Tomyšův příběh 04

Spolu s bráchovou přítelkyní Mak se nám podařilo až příliš lehce dostat se do baru Nemesis, sídla Frostovy organizace. Dívce se podařilo v baru nalézt Cejhu a Dejmala, kteří podle všeho mají bratra na svědomí a i s ní si nehezky pohráli. Jenže Cejha Mak poznal a vyřítil se za ní ven. A mě převedli k paní šéfové, Simoně Frostové. Hra začíná.

Díl čtvrtý: Kdo je kočka a myš

Byl jsem v hajzlu. Možná by to šlo popsat nějak slušně, ale také mnohem drsněji. Ale jak spisovně a decentně popsat situaci, ve které jsem teď byl? Připoutaný k židli sám v místnosti s očividně vyšinutou ženskou, ženou největšího drogového bosse v Praze. Dobrá, jednoho ze dvou největších, ale toho druhého jsem neznal. Pan Aksamit, kdo ví, kdo to mohl být. Nezajímal mě a doufal jsem, že ani já jeho. Jako obvykle jsem se mýlil.

Ta ujetá ženská seděla proti mně, vytáhla nůž, jeho čepel vystřelila asi pět centimetrů před mýma očima. Neměl jsem čím to přesně změřit. A hlavně jsem neměl volné ruce.

Čepel se neblýskala, znal jsem ji moc dobře, byl to můj vlastní nůž. Nic jiného jsem u sebe neměl. A tak jsem dobře věděl, jak je ostrá, stačí jedno švihnutí nebo bodnutí.
Žena se na mě upřeně dívala, otáčela nožem v různých úhlech, snad přemýšlela, jak ho použije. Nejdřív mě jen trochu řízne, abych pochopil, že to myslí vážně a nehraje si. A když neodpovím, bude pokračovat dál. A ty její zelené oči budou stále šílenější. Nakonec jen ochranka odklidí to, co ze mě zbude. Asi mě zabalí do černého pytle, vynesou zadními dveřmi, hodí do auta a odvezou… Kam? Těžko říct, nejspíš se tam zase shledám s bráchou. A to všechno, protože…

No jasně, proč vlastně? Zapomněl jsem na nůž, na ženu, dokonce i na její kožené kalhoty obepínající její dokonalé boky. Co se stalo? Sedím u baru, Mak mezitím nejspíš prohledává bar Nemesis. A v jednom salónku uvidí ty dva estébáky, kteří ji znásilnili a zabili Lukyho, mého bráchu. A pak ji nějak poznají a vrhnou se za ní…
„Nedává to smysl,“ řekl jsem nahlas.
Ostří bylo v tu chvíli už tak blízko očí, že jsem na ně ani nedokázal zaostřit. Zarazilo se, opsalo kruh a s cvaknutím se vrátilo do střenky. Žena seděla proti mně, hrála si prsty s nožem a sledovala mě přimhouřenýma očima.

„Hledám dva šmejdy, kteří mi možná zabili bráchu,“ řekl jsem. „Svědek je popsal a dostal jsem tip, kde je najít. Proto jsem tady. Ale to vy nemůžete vědět.“
Simona Frostová se protáhla a naklonila hlavu.
„A kdo je ta holka?“
Ošemetná otázka. Kolik toho ví? Asi dost.
„Přišli jsme spolu, ale teď vůbec nevím, o co se snaží.“
Prozradil jsem možná až moc, ale proč ne. Nebylo to nic, co by nešlo přečíst z kamer. A zase jsem musel myslet na to, co se stalo dál, jestli Mak dokázala Cejhovi uniknout a nasednout do auta. Nebo dokonce…
A sakra. Mohla to udělat?

„Co je s ní?“
„Říká, že ji ti dva šmejdi znásilnili a Lukyho zabili.“
„Lukyho? Aha, vašeho bratra.“
Přikývl jsem a nechal ji přemýšlet.

Vstala a opřela se o stůl.
„Ty dva jste tedy už našel.“
„Tak, pokud je to pravda. Cejha a Dejmal.“
Zvedla hlavu a posouvala špičkou nohy židli sem a tam. Skřípala po podlaze a lezlo mi to na nervy.
„Cejha a Dejmal,“ řekla potichu.
„Tak. Zkusil bych od nich zjistit jejich verzi a pak… Pak by se vidělo.“
Ušklíbla se.
„Hrajete si na hraběte Monte Christo nebo Clinta Eastwooda?“
„Ne, jen na člověka, kterému někdo nejspíš zabil bráchu.“

Zase uvažovala. Podcenil jsem ji, byla nejen ujetá, ale i chytrá. Něco chtěla říct, ale zavrtěla hlavou.
„Věříte té holce?“
„Nevím. Asi jo.“
„Proč?“
„Indicie, ale o těch nechci mluvit.“
„Škoda. Co bylo s bráchou?“
„Co jsem se doslechl, dělal pro vás a napíchl si brčko.“
„Kolik si odlil?“
„Nemám ponětí. Asi dost, proto jste ho oddělali.“
„Až tak?“
„Řeknete mi víc?“

Poznala, že chci otočit rytmus, ale nevadilo jí to. Uvažovala.
„Je divné, že vám vůbec nevadí, že jsme tu vaši holku už dávno chytili.“
Pokrčil jsem rameny.
„Protože vám říkám pravdu. Když tady bude sedět vedle mě a budete si u ní hrát s nožem, neřeknu vám víc. Protože víc nevím. Můžete jen zlikvidovat dva svědky. Jenže tím byste to jen posrali.“
„Ale? To si věříte.“
„Nejsem tak blbý, abych někomu nedal vědět, kam se chystám strkat nos.“
„Ta vaše policajtka?“

Teď mě zamrazilo. Sakra, jak vědí o Ditě? Podcenil jsem je, naprosto. A teď je jedno, tak to vědí.
Počkat, jasně, je to naopak moje plus, ona udělala blbost, že to prozradila.

Zvedl jsem klidně oči. Měl jsem pravdu, i ona si uvědomila svou chybu, ale už s tím nemohla nic dělat. Jen jí šrotovalo pod tím pěkným účesem.
„Jo, ona. A přes ní další. Nejsem úplně natvrdlý. A ona už vůbec ne. Odklidit policajtku je to poslední, co byste chtěli. Nemám pravdu? Můžete fungovat, protože je tady rovnováha, tolerance. Když ji porušíte, budou tady každý den šťáry, vaši kurýři pobudou nějaký čas ve vazbě, je spousta možností, jak vám znechutit život. Například vám podstrčit někam balíček s tím bílým práškem.“

Protáhl jsem se, jak to jen šlo, Simona Frostová si mě prohlížela s přimhouřenýma očima a hrála si s nožem. Ostří se vysouvalo a zasouvalo. Nebylo to úplně uklidňující, zato stimulující.
„Co kdyby se našel třebas v tom vašem žlutém Porsche? Hmm…“
Simona Frostová přešla dvakrát místnost a opřela se o zeď, zaklepala na ni dlaněmi a vzdychla.
„A to jsem tady dneska vůbec neměla být. Manžel by s vámi udělal krátký proces. Nepřemýšlel by, co se vlastně stalo a co z toho bude. Jen by vyřešil problém. A proč si myslíte, že je žluté auto moje?“
„Odhadl jsem, dovedu si vás v něm představit.“
„Taky bych prostě měla jen vyřešit problém. Zaklepat na dveře a ukázat prstem. A zapomenout.“
„To vy neděláte?“
„Ne, mě baví hledat, například, kdo vlastně opravdu jste.“
„Tomyš, brácha Lukyho, kterého jste zabili. Víc nepotřebujete vědět.“

„Budiž, tím lépe, mstitel beze jména, odněkud z prérie, vykonáte, co bude nutné a zmizíte.“
„Na odjezd do zapadajícího slunce to nevypadá,“ dodal jsem.
Poprvé se trochu usmála, jen očima. Byla dvakrát hezčí a třikrát děsivější.

Uslyšeli jsme zaklepání na dveře, Frostová významně skryla ostří nože, vstala a zkontrolovala pásky. Odešla.

Konečně jsem si důkladně prohlédl místnost. Čtyři židle, stůl se zásuvkou, světlo, lampa. Divné. Druhé dveře naproti mně, to už bylo zajímavější. Tady to byla jen přípravna, čekárna. Jenže na co vlastně? Měl jsem dost času o tom přemýšlet.

Frostová se vrátila a opřela se o zeď. Dívala se na mě úplně jinak, zvědavě. Zvedla nůž a stiskla pojistku. Ostří opsalo kruh kolem mého obličeje, svezlo se dolů, čtyři říznutí. Byl jsem volný. Ihned ode mě odstoupila, byla chytrá, ale neznala mě.

„Pojďte se na něco podívat,“ poodešla ke druhým dveřím, když jsem se nehýbal, kývla na mě a schovala nůž do kapsy.
Do dveří mě pustila prvního, mohl jsem ji chytit, použít jako rukojmí, dostat se ven. Ale to ona také musela vědět, takže… Takže jsem nic neudělal, jen jsem vešel dál.

Nebyla to velká místnost, celá stěna byla pokryta monitory a uprostřed byl kontrolní pult, jedna židle, další dveře.
Přejížděl jsem ze zvyku obrazovky, zaujala mě druhá zprava. Nahá žena klečela na posteli se široce roztaženými koleny, držela se pelesti, vlasy jí zakrývaly tvář. Nějaký muž jí zezadu držel za zadek a bušil do ní, po každém přírazu se jí prsa vyzývavě zhoupla. Na nahém rameni se objevil vytetovaný znak, modrý kolibřík. Vida, Lucy neztrácí čas, když jsme ji vypekli.

Frostová se ušklíbla.
„Poznáváte toho chlapa?“
„Vůbec.“
„Je to… Politik, docela známý. Potřebujeme občas podporu v trochu vyšších kruzích, přímluvu, trochu toho lobbingu.“
„No vida, a to mi Lucy slíbila, že půjde se mnou. I s Adrianou. Tak jsem se těšil. A nic.“
„Nemůžete všemu věřit, víte, jaké jsou ženy.“
„No právě.“
„Nemůžete věřit…“

Žena se zamyslela, ukázala na jednu obrazovku, která teď zabírala jen prázdnou ulici. Stiskla několik tlačítek a pomalu otáčela ovladačem. Čas se rozběhl pozadu. A na ulici se začalo něco dít. Počkala, až vše zase zmizí a dovolila času opět nabýt přirozeného chodu.

V ulici parkovala obyčejná kombíková Felda, zleva přiběhla dívka v krátké sukni, za ní se řítil obtloustlý muž. Tomu ale náhle vstoupil někdo do cesty a srazil ho k zemi. Nastříkal mu něco do obličeje, muž se začal kroutit. Ten někdo se rozhlédl, rychle mu svázal ruce a nohy, otevřel kufr a s velkou námahou nacpal muže dovnitř. Dívka nervózně podupávala a dívala se směrem, odkud přiběhla. Konečně zaklapli kufr, naskočili do auta a odjeli.

„Čistá práce,“ podotkl jsem.
Frostová zase pracovala ovladačem a snažila se najít tvář druhého muže. Ale našla jen malý kousek. Stopla přehrávání. Podíval jsem se na čas. Dvacet minut. Docela mi to tady uteklo.
„Znáte ho?“
„Přivezl nás. Toť vše. Známý mé známé. Ona ho sehnala, víc nevím. Espézetka?“
„Ukradená, z nějakého trabanta.“
„Čistá práce,“ zopakoval jsem.
Odhadovala, co tím přesně myslím. Opřela se o zeď, zkřížila paže na prsou, trochu se rozkročila.
„Mám zavolat jednoho kolegu, abychom se dozvěděli víc?“
„Myslíte pana Dejmala?“
„Přesně toho.“
„Rád si s ním promluvím, ale nerad bych ho zklamal. Vypadá tak mile a já opravdu víc nevím.“

Zase jsem se zadíval na první obrazovku. Politik vytáhl z Lucy svoje apoliticky dlouhé péro, chytil dívku za vlasy a zvrátil jí hlavu. Pak do ní zase zarazil klacek. Podle všeho o kousek vedle. Dívčin němý křik byl ohlušující.
Podíval jsem se na Frostovou, pokrčila rameny. „To je v ceně.“

Vyšla do druhé místnosti, chvíli držela kliku. Pak se rozhodla. Rázně ji stiskla.
„Dejmale?“
Vysoký hubený blonďák vrazil dovnitř, podíval se na prázdnou židli a pak uviděl v rohu mě. Napjal se a sáhl pod sako. Stačil by jeden pohyb. Opatrně jsem držel dlaně kousek od stehen.
„Dejmale, vezmi tady toho a jeďte je najít.“‘
Příkaz byl tak absurdní, že oslovený zvedl obočí. Žena se tvářila naprosto klidně, jako by ho poslala koupit nanuka.
„Koho mám vzít ještě s sebou?“
„Ty stačíš,“ pohladila si boky a pokynula. Podívala se na mě, možná mi něco chtěla naznačit, ale to bych asi nepochopil.

Obrátila se k pultu, a ještě chvíli přehrávala záznam sem a tam. Dejmal ze mě nespustil oči. Konečně zavrtěla hlavou a mávla ke dveřím.
Vyšli jsme na chodbu, oči ostatních goril mi propichovaly záda. Dejmal mě dloubl do zad a ukázal k bočnímu východu.
Kousek od dveří se kolem nás prosmýkla povědomá dívčí postava, zahalená v kabátě, koukaly jí jen oči.
„Slečno Lucy, je mi líto, že nám to nevyšlo.“
Na okamžik ke mně otočila strhanou a rozmazanou tvář. Zavrtěla hlavou. Byla pryč.
Už jsem věděl, čí byl ten dívčí křik za dveřmi. Sakra. Uvažoval jsem, co všechno bylo v ceně.

Dejmal se venku opřel o zeď, vyklepl z krabičky cigaretu a nabídl mi. Zavrtěl jsem hlavou. Pokrčil rameny a zapálil si. Vyfoukl kouř a rozhlédl se.
„Jak se jmenuješ?“
„Tomyš.“
„Nebudeš dělat kraviny, Tomyši?“
„Nic neslibuju.“
„Popravdě, sereš mě, co jsem tě uviděl. Takže v tom pokračuj.“
„To nebude složité.“

Dobrá, takže Frostová mě poslala s blonďákem najít Mak a toho jejího kamarádíčka, který před chvílí uspal Cejhu a nacpal ho do auta. První otázka. Poznal i Dejmal Mak? A rozsvítilo se mu? Nevypadalo to, že by se mu mělo vůbec někdy rozsvítit. Ale mohl to hrát. Podcenit ho by byla velká chyba.

„Tak jedem, máš ponětí, kde ji hledat?“
„Tu holku? Moc ne. Ale hele, nechala tady boty, když utíkala. Takže je sebereme a budeme je zkoušet každý ženský, kterou uvidíme. To musí vyjít.“
Zatvářil se tak, že bych nejraději ucouvl. Za chviličku z něj byl ale jen nemotorný dlouhán. Ale už jsem tušil, co je pod tou maskou. Popravdě mě to nepřekvapilo.
Hodil mi klíče.
„Budeš řídit, víš kam?“
„Zkusím to.“
Odemkl jsem modrého Chryslera, chlap si sedl za mě, abych na něj jednoduše nedosáhl a neuspal ho loktem. Nebyl blbý.
Nastartoval jsem, vyhodil blinkr a opatrně vyjel. Dejmal se uchechtl. Zapnul jsem rádio.

Letadlo stoupá nad mraky
V něm čtyři muži s padáky
Tváře se černají barvivem
Kapsy jsou narvaný střelivem

Teď jsem se musel uchechtnout sám, podíval jsem se do zrcátka, Dejmal na mě zíral. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jsem raději odvrátil oči na špinavý asfalt. Mnohem hezčí pohled.

Zase smrt se do jídelny vkrádá
Hladová velice
Malá, drzá kulka ráda záda
Nevýhoda měsíce

„Co se stalo?“ řekla klidně Simona Frostová. Už jsem zase seděl na židli v tom jejím podivném kanclu. Opírala se o stůl.
„Asi to tušíte.“
Pokrčila nechápavě rameny.
„Udělal jsem, co jste chtěla.“
„Našel jste holku a jejího kámoše?“

Zadíval jsem se na ni, trochu se usmívala, ale prsty měla nervózní. Zase vzala židli a postavila ji proti mé, sedla si jako minule, obráceně, opřela se lokty o opěradlo. Rozhlédl jsem se a ukázal významně ke stolu a k rohům.
„Žádné mikrofony.“
Ušklíbl jsem se. Byla ta poslední, komu se dalo věřit.
„Nevěříte mi?“ zvedla překvapeně obočí.
„Je mi to vlastně jedno. Všechno, co řeknu, bude použito proti mně.“
„Nevím.“
Zvedl jsem oči, teď to asi nehrála.
Sevřela prsty opěradlo.
„Kde jsou Dejmal a Cejha? A ta holka s chlapem, co řídil vaše auto?“
Správné otázky, jednoduchá odpověď, ale cesta k ní byla složitá.

Cesta nebyla složitá, kam by asi Mak tak mohla jet, kdyby si chtěla vyřídit účty. Jestli ale hrála nějakou svou jinou hru, nenajdu ji nikdy. Podřadil jsem a předjel tři škodovky.
„Líbí se ti Lucy?“
„Lucy?“
„Čuměls na monitor, jak tam šukala.“
„Jo, ta holka u východu, jasně, vypadá fajn,“ prohodil jsem.
„Jestli chceš, seženu ti pásky. Kámoš mi je nakopíroval. Jak tam šuká. Občas je to fakt hustý.“
„Co za to?“ projevil jsem zájem o jeho koníček.
„Kolik dáš? Fakt je to hustý, čéče, ve trojce, chlap jí šuká do prdele. Je to krásně vidět.“
„Hele, nevím, dávám přednost realitě. To je daleko lepší než čumět a leštit si tágo.“

Naštvaně si odfrkl a opřel se, vztekle na mě zíral.
„Šlápni na to.“
„Jestli se ti nelíbí, jak řídím, můžeme se vyměnit. Navíc musím přemýšlet, kam jet.“
„Tak se s tím necrcej.“
„Necrcám, jako vy tehdy s tou holkou.“

Zpomalil jsem, ale Dejmal měl teď jiné starosti. Nedivil jsem se mu. Docházelo mu, co se děje, ale nemohl pochopit, jak do toho zapadám já. Popravdě já taky ne. Ale myslel jsem jen na cíl. Bylo jedno, jak podivně jsem se dostal na start.

Dejmal praštil do sedadla.
„Kurva, jasně, už vím, odkud ji znám.“
„Tu holku? Nějaký romantický příběh?“
„Skoro, to bylo…“ zmlkl a ucítil jsem v zrcátku jeho oči. Tvářil jsem se úplně klidně.
„Proč jedeš se mnou ty?“ položil konečně logickou otázku.
„Paní mě poslala,“ řekl jsem klidně, „mám koule ve svěráku, když neudělám, co chce, jsem v hajzlu.“

Dejmalovi šrotovalo v hlavě. Mimoděk si odhrnul sako a ukázal nadité podpažní pouzdro. Zajímavé, na pravé straně. Chlapec bude asi levák. Uložil jsem si to do paměti k ostatním bezvýznamným informacím.

„Co na tebe má?“ zeptal se jakoby nenápadně.
„Mýho bráchu,“ dodal jsem klidně a díval se napůl do zrcátka. Dojde mu to? Nebo aspoň trkne?
„Prej hrál křivou, tak ho trochu zmáčkla. No, a tak se musím snažit.“
„Co to kecáš?“ ozval se za chvíli.
„Tak to je.“
„Kdo je tvůj brácha?“
„Dělal pro Frostovce, ale trochu je nasral,“ zvedl jsem ruku z volantu a významně zamnul ukazovákem o palec. „Frostová je ale fér, dala mi šanci bráchu vykoupit, když najdu tu holku.“
„Ale ten kluk… A proč chce tu holku?“

Vida, nebyl úplně blbý, i tón hlasu byl najednou ostrý a jasný. Odhodil masku. Konečně.
„Hele, fakt nevím. Je to záhada. Koukali jsme na to video, uviděla holku, pak ten zbytek, ale pořád byla v klidu. Ale najednou jí něco došlo, pořád ten záznam vracela zpátky, pak našla jeden okamžik, kdy jí byl vidět obličej. Hned se vzpamatovala, ale chvíli byla úplně v šoku. Totálně.“
„Takže ji zná? Odkud? Kdo to je?“
„Neřekla ani popel.“
„Do prdele.“

To bylo trefné, můj společník se teď zhroutil do vlastních myšlenek, kdybych chtěl něco udělat, teď byla pravá chvíle.
„Je blbý,“ pokračoval jsem, „že nevím, co s tou holkou dělat. Jestli ji mám najít a koupit zmrzlinu nebo ji hodit do pytle.“
„Proč do pytle?“ probral se najednou Dejmal.
„Tak to děláte, ne?“
„Jenom…“ uťal větu a vztekle se na mě podíval. Teď jsem pohledem neuhnul. Zavrtěl hlavou a zkontroloval podpažní pouzdro.

„Jak jste věděl, kam jet?“ zeptala se zvědavě Frostová.
„Pokud chtěla ta holka udělat to, co myslím, bylo jen jedno správné místo.“
„Tam, kde se stala ta první věc?“
„Přesně, ve skladišti.“
„A tam jste s Dejmalem jeli?“
„Ano.“
„Co jste mu napovídal?“
„Nic, že asi tuším, kam Cejhu vezla.“
„Co on? Došlo mu to?“
„Jistě, ale to bylo jedno.“
Bylo to jedno, ale to jsem v autě ještě nevěděl. Figury byly už na šachovnici rozestaveny do konečné úlohy. A mohl jsem se jen dohadovat, kdo je střelec a kdo jen pěšák. Jako obvykle jsem se spletl.

Uviděl jsem odbočku ke skladům a vyhodil blinkr. Dejmal už skoro nedýchal, byl předkloněný a snažil se očima proniknout tmou. Pomalu jsem projížděl uličkou mezi oprýskanými halami. Najednou ukázal dopředu.
„Támhle jsou!“
Ještě jsem zpomalil a zapnul dálková světla. Před skladem stála kombíková Felicie s otevřeným kufrem. Nikde nikdo, jen ve dveřích do skladu byla malá temná škvíra. Zastavil jsem kousek od druhého auta, otočil klíčkem a zhasl světla.
„Sakra, měli jsme zastavit mnohem dřív a jít sem potichu pěšky.“
To byla pravda.
„Jasně, kurva, nedošlo mi to.“
Dejmal znervózněl, jeho hlava se točila sem a tam, prsty pravé ruky se trochu třásly na opěradle.
„Běž ven,“ vytáhl levačkou pistoli. Pěkná, Glock devítka, pro tyto účely až zbytečná. Představil jsem si, jak ji vytahuji z pouzdra a chytám do obou rukou. Bleskově se trochu rozkročím, zvednu ruce a stisknu spoušť přesně ve chvíli, kdy se hlaveň zvedne k cíli. Cvičil jsem to tisíckrát. Ale teď jsem byl na druhé straně.

Nechal jsem otevřené dveře, držel jsem ruce kousek od těla, aby o nich Dejmal věděl. Přiskočili jsme k feldě. Byla prázdná, úplně, zmizel i můj batoh, který jsem si tady nechal.
„Kdo sakra jsi, Borisi?“ zeptal jsem se sám pro sebe.

Dejmal prozkoumal auto, držel se ode mě na tři kroky. Zamračil se a otočil ke mně. Nejspíš mě chtěl použít jako štít než vlezem do skladu. Rychle jsem trochu ukročil, ukázal na dveře a přitiskl spiklenecky prst k ústům. Dejmal zmateně přikývl.
Ve skladu se najednou rozsvítilo malé světlo, proužkem dopadalo i na cestu a auto. Rychle jsem uskočil k vratům, Dejmala jsem měl na zádech.

A pak se stalo to, co se stalo.

Frostová napnula předloktí.
„Vypadá to jako klasická naivní past. Dejmal nemohl být tak blbý, aby do ní vlezl.“
„Nevím, neviděl jsem za sebe, jen jsem si hlídal pajšl. Vůbec jsem netušil, co čekat. Byli jsme tam jak ryby v sudu. Ukázal jsem Dejmalovi, že někdo může být kolem nás ve tmě, všude byly různé bedny, za nimi by se schovala půlka čety.“
„A on?“
„On najednou udělal tu kravinu. Nešlo nic dělat.“

Cítil jsem na krku Dejmalův dech. Strčil mi hlavní do zad.
„Koukni se tam,“ zašeptal.
„Ses posral?“
„Padej,“ šťouchl do mě.
Nadechl jsem se a přikrčil. Opatrně jsem položil nohu půl metru před sebe a naklonil se. Uviděl jsem…
„Do prdele, Dejmale! Honem!“ uskočil jsem, Dejmal s pistolí skočil mezi dveře.

V hale svítilo jedno světlo. Na zemi seděli dívka a Cejha ve své tmavé bundě. Muž ve volné květované košili a modré bundě měl hlavu ve stínu, opíral se o sloup a mířil na ně jasně osvětlenou pistolí.
„Nejdřív ty, Cejcho,“ zazněl Borisův hlas.

Třeskl výstřel, na chvíli jsem ohluchl. Muž v květované košili s sebou škubl, ale zůstal stát. Dejmal vystřelil ještě jednou. Na košili se objevil rudý flek. Tělo se zhroutilo, ale stálo dál. Dejmal nechápavě znovu zvedl pistoli, ale přesně v ten okamžik jsem mu ji vykopl z ruky.

„Dejmal mě odstrčil a vlezl do těch dveří, jako by šel koupit rohlíky,“ řekl jsem Frostové. Seděla proti mně a zelené oči už dlouho ani nemrkly, jen dech se zrychlil.
„Nevím přesně, co tam uviděl, ale chtěl vystřelit. Jenže ten vevnitř ho viděl dřív. Jasně, už dlouho ho čekal. A střelil dřív, magor, vůbec nemohl ještě tušit, kdo to je, musel vidět jen někoho ve dveřích.
„Zasáhl Dejmala?“ zašeptala Frostová.
Přikývl jsem.
„Spadl na zem, pistole mu vypadla z ruky. Naštěstí do stínu, hned jsem po ní skočil.“

Skočil jsem po pistoli, už jsem ji držel a obracel se k Dejmalovi. Ale najednou jsem zíral přímo do zbraně. Měl druhou záložní pistoli, bůhví kde. Zase jsem ho podcenil. Navíc jsem si pořád hlídal jeho levou ruku, kurva.
„Co to je za habaďůru, šmejde?“ zasykl. V hale se ozvaly kroky.

Dejmal vteřinu přemýšlel a pak stiskl spoušť.

Konec čtvrté části.