Tomyšův příběh 05

Hra je u konce, sešli jsme se na místě, kde se všechno stalo, ve skladišti. Jsme tu já s Mak i Frostovy gorily Cejha a Dejmal. A navíc Boris, který asi není jen pouhý řidič. Kdo ví, kde ho Mak sehnala. Dejmal už dvakrát vystřelil na ozbrojenou postavu v hale…

Všechno šlo podle plánu, vykopl jsem Dejmalovi pistoli z ruky a skočil po ní. Už jsem ji držel a obracel se k vysokému blonďákovi. Ale najednou jsem zíral přímo do malé černé hlavně. Měl druhou záložní pistoli, bůhví kde. Zase jsem ho podcenil.
„Co to je za habaďůru, šmejde?“ zasykl. V hale se ozvaly kroky. Dejmal vteřinu přemýšlel a pak stiskl spoušť.

Díl pátý: Pomsta nemusí být jen sladká

Pokud někdo říká, že mu proběhl hlavou celý život, pěkně kecá. Nestačil jsem ani zavřít oči. Bříško Dejmalova levého ukazováku jemně stisklo spoušť, natažená pružina uvolní úderník, který zasáhne roznětku nábojnice, ta zapálí prachovou nálož a vymrští střelu, která mě za zlomek sekundy zasáhne.

Ozvalo se ale jen cvaknutí, v dalším okamžiku jsem pistoli vykroutil šokovanému Dejmalovi z prstů, prohlédl si ji a strčil do kapsy.
„Dejmale, Dejmale,“ víš, jaký velký problém má Beretta 71? Zasekává se v ní nábojnice, když ji pořádně nečistíš. A to se ti teď stalo, lemro líná. Jak jsi ji natahoval, vzpříčil se ti náboj v komoře.“
Dejmal na mě nechápavě civěl, pak se zase podíval do haly a zbledl ještě víc. Nedivil jsem se mu. Světlo se posunulo a ozářilo obličej bezvládného těla. U sloupu visel Cejha a květovaná košile byla nasáklá krví.

Dejmal se zhroutil, kapky potu mu stékaly z čela přes voskovou tvář. Pobídl jsem ho mávnutím pistole dovnitř. Boris vstal, svlékl si Cejhovu bundu a odhodil ji ke sloupu. Vytáhl z mého batohu želízka, scvakl do nich Dejmalova zápěstí a odtáhl ho k Cejhovi.

„Pojď mi pomoct, musíme mu obléct bundu. Podrž ho.“
Přeřízl mrtvému Cejhovi pouta, podržel jsem nehybné tělo, vážilo přinejmenším metrák. Boris mu pracně navlékl bundu.
„Naštěstí to nešlo durch, jinak máme o problém víc.“
Opatrně jsme složili tlusté tělo ke sloupu.
„Vy sráči,“ ozval se Dejmal a zíral na sloup, „hajzlové, tohle si odserete.“
Nedivil jsem se mu. Na sloupu byla připevněná zvláštní konstrukce ze silného modelovacího drátu. Procházel modrou bundou, pravý rukáv byl vztyčený do pravého úhlu a na konci byl omotaný kolem pažby pistole, levý rukáv byl trochu od těla. Teď to vypadalo jen jako podivný strašák do zelí, ale když byl ke sloupu připoutaný Cejha, byl dojem dokonalý. Na první pohled, na druhý už Dejmal neměl čas.

„Odpráskl jsi svého parťáka,“ poznamenal věcně Boris. Díval jsem se po Mak, tápala očima po zemi a třela si ruce. Pomalu šla ke dveřím, bez bot, ty nechala při útěku v baru.
„Počkej na mě,“ zavolal jsem.
„Vyřídím to,“ řekl klidně Boris, „vy zmizte.“
„Ještě počkej.“
Sedl jsem si k Dejmalovi a klepl ho hlavní pistole do kolena. Zvedl hlavu.

„Co ještě chceš?“
„Holku jsi už poznal?“ ukázal jsem bradou k Mak. Přikývl.
„Ale nebyla tehdy sama?“
„Ne, nebyla, ona ani nebyla cíl. Jen… Takový bonus. A pak komplikace. Cejha se jí chtěl zbavit, ale rozmluvil jsem mu to.“
„Mám ti věřit?“ Pokrčil rameny.
„Je mi to u prdele.“
„Tak pokračuj.“
„Už vypadněte,“ poznamenal Boris a mrkl na hodinky.
„Hned.“
„A co ten kluk?“
„Co s ním? On byl cíl, okrádal šéfa. Chtěli jsme ho jen pořádně vystrašit, ale zvrtlo se to.“
„Jak?“
„Cejha mu přerazil pár žeber. To mělo stačit. Jenže…“ Dejmal zmkl a oči mu zmrtvěly.
„Jenže kluk exnul, nejspíš mu žebro propíchlo plíce, asi embolie, nevím, možná srdce.“ Vysoký blonďák zvedl oči a ztuhl, snažil se odplazit pryč, ale zvedl jsem pistoli.
„Víš, kdo to byl?“
„Cíl. A měl holt smůlu.“
Strčil jsem mu hlaveň pod bradu a zašeptal mu do ucha.
„Byl to můj brácha.“
Pokrčil rameny.
„Mrzí mě to, seš profík, tak víš, jak to chodí. Smůla.“

Vstal jsem a podal Borisovi obě pistole, Dejmal sklonil hlavu.

Boris se rozkročil a obhlédl místo činu. „Střelil jsi Cejhu, ten ale ještě viděl ve dveřích stín. Z posledních sil zvedl pistoli a vystřelil. Měl štěstí, zasáhl útočníka přímo do…“ zamyslel se a zvedl pistoli, Dejmal ji fascinovaně pozoroval. Ukázala mu na břicho, hrudník, hlavu, zase na břicho, kruté rozpočítadlo.
„Zasáhl útočníka do hlavy. Byl hned mrtvý. A pak teprve sám zemřel.“ klidně dodal Boris a pokynul mi ke dveřím.
Dejmal ještě zvedl hlavu.
„Mám prachy, hodně, ulili jsme si. Jsou… kde… V kostele svatého Prokopa, je tam výklenek ve zdi, vlevo přímo u boční kaple. Prej tam byly schovaný ostatky nějakýho svatýho, krásná schovávačka,“ drmolil blonďák.

„Já nejsem tvůj spasitel, Dejmale. Kam jste dali Lukyho?“
Strnule na mě zíral, proplétal si prsty.
Vstal jsem a sebral svůj batoh, kývl na Borise. Jen pokrčil rameny.

Mak seděla u dveří s hlavou v dlaních. Vzal jsem ji za ruku a vytáhl na nohy. V ruce držela svou tašku, třásla se.
„Udržíš se bez bot na motorce?“
„Mám v tašce tenisky,“
„Tak dělej, honem.“

Táhl jsem ji rychle pryč do úzké uličky, za kontejnerem stála Lukyho Honda. Navlékl jsem Mak bundu a sám si nasadil helmu, batohy nacpal do kufru.
„Mám jen jednu helmu, pořádně se přitiskni, jasný? A nepouštěj se, ani kdybys viděla čerta.“
Přikývla.
Naskočil jsem a nastartoval. Za chviličku už Mak seděla za mnou a stiskla mě pažemi. Protočil jsem plyn, dvouválec odpověděl drsným zavytím. Vyjel jsem, za chvíli jsem měl dojem, že jsem uslyšel výstřel, ale byl to nejspíš jen přelud.
Za halou jsem odbočil doprava a upaloval kolem plotu, odpočítával jsem sloupky. Teď, pole bez plotu, doleva na chodník, asi za sto metrů po schodech dolů, mezi sloupy doprava, pérování dosedlo skoro až na dorazy, když jsme seskočili na silnici. A pak už plný plyn a pryč. Směr squatterská vila v Libni.

Zastavil jsem u zdi kousek od vchodu, sundal helmu.
„Musíš se na chvíli schovat, pak se vrátíš do bytu.“
„A ty?“ ozvala se tiše.
„Už budu pryč. Máš svoje klíče?“
Přikývla a ukázala na batoh.
„Tak pojď.“
Prošli jsme rozbitou branou a pokračovali k vile. Slyšeli jsme saxofon, hrál nádherně sentimentální melodii, v zahradě hořel oheň, mihotal se na tvářích squatterů. Našel jsem Jamajku, pokuřoval, o rameno se mu opírala mladá dívka. Posadili jsme se k němu, jen kývl hlavou na pozdrav.

„Potřebuju ji tady zase schovat.“
„Na jak dlouho?“
„Nijak zvlášť.“
„Pojď.“
Vstal, dívka se na něj žárlivě dívala, pohladil ji a předal špeka.
Objal se s Mak a šli k vile.

„Jamajko?“
„Co?“
„Dokázal bys prodat motorku? Je v pohodě, ale majitel je… No, už nežije.“
„Kdo to byl?“ podíval se na mě ostře.
„Brácha.“
„Aha… Promiň. To by neměl být problém, mám známýho, přes tohle je machr.“
„Tak jo,“ podal jsem mu klíčky.
„A prachy?“
Ukázal jsem jen na Mak, přikývl. „Jasně.“
Klepl jsem ho dlaní a odešel. Po pár krocích jsem se otočil, přesně ve chvíli, kdy to udělala i Mak. Stáli jsme a dívali se na sebe. Po obličeji jí tekly slzy, nejraději bych ji vzal k sobě a…“

Jamajka zvedl hlavu a objal Mak ramena. Pak na mě kývl a ukázal očima na dívku.
„Běžte nahoru, úplně dozadu vlevo, je tam teď volno. Helen šla domů.“
„Cože?“ zvedla Mak hlavu.
„No jo. Prej to ještě zkusí, vyzvedl jí tady tatík, velkej šéf v černým bavoráku.“
„Ach jo, fajn holka.“
„Moc fajn. A běžte.“
Jamajka zůstal stát, chvíli se díval a vrátil se k ohni. Prošli jsme dveřmi, našli schody a vystoupali po schodech. Pokoj byl docela pěkný, otevřel jsem okno, zpěv saxofonu pronikl dovnitř a do nás.

Posadil jsem se na železnou postel, Mak chvíli váhala a pak se ke mně přitiskla.
Stiskl jsem jí dlaň.
„Kdyby se někdo vyptával, utekla jsi do metra a jela rovnou domů. Víc nevíš, ve skladišti jsi vůbec nebyla. A pak jsem se vrátil a řekl, že je to s těma dvěma vyřízený.“
„Vyřízený,“ řekla matně.
„Viděla jsi mě naposledy, sbalil jsem batoh a někam zmizel. Nevíš vůbec kam.“
Kývla pomalu hlavou.
„Byt si nech, je tvůj jako byl bráchův. Zbytek zařídím.“
Nic neřekla, ale zachvěla se.

„Musím se zeptat. Kdo je ten Boris?“
„Já… Nevím.“
„Počkej, někde jsi ho sehnala, neobjevil se sám od sebe.“
Mak se shrbila a hladila si paže, zavrtěla hlavou, „Já nevím… Nevím… On… Řekl mi…“
Pohladil jsem jí rameno. „Promiň, potřebuješ spát. Je tady sprcha?“
„Teď ji vynechám. Prosím, buď tady.“
„Musím ještě něco zařídit.“
„Prosím.“
„Nechceš jít za Jamajkou k ohni?“

Zavrtěla hlavou a přimáčkla se ke mně. Pomalu jsme si lehli, objímala mě, nejdřív jen opatrně, pak pevně. Cítil jsem, jak jí buší srdce.
„Ty jsi v pohodě? Když teď víš, jak to bylo s bráchou.“
Místo odpovědi jsem si ji přitiskl k sobě ještě víc.
„Je mi zima,“ zašeptala. Chtěl jsem jí říct, že je tady pod střechou horko až moc, ale pochopil jsem, jak jí je. Bylo jí zima zevnitř, na duši. Nahmátl jsem nějakou deku, opatrně jsem k ní přičichl, než jsem dívku zabalil.
„Lepší?“
„Jo jo, díky.“
Za chvíli zvedla hlavu, její nečitelné oči byly teď v šeru úplně ztracené, zbyly z nich jen dva odlesky. Políbila mě.
Hladil jsem dívce vlasy, pomalu jsme se dotýkali rty.
„Potřebuju na to zapomenout,“ zašeptala mi do ucha.
„Jak?“
Vymotala se z deky, rozepnula si blůzku a pověsila ji na židli. Sukni pečlivě složila přes ní. Stála zahalená do nočních stínů, šátrala na zádech po rozepínání podprsenky, ale nakonec se rozmyslela a zase vklouzla pod deku. Objal jsem ji v nahém pase a klidně pokračoval v líbání.

„Flákal ses.“
„Jak to?“
„Jsi pořád oblečený.“
„Ty taky.“
„Ale nekecej. Navíc u mě je to jinak.“
„Aha.“
Konečně se usmála, uvažoval jsem, kolikrát jsem to viděl, možná by na to stačily náboje v zásobníku té Dejmalovy nešťastné Beretty.
Rozepnula mi košili a stáhla i tričko, položila mi hlavu na rameno a zkoumala dlaní.

„Bude to jako minule?“
„Dej pokoj. A vůbec, nelíbilo se ti to?“
„No, počkej.“ Nahmátl jsem na dívčiných útlých zádech zapínání a rozepnul podprsenku.
„Napoprvé.“
„Jsi úžasný.“
„Nech té ironie, zasloužím si odměnu.“
Políbila mě a zadívala se mi do očí.
„Stačí?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak, kalhotky dolů.“
„To mi říká někdo, kdo má ještě džíny?“
„Když mi z nich nikdo nechce pomoct.“
„Neřekl sis, ale počkej.“

Položila mi prsty na krk. Posouvala je stále níž, pomalinku, občas přitlačila a jindy povolila. Konečně dorazila až k pasu, zajela prsty pod džíny, kam až dosáhla svou malou dlaní. Rozepnula knoflík a zip, teď se dostala prsty ještě dál, chvíli mě hladila, dokud jsem nezačínal tvrdnout. Přizvedl jsem se a svlékl kalhoty i s boxerkami. Přejela mě prsty a lehce stiskla. Pak si přes mě rychle přehodila koleno a přitiskla se ke mně ňadry. Chtěl jsem se jí zeptat, jak na tom je, jestli se už nebojí nebo zase chce jen vyzkoušet, kam až bude moci se mnou zajít.
Ale najednou zvedla veselý obličejík a došlo mi, že bych tím jen všechno zvoral. Jasně, chtěla zapomenout, ale úplně, vypnout, jen se mazlit a pak možná i to další, dovolit hormonům, aby zatlačily strach někam daleko do koutků té hezké hlavy.
Vzal jsem tu hezkou hlavu do dlaní a políbil na čelo.

Zase jsme se líbali, malinko se o mě třela, ňadry i klínem, hladil jsem jí záda, od krku dolů, vždycky jsem se jen dotkl kalhotek a hned zase obrátil směr.
Přizvedla se na loktech.
„Zkus to i dál.“
Neřekl jsem nic, konečně vzal do dlaní malá dívčí ňadra, laskal je, nechal klouzat bradavky mezi prsty. Zaklonila hlavu, trochu pootevřela rty.
Oknem k nám připlouval zvuk Gavrova saxofonu. Dohrál jednu melodii, pár lidí zatleskalo. Začal další, ale za chvilku přestal. Bylo ticho. A za chvilku zase začal hrát.
„What a Wonderful World,“ zašeptala Mak, „to je krása.“
Zavřela oči a malinko pohupovala hlavou.

Nechala se líbat, teď i jazykem, držel jsem její malý pevný zadek v dlaních, tiskl prsty ty krásné půlky. Zavrtěla se a trochu pozvedla, hbitě se otočila, stáhla si kalhotky a hned byla zase u mě zpátky, jen trochu oddychovala.
Teď jsem měl v dlaních jen nahou jemnou kůži, chloupky dívčího horkého klína se otíraly o mé tuhé pohlaví. Držel jsem jí zadek, dráždila si o mě bradavky, lechtala mě vlasy. Roztáhla kolena, úplně mě obkročila, neodolal jsem a pomalu sjížděl dlaní mezi vyzývavé půlky, opatrně, byl jsem připravený ucuknout, kdyby zase měla nějaký blok. Ale zatím nic, jen rychleji dýchala. Tak ještě kousek níž, pohladil jsem ten kousek klína, na který jsem dosáhl, trochu se na mě posunula, teď už mohl lehounce hladit prsty štěrbinku. Vystrčila boky, za chvíli se zavrtěla.

„Už bych chtěla…“
„Co ti brání?“
Zvedla hlavu, bylo mi líto, že ji v šeru pokoje skoro nevidím. Jen jsem ji zase vzal obličej do dlaní. Sáhla dlaní za sebe a pomalinku se na mě navlékala. Občas ucukla, ale zase pokračovala, něco si mumlala. Melodie saxofonu se změnila, teď to byla Killing Me Softly, líná melodie se vlnila stejně jako dívka na mém penisu. Bříšky palců jsem jí lehce dráždil bradavky, ale jinak jsem Mak nechal úplně v jejím světě, byl jsem tak utahaný, že bych se asi hned neudělal.
Ona na tom byla asi stejně, ale nechtěla se vzdát, rozevřené rty se leskly. Nakonec se ale skulila vedle mě.
„Zavři oči.“
Poslechl jsem, jen jsem ji objal, abych slyšel, jak dýchá rychleji a rychleji, sama se hladila, křečovitě se napjala a zatajila dech. Pak se uvolnila a zvadla.
„Už se můžu dívat?“
Pleskla mě dlaní. „Neuděláš to stejně?“ ušklíbla se na mě.
„Spi.“

Vstala a našla v batohu dlouhé triko, chvíli stála, abych se mohl potěšit její nahotou krytou jen nocí. Oblékla se a vklouzla pod deku.
„Promiň, nechceš ještě…“ našla dlaní můj rozkrok.
„Dej pokoj, spi.“
Pomalu se uvolňovala, saxofon hrál Somewhere Over the Rainbow.
„Nemám zavřít okno?“
Z polospánku jen zavrtěla hlavou.

Nechal jsem ji usnout, opatrně jsem vstal, našel svršky, oblékl se, zase svou starou dobrou mikinu, košili jsem nacpal do batohu, vyhodím ji do první popelnice. Sebral jsem batoh a chtěl odejít, ale dívala se na mě. Klekl jsem si k posteli a pohladil jí nos.
„Spi.“
„Vrátíš se?“
„Ne. Už teď jsem tady neměl být.“
Kývla, zvedla obočí. Přiblížil jsem k ní rty a šeptal jí: „Víš, co máš dělat?“
Kývla.
Chtěl jsem už konečně zmizet, ale ještě jsem něco potřeboval vědět.
„Kdo ti poslal Borise?“
Zavrtěla hlavou, ale pak mi přímo do ucha pošeptala jméno. Odstrčila mě.
„Běž už.“
Vstal jsem a zmizel z pokoje.

Jamajka seděl venku na schodech, kouřil.
„Mizíš?“
Pokrčil jsem rameny. Podívali jsme se na sebe a kývli si na rozloučení.

Na metro jsem čekal dlouho. Stál jsem přesně uprostřed mezi betonovými sloupy. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, všechny plány zmizely, proměnily se v nicotu. Jako já sám, došlo mi najednou. Co teď mám dělat, zmizet, plán číslo jedna, levá strana směr nádraží, někam se tam zašít, v poslední vteřině naskočit do rychlíku. A vrátit se, odkud jsem přijel. Pravá strana, mnohem víc možností, Dita, možná by mě vyhodila, ale kdybych dlouho loudil… Vybavil jsem si její vůni při orgasmu, pevné tělo, které se jen někdy pralo s hlavou. Rozbořil bych jí uspořádaný svět, kde všechno má své místo. Ale možná by to chtěla, je vlastně šťastná ve svém pevném rozvrhu? Nevím, o ní toho vím moc málo.

Další možnost, vrátit se, hodit batoh do rohu omšelého pokoje a přitulit se k Mak. Spala by dál, jen by mě objala. A za oknem by nám hrál saxofon, co asi, Imagine od Lennona? To by asi sedělo, tohle jsem si uměl představit. Vzbudili bychom se, za svítání, pomilovali se, pomalu, napůl ve spánku. Možná by nám to šlo zase o něco líp. Hlídal bych ji, aspoň pár dnů, všechno bych zařídil. Až potom bych zmizel.
Jenže to bych už možná nedokázal. Už teď bych se nejraději otočil a šel zpátky. Sakra.

Posadil jsem se s hlavou ve dlaních. A rozhodl se zvolit tu úplně nejhorší možnost. V tom jsem byl vždycky dobrej.

Konec páté části.