Na chvíli bez dohledu 05

Nepatřím mezi zvědavce a drby nesnáším, ale tentokrát by mě bývalo hodně zajímalo, co se asi dělo u Elišky doma po mém odchodu. A protože možné bylo všechno, nedokázal jsem si to ani v nejmenším představit.

Nedělní ráno jsem si vychutnával vyvalováním v posteli. Normálně sice vstávám poměrně brzy, ale když jsem nikam nemusel, tak proč bych měl. Jenže slastná chvíle pospávání netrvala dlouho. Rozezněl se zvonek. Eliška, napadlo mě okamžitě. Těžko to mohl být někdo jiný, přesto jsem na sebe pro jistotu natáhl alespoň kraťasy, abych nešel otevřít nahý.
„No, tys tomu dal,“ vybafla na mě hned ve dveřích, sotvaže jsem jí otevřel.
„A co?“
„No všechno. Ještě teď se stydím. Ty první chvíle po tvým odchodu… Nevěděla jsem co dělat, co říct. A to nemluvím o Eli,“ vychrlila na mě své pocity.
„Co. Ona se taky stydí?“ zeptal jsem se poťouchle.
„Ne, to ne, ale chvilku nám trvalo, než jsme našly k sobě cestu, a pak už to šlo samo. Díky tomu jsem poznala, že mám chytrou, rozumnou a hlavně zodpovědnou dceru,“ vykládala mi dál.
To už jsme seděli v obýváku a já hořel zvědavostí, co všechno se u nich odehrálo. Poznala to na mně.
„Ne, ne, žádný podrobnosti nebudou, to zůstane holčičím tajemstvím. Chtěla jsem ti původně za to „překvapení“ vynadat, ale místo toho ti za něj děkuju.“
„Nemáš zač,“ řekl jsem s pochopením. Eliška pokyvovala hlavou a lehce se usmívala.

„Ty máš ještě něco za lubem, co?“ usoudil jsem.
„Tak nějak. Zveme tě obě na oběd. Eli tě chce blíž poznat,“ sdělila mi s jiskřičkami v očích. Určitě věřila tomu, že si spolu zase zadovádíme, v čemž jsem ji nemínil zklamat. Doufal jsem jen, že se to obejde bez dceřiny přítomnosti.
„Tak dobře,“ souhlasil jsem, „vezmu si sebou ten svůj a najím se u vás.“

Koukla se na mně jako někdo kdo neví, jestli se má smát, nebo mě nakopat do zadku.
„Hele, pojď se mnou radši hned. Budete mít na to povídání aspoň víc času. Eli jede hned po obědě zpátky na kolej. Ostatně, já odjíždím taky.“
„Nepovídej. Kdo, co a kam tě odtud vábí pryč?“ zeptal jsem se, zatímco jsem na sebe navlékal tričko a nohama šátral po odhozených pantoflích.
„Musím do firmy,“ odpověděla Eliška otráveně, „ale v pátek se vrátím a užijeme si spolu,“ slibovala.
„To neužijeme. Jiřka se vrátí stoprocentně v pátek. Volala mi,“ konstatoval jsem prostou skutečnost.
„Tak přijedu ve čtvrtek, nějak to udělám, ale naši poslední možnost se potěšit si nenechám ujít. A teď už pojď,“ řekla netrpělivě a zamířila ke dveřím. A já za ní.

Eli byla v kuchyni. Stála u sporáku a dělala, jako že něco míchá ve stříbřitě bílém kastrólku. V horku, které panovalo, měla na sobě jen dlouhé tričko (nebo spíše košilku?) volně splývající snad do půlky stehen. Dokázal jsem si představit, že pod ním nemá vůbec nic.
„Zdravím, juniorko,“ řekl jsem vesele a posadil se na židli ke kuchyňskému stolu. „Říkala mamka, že mám přijít k výslechu. Tak sem tady, a jestli spolu máme mluvit, tak si budem tykat. A můžeš mě říkat… hmm… třeba strejdo.“
„Dobře, s-t-r-e-j-d-o,“ odhláskovala, aniž zvedla od sporáku oči. Zaznělo to dost ironicky − nebo snad pohrdlivě? Nemínil jsem nad tím přemýšlet. Jen jsem čekal, co bude dál.
„Doděláš to za mě?“ obrátila se po chvíli k matce, která zůstala stát ve dveřích a vyčkávala, až ji právě o tohle dcera požádá. Jako by byly domluvené. Přebrala od ní vařečku a Eli se posadila ke stolu proti mně.

„Jsem naštvaná,“ spustila naprosto bez obalu. „Naštvaná a rozlícená.“
„A to jako proč?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ty se ještě ptáš? Po tom, co jsem měla tu čest včera vidět?!“
„Ach tak. Chápu tvoje pobouření a omlouvám se za to. Kdybych věděl, že jsi doma, nestalo by se to.“
„Pobouření? Jaký pobouření!! Vy jste mě vybudili na nejvyšší míru!! Jsem nadržená jak přehrada a není nikoho, kdo by mě uspokojil!“ vychrlila ze sebe s nespoutanou vášní.
„To mě opravdu mrzí,“ řekl jsem upřímně.
„Mrzí!“ skoro vyštěkla. „Tak to bys s tím měl něco udělat, aby tě to nemrzelo – s-t-r-e-j-d-o!“

Podíval jsem se na Elišku, hledajíc u ní pomoc, nebo  alespoň malinkatou radu. Ta však jen pokrčila rameny, nechala mě na holičkách a dál si hleděla sporáku.

„Já? A co?“ zeptal jsem se opatrně.
„No to je přece jasný,“ v očích jí zaplály divoké plamínky, „abys mě to udělal jako mámě!“
Měl jsem to čekat, ale nečekal, a tak jsem na okamžik ztratil řeč.

„To nejde, Eli. Vždyť by to bylo, jako kdybych to dělal s vlastní dcerou,“ namítl jsem klidně.
„Opravdu?“ zeptala se posměšně. „Tak zaprvé: je mi dvacet a nejsem tvoje dcera. Taky jsem přesvědčená, že jinou dvacítku bys bral všema deseti. Zadruhý: Jirča bude čučet, až jí budu vykládat, co jsem doma viděla a věř mi, že jí to povykládám s chutí.“

Na první pohled bylo vidět, že to myslí naprosto vážně. Zakroutil jsem nevěřícně hlavou.
„Až doteď by mě nenapadlo, že dokážeš vydírat,“ řekl jsem vyčítavě.
„Mě taky ne, nebejt toho, jak zoufale potřebuju chlapa.“ Upřeně se mi dívala do očí a čekala na mou odezvu.
„No, tak holt budu mít u dcery ostudu. I kdybych s tebou souhlasil, stejně to není možný, protože bez ochraných pomůcek nic takovýho neudělám.“
„Copak ses za celej život nenaučil ho včas vytáhnout?“ optala se udiveně.
„Ale jistěže ano. Jenže s tebou by to bylo tak extrémně nebezpečný, že bych si to netroufal zaručit a proto bez gumy ani ránu.“

Chvíli na mě koukala jako na momentálně postiženého, ale pak se zvedla, na okamžik zmizela, aby se vzápětí vrátila se dvěma krabičkami prezervativů.
„Bude to stačit?“ zeptala se vyzývavě a hodila je přede mne na stůl.
„Ach jo,“ povzdechl jsem si, „Víš, co ode mne chceš?“

„Prosím tě, udělej jí to, nebo s ní nevydržím,“ ozvala se znenadání od sporáku Eliška a vyslala ke mně prosebný pohled.
„Dobře. Spikly jste se proti mně a já toho budu určitě krutě litovat. Ale snad bude stačit jedna, na co dvě krabičky?“ ukázal jsem prstem na stůl. „Nebo mě místo jedný gumy natáhneš rovnou tři, abych měl jistotu?“ zeptal jsem se uštěpačně.
„To ne,“ zasmála se Eli, „ale až mě „znásilníš“, tak ti to oplatím,“ vyjevila svůj záměr a spokojeně se na mě culila.

Ta situace se mi ani trochu nelíbila. Ne kvůli tomu šukání samotnému, ale že jsem se k tomu nechal dotlačit. To mi fakt vadilo, jenže… co nadělám?
„Kde to chceš udělat?“ řekl jsem věcně.
„No, přeci v předsíni!“ vykřikla Eli. Vyskočila od stolu, jednou rukou popadla krabičku, druhou mě chytila za ruku a už mě táhla ke dveřím. Najednou se zarazila, otočila se a zavolala: „Budeš se koukat, mami?“
„Blázníš!“ vyděsila se Eliška. „Ani klíčovou dírkou bych se nedonutila.“ Znechuceně se obrátila zpátky ke sporáku a výmluvně se odmlčela.

Eli už na nic nečekala, protáhla mě dveřmi jak meluzína komín a sotvaže se stačila opřít o zeď chodby, okamžitě mně rozepla kraťasy, a ty se volným pádem složily u mých nohou. Ani jsem je nestačil překročit a odkopnout je stranou, zatímco ona stihla bleskurychle přetáhnout přes hlavu triko a rázem stála přede mnou nahá.
Přejel jsem ji pohledem odshora dolů a nespokojeně zabručel: „Ty ji máš vyholenou!“
„A to vadí?“
„Mně jo.“

V životě jsem neviděl udivenější, nechápavější pohled a zároveň plný nedočkavé dychtivosti, skoro by se až řeklo, sexuálního šílenství. Rychle mi sáhla do rozkroku.
„Tak si ho obleč, když už ho držíš,“ pobídl jsem ji.
Ani jsem nepostřehl, kdy prezervativ zbavila obalu a už jsem cítil, jak mi ho, vcelku zručně, roluje na ztopořený semenomet. Jakmile byla hotová, znenadání vykřikla: „Ne! Ne!“ a začala mne od sebe odstrkovat.
„No tak tedy ne,“ řekl jsem bez jakékoliv emoce a odstoupil od ní.
„Jéžišmarjá, neblázni! Dyť já to jen hraju,“ zakvílela zoufale a honem mne přitáhla zpátky k sobě. Využil jsem její chvilkové nečinnosti, chytil ji za téměř panenské kozičky, přitiskl ke zdi a v mžiku do ní proniknul.

„Budeš mít cos chtěla,“ procedil jsem mezi zuby a tvrdě přirazil. Vložil jsem do toho všechnu svou sílu. Eli jen hekla a vykulila oči. Se stejným nasazením jsem pokračoval dál a navíc jsem zrychloval tempo.
Eli zprvu vyrážela jen tiché nesrozumitelné skřeky, ale ty brzy utichly. Pootevřená ústa a lesk v očích však prozrazovaly, jak moc je vzrušená. I mě to čím dál víc rajcovalo, jenže při tom množství energie, které jsem tomu dával, bylo dost pravděpodobné, že takové tempo dlouho nevydržím.

Byl jsem už skoro u konce svých sil, když se konečně otevřela stavidla a bílé mazivo zaplavilo prostor omezený gumovou chráničkou. Ještě pár závěrečných zasunutí a bylo hotovo. Opatrně jsem opustil rozžhavenou lasturku. Eli se svezla k zemi, a já šel spláchnout odpad a dát do pořádku náčiní.

Když jsem se vrátil, ještě pořád seděla s přivřenýma víčky a opírala se o zeď. Sklonil jsem se k ní.
„Jestli si myslíš, že jsem odrovnaná, tak seš na omylu,“ zašeptala, otevřela oči a upřeně se na mně podívala. „Rozpálils mě jak sporákovou plotýnku, že bych si to zopákla klidně ještě desetkrát. Ne, neboj se,“ honem mne utěšovala, když zaregistrovala mé zneklidnění. „Nebudu to po tobě chtít, je přece řada na mně a mám ti co oplácet.“

Vyskočila jako srnka, dloubla do mě kopýtkem a už mě hnala do ložnice. Bez jediného slova jsem se nechal uložit na známou širokorozchodnou válendu. Vplížila se na mě jako had a zalehla v takové pozici, aby se svým vyholeným klínem dotýkala toho nejsprávnějšího místa. Rozkomíhala se na ležícím válečku a začala si broukat jakousi tichou melodii. Skoro to znělo jako ukolébavka, ale pochyboval jsem, že by mě chtěla uspat.

„Není to od tebe fér,“ řekl jsem tiše.
Přestala sebou vrtět a stejně tiše odpověděla:
„Jo, máš pravdu. Nebylo to fér. Ale jak zabránit děsně nadržený holce, aby to neudělala?“
„Ty nevíš?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Tak ti to povím.“ Díval jsem se jí upřeně do očí a spustil. „Když jsem tě uviděl, první co mě napadlo, bylo, že máš účes jako rocková babička Tina Turner a že tě musím vošoustat…“
„Páni, ty taky mluvíš sprostě?“ přerušila mě.
„Jaký sprostě? V práci si taky nezanadávám a neřeknu do zadku, ale do prdele. A potom… spisovný a odborný názvy mi jaksi nejdou z huby. Lidový názvosloví je mi milejší a každý tomu rozumí. A jestli se to někomu zdá sprostý, je to jeho problém,“ seznámil jsem ji se svým názorem a pokračoval dál.

„Takže mě nepřerušuj. Bylo mně ale okamžitě jasný, že to není možný. Bylo by to naprosto nevhodný vůči tvý mámě. Proto jsem zatlačil do pozadí svý chutě a ani mrknutím oka nedal najevo svou prvotní myšlenku. To, cos udělala, je nefér nejen vůči mně, ale hlavně vůči tvý mámě. Musela sis všimnout, jak se tvářila, ale dělalas, že to nevidíš. Nechtělas to vidět. A tak jestli chceš dokončit, cos měla v úmyslu, musíš mi něco slíbit. Naučíš se potlačovat svý choutky a podle okolností zvažovat, co uděláš. A mezi náma dvěma už nikdy nic nebude, i když bych si to v duchu občas přál. Slibuješ?“

Dosud na mně klidně ležící Eli se zavrtěla.
„Slibuju,“ řekla po chvilce mlčení, „ale ne proto, abych mohla pokračovat, ale proto, že máš pravdu. Asi bychom měli všeho nechat, ale nepřispělo by to k ničemu lepšímu ani k horšímu. Takže bych to přecejen ráda dotáhla do konce… teda… jestli můžu, ty jeden zatracenej s-t-r-e-j-d-o.“

Lehce jsem kývnul hlavou na souhlas. Koneckonců měla pravdu v tom, že teď už je to šumafuk. S úsměvem sklouzla vedle mě, vložila mi ruku do rozkroku a bez meškání se pustila do ruční práce. Já jí na oplátku chvilkami hladil holátko, chvilkami kůzlátka, a to k oboustranné spokojenosti. Přesto trvalo značnou dobu, než se jí podařilo postavit péro do lajny. Jakmile uznala, že je patřičně tvrdý, bez varování na něj naskočila a než jsem se nadál, měla ptáka v kleci.

„Ou ou ou, přibrzdi! Nejdřív ho obleč, a pak si ho pusť dovnitř,“ zaprotestoval jsem.
Poslechla jen velice nerada. Přes prvotní nelibý pocit z navlečeného latexu se brzy dostala do ráže a předvedla mi doslova „tanec na tyči“. Muselo ji to obrovsky rajcovat, protože už snad po pěti minutách se parádně udělala. To mě popohnalo hodně kupředu. Po několika dalších minutách jsem ji následoval a přispěl tak překvapivě k jejímu druhému vyvrcholení.

Opatrně se vymanila z kotviště, klekla si vedle mne a nahnula se, aby mě políbila.
„Spokojená?“ zeptal jsem se.
„Že se můžeš ptát? Vždyť to vidíš, ne?“ zaševelila a po tváři se jí rozlil přímo sluníčkový úsměv.
„Pak mi nezbývá nic jinýho, než se na tě ještě podívat a naposledy si sáhnout do míst, kam už nikdy nebudu mít přístup,“ postesknul jsem si. Chvíli jsem Eli hladil na všech těch místech, na kterých se ženy obvykle hladí, a pak s povzdechem vyslovil smutnou skutečnost, že je na čase se jít upravit.

Do kuchyně jsme se vrátili jako dva provinilci. Tedy… téměř provinilci. Eliška mlčky začala chystat oběd na stůl. Eli jí okamžitě začala pomáhat, ale než jsme zasedli k jídlu, postavila se proti mámě a nahlas řekla: „Odpusť mami, ale sama sem netušila, jaká sem kráva,“ a sedla si ke stolu. Eliška překvapením skoro zapomněla zavřít pusu. Bylo však znát, že její odměřenost taje a oči jihnou. Eli si ulehčeně oddechla.
„Přeju všem dobrou chuť,“ řekla Eliška, přisedla ke stolu a všichni jsme se pustili do jídla.

Krátce po obědě odjela juniorka zpátky na vysokoškolskou kolej. Tehdy jsem se Elišce omluvil i já.
„Neomlouvej se,“ odpověděla, „nejseš můj manžel ani milenec a potom… myslím, že dokážu chápat tebe i ji. Jenom teď nějak nedokážu uskutečnit svou původní představu našeho rozloučení, než odjedu. Chtěla jsem… však víš co…“
„Jo, vím. Taky by mi to… jak to říct… asi nesedělo. Takže, snad někdy jindy.“
„Jiříku, to jindy bude ve čtvrtek,“ jemně mě upozornila na náš budoucí záměr. „No, už musím opravdu jít,“ řekla s definitivní platností.

Vrátil jsem se zpátky do svého bytu a pustil se do aktivního lenošení, spočívající v polehávání nebo koukání na čumbednu a přepínání kanálů. Přitom jsem přemýšlel, co s nadcházejícími čtyřmi dny relativního volna (do práce jsem musel).
Napadla mě možnost znovu si pozvat Alici, ale to jsem nakonec zavrhnul, neboť jsem usoudil, že bude lepší šetřit síly na návrat manželky s ohledem na to, že část jich ztratím ve čtvrtek s Eliškou. Nakonec jsem volný čas strávil tím, že jsem popadl foťák a kameru, chodil po městě i okolí a snažil se ulovit nějaké zajímavé záběry.

Očekávaný Eliščin návrat ve čtvrtek byl naprosto nečekaný. Zřejmě mě musela vyhlížet z okna, protože při mém příchodu z práce už mě čekala na chodbě. V županu.

„Poď honem, už se tě nemůžu dočkat,“ zašeptala dychtivě a už mě postrkovala k pootevřeným dveřím svého bytu.
„Tak se snad půjdu aspoň převlíct, ne?“ zaprotestoval jsem.
„To máš fuk, jestli se svlíkneš doma nebo tady,“ namítla, a už jsem byl uvnitř.

Hned za dveřmi ze sebe shodila župan a vrhla se na mé oblečení. V cuku letu jsem byl nahý a neznámo jak se ocitl v ložnici. Položila mne na válendu a jen tak mimochodem prohlásila, že by měla chuť na desert, jaký ještě neochutnala, a než jsem se nadál, měla v puse mého tajtrlíčka. Zkušeně ho zpracovala, a když vydal své tajemství, prohlásila, že jí šmakovalo, jako nikdy předtím.
Oplatil jsem jí vylízáním mezírky s velkým přispěním prstů. Podařilo se mi najít Géčko a díky jeho jemného masírování ji přivést k orgasmu, při kterém skoro ztratila vědomí.

„Kde ses tohle naučil?“ zeptala se ještě celá rozklepaná, když se probrala z mrákot.
„Někde jsem o tom četl, tak sem to zkusil,“ přiznal jsem po pravdě.
„Bylo to úžasný a já jsem celá rozdivočená, ale taky sem dostala pořádnej hlad. Co se tak trochu najíst?“ nadhodila dotaz. Souhlasil jsem.
Nevím odkud vykouzlila obloženou mísu a talíř chlebíčků, avšak vyčarovány byly proto, abychom obojí vyčistili i od posledního drobečku.

Široká válenda v ložnici přijala naše dychtivá těla s otevřenou náručí. Sotvaže jsme na ní spočinuli, ujala se Eliška bez meškání oživovací procedury mého Pinďy, což při její šikovnosti netrvalo dlouho.
„Takže si tě teďka podám,“ sdělila mi naoko výhružně a bez varování naskočila na trčícího kozáka a začala po něm hbitě jezdit. Na její přání jsme v dalších pokračováních měnili polohy, dvakrát jsem ji vystříkal, ale po třetím čísle jsem přibrzdil.
„Je mi to líto, ale do třetice všeho dobrýho,“ oznámil jsem Elišce smutnou skutečnost. „Musím počítat s tím, že zejtra mi přijede žena, a kdybych nemohl…“
„To je dobrý,“ zakřenila se Eliška, „užili jsme si toho dost a dost. Bude se mě po tom stýskat,“ dodala s pohledem smutného štěněte.
„To mně taky. A blbý je, že si to hned tak nezopakujem,“ poznamenal jsem lítostivě.
„To je pravda, ale zase se máme na co těšit, až se ta chvíle naskytne,“ řekla Eliška povzbudivě a propustila mne z objetí.

Šel jsem se osprchovat. Po návratu z koupelny jsem se smutně zadíval na Elišku, stále vystavující své nádherné nahé tělo na odiv, a zarmouceně jí sdělil, že mám nejvyšší čas se jít domů vyspat, neb ráno musím vstávat do práce.

„Můžeš se přece vyspat tady,“ nadhodila Eliška. „Je přeci lepší spát v teplý, než ve studený posteli.“
Usmál jsem se. „Ty vždycky víš, jak na mně,“ podotknul jsem a po nastavení budíka tiše vklouzl pod deku k ní. Otočila se na bok zády ke mně. Přitiskl jsem se k jejímu tělu. Zašátrala po mé ruce a položila si ji na ňadra.
„Ani nepamatuju, kdy jsem takhle naposledy spala,“ zavrněla spokojeně a pár vteřin hledala nejvhodnější polohu. Přivinul jsem se k ní ještě víc. K mému naprostému úžasu mi zčistajasna začal tuhnout kořen. Samozřejmě to musela cítit, protože jakmile dosáhl maxima, rozevřela na moment malou škvíru mezi stehny a nechala ho vklouznout do rozdychtěné kundičky.
Pravda, bylo to jen kousek na krajíčku, ale i to plně dostačovalo.

Začal jsem se zvolna prozkoumávat ten ždibec sexuálního potěšení a kupodivu jsem zjistil, že mě to možná vzrušuje víc, než útok plnou silou. Zejména pak, když jsem pocítil, jak se okraj a posléze zřejmě i celý vnitřek horké dutinky tak nějak zvláštně chvěje. To zachvívání sílilo a bylo čím dál zřetelnější, až se najednou změnilo v pulzující stahy silného orgasmu. Z hlavičky mého poťouchlíka, rychle podlehnuvšího dráždivým vzruchům, vytryskl pramen bílé esence a zcela zaplnil slastí se tetelící kundinku.

„Zůstaň jak jsi. Prosím,“ řekla tiše Eliška, když jsem se přestal pohybovat. „Tohle bylo to nejkrásnější, cos mi dneska večer dal.“
Potěšen jejím oceněním, položil jsem ji hlavu na rameno a rukou dál podvědomě hladil její kozičky, dokud jsme oba neusnuli.

Zvonění budíku mě vyděsilo. Mám celkem lehké spaní a Eliščin řinčák by snad probudil i mrtvého. Rozsvítil jsem malou lampičku a rychle se podíval na hodinky, abych zjistil, že mám tak akorát čas se polejt vodou, fofrem se obléknout, zaběhnout domů pro jisté drobnosti a upalovat do firmy.

V práci mně od ruky nešlo vůbec nic. I šéf si toho všiml, a tak mě celkem bez problémů na mou žádost (musel jsem mu slíbit, že si to nadělám) pustil z práce o dvě hodiny dřív.

To se mi hodilo. Měl jsem čas se porozhlédnout, zda je doma všechno v pořádku, je aspoň trochu uklizeno a také jsem měl chvíli na to, zaskočit do pizzerie pro pizzu k večeři, neboť mě nic lepšího nenapadlo. Pak už jsem si jen sedl do křesla s knížkou v ruce a čekal na manželčin návrat.

Nepřečetl jsem snad ani pět stránek, když zarachotil zámek, klapla klika a žena stála ve dveřích. Přivítání bylo hodné ochotnického divadelního představení. Rozpřáhla ruce a se zvoláním: „Jíro!“ vstoupila dovnitř.
Vyskočil jsem z křesla a s výkřikem „Jiřinko!“ jsem jí padl do náruče. Bože, to bylo muchlování.

„Doufám, žes přijela celá,“ řekl jsem a popadl ji za kozy. „A taky, žes na nic nezapomněla a všechno máš sebou,“ dodal jsem a sáhl jí mezi nohy.
„To víš že jsem celá a co mám mít i mám. Co jsem komu půjčila, bez reptání vrátili,“ odpověděla šibalsky, dávajíc tak najevo, že vše, na co myslím, může i nemusí být pravda. „A nespěchej tak. Nejdřív se musím osprchovat, jsem celá upatlaná,“ bránila se mým choutkám.
„Ale to přeci vůbec nevadí, upatlám se taky a pak se osprchujem spolu,“ vymlouval jsem jí snahu o očistu. „No a… ty cestovatelský smrady mě momentálně docela vzrušujou.“
„Ó, jak bych mohla odolat takovému pokušení,“ zvolala teatrálně a zamířila do ložnice, zbavujíc se cestou toho minima oblečení, které na sobě měla.

Následoval jsem jejího příkladu a když jsem se postavil před postel, na níž rozložila svou skvělou postavu, byl jsem už dokonale připraven.
„Tak už s tou svíčkou nemávej a zasuň ji do svícnu,“ popohnala mě se smíchem žena a roztáhla nohy. Poslušně jsem se mezi ně vklínil a nasadil k zasunutí. Pomalu, po milimetrech, jsem pronikal dovnitř. Jakmile byla moje svíčka pevně ukotvena ve svícnu, blaženě jsem si povzdychl a zároveň si uvědomil tu nejpravdivější ze všech pravd, že **»všude dobře, ale DOMA… je nejlíp«.**