Knížecí hajný

Když Arnošt Pospíchal dostal zprávu z Velkého Chvojína, že se uvolnilo místo, zajásal. Už několik let čekal na hájovnu, bylo mu jedno kde, hlavně chtěl žít ve „vlastním“ domě a v lese. Byl sám, bez přítelkyně, takže na samotu odcházel s klidným srdcem a velkým očekáváním.

***

V krásné hájovně na kraji lesa ho uvítal odcházející hajný. Byl to chlap jak hora a nikdo by mu nehádal důchodový věk. Byl to vůbec zvláštní muž. Celá hájovna i on sám Arnoštovi připadali, jako by se zde zastavil čas. Interiér domu i nezvykle květnatá zvláštní čeština mu připomínaly počátek 20.století a ne kvapík života století jednadvacátého.

„Máte pro mě ještě nějakou informaci, než jen svěřené polesí,“ otázal se Arnošt a muž přitakal.
„Ano. Jestlipak vám nadlesní řekl, že tady straší?“
„Ano? A jak, prosím vás? Něco tu dupe, nebo houká?“ s úšklebkem zapochyboval Arnošt.
„Ztrácejí se tu lidé,“ děl muž s vážnou tváří a pokračoval. „Je to už víc jak dvacet let, kdy se tu ztratil můj předchůdce. Byl to čerstvý vdovec a jednoho dne zmizel i s malou dcerou. Už je nikdo nikdy nespatřil.“
„Ale? Třeba utekli za hranice,“ nadhodil Arnošt.
„Tehdy ještě byly na hranicích dráty. Vyšetřovala to i StB, ale žádný proryv, jak tomu říkali, nebyl zaznamenán. Bylo to v zimě, ale žádné stopy v okolí se nenašly. Ti dva zmizeli jak pára nad hrncem.“
„A já se mám bát, že taky zmizím?“ pousmál se Arnošt.
„Nesmějte se. Tohle místo je prokleté. Co jsem slyšel, nebylo to jediné zmizení za posledních sto let. Mě se tu ale nic nestalo, takže možná se nestane ani vám. Jen jsem chtěl, abyste o tom věděl.“

Arnošt přehodil výhybku v hovoru.
„A jak je to tu se ženskými. Byl jste ženatý?“
„Jo, hochu, z místních ti sem žádná nepůjde, kvůli těm záhadám. Musíš si sehnat nějakou přespolní. Jenže kvůli práci se nikam nedostaneš, takže budeš v začarovaným kruhu. Ano, byl jsem ženat, ale to je už dávno.“

Pak se muž rozloučil a vykročil z hájovny ven. Jen tak, v uniformě a s puškou přes rameno, jako by šel na obchůzku. Zamířil do lesa a zmizel… Prostě Arnošt ho už nikdy nespatřil.

Že se děje něco moc divného tedy nebylo jen výmyslem starého muže, ale pravdou?

***

Arnošt se zabydlel v hájovně a postupem času tu zdomácněl. Nedělo se tu nic podezřelého. Ani pes nikdy nejevil známky neklidu. Bez ženy se mu ale nežilo tak blaze, jak by si někdo mohl myslet. Bylo mu teprve pětatřicet let a to je na doživotní celibát sakra málo let.
Ukázalo se, že stařík měl pravdu. Ve vsi bylo sice několik vdavek chtivých žen, ale o přivdání se do hájovny nechtěla slyšet ani jedna. A nebylo to Arnoštem. Ten by se jim líbil. Šlo o tu kletbu.

A žena zdaleka byl opravdu problém. Na inzerát se sice ozvalo několik žen, pár jich i přijelo se podívat, ale vesměs ztrácely zájem, neboť byly z města a život na samotě jim nevoněl.
Arnošt si sex musel nahrazovat sám a nebo pil. A jedné noci usnul s láhví polovypitého myslivce přímo u stolu.

***

Když se vzbudil, bylo ještě šero. Hlavu měl jak střep a jak vstal, zdálo se mu, že je někde jinde. Byla to jeho hájovna, anebo nebyla? Řada věcí tu chyběla, řada přebývala a k dovršení všeho se z vedlejší místnosti ozývalo chrápání, takřka „dřevorubecké“.
„Zatraceně, kdo mi vlezl do baráku?“ vydal se za hlasem a z nevítaného vetřelce se vyklubala pohledná mladá žena, která zachumlaná v peřině, tam poklidně spala v posteli.
„Ale tady přece nemám ložnici?“ projelo mu hlavou a sedl si na lavici u kachlových kamen, která ještě mírně hřála. „Kde jsem to, sakra, ocitl?“

Po nějaké době přemýšlení se odvedle ozvalo hlasité zívnutí a pak do sednice vešla nahá žena a rukama si prohrabávala vlasy. Cizího muže u kamen si nevšimla, zato mu poskytla dokonalý pohled na své tělo. Štíhlé tělo s kulatými plnými a pevnými prsy, širší boky, silná stehna a chomáč černých chloupků v klíně – dokonalá mladá žena a budoucí matka.
„Ehm… ehm,“ zakašlal Arnošt a žena vyděšeně vřískla a rukama si překryla prsa a klín.
„Pardon, nebojte se, nelekejte se… nic vám neudělám… já… ehm… jsem se tu… ocitl… jaksi… nečekaně,“ blekotal Arnošt a držel se stále v koutě, aby ji více nevylekal.

„Kdo jste?!“ vykřikla.
„Já… ee… jsem hajný… v této hájovně… teda… byl jsem… ale… seděl jsem u stolu… a.“
Žena sjela pohledem na stůl a zpátky na něj.
„Otočte se!“ křikla a Arnošt poslechl, aby se mohla obléknout, jak pochopil.
„Už vím, kdo jste,“ mluvila dál. „Vy nejste odsud, ale… od nás… z budoucnosti.“
„Jak… z budoucnosti?“
„Prostě o sto let později. Dnes je rok 1899 a vy jste sem propadl, jako kdysi já s tátou.“
„Vy jste ta malá dívka, co se s otcem beze stopy ztratili?“
„Jo. Už jsme nikdy nenašli cestu zpět. A tak tu žijeme životem našich předků. A dá se to. A vy, jak jste se tu ocitl? Už se můžete otočit,“ řekla žena již oblečená do staromódní sukně a bílé košilky. V této době šlo o běžný oděv.

„Já usnul u stolu s flaškou Myslivce,“ poukázal Arnošt na láhev a žena si ji se zájmem prohlédla.
„Pro… duct of EU 2010?“ přeslabikovala užasle. „Vy jste vážně z naší doby? Z roku 2010? Vypravujte… jaký to u nás je?“
„Počkejte, vypravujte o sobě. Jak tu žijete? Je tu asi nějaká časová brána, nebo tak něco a lidi jí propadají… Bohužel jen sem.“
„To ne,“ nesouhlasila žena. „Ještě než jsme se tu ocitli, ztratil se tu beze stopy hajný Zicháček,“ a Arnošt si vzpomněl na svého podivného předchůdce, co mu v hájovně povídal o místní kletbě. Nejmenoval on se Zicháček?

Žena se mu konečně představila jako Kateřina, rozdělala oheň v kamnech a jala se vařit cikorkovou kávu a něco na zub k snídani.
„Moc toho tu není. Není to mé hospodářství, já vám to vysvětlím,“ červenala se, že mu nemůže podat čerstvě nadojené mléko nebo upečený chléb.

***

V dalším hovoru se Arnošt dozvěděl, že po počátečním zmatku po přesunu časem se jich ujal hajný Webster, který pravděpodobně věděl více, než jim byl ochoten říci, protože se jich nijak neděsil a ani na nic nevyptával. Postupem času se otec Jan vypracoval na místo lesního neboli fořta a má lesovnu odtud půl hodiny cesty. Ona, dosud neprovdána, tu byla ve službě u hajného Sperlinga, což byl postarší, nemluvný muž. Otec sice doufal, že by se časem mohli vzít., ale než o tom vůbec kdy hajný stihl začít uvažovat, zastřelil ho pytlák. To bylo před dvěma měsíci. Nyní se hledá nový hajný.
„A vy jste tu jako na zavolanou. Nechcete to místo?“ ukončila vyprávění Kateřina.
„Já bych se raději vrátit do našeho světa,“ řekl se Arnošt, ale tušil, že cesta zpět bude obtížná, pokud vůbec nějaká.

***

Lesní Jan Hotenthot (jak se s dcerou ve svém novém životě pojmenovali), když se dozvěděl co a jak, bez rozpaků Arnošta přijal na místo hajného s tím, že papíry a vše ostatní už zařídí.
„U správce knížete mám dobré styky, buď bez obav a cokoli budeš potřebovat, přijď se poradit.“
„Potřebovat toho budu dost,“ souhlasil Arnošt. „A proto jsem chtěl požádat, zda by u mě Kateřina nezůstala jako hospodyně i pro rady, jak žít v tomhle čase minulosti…“
Muž se zadíval na dceru.
„Katko? Co na to říkáš?“
Ta chvíli mlčela a Janovi bylo jasné, že se jí Arnošt líbí. Věkově jsou si blízcí a holka už taky potřebuje chovat dítě, mít hospodářství, rodinu, zázemí a… i to postelové povyražení, co si budeme povídat.
„Tati, jestli ti to nevadí, tak bych souhlasila,“ řekla nakonec k úlevě obou mužů.

A tak se Arnošt Pospíchal stal hajným na panství knížete Alfreda Fichtennadela a jeho ženy, kněžny Augusty Josefíny von Liebestein. Psal se rok 1899 a za 15 let měla svět zachvátit 1.světová válka. To ale, krom třech lidí z budoucnosti, nikdo netušil.
Ve světe zatím vládl klid a mír a ve Vídni císař František Josef I.

***

Kateřina se energicky ujala role ve svém novém domově. Pořídila drůbež, pak prase, kozu a na malém políčku u hájovny měla zahrádku s bylinkami, zeleninou a opodál se zlatil pruh vysetého obilí.
„Musíme být co nejvíc soběstační. Tak tu to chodí. Kdo nic nemá, musí to nakupovat a to stojí peníze a těch zrovna moc nemáme. Otec jo, ale nechci na něm být závislá,“ vysvětlovala, když Arnošta honila do zemědělské činnosti, která ho moc nebavila.

V noci, protože usoudila, že se nemusí před Arnoštem stydět, když už ji viděl nahou, mu hupsla do postele a chtěla, aby ji vyprávěl o životě v době, kdy oni už tam nebyli.
Bylo to ve vší počestnosti, někdy u něj i usnula, jindy si pak přelezla do své postele.

Arnošt si na nový život pomalu začal zvykat.

***

Osamocený život v lese a stálá práce, to vše oba lidi sbližovalo a Kateřina k Arnoštovi zahořela láskou. Ani jemu nebyla lhostejná, jenže v těchto otázkách byl Arnošt „nepolíbený“. Panicem už nebyl, ale vždy si ženy vybíraly jeho, než on je. Byl pohledný, statný, dá se říci i zajištěný, s bydlením v hájovně… Kvalitní sex však není vše a ženy ho zase opouštěly, neboť málokterá chtěla život s hajným podstoupit.

Teď bylo všechno jinak, taková žena tu s ním žila, jen jak ten vztah zpečetit spojením nejintimnějším? Kateřina se rozhodla vše vzít do svých rukou a to doslova.

***

Jednoho večera zase k němu vlezla do postele si povídat, ale tentokrát rukou mu zajela k pasu a osvobodila z trenýrek povadlý ocas.
„Pšššš… nic nedělej, já sama, ano? Představuj si něco hezkého… joo… jak je velký a pevný,“ honila ho a mnula v dlani.
„Ohh… Katko,“ hlesl Arnošt slastně.
„Nemluv… užívej si to,“ šeptala Kateřina a dál ho honila pomalými tahy.
Poté pohyby rukou zrychlovala, až cítila, jak to v něm škube a ze špičky vytryskla pořádná dávka semene a zbytek jí vytekl na ruku.
„Líbilo se ti to?“
„Ano… to bylo moc příjemné. Teď je řada na mně, abych se ti odměnil,“ řekl Arnošt, vykasal Katce plátěnou košili, kterou měla po kolena a začal se zaobíral laskáním jejího klína.

Vylizoval a sál uvolňované šťávy a znaje místa, kde ženy reagovaly značnou vzrušivostí a rozkoší, zamířil s jazykem právě tam.
Kateřina vybuchla v silném orgasmu, jako doposud nikdy. Rozkoš ji zcela paralyzovala tělo ve slastné křeči a jen táhlý slastný výkřik dával najevo, co právě prožívá.

O chvíli později již Arnošt ležel na ni a ona s doširoka roztaženýma nohama přijímala jeho rytmické přírazy. Tvrdý ocas v ní měl zaražený až po kořen.
„Jooo… seš hezky mokrá… pojď mi naproti… nebo mám víc přirážet?“ bral si ji docela tvrdě, jak byl sám nadržený. Neopomenul jí polaskat bochánky prsou a Kateřina jen sténala a vzdychala.
„Ano… udělej mi to… dobrý bože… už… budu,“ užívala si pohyby ocasu v sobě a spěla k dalšímu orgasmu.
Poslední příraz a zaplavení dělohy semenem ji přivedl na vrchol, kdy byla rozkoší opět zcela bez sebe.

Arnošt ležel vedle ní, hladil jí prsa a spokojeně se usmíval.
„Miluju tě.“
„I já tebe. Čekala jsem, že na to přijdeš už dřív. Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Uděláš mi děťátko?“ špitla Kateřina.
„Už se na to moc těším,“ souhlasil Arnošt a poukázal na tuhnoucí ocas.
„Ach bože, takhle brzo jsi zase připraven? “ ulekla se Katka.
„Přesně tak,“ a Arnošt se na ní převalil.

***

Dle předpokladu Katka brzy otěhotněla a otec Jan se mohl těšit na vnouče. Sám už se na vlastní dítě necítil a vlastně ani neměl s kým. Hospodyni mu dělala Albína, padesátiletá „vysloužilá“ služka ze zámku. Od ní se obtěžkání čekat nedalo a třebaže spolu sdíleli lože, o potomstvu nikdy ani neuvažovali. Šlo jim hlavně o radostný prožitek v trudném životě v lesní samotě.

***

Arnošt stál na kraji lesa, pohlížel do kraje a porovnával, jaký je pohled nyní a jaký bude za víc jak 100 let.
„Tak lesní panáček nemá co na práci a marní tu čas?“ ozvalo se za ním ženským sopránem.
Byla to kněžna Augusta Josefína osobně a na koni.
„Rukulíbám, Vaše Milosti… jistě zde nelelkuji, ale uvažuju, zda nenastal čas na pokosení louky. I ta patří pod mé hospodaření,“ odvětil Arnošt, co si rychle vymyslel.
Kněžna se ušklíbla.
„Nemýlím-li se, čas senoseče ještě nenastal. A pomoz mi sesednout, chci si odpočinout.“

Když stanula na zemi, byla stále o půl hlavy větší než Arnošt. Na ženu to byla nezvyklá výška.
„Nu, lesní panáčku, kdo jsi?“ otázala se s převahou své moci.
„Arnošt Pospíchal, knížecí hajný… co vás ještě zajímá?“
Kněžna zalapala po dechu nad tou opovážlivostí, ale velkodušně nad tím mávla rukou.
„Jsem vyjížďkou znavena. Chci abys mě rozptýlil.“

Arnošt se urazil. Je snad nějaký kašpar?
„To není v mé náplni práce, vaše Milosti. Nevím, jaké rozptýlení máte na mysli.“
Kněžna se usmála.
„Nic, co bys nezvládl. Pojď a usedni,“ ukázala mu vedle sebe. „Mohu ti říkat Arnošte?“
„Jistě.“
„Pak tedy ty mi neříkej vaše Milosti. Nemám to ráda. Je to sice důkaz mého vznešeného postavení, ale při neformálním setkání na tom nelpím.“
„Takže… ehm… vzácná paní… jak to, že vládnete dobrou češtinou?“ otázal se Arnošt.
„Můj rod patří mezi starobylou českou šlechtu. V době poněmčování se vše přejmenovávalo a my, Láskové z Libštátu jsme se stali von Liebestein. Mluvím česky jako německy, dle potřeby. Stačí?“ vysvětlovala kněžna a nenápadně si povysouvala sukni ke kolenu. Nad botou se objevil kousek holé kůže lýtka.
„Mohu vznést hold vaší kráse?“ zeptal se Arnošt.
„Musíš,“ usmála se. „ A jak?“
„Po našem,“ a nečekaně ji povalil na záda a pevně se přitiskl na její rty.

Kněžna měla o dostaveníčku podobné představy, jen ji zaskočil ten nástup. Ten zelený panáček to vzal nějak zprudka. Snažila se vzepřít a posadit, jenže on na ni ležel, líbal ji a rukou jí… probůh… začal vyhrnovat sukni!
„Ne… nesmíš… nemůžeš!“ zmítala se, ale když seznala, že ničeho nezmůže a nezabrání, podvolila se mu úplně.

Arnošta její obrana nepřekvapila, spíše ho zarazilo její podvolení, kdy „odemkla“ ústa a nabídla mu svůj jazyk k vzájemnému proplétání a vášnivému líbání.
Sukni si nechala vykasat k pasu, jelenicový kabátec vysvléci, košili rozepnout, prsa odhalit… náhle šlo vše snadno.

Žena měla prsy velké a měkké, avšak pro muže stále žádoucí. Jazykem jí přejel vztyčené bradavky až slastně vzdechla.
“Anoo… ještě,“ a rukou mu hlavu tlačila na svoji hruď.

Arnošt se zaobíral prsy a rukou ji pozvolna jezdil po vnější straně stehen, až narazil na ochlupení klína a mokrý vstup do její svatyně lásky.
Kněžna sama více rozevřela nohy, aby mohl pokračovat dál a vnořit do ní prst, pak dva a nakonec tři. Arnošt jí čvachtavě prstil kundu, laskal prsa a žena se mu poddávala víc a víc. Toužila, ať si s ní dělá co chce…

Když jí zasunul úd do pusy, ztuhla. Tohle neznala a nevěděla, co dělat.
„Saj ho a pozor na zuby,“ zazněl pokyn a ona tedy pustila ho do sebe dál, až do krku, kde jí vyvolal dávivý reflex. Pochopila, že to je krajní mez a po chvilce ho už sála takřka bravurně a hlava se jí po něm pohybovala stále rychleji.
„Stačí,“ Arnošt opustil její vlhké rty, nalehl na ni a vnikl do ní pomalu, ale hladce.
Kněžna již byla dychtivá a žádostiva jeho údu. Vydechla rozkoší a vychutnávala si jeho strojové pohyby. Cítila se celá vyplněná a slast ze tření byla nepopsatelná.

Ve svém věku pětatřiceti let se necítila ještě tak stará, aby si odpírala rozkoš. Pravda, kníže manželské lože příliš nesdílel, neboť shledával větší rozkoš u mladinkých komorných a manželka již ho tolik nevzrušovala. A přitom mu dala tři děti! To je ten mužský vděk. Nechat si poničit tělo, nosit břicho a když je hotovo… už tě, ženo, nepotřebuju… podívej se, jak vypadáš! Tenhle zelený panáček si ale vede skvěle a její tělo plní slastí přímo dokonale. A ona se mu oddá. Ve všem… ve všem!

Když ji požádal, aby si klekla, ochotně ho poslechla a přímo zavyla rozkoší, nad vniknutím zezadu a prudkými a strojovými přírazy.
Visící prsa jí podebral a mnul a poté, drže ji v pase, prudce ji souložil, až do vystříknutí sémě a jejího vyvrcholení. Jak božské.

Když se pak mlčky oblékali, kněžna prolomila trapné ticho.
„Bylo to nečekané, ale pěkné a nelituji toho. Nemyslím, že by ale bylo hodno v tom pokračovati, ačkoli potkáme-li se ještě někdy za podobných okolností, tak…?“ pohlédla Arnoštovi do očí.
„Rád tě pomiluju, má paní,“ odvětil Arnošt a pomohl jí do sedla.
Potom sledoval, jak svižné cválá směrem k zámku. Sám se vydal do hloubi lesa. Měl dnes ještě nějaké úkoly.xxxxxxxxx

***

Malému Vaškovi byly již čtyři roky a Kateřina se batolila s břichem, znovu obtěžkána.
Tchán Jan se pomalu chystal na odpočinek a doufal, že jeho místo lesního převezme Arnošt, ač na to nemá potřebnou školu. Tedy, on ji nepotřeboval, ale vrchnost ano.
Knížecí správce Janeba mu otevřeně řekl, že potřebný list sežene, ovšem kromě peněz si nepokrytě řekl i o několik nocí s jeho půvabnou Kateřinou. Neslýchaná troufalost a drzost. Arnošt to pochopitelně odmítl a správce jen pokrčil rameny.

„Jak chceš,“ odtušil lakonicky a dal mu najevo, že může jít.
„Za deset let začne válka. Myslím, že mě taky odvedou. Ne hned, ale praděd rukoval taky jako čtyřicátník,“ řekl trudně Arnošt Janovi. „Postaráš se mi o rodinu, kdybych padl?“
„Buď beze strachu. A co? Vždyť se stejně zase narodíš, no ne?“ zkusil ho Jan rozveselit, ale o válce věděla i Kateřina a také si dělala starosti, co bude.
Už kvůli Vašíkovi a jejímu stavu však byli všichni veselí, jako jindy. Deset let je přece jen deset let.

***

Byl už pozdní večer, když přítmí sednice od světla petrolejky proťalo ostré světlo a v hájovně se objevil podivný muž. Byl oděn v historickém šatu a působil unaveným dojmem.
„Pozdrav Bůh, přátelé z budoucnosti. Jsem slovutný Horatius Octopuss, přední alchymista jeho císařské Milosti Rudolfa Habsburského,“ představil se obstojnou češtinou.
Arnošt s Kateřinou po prvotním uleknutí se rychle zorientovali.
„Odkud jste se tu objevil?“
„Vaše řeč se mi jeví, že víte, o co jde. O časový orloj pro přenos těla až do počátek věků, nebo do daleké budoucnosti.“
„Ano. I my sem nepatříme. Jsem z roku 2010…“ vyhrkl Arnošt a Kateřina dodala. „A já 1985.“
„Ano, ano. Orloj se tedy nachází až v jednadvacátém století,“ děl muž ponuře. „Hledám ho již velmi dlouho…“
„Když jste žil za časů Rudolfa II., musíte být dávno mrtvý,“ řekl Arnošt.
„To jsem,“ souhlasil muž a dodal. „Za života jsem sestrojil orloje dva a když se jeden ztratil a začal jsem ho hledat, nastavil jsem si cesty do budoucnosti, pěkně rok za rokem. Proto se setkáváme ještě za dob mého života. Rozumíte?“
„To musíte znát Edwarda Kelleyho?“ vzpomněl si Arnošt.
„Toho šejdíře a šarlatána? Pche… no jistě, že znám,“ ušklíbl se Horatius. „No pravda, vynalezl i cosi dobrého. Jakýsi lektvar zvaný Lumbus antigesti interuptus, který byl určen pro dámy, aby bránil obtěžkání… rozumíte? Žena ho požila a po jistou dobu by byla takříkajíc chráněná. Bohužel, recept zmizel spolu s Kelleym.““
„U nás tomu říkáme antikoncepce a je to už vynalezeno,“ řekl Arnošt. „Mě zajímá jiná věc. Dostaňte nás zpět do našich časů. My sem nepatříme a za pár let bude válka. Třeba budu odveden a padnu někde na Piavě…“

Horatius se na chvíli zamyslel a přitom fixoval očima Kateřinu.
„Objevím se tu zase za rok a řeknu vám víc. Zatím buďte s Bohem,“ a zmizel jak mávnutím kouzelného proutku. O tomto zjevení Arnošt s Kateřinou ještě dlouho diskutovali.

***

Rok přešel rychle jako voda potoce a Horatius se zase jednoho večera zjevil v sednici.
Objevil se trochu nevhod. Kateřina zrovna ukládala do kolíbky malou Marii, čehož využil nadržený Arnošt, přikradl se za ní a jak se shýbla, vyhrnul jí sukni na záda a zasunul do ní svůj nadržený kolík.

Kateřina držela v rukách dcerku, takže se nemohla nijak bránit, jen ji rychle položila dovnitř a rukama se zapřela o boky kolíbky.
„Jo… jo… hezky seš mokrá… nadržená… coura,“ funěl Arnošt spokojeně. Už neprcal kdoví jak dlouho.
Kateřina stále byla unavena a popravdě, neměla na nějaký sex ani pomyšlení. Teď tlumeně hekala pod jeho drsnými nešetrnými přírazy a čekala, až se udělá.
„Ne… do… mě… prosím,“ zasténala, když cítila, jak v ní ocas mohutní a pulsuje.
„Nechceš dalšího haranta, že jo, he, he,“ zachechtal se Arnošt a semeno jí vycákal na obě půlky zadku.

A právě v té chvíli se v sednici objevil Horatius. Kateřina si rychle stáhla vyhrnutou suknici a Arnošt si ukládal své zařízení do kalhot.
„Hergot, to nemůžete předem nějak zaklepat, nebo tak něco?“ hudral naštvaně.
Horatius se ušklíbl.
„Viděl jsem leccos, takže mě už nic nepřekvapí. Obcoval jsem s mnohými konkubínami, které se dnes považují za svaté a ctnostné. Nevíte o tom nic. Ale rok uplynul a já jsem tu.“

Kateřina donesla na stůl něco na zub a Arnošt otevřel láhev jalovcové.
„Tak jak?“ zeptal se prostě.
„Dobrá, slyš, co vím,“ řekl Horatius a napil se. „Joj, to je dobrá pálenka… ehm… tak tedy… ty se na frontu nepodíváš. Jistá osoba se za tebe dostatečně přimluví, staneš se lesním a jako takový se vyhneš narukování a prožijete naplněný život. Více neřeknu.“
„A co náš návrat?“ zajímalo Arnošta.
„Stále chceš nazpět? Myslíš, že si můžete cestovat časem, jak se vám zachce? Ty, žena a děti o sto let dopředu? No, dejme tomu, že tu nejsi tak dlouho… Vrátím vás, chcete-li, ale ty mi na chvíli propůjčíš svou ženu na malý výlet do 17.století.“
„Co… tam… se mnou… chcete… dělat?“ ulekla se Kateřina a i Arnošt vztekem zbrunátněl.

Horatius se ale usmíval.
„Žena se ti vrátí celá a v pořádku, to ti zaručuju, ale… prostě… potřebuji… ji.“
„Chceš mi ji ošukat?“ zaječel Arnošt.
„Kdybych chtěl šukat, přesunu se za Máří Magdalenou, to je jiná šťabajzna… ve vší úctě k tobě, Kateřino. Tak co? Chce se ti na malý výlet na Dvůr císaře Rudolfa?“

Kateřina se plaše zadívala na Arnošta.
„Co myslíš?“
Arnošt mlčel, Kateřina kývla a Horatius ji vzal za ruku a „blik“ oba zmizeli v řece času.

Domů se Kateřina navrátila nad ránem, ale o tom, kde byla a co zažila, nikdy nic neprozradila. Arnošt dotazování po několikerém naléhání vzdal a rozhodl se po tom dál nepídit. Možná, že pro svoje vlastní dobro.

***

Ráno Arnošt zašel do lesovny, od Jana dostal lejstra a vyrazil na zámek.
K jeho překvapení ho správce Janeba přivítal div ne s úklonou a úlisně mu sdělil, že ho očekává sama její knížecí Milost Augusta Josefína von Liebestein.
Hned se dostavil vyšňořený komorník, ať ho pan Pospíchal následuje.
Vskutku příjemné a hlavně nečekané uvítání.

Paní kněžna ho uvítala odměřeně, ale jakmile osaměli, odhodila tuto masku a nasadila milý úsměv a neformálnost.
„Ach, drahý Arnošte. Jak ráda tě zase vidím. Chci ti oznámit, že od nynějška jsem péči o náš lesní majetek převzala od manžela, který je velmi zaneprázdněn jinou prací. Jistá komtesa von Grunwald velmi vyžaduje jeho častou přítomnost a celé dny spolu tráví četbou knih. Věřil bys tomu?“
Arnošt nechápal, co chce slyšet a pokrčil rameny.
„A když ti řeknu, že nejraději v poloze vleže a kniha se jmenuje Decameron… už chápeš?“

Arnošt tu knihu pochopitelně znal, dokonce v mládí i četl. Ano, jde o soubor eroticky laděných povídek, ale v této době šlo zřejmě o velmi hříšnou věc. Takže pochopil, že jistá komtesa a kníže spolu mají pletky a kněžna jim na to přišla.
„To je mi líto, má paní. Mohu vás snad já nějak utěšit?“
„Ach, jak jsi důvtipný, Arnošte. Jistě, utěš můj žal stejnou měrou… ano? Pojď do mé komnaty,“ skoro ho tam táhla.

Tam se pak na něj ústy přisála a Arnošt rukama jí podebral a stiskl prsa.
„Ach ano… počkej,“ svlékla si šaty. „mačkej je… vezmi se je… anooo.“
Pak ulehli na lože a zcela nazí se všude po tělech laskali, líbali a hladili.
„Och… chci tě ochutnat,“ sklonila žena hlavu a obemkla ocas ústy. Chtěla mu ukázat, jaký pokrok od posledního setkání udělala. V podstatě žádný, ale snažila se a Arnošt potěšeně slastně vzdychal.

Ten se jí snažil vše oplatit a zanořil jazyk do jejího klína. Žena toto nečekala a vybuchla v návalu rozkoše, který jí pohyby jazyka přivodily. Arnošt hned vylizoval uvolňované šťávy a kněžna se dál kroutila slastí a vykřikovala: „Anooo… achh… ještě… drahý… oúúúúú,“ a roztahovala nohy co nejvíc.
„Klekni si a buď mojí fenou,“ sykl pak Arnošt a žena bez odporu uposlechla. Nijak se nepozastavila nad jeho výrazy, poslušně klekla a rozkročila se.

Arnošt ji podržel v pase a na jeden příraz jí pronikl hluboko do pochvy.
„Oáááách… anoooo,“ hekla kněžna.
„Tak… couro… teď tě pořádně ošukám,“ a Arnošt si ji vzal jako nějaký pohanský dobyvatel a rozjel zezadu prudké přirážení.

Kněžně se zalíbilo být mu po vůli zcela poddána a slastně sténala pod mlaskajícími přírazy. Jeho ocas cítila hluboko v sobě a zažívala neskutečnou rozkoš. Jak dlouho už to takto necítila…
Arnošt ji pak převrátil na záda, zvedl nohy, zapřel si je o ramena a takto bezmocnou začal prudce mrdat. Po počáteční bolesti byla kněžna v zajetí slasti a prožívala orgasmus.
Arnošt jí mačkal komíhající se prsa a když vyvrcholil, dávkou semene jí naplnil dělohu semenem až po okraj.
Sotva z ní vyjel, vytékal jí z pochvy pramínek semene a šťáv. Žena byla zcela umrdána a dlouho jen nepohnutě ležela.
„To jsem ještě nikdy nezažila a proto prosím, zůstaň na našem panství. Učiním tě lesním po tvém tchánovi. A po tobě budu chtít jen občasnou návštěvu, tak jako dnes.“

Domů se Arnoš vracel s rozporuplnými pocity. Má tu zůstat nebo se vrátit do moderní doby?
Kateřina nechala rozhodnutí na něm, musí se tedy rozmyslet sám.

***

21. století přivítalo cestovatele časem pošmourným počasím.
Zabydleli se v hájovně docela rychle. Zas tam moc se nezměnila a Kateřina, ale hlavně malý Vašík, se museli v této době naučit žít. Marie byla naštěstí ještě malá.

Obíhání a vyřizování dokladů pro Kateřinu a jejich děti také netrvalo věčně, rok se s rokem sešel, náhle bylo 1.září a Vašek Pospíchal nastupoval do školy. Již plně sžitý s moderní dobou, věděl, že o své minulosti nesmí s nikým mluvit. Lidé by mu nevěřili, nejsou ještě připraveni cestovat časem. To jim řekl Horatius, když se s nimi loučil. Ztracený časový orloj našel ukrytý pod podlahou na půdě a ukázal jim, že byl kýmsi nastaven na různá časová údobí a čas od času se samovolně sepnul. Proto ty přesuny lidí v různém čase, Kateřina s otcem, hajný Zicháček a nakonec i Arnošt.

Horatius slíbil, že už je nebude nikdy obtěžovat a obdaroval je lahvicí vína ze sklepa samotného císaře Rudolfa II. a porcelánovou soškou z jeho rozsáhlé sbírky.
„Možná to má nějakou cenu, ale hlavně, ať vám soška přinese klid a pohodu do vašich životů. Můj hrob nehledejte. Po bělohorské bitvě jsem odešel z království pryč a zemřel jsem v daleké cizině…“ a zmizel. Navěky.

***

Arnošt časem zašel i na zámek, který se navrátil rodu Fichtennadel-Liebestein po letech, kdy byl komunisty zkonfiskován a majitelé vyhnáni a nyní tam žila komtesa Marie Waldemara von Liebestein a její dvě dcery. Manžel pracoval v Německu a na zámek nepravidelně dojížděl. Asi jim to tak vyhovovalo.

Kněžna nepatřila zrovna k nejmajetnějším, takže v části zámku se dál prováděly turistické prohlídky a každá vydělaná koruna šla do obnovy léta neudržovaného objektu. Ženě bylo již přes padesát let, ale stále hýřila energií i optimismem, že jednou to tu dosáhne lesku, jako za časů jejích předků.

Arnošt si zaplatil prohlídku a chodil známými prostorami, včetně osobní komnaty Augusty Josefíny. Ano, tady jsme se milovali, zasnil se při pohledu na lože. Kupodivu, vše zůstalo zachováno v původní podobě.

Průvodkyně vyprávěla naučený text a Arnošt zpozorněl při pohledu na obraz komtesy Brunhildy, kterážto prý byla nejmladší dcerou kněžny Augusty Josefiny. V obraze zachytil rysy svého obličeje, když sám byl malý chlapec.
„Co se s dětmi kněžny stalo? Zůstaly v emigraci?“ zeptal se průvodkyně.
„Nejstarší syn a dcera zemřeli záhy a neměli potomky. Brunhilda měla syna Matthiase Valeriána, ten také zažádal o navrácení zámku a žil zde do své smrti v roce 2000 a nyní zámek vlastní a spravuje jeho dcera Marie Waldemara, která sama má dvě dcery, takže rod Fichtennadel-Liebestein vymřel po meči.“

Když Arnošt spatřil obraz Matthiase Valeriána, který se mu také docela podobal, měl jasno a hned po prohlídce zamířil vyhledat komtesu Marii Waldemaru.
Nalezl ji v parku a dokonce byla ochotna s ním ztratit slovo. Arnošt se představil jako místní hajný, ale zároveň i zájemce o historii jejího rodu a zejména o život babičky Brunhildy.
„Babičku jsem samozřejmě zažila, ale nikdy mi nevyprávěla nějaké pikantnosti. Byla prý sice neplánovaná dcera, ale stalo se a prababička ji milovala stejně jako všechny své děti. Co vás vlastně zajímá?“ studovala rysy jeho tváře a vyhrkla. „Víte, že jste trochu podobný mému otci?“
„Vím,“ řekl Arnošt vážně. „A též u mladé Brunhildy se to dá poznat.“
„Kdo jste?“
„Když vám to řeknu, bude to znít neuvěřitelně a budete si myslet, že jsem blázen, ale budiž… s největší pravděpodobností jsem váš dědeček.“

Žena ztuhla a pak se rozesmála.
„Nemám vás za blázna, ale… hi,hi… promiňte… hi,hi… to byste musel být cestovatelem v čase… hi,hi.“
„Ano. Je to podivné, ale tak to bylo. V roce 1905 jsem se s vaší prababičkou miloval v téže ložnici, jaká je tam i dnes a výsledkem byla vaše babička. Váš pradědeček si užíval s jistou komtesou von Grunwald a Augusta se mu chtěla pomstít stejným způsobem. Důkazem cestování v čase budiž láhev vína z doby císaře Rudolfa II, porcelánová soška z jeho sbírek, prý nezměrné ceny a odštípnutý kus dřeva na levé noze postele v komnatě ložnice. Zezadu, takže to není vidět. Spatřil jsem to, když jsem si tehdy obouval boty zakopnuté pod postel. Nevím, zda to tam ještě je. Snad ano.“

Žena se přestala usmívat a vstala.
„Začínám vám věřit, pojďme se mrknout na tu postel.“

***

Prohlídla dopadla dle očekávání a Marie mu uvěřila, že je skutečně jejím dědečkem.
„Test DNA by jistě nějaké příbuzenství potvrdil, ale k čemu by to bylo?“ řekl Arnošt. „Nechci abyste si myslela, že vás chci nějak vydírat… ani nemyslím, že byste to měla říci dcerám. Nechme to jen mezi námi dvěma.“
„Taky si myslím,“ odvětila Marie. „Ráda jsem vás poznala, ale soudím, že další schůzky jsou bezpředmětné.“

***

Arnošt se vrátil ke své práci v lese. S komtesou a svou vnučkou Marií Waldemarou se již nikdy nesetkal a spolu s Kateřinou si tajemství cestování v čase odnesli do hrobu.