Lyra – vlčí žena

Znuděně jsem se procházel po tržišti.
Bez zájmu jsem míjel zelináře, řezníky, rybáře, lovce divoké zvěře, pláteníky i hrnčíře.
Procházel jsem i kolem stánků, kde nabízeli otroky a otrokyně – silné muže z jihu, krásné elfky z východu, orky ze západu a troly bůhví odkud.
Mít otroky bylo známkou společenského postavení, i já jsem si je mohl dovolit a čekalo se to ode mě, ale já je neměl.
Nepotřeboval jsem je a dokonce mi to bylo tak trochu proti mysli, i když někteří se na mě kvůli tomu dívali skrze prsty.
Spíše ze zvědavosti jsem bloudil pohledem kolem sebe a můj zrak padl na zbídačenou vlčí ženu.
Zvědavě jsem se na ni díval.
„Chcete ji pane? Je prakticky zadarmo, je úplně k ničemu,“ všiml si mého mírného zájmu tlustý prodavač a hned začal pokoušet své štěstí.
„Vůbec nic neumí a aby aspoň něco udělala, tak potřebuje výprask, úplně zbytečné stvoření,“ pokračoval v nabízení svého zboží.

Koukal jsem na ni, pod nánosem špíny byly tušit vlasy a tvář.
Vlčí lidé byla malá a vzácná rasa, prakticky to byli lidé, jen měli o něco větší uši a ocas, jinak to prostě byli lidé.
A právě její rozkošná ouška a dlouhý a huňatý ocas mě zaujal, i když bylo obojí překryté špínou.
„Nevím, možná,“ přemýšlel jsem, z nějakého důvodu se mi jí totiž zželelo.
Po krátkém přemýšlení a handrkování jsem ji koupil. Na to, že prodavač tvrdil, že nic neumí a je prakticky zadarmo zase tak levná nebyla, ale… opravdu mi jí bylo líto.
„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se ještě prodavače.
„Co já vím? Nikoho to nikdy nezajímalo, spíš se postarejte, ať dostane pořádný výprask, aspoň třikrát týdně, potvora jedna…“ bručel prodavač a vrazil mi do ruky řetěz končící u obojky kolem jejího krku.

Vzal jsem řetěz do ruky a táhl ji domů, jen jsem neslyšně zamumlal: „Výprask bys zasloužil spíš ty,“ a tu chvíli se vlčí žena… jakoby uvolnila.
Že by slyšela moje mumlání, přemýšlel jsem, přeci jen mohou mít vlčí lidé lepší sluch, nicméně pořád vypadala stejně sveřepě a nepřístupně.
Asi se mi to jen zdálo, říkal jsem si a dál ji vedl do svého velkého domu, kde jsem ji dovedl do haly, sundal obojek z krku a odhodil ho do kouta.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se, ale dívka dále sveřepě mlčela.
Dívala se do země, pak na mě, pak zase do země – její pohled byl plný strachu ale i vzdoru.

Věděla, co přijde, už to zažila tolikrát.
Křik, facka, možná rovnou výprask, bič nebo něco takového.
Bála se, samozřejmě, že se bála, bála se bolesti, bála se trestu, ale prostě… pořád měla svoji hrdost, nebo alespoň její zbytky.

Když neodpovídala, pokrčil jsem rameny a řekl jí: „Běž do koupelny, pořádně se vykoupej a umyj si vlasy.“
Byla v úplném šoku, vždyť teď už měla dostat podle všech zvyklostí a očekávání minimálně facku, o křiku nemluvě.
„Co… cože… vykoupat?“ koktala zmateně.
Zopakoval jsem svůj pokyn a dodal jsem: „Přeci nebudeš po domě chodit takhle špinavá a zablácená, takhle tu nemůžeš přece přebývat ani spát.“
„V domě… spát?“ Její hlas se úplně chvěl.
„No jistě, kde jinde?“ odpovídal jsem trpělivě.
„Já… v kotci na dvoře, ve stáji… předchozí páni…“ koktala zmateně.
Jen jsem se ušklíbl.
„Prostě běž do koupelny a pořádně se umyj, ty hadry, co máš na sobě vyhoď, vedle v šatně najdeš i nějaké šaty, snad ti aspoň trochu budou, i když asi nebude pohodlné pro tvůj… ocas.“
Když odcházela do koupelny, zašeptala: „jsem Lyra, pane.“

Když odešla, přemýšlel jsem, že to s ní nebude jednoduché, vlastně jsem ani pořádně nevěděl, proč jsem ji koupil, bylo mi jí líto, bylo strašné vidět mladou ženu v takových podmínkách.
No dobře, ženu s oušky a ocáskem, ale pořád to byla žena, prakticky lidská bytost.
Z myšlenek mě vytrhl její příchod, o něco pozdější než jsem čekal.
Její stříbrné vlasy krásně roubily její tvář, mnohem hezčí než předtím, z vlasů čouhala rozkošná ouška.
Měla oblečené prosté šaty, vzadu z nich koukal ocásek čerstvě vystřiženou dírou.
Podíval jsem se na ni tázavě.
„Já… jsem švadlena, takže jsem si ty šaty trochu upravila…“
Pak se ale zhrozila, protože si uvědomila, že udělala něco bez dovolení, něco špatně, takže teď přijde výprask.
Opět měla v očích strach.

Přistoupil jsem těsně k ní, něžně ji pohladil po vlasech a podrbal ji za oušky.
„To je v pořádku, Lyro,“ řekl jsem konejšivě.
Její oči se zalily slzami. „ještě nikdo na mě nebyl tak hodný, pane,“ vzlykala.
„To je v pořádku,“ raději jsem ji přestal hladit, nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků a vlastně jsem ani nevěděl, co mám dělat.

Prohlížel jsem si ji, její krátké šaty odhalovaly ramena, ruce i nohy od půli stehen dolů.
Teď, když byla čistě umytá, všiml jsem si šrámů na rukou i nohou.
Aha, výprasky, pochopil jsem.

Ze skříňky jsem vytáhl mast. „Tohle je léčivá mast, svlékni si a lehni si na pohovku.“
Poslechla, vyklouzla ze šatů a nahá se natáhla na pohovku.
Začal jsem po jejích šrámech roztírat hojivou mast, jemně jsem ji vtíral do pokožky, postupně jsem se věnoval jejím rukám, nohám, zadku i zádům.
Když jsem se jí dotkl, vždy ucukla, chápal jsem, že jí to bolí, ale postupně získávala důvěru a zvláčněla.
Konejšivě jsem ji hladil po zádech a ocásku, snažil jsem se ji utěšit a uklidnit…

A tak začala žít Lyra v mém domě.
Měla svůj malý pokojík, spala v posteli, jedla u stolu, prostě jako člověk, kterým prakticky byla, vždyť ji odlišovala jen ouška a ocásek.
A rozhodně nebyla pravda, že nic neumí, postupně se zapojila do chodu mého hospodářství, jako švadlena měla pořád co dělat, pomáhala i v kuchyni, na zahradě, při úklidu, zkrátka u všeho, co bylo potřeba.

Každý večer před spaním jsem přišel do jejího pokojíku a natíral jsem její tělo hojivou mastí.
Rány se hojily pomalu ale zlepšení bylo viditelné každým dnem.
Když jsem ji natíral a hladil, snažil jsem se s ní i povídat, což se mi moc nedařilo, protože pořád měla strach a plně mi nedůvěřovala, ale postupně jsem si její důvěru snad získával.
Vyptával jsem se na její život před tím, než ji zajali i na předchozí pány.
Na život ve vesnici vzpomínala s láskou, to se vždy celá rozzářila a zalila vnitřním štěstím ale na předchozí pány a zajetí raději neodpovídala a ani jsem se jí nedivil.
Povídali jsme si a já ji něžně hladil po vlasech, drbal za oušky, hladil po zádech a hrál si s jejím ocáskem.
Asi se jí to líbilo, protože vždy úplně zvláčněla a zjihla, kdyby byla kočka, tak bych řekl, že předla.

Byla u mě už týden, možná dva.
Jako každý večer jsme se bavili, jako vždy jsem ji nejdříve natřel léčivou mastí a potom ji hladil po zádech.
Tentokrát jsem ale přešel i na bok a stehna, nečekaně se otočila na záda a já ji hladil po bříšku a prsou.
Všiml jsem si, že ji ztuhly bradavky ale snažil jsem se toho nevšímat, dál jsem ji hladil po bříšku, postupně jsem zamířil do jejího klína a přejel prstem po její kundičce.
V tu chvíli zakňourala a já si uvědomil, co vlastně provádím.

„Je všechno v pořádku, Lyro? Promiň, raději přestanu“ řekl jsem, technicky byla mojí otrokyní a mohl jsem si s ní dělat, co jsem uznal za vhodné, ale…
„Ano, pane, všechno je v pořádku… a klidně pokračujte, já jen, že nikdo ke mě nebyl takhle hodný a milý.“
Dodal jsem si odvahy a pronikl do ní prstem a pomalu ji projížděl mezi stydkými pysky, byla úplně stejná jako každá jiná žena.
Druhou rukou jsem ji hladil ocásek, k prvnímu prstu jsem postupně přidal druhý i třetí a pomalu jsem projížděl její kundičku.
Nádherně u toho kňourala a vzdychala, její pánev začala přirážet proti mým prstům, já jsem zrychloval frekvenci kmitání prstů a snažil se jimi kroužit uvnitř jejího těla, kolem jejích citlivých bodů.
Místnost naplnilo její vzdychání a slastné kňučení, její tělo se začalo třást v extázi, až se s táhlým zavytím udělala.
Chvíli oddychovala a pak prohlásila: „Děkuji pane, to byla nádherné…“

Její slova mě probrala a ve zmatku jsem utekl z jejího pokojíku.
Celý zbytek večera jsem seděl u krbu, sledoval plameny a přemýšlel o tom, co se to stalo.
Měl jsem trochu výčitky svědomí, že zneužívám svého postavení a její důvěry.
Přemýšlel jsem, jestli to není vlastně totéž jako výprask, protože prostě dělám něco, co nechce, co je proti její vůli, byť jako její pán mohu dělat co uznám za vhodné.
Utěšoval jsem se tím, že se jí líbilo a chtěla to, ale úplně přesvědčený o tom, že to bylo správné, jsem nebyl.
A zvláštní bylo i to, že jsem z toho nebyl nijak vzrušený, prostě jsem to udělal pro ni, aby se tu cítila dobře a bezpečně, nebo jak to říct.
Spát jsem šel plný rozporuplných myšlenek o morálce, vůli a svědomí, pevně rozhodnut, že to bylo poprvé a naposledy.

Ale přes všechny moje pochybnosti a přesvědčení to další den dopadlo úplně stejně.
Natřel jsem její tělo hojivou mastí, potom jsem ji hladil a přitom si hrál s jejím ocáskem, drbal ji za oušky a nakonec jsem ji opět vyprstil.
A tak to šlo den za dnem, to už byla Lyra úplně zdravá, ale já za ní chodil dále, hladil jsem ji, hrál si s jejím ocáskem a nakonec ji vždy vyprstil.
Stal se z toho takový náš malý rituál, ale více jsem si nedovolil.
A to i přesto, že bych klidně mohl, pořád byla mojí otrokyní a mohl jsem si s ní dělat, co jsem chtěl, a ne, že by jiní své otroky a otrokyně nevyužívali i k těmto účelům, o orgiích s elfkami se vyprávěly hotové legendy.

Asi po dvou týdnech, po našem rituálu, se Lyra zeptal: „Pane, mohu udělat i já něco pro vás?“
Chvíli jsem přemýšlel. „Ano, já mám takovou neobvyklou… prosbu.“
Do jejího pohledu se vrátil strach a s obavami čekala, co řeknu a co po ni budu chtít.
„Dokázal by mě potěšit tvůj ocásek? Uměla bys ho omotat… kolem mého… penisu a pak… prostě místo rukou…“ nevím, co mě to vlastně napadlo, ale její ocásek mě fascinoval už od prvního pohledu tehdy na trhu.
„To bych asi mohla,“ řekla po chvíli váhání a její pohled byl nečitelný.
Na jejím souhlasu vlastně nezáleželo, mohl jsem ji to prostě poručit, ale pořád jsem cítil, že takhle, dobrovolně to bude správnější.

Rozepnul jsem si kalhoty a dál jsem ji hladil po vlasech a zádech.
Její ocásek obtočil můj penis, jeho chlupy mě příjemně šimraly.
Její ocásek byl pevný a při tom jemný a měkký, pomalu a něžně začalo pumpovat ocáskem mým penisem, šimrala mě přitom v rozkroku i na hrudníku.
Bylo to velmi příjemné, ještě nikdy jsem nezažil něco tak krásného, něco, kde se snoubila síla i něha.
Celý penis byl obklopen něžným kožíškem, o který se třel a toto tření mě dostávalo do stavu úplné extáze.
Už jsem to nemohl dále vydržet a začal nekontrolovaně stříkat, moje sémě zkropilo její ocásek.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z tohoto intenzivního zážitku, můj pohled padl na její chlupatý ocásek pokrytý mým semenem.
„Očisti se,“ řekl jsem jí a Lyra začala vše slízávat, s nadšeným výrazem ve tváři dokonale očistila svůj ocásek.
„Tak jsem to nemyslel, tos nemusela,“ řekl jsem jí ale na má slova se zatvářila všelijak, nadšení zmizelo a nahradil ho zmatek.
„Co se stalo, Lyro?“ zeptal jsem se také zmateně.
„Víte pane… v naši zemi, je to, co jsem teď udělala… s ocáskem a pak olízáním… pro ženu známka… nejvyšší známka důvěry, nejvyšší ocenění od… milovaného muže.“