydechl. Suchomil ležel opodál, zraněn na noze.

Ujala se ho samotná Zikmunda, která souboj sledovala z okna a vydala hned jasné rozkazy. Zajatce zavřít do šatlavy, mrtvoly odklidit, vlastní padlé důstojně pochovat a uvařit pro všechny kotel polévky. Nešťastná Bětka, která zradila vlastní lid, skončila v hromadné jámě s útočníky. Nikdo s ní neměl soucit.

***

Suchomil se zotavoval. Rána se hojila dobře a obskakování služebných i Zikmundy si užíval. Až ho začaly napadal jinačejší choutky. Bylo teplo, on jen lehce oděn, dívky s uvolněnými tkanicemi košilek a plátěnými suknicemi taky zdály se přitažlivějšími a erekce mu zafungovala v nejméně vhodné chvíli, když mu mladinká černobrvá sklepnice donesla na stůl víno. Její svěžest ho vzrušila, čehož si všimla, když položila džbánek na stůl a pánovi se poklonila.

Při pohledu na pozvednuté mužství pod košilí zrudla a měla se k odchodu, když ji Suchomil zastavil. „Stůj. Nalej víno a sama ochutnej.“
Dívka se zarazila. „Bojíte se otravy, pane? Zde nic takového nehrozí. Ale je-li to vaším přáním, prosím,“ a bez rozpaků tak učinila.
„Promiň, ale mnoho let jsem žil v místech, kde nešlo věřit ani blízkému příteli a jed byl oblíbeným prostředkem řešení problémů. Jsem zkrátka nedůvěřivý,“ řekl už laskavějším tónem. Dívka mlčela, jen stále pomrkávala na neutuchající erekci, srdce jí bušilo, nevěděla co má dělat? Stojí tu, pán si snad chce povídat? Nebo něco jiného?

„Pojď blíž a natřepej mi podhlavník, abych se mohl posadit… tááák… Jak příjemně voníš po heřmánku…“
Dívka skloněná nad ním, cítila, jak ji hladí po noze a stoupá od lýtek nahoru.
„Ach… pane, co to děláte? To není má práce!“ postavila se, ale chytl ji za ruku.
„Jak ti říkají?“
„Madla,“ odtušila bez zájmu. „Opravdu už musím jít.“
„Nemusíš. Viděl jsem, kam směřují tvé pohledy. Bohužel, tvoje přítomnost nepomáhá k uvolnění, spíše naopak. A nebo se uvolníme spolu… víš jak to myslím?“
„Vím, ale já… nemohu… někoho vám zavolám,“ snažila se ze situace vymanit, ale to už na loži seděla a pomalu si lehala, jak ji tlačil k sobě. Pánovi se nedá odmlouvat.

„Prosím, pane, já ještě nepoznala muže,“ pípla dívka jak vyplašené ptáče. „Buďte, prosím, hodný…“
„Budu,“ přitakal Suchomil a začal ji svlékat.
Nahá Madla byla ještě krásnější než oblečená. Měla krásná kulatá pevná prsa, plnější postavu, oválný obličej posetý drobnými pihami, které jí dodávaly vzezření jakési dětské nevinnosti i když dítětem už nebyla. Dlouhé tmavé vlasy měla sčesané do dvou copů.

Nijak nespolupracovala, když ji Suchomil něžně líbal po celém těle a nezastavil se ani u klína, kde ji donutil roztáhnout nohy a jazykem ji začal lízat přímo… tam!
„Oáááách… achhh,“ vzdychala dívka, když cítila dotyky na vzrušivých místech a uvolňovala šťávy, které hbitě slízával a přinášel jí tak výboje rozkoše a tak další příliv šťáv. Při laskání na jistém místě ji tělo přestalo poslouchat a vybuchla na vlnách nebeské rozkoše, v silné a neskutečné slasti. Z lůna jí vytryskl doslova proud šťáv, který mu zkropil tvář. Dívka byla otevřená a připravena na své „poprvé.“

Suchomil nasadil ptáka na štěrbinu a pomalu do ní vstupoval. Šlo to snadno, dokud nezačala sykat bolestí. Nezbylo než prudce a tvrdě přirazit a udělat z ní ženu, což se za jejího bolestného vzlyku se i stalo. Rytmickými pohyby v ní jezdil, užíval si silné sevření panenské pochvy, než to na něj přišlo a vše do ní vypustil. Byl hotov, odbaven a uvolněn. Ocas mu změkl a byl mokrý od šťáv se stopami krve. I Madla měla klín poněkud nečistý.
„Takto asi vypadá lože po styku novomanželů,“ podotkl Suchomil a usmál se. „Ovšem jen pokud je žena pannou, že ano?“

Majda se zatvářila nakysle. Uvědomila si, že už pannou není a nebude a bude-li na tom jednou její snoubenec trvat, tak se vlastně nikdy nevdá. A že svou nevinnost odevzdala pánovi asi nebude vhodnou výmluvou.

***

Zároveň s plným uzdravením se Suchomil vrhl na uspořádání majetku s bratrovou ženou Zikmundou. Pergamen s vlastním podpisem o scelení majetku pod správu Suchomela označil za falzum a trval na nové dohodě. Zikmunda souhlasila. Měla vdovský smutek a chtěla to mít všechno za sebou.
Před pár dny totiž na hrad přivezli tělo Suchomela i s odťatou hlavou… no, nebyl to hezký pohled a Zikmunda si uvědomila, že přese všechno, byl to její manžel, ctila ho a svým způsobem měla ráda.
„Navrhuji toto. Jakožto poslední příslušník rodu Jiskrů ze Stohu požaduji vlastní panství. Na majetek zemřelého bratra nevznáším žádný nárok, stejně jako ty nevznášíš nárok na panství mých zemřelých rodičů. To si ponechám i se svým dílem, jenž mi dle rodových práv náleží,“ řekl Suchomil a Zikmunda jen broukla.
„Máš víc a Suchomel byl tvůj starší bratr. Na to bys neměl zapomínat.“
„Chceš se hádat o pár vesnic?“ opáčil Suchomil překvapeně. „Prosím. Jsem ochotný se o tom dohodnout. Ovšem… ehm… myslel jsem to celé jinak. Pravda, vzpomínka na bratra je ještě živá a ty máš právo na svůj smutek, ale nemyslím si, že bychom měli lkát a smutnit celé týdny a měsíce. Jsi mladá a… ee… potřebná lásky a já se zde před tebou skláním a žádám o ruku. Budu tě milovat a ctít, tak jako můj bratr Suchomel.“

Suchomil poklekl před Zikmundou na koleno a sklonil hlavu po rytířském způsobu, kdy se muž klaní urozené ženě.
Zikmunda se zajíkla. V noci často přemítala, co bude dál. Sama nezůstane, to je hloupost, ale na Suchomila nepomyslela. Tedy… nemyslela si, že on by chtěl ji. Což o to, je mladší, hezčí i světa znalejší než Suchomel, ale jinak ho prakticky nezná.

„Tvá nabídka mě zaskočila. Nejsem na odpověď připravena. Můžete to prozatím odložit? Smíš se mi dvořit, být mi nablízku, já tě v zásadě neodmítám, ale nyní se cítím slabá na závaznou odpověď,“ vyřkla nakonec a k její úlevě to Suchomil přijal. Bylo ještě opravdu brzo na nový vztah. Majetek zůstal rozdělen dle ústní dohody, ale nebylo to sepsáno a vloženo do zemských desek. I to mělo svůj čas.

Suchomil stejně zůstal na Valtštejně a převzal roli pána hradu, ač majitelkou tu byla Zikmunda. Ta mu všem nebránila v této činnosti a sama dělala jen to, co dřív.

***

Oba mladé lidi to táhlo k sobě, ač navenek se tak nechovali. Byli k sobě zdvořilí, leč s jistým odstupem. V loži byli sami. Tedy ne tak Suchomil. Ten plenil klíny hradních děveček, jen Zikmunda si musela vypomoci jaksi sama, což jí poradila ve vsi porodní bába, u které byla se pozeptat a poradit, jak s úspěchem obtěžkat. Že zrovna nemá s kým, zamlčela, ale i tak jí bába poradila, jak dosáhnout uspokojení i bez mužského údu. Klín je prý nutno stále udržovat připravený přijmout mužské sémě a i když leží sama, měla by se věnovati tělesnému uspokojení a hned jí poradila jak.

V noci si tak Zikmunda třela klín rukou, prsty si zasouvala dovnitř a našla si i místa, kde jí to nejvíce činilo slast. To ji pak zalila nebeská rozkoš, hlasitě vzdychala slastí a tekly z ní proudy šťáv. A jednou se přistihla, že při vyvrcholení myslí na Suchomila. A to rozhodlo, že jejich (ne)vztah posune dál.

***

Uspořádala malou hostinu na níž Suchomilovi sdělila, že jeho nabídku, pokud stále platí, přijímá. Stane se jeho ženou a dá-li Bůh, rod Jiskrů nevymře po meči.
Suchomil byl příjemně zaskočen, posléze nadšený a dohodu hned stvrdili polibkem, který se ovšem poněkud změnil ve vášnivé líbání. Tohle již bylo na pováženou!

Zikmunda se vymanila z objetí, přešla ke dveřím, jež zajistila závorou, aby do místnosti nikdo nemohl vstoupit a vrátila se k milostné hře.
To se již vzájemně začali svlékat, až žena skončila na zádech na stole, jenže Suchomil ji nezačal šukat, nýbrž se sklonil hlavou k jejímu klínu a začal ji tam lízat.
„Ach ano… ano,“ začala Zikmunda sténat a vzdychat. Suchomil cílil přesně na vzrušivá místa a odměnou mu byl výstřik šťáv přímo do obličeje. Okamžitě je slízával, čímž ovšem zvyšoval její rozkoš a opětovný výron šťávy.

Když se nabažil klína, postavil se a zaměřil se na její skvostné plné prsy. Laskal je, hladil, mnul i mačkal dle ženiných vzdechů a pak nasadil svůj ocas na rozevřenou štěrbinu.
„Ohhh… oooh… anoooo,“ vzdychla Zikmunda nad pronikem. Ocas do ní vnikl celý až po kořen a pak v ní rozjel rytmickými přírazy. Zvedl jí roztažené nohy, zapřel si je o ramena, přirážel a fascinovaně hleděl na do rytmu se pohupující prsa a slastí staženou tvář.
Tato poloha mu připadala, jak když někde v zaplivaném šenku na stole ojíždí špinavou děvku. Znal to. Za ta léta válčení viděl a prožil ledasco. Třeba trh s otrokyněmi, kde nejdražší byly bílé ženy, ale za nevelký poplatek sis je mohl „vyzkoušet“. Teď ale prcal Zikmundu a ne žádnou špindíru a vrátil se do reality. A ve chvíli, kdy žena s hlasitým výkřikem vyvrcholila, zrychlil přírazy a pak do ní natlakoval veškeré zásoby semene.

„Bože, co jsme to provedli?“ zrozpačitěla Zikmunda a chvatně sbírala ze země šaty.
Suchomil podotkl, že nic špatného a že má chuť pokračovat v jejím loži. Žena zrudla a špitla, že ona také… A tak se i stalo.
V komnatě pak byla tvrdě ošoustána v psí poloze, jak byl Suchomil uvyklý z prcání děvek a žen nepřítele. Po dobytí měst vždy ulice ovládla armáda a běda všem, bojujícím i civilistům jakékoliv víry. Prý si to Bůh přebere, tvrdilo se, když rubali těla a plenili domy měšťanů.

Zikmunda kňučela, když cítila jeho pták hluboko v sobě, ale jelikož ho neměl jako Suchomel, bylo to pro ni o hodně příjemnější. Sevření prsou jeho dlaní bylo také slastným prožitkem, plácání zadečku též a pak ty drsné přírazy „plesk… plesk… plesk“… Přímo nebeská rozkoš.
A to ještě nevěděl, že ho později oblaží sáním údu pusou a to teprve něco zažije.

***

Blížila se noc, když do hradního sklepení sešla postava s tváří zakrytou kápí.
Dole čadilo pár loučí a na shnilé slámě leželi tři zajatci.
„Este sista met cluvio,“ promluvila postava a muži udiveně vzhlédli.
„Tys náš? Z Bratrstva?“
„Kde najdu bratra Dětřicha? Měl by být z Byzance zpátky v Čechách,“ řekl zakuklenec.

„Kdo jsi?“ naléhali vězni, muž si sejmul kápi a muži vytřeštěně hleděli na Suchomila!
„Ty? Jsi zrádce! Zabil jsi Petra a ostatní bratry!“ zalomcoval vztekle mřížemi jeden z mužů. „Dostat se ven, tak ti zakroutím krkem!“
„Ano. Tohle přesně dělal Petr i vy ostatní. Stali jste se obyčejnými lapky. Místo abyste komendu vybudovali bez prolití krve nevinných, zabíjíte, vraždíte, smilníte a co z toho? Komendu máte? Nemáte. A co příkaz velmistra, he? Ten už vám nic neříká? Musel jsem být v utajení, ale Petra mi líto není. Tak co? Kde je Dětřich? Nebo chcete okusit mučidla?“
„Bratr Dětřich zůstal na jihu. Buduje tam hrad Waisestein. V okolí mají své komendy templáři, tak asi proto staví hrad. Více nevíme,“ mluvil za všechny jeden muž.
„Za tu zprávu vám dopřeju milosrdnou smrt. Ač nejste urozeného stavu, nechám vás stít,“ řekl Suchomil a odešel. Muži mlčeli. Věděli, že popravě neujdou a tohle byla alespoň bezbolestná smrt.