LÁSKA V KLECI
Jiří Sam Kaiser
Dáš vínu kapek pouhých pár
kosících zábrany.
Myšlenky, vlající jak žár
den končí bez hrany
mysl když zpojata
samoty tíhou svou
a srdce smutkem taje,
jak v hodinu Tvou zlou.
S samoty když té, pustotou,
uléháš na lože
s pravdou ač která známa:
„Jak dole, tak i nahoře!“,
na oku tiskneš dlaně hřbet
a hle, cítíš,
jak slza kane vlahá!
Zdá se Ti snad,
že vinen svět,
jenž štěstí dát se zdráhá?
Ty sama ‚s‘ rozhodla!
Tvé pouze bylo přání
nevidět, necítit, neznat
co schopno dát Ti milování.
Strach li máš svoje srdce dát?
Bojíš se, čistá,
na dlaních je nésti?
Lép snad, jej steskem usvírat
v temnotě noci
ana černá od bolesti?
To jen Tvá mysl
snaží se Ti lhát,
skvostnými mezi prsy
že nic Ti neutíká
a Ty jen stále nechceš naslouchat
co o lásce
Ti duše Tvoje říká,
zdráháš li dát se, odevzdat,
Života Tvého daru, věnu.
Však v Tobě jen lze milovat
tu krásných, smutných očí ženu!
