Ispirováno románem Viléma Mrštíka
Jezdíval jsem do těchto míst velice rád. Zamiloval jsem si tuto krásnou, civilizací neposkvrněnou krajinu Jižních Čech. Malebná vesnička na břehu Vltavy s několika typickými vesnickými staveními, kostelíkem uprostřed návsi, s malým hřbitovem v mírném kopci, na jehož vrcholu lesík lákal k procházkám vonícím jehličím, malinami, lesními jahodami a houbami, ze kterých mi babička dělávala smaženici, kterou jsem lžící zhltal na zápraží domu.
A když bylo až nesnesitelné horko, rád jsem seběhl ke kamenitým břehům zlatohnědé Vltavy, ponořil nohy do studené vody a poslouchal zvonivý smích dívek, cachtajících se opodál v řece. A když jsem měl jistotu, že široko, daleko nikdo není, nahý jsem skočil do řeky a vychutnával si chladivé pohlazení milované řeky.
Ze všeho jsem ale nejvíce miloval jaro, když se příroda probouzela k životu po dlouhé zimě. To jsem pak nekonečné hodiny trávil v sadu za babiččiným domem, kochal se pohledem na rozkvetlou louku a jabloně, obsypané bílo růžovými květy, ze kterých roje včel kradly pyl a odnášely ho do úlů na sousedově zahradě.
Mnohokrát jsem podlehl pohádkovému kouzlu období jara a rozeběhl se sadem, klikatou cestičkou mezi poli až k okraji lesa, tam padl do mechu a ve stínu borovic a smrků poslouchal hlas kukačky, která se snažila konkurovat zpěvu skřivanů, nad rozkvetlými loukami.
Nerad jsem se v neděli navečer vracel do Prahy, kde jsem studoval. I když ani tady jsem si nemohl stěžovat. Vybral jsem si uměleckou školu, kterou jsem miloval, bydlel jsem v podnájmu u celkem mladé vdovy a žil poměrně bohémským životem.
Leckdy jsem se pozdě v noci vracel z toulek městem, kdy jsem občas poseděl s kamarády v nějaké hospůdce u sklenice piva. Paní domácí, jako starostlivá maminka čekala s večeří, kterou přihřívala v kastrůlku na plotně. Sedávala u mě a pozorovala, jak ve mně jídlo mizí.
„Jak já vám to paní Růženko splatím?“ občas jsem se ptával, když jsem si hřbetem ruky otíral ústa a hladil si plné břicho.
„To nepospíchá, Ríšo,“ brávala mě za ruku. „Až budeš jednou slavný, namaluješ mi obraz a já si ho tady pověsím v pokoji. Budu se na něj dívat a chlubit se kamarádkám, kdo že to u mě bydlel.“
Nechával jsem ji snít, a nesnažil jí vyvracet, že studuji úplně jiný obor, který nemá s malováním nic moc společného.
Možná bych jí dokázal ochotu splatit jistým způsobem, občas mě napadlo, ale nikdy jsem v sobě nenašel odvahu jí to nabídnout. A tak jsem jen zpovzdálí pozoroval její dokonalou postavu, kypící zralým ženstvím.
Týden vždy rychle utekl a já už se těšil na páteční odpoledne, kdy jsem vzal do báglu to nejnutnější a pospíchal na autobus, abych byl co nejdříve v náručí panenské přírody.
Babička mě vždy přivítala mísou čerstvě upečených buchet s povidly a bílou kávu, kterou jsem miloval nade vše.
Tentokrát měla pro mě i novinku.
„To budeš koukat,“ tajemně na mě mrkla. „K našim sousedům, k Horákům, přijela vnučka z Budějic, moc hezká holčina. Prý u nich bude bydlet.“
***
Na vesničku se snášel soumrak a zvědavý měsíc vykoukl za lesem na nedalekém kopci.
Seděl jsem na břehu řeky a pozoroval jeho odraz ve vlnkách tiše plynoucí vody. Jen občas tu a tam plesknutí ryby o hladinu rozčeřilo klidný obraz a kunknutí žáby narušilo klid pomalu usínající krajiny.
„Dobrý večer,“ ozval se za mnou příjemný dívčí hlas.
Otočil jsem se. Za mnou na břehu stála dívka, ozářená stříbrným svitem měsíce a mně připadala v té chvíli jako víla, která se tu znenadání objevila.
„Dobrý večer,“ odpověděl jsem na pozdrav. „Vás neznám, vy nejste zdejší?“ prohlížel jsem si její postavu v záři měsíce.
„Ne,“ odpověděla trochu nesměle. „Dnes jsem se přistěhovala k babičce a dědovi Horákových.“
„Vím, říkala mi to moje babička, bydlí vedle vás,“ přispěchal jsem s odpovědí. „Nechcete si na chvíli sednout, nebo někam pospícháte?“ zeptal jsem se rychle, snad z obavy, aby náhle nezmizela.
„Můžu?“ zeptala se nesměle.
Vstal jsem a podal jí ruku, aby mohla sestoupit až k samé hladině vody, a udělal jí místo na vysezeném důlku v trávě.
„Richard,“ představil jsem se.
„Helena,“ odpověděla, přitiskla si sukni k nohám a posadila se vedle mě.
Chvíli jsme tiše seděli a hleděli do vln pomalu plynoucí řeky.
„Vy jste místní?“ zeptala se po delší chvíli mlčení Helena.
„Ne. Bydlím v Praze a k babičce jezdím pravidelně na víkendy.“
„Já jsem z Budějic,“ obrátila se ke mně.
„Vím,“ odpověděl jsem obratem.
„Co vy všechno nevíte, Ríšo?“ podivila se.
„Babička to říkala,“ přišel jsem s pohotovou odpovědí.
„Aha. No jsem z Budějic a k prarodičům jsem se přistěhovala protože naši odjeli pracovně do ciziny, a nechtěli, abych ve městě zůstala sama. Dělám v Budějicích gymnázium a budu denně dojíždět do školy. A co děláte vy?“
„Já? Studuju v Praze.“
„A co, že jsem tak zvědavá?“ zadívala se mi se zájmem Helena do očí.
„Umělecko-průmyslovou školu, scénografii.“
„Až dodělám gympl,“ zasnila se, „taky bych chtěla do Prahy. Prý docela dobře zpívám, a chtěla bych to zkusit na konzervatoři.“
„To by bylo fajn,“ ožil jsem. „Alespoň bychom se mohli vídat. Ukázal bych vám Prahu, docela dobře ji znám.“
Nadšeně přikývla.
„Můžeme si tykat, Helenko?“ vylétlo náhle ze mě.
„Můžeme… Ríšo.“
Ze samé radosti jsem jí dal letmý polibek na ústa. Nejprve se lekla, pak jako by si uvědomila co se právě stalo, mírně se ke mně naklonila, nastavila ústa k dalšímu políbení, ale náhle prudce vstala a rozeběhla se směrem k návsi.
„Já už musím jít,“ stačila ještě zavolat, „uvidíme se zítra,“ a zmizela ve tmě.
Vstal jsem taky a pomalu se šoural k babiččině domku a na rtech stále cítil vlhkost Helenčina letmého políbení.
Té noci jsem nemohl usnout. Dlouho jsem se převaloval v posteli, poslouchal otevřeným oknem šumění řeky a občasné pípnutí ptáků. Do místnosti se pomalu vkrádal noční chlad, když jsem konečně zavřel oči.
***
Sobotní ráno se probudilo s modrou oblohou. Krásný májový den lákal do přírody, proběhnout se loukou plnou květů a bzukotu včel, a někde sebou plácnout do trávy, hledět do azurové oblohy a na nic nemyslet, jen plnými doušky nasávat čerstvý, čistý jarní vzduch, plný vůně kvetoucích jabloní a třešní. Vedle sebe mít krásnou dívku, držet ji za ruku a třeba i mlčet.
Ani jsem pořádně nedojedl poctivě uříznutý krajíc chleba a nedopil hrnek s mlékem a již jsem čekal před domem, zda neuvidím vyjít od sousedů včerejší křehké dívčí stvoření jménem Helenka.
Nenechala mě dlouho čekat. Náhle se zjevila před domem, v krásné halence a sukni, jako opravdová víla s rozpuštěnými vlasy.
„Nebude ti zima?“ měl jsem obavy, když jsem si všiml, že pod halenkou skoro nic nemá.
„Nebude,“ ujistila mě. „A kdyby mi byla zima, určitě mě zahřeješ,“ šibalsky na mě mrkla. „Co budeme dělat? Máš nějaký plán?“ zeptala se zvědavě.
„Ukážu ti mé zamilované místo, jestli budeš chtít?“ nabídl jsem jí. „Tam se cítím nejlépe. Tam na nic nemyslím, jen se kochám krásou krajiny, a když už na něco myslím, pak jen na krásné věci,“ prozrazoval jsem jí tajemství onoho čarovného kousku země na kraji lesa.
Vzali jsme se za ruce a kráčeli rozkvetlou loukou až k okraji lesa.
„Tady to je,“ ukázal jsem Heleně mechem a polním kvítím porostlý palouk.
Sedli jsme si a mlčky hleděli do údolí před sebou. Vesnička s kostelíkem, jako na dlani, pod ní v krajině meandrovitě se stáčející Vltava.
Položili jsme se do trávy, z které před chvílí oschly kapky rosy a mlčky hleděli do korun stromů.
Obrátil jsem se bok, podepřel si hlavu rukou a díval se na dívku ležící vedle mě. Sukně se jí mírně svezla po nohou a obnažila bílou, hedvábnou pokožku stehen. Hroty ňader napínaly látku halenky a zdálo se, že je bez podprsenky.
„Co by se stalo, kdybych ji teď políbil?“ napadalo mě, ale myšlenku jsem okamžitě zapudil.
Mohl bych tento krásný okamžik pokazit, nebo taky ne?
Nakonec jsem se nad ní sklonil a dlouho se jí díval do očí.
Jak asi dlouho vydrží můj pohled?
Pomalu jsem se nad ní skláněl, až se nakonec naše rty setkaly. Mírně pootevřela ústa a nechala můj jazyk vniknout dovnitř.
Zprvu jemné a nesmělé líbání přecházelo ve vášnivý polibek, spojený proplétáním jazyků.
„Stačí Ríšo, vždyť mě udusíš,“ vytrhla se na chvíli, aby se mohla nadechnout. „Krásně líbáš,“ stačila ještě poznamenat a znovu se přisála k mým ústům.
Moje ruka bloudila po jejím těle. Při snaze pohladit ji po vlasech, jsem se nechtěně dotkl hrotu jejího prsu. Jako elektrický výboj zapůsobil tento dotyk a Helena se doslova otřásla silným vzrušením. Moje prsty se zastavily na vystupující třešničce, palec a ukazováček jemně stiskl ten výčnělek a začal ho opatrně masírovat.
Helenčina prsa se začala vzdouvat společně s hlasitými vzdechy. „Musím je vidět,“ rozhodl jsem se rozepnout knoflíčky halenky. Snažila se mi v tom zabránit a marně si nazpět zapínala pracně rozepnuté knoflíky.
Konečně jsem svíral v dlani hladký a teplý prs.
„Jsou jako poupátka,“ rozplýval jsem se nad jejich krásou a snažil je políbit.
Jazykem jsem jemně objížděl dvorec bradavky a nakonec rty stiskl tvrdý hrot, a začal jej sát.
Helenka si sama rozepnula zbytek halenky a nabídla mi i druhý prs k mazlení.
Zatímco jsem měl jednu ruku vsunutou pod její hlavou, druhou, volnou jsem stále bloudil po jejím těle.
Podařilo se mi dotknout se jejích stehen a ruku jsem jsem sunul stále výše, až jsem se dotkl lemu kalhotek.
Nenechavý prst zajel pod gumičku a já na bříšku ukazováčku ucítil první chloupky jejího pohlaví.
I to zapůsobilo jako elektrický impuls. Okamžitě uchopila moji ruku a vytáhla ji zpoza vyhrnuté sukně.
„Ríšo, prosím, ne,“ bránila se.
„Ale proč?“ nechápal jsem.
„Ne, prosím, ne,“ bránila se. „Ještě jsem neměla nic s žádným klukem. Chci až z opravdové lásky.“
„Ale já tě mám rád,“ bránil jsem se.
Zakryla mi ústa dlaní. „Opravdu ne, až z lásky,“ shrnula si sukni na kolena.
Kdesi v dálce za lesem se zablesklo a po dlouhé chvíli se ozvalo zadunění hromu. Blížila se první májová bouřka.
Netrvalo dlouho a obloha se zatáhla těžkými tmavými mraky.
„Raději se vrátíme, než pořádně zmokneme,“ rozhodla Helenka a zvedla se ze země.
„Počkej, možná nás to mine, nebo se schováme pod stromy v lese,“ snažil jsem ještě Helenu přemluvit.
To už ale na louku dopadly první těžké dešťové kapky a zablesklo se opravdu blízko.
„Poběž,“ chytila mě Helenka za ruku a rozeběhli jsme se zpět k vesnici.
Bouřce jsme ale neutekli. Do vsi jsme doběhli pořádně promočení.
Každý ve své chalupě jsme sušili promočené oblečení.
Bouřka brzy odezněla, ale pršet nepřestalo. Pršelo celou noc a do nedělního rána se krajina probudila bičována děšťovými kapkami. S krátkými přestávkami pršelo až do večera.
Bylo to stejně jedno. Do Prahy jsem se vracel k večeru. Podle mokré dlažby bylo zřejmé, že ani v Praze nebylo lépe.
