Srpnová pouliční poezie

Srpnová pouliční poezie

Mé žhavé touhy nemohlo být více,
když jitrem ledva zrozeným
a krokem obzvlášť smyslným,
minula mne statná krasavice…

Ach, ta plná krása robustního urostlého těla
v mých lačných očích až k bolesti se tměla…

Však bez mučení přiznávám zde na rovinu,
zatoužil jsem zastoupit tu jemnou vzdušnou pleteninu,
jež něžným tlakem po libosti a veřejně směla
laskat každý tajný záhyb i oblinu
– co po perleti sotva kde se bělá…

Bronzově jednolitá života krása – tak božsky utěšená,
tvary lepě vykroužené kol všech tří os,
dívka při početí zasvěcená
kypře obdařené Afroditě Kallipygos…

S důstojností té nejlepější řecké bohyně
kráčívá zvolna, ignorujíc četné sokyně,
vždy v šest a od pondělka do pátku
vypráví mé okouzlené duši své zvláštní chůze pohádku…

Navždy, ne na okamžik pouhý,
uvízla neznámá Zlatá rybka v síti mojí touhy,
by ve žhavém smyslů rozkochání plnila ne tři,
ale všechna jejich neodbytná přání…

Až pak, ostatně tak jako vždycky,
ten sošný půvab vnímat mohu ryze poeticky.

A poetovi tu zbývá již jen úkol vpravdě maličký:
Zkoumat, zda onen pravidelný vstřícný pohyb svůdných beder
má na svědomí neobvykle tropický žár letních veder
– či zda za něj mohou slastně neposedné Venušiny kuličky…