Kdybych byl mladý hezký básník
a tys ráda hrála na piáno,
zpíval bych lépe než ten slavík,
když vítá každé pěkné ráno…
Žárlíval bych nejspíš na anděly i na hřbitovní kříže,
poslouchající tě, když usedla bys k tomu piánu;
jak velmi bych žárlil na hřbitovní sovy,
vždy tiše létající ke tvým oknům blíže,
by viděli tě v noci uléhat i stávat svěží po ránu…
Však žárlil bych i na umrlce v hrobě,
v jejichž hlavách teď už vidíš svíce plát,
jak velmi záviděl bych jim ty chladné rovy;
vždyť všichni si v tak blízkém bydlí domě,
všichni tak blízko tebe mohou každý večer klidně spát…
A duch můj smělý drze lámával by i vědy mříže,
a veršem vznosným popíral bych zákon zemské tíže,
a rád uvěřil bych i všem prastarým mýtům koránu,
jen když směl bych vídat tvého spánku slastnou nirvánu…
Jsem již přece jenom starý – a jenom možná básník,
jenž navíc ani neví, zda jsi na piáno vůbec někdy hrála;
vím však, že k tvému štěstí patří touhy plný mladík,
co uprostřed něhy úporně se snaží
– by ses každé ráno tak líbezně smála…
kam ty na to chodíš?
super
Pokud vím tak momentálně do jeho archivu. Až do konce října vyjdou básničky co mi o prázdniny naposílal ze svého archivu.
Kdo by si nepřál být tím touhy plným mladíkem.