Héraklita 05 – 5. úkol – Krétský býk

Héraklita stála v davu lidí a sledovala svatební průvod. Její sestřenice v krásných svatebních šatech a ozdobena pásem královny amazonek, společně se svým novým manželem kynula okolnímu davu. Jejich povoz projížděl celým městem, aby každý občan mohl zahlédnout novomanžele, kteří se měli stát jejich příštími vládci. Celé město se veselilo a pouze Héraklitinu mysl zastírala mračna, protože si velmi dobře pamatovala, co musela podstoupit pro získaní ozdoby, kterou všichni na nevěstě nyní obdivovali. Po chvíli se tedy otočila a zmizela v úzkých uličkách města.

—

Celý královský palác bzučel svatebním veselím a stoly se prohýbaly pod naservírovanými pokrmy. Krásně oděné páry i jednotlivci přicházeli vzdát hold novomanželům a usedali k hostině. Ovšem o ničem z toho neměla Héraklita ani tušení. Nejenže nebyla pozvána, což ani nečekala, ale její strýc nezahálel ani s vymýšlením dalšího úkolu. „Svatba mé dcery si zaslouží nejenom královskou ozdobu, ale je také nutné náležitě poděkovat bohům, za tuto šťastnou událost,“ pravil ještě před začátkem svatebního veselí „Nejvíce bohy potěší odpovídající oběť. Většinou bychom obětovali nejlepšího býka z královských stád, ale myslím si, že tato svatba si zaslouží ještě něco speciálnějšího…“

—

Héraklita vystoupila z lodi v přístavu a volným krokem se vydala k paláci, který se, jako němý strážce, tyčil nad Krétským ostrovem. Tam tušila cíl své cesty.

—

Setkání s vládcem Kréty pak proběhlo relativně pokojně, jelikož si pouze potvrdila to, co se částečně dozvěděla od svého strýce a od lidí na cestách. Krétský divoký býk byl chován uprostřed labyrintu nemanželským synem místního vládce. Spojením jeho ženy a posvátného bílého býka vznikl tvor velmi podobný lidskému, ovšem s býčí hlavou a se značně omezenou inteligencí. Z důvodu jeho častých záchvatů hněvu a napadání ostatních obyvatel ostrova pro něj byl zbudován labyrint, ze kterého nemohl uniknout, ale který mu ve svém středu poskytoval vše pro přežití. Včetně stád skotu, kterým nedominoval nikdo jiný než slavný krétský býk. Ten býk, kterého měla Héraklita přivést svému strýci.

Vládce ostrova jí, po nezbytném představení, následně ukázal cestu ke vchodu do labyrintu. Héraklita ho během setkání obeznámila s cílem své cesty. Nicméně muže sedícího na trůně to ani v nejmenším nerozhodilo, jelikož vůbec nepředpokládal, že by slabá žena mohla být soupeřem pro jeho nemanželského syna. A mírovou dohodu, či výměnu s minotaurem by předpokládal jen čirý blázen. Měla tak být pouze další potravou pro labyrint a jejího obyvatele.

—

Po rychlých přípravách byla ihned zavedena ke vchodu. Obrovský kamenný komplex s jedním jediným vchodem i východem jí přivítal svou ponurou atmosférou. Héraklita nechtěla dát najevo strach, ale byla v ní malá dušička, když vstupovala do stínu mezi strmé kamenné stěny. Pevněji sevřela v ruce svůj věrný luk a zabočila za první zatáčku. Nebylo cesty zpět – bez býka se vrátit nemohla.

—

Po třech dnech bloudění labyrintem a s docházejícími zásobami si Héraklita pomalu začínala zoufat. Nejenže minotaura pravděpodobně nedokáže porazit. Ona ho nedokáže ani najít! Sesunula se k zemi v jedné slepé uličce, kterých bylo v labyrintu plno a rozhodla se pro tento den ulevit svým nohám a odpočinout si.

Již téměř v polospánku před sebou zaznamenala slabý třpyt, který postupně přešel v jasnou záři doprovázený jemnými tóny harfy. Přesunula se rychle do podřepu připravena se bránit, i když toto na příchod minotaura rozhodně nevypadalo…

A také nebyl. Poté, co zář na chvíli opadla a hudba utichla, se před ní na malém obláčku objevila žena. Ne žena – bohyně. Bohyně dokonalé tváře i křivek. Její krása Héraklitu prakticky oslňovala. Dlouhé blonďaté vlasy spadaly až na obláček, na kterém seděla. Její klín a ňadra zakrývaly proužky mraků. Části kůže, které mohla vidět byly sametově bílé. Ovšem nejfantastičtější byl ženin obličej – tak krásný a perfektní, že přitahoval veškerou Héraklitinu pozornost.

Héraklita se poklonila a prohlásila „Zdravím tě, matko. Čím si tvá nehodná dcera zasloužila tvou návštěvu?“ chvíli bylo ticho, ale pak se ozval svěží smích „Ale Héraklito… Mluvíš, jako bych nikdy neměla zájem na tom, co se s mou drahou dcerou děje,“ prohlásila bohyně, protože to skutečně nebyl nikdo jiný než Afrodita.

„Sleduji tvé počínaní už od začátku a musím říci, že jsem na tebe hrdá.“ Héraklitu toto prohlášení lehce zarazilo – přeci jen si vzpomněla, jak doposud plnila všechny své úkoly. I když pro její matku toto mohl být vlastně vzorový způsob jejich plnění… kdoví.

„A jelikož vidím, že nyní bys ocenila drobnou pomoc, rozhodla jsem se tě navštívit.“ Héraklita k ní zvedla vděčný pohled. „Ale co Héra?“ poznamenala nejistě. Božská tvář se zkřivila hněvem „O té mi nemluv! Jsi má dcera a já ti poskytnu pomoc, pokud to uznám za vhodné, nehledě na její vůli. Pohleď!“ a v rukou se bohyni objevily těžké železné okovy.

Héraklita zprvu nechápala. „Když tyto okovy nasadíš spícímu člověku, tak zůstane spát dokud mu je nesundáš, nehledě na to, co se kolem něj děje,“ Héraklitě postupně docházelo, jak to její matka myslí. Pokud zastihne minotaura během spánku, tak s ním vůbec bojovat nemusí! „To je opravdu královský dar matko, děkuji ti!“ a s povděkem přijala její dar.

„Nicméně o takovém to artefaktu jsem nikdy neslyšela?“ dovolila si nakonec otázku „Aby také ano…“ ušklíbla se Afrodita, „vykoval jej během posledních tří dnů na mojí žádost můj manžel Héfaistos…“ Héraklita se na ní nevěřícně podívala, protože o vztahu těch dvou se povídalo leccos, jen ne to, že by byl harmonický a naplněný láskou se vzájemnými dary.

„Nehleď na mě takto dcero má. Jak jsi sama zjistila, mužské plémě je vždy stejné – člověk, nestvůra nebo bůh. A i ten zpocený kovář má své potřeby… Važ si toho, co jsem pro tebe byla ochotná podstoupit!“ a s těmi slovy ji opět zahalila záře a zmizela.

—

Héraklita zpoza rohu pozorovala centrum labyrintu. Mezi vysokými zdmi bylo skryto malé jezero, pastvina se skotem, přístřeší a jabloň. Pod kterou momentálně leželo roztažené obrovské minotauří tělo. Pozorovala obyvatele labyrintu již druhý den a tudíž věděla, kdy se ukládá ke spánku, aby mohla použít dar od své matky. Nyní nastala ta chvíle.

Potichu se vydala vstříc jabloni a po chvíli si skutečně mohla prohlédnout minotaura v celé jeho hrůze a velikosti. Pokud by pominula husté ochlupení pokrývající jeho tělo, kopyta na nohách a býčí hlavu, která trůnila na jeho mohutném trupu, tak měl postavu téměř lidskou. Dvě paže, dvě nohy a trup mohutného lidského muže – na výšku musel mít nejméně dva metry. Nicméně Héraklita neměla na podrobnější prohlížení čas. Pomalu natáhla první okov k jeho pravé ruce a zacvakla ho. Nyní přišla ta těžší část, kdy se musela přes jeho hruď natáhnout k druhé ruce. Tu již… již… měla na dosah, když se otočila směrem k býčí hlavě a místo zavřených očí spatřila dvě černé oči bez zorniček, které jí sledovaly.

Labyrintem se ozval řev a Héraklita proletěla vzduchem, jak její zápěstí sevřely mohutné ruce a zvedly jí do vzduchu. Luk připevněný na zádech jí upadl na zem a okovy zůstaly viset na pravé ruce monstra před ní. Minotaur jí zvedl vzhůru až se její nohy zakomíhaly ve vzduchu.

Cítila se v tu chvíli jako na skřipci. Zápěstí měla pevně sevřená v minotauřích prackách vysoko nad hlavou a země pod ní byla daleko a neměla se o co zapřít. Z úst minotaura se ozval další řev a Héraklita věděla, že tohle je její konec. Pokusila se vytrhnout, ale neměla proti jeho síle šanci. Tomu tvorovi nemohla vzdorovat. Zavřela oči a v duchu se loučila se svou rodinou, zatímco čekala na smrtelnou ránu.

Ta ovšem stále nepřicházela. Héraklita po chvíli otevřela oči, aby zjistila, co se děje. Stále visela v minotauřích rukách, ovšem oči jejího věznitele se neupíraly na její obličej, ale níže… Zmateně se snažila pochopit, co se děje a … důvod byl jednoduchý. Během krátkého souboje se její tunika rozevřela a vystavila tak na odiv její kulatá ňadra. Ta ňadra, která svým pohledem momentálně hypnotizoval její soupeř.

Héraklita nejprve nevěděla, co s tím. Nicméně jí to minimálně na chvíli zachránilo život a tak se snažila urychleně vymyslet, jak momentální minotaurovu nepozornost využít. A on sám jí poskytl vodítko.

V jeho silně zarostlých slabinách zahlédla Héraklita rychle tvrdnoucí úd, kterého si při prvotním prohlížení jeho těla nevšimla. Otřásla se odporem, ale vzpomněla si na matčina slova „mužské plémě je vždy stejné – člověk, nestvůra nebo bůh…“, tak snad by to mohlo vyjít i nyní. Ovšem u takového tvora jeden nikdy neví… nicméně neměla úplně jinou možnost.

Zvedla pokrčené nohy, které se nyní příhodně nacházely ve výšce slabin tvora před ní a sevřela mezi svá chodidla jeho úd, který trčel proti jejímu tělu. V ten moment se ozval ohlušující minotauří řev a Héraklita myslela, že se spletla… ovšem po chvíli situace stále zůstávala stejná a minotaur nadále hypnotizoval její poprsí. Započala tedy nohama pohybovat nahoru a dolů, aby mu poskytla masáž jeho údu podobné té, kterou tolikrát rozdávala rukama.
A očividně to fungovalo. Pyj jí pod chodidly mohutněl stále víc a z býčí hlavy k ní po chvíli dorazilo i jakési zamručení, což brala jako signál, že je na správné cestě. Zintenzivnila tedy svou masáž a pořádně mezi chodidly sevřela trčící ohon a zrychlila tempo.

Vzhledem k tomu, že minotaur žil v lůně labyrintu osamocen a kdo ví, zdali někdy okusil tělo ženy, tak toto nemohlo mít dlouhé trvání a po chvíli nitrem labyrintu otřáslo další zařvání spojené s mohutným výronem semene, které začalo prýštit z jeho údu a začalo pokrývat Héraklitina stehna, lýtka i chodidla.

Po prvních pár výstřicích Héraklita ucítila, jak sevření jejich rukou povolilo a minotaur se pomalu skácel na záda k zemi, zatímco ona dopadla přímo na jeho ochabující úd. Celá spodní část jejího těla byla nyní pokryta jeho mízou a poslední zbytky se momentálně vsakovaly do její tuniky uprostřed jejího břicha. Minotaur pod ní chrčel blahem a rozvalený nevypadal, že se chystá k nějakému útoku.

Héraklita rychle vyhodnotila situaci. Na pravé ruce minotaura se stále nacházely okovy, které jí darovala matka. Nicméně pro jejich použití musí jejich vlastník spát. A Héraklita znala velice jednoduchý recept na to, jak uspat muže před sebou.

Shodila ze sebe tuniku a vystavila tak světlu její sametovou pleť a obkročmo si sedla na minotauří hruď čelem k jeho údu. Nyní měla konečně chvilku čas si ho prohlédnout. Ve výsledku až na velmi husté ochlupení, ze kterého trčel a mírné zploštění na vršku vypadal jako normální lidský úd. Pokud by pominula jeho velikost. Délkou by se mohl rovnat obrovi Geryónovi, ale šířkou… Tohle se nesmí dostat do mě jinak mě roztrhne, pomyslela si Héraklita a jala se na vršek jeho chlouby přisát ústy zatímco rukama ho sevřela u kořene.

Labyrintem se opět začaly nést zvuky uspokojení a Héraklita pilně pracovala na údu tvora, kterého se snažila uspat. Jazykem objížděla žalud toho nezvyklého penisu, střídavě sála a dráždila uzdičku, zatímco rukama honila zbytek údu. Nový typ dráždění měl na minotaura opět elektrizující účinek a jeho pyj v Héraklitině puse mohutněl a po chvíli v něm žena pocítila známé cukání. Rozhodně si nechtěla nastříkat minotauří sperma do úst, a tudíž se ho snažila urychleně dostat ven, nicméně i tak první dávka skončila někde u jejích mandlí. Další pak zamířila „jenom“ do jejího obličeje a vlasů a zbytek začal stékat po pyji dolů do hustého ochlupení.

Héraklita věděla, že toto nebude stačit a jala se tak dráždit pyj znovu. V ústech cítila slanou chuť spermatu z první salvy, které se nestihla vyhnout. I ze zbytků, které momentálně zůstaly na obrovském pyji před ní, a na které svým jazykem také narazila.

V tom jí ovšem po zadečku přejelo cosi hrubého a vlhkého. Rychlé se ohlédla a zjistila, že minotauří oči hypnotizují její zadeček sedící na jeho prsou. A ta vlhká věc nebyla nic jiného než jeho jazyk. Nejprve se otřásla a chtěla se dostat z jeho dosahu, ale nakonec si to rozmyslela. Nechtěla ho naštvat. A tak za nepřerušovaného dráždění pyje před sebou nechala jeho jazyk bloudit po svém pozadí a posléze i po své zadní dírce a kundičce. Když se jeho drsný jazyk poprvé dotkl jejího poštěváčku, tak to pro ní byl šok… ale příjemný. V reakci na toto sevřela jeho úd o to silněji a byla tak odměněna další dávkou jeho mízy.

Minotaur, jako by podvědomě pochopil, že toto je správná cesta k ještě větší rozkoši a tak zatímco se Héraklita pustila do čtvrtého pokusu o jeho uspokojení, on se svým jazykem zabořil do jejích útrob. Héraklita se snažila vytěsnit z hlavy myšlenku na vlastníka jazyka, protože jí přinášel stále příjemnější pocity, až to nakonec skončilo, jak muselo. Héraklita vykřičela svůj orgasmus do zdí labyrintu chvilku před tím než z údu před ní vyrazila další záplava spermatu.

—

Loď se mírně pohupovala na vlnách a Héraklita mohla v jejím trupu sledovat velkou klec, ve které v klidu postával býk, kterého odvedla z centra labyrintu. Plán vyšel.

Po sedmém orgasmu se minotaurovy oči zavřely a on upadl do spánku, jako každý správný muž po úspěšném milování. Héraklita nelenila a nasadila mu okovy i na druhou paži a vypravila se, ještě celá nahá a zapatlaná od jeho mízy, najít býka, pro kterého si přišla. Toho následně vyvedla úzkými uličkami labyrintu ven a vydala se s ním vstříc paláci, kde informovala vládce o stavu, ve kterém minotaura zanechala. Vládce ostrova vděčen, za to že je zbavila této hrozby, jí následně poskytl prostředky k cestě domů a vystrojil hostinu na její počest.