Královské tajemství 🇨🇿

Jan Slíva ze Slivovce v sobě držel tajemství takové velikosti, že by bylo schopné rozvrátit křesťanský svět (jeho část), kdyby vešlo ve známost. Ale on sám sobě přísahal, že ho nikdy nevyzradí.

—————————————————————————————————————————

Být královským šaškem nemůže být někdo, kdo umí metat kotrmelce, pitvořit se a nechat se otloukat. Někde možná tomu tak je, ale v království, kde vládl král Alfons III., byla na výběr takového muže stanovena přísná pravidla.
Mohl to být člověk jakéhokoliv stavu, tedy i urozený a rozhodně tedy nešlo, že by ho někdo tloukl. Jisté artistické umění se očekávalo a důležitá byla jasná mysl a bystrý úsudek. Šašek si může dovolit říci i to, co si ostatní jen myslí, ale aby mu to prošlo, musí to mít hlavu a patu. A panovník někoho takového, kdo mu stranou řekne, co mu ostatní třeba zatajují, potřeboval. A tím vším Jan Slíva ze Slivovce byl, prošel výběrem a stal se královským obveselovatelem. Ovšem ne v šaškovském oděvu s rolničkami, ale normálně v prostém šatu, ovšem s výrazně barevnými nohavicemi a kabátcem.

***

Když se král oženil s urozenou Ulrikou von Lichtenberg, stal se Jan jejím oblíbencem. Při nudném životě ve fraucimoru potřebovala nějaký ten vzruch a přiznejme si, i mužskou přítomnost. Ne sluhu, ale muže, s nímž si může leccos říct a přitom to zůstane jen mezi nimi.

Ulrika byla Němka, ale od raného mládí byla předurčena žít v českém prostředí, neboť již v sedmi letech byla zaslíbena kralevici Alfonsovi, následníkovi trůnu, a tak se naučila se řeč manžela i svého budoucího lidu. Uměla to výtečně jen s nepatrným a k její spanilosti a kráse by se dalo by říci, roztomilým přízvukem.

Král Alfons rozhodně manželku neopomíjel, ale měl mnoho vladařských povinností a jednání… zkrátka život královny nebyl zas tak zářivý, jak si možná Ulrika představovala. Bylo ji krásných devatenáct let. Tělo ještě nedorostlé plné ženskosti, ale už plodné a schopné přivést na svět následníka, což bylo i její povinností. Král Alfons manželské povinnosti plnil, jak jen to šlo, ale některé sémě nevzejde hned při první setbě. Ulrika byla pannou a první styky pro ni byly nepříjemnou záležitostí, pak už to bylo lepší, ale stejně v tom neshledala žádné potěšení, jak jí dříve v důvěrných hovorech tvrdily přítelkyně.
Alfons, starší o deset let, se v loži příliš nezabýval jejími pocity, jako spíše svým uspokojením a vypuštěním sémě do jejího lůna. Líbali se, hladili, mazlili, to ano, ale zrychleně, jen do doby povstání údu a pak už jen roztáhla nohy a vpustila ho do sebe. Někdy ani sama nestačila zvlhnout a pronik pak byl bolestivý. Tohle si pochopitelně nechávala pro sebe a proto potřebovala ve svých trudných myšlenkách nějaké obveselení. A to jí Jan Slíva měl a uměl poskytnout.
Když se ukázalo, že šašek umí číst a psát, učinila ho svým předčítačem kodexů ale i soukromých listů, jež jí přišly třeba od rodičů a přátel.

Mladá žena si s nějakým dvorním protokolem moc nelámala hlavu a k Janovi se chovala důvěrně. Koneckonců i on byl urozeného původu, byť na jeho nejnižším stupni a co víc, byl vychován jako rytíř a uměl se tak i chovat. To jí imponovalo a dávala mu to najevo právě neformálním přístupem, ovšem jen když byli sami v soukromí. To se nestávalo často, neboť se nehodilo, aby vdaná žena a královna k tomu, byla sama s mužem, ale Ulrika oponovala, že jde i šaška a ne muže ve smyslu, jak ostatní myslí a na to vrchní dámy z fraucimoru jen zůstaly stát s ústy otevřenými dokořán.

***

Jan tedy požíval jistých výhod a jelikož byl pohledným mladým mužem a srdcem rytíř, padl dámám z fraucimoru do oka i z úplně jiných důvodů. Nejen královna, ale i ostatní ženy měly své citové potřeby, které nebylo lehké uspokojit. Většinou to nesly jako osud, že milostné prožitky a život v pohodlí nelze mít společně, ale něco musí ustoupit a je jen na nich, čemu dají přednost. Ale když se v jejich blízkosti objevil mladý muž, hned zbystřily a snažily se vytěžit z toho pro sebe maximum. A záleželo pak už jen na něm, koho a pokud vůbec, si některou vybere a učiní ji na chvíli šťastnou a (u)spokojenou.

***

Jan tyto signály zprvu nevnímal, pak ignoroval a nakonec se svěřil své paní. Stálo ho to hodně sil jí to vysvětlit a přitom mluvit uhlazeným jazykem urozených lidí a zejména, mluví-li s dámou. Královna ho však mile překvapila svou otevřeností.
„Nač ty řeči, Jene? Proč neřekneš zpříma své paní, že Klaudie von Biedermarck tě svádí, kdekoliv může a ty stále odoláváš jejím svodům, ač je to proti lidské a zejména mužské přirozenosti. A já ti odpovím, užij si, jen ji neobtěžkej. To je má jediná podmínka. Ženám nejde o tvé srdce, ale o chvilkové potěšení… nic více v tom nehledej. A ty jsi jediný muž jim tak nablízku, že tě považují za kořist. Jednej, jak uznáš za vhodné. Mé svolení máš.“

***

Urozená mladá žena Klaudie von Biedermarck byla značně překvapena, ne-li přímo zaskočena Janovou reakcí na její hru. Ne, že by ho nechtěla, ale když stále odolával, časem se její svádění změnilo na hru s očním kontaktem, svůdnými úsměvy, aniž to z její strany něco znamenalo.
Nyní, když ji náhle sevřel v náručí a tvrdě políbil na ústa, chtěla skoro volat o pomoc.
„Co… to… děláš?“ zmohla se na otázku, když ji vtáhl do komnaty, kde zrovna naštěstí nikdo nebyl a dveře zajistil závorou.
„Jen si se mnou hraješ, tak ti ukážu, jak je to doopravdy,“ řekl Jan a pokročil s ní k lůžku.
Klaudie pocítila mužskou nadvládu, jeho převahu, proti níž nemá obrany a rezignovala. Přijala jeho touhu s ní ulehnout a jen si přála, aby to stálo za to.

***

Jana z Arccu se zastavila před svojí komnatou a zjistila, že dveře jsou zajištěné zevnitř! Užuž chtěla vzbudit poplach, když zaslechla neklamné zvuky milostného konání… vzdechy a steny. „Kdopak je asi uvnitř?“ uchichtla se a zvědavě poslouchala kvílivý ženský vzdech.

***

„Ááách… áách… áách,“ sténala Klaudie do rytmu přírazů.
Jan ji rytmicky projížděl s tvrdým dorazem na konci. Tak v ní byl zaražený až po kořen a cítil silnou slast ze sevření i hloubky proniku. Žena ho taktéž cítila hluboko v sobě, ale nečinilo jí to žádnou bolest. Naopak zažívala silnou rozkoš. Jan se nechoval nijak hrubě. Dlouze ji líbal, pak se věnoval prsům, která laskal, mnul a hnětl, než na ni nalehl a vnikl do ní. Takto se k ní dosud nechoval žádný muž. Všichni cílili přímo na klín, jen Jan ne. A proto teď tak blaženě vzdychala pod jeho přírazy.

Jan jí i během přírazů mnul a mačkal pevné prsy, líbal na ústa a vůbec se jí věnoval, než se náhle zvedl na pažích a začal přirážet stále rychleji v předzvěsti výstřiku. Klaudie cítila svůj blížící se vrchol a šla mu pánví naproti.
„Ahh… ahhh… Svatá Matkooooo… ooooh,“ vykřikla ve vrcholu, Jan z ní vyjel a mohutný výstřik semene jí dopadl na břicho a prsa. Stihl to jen taktak.
„Bylo to krásné,“ špitla pak dívka, když leželi vedle sebe a vydýchávali se z prožité rozkoše, „Mohu s tebou počítat i nadále?“
„O svém čase nerozhoduji já, ale naše společná paní,“ odpověděl Jan a Klaudie ztuhla. „Ona o nás ví?“
„Jsem její služebník. Ví o každém mém kroku,“ odvětil Jan a pokrčil rameny.
„Vypadni, ty kurevný zmetku!“ byla poslední slova od rozezlené ženy, než opustil komnatu.

Venku mu došlo, že k dalšímu milostnému dostaveníčku s Klaudií už s největší pravděpodobností nedojde.

***

Ač si Jan milostného života užíval plnými doušky, zjistil, že se opravdu zamiloval a to skutečně a silně do své paní, její královské Milosti královny Ulriky. Tato láska však zůstane nenaplněná a je vlastně hříchem, že vůbec se něco takového mohlo stát. Copak služebník může toužit po svém pánu. On je sice také urozený, ale kdo je on a kdo je ona?
Vnímal sice k sobě její vpravdě přátelský přístup, ale společenský odstup tam byl a být musel.

***

Kdykoliv královna opouštěla královský dvůr, změnil se Jan ze šaška na osobního ochránce.
Obdržel nový kabátec a plášť, kožené škorně a k pasu si připjal meč. Hotový rytíř.
Královna nesměla opouštět hrad bez doprovodu dam z fraucimoru, ale toto nařízení neplatilo, cestovala-li královna inkognito, tudíž v převlečení, v němž by nikdo nepoznal svou panovnici. A Jan jí dělal doprovod.

***

Jednou se zastavili v šenku u „Ztrouchnivělého pařezu.“ Putyka to byla nevábná, ale kupodivu tam dobře vařili a dalo se tam i přenocovat.
Po jídle Jan objednal džbánek medoviny a přesunuli se na pokoj. Podkrovní místnůstka disponovala lůžkem, stolem se stolicí a v rohu zaprášenou truhlicí. Nic moc, ale na přespání to stačilo. Za chvilku se přibatolil tlustý šenkýř s medovinou a dvěma otlučenými číšemi ze zeleného skla pro urozené hosty, jak říkal.

Ulrika si hned zavdala, ale Jan šel napřed ještě do stáje zkontrolovat koně. Vzhledem k tomu, že zajišťoval bezpečnost samotné královny, věděl, že ho čeká bezesná noc, kdy nesmí pokojík ani na chvilku opustit. Na hnoji ulevil a už se blížil ke stáji, když uslyšel odtamtud tlumený hovor. Našpicoval uši a přikradl se k malému okénku ve stěně.
„Viděls ji, jak jezdí na koni jako muž?“ zazněl hlas, v něž Jan poznal podomka.
„Jo, má pod suknicí navlečené nohavice. Kdo to je?“ odpověděl kdosi neznámý.
„To nevím. Ale mají peníze. Ten chlap měl měšec pěkně naditej. A podívej na ty nádherný koně. Takovýho hřebce nemá ani pan Jindřich ze Žlabu. Víš kolik by stál na trhu?“ ozval se se podomek.
„Radši mi řekni, jestli to půjde?“ přerušil ho druhý muž.
„Určitě. Šenkýř jim vylepšil medovinu bylinkami, he, he… budou chrnět jak zabití a ráno se probudí na cestě,“ děl podomek.
„Hm. Jsou urození. Co kdybychom si tu ženu půjčili? Dostaneme za ní určitě tučný výkupný,“ uvažoval druhý hlas. „A taky je moc hezká. Mohla by nás potěšit a pak ji…“
„Žádný mrtvoly! Víš, co řekl velitel,“ řekl podomek a muž zamumlal, že to tak nemyslel, ale že ta ženská, co jezdí na koni jako chlap, se mu dost zamlouvá.

„Řekni si Barče. Za stříbrňák ti ráda roztáhne nohy,“ odtušil podomek. Dál už Jan neposlouchal, co potřeboval se dozvěděl a vrátil se na pokoj. Tam spatřil sedící Ulriku s hlavou na stole a rozlitou číši spadlou na zem.
„Probůh, ten účinek spací byliny je rychlý,“ došlo mu, když zjistil, že Ulrika tvrdě spí a není k probuzení. Přenesl ji na lůžko a šel zavřít dveře. Tam zjistil, že nejdou zajistit závorou. Tedy jdou, ale všiml si, že uměle vytvořenou špehýrkou ji lze odsunout a dveře tak zvenčí otevřít. Šenk byla vlastně past na poutníky a sídlo lapků.

„No, spas nás Pánbůh,“ pomyslel si Jan a rychle dumal, jak se ochránit. Nešlo o jeho život, ale o čest a život samotné královny! Kdyby na to ti zlotřilci přišli.
Prozatím zapřel dveře truhlou a přisedl na pelest lože. Bylo úzké, dva by se tam nevyspali, snad jen v těsném mileneckém objetí… ale to nejsme, pomyslel si Jan hořce.

Pozoroval spící tělo a chápal, že její hezká tvář vyvolává u mužů chtíč. Byla sice oděna v prostém šatu, ale jeho čistota a dobrá látka stejně prozrazovaly urozený původ nositele. A ty koně! Samozřejmě, jde o skvělé koně z královských stájí a vzbuzují patřičnou pozornost. To jim nedošlo. Až dnes.
Začal chladně uvažovat. Kolik je tu lapků? Podomek, onen neznámý, šenkýř se do šarvátky určitě zapojovat nebude… a oni přece počítají s tím, že hosté usnou, takže tři, čtyři? S mečem se jim v úzké komoře moc nepostaví. Má sice u pasu dýku, ale stihne všechny zlikvidovat, než ho zabijí, královnu unesou, zneuctí a kdoví co s ní ještě udělají?

Seděl na truhle a podřimoval, když uslyšel tichý šelest a ve svitu měsíce viděl pomalu se odsouvající závoru. Tak už jsou tady! Postavil se vedle dveří, aby byl zakryt otevřeným křídlem a stál tak útočníkům v zádech.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vklouzly dva stíny.
„Tady je jen ta holka. Kde je… áááááh,“ ozval se jeden, když v tu chvíli Jan zaútočil a bodl ho dýkou do zad. Rychle ji vytáhl a bodl toho druhého. Dýka se v něm ale vzpříčila a nešla vytáhnout, když vtom uslyšel na chodbě hluk. Bylo jich tu opravdu víc. Bleskově tasil meč a
jen taktak odrazil útok muže s tesákem.

„Ksakru, doražte ho!“ vykřikl muž, ale muži s bodnými ranami v zádech, se k ničemu neměli.
Měli co dělat sami se sebou. Rány nebyly smrtelné, ale bolestivé a krvácivé. Motali se v komoře, zatímco Jan se dostal na chodbu a zatlačoval muže s tesákem ke schodišti. Zde byl volnější prostor a rány mečem nabyly na intenzitě a muž zatlačen na schody, zřítil se dolů, kde zůstal nehybně ležet. Asi si pádem zlámal vaz.

Jan se obrátil do komory, kde zranění muži nepředstavovali žádný problém a nemilosrdně je probodl. Seběhl dolů, kde v kuchyni našel krčícího se šenkýře a namířil mu špičku meče na tučné břicho.
„Teď tě rozpářu, jestli mi neřekneš, kolik vás tu je?!“
„Už… už… nikdo… urozený pane,“ blekotal k smrti vyděšený šenkýř.
„Opravdu? Kdo je to?“
„Jen Józa… podomek, pak Helmíř a Šebesta… to jsou… lesní muži….“
„A pak ještě ty,“ dodal Jan posměšně. „Těmi lesními muži myslíš lapky z lesa?“
„Ano… a já? Já ne. Já k nim nepatřím,“ spínal ruce šenkýř a Jan po očku sledoval jeho dceru Barču, plaše vykukujíc z druhé místnosti.
„Ty ne? Tak proč je tu trpíš?“ křikl Jan a to už před něj na kolena padla Barča, polonahá, jen v dlouhé košili. Byla to kyprá dívčina, div jí velká prsa nevypadla z výstřihu ven.

„Otec za nic nemůže, urozený pane. To já jim pomáhala. Šebesta je… byl… můj snoubenec. Obtěžkal mě a abych nežila v hanbě, dohodl se s otcem, že si mě vezme, ale než se tak stane, zůstane tu ještě se svým přítelem Helmířem… Že jsou lapkové jsme zjistili pozdě. Pak se k nim přidal Józa a vydírali nás, že šenk zapálí, mě zneuctí, otce zabijí… nemohli jsme nic dělat. Slitujte se, pane… udělám, co jen budete chtít!“

Bylo jasné, co tím myslí, ale Janovi se nelíbila. Byla to taková špindíra. Nevěřil jí ani slovo, ale zabíjet dál nikoho nehodlal. Zavřel je do sklepa a pokračoval v podřimování, protože musel počkat do rána, než se královna z těch omamných bylin vyspí.

***

Ráno vytahali mrtvoly ven, uklidili stopy zápasu, při snídani Ulrice vše vysvětlil a ta velkomyslně šenkýři udělila královskou milost. Tedy chtěla udělit, ale Jan ji včas upozornil, že zde není královnou, ale jen počestnou pocestnou.
„Nesmíte vypadnout z role, milosti,“ šeptl Jan a Ulrika ho pod stolem kopla do holeně. Bylo to znamení souhlasu, pochopení nebo pokárání?

***

Na královském hradě se Jan vrátil do své šaškovské role, ale přitom bedlivě sledoval panovníkova politická jednání, glosoval je a navrhoval řešení. Samozřejmě tak, aby je král mohl hravě prokázat za svá, pokud se mu zamlouvala.

***

Královna se trápila. Byla už přes rok vdanou ženou a stále neobtěžkala. Alfons s ní spal, jak mu vladařské povinnosti umožňovaly, což nebylo často ani pravidelně a i toto mohlo být tím důvodem. Co však nebylo možné přehlédnout, král, třebaže často cestoval a přespával v místech, kde se to urozenými dívkami i nevěstkami jen hemžilo, nikdy žádného bastarda a levobočka nepřiznal a nikdo o žádném nevěděl, protože ani žádný nebyl. To by se neutajilo a „postižená“ žena by z toho jistě pro sebe těžila nějaké výhody. Zkrátka vypadalo to, že král má mrtvé sémě! Jen to zatím nikdo nevyslovil nahlas a čekalo se na Boží vůli.

Jan své paní zařídil tajné ohledání jistou ženou z přízně, která prohlásila, že z jejího pohledu je královna zcela zdráva a schopná donosit a porodit dítě.
„Jen musí častěji líhat s mužem, zejména ve svých plodných dnech,“ dodala ještě.
„A jak se to pozná… ty dny?“ zeptal se Jan.
„Ona to pozná, synku, to my ženy poznáme. Pozdravuj ode mne rodiče, sbohem,“ rozloučila se s ním žena bohatší o měšec stříbrňáků.

***

Aby přišla na jiné myšlenky, jela Ulrika za svou přítelkyní Olývii z Vranova. Jan jel pochopitelně s ní, stejně jako početný fraucimor a garda královských vojáků. Prostě návštěva se vší dvorskou parádou.
Po večerní hostině na počest královny konečně ženy osaměly k důvěrnějšímu rozhovoru. Znaly se léta a byly k sobě upřímné a otevřené.
„Všimla jsem si toho muže, co se od tebe nehne ani na krok. To je tvůj panoš?“ otázala se Otýlie zvědavě.
„Ano i ne,“ odvětila Ulrika vyhýbavě. Přiznat, že jde o královského šaška, ji přišlo hloupé a označila ho za svého pobočníka.
„Hm. Většinou tyto pozice vykonávají kněží,“ dumala Otýlie. „Tenhle má do klerika daleko. Líháš s ním?“
„Cože?“ vytřeštila Ulrika oči. „Co tě to napadá?“
„No co? Není klerik, je ti stále nablízku..neříkej, že tě to nikdy nenapadlo. A sluha vždycky mlčí… a i kdyby ne, kdo věří slovům poddaného,“ ušklíbla se Otýlie.

Obě věděly o čem mluví. Otýlie v těchto věcech byla známou v širém okolí, Nebylo šlechtice, který by nevyzkoušel jejích kvalit a zkušeností. I mladí panicové dávali přednost jí, než konkubínám ve městech. A Otýlií bylo jedno, kdo si o ní co myslí. Všichni pochopitelně mlčeli a nahlas nikdo nevyslovil ani hlásku.

„On není poddaný, je urozeného původu,“ vysvětlovala Ulrika a Olývie se divila. „Šlechtic a pobočník? Nechápu, ale jak tě pozoruju, víc mi stejně neřekneš, co?“ a když Ulrika zavrtěla hlavou, dodala. „A tak mohu toho tvého pobočníčka vyzkoušet? Zdá se mi výkonným a líbí se mi.“
„A to zase ne!“ Ulrika se ostře ohradila. Dělit se o svého služebníka s vilnou přítelkyní se nemínila. Ano, hříšná myšlenka už ji několikrát prolétla hlavou, ale hned ji opustila. Královna a rytíř je nerovné postavení, natož v loži… Jan spal s řadou jejích dvorních dam, měl její svolení, ale milování s Otýlií jí náhle přišlo nevhodné.

„Promiň, ale o mého služebníka se nebudeme dělit. Tvá přízeň by ho jistě potěšila, ale je to můj osobní ochránce a v noci stráží předpokoj mých komnat. Doma i na cestách,“ a dala se do vyprávění o přepadení tehdy v šenku. To Otýlií zaujalo a pak přešly na jiné téma a rozešly se v lehkém vinném opojení a v dobré náladě. Královna se zas po delší době cítila odpočinutá a spokojená.

***

Před její komnatou seděl Jan a lehce dřímal, ale jakmile zaslechl kroky, vztyčil se do pozoru.
„Zde mě hlídat nemusíš,“ řekla mu královna mírně. „Myslela jsem, že přenocuješ v čeledníku.“
„Vždyť víte, že vás střežím kdekoli jsme. V čeledníku kdekdo chrápe a kdoví co tam kdo ještě dělá,“ ušklíbl se Jan. „Budu raději tady na chodbě.“
„Jak chceš,“ odtušila královna a zavřela za sebou dveře na závoru.

Svlékla se do nočního úboru a jak byla v komnatě zima, zavřela okenice. Jenže nepříjemný chlad nezahnala ani zakrytím v houních a napadla ji spásná, ovšem i hříšná myšlenka.
Vstala a do komnaty si pozvala Jana.
„Je mi zima,“ řekla. „Zahřej svou paní.“
Jan pochopil, že nemyslí, aby ji rozesmál svým šaškovstvím, ale aby ji zahřál tělesným teplem. K ničemu se ale neměl, až se královna znovu ozvala.
„No tak? Pojď mě zahřát, nemůžu spát. Nemůžu jít na seno, jak prostá děvečka. Před tebou nemám stud, když se ke mně přitiskneš… co děláš? Snad se napřed svlékneš?“ zastavila ho, když se k ní hrnul v oblečení.

Na loži nakonec skončili v pozici na boku, ona zády k němu, on k ní čelem přitisknut s levou rukou přehozenou přes její tělo. Vnímal, jak se jí tělo chvěje zimou, ale stále míň a míň, zato o to více pociťoval vzrušení v oblasti klína. Nemohl s tím nic dělat, ať se tomu bránil sebevíc. A Ulrika, jako by to věděla, vrtěla se a chvěla a to erekci vůbec nepomáhalo ustoupit. Spíš naopak. Ocas mu stál jako svíce, přitisknutý na její zadek. Tohle už musela cítit!

Náhle ucítil její ruku, jak mu ho svírá a obemyká prsty.
„Má paní,“ vydechl zděšeně.
„Pššš… mlč… jak jsi velký, tvrdý, horký… Chci, abys do mě vstoupil,“ zašeptala Ulrika a zvolna se k němu otočila. „Abys pomiloval svou paní.“
Na to Jan neměl co říct. Byl služebníkem, nemůže paní neposlechnout a také… dočká se toho, po čem touží celou věčnost, ale dosud jen ve snu. Nyní se mu to splní.

Políbil ji. Nejprve lehce a plaše, pak pevněji a vášnivěji.
Ulrika mu vyšla ochotně vstříc a nechala ho dotýkat se jí všude, kde to doposud mohl činit jen její urozený manžel.
Ochotně si nechala vyhrnout noční košili až ke krku a umožnit mu pomilovat její prsa. Byly to úžasné pevné bochánky, tak akorát do ruky, když je mnul a mačkal.
„Anoo… anoo… ochhhh… jak slastné,“ vzdychala nad jejich laskáním. Manžel tomu moc nedal a přitom je měla krásně citlivá. Jan jí ještě promnul mezi rty tvrdé bradavky a pak už mu Ulrika šeptala do ucha. „Pojď do mne, pojď…“

Držela ho za ocas, sama si ho do sebe zavedla a hlasitě vzdychla, když do ní vnikl naráz a až po kořen „Ach Bože!“
Když nastaly rytmické přírazy, sténala a vzdychala slastí a uvolňovala šťávy jak řeka za jarního tání. Jan mnoho nepotřeboval ke svému vrcholu. Pružné, mladé krásné tělo jeho paní, jeho bohyně, ho přivedlo rychle na vrchol a protože ho rukama pevně držela za zadek, nemohl jinak, než svoji mízu vypustit do jejího lůna. Déle se to zadržet nedalo.

Protože mu ocas stále stál, nemeškal a hned ženu znovu začal milovat.
„Ach… ty stále můžeš?“ byla poněkud zaskočena, byť příjemně.
Ráda se mu znovu poddala a tentokrát zcela podřízena jeho požadavkům se mu nastavovala v různých (a hříšných) pozicích, aby do ní vnikal svým tvrdým nástrojem. Ač vdaná žena, neměla mnoho zkušeností a musel jí radit, jak do kterých poloh se dostat. Vkleče a zezadu na psí způsob to vůbec neznala!

Pak hlasitě řičela rozkoší, když cítila hluboké přírazy a silné tření z neznámého směru a přitom velmi slastné… Proč ji manžel takto nikdy neobšťastnil? Ano, byla tu muži poddána bezbranná, ale i to ji naplňovalo slastí, být hříčkou v rukou zkušeného milovníka.
Tentokrát ji Jan naplnil mízou zcela volně. Mohl mimo, ale proč by to dělal? Stahy pochvy při jejím vyvrcholení samy nasávaly uvolněné semeno do lůna.
V objetí ulehli, zavrtali se do houní, usnuli a zima už jim nebyla.

***

Po hradě se ta zpráva roznesla rychlostí blesku. Její královská Milost královna Ulrika je těhotná! Král Alfons přijímal pochvalné gratulace na důkaz své mužnosti a přál si jediné, aby to byl chlapec, dědic trůnu.
Královna Ulrika takovou radost nesdílela. Z obtěžkání šťastná samozřejmě byla, ale s otcem dítěte si nebyla jistá. I proto tehdy u Olývie se překonala a pomilovala se s Janem Slívou ze Slivovce, dvorním šaškem, právě z důvodu stálého neobtěžkání. Bála se, aby chyba nebyla v ní. Od té doby spala jen s manželem a náhle je těhotná. Jenže prostým výpočtem plodných dnů ji vyšla ta návštěva na Vranově. Jestli je otcem Jan a dítě mu bude podobné, čeká je oba popravčí meč.

Těhotenství snášela celku dobře a když nastal její čas, bez komplikací porodila chlapce, následníka trůnu, kralevice Alfonse IV.
Ulrika nesčetněkrát hledala v jeho tváři společné rysy s Janem, ale žádné nenašla. U novorozence se to těžko vysleduje, důležité bude dospívání.
Jan nic z toho netušil. Pomiloval se s Ulrikou, ale tím to skončilo a stal se zase šaškem a pokorným a oddaným služebníkem královského páru.

***

Došlo mu to až v pozdějším čase, kdy mladý kralevic vyrostl a začal přebírat některé otcovy povinnosti. Jako by viděl sám sebe v mládí, to chování, tělesnou mrštnost, uvážlivý úsudek, než něco vyřkne. Ne, to nebylo výchovou, ten chlapec si to nosil v sobě od narození.
Nikdy o tom ale s královnou nemluvil, ale domluvili se očima, kdykoliv se potkali o samotě, což už také bylo jen zřídka. Královna totiž brzy znovu obtěžkala a narozený chlapec jako by vypadl králi z oka. Malý Vilibald ale ve třech letech zemřel a nedošlo tak naštěstí k tomu, že by někdo zpochybňoval legitimitu kralevice Alfonse, pro celkovou nepodobnost obou bratrů a jejich otce. Kralevic Alfons, budoucí král Alfons IV., byl prostě považován za dalšího mužského pokračovatele v hlavní rodové linii Wettelscheldů, doložené v kronikách již v 10.století.

***

Jan Slíva, když stár a nemocný opustil službu u dvora a odešel na rodný dvorec do Slivovce, aby zde dožil konce svých dnů, svěřil své tajemství pergamenu, který ukryl v hliněné lahvici a uložil na místo, kam nikdy nevkročí lidská noha, do ústí samotného pekla, do propasti lidmi zvané Macocha.
A zde ji také, o pár století později, našli jeskyňáři.