Doteky lásky a smrti

Část svého dětství prožíval jsem pod Pálavou,
kde údajně se žije bodře – ba spíše bujaře,
v kraji s prazvláštní romantikou,
pro ty – co sloužívali tady „na čáře“.

Na idylickém vršku proti Mikulovu,
kde stávala kdysi věznice,
ze stohu hledíval jsem na oblohu
– světu dospěláků divíval se mnohdy velice.

Vždyť horká léta padesátá
podivnou mého dětství byla pohádkou,
v ní kůň bujný podkovou jiskry vykřesával
a ve věznici kdysi ženské – muži byli posádkou.

V tom vlídném kraji vína – tance
a zpěvné hudby cimbálu,
tam slyšíval jsem také střelbu
– když světlice vzlétly nad hlavu.

Úchvatná doba chrabrých bohatýrů,
co bičem střílí z rozmaru,
když dvojkolka se z kopce řítí
a voják děti veze před školu.

Tehdy, holé ještě pískle kosí,
slýchával jsem věci, co zněly velmi tajemně
– smrt si prý tady lstivě svoji kosu brousí
a seče ráda v ranní tmě.

A vskutku přišlo jedno jitro vosí
– pro dávku ze zálohy voják z města nedošel.
Jak nám klukům byl strach dospěláků cizí
– na smrt z nás nikdo ještě nemyslel.

Strach z ní ale přišel – zákeřně a nečekaně
– ze strany zcela opačné,
když v náhlém zmatku a nenávratně,
zřítilo se jedno blízké, mladé nebe
– doposud modře bezmračné.

Kamarád náš – smíšek,
jenž vždy s chutí s námi s kopce letěl,
na prsty při tom hvízdal
a koně hnal jak o závod,
sám a tiše v jitřním šeru náhle ležel
– tak jasně třpytily se cvočky jeho bot…

Jeho oči, široce udiveně skelné,
přečetly od milé dopis – co i nebem otočí
– krev jen zvolna vytékala z rány střelné,
docela tiše plakal u něj stráže závodčí.

Rozuměl jsem tehdy pouze tomu pláči,
nad přítelem se přec plakat může,
však kdo vysvětlí zvědavému zelenáči
proč zabila lásky rudá růže?!

Nikdy nesmíš ztratit v sílu lásky víru
a neztrácej odvahu!
Tak pravila nejmoudřejší ve vesmíru,
když řešila mou záhadu.

Stále slyším babičky mé dobré
výzvu vlídně laskavou.
Však proč vzpomínky – ty smutné
– věrně se mnou dále jdou?

Pro mikulovské léto v padesátém sedmém,
kdy v márnici sám a zmužile jsem stál,
kdy i v mozku dosud dětsky neposedném
palčivých otázek plamen znovu vzplál!

Proč mramorově sošný a sluncem obdařený Apollón,
proč na plechovém stole ztuhle a tak rovně leží?
Proč sloužit vlasti musel zrovna on?
Proč z hrudi se řada roztřepených rudých květů ježí
a proč tam venku v pláči šílí matek milión?!

Snadné mi bylo dotknout se těla studeného
– jak žádal sobě klukovské té sázky řád,
proč ale za dne tak letně slunečného
tři musel jsem slyšet živá těla naříkat!!!

Proč musel jsem vidět plakat toho otce,
Hefaista, jenž odložil koženou svou zástěru?
U mimóz stál a plakal tam tiše – krotce,
kdo řekl by, že přijel od kladenského bucharu.

Bezděčně k hrudi tiskl hlavu svojí drobné ženy
a ta žalem utýraná hlava se mu snadno vešla do dlaně.
Vím jak velmi zdrcen byl a jak málo poražený
– vždyť žena k jeho tělu to svoje tiskla oddaně…

Vím také jak pláče velké oko plavé laně,
když něžně ret její zelenou brigadýrku marně celuje
– zatím co hbitý hrobník venku před márnicí,
ve vedru, zinkovou rakev rychle letuje.

A vím, že v tom vedru sladké hrozny zrají
a divné, líné ticho náhle kolem je…
Plavovláska brigadýrku drahou na oblém bříšku hladí
– vždyť zelená je také barvou naděje!

Lékař čas, jako černý sedan,
dávno odvezl mé smutné vzpomínky,
dnes, ač velmi nerad, zas je hledám
– zas k užitku jsou ty černé hodinky.

Noví dnes natěrači pravdu narůžovo lakují
a hrobníci noví zručně letují ji do zinku,
však poctivé mé štětce černě si tu malují
– v koláči bílém černou rozinku.

Směju se mesiášům na balkónech,
co nové mají pro nás dějiny
a handrkují se tu o zákonech
– s životností sotva tenké bubliny.

Proč bych se nesmál,
doostra život zbrousil moji mysl,
dnes dvoubřitý útočný je nůž.
Vždy chladně a na kousky řeže vše
pod čím bych jinak klesl
a co v celku zahubilo by mne už.