Malé životní dobrodružství 04

Monika se probudila do plného denního světla s úsměvem na rtech. Aby také ne, když se jí celou noc zdálo o dovádění s Danielem. Otevřela oči a spatřila ho, jak se, už oblečený, motá kolem mini kuchyňské linky a připravuje snídani. Vlastně už ne.
Zrovna když na něj chtěla zavolat, že už je vzhůru, otočil se, a držíc v jedné ruce talíř s namazaným krajícem chleba a v druhé hrnek s horkým čajem, zamířil si to přímo k ní.

„Vítej na tomto světě a pusť se do toho,“ řekl vesele a podával jí snídani do postele.
„No teda,“ posadila se. „Tohle jsem fakt nečekala, dokonce ani od tebe. Jak to?“ nemohla pochopit takovou pozornost.
„Jak? Vstával jsem první, tak proto.“
„A já myslela, že to bylo kvůli něčemu jinýmu,“ podotkla poťouchle a v očích jí zajiskřilo.
„To nebylo kvůli něčemu jinýmu, to bylo kvůli všemu,“ upřesnil Daniel a sklonil se k Monice, aby ji políbil.
Uhnula mu.
„Raděj si tu snídani zblajznu u stolu. Mohla bych taky vylejt čaj do postele a to by byl průs… švih.“
Odhodila deku a přemístila se na židli u stolu. Daniel, stále ještě držel talíř i hrnek, obojí položil před ní.
„Tak si nech chutnat,“ popřál jí a posadil se proti ní.

Pustila se do jídla. Zálibně se díval, jak v ní jednoduchá snídaně rychle mizí i jak se jí přitom nepatrně vlní obnažené pohoří. Velice brzy si uvědomil, že mu stoupá tlak. Monika mezitím dojedla.
„Pojď, pomohu ti se obléct,“ nabídl se, ale Monika byla proti.
„Ani náhodou. Ať tě ani nenapadne se mě dotknout,“ varovala ho.
„Ale proč?“ upřímně se podivil.
„Protože jak na mě sáhneš, mrsknu s tebou do postele, zalehnu tě a už z tebe nevstanu,“ řekla naoko vážně, ale oči se jí smály a nakonec se rozesmála i ona. „Sama nechápu, jak se můžu cítit tak strašně nadržená, že bych s tebou mohla prošukat celej den. Ale jak sám víš, jsou i jiný věci na práci a tak musíme to vydržet. Vsadím se, že ti stojí jak stožár,“ vykládala Monika, zatímco se oblékala.

Najednou zazvonil mobil.
„Jéžišmarjá, to je můj,“ vykřikla Monika a vrhla se ke svému batůžku, aby ho vydolovala ven.
„Ty máš taky mobil?“ podivil se Daniel.
„Jo. Mám ho od Roberta, a když něco potřebuje… Haló, Roberte, už sem tady,“ ohlásila se do telefonu. Chvíli poslouchala a občas prohodila něco jako: „Jo… jistě… jenom částečně… dobře… přijdu.“

Otočila se zpátky k Danielovi.
„Robert potřebuje pomoct,“ řekla věcně. „Na jak dlouho nevím, ale odpoledne už bych mohla být doma. Aspoň to tak bejvá. Ale zítra bych chtěl přijít a potěšit se se mnou, že přijdou hlídat z charity. Prý, jestli bys moh nebejt doma a jestli ti to nebude vadit. Tak jsem mu řekla, ať nemá obavy a že jsem za chvíli u něho. Nebude ti to vadit, že ne?“ chtěla se ujistit.
„Proč by mi to mělo vadit? Prostě ráno odejdu a vrátím se až večer, jestli to takhle bude stačit. Aspoň se zkusím samostatně zařadit do bezdomoveckého života. Nebo snad o mně nějak pochybuješ?“ zeptal se Daniel.
„Ne, ani v nejmenším. Jen jsem chtěla vědět, že se v tobě nemýlím,“ uzavřela diskuzi Monika.
Rychle si sbalila batůžek a než se Daniel nadál, byla pryč.

Osamocený Daniel najednou nevěděl, co dál. Než však o tom začal přemýšlet, rozehrál melodii pro změnu mobil jeho, a to tak silně, až sebou až trhnul leknutím.
„Čau,“ zakřičel mu telefon do ucha.
„Kdo je to?“ zeptal se docela nevraživě.
„No přeci Alča, to mě nepoznáváš?“ zaznělo vyčítavě.
„Upřímně řečeno… ne. Nečekal jsem, že bys mi někdy zavolala,“ oddechl si Daniel, že to není nikdo z těch, co mu nepřejí.
„Takžes na mě zapomněl,“ zazněl znovu vyčítavý tón.
„Ale nezapomněl, jen jsem neměl potřebu s tebou mluvit. Čas ještě nenadešel.“
„Jenže ses mě ztratil z očí, vůbec nevím, kde seš, ani co děláš, ani jestli něco nepotřebuješ. A jestli nepotřebuješ ty, tak já jo. Chci tě vidět a chci se s tebou pošmajchlovat, zvlášť když mám dneska celej den volno.“ řekla s takovou žádostivostí, až Danielovi cuklo v podbřišku.
„To bych nedoporučoval. Nelíbilo by se ti to,“ odpověděl zdrženlivě.
„Mně se to ale posledně líbilo. A moc. Tak proč by se mě to teď líbit nemělo?“
„Protože jsem špinavý bezdomovec, který nejspíš dvakrát nevoní a potom, i kdybys tohle překousla, tak kde, když nemám střechu nad hlavou,“ trpělivě vysvětloval.
„Myslím, že to risknu a o to kde, se nestarej. Kam mám pro tebe přijet?“ nedala se odradit.
„Nikam,“ nechtěl Daniel prozradit, kde by ho mohla najít, „sejdeme se za hodinu na parkovišti u Penny marketu, když jinak nedáš.“
„Fajn,“ řekla Alča a zavěsila.

Úmyslně přicházel k obchodu z nejvzdálenějšího místa parkoviště. Zdálky viděl Alču, jak přechází sem a tam a rozhlíží se, kde ho uvidí. Když ji oslovil, málem se vyděsila.
„Ježiši, seš to ty?“ vykřikla v údivu.
„Ano, kdo jiný.“
„No, poznat tě, je skoro nemožný. Zarostlej, s fousama, dodrbanej a fakt špinavej, to mně k tobě nesedí,“ kroutila nevěřícně hlavou.
„Moc ti to vadí?
„Tak bych to neřekla. No, v tomhle výjimečným případě… zvyknu si.“
„Můžeme?“ zeptal se Daniel stručně a ukázal na Alčino auto.
„Tak jedem,“ řekla (úplně zbytečně), sotva Daniel nasednul do vozu.

Jakmile se rozjeli, spustila Alča na Daniela salvu otázek. Hlavně se chtěla dozvědět, kde se skrývá a co jako bezdomovec vlastně dělá.
„Podívej, Alčo,“ zarazil ji Daniel, „nemám v úmyslu ti cokoliv říkat. Své plány si nechám pro sebe a na tom nic nezměníš. Skoro bych řekl, že za tebou stojí někdo jiný,“ podíval se na ni podezíravě.
„Proboha Dane, to ne! Vážně ne. Já jen… se o tebe bojím a chci ti pomáhat, jak jen to pude. To si fakt myslíš, že sem taková zmije jako Darmošlap?“ zeptala se vyčítavě.
„Hmm, snad nejsi,“ potřásl hlavou Daniel. „Raději mi řekni, kam to vlastně jedeme a můžeš povídat i o tom, co je nového tam u vás.“
„Tak jo,“ řekla otráveně Alča, že se nic nedozví. „Jedeme ke kámošce na chalupu. Půjčila jsem si klíče. Do večera je naše,“ informovala.

Daniela a dál pokračovala v drbech o Darmošlapovi a spol.
Ujeli asi tak 20 kilometrů, když v jedné vesnici ostře zatočila doprava a úzkou štětovanou cestou pokračovala do mírného kopce. Na vršku byli u cíle. Jak obyčejně se chalupa jevila zvenku, taková byla i uvnitř. Zařízena byla jednoduchým dřevěným, avšak bytelným nábytkem. Nepostrádala však současné vymoženosti jako elektřinu, vodovod i kanalizaci.

Sotva za sebou zavřeli dveře, přitáhla si Alča Daniela k sobě a bez meškání ho začala svlékat.
„Máme sice času dost, ale nač to odkládat,“ ospravedlňovala svou nedočkavost.
Daniel neprotestoval, naopak, i on se ji snažil co nejrychleji zbavit těch několika málo svršků, co měla na sobě.

„A teď nastartujem motory,“ řekla spokojeně, chytla ho za ležící píst a během chvilky ho srovnala nahoru. Posadila Daniela na židli a uvelebila se v jeho klíně.
„Tělo na tělo, to mám nejradši,“ zaševelila a opatrně vsunula píst do válce. K zážehu došlo okamžitě. Rázně se přitiskla k Danielovi a pohybem kyčlí poháněla píst uvnitř svého, dobře promazaného válce.
Pevně objímala Daniela a měla svou tvář přivinutou k té jeho. Teprve v tu chvíli si uvědomila jeho neobvyklý pach.
„Teda, musím říct,“ zašeptala mu do ucha, „že vážně trochu smrdíš. Ale mně to nevadí. Je to furt lepší než ty ksichty napajcovaný všelijakejma voňavkama, co vlastně smrděj víc než ty.“
„Já tě varoval,“ poznamenal Daniel.
„Ále, prosím tě… ten tvůj smrádek je tak živočišnej, že mě vlastně pořádně vzrušuje.“
„Fakt?“
„Jo, asi budu brzy hotová,“ podotkla Alča a se značným vzdycháním zrychlila.
„No, já asi dříve,“ upozornil Daniel.

Sotva to dořekl, povolila stavidla a vytryskla z něj fontána jak z protržené přehrady.
„Joj,“ vyjekla Alča. „Stříkej, stříkej, dokud jen budeš moct. Jó, jóó,“ povykovala a rytmicky svírajíc jeho stříkačku, přivinula se k němu ještě silněji.
„Páni, to bylo něco!“ pochvalovala si. „Ostatně, stejně jako minule. Ty zkrátka umíš,“ pěla ódy na jeho dovednost.
„Ale nepřeháněj,“ zabručel Daniel v duchu polichocen její chválou. „Beztak to říkáš jen proto, abych neměl pocit, že tedy nic moc.“
„Tak to prr,“ rozohnila se Alča. „Kdyby tomu tak bylo, neřekla bych ti vůbec nic. Ale s tebou to je fakt něco úžasnýho a neříkám to proto, abys mně to udělal eště jednou, ale proto, abys mně to udělal ještě aspoň dvakrát a raděj třikrát.“
„To mě odtud vynesou na márách,“ odfrkl si Daniel.
„Ale nevynesou. Budeš se divit, kolik toho vydržíš,“ ujištovala ho Alča.

A také ano. Sotva se trochu zmátožil, už ležela připravená na stole a jeho píchací sólo si opět náležitě vychutnala. V dalším pokračování si zažádala o zadní projekci a v posledním dílu šoustacího seriálu si na jeho tvrdém kolíku zatančila sambu. Daniel děkoval všem svatým i nesvatým za její vyjádření, že pro dnešek by to snad mohlo stačit. Ještě že si mezi druhým a třetím dílem mohli posilnit pizzou, kterou sebou Alča prozíravě přivezla.

Na chatu se Daniel vrátil těsně před setměním. V první chvíli mu připadlo, že doma nikdo není, a mýlil se. Monika byla uvnitř a zrovna připravovala lůžka ke spaní, když vstoupil.
„Vypadáš nějak zdrchaně,“ ohodnotila jeho stav jediným pohledem.
„Já vím,“ povzdechl si Daniel. „Po čtyřech číslech…“
„Po… čtyřech… číslech?“ zalapala po dechu. „To se mně v životě ještě nepoštěstilo.“
„Opravdu? Jenže… já už další čtyři čísla nesvedu,“ řekl odevzdaně Daniel a ztěžka dosedl na židli.
Plna náhlého soucitu k němu Monika přistoupila a začala ho hladit po vlasech.
„Já to chápu,“ řekla tiše. „Ale mám pro tebe překvapení a stačilo by mně, kdybys mě to udělal aspoň na medvěda.“
„Na medvěda? To neznám. A jaké překvapení?“ vyzvídal Daniel.
„Že ode dneška můžeš píchat naostro. Beru pilulky. A to na medvěda by se k tomu hodilo. To totiž medvěd zaleze do brlohu a uloží se k zimnímu spánku. Takže když si půjdem spolu lehnout, ty pošleš medvěda ke mně do brlohu a tam ho můžeš nechat spát celou noc,“ vysvětlila vcelku názorně, co měla na mysli.
„Řekl bych, že můj medvěd už zimním spánkem spí… a já skoro také,“ dodal Daniel.
„Nemáš hlad?“ starala se najednou Monika. „Jedl si vůbec za celej den něco?“
„Něco ano. Odpoledne jsem měl pizzu.“
„Tak poď do postele. Já podrbu medvěda trochu pod bradou a uvidíme, jestli si dá říct,“ rozhodla nekompromisně a pomohla znavenému Danielovi ulehnout.
K jeho velkému překvapení podrbání pomohlo, avšak jakmile s medvědemm vklouzl do brlohu, usnul jako špalek a spal až do samého rána.

Denní světlo probudilo Daniela poměrně brzy. Otevřel oči s pocitem, že má pod břichem zaražený kolík. Jak by také ne, když mu péro stálo jako stožár plachetnice, navíc zakotvený v Moniččině kundině. Netušil sice, jak k tomu mohlo během spánku dojít, ale jakmile přišel k plnému vědomí, pochopil situaci a dal se do pozvolného přirážení.
„Tohle je to nejhezčí probuzení, jaký se mně mohlo stát. Myslela sem, že se mi to zdá, a ono je to dovopravdy,“ uslyšel Moniku tiše promluvit.
Nečekal, že ho ta slova tolik potěší. O to víc se snažil, aby to jejich spojení bylo co nejněžnější a aby trvalo co nejdéle. Pomalu a jen po malých kouskách, vlastně jen špičkou, pronikal dovnitř a opět vyjížděl ven. Doufal, že ty báječné pocity budou trvat aspoň čtvrt hodiny, aby se jich dostatečně nabažil. Moniččino vzdychání mu dávalo najevo, že i ona si to velkolepě užívá. Jeho vzrušení rostlo jen zvolna, nepočítalo však s odezvou Moniky.
Najednou jakoby vybuchla sopka. Nenadále silné sevření její lasturky vypudilo Danielova šikulu úplně ven. Bleskurychle přirazil zpátky, dokonce víc, než měl v úmyslu. Díky tomu extrémě vzrostl jeho tlak a v okamžení plnou silou vystříkl.
„Ježiši…“ vykřikl Daniel zděšením.
„To je dobrý. Říkala jsem ti přece už včera, že můžeš. Hlavně zůstaň uvnitř,“ chlácholila ho Monika.

Po pár minutách bylo po všem. Oba již leželi na zádech a nechávali doznívat slastné okamžiky.
„Takhle začít den…“ nemohl Daniel stále pochopit, co se právě odehrálo.
„Tobě se to nelíbilo?“ podivila se Monika.
„Jistěže ano, a moc. Jenže by mě v životě nenapadlo, že se to může stát. Asi budu věřit tomu, co se říká, že „jak se praví v Koránu, nejlepší je to po ránu“.“
„Tak to bude asi jediná pravda, která se v té knize píše, i když jsem ji nečetla,“ souhlasila Monika.
„Teď bude zřejmě nejvhodnější se nasnídat, abych mohl včas odejít a ty měla volné pole působnosti,“ řekl Daniel a vylezl z postele.
Monika ho následovala a společně si nachystali jednoduchou snídani.

„Poslyš, Dane,“ ozvala se Monika s plnou pusou, „co tys vlastně dělal, než ses dostal do týhle šlamastiky?“
A tak Daniel, i když nerad, se jí svěřil s tím, že je ekonom a právník, zaměřeným převážně na obchodní právo.
„Takže máš dvě vejšky? A to s tím nemůžeš sehnat práci? To je divný,“ nechtěla věřit.
„Ano, je to divné,“ přitakal Daniel, „ale také dost složité. Někdy ti o tom povyprávím. A co ty? Ty máš jen tu zdravotnickou školu?“
„Já? Abych řekla pravdu, tak zdravku jako takovou nemám. Dělala jsem jen rekvalifikaci a ta mi stačí. Před tím jsem studovala jazykovku a mám státnice ze čtyř jazyků. Jenže jakýmsi prapodivným způsobem se mně taky nepodařilo sehnat odpovídajícíc práci a tak mám holt aspoň tu rekvalifikaci, ale i ta je mi teď houby platná. Prostě o mě není zájem,“ dodala smutně.
„To skoro o každého,“ povzdychl si i Daniel. „Stihneme si dát ještě kávu?“ zeptal se, dobře si vědom, že dnes musí uvolnit místo Robertovi.
Monika přikývla a hned vyskočila a pustila se do její přípravy.

Ještě trochu při ní poklábosili jen tak, aby řeč nestála, a pak už Daniel vstal a chystal se k odchodu.
„Kdypak se budu moci asi tak vrátit?“ položil ještě zásadní otázku.
„Do pěti musí bejt doma, takže kolem pátý budeš vítanej,“ dostalo se mu informace.
„Tak si to pěkně užijte,“ popřál upřímně Daniel Monice a vydal se na svou první samostatnou pouť mezi bezdomovce.

Šel pěšky. Dvě hodiny chůze, které potřeboval k dosažení cíle, pro něho nic neznamenaly. Času měl přece dost a taková procházka jen s malým batůžkem na zádech byla jen zdraví prospěšná.
Kolem jedenácté došel k malému a zanedbanému parčíku, o kterém z předchozích vycházek s Monikou věděl, že se tam bezdomovci objevují, a že patří k těm „vychovanějším“. Než se nadál, najednoho narazil.

„Nemáš cígo?“ oslovil ho zarostlý, ale jinak čistě vypadající muž neurčitého věku.
„Bohužel, já nekouřím,“ odpověděl Daniel.
„Hm, to je blbý. No, měj se,“ zabručel vcelku dobromyslně bezdomovec a kývnutím hlavou se s Danielem rozloučil.
Daniel pokračoval dál. Prošel parkem a zamířil do jedné z nabízených ulic.
Jen zvolna míjel jednolitou řadu domů, před nimiž sem tam parkovalo nějaké auto. Některé byly obloženy nevábnou skupinkou popelnic, a kde náhodou byla větší skulina, opanovaly ji kontejnery na sběrný odpad.
Přecházel kolem všeho takřka bez povšimnutí, ale najednou se zastavil. Chvíli postál a přemýšlel, zda opravdu zahlédl to, co se mu zachytilo v mysli, anebo je to jen fata morgana. Nakonec se rozhodl vrátit se ke kontejneru, který právě minul… a udělal dobře.

Na zemi, hned vedle kontejneru na papír, ležela peněženka. Velká, a vypadala draze. Pomalu ji zvednul jako by se jí štítil a opatrně ji rozevřel. Obsah mu vyrazil dech. V peněžence bylo deset pětitisícovek, dvě dvoustovky a v kapsičce na drobné jedna padesátka, jedna dvacka a dvě koruny. V levé části byly zasunuty tři platební karty, každá od jiné banky, zato se stejným jménem. Lákavá myšlenka si všechno ponechat se mu usadila v hlavě, jenže…
Rozhodl se rychle. Vyndal jednu platební kartu, uschoval ji u sebe a vydal se hledat nejbližší stanici policie. Když ji našel a oznámil jim, že přišel odevzdat nalezenou peněženku, dívali se na něj všichni svrchu.
„Tys ji ukrad, že jo?“ vybafnul na něj strážmistr, kterému nález předal. „Ukrad, a pak ses lekl a radši ji přines.“
„Vyprosil bych si vaše nehorázné obvinění,“ zamračil se Daniel. „Našel jsem ji a přinesl. A počkám si, kdo si pro ni přijde, protože pokud přijde, chci mít jistotu, že se peněženka dostane do správných rukou a že v ní bude všechno.“
„Nějak si vyskakuješ,“ zavrčel strážmistr, „a nebude to tak lehký, jak si představuješ.“
„To je mi jedno. A prosil bych vykat. Neponižujte mě tykáním,“ vyžádal si rozhořčeně Daniel.
„To je ale drzost!“ řekl ohromeně policista.
„To není drzost. To je o slušném chování,“ poučil ho Daniel nekompromisně.
„No dobře, dobře. Nemusí bejt hned tak zle,“ bránil se strážmistr již smířlivějším tónem. „Máte kliku. Asi před půlhodinou tady jedna paní oznámila ztrátu peněženky a nechala nám číslo telefonu. Tak já ji teď zavolám, ale jestli to bude ona, to nevím. Může to trvat hodně dlouho.“
„Já mám času dost,“ odtušil Daniel a sedl si na židli v koutu místnosti.
„Tady nemůžete sedět,“ řekl přísně policista, „běžte na chodbu,“ přikázal.
„Ne,“ odmítnul Daniel. „Chci být u toho, až se ta paní dostaví. Raději ji rychle zavolejte. Čím dříve přijde, tím dříve se mě zbavíte.“

Policista nevěřícně zakroutil hlavou, ale po telefonu sáhnul a údajné majitelce peněženky zavolal. Vyřídil to rychle a sdělil Danielovi, že do dvou hodin bude tady.
„Jak už jsem řekl, já mám času dost,“ poznamenal Daniel spokojeně. Tušil, že to určitě tak dlouho trvat nebude.