Ach, vznosně bujné zadečky mulatek smavých,
žárem touhy žhnoucí na zlatém srpu pláže Copacabana,
tam za rytmu samby v úžlabiny polokoulí pružných
gejzírem slasti prýští protoplazmy bílá fontána…
Ach, explozivní vášeň ze severských ledů něžných blondýnek,
ta srážívá mladé tělo slastnou detonací vprostřed cesty
– do jehličí,
ač v lesku modrých očí jen chladný plane plamínek,
tisícům jezer v ticho lesa rudá ústa žhavě křičí…
Ach, ten výšivkami zdobně třpytný sarafán
průvodu dívek jdoucích chorovodem s vědry pro vodu,
tíhou jejich skvostně bujných ňader zcela zasypán
– takovou smrt představit si dovedu…
Ach, věčně rozdychtěné dcery sluncem sežehnuté pusty,
vy Terpsichory nejvyššího divokého boha Čardáše,
hlavu rády omámíte temně rudým vínem – a chtivými ústy,
vírem stehen nad cimbálem topíte i primáše…
Ach, a kdo rád nepřipsal by svoji vinu
jiskrnému dalmáckému vínu za opojně sladká běsnění,
však o náruživých toulkách v úžlabinách medem zvoucích
bobřích klínů vyprávět smí jen skautský bobřík mlčení…
Ach, ano, tak krásně vzdychal jsem večeru pozdnímu.
Tak mlčel jsem si svou minulostí a světem
mladosti mé nejkrásnějších filmů,
před očima neustále ten úchvatný proud slastně běžel,
skvostnými obrazy okouzlen a ostražitý
ze sedmičky ze Strážnice Tramínu.
Však náhle jedné rozkvetlé zahradě v očích zcela blízko
smyslný smutek života beznadějně vězel…
I když smutek těla může být veliký a duše po žárem mrazící poezii
celým srdcem vytrvale prahne,
není radno rušit ve snění básníky, nejeden z nich jak vyrušená
medúza instinktivně žahne…
Nerušte proto, prosím, básníka za noci ni za dne,
nerušte jej v situaci žádné,
dovolte mu mnoho a volně sobě snít
s očima zavřenýma ostražitě bdít
– vždyť nemá to nikdy snadné,
ten paličatý čisté krásy slouha,
ukojit tělo tak snadno lze
– jak neukojitelná je snivé duše touha…
Trochu psycho… ale zábavné!
Obzvlášť, když víme, že se jedná o realistickou reportáž z podnikového večírku, na němž ta rozkvetlá zahrada hodlala na medvědí kůži štěpit svoji černou růži.
Před týdnem jsem prchl před jednou příliš rozkvetlou zahradou 😀
Gratuluji! To je ten klasický případ, kdy i pro skutečného a zdatného muže platí, že když uteče – tak vyhraje.
Co by za to někteří dali, kdyby se ocitli ve středu zájmu nějaké takové zahrady.
Pokud je toto střízlivý popis firemního večírku, nemohu nepomyslet, co by to mohlo být za firmu a co podávali jako uvítací přípitek? Bez ohledu tyto přízemní otázky je to samozřejmě opět krásné počtení.
Přestože byl úvodem večírku čten děkovný dopis firmu ovládajícího spolumajitele – jistého svěžího vánka – za včasnou dodávku zařízení na výrobu autobenzínu Američanům, válčícím tehdy v Perském zálivu, přestože se vyvinutá a ve značném objemu vyráběná elektronika pravidelně letecky exportovala nadnárodní firmě do UK, tak se prostému převážně vysokoškolsky vzdělanému lidu podával obyčejný Metropol bianco, neboť nejen v Anglii platí, že na prostý lid musí být přísnost.
Ta cesta kolem světa pro mne byla trošku namáhavá, ale poslední rým mi vynaložené úsilí cele vynahradil.