Bye bye, Dubaj

Letadlo Emirates z Prahy přistálo 23:41. Terminal 3, Arrival Hall, voněl po novém koberci, parfémech duty-free a klimatizaci na 18 stupňů. Veronika si přehodila lehký kardigan přes ramena. V letadle bylo chladno, venku mělo být 27 °C.

U výstupu stál muž s cedulkou „Veronika K. – Welcome“.
Amar, egyptský taxikář, který pro agenturu dělal „airport pickup + city guide + client introduction“. Měl na sobě bílou košili s vyhrnutými rukávy, zlatý řetízek na krku a úsměv, který vypadal naučeně.
„Miss Veronika? Ahlan wa sahlan. Jsi ještě krásnější než na fotkách,“ řekl a vzal jí kufr dřív, než stihla protestovat.

Cestou k taxíku jí vysvětloval pravidla:
Nikdy nechodit sama po ulici po 23. hodině („není nebezpečné, ale… zbytečné“)
Nikdy neříkat „ne“ přímo Arabovi v klubu („oni to berou jako výzvu“)
Vždy mít u sebe pas a 500 dirhamů v hotovosti („kdyby něco“)
Poslední větu řekl s úsměvem, ale pak na chvíli ztichl a podíval se na ni do zpětného zrcátka.

Na Jumeirah Beach Residence ji ubytovali v malém studiu na 19. patře. Výhled na moře, minimalistický nábytek, kuchyňka, kterou nikdo nepoužíval. Na stole ležela obálka. 3 000 AED záloha + vizitka s telefonním číslem a textem: „Call only when ready. First week – observe & learn.“

Druhý den po příletu, ráno v 11:47, jí Amar napsal zprávu: „Dneska budeš mít parťačku. Lenka tě vezme. Buď ready v 20:00, vyzvednu vás obě.“

Veronika stála před zrcadlem v malém studiu na JBR a zkoušela si šaty, které jí agentura nechala v šatníku, černé, krátké, s hlubokým výstřihem vzadu. Nebyly vulgární, ale rozhodně nebyly „na kafe s kamarádkou“.
Když se otočila, viděla, jak se jí materiál lehce napíná přes boky. Zhluboka se nadechla.

V 19:55 už čekala dole před budovou. Amar přijel s Lenou na zadním sedadle. Lenka byla o hlavu menší než Veronika, štíhlá, s dlouhými tmavě hnědými vlasy do pasu a očima, které vypadaly jako by se v nich pořád něco tajně domlouvalo. Měla na sobě vínové šaty s ramínky a zlaté sandály na vysokém podpatku. Usmála se na Veroniku přes otevřené okýnko.
„Ahoj, ty jsi nová holka? Já jsem Lenka. Bude to sranda.“

V autě si rychle vyměnily pár vět. Lenka byla z Brna, v Dubaji už druhý rok. Mluvila rychle, s lehkým moravským přízvukem, který v tomhle městě zněl skoro exoticky.
„Neboj se. První týden jen koukáš, učíš se, jak to chodí. Nikdo tě nenutí nic dělat. Ale když uvidíš, jaký prachy si tu daj vydělat, řadu věcí pochopíš.“

První zastávka: White club, VIP sekce v patře. Sedly si na pohovku v rohu, kde byl výhled na taneční parket a na obrovskou terasu s bazénem. Lenka otevřela malou černou kabelku značky Saint Laurent a vytáhla tenký, lesklý prospekt. Černý, zlaté písmo, formát A5. Na první straně bylo logo agentury a nápis „Exquisite Companions – Dubai & Abu Dhabi“.
„Tohle je naše ‚menu‘,“ řekla Lenka a podala ho Veronice. „Když přijde někdo, kdo vypadá, že má zájem, tak mu to dáme, nebo ukážeme na mobilu, ale papír působí… exkluzivněji.“

Veronika listovala. Každá stránka měla dvě fotky. Tvář + postava v plavkách nebo spodním prádle. Jméno, věk, národnost, speciality (GFE, PSE, duo, tanec na stole, masáž…). Ceny byly uvedené v dirhamech, ale s poznámkou „final price upon negotiation“.

První muž přišel po necelých dvaceti minutách. Emirátčan, kolem čtyřicítky, bílá thóba, zlaté hodinky. Usadil se naproti nim, objednal láhev nealko Moët & Chandon Rosé a podíval se nejdřív na Lenku. Pak na Veroniku. A už zůstal na Veronice.
„New face?“ zeptal se anglicky s přízvukem.
„Ano,“ odpověděla Lenka rychle. „Veronika. Z Prahy. Velmi sweet, velmi fresh.“

Muž se usmál, natáhl ruku a lehce přejel prstem po hřbetu Veroničiny ruky. Veronika instinktivně sklopila oči, pak je pomalu zvedla, přesně tak, jak to Lenka předtím v autě ukazovala. Muž se nadechl nosem, jako by cítil její parfém.
„Můžu vidět prospekt?“
Lenka mu ho podala. On listoval, ale pohled mu pořád utíkal k Veronice.
„Ty nejsi v katalogu,“ řekl nakonec.
„My jen zprostředkujeme kontakt,“ odpověděla Lenka hladce.

Muž položil prospekt na stůl a podíval se přímo na Veroniku.
„Kolik za tebe tonight?“
Veronika cítila, jak jí srdce buší až v krku. Lenka se lehce naklonila a zašeptala jí do ucha: „Jen se usměj a řekni, že ještě nejsi ready. Nebo… jestli chceš, já to vezmu.“
Veronika se usmála, lehce, nervózně… a řekla: „Ještě se u učím. Ale děkuji.“
Muž pokrčil rameny a odešel. Lenka si peníze strčila do kabelky a mrkla na Veroniku.
„Vidíš? Ty jsi magnet. Já jsem jen ta, co otevírá dveře.“

Druhá polovina večera byla podobná. Další dva stoly, další muži – Rus, Číňan, Brit. Všichni si prohlíželi prospekt. Všichni se nakonec ptali hlavně na Veroniku. Lenka to brala s nadhledem, flirtovala, smála se, ukazovala fotky, ale když se zeptali na cenu za „tu novou“, pokaždé odpověděla: „Ta není v nabídce.“

Poslední stůl večera, tři Saúdové v thóbách, hodně smíchu, hodně lahví vody Perrier s limetkou. Jeden z nich, ten nejmladší a nejhezčí, si sedl vedle Lenky. Po deseti minutách jí položil ruku na stehno. Lenka se na něj podívala, pak na Veroniku a řekla: „Veroniko, já si na chvíli odskočím. Počkej tu, jo? Neodcházej s nikým sama,“ a odešla s ním.
Zmizeli v chodbě směrem k privátním salonkům.

Veronika zůstala sama na pohovce. S prospektem v ruce. Srdce jí bušilo. Seděla tam dalších čtyřicet minut, dívala se na taneční parket, na lidi, kteří se tvářili, jako by se nic nedělo. Když se Lenka vrátila, měla lehce rozmazanou rtěnku a v očích spokojený výraz, ale trochu unavený.
Sedla si vedle ní, vzala si sklenku vody a napila se.

„Tak co?“ zeptala se Veronika tiše.
Lenka pokrčila rameny.„Normální hodinová. 12 000 AED. Polovina jde agentuře, polovina mně. Plus tip.“
Veronika se na ni zadívala: „Ty… to fakt děláš? Pravidelně?“
„Jo. Přemýšlej o tom, jestli tu zůstaneš déle než měsíc. Ne proto, že bys musela. Ale proto, že když vidíš, jak rychle se ty peníze násobí… tak si řekneš… proč ne já?“

Veronika sklopila pohled na prospekt. Na fotku nějaké blondýnky z Ukrajiny, která se usmívala stejně jako ona před hodinou.
„A co když nechci?“
Lenka se lehce usmála. Ne posměšně, spíš s porozuměním.
„Pak budeš dělat to, co děláš teď. Dohazovat. Být ta hezká parťáčka, co přivádí klienty. Ale věř mi… v tomhle městě se hranice posouvají samy. A je jen na tobě, kde je nakonec postavíš.“
Lenka vstala, podala Veronice ruku. Ale když šly k výtahu, uvědomila si jednu věc, že ten večer poprvé necítila jen strach, ale i něco jiného. Něco, co se velmi podobalo zvědavosti.

Další večer, Zero Gravity. Venkovní terasa s bazénem přímo nad mořem, bílé pohovky, modré lasery, které se odrážely od vody, a hudba, co vibrovala až v hrudi. Veronika měla na sobě červené šaty, krátké, s tenkými ramínky, materiál se leskl jako tekutý satén.
Když se posadila, šaty jí vyjely o kousek výš po stehnech. Cítila se nahá, i když byla oblečená.

Lenka seděla vedle ní, tentokrát v černých šatech s hlubokým výřezem na zádech. Popíjela vodu s okurkou a dívala se na Veroniku dlouhým, zkoumavým pohledem.
„Ty jsi včera v noci nespala, viď?“ zeptala se najednou česky, tiše, aby to přes hudbu neslyšel nikdo jiný.
Veronika přikývla.
Celou noc se převalovala v posteli a přehrávala si ten moment, kdy Lenka odešla s tím Saudem. Slyšela znovu její slova: „Je jen na tobě, kde si nastavíš hranice.“ Ale hranice se zdály čím dál tím tenčí.

Lenka si povzdychla, naklonila se blíž a položila ruku na Veroničino koleno… ne svůdně, ale jako starší sestra.
„Poslechni, Verčo. Jsme krajanky, tak ti to řeknu na rovinu, než tě to sežere úplně.“
Veronika ztuhla.
„To dohazování… to není práce. To je návnada. Agentura ti platí ubytování, taxíka, šaty, makeup, a ty si myslíš, že za to můžeš jen sedět a ukazovat prospekt. Ale ve skutečnosti ti za tenhle ‚trénink‘ nedají skoro nic. Možná tisícovku, dvě za týden, jestli budeš hodná. Ty velké peníze, co ti slibovali v mailu, 15–30 tisíc dirhamů za víkend, někdy i víc, ty přijdou jedině tehdy, když přestaneš být jen dohazovačka a začneš být… produkt.“

Veronika cítila, jak jí studený pot stéká po zádech, přestože venku bylo teplo.
„Ty myslíš… že mě sem dovezli jen proto, abych…“
„Aby sis to nakonec rozmyslela sama,“ dokončila Lenka. „Protože když vidíš ty sumy, co si odnášejí ostatní holky, a pak se podíváš na svůj účet a vidíš mínus za letenku, ubytko, víza… tak si řekneš: ještě jedna noc. A pak ještě jedna. A najednou nejsi ve vysněném balíku, ale spíš ve velkém mínusu.“

Lenka se odmlčela, nechala to doznít.

„Máš teď dvě možnosti, holka. Buď se rozhodneš rychle… dneska, zítra… a začneš vydělávat tak, jak to tady funguje. Nebo si zabalíš kufr, koupíš nejbližší letenku a poletíš domů.“

Veronika se dívala na bazén. Odraz světel se v něm třpytil jako rozbitý křišťál.
„A ty?“ zašeptala. „Ty jsi to taky takhle začala?“
Lenka se hořce usmála.
„Jo. Přesně takhle. A teď už to umím tak dobře, že si vybírám klienty. Ale pořád si pamatuju tu první noc, kdy jsem brečela do polštáře, že jsem to vůbec nechtěla.“

V tu chvíli k nim přistoupil muž, vysoký, štíhlý, kolem pětatřiceti, tmavé vlasy, dokonale upravený vous, tmavě modré sako bez kravaty. Podíval se na Lenku, pak na Veroniku.
„Dobrý večer, dámy.“ Angličtina s lehkým francouzským přízvukem. „Smím se přidat?“

Lenka se rychle přepnula do profesionálního módu, oslnivě se usmála.
„Samozřejmě. Já jsem Lenka, tohle je Veronika. Nová v městě.“

Muž si sedl, objednal láhev vody San Pellegrino a tři sklenky. Pak se otočil přímo k Veronice.
„Ty jsi ta, o které se tu šeptá. Ta, co ještě není v katalogu.“
Veronika zčervenala. Lenka se zasmála a položila ruku na mužovo rameno.
„Ona je ještě… v procesu rozhodování.“
Muž přikývl, jako by to chápal. Pak vytáhl z vnitřní kapsy saka tlustou obálku, bílou, bez nápisu.

„Mám návrh,“ řekl tiše, aby to slyšela jen ona. „Celá noc. Jen já a ty. Žádné hry, žádné divadlo. Jen ty a já v apartmá v Burj Al Arab. A za tohle…“ otevřel obálku tak, aby viděla svazek dirhamů a několik modrých tisícovek AED, „…dostaneš 25 000 dirhamů. Hotově. Teď.“
Veronika se prudce nadechla. 25 tisíc dirhamů. To byla ta částka, na kterou se chtěla dostat.

Lenka se na ni podívala dlouze, mlčky. Pak vstala.
„Já mám teď klienta na celou noc,“ řekla. „Ten vysoký Saúd u baru. Takže… já jdu. Verčo, rozhodni se, co chceš. Když budeš potřebovat, napiš mi. Kdykoliv.“

Objala ji krátce, pevně. Pak se otočila k muži. „Opečovávej ji pěkně. Je to dobrá holka,“ a odešla.
Vysoké podpatky cvakaly po mramoru, zmizela v davu.

Veronika zůstala sama s mužem. S tou obálkou. S tou sumou, která ležela mezi nimi jako otevřená dlaň.
Muž se lehce naklonil.
„Nechci tě nutit,“ řekl tiše. „Ale chci tě. Právě proto, že jsi ještě nikdy… nešla za peníze. To je vzácné. Tady v tomhle městě skoro neexistuje.“

Veronika se dívala na jeho oči – tmavé, klidné, bez spěchu. Pak se podívala na obálku. Pak na moře za bazénem, kde se třpytila Palm Jumeirah. A v tu chvíli cítila, jak se v ní něco láme. Ne strach, ale poslední kousek té holky, která sem přiletěla hledat „výhodnou pracovní nabídku“. Ten kousek se právě loučil. A ona si nebyla jistá, jestli se s ním loučí navždy.

Muž se jmenoval Julien. Francouz, který žil v Dubaji už osm let, obchodník s uměním a realitami, hlas měl hluboký a pomalý, jako by každé slovo vážil. Když mu Veronika řekla „ano“, jen lehce přikývl, jako by to čekal. Vstal, podal jí ruku a odvedl ji ven z klubu přes terasu, kolem bazénu, kde se voda třpytila modře a růžově, až k černému Rolls-Royce Phantom, který čekal s běžícím motorem.

Cestou do Burj Al Arab mlčeli. Julien jí položil ruku na stehno. Ne drsně, jen lehce, palec kroužil malé pomalé kruhy přes tenký červený satén. Veronika cítila, jak se jí zrychluje dech. Nebyl to strach. Byl to ten pocit, když se tělo rozhodne dřív než hlava.

Apartmá v Burj Al Arab bylo obrovské, zlaté detaily, modré světlo z Perského zálivu, postel velikosti malého obývacího pokoje. Julien zavřel dveře, otočil se k ní a řekl jen: „Chci, abys byla úplně uvolněná. Pokud kdykoliv budeš chtít přestat, řekneš ‚stop‘. Jasné?“
Přikývla.
On ji pomalu přitáhl k sobě, políbil ji na krk, pak na klíční kost. Ruce jí sjely po zádech, rozepnul zip šatů jedním plynulým pohybem. Šaty spadly na zem jako červená louže. Stála před ním jen v černých kalhotkách a podpatcích.

Vedl ji k posteli, posadil ji na okraj. Klekl si před ní na koberec. Začal od nohou. Políbil vnitřní stranu kotníku, pak lýtko, pomalu stoupal nahoru. Když došel k stehnům, jemně je rozhrnul. Kalhotky měla už mokré. Stáhl je dolů pomalu, skoro uctivě. Pak se naklonil a začal ji lízat dlouhými, pomalými tahy jazykem, které se střídaly s lehkými polibky na klitoris. Veronika se opřela o lokty, zavřela oči. Nikdy to takhle nezažila. Byl trpělivý, neuspěchal ji, nechal ji se postupně otevírat, až se jí boky začaly samy zvedat proti jeho ústům.
Když přišel orgasmus, byl tichý, ale hluboký, celé tělo se jí zachvělo, prsty se zaťaly do prostěradla.

Pak ji otočil na záda, sundal si sako, košili, kalhoty. Byl štíhlý, svalnatý, kůže opálená. Lehl si na ni, ale ještě k ničemu nedošlo. Místo toho se soustředil na její prsa. Nejdřív je hladil dlaněmi, pak je vzal do úst, jednu bradavku lízal a sál, druhou lehce štípal prsty.
Veronika zasténala. Pak přešel na druhou stranu. Byl něžný tak dlouho, až ji to začalo štvát, chtěla víc.

„Prosím…“ zašeptala.
Julien se usmál, poprvé ten večer drsněji.
„Teď už nebudu něžný.“
Převrátil ji na břicho, přitáhl ji za boky nahoru na kolena. Jednou rukou ji přidržel za vlasy, ne moc silně, ale dost na to, aby cítila kontrolu. Druhou rukou si navlhčil prsty a pomalu ji připravoval. Nejdřív jeden, pak dva, pomalu, ale hluboko. Veronika se třásla. Když byl přesvědčený, že je připravená, přitiskl se k ní zezadu a vnikl jedním dlouhým, nemilosrdným tahem až do konce.

Bolest a rozkoš se smíchaly. Julien nezačal s přirážením hned, nechal ji si zvyknout na jeho mužství. Pak začal, pomalu, ale tvrdě, každý příraz hlubší než předchozí. Veronika se chytila za prostěradlo, kousala se do rtu, aby nekřičela. On ji bral rychleji, silněji, ruka v jejích vlasech ji táhla dozadu, až měla hlavu zakloněnou. Druhou rukou jí masíroval klitoris, rychle, bez milosti.
Udělala se znovu, tentokrát hlasitěji, tělo se jí třáslo, svaly se stahovaly kolem něj. Julien zasténal, ale nevydržel dlouho. Vytáhl ho, otočil ji na záda a přesunul na kraj postele, postavil se vedle postelu a její hlavu zaklonil za hranu postele.

„Otevři ústa,“ zašeptal.
Veronika poslechla. Ležela, krk natažený, ústa dokořán. Julien si sám pomáhal rukou, rychle, rozhodně. Pak se zachvěl, přitiskl ho k jejím rtům a začal stříkat. Teplé, husté proudy spermatu jí plnily ústa, stékaly po bradě, po tvářích. Veronika spolykala, co stihla, zbytek stékal dolů.

V tu chvíli, přesně ve chvíli, kdy Julien vydal poslední tiché zasténání, se ozvala obrovská rána.
Celé okno se zachvělo.
Pak druhá rána, mnohem blíž. Záblesk oranžovo – bílého světla ozářil celou místnost jako blesk uprostřed noci. Veronika uviděla Julienův obličej stále v extázi, ale oči se mu rozšířily.

Další exploze. Sirény. Mobil na nočním stolku začal hystericky vibrovat a pípat UAE Emergency Alert, červené blikání.
Julien se odtáhl, sperma jí ještě stékalo po bradě. Vstal, popadl ručník, utřel se a podíval se z okna.

Veronika ležela na posteli s hlavou dolů přes okraj, spermie na tváři, v ústech, na krku… a najednou jí to přišlo absurdně směšné. Právě poprvé se milovala za peníze a svět kolem ní začal hořet.

Další exploze otřásla Burj Al Arab tak silně, že se skleněné lustry nad postelí rozezvučely jako obrovské zvonky. Veronika se prudce posadila, sperma jí stále stékalo po bradě, po krku, mezi prsy. Julien stál u okna, nahý, s rukou na skle, jako by chtěl zastavit to, co se venku dělo.
„Zůstaň tady,“ řekl klidně. „Je to bezpečnější.“
Ale Veronika už necítila nic jiného než paniku, čistou, živočišnou, která jí zalila mozek jako ledová voda. Tohle není sen. Tohle se děje. Právě teď. A ona je tady nahá, upatlaná, s cizím semenem na tváři, v apartmá za miliony dirhamů, zatímco venku padají rakety.

Vyskočila z postele. Kolena se jí třásla. Popadla červené šaty ze země, natáhla si je přes hlavu, zip nezapnula, látka se jí lepila na vlhkou kůži. Kalhotky nenašla. Nevadilo. Boty… jednu našla pod postelí, druhou u dveří. Nasoukala je na nohy, aniž by si zapnula řemínky.
„Veroniko…“ začal Julien.
Ale ona už běžela k výtahu. Sperma jí kapalo z brady na šaty, chladilo se na kůži, lepilo se k látce. Cítila ho všude, v ústech, na rtech, v nose. Nebyl čas se utřít. Nebyl čas na nic.

Výtah jel dolů nekonečně dlouho. Každé patro se ozývalo sirénami, které pronikaly skrz stěny. Když se dveře otevřely v přízemí, vstoupila do pekla.
Lobby Burj Al Arab byla plná lidí v županech, večerních šatech, bosých nohou. Někdo křičel arabsky, někdo anglicky, někdo jen plakal. Venku přes obrovské prosklené stěny viděla oranžové záblesky… ne ohňostroje, ale skutečné výbuchy. Jeden z nich ozářil celou oblohu nad Palmou Jumeirah. Pak další blíž, snad u Dubai Marina.

Veronika vyběhla ven. Teplý noční vzduch ji udeřil do obličeje, smíchaný s pachem spáleného plastu a kovu. Ulice Sheikh Zayed Road byla chaos. Drahá auta, Lamborghini, Ferrari, Rolls-Royce stála v zácpě, troubení, blikající světla. Lidé vycházeli z klubů, z hotelů, z rezidencí. Influenceři, které znala jen z Instagramu, teď běželi v drahých outfitech, s telefony v rukou, natáčeli příběhy s popiskem „This is real“ nebo „Pray for Dubai“.

U Burdž Chalífa to bylo nejhorší. Mrakodrap, ten obrovský, osvětlený symbol všeho, co Dubaj představovala, měl v horních patrech černé díry po explozích. Oheň šlehal z oken jako obří pochodně. Lidé prchali po schodech dolů, stovky, tisíce. Ženy v dlouhých abájách, muži v thóbách, Evropanky v minisukních, všichni, kteří sem přijeli na víkend. Mnoho z nich drželo v náručí malé psy, čivavy s diamantovými obojky, jorkšírky v kabelkách, perské kočky v přepravkách.
Jedna influencerka v růžovém over – size blejzrku a s dvěma čivavami pod paží běžela bosky po rozpáleném asfaltu, plakala a křičela: „Moje babies! Nechte mě projít!“

Veronika se vmísila do davu. Nikdo si jí nevšímal, všichni měli stejný výraz: široké oči, otevřená ústa, ruce, které svíraly pasy, telefony, kabelky. Někteří se zastavovali u aut, ale většina běžela pěšky směrem k parkovištím pod zemí. V Dubaji nebyly protiletecké kryty. Nikdy nebyly potřeba. Až do dneška.

Mobil v ruce vibroval bez přestání. Notifikace: UAE Civil Defence – „Shelter in place. Avoid windows. Stay indoors.“
Pak další: „Missile attack confirmed. Iranian retaliation to US-Israeli strikes commenced Saturday.“

A pak už jen sirény a výbuchy.

Veronika se zastavila na chvíli u fontány před Dubai Mall. Zvedla hlavu. Sperma jí už zaschlo na tváři, lepkavé, slané, cizí. Cítila ho na kůži jako tetování. Podívala se na Burdž Chalífa, teď už celý vršek hořel. Další raketa proletěla oblohou, explodovala někde nad Business Bay. Záblesk ozářil její tvář.

A v tu chvíli si uvědomila, že neutíká jen před válkou. Utíká před sebou. Před tou holkou, která před hodinou ležela s hlavou přes okraj postele a nechala si stříkat do úst za 25 000 dirhamů. Před tou holkou, která se rozhodla překročit hranici a teď ji svět překročil zpátky. Někdo ji chytil za loket. Ruská dívka v přetrhaných šatech, s černými linkami od řasenky až na krk. „Máš auto? Prosím, pojďme pryč!“
Veronika zavrtěla hlavou. Neměla nic. Jen šaty, boty, telefon a peníze, které jí Julien nechal na nočním stolku, ty si ani nevzala. Další exploze. Tentokrát blízko. Sklo někde prasklo, lidé zakřičeli.

Veronika se otočila a začala běžet, ne vědomě, nohy se hýbaly samy. Směrem k moři, k JBR, k tomu malému studiu, kde měla kufr a pas. Nevěděla, jestli tam dojde. Nevěděla, jestli vůbec přežije tu noc. Ale věděla jednu věc. Že ať už se stane cokoli, ať ji zabije raketa, nebo ji najde agentura, nebo ji prostě pohltí tenhle hořící luxus, už nikdy nebude tou Veronikou, která sem přiletěla.

Ta zemřela někde mezi Julienovým jazykem a prvním výbuchem. A ta nová, ta, co teď běží s rozmazaným spermatem na tváři a srdcem v krku, ta teprve začíná žít nebo umírat.
V Dubaji, 2. března 2026, to bylo najednou jedno a totéž.