– metamorfóza holubice
Z bílé vlny a poklidu beránků,
z tichého stříbra měsíce,
z něhy a naděje jitřních červánků
utkána byla má holubice.
S toužebně milostným vrkáním,
před léty radostně ke mně slétla
– i dnes jen o ní já večer sním,
ač mnohokrát řekla už, že se spletla.
Snad je to osud – či šťastná náhoda,
ač ničit mne chtěla by mnohdy mnohem více,
v nitru mém zůstává podivná pohoda
a znovu mi přilétá ta dávná mírná má holubice.
To poznání dodává k novému letu sil,
vzpomínka přece jen vyvolá apoteózu,
pírka duši načechrá – abych dál žil
– a přečkal tu dočasnou metamorfózu.
Dočasnost trvá nám někdy i dvacet dva let
– kdo z nás trpkou tu pravdu mohl by nevědět,
kdo být by chtěl hrobařem vlastní své mladosti,
když čekat nám na štěstí – sluší se k věčnosti…
2. ledna 1996 9:27 SEČ
Smutek, ale i naděje a útěcha. Aspoň takto na mě tyto verše působí. Nejsem literárním kritikem a tedy nemohu poskytnout hlubší rozbor, proč tomu tak je. Je to prostě jen krásné a dojímavé.
Zasloužíš si vysvětlivku. On je to návod, jak vydržet s manželkou alespoň 52 let – i když v ní občas, jako ostatně v každé, a bez zjevné příčiny bouchnou saze. Jedině primitivně konstruvaný muž dokáže hormonální bouře přirovnat k erupcím na naší životadárné hvězdě, ví co se s nimi dá dělat a proto má šanci prožít to, co nejkrásnější bývá jedině šílené.
Veselé to úplné není, spíše smířené. Ale proč ne?
Dík za komentář. Po pět a dvaceti letech manželství (viz datum dole) to málokde bude jen veselé. Dvacet sedm let ještě následovalo, než mi má hvězda úplně zhasla. I ty její občasné protuberance mi dnes chybí.