Který z nich je Štěpánek?

Každý začátek školního roku je neradostný. Jak pro kantory, tak pro studenty. Lidé obou sociálně protipólních skupin si jen těžko znovu přivykají na otravný dynamický stereotyp. Protivné a nudné denní docházení do školy nesou stejně těžce.
S těmito chmurnými myšlenkami jsem na začátku září vstupoval do učebny třídy S1A, kterou jsem vyfasoval jako třídní učitel.

Postavil jsem se na stupínek a pohledem přelétl tu zhruba třicítku nových tváří. Potom jsem jim s pozdravem: „Dobrý den, pánové,“ pokynul, aby si sedli a sám jsem se odklidil za katedru.
Tady by možná stalo za to vysvětlit moje dilema, které jsem pociťoval vždy, když jsem měl jakýkoliv třídní kolektiv oslovit.
Bylo to v době, kdy jsme si jaksi povinně „soudruhovali“ a oslovení „pane“ mělo téměř zlověstný nádech něčeho nečestného a nepatřičného. Byli jsme k tomu tvrdě vedeni již od první třídy základní školy.
Živě si vzpomínám, jak nevlídně reagovala souška učitelka ve svazácké košili, když jsem ji jako vyvalený prvňáček oslovil tradičním oslovením: „Paní učitelko.“
„Páni a paní vymřeli po meči i po přeslici, to si zapamatuj, Dvořáku! Dnes jsme všichni rovnoprávní soudruzi.“

Bylo to čerstvě po Vítězném ÚNORU, ta mladá idealistka měla vymytý mozek a snaživě s rozmyslem deformovala další generace. Aniž by si to uvědomovala, dosahovala spíš opačného výsledku. Povinné soudruhování se postupně téměř zprofanovalo.

Je tedy celkem logické, že po tolika letech v „soudružské“ společnosti, jsem toto oslovení neměl rád a pokud možno se mu vyhýbal.
A nebyl jsem sám. Občas jsem si všiml, že i někteří moji kolegové, samozřejmě s vyjimkou kovaných komoušů, se snažili najít nějaký ten snesitelný ekvivalent. Jenže oslovit bandu rozchechtaných puberťáku vzletným: „Moji milí, mladí přátelé,“ mi připadalo ještě pitomější a adresáti tohoto oslovení to spíš mohli brát jako neupřímnou provokaci. Odvěkého nepřítele – učitele, nemohl žádný soudný žák, či student považovat za přítele.
Ale za nějaký čas jsem našel to pravé, ořechové, na co ti mládenci rádi slyšeli. Kouzelné oslovení „Pánové“ jim příjemně lechtalo ego a stavělo je do pozice dospělých a odpovědných lidí.

Teď jsem tedy použil své oblíbené oslovení, s potěšením jsem zaznamenal, že jako obvykle zabralo a „pánům“ zalichotilo.
Pohodlně usazen jsem zvědavě nalistoval v nové třídní knize jmenný seznam žáků. Byl jsem již v letech, kdy se mi občas ve třídách objevovaly děti mých bývalých spolužáků, nebo ratolesti přátel a známých.

V seznamu mě zaujalo jméno Štěpánek. Okamžitě jsem si vybavil žáka téhož jména, který na naši škole studoval ve třetím ročníku. Možná, že mi tady sedí jeho mladší bráška. Zvedl jsem oči a přelétl pohledem po tvářích nováčků. V první lavici seděl hoch s hnědými, lehce kudrnatými vlasy a jeho fyziognomie mi byla okamžitě povědomá. Navíc mu na levé tváři seděla dost ohyzdná skvrna velikosti asi korunové mince a z ní vyrůstaly chlupy, za které by se nestyděla ani koncesovaná čarodějnice. Přesně totéž ošklivé mateřské znaménko, včetně těch chlupů, měl na levé tváři i Štěpánek z E3A. V tom momentě jsem si byl jistý, že se dívám na jeho mladšího bratra.

Zapsal jsem úvodní hodinu, sklapl třídnici a pronesl úvodní projev třídního učitele. Představil jsem se plným jménem, řekl jsem několik nezbytných informacích o své osobě a pak jsem bažanty seznámil se školním řádem. Požádal jsem je, aby pokud to dokáží, měli ke mně důvěru a obraceli se na mne se svými problémy, nejenom školními.
Věděl jsem dopředu, že je to marné přání. Učitel byl a vždy bude nepřítelem, kterému se nedá a nevyplatí věřit. Za celých 34 let se mi podařilo pouze u dvou tříd, že jsem si ty svoje pacholky získal natolik, aby mi opravdu věřili.

Bylo mi odjakživa jasné, že si jejich důvěru nemohu získat laskavostí a dobrotou. Většinou jsou žáci a studenti natolik nesoudní, že si mírnost kantora si vyloží jako slabost a patřičně ji zneužívají. Zažil jsem dokonce několik mladých kantorek s čerstvým diplomem z peďárny, které na tohle dojely. O každé této učitelské novicce jsem posměšně říkal, že je to další „Komenský v sukni“.
Přišly do praxe s přesvědčením, že s nimi přichází a nastává nová éra našeho a vlastně i světového školství. Teprve teď se projeví, jak to všichni kantoři před nimi dělali blbě. Budou učit s láskou a žáci je za to budou milovat.

Skutečnost však byla mnohem syrovější. Studenti na jejich snahu a dobrou vůli odpověděli jen hulvátstvím a arogancí. A tak tyto průkopnice nového směru ve školství, většinou po jediném školním roce, odcházely natrvalo. Kamkoliv, jenom hodně daleko od nevycválané mládeže. Knihovna, účtárna, matrika, nebo jakákoliv kancelář, to vše bylo lepší, než skončit v blázinci. Zajímavé bylo, že mladí muži v této profesi většinou problémy neměli. Pokud chlap prošel vojenskou službou, bylo pro něj hračkou, tu nezvedenou bandu pokrotit.

Moje úvodní třídní hodina se chýlila ke konci. Na závěr jsem se rozhodl trochu ty vyvalené bažanty trochu překvapit. Ukázal jsem na studenta s chlupatou pihou a řekl: „Štěpánku, vy jste se zřejmě rozhodl studovat na naši škole na doporučení svého staršího bratra. Doufám, že tohoto rozhodnutí nebudete litovat.“
Obličej osloveného žáka se naplnil zmatkem a pak jsem viděl určitý náznak úsměšku. Nakonec se postavil a prohlásil: „To bude zřejmě nějaký omyl, soudruhu profesore. Já žádného bratra nemám. A nejsem Štěpánek.“

„Vy nejste Štěpánek?“ zeptal jsem se udiveně a bylo mi jasné, že moje entré se jaksi nepodařilo. V tu chvíli se zvedl o dvě řady dál jiný student a poněkud rozpačitě prohlásil, že on je Štěpánek. Byl jsem poněkud vyveden z míry a věděl jsem, že musím nastalou prekérní situaci vysvětlit.
„A jak se jmenujete vy?“ oslovil jsem studenta s pihou.
„Já jsem Říha. Martin Říha.“
Bylo mně jasné, že jsem mu mimoděk nahrál na parodii představování Jamese Bonda. Ještě snad scházelo doporučení, abych jeho drink protřepal a nemíchal.

Třída se začala bavit. Bylo potřeba zasáhnout a nezesměšnit se. Rozhodl jsem se vysvětlit neobvyklé nedorozumění.
„Abyste rozuměli, pánové, u nás ve třetím ročníku je student Štěpánek a ten je velmi podobný tady vašemu spolužákovi… ehmm… Říhovi. Dokonce má i podobnou pihu na tváři, takže se nedivte, že jsem se nechal splést tou podobou.“ Doufal jsem, že toto vysvětlení stačí.
„No jó, to je pravda. Můj brácha je ve třetím ročníku elektro,“ potvrdil moje tvrzení mladší Štěpánek a mně se ulevilo, když se ozval zvonek.

Obvykle trvalo několik týdnů, než jsem si zapamatoval jména nových žáků, ale tady bylo jasné, že Říhu se Štěpánkem si budu pamatovat do smrti. Problém zapamatovat si jména studentů mělo víc kantorů. Každý to řešil jinak, někteří i dost originálním způsobem.

Shodou okolností jsem učit na stejné průmyslovce, kde jsem sám před lety maturoval. Nijak jsem o to neusiloval, ale zapracovala náhoda. V rámci balíčků úsporných opatření se rušilo několik škol v našem městě (tehdy se tomu říkalo optimalizace školství) a kantoři ze zrušených ústavů byli rozstrkáni kam se dalo. A tak jsem se ocitl na svoji Alma Máter jako učitel po 16 letech, co jsem ji opustil s glejtem maturanta.

Ze starého kádru tehdejších učitelů tam za tu dobu nezůstal vlastně nikdo. Někteří již zemřeli, jiní už byli na penzi, nebo přeloženi do jiných ústavů, případně školství opustili a uchytli se v jiných oborech, kde byli lépe zaplaceni. Prostě běžná životní migrace.
Jediný, kdo se ke mně hlásil, byl češtinář Dr. Švára. Pamatoval jsem jej, jako vždy upraveného džentlmena a silnou osobnost s přirozenou autoritou. I teď to byl vitální stařík, který si vylepšoval hubený důchod polovičním úvazkem.

A právě v souvislosti s ním jsem si vybavil jednu dávno zasunutou vzpomínku. Kdysi před léty k nám přišel poprvé do třídy, představil se a pak nás vyzval, abychom jeden po druhém vstali a nahlas a zřetelně řekli své jméno. Druhý den pak přišel do třídy a každého z nás suverénně oslovoval jmény. Udělalo to na nás tehdy ohromný dojem.

Teprve po létech jsem zjistil, jak to vlastně bylo. Teď jsme spolu seděli v jednom v kabinetě a naše stoly byly vedle sebe. A loni, zrovna na začátku školního roku jsem jej „přistihl“ při jeho fintě. Právě se vrátil z jednoho prvního ročníku a tam zřejmě, podobně jako kdysi u nás, vyzval nové studenty, aby se mu „nahlas a zřetelně“, každý představil. Teď seděl nad jejich zasedacím pořádkem a trpělivě „bifloval“ nazpaměť jména a místa, kde jednotliví žáci seděli.

Když viděl, že jsem si jeho počínání všiml, trochu rozpačitě se usmál a řekl: „Ani byste nevěřil, pane kolego, jak to studenty udiví. Vím, je to laciný trik, ale já si tím zároveň trochu masíruji mozek, abych neblbnul příliš rychle.“
Usmál jsem se a potvrdil mu, že i na nás to tehdy udělalo velký dojem. Sám jsem však z pohodlnosti toto biflování nepoužíval a spoléhal spíš na to, že v průběhu času si jména v paměti zafixuji. Celkem snadno jsem si pamatoval výjmečně chytré, výjmečně blbé, dál potom grázly a samozřejmě hezké holky. U holek to bylo obvykle jednoduché. Většina z nich totiž splňovala hned dva atributy k zapamatování. Byly hezké a blbé. Naštěstí jich na průmce bývalo jen málo a tím to bylo jednodušší. S odstupem času jsem si k jednotlivým obličejům přiřadil i příslušná jména.

Episodu s Říhou a Štěpánkem jsem brzy pustil z hlavy a věnoval se běžným starostem, kterých bylo na začátku školního roku vždy dostatek. Rozhodně jsem netušil, že ve velmi krátké době se s těmito jmény ještě setkám a to za okolností více méně anekdotických.

Druhý den jsem přišel ráno do školy jako obvykle, něco málo před půl osmou. Protože kolega, penzista Dr. Škvára, chodíval až před polednem, měl jsem možnost uvařit si kávičku, hodit nohy na stůl a dopřát si chvilku relaxu, s cigaretou před první hodinou. Starý pán nesnášel kouřeni a dát si před ním nohy na stůl, to bych si nikdy netroufl. Tak silný respekt jsem k němu měl i po mnoha letech.
Doktor, jak jsem mu uctivě říkal, měl privilegia seniora, který si mohl nadiktovat požadavky při sestavování rozvrhu. A protože prohlásil, že nerad ráno brzy vstává, měl svých pár hodin až po obědě. Takže dopoledne jsem měl kabinet jen pro sebe a nemusel se nijak omezovat.

Vyšlapal jsem do prvního patra a zamířil dlouhou chodbou ke svému kabinetu. U dveří postávala jakási ženská a hleděla mi v ústrety. Za chůze jsem si ji prohlédl a čím jsem byl blíž, tím větší byla jistota, že ji vidím poprvé v životě. Už na první pohled se mi líbila. Měla tak přibližně moje léta, tedy asi tak plus mínus čtyřicet.
Menší postava, asi tak 165 cm, hezky upravené hnědé vlasy a přívětivý obličej. Výstavní boubelka, příjemně oplácaná. Byla prostě kulaťoučká tak akorát, že to lahodilo oku. Přesně podle mého gusta. Okamžitě mě napadlo, že být s ní v posteli by muselo být opravdové tóčo.

Když jsem zašmátral v kapse po klíčích, dotyčná dáma mě oslovila: „Dobrý den. Jste prosím pan profesor Dvořák?“
Přiznal jsem, že ano a odemykal dveře.
„Já jsem Říhová, matka Martina Říhy.“
Otevřel jsem, pustil návštěvu dovnitř a zavřel.
„Tak co máte na srdci, paní Říhová? zeptal jsem se.
„Ani se neptejte, vy jste mi dal. Já kvůli tomu celou noc nespala.“
„A to já se raději zeptám, protože netuším, čím jsem narušil váš spánek,“ odpověděl jsem rozverně a čekal, co z ní vypadne.
Teprve teď jsem začal tušit to, co mě mohlo napadnout již včera, ale jistý jsem si samozřejmě nebyl.

„Víte pane profesore, Martin včera přišel ze školy a vyprávěl, jak jste s ním včera mluvil a oslovoval jste jej, jako by byl Štěpánek. Pak jste prý říkal cosi o tom, že je podobný nějakému Štěpánkovi ze třetího ročníku. A že má na tváři stejnou pihu, jako ten třeťák. Ještě štěstí, že je manžel na montáži. Kdyby to slyšel, měla bych doma peklo. On je totiž Říha hrozně žárlivej. Proboha, pane profesore, neničte mě, však jsem s tím už měla fůru nervů a strachu, že se to jednou provalí. Ale za ta léta jste první, kdo na to přišel, tak vás jdu snažně prosit, abyste si to nechal pro sebe.“

Měl jsem co dělat, abych zadržel smích. Život opravdu někdy tropí hlouposti. Takže podoba nelhala a Říha byl Štěpánek, akorát že o tom nevěděl.

Paní Říhová se mezitím dala do tichého pláče. Pohotově jsem vytáhl čistý kapesník, využil toho, že stála těsně vedle mne a lehce ji objal kolem ramen. Otíral jsem ji oči a lehce ji k sobě přitiskl. Opřela se o mne jednou božsky kyprou kozou a tak nějak důvěrně mi položila hlavu na rameno. Promlouval jsem k ní tichým, konejšivým hlasem a ujišťoval ji, že nemusí mít strach, protože u mne bude její tajemství jako ve studni.

Pomalu se uklidnila a tak jsem pokynul ke křeslu a nabídl kávu. S povděkem se posadila a zatímco jsem obsluhoval konvici, vytáhla stavidla své výmluvnosti.
„Já bych moc nerada, pane profesore, kdybyste si o mně myslel, že jsem nějaká taková… taková…“
Zřejmě nebyla schopná najít ten správný a výstižný výraz.
„Ale to já si vůbec nemyslím, paní Říhová. Ostatně, nic mi do toho není, to je jen vaše věc.“
„Víte, ono je to složité. Říha je montážník a tak je pořád někde v luftě. Obvykle jezdí domů jenom na víkendy. Ale je to hezoun a se ženskými to umí. Taky nikdy nekoukal na korunu. Tak jsem se já, holka nezkušená, nechala zblbnout a když mě zbouchnul tak jsme se vzali.“

Pokračovala dál v líčení svého nepodařeného manželství s hezounem a děvkařem. Měl jsem dlouholetou zkušenost, že upovídanou ženskou nejlépe sbalím tak, že ji nechám vypovídat. A navíc to, co sobě vykecají stačí bohatě na to, aby je pak člověk mohl jemňonce citově vydírat.
Tak jsem se v krátké době dověděl, že Říha ji vesele na montážích hází za voj. To mu ovšem nebrání v tom, aby od ní vyžadoval v době své nepřítomnosti naprostý celibát.
„Tohle znám, to je dost rozšířený mýtus o pánu tvorstva a jeho podřízených. Takový člověk má prostě dvě morálky. Jednu pro sebe a druhou pro ty ostatní. Takže vás celkem chápu. Prostě jste potřebovala nějak se pomstít, ale ono to dopadlo poněkud jinak.“

Ozvalo se protivné zvonění, které avizovalo přípravu na první vyučovací hodinu. Měl jsem jenom pět minut na to, abych si s tou rozkošnou baculkou domluvil další schůzku.
„Rád bych s vámi pokračoval v naši rozmluvě, paní Říhová, ale žáci dychtí po vědě. A přitom mám pocit, že bychom to měli probrat trochu podrobněji. Mohu vás ujistit, že vás nepodrazím. Moc příjemně se mi s vámi povídalo. Tak nějak, jako bych vás znal už dlouho. Co kdybych vás pozvat odpoledne na kávičku na Kožovou Horu?“

Hned po vyslovení této nabídky jsem toho litoval. Bylo mi jasné, že tak zhurta jsem na to jít neměl. Proto mě mile překvapilo, že po sotva vteřinovém zaváhání odpověděla.
„To není tak špatný nápad. Martin o vás říkal, že mu připadáte jako slušný a přívětivý člověk. Vidím, že vás dobře odhadl, protože vás znám sotva půl hodiny a cítila jsem se s vámi moc dobře. Jenom ta Kožovka mi nesedí. Tam by nás mohl někdo spolu vidět. Ale mám nápad. Pracuji jako sociální pracovnice Mediační služby a každý den chodím po návštěvách. Takže pokud mi řeknete, kdy máte volnou hodinu, mohu přijít sem, za vámi. Posedíme a popovídáme.“

Tohle znělo víc, než slibně. Musel jsem uznat, že to byla geniálně jednoduchá myšlenka, alespoň pro začátek. Dopoledne jsem míval kabinet pro sebe, takže případné posezení s paní Říhovou by bylo vskutku diskrétní. Stačilo by zamknout dveře a nereagovat na klepání, pokud by někdo otravoval.
Také bylo zřejmé, že dotyčná dáma dovede být, díky žárlivému manželovi, patřičně opatrná a nestojí o nějaké komplikace. Rychle jsem nahlédl do osobního rozvrhu a dámu pozval na středu v 9,30. Potom jsem posbíral věci, které jsem potřeboval do hodiny a vyprovodil návštěvu ke dveřím.

A tak začala nenápadně jedna z mých četných školských avantýr. Za ta dlouhá léta jsem ošustil několik studentek, i když mi hrozil v případě prozrazení drakonický trest a zaručeně natvrdo. Mnohem víc však bylo oprášených maminek, protože za ty žádná basa nehrozila. Jediné nebezpečí bylo, že jsem riskoval rozbitou čuňu od žárlivého manžela.

Dáma samozřejmě na smluvenou schůzku přišla a potom ještě mnohokrát. Postupně se prolomily ledy a tak jsem s Helenkou Říhovou vesele znesvěcoval školní budovu, po celé čtyři roky studia jejího Martina Říhy-Štěpánka. A protože používala antikoncepci, nemusel jsem se bát, že jí udělám malého Dvořáka.