Druhého dne jsem netrpělivě očekával Helenčin příchod na domluveném místě na palouku u lesa.
Snad se při posledním setkání neurazila, nebo já dokonce něco nepokazil. Byl jsem si vědom toho, že jsem určitě víc zatlačil na pilu, ale na druhou stranu bylo těžko odolávat tak dokonalému dívčímu tělu.
V hlavě mi stále znělo její: „Ještě jsem neměla nic s žádným klukem. Chci až z opravdové lásky.“
Možná by dopadlo všechno úplně jinak, kdyby nezačalo pršet.
Stále jsem se díval směrem k vesnici a čekal, kdy se objeví na rozkvetlé louce. Jak se rozeběhne, až mě uvidí, skočí mi do náruče a splyneme v nekonečném polibku.
Do této krásné představy se z druhé strany tlačily vzpomínky na týden prožitý v Praze se svou bytnou.
Jak je možné, že jsem celou tu dobu nevnímal signály, které ke mně vysílala. Nikdy jsem nereagoval na její letmé dotyky a různé slovní narážky. Ani občas ledabyle rozepnutou halenku, nebo vyhrnutou sukni jsem nepovažoval za akt svádění.
Kdybych si to uvědomil dříve, mohl jsem být ještě více obletován, hýčkán, a navíc jsem si mohl dosyta užívat jejího zralého ženského těla.
A zase se do vzpomínek vkrádaly okamžiky, kdy jsem držel v dlani Helenčina drobná prsíčka, rty se laskal s tvrdými bradavkami a na prstech cítil jemné chloupky panenského pohlaví. Jak krásně voněla. Jako jarní rozkvetlá louka.
Od vesnice se ozývalo bití věžních hodin kostela. Pohled na hodinky mě ujistil, že je již deset. Helenka stále nepřicházela. Do mysli se mi vkrádaly obavy, jestli se vůbec vrátila z Budějovic. Možná, že u kamarádky přespala a nevrátila se domů. Možná se urazila a nepřijde.
Lehl jsem si zpět do trávy, v ústech žvýkal stéblo trávy a díval se do modré oblohy.
Nevděčnice, takhle mě trápit. I já měl před zkouškovým obdobím a místo učení jsem balancoval se svými city mezi dvěma ženami.
„Počkej, trochu tě pozlobím, jestli přijdeš,“ napadalo mě.
Budu dělat chladného a nepřístupného a také ji potrápím svou bytnou.
S těmito, ne zrovna dobrými myšlenkami se mi zavíraly oči.
„Ríšo, Ríšo,“ slyšel jsem volání jako z dálky. Zdá se mi to, nebo opravdu někdo volá? Zvedl jsem se na loktech a podíval se směrem po hlase.
Po louce běžela směrem k lesu Helenka. V bílých šatech, s rozpuštěnými vlasy, doběhla až ke mně, klesla zadýchaná na kolena.
„Ríšo.“
Naklonila se ke mně v očekávání polibku, ale já se rozhodl hrát svou hru.
„Ahoj,“ odpověděl jsem chladně.
„To mě ani nepolíbíš?“ zeptala se udiveně.
„Nezlob se,“ odpověděl jsem jí. „Jsem trochu nastydlý, a nerad bych tě nakazil.“
„Taky jsem byla nastydlá. To asi z toho, jak jsme minulý týden zmokli.“
„Já na tom byl hůř. Když jsem se vrátil do Prahy, dostal jsem horečku a musel jsem zůstat ležet v posteli. Ještě, že se o mě bytná starala.“
„Jak starala?“ zbystřila Helenka.
„Seděla u mě, vařila mi horký čaj a držela mě za ruku, dokud se mi neudělalo lépe.“
Díval jsem se Helence do očí a očekával její reakci. Bylo znát, jak posmutněla.
Náhle se zeptala: „Je hezká a mladá?“
„Je mladá a hezká skoro jako ty,“ chtěl jsem trochu zmírnit Helenčino zklamání.
Helena se ke mně otočila zády a já na trhavých pohybech jejích ramen zjistil, že nemá daleko do pláče.
„Ty s ní něco máš?“ otočila ke mně hlavu a já spatřil její oči plné slzí.
Pak jsem řekl něco, čeho jsem celý život litoval. Přiznal jsem se, jak to bylo, když jsem minulý týden byl nemocný.
„Už tě nechci nikdy vidět,“ vstala s pláčem a rozeběhla se k vesnici.
„Počkej Helenko, všechno ti vysvětlím, nebylo to tak, vymýšlel jsem si. Stůj, mám tě rád.“
Utíkala dlouhou loukou, aniž by se alespoň jednou otočila, a nakonec zmizela mezi vesnickými domy.
„Tak to jsem tomu pěkně dal,“ vyčítal jsem si své neuvážené počínání a pomalu se šoural loukou k babiččině domu.
Vracel jsem se ke vsi smutný s myšlenkou, že to, co jsem vyslovil nelze již nikdy vrátit zpět. Během okamžiku jsem ztratil dívku, jejíž krásu nešlo popsat slovy, dívku, která se do mě bezhlavě zamilovala.
Stál jsem chvíli před jejím domem a volal její jméno, leč zbytečně. Nakonec jsem ještě dlouho bloudil kolem břehů řeky a vztekle kopal do kamínků. Jakoby ony za to mohly.
Nakonec jsem se bez řádného rozloučení s babičkou, vrátil zpět do Prahy.
Marně jsem čekal v schránce dopis od Helenky, nebo vzkaz od babičky. Nakonec jsem si uvědomil, že Helenka určitě nezná moji pražskou adresu.
Mýlil jsem se.
Když jsem se jednoho odpoledne vracel ze školy, oznámila mi bytná, že jsem měl návštěvu.
„Koho?“ zeptal jsem se skoro bez zájmu.
„Hledala tě tady taková mladá hezká dívenka s dlouhými světlými vlasy.“
„Helenka?“ vykřikl jsem doslova.
„Nevím, nepředstavila se mi. Akorát se mě zeptala, žárlivka, jestli spolu něco nemáme.“
„Co jsi jí odpověděla?“
„Řekla jsem jí pravdu. Jen se otočila a utíkala směrem k parku.“
Odhodil jsem aktovku v předsíni a rozeběhl se Helenu hledat.
„Jsou to nejméně dvě hodiny co tu byla, tu už nedostihneš,“ slyšel jsem bytnou za sebou.
Ještě dlouho jsem bloudil blízkým parkem a marně se rozhlížel, jestli Helenku někde nespatřím.
To jsem ještě netušil, co se zhruba před dvěma hodinami stalo.
Helenka s očima plnýma slz přebíhala ulici a nevšimla si přijíždějící tramvaje. Ozvalo se skřípavé brzdění, varovný cinkot a nakonec dutý náraz.
Život jedné krásné mladé dívky, která ještě nepoznala tělesnou lásku, jediným okamžikem vyhasl.
To já ale nevěděl do chvíle, než jsem opět přijel navštívit babičku do Jižních Čech.
„Co Helenka?“ byla první moje otázka, když jsem vešel u babičky do světnice.
„Ty to nevíš, Ríšo? Helenka je mrtvá. V Praze ji srazila tramvaj.“
V tom okamžiku se mi zhroutil celý svět. Zatočila se mi hlava a já těžce dosedl na židli.
„To jsem nechtěl,“ držel jsem si hlavu v dlaních. Vše se mi přes proud slz rozmazalo. „Ne, to jsem opravdu nechtěl.“
wpDiscuz