Potkal jsem dva rozvité prsy,
oděné v růžovém saténu,
hnány stehny kyprými
– vstříc větru vlahému.
Nad nimi zlatistých kadeří trsy,
roubily úrodnou halenu,
dvěma květy, po chrpách modrými
– smály se všemu starému.
Ty dva prsy si bujně čněly,
svou oblostí nádherných kraslic,
však doposud nic netušily
– o rozpadu ňaderných částic.
Smyslů touhou dál se dmuly,
proč vnímaly by poločas,
když na bicyklu uháněly
– zajisté vstříc lásce dnes
– a zítra jistě znovu zas…
Vždyť i Slunce mladé prsy rádo žhavě celuje,
spouští všech vášně plných polokoulí štěpení,
tak v gejzírech slasti život věčně vibruje,
když básníci vševědoucí ze závisti cepení…
Skvělé, dnes jsem náhodou narazil na dílko starořeckého básníka Rufina, které jakoby přímo vypadlo z Teiresiova pera. Jedná se o oblíbené a atraktivní téma Paridova soudu:
Zadečky tří žen jsem soudil; mne samy si vybraly k tomu
přitom mně neskrytý lesk dávaly uzřít svých těl.
První zadeček měl jak pečetí vtlačeny důlky,
polštářky jiskřily jemu bělostnou měkkostí svou.
Druhému tam, kde se dělil, zas bělostné masíčko rudlo
daleko červenější růže než zarudlý květ.
Třetí jak hladina klidná byl čeřen nehlasnou vlnou,
pod pletí živenou dobře pohyb sám o sebe byl.
Kdyby zřel takové zadky ten soudce, co bohyně soudil,
ty, které uviděl tehdy, nechtěl by uvidět víc!
Moc pěkné a nádherné foto.
Nejen Slunce mladé prsy rádo žhavě celuje,
leč bohužel, počet cyklistek, které by tomu byly nakloněny, již dávno klesl na nulu.
Nezbývá než závistivě cepenět, byť nejsem vševědoucím a básníkem již vůbec ne.