Bratrstvo smrti 01 🇨🇿

Zikmunda z Baníkova měla vše, jak kázal mrav. Plnou postavu, prsa, široké boky… a samozřejmě dobrý původ. Její otec vladyka Slavoj sice nenabízel kdovíjaké věno, ale byl znám jako neohrožený válečník, takže mít ho za příbuzného a ne za soupeře byla jasná výhra.

Nápadník, nebo řekněme spíše vybraný ženich, Suchomel Jiskra ze Stohu, byl urozenějšího původu a jako rytíř sice stál výše, ale s majetkem to nebylo nijak valné. Zdědil sice po matce hrádek Valtstein a nevelké panství, ale hospodařit neuměl a dříve než by majetek rozfofroval do posledního groše, rozhodl se ho otec Vniboj oženit. Se Slavojem si plácli, neboť s jeho pomocí by se dal majetek zase rozhojnit. Stačí pár válečných výprav… ale to je předčasné. Nevěsta tedy byla, ženich také, tak co dál otálet? A že se nikdy neviděli? Koho to zajímá…

***

Zatímco dvacetiletá dívka měla příjemnou tvář, její o pět let starší manžel moc pohlednosti nepobral. Byl nepřirozeně hubený, až vyzáblý, měl křivé zuby, rozpláclý nos a navzdory věku už mu ustupovaly vlasy a dala se čekat předčasná plešatost.
Zikmunda se vůči ženichovi netajila nechutí, ale musela se smířit s osudem a snažila se být k němu příjemná. Suchomel naštěstí byl hovorný i vtipný a na rozdíl od některých vrstevníků i chytrý. Tím dívce významně zaimponoval. Přesto k němu cítila spíše odpor a děsila se manželského lože jako čert kříže.

Suchomel si možná byl vědom své nepřitažlivosti a na dívku nijak nenaléhal, nijak ji nenadbíhal a o samotě s ní trávil chvíle ve vší počestnosti. Uznával, že manželský svazek za ně rozhodli rodiče, ale dodával, že věří, že k sobě časem naleznou cestu porozumění.

***

Oddáni byli na Baníkově, kde se dle dobových zvyklostí všichni zpili jak zvěř. Muži i ženy. S nastalou večerní temnotou se pak ze všech koutů ozývaly kvílivé zvuky souložících párů, urozených, neurozených i různě pomíchaných. Matka ženicha, Hermína, kupříkladu s vyhrnutými šaty prožívala bouřlivý orgasmus pod přírazy ocasu čeledína Matěje, zatímco její manžel Vniboj souložil s děvečkou Majdou, vyznačující se obřími prsy. Tato dívka byla na Baníkově favoritkou samotného vladyky Slavoje, ale ten zcela opilý chrápal s hlavou na stole, zato vedle sedící jeho žena Kunhuta měla vyhnuté šaty nad kolena a ruku faráře Joachima na stehně.

Střízlivá Zikmunda plaše sledovala celé to dějství a s povděkem přijala doprovod Suchomela do komnaty. Věděla sice, co ji čeká, ale s tím už se předem v hlavě vyrovnala.
V komnatě si rychle odložila a jen ve spodničce vklouzla do lože. S napětím sledovala manžela, zápasícího s opaskem, zapínáním kazajky, košile… až si svlékl nohavice a co spatřila mezi jeho nohama, ji přivedlo k výkřiku hrůzy a mdlobám.
Když se probrala, Suchomel jí rejdil rukama i obličejem po těle a užíval si jejích vnad, pomlaskával a funěl.

„Ach… jsi tak… obdařen,“ pípla Zikmunda bázlivě.
„Budu něžný,“ broukl muž, rovnal si ji a rukama jí roztáhl nohy.
Dívka se tam obávala byť jen pohlédnout, cítila jeho prsty v klíně, pak tlak, bolest, zatmělo se jí před očima a opět omdlela.

Suchomel zíral na ocas, sotva v ní zasunutý žaludem a ženu v mdlobách. Nebyl ale takovým neurvalcem, aby využil její bezbrannosti a zbavil ji panenství… spíše odešel uvolnit přetlak jinam. Jenže s kým? V Baníkově se nevyznal, kde kdo spí. Hledal čeledník, kde určitě narazí na nějakou děvečku, ale místo toho narazil na tchyni Kunhutu, plakávající u studny.

„Což se vám stalo?“ zeptal se s účastí.
Kunhuta zvedla uslzený obličej. „Otec Joachim… svedl mne… odvedl do maštale… a tam… místo aby mě potěšil… začal mě kárat z hříšných myšlenek, chtíče, mluvil o věčném zatracení a potřeby spasení… nedalo se to poslouchat. Praštila jsem ho dřevem do hlavy a asi zabila… dobrý Bože, odpusť mi to,“ propukla opět v pláč.

Suchomel ihned běžel do maštale, kde seznal, že kněz je naživu, tře si bouli na hlavě a hlavně si asi nic nepamatuje. Seznámil s tím Kunhutu, odvedl ji do její komnaty a v loži pak vykonal to, co měl té noci dělat se svou manželkou.
Kunhuta, zralá a zkušená žena, neměla z jeho výbavy takovou hrůzu a přes počáteční bolest pak zažívala silnou rozkoš a slast a vyvrcholení byly přímo bouřlivé. Suchomel měl tytéž pocity, protože pronikat do ženy tvrdě v celé své velikosti, zažíval jen málokdy. Ženy se mu spíše bránily, vnikal do nich opatrně a trvalo dlouho, než mu přivykly a mohl do nich zajet až po kořen. To zralá milostnice Kunhuta se mu otevřela hned. A její velké prsy ho též plně uspokojily.
Co ale dál? On je jejím zetěm a má oblažovat její dceru, ne ji. Věděli to oba, nahlas to nevyslovil nikdo.

***

Zikmunda si svoji první noc odbyla později, po matčině důkladné instruktáži. Ta samozřejmě nepřiznala svůj poklesek, ale otevřeně hovořila se svojí dcerou o mužské chloubě, která někdy bývá… ehm… nadměrná, což ovšem neznamená, že žena musí při styku trpět. Jen se této situaci musí přizpůsobit.

Když se tedy manželé opět setkali v loži, Zikmunda zrudla a špitla.
„Můžeš, prosím, mi nejprve pomoci uvolnit se… tam dole… abys do mě snáze vstoupil?“
Suchomel zprvu nechápal, co po něm vlastně chce, ale naštěstí se dovtípil a sklonil hlavu k jejímu chlupatému klínu.
Překvapilo ho, jak je ženský klín pro něj přitažlivý svou vůní i chutí, když zkusmo olízl plátky vystupujících závojíčků. Protože Zikmunda hlasitě vzdychla, pokračoval dál, dívka uvolňovala další šťávy a celá se mu jakoby otevírala a rozevírala. Suchomel šťávu s chutí slízával a v dalším laskání se orientoval podle jejích milostných vzdechů.
Jeho kyj mu pevně stál, a tak po čase na ni nalehl a zatlačil žalud mezi pysky. Zikmunda držela, sice bolestně sténala, ale šlo to snadněji než poprvé. Ztrátu panenství dala najevo výkřikem „Ach Bože,“ a ocas se již snadněji zabořil do pochvy, která se mu pomalu otevírala a roztahovala. Rozhodně to nebyl příjemný zážitek, ale muselo to tak být. Suchomel se do ní vysemenil a jakmile opustil její lůno, nastala pro ni velká úleva.

Chvíli se s ní ještě líbal, pak vstal a odešel. Svoji manželskou roli splnil a svazek byl nyní plnohodnotně konzumován.

***

Manžele přesídlili na Valtstein, který počeštili na Valtštejn. Přestože móda německých názvů v království přetrvávala, žili hluboko v Čechách a s němčinou příliš do styku nepřicházeli a listy jim psali a předčítali písaři, ať už byli psány jakkoliv.

Ze Zikmundy se stala hradní paní, k ruce měla čeleď a kromě hospodářství se starala i o zásoby a žili si celkem spokojeně životem drobné šlechty. O nějaké lásce si mohl nechat zdát, ale respektovali se a spali spolu pravidelně, aby Zikmunda co nejdříve otěhotněla. V loži to jakž takž klapalo, jen jeho obří úd ji stále dělal potíže přijmout a manžela tak plně uspokojit. Poznala, že není-li v ní zanořený celý, nedojde potřebného uvolnění a spokojenosti, což je jako manželka, povinna mu poskytnout. Celou situaci probrala se svojí komornou a jedné noci manžela překvapila, když jeho úd obemkla rukama a posléze se ho snažila vpravit do úst! Olizovala nalitou hlavici žaludu, pokoušela se ho sát a ruka jí kmitala po tuhém kůlu sem a tam. Slastný uvolňující výstřik se nakonec dostavil a ač Zikmundu bolela čelist, poskytovala mu tuto útěchu při každé jeho návštěvě v jejím loži.

***

Bětka, oděná v nové červené suknici a s košíkem v ruce se vracela lesem z vesnice na hrad. Suknici si pořídila za ušetřené peníze ze služby, zbytek jí vydala paní Zikmunda na nákup. Liška jim vyplenila kurník, došli jim vajíčka a taky potřebovali máslo… zkrátka Bětku vyslala na trh.

Cesta lesem byla kratší, ale ona se nebála. Povídačkám o dívce v červené suknici a vlku, co ji napadl, nevěřila, stejně jako v tajemné a strašidelné lesní bytosti. A ty, pokud opravdu jsou, tak straší v noci a ne v jasný slunečný den. Spíše se obávala lesního nebo hajného.
Tito lesní panáčkové byli velice úlisní ve snaze holku vždycky zahnat do kouta a dostat ji na záda do mechu. A běda, potkali-li ji s nůší a srpem. Hned začali, že jde jistě vyžínat, kde se nesmí a bla, bla, bla… A co má ubohá děvečka dělat? Raději vyhrne suknici, jen aby už to měla za sebou. Dnes nesla košík a nemělo by ji nic z toho hrozit.

Pak potkala starou Divišku, která se s nůší hrnula na palouk, kde rostla hustá šťavnatá tráva. Pochopitelně ta se vyžínat nesměla, ale žena jen máchala bojovně srpem, ať si na ní někdo něco zkusí. Bětka se musela smát. Zvedání suknice Divišce nehrozilo, bylo jí přece jen už čtyřicet let a sama byla zvědava, co by si na chudé chalupnici vzali…

Pokračovala dál a velmi se ulekla, když ji náhle obkroužilo několik jezdců na koních. Byli dobře oblečeni, nebyli to tedy žádní lapkové, ale i urození rytíři jsou muži a mužům jde vždy jen o to jedno. O tom věděla dost.
Jeden z mužů třímal praporec s prapodivným křížem a vida dívčin udivený pohled, řekl: „To je gammadion, nebo též fylfot, znak našeho Bratrstva. Hledáme dvorec Valtstein, ale sjeli jsme z cesty. Odkud jsi ty?“ mluvil sice česky, ale s patrným přízvukem.
„Sloužím tam,“ odpověděla Bětka. „Už to není daleko, ukážu vám cestu. Áááá… co děláte?“ vyjekla, když ji zezadu jeden z mužů popadl a vysadil k sobě do sedla.
„Tys nějaký lekavá lasice. Pojedeš s námi. Abys ušetřila své hezké nožky,“ pousmál se, protože jak se Bětka na koni usadila obkročmo, suknice se jí vyhrnula hodně vysoko. Muž ji zezadu jen přidržoval, ale neopomenul, jakoby mimoděk a náhodou se otřít o její vyvinutou hruď. Bětka neprotestovala. Byla zcela v jeho moci.

Koně se dali do klusu a muž se představil. „Jsem Petr Klíč ze Zámkowitz. Vracíme se ze Svaté země a vezu pro urozeného pána Jiskru ze Stohu zprávu od bratra.“
„Ach, vy jste viděl místo Kristova zrození? To musí být krása,“ roztála Bětka.
„No… je to pěkný pohled,“ zalhal muž. Ze Svaté země si vezl úplně jiné vzpomínky a ty rozhodně nebyly svaté. Dál však dívku mystifikoval popisem krás Předního Východu a cesta jim příjemně uběhla.

Stráž v bráně jim však přehradila cestu. Tucet ozbrojených jezdců s neznámým praporcem mohlo znamenat všelicos. Bětka zatím sesedla a řekla jim, kdo ti jezdci jsou a co hledají.
„Musíme se zeptat naší urozené paní,“ odvětil strážný, Bětka kývla a za chvíli ji přivedla sebou.
To již i Petr sesedl, Zikmundě vysekl rytířskou poklonu, pak spolu tiše hovořili, načež Zikmunda kývla a vpustila je do hradu.
Bětka zmizela v kuchyni, Petr šel se Zikmundou do paláce a jezdci se usadili v hradním šenku. Měli u sebe prapodivné mince, ovšem z pravého zlata a zlato platí všude ve světe.

***

„Můj urozený manžel je mimo hrad. Vrátí se snad pozítří. Chcete-li na něj počkat, naše skromná domácnost je vám k službám,“ děla Zikmunda u večeře.
„Nemáme jiný účel cesty, než tento,“ odvětil Petr. „Zpráva od bratra Suchomila…“
„Suchomila? Můj manžel se jmenuje Suchomel… toť takřka shoda,“ byla žena překvapena.
„Ano. Vím o tom. Suchomil mi to vyprávěl, že jejich nedůvtipný otec zvolil tato jména i přes protesty jejich matky,“ kývl Petr. „Nuže, tato zpráva je důvěrná, ale znám obsah, neboť jsem byl přítomen při jejím sepisování.“
„Vidíte a já dodnes netuším, že Suchomel má bratra. Nikdy o něm nemluvil,“ zamýšlela se Zikmunda. „Proč asi?“
„Suchomil přijal kříž před deseti lety. Byl to mladík s chmýřím ve tváři, ale již tehdy zdatný bojovník. Ve Svaté zemi si vydobyl slávu a v poslední době se domohl i značného majetku. Leč nemůže se vrátit. To bohatství nelze nikam přenášet, či proměnit na hotové zlato. Proto ve svém dopise žádá bratra o scelení vašeho panství s jeho podílem, ale i o návštěvu Konstantinopole. Tam nyní žije,“ pravil Petr.
„A on je členem vašeho… ehm… spolku?“
„Říkejme raději bratrstvo. Je i není. V této době nastoupil cestu usmíření a v Konstantinopoli je správcem naší komendy. Jsme bratrstvo víry jako jiné řády, ale Templáři, Johanité a Řád německých rytířů jsou našimi protivníky. Je složité vám to vysvětlovat, urozená paní. Půjdu se pomodlit a spát. Mám za sebou dlouhou cestu,“ dopil Petr pohár vína a Zikmunda ho svěřila do rukou služebné.

Jestli služka čekala, že ji rytíř požádá o potěšení v loži, měla smůlu.
„Budete si, urozený pane, ještě něco přát?“ usmívala se sladce a vyzývavě zároveň, ale Petr ji odmítl. Dívka uraženě pohodila hlavou a odešla.

O nějakou chvíli později se na schodech objevila Bětka. Na dveře komnaty třikrát zaklepala rychle a sebou a po krátké pauze ještě jednou. Tento signál jí sdělil jeden z mužů, co nocovali v čeledníku, který ji vyhledal a řekl, že ji večer očekává jeho pán.
Bětka tušila, že nepůjde o odbornou disputaci a budou se věnovat příjemnějším činnostem. Nečisté dny měla naštěstí před týdnem, takže muže mohla plně potěšit a ještě vydělat pár zlatek.

***

„Jen dále,“ ozvalo se a Bětka za sebou dveře uzavřela na závoru. Pak se na muže usmála a začala si rozvazovat tkanici suknice.
„Zadrž!“ k jejímu údivu ji muž zarazil. „Ty snad nevíš, proč jsi tu?“
„Přece… ehm… kvůli potěšení… proč jinak byste si mě zval?“ nechápala Bětka.
„Jsi pěkné děvče,“ souhlasil Petr. „A já věřím, žes i chytrá.“

Bětka znejistěla. Její život byl jednoduchý a myslet v něm nebylo třeba. Dělala, co jí kdo řekl. Takový je úděl poddaných.
„Jak dlouho tu sloužíš?“ zazněla otázka.
„Tolik,“ řekla Bětka po chvíli a natáhla ruku s roztaženými prsty. Neuměla počítat.
„Otec zemřel a maminka nás nemohla uživit. Mám ještě sestry. Odešla jsem do služby na Stoh a když se pán Suchomel odstěhoval sem, vzal sebou čeleď. Co vydělám, posílám domů. Pokorně vás prosím, zda mi po… ee… vykonání ležení… dáte dva zlaťáky?“ špitla.
„Dám ti tohle,“ sáhl Petr pod plášť a vytáhl naditý měšec. „Ne, za co ty myslíš, ale za informace.“
„Co je to?“ to slovo slyšela Bětka poprvé v životě.
„Já se budu ptát a ty budeš odpovídat. Na všechno, rozumíš? A pravdu! Nic nezatajíš! Neboj se, nechci nic, co by bylo proti tvým pánům. Nebudeš je zrazovat.“

S tím se Bětka spokojila a celou hodinu Petrovi odpovídala na otázky a pod suknicí si pak odnášela ukrytý měšec naditý zlatými denáry. Hotový poklad.

***

Oproti paláci v čeledníku bylo živo. Čeledíni se servali s muži Bratrstva o děvečky. Dívky považovali za své a ne, aby roztahovaly nohy nějakým cizákům. Jenže cizáci měli peníze a ty rozhodovaly, kdo s kým a kam půjde. A holky šly za zlatem. Navíc muži se prát uměli a nejeden čeledín si třel rozbitý nos a pochroumanou čelist. Situace se nakonec uklidnila, když jeden z již uspokojených mužů je pozval do hradního šenku. Pečené maso a pivo čeledínům utlumilo vášně. Postupně přicházeli další ukojení muži a krčmář té noci měl nevídaný výdělek a zcela vyjedený a vypitý podnik.
Zato holky makaly až do rána a měly z toho bolavé klíny a otlačené prsy… ale za ty zlaťáky to stálo.

***

Zikmunda měla neklidnou noc a nikdy se netěšila na návrat manžela tolik jako nyní. Zjevení bratra, podivné Bratrstvo… to vše ji zneklidňovalo a necítila se v bezpečí. Vždyť ti muži by hravě přemohli početně slabší posádku, ji zabili, ale ještě předtím by ji třeba… hrůza pomyslet.

A ráno bylo ještě bezútěšnější.
Čeledíni si lízali utržené rány, děvečky se ploužily a pajdaly jak kachny, šenkýř lamentoval nad poničeným šenkem, jen muži Bratrstva se tvářili spokojeně.
Zikmunda pohlédla do spíže a shledala málo jídla pro takovou návštěvu, ale Petr ji ujistil, že jsou zvyklí se o sebe postarat sami.
A skutečně. Vyslaná čtveřice mužů se vrátila s ulovenou srnou, ještě teplým čerstvě upečeným chlebem a měchy naplněnými (trochu trpkým) vínem. Bůh ví, kde k tomu přišli, ale snad nikomu neublížili a vše poctivě zaplatili.

Podvečerní návrat manžela Zikmunda přivítala s nadšením, až sama musela svou nelíčenou radost krotit. Suchomel s Petrem měl soukromé jednání, na jehož konci si k sobě přizvali děvečky Bětku a Elišku.
Co se tam dělo, lze si jen domýšlet, ale Suchomel ještě téže noci navštívil v loži svou ženu a dle jejích hlasitých vzdechů a sténání měl zřejmě dost sil i na její uspokojení. Tentokrát vynechal předehru a mazlení a manželku v přeneseném významu, prakticky znásilnil.
Vrazil do ní svůj kyj tvrdě až po kořen a mocnými přírazy se na ní uspokojil. Ještě, že Zikmunda uvolnila velké množství šťáv, že „znásilnění“ nebylo suché a bolestivé ač samotný sochor jí lůno brázdil opravdu drsně. A Zikmunda se bránit nemohla, maje roztažené ruce držené za zápěstí a její vypnutou hruď a tvrdé bradavky prsou tak Suchomel mohl olizovat a laskat jazykem. Bylo to báječné a i přes ženinu poddanost a bezbrannost, plné rozkoše.

Jak již bylo řečeno, Zikmunda svému muže nemilovala, ale styk s ním se naučila si užívat a slastně prožívat. A také doufala v brzké obtěžkání, jak se na vdanou ženu sluší a patří.

***

Druhého dne se ve stáji ke svému pánu přikradl Pokrata, voják z hradní posádky.
„Pane. Šilhavý Matouš si všiml jednoho z těch co přijeli… z toho Bratrstva. Dá prý ruku do ohně, že už toho chlapa viděl. Snad někde ve městě mezi chycenými lapky.“
„Pokud ty lapky chytli, tak je asi i popravili, nemyslíš?“ podotkl Suchomel.
„Třeba uprchl, to se stává,“ pokrčil rameny Pokrata. „Říkám jen, co tvrdí Matouš.“
„Tak až si vzpomene na všechno, ať za mnou zajde,“ rozhodl Suchomel, ale klíček pochybností v něm přece jen uvízl.

Jinak vše vypadalo opravdově. Třeba pergamen s bratrovým podpisem. Suchomil psát neuměl, ale naučil se alespoň svůj podpis s nezaměnitelně zakrouceným písmenem S. Otisk pečetě také souhlasil. Na dotaz, proč bratr nekontaktoval i rodiče mu Petr odpověděl, že Suchomil jedná s ním, jako správcem majetku, jímž byl Suchomel pověřen ještě za jeho přítomnosti, ale bližší detaily nezná.

„Má teď spoustu starostí s nabytým majetkem a jistou Lechtildou, která je… he,he… součástí onoho bohatství,“ zasmál se Petr.
„Kdo je Lechtilda?“ zeptal se Suchomel.
„Jistá šlechtična z Konstantinopole… detaily jejich vztahu vynechme… prostě, žije s panem Suchomilem,“ odtušil Petr. „Je to, řekl bych… veselá dáma se širokým srdcem a vašeho pana bratra okouzlila, jako i řadu jiných mužů před ním. Jde o velmi bohatou ženu z vyšších urozených kruhů a získat její přízeň znamená pro každého muže nejvyšší poctu. A vašemu bratru se to podařilo.“
„Nejde o kurevnou ženu?“ zamračil se Suchomel.
„Neřekl bych to tak otevřeně a ani mi nepřísluší ji nějak hodnotit. Konečně, uvidíte sám. V dopise je přece i pozvání,“ řekl Petr.
„To si ještě musím rozmyslet. Byzanc není za rohem,“ namítl Suchomel a ukončil rozhovor. Měl spoustu jiné práce.

***

Po večerech nesčetněkrát vedl se ženou hovor, zda se za bratrem vydat či nikoli. Ne, že by po něm nějak bažil. Deset let se neozval a najednou taková starost o svůj majetek tady, když sám se asi vracet už nebude… Vše je takové zvláštní a tajemné. Jako celé to Bratrstvo fylfotů, či jak si říkají. Petr ze Zámkowitz je sám tajemný, řekne o sobě jen pramálo a nikdy se nepodřekne. A ti jeho kumpáni vypadají více jak banda hrdlořezů, než rytíři víry. Chlastají a souloží. Ještě, že alespoň mají peníze.
„Udělej, co pokládáš za důležité. Já na hradě udržím pořádek. O to se neboj,“ zněla Zikmundina odpověď a bylo na Suchomelovi, jak se sám rozhodne.

Ten se nakonec rozhodl za bratrem odjet. Celou záležitost ještě zkonzultoval s rodiči a pak celá karavana opustila Valtštejn. Suchomel ženě slíbil poslat list, jakmile dorazí na místo a navrátit se neměl dříve než za osm měsíců.