Poezie

Zrušte ten čas, dejte mu po prdeli, vždyť páchá – zas a zas věci, co strašně bolí… Zrušte ten čas, dejte ho rychle k ledu, než zchromí nám mladého neposedu… Zrušte ten čas, jenž otrhává sedmikrásky, vráskami hyzdí naše lásky… Zrušte ten čas, dejte ho pod tři zámky, vždyť dělá z nás ludry a jelimánky… […]

Prosklená lastura vydala perlu… nebo snad ten závěs u dveří stal se dnes stříbrnou pěnou jitřního příboje? Kdo chce, nechť nevěří, nechci se přít – však možné je oboje! Vždyť stojí tu, pod klenbou čajovny, mladá a mámivá – víla – či najáda? – Madona bez rámu…a dosud bez syna. Člověku bez dechu…svět znovu rozkvétá

Ach, kolegyně, že touhy k zenitu se vznesly závidím dnes krutě každé sesli – na kterou vznosné vaše půlky klesly… Dnes ovšem vím, že verše jsou to do rvačky, vždyť jed jsem při nich střapačky – a doma – žena chystá kopačky… Však i ona ví, že každé jídlo jedenkrát se přejí a dřív –

Kdybych byl mladý hezký básník a tys ráda hrála na piáno, zpíval bych lépe než ten slavík, když vítá každé pěkné ráno… Žárlíval bych nejspíš na anděly i na hřbitovní kříže, poslouchající tě, když usedla bys k tomu piánu; jak velmi bych žárlil na hřbitovní sovy, vždy tiše létající ke tvým oknům blíže, by viděli

Potkal jsem dva rozvité prsy, oděné v růžovém saténu, hnány stehny kyprými – vstříc větru vlahému. Nad nimi zlatistých kadeří trsy, roubily úrodnou halenu, dvěma květy, po chrpách modrými – smály se všemu starému. Ty dva prsy si bujně čněly, svou oblostí nádherných kraslic, však doposud nic netušily – o rozpadu ňaderných částic. Smyslů touhou

Skutečně pěkná parafráze Erbena.

Vodník
sprostonárodní horor

Na topole nad jezerem
ocas honil podvečerem
vodník chtivě nadržen
– k mrdu vždycky připraven.