Vodník

Skutečně pěkná parafráze Erbena.

Vodník
sprostonárodní horor

Na topole nad jezerem
ocas honil podvečerem
vodník chtivě nadržen
– k mrdu vždycky připraven.

„Sviť měsíčku, sviť,
ať mi šije niť,
ať mi ocas vždycky stojí,
ať mou touhu kunda zhojí!

Sviť měsíčku, sviť,
na tu lepou řiť,

ať ze mlejna sem přikulí
prcku, co se přitulí!

Sviť měsíčku, sviť,
za kozy ji chyť,
na oprati mrdu chtíče
dovleč mi to mladé sýče!“

Nemá panenka nemá spaní,
konejší pičku holou dlaní
bradavky tahá v ňader rozpuku
– a divě vzdychá, co to za muku!

Nemá panenka, nemá spaní,
ač krásně mokré medubraní
i mocné kundy škubnutí,
chybí děvě pomrdání
– nic jí není po chuti!

Ráno, raničko panna vstala,
touhou pořád ještě chcala,
kozy tvrdé – v pizdě hlen
– stále jenom chtěla ven:

„Já půjdu matičko k jezeru,
kalhotky sobě přeperu,
jebulky žhavé slastný mok
už druhý mi je škrobí rok!“

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma moje dcero,
já hrůzný měla v noci sen
– jenž vilností byl přesycen!“

Nemá panenka, nemá stání,
k jezeru ji cos pohání,
k jezeru stále cos ji nutí
– ach, to chtivé pičí pnutí!

Jen kalhotky hlenem omočila,
na topole se hlava ztopořila,
cecky když bujně pohodila
– lávka se s děvou prolomila!

Vyvalily se vlny zdola,
objevila se prdel holá
a na topole podle skal
zelený mužík zachrochtal:

„Ach, ta prdel! Toho masa!

A ty kozy! To je rasa!
Pro tu kundu vidím žmurky
– a jak pro ni tvrdnou kulky!“

Rozevřely se pysky zdola,
roztáhnuly se v širá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.

Ani se holce nepředstavil,
hned jí ho tam rovnou vrazil.
Řve však coura, chtíčem jata:
„Musíš hloub – až po varlata!

Vodníku, ty starý prase,
vymrdej mě v celý kráse,
dnes jen stokrát
– však zejtra zase!

Hastrmane, tatrmane,
vyšoustej mě na buben,
jestli tobě kokot změkne
– budeš muset z piče ven!“

Nevesely truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si holka každou chvíli
sama s kundou hraje.

Ocas kozy nepostříká,
chtivou prdel neojede,
na mandle se nepodívá,
mokrou pizdu nepojebe.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
tam frndu holka hobluje
– s prsty v dírce zadní.

Vodník sedí mezi vraty
čuráka si léčí
a ta jeho mrdna mladá
takto po něm ječí:

„Stokrát jsem tě prosila,
domlouvala sladce,
bys ten picas zelený
přirážel až k matce.

Stokrát jsem tě prosila,
v medu toku mnohém,
bys tu moji šubrtku
mrdal tvrdým rohem.

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla,
ale ta tvá nezdoba
pořád jenom měkla!

Mladosti mé žhnoucí štěp
přelomil jsi v půli
a já ti to oplatím
– kundě mojí k vůli!“

Něco padlo. Pode vraty
mok se jeví krvavý,
hastrman v něm bez čuráka
a ten čurák bez hlavy!