Trumfové eso 01

Romantická dvojdílná povídka z Divokého západu, velmi volně inspirována skutečným příběhem.

Seděl jsem v úkrytu za velkým kamenem, v jedné ruce revolver, v druhé ručnici. Opatrně jsem se rozhlížel, jestli se mezi křovisky někde neobjeví hlaveň namířená mým směrem. Kdyby se to stalo, by konec. Utíkat už nebylo kam. Ale ani to mi nedělalo největší starost. Natahoval jsem uši. Slyšel jsem klidný tichý dech, občasné klepnutí kovu o skálu. Mary měla asi také pušku v ruce. Až moc dobře jsem věděl, proč je na druhé straně. A bylo mi to opravdu líto. Mnohem raději bych byl, kdybychom teď seděli vedle sebe, čím blíže, tím lépe. Byla asi vůbec nejhorší chvíle uvažovat, jak a proč k tomu došlo. Jenže další už možná nebude.

***

Staříka na strakatém mezkovi jsem uviděl už z dálky. Vypadal neškodně, navíc jsem měl po dlouhém trmácení chuť si trochu promluvit z někým, kdo mi občas i odpoví. Pobídl jsem koně, stařík se bojácně ohlédl, když uslyšel koňský cval, ale uklidnil se, když jsem na něj zamával.
„Zdravím vás, pane, nebojte se, jmenuju se Frank Hill, máme možná společnou cestu,“ pozvedl jsem klobouk na pozdrav.
Stařík mě přejel pohledem od kopyt až po dýnko klobouku. Na chvíli se jeho oči zastavily na revolveru u pasu, na ručnici v pouzdře u sedla.
„Jsem Jeremiáš Johnson, mířím do Bullet City za svou dcerou, mladíku. Jestli chcete, můžete mě doprovázet, jestli mi teda budete stačit.“
„To je i můj cíl, pane. Rád vás budu doprovázet, pokud vás nebudu obtěžovat.“

Z Jeremiáše se nakonec vyklubal výborný spolucestující, vyprávěl mi historii různých míst, okořenil ji spoustou příběhů. Ale pořád mi něco vrtalo hlavou.

„Jeremiáš Johnson, přeci nejste ‚ten‘ Jeremiáš.“
„Koho máte na mysli, mladíku?“
„Všude se vyprávějí historky o Svatém Jeremiášovi. A mám dojem, že se jmenoval přesně Johnson.“
Stařík si odplivl, ale jeho očka nad hustými šedými vousy zazářila.
„Báchorky, jeden něco řekne, druhý přidá a třetí to celé postaví na hlavu.“
Znovu jsem pozvedl klobouk. „Omlouvám se, že jsem vás hned nepoznal.“
Stařík vesele kývnul hlavou. „Omluva se přijímá, mladíku. Ale rovnou na to zapomeňte. Teď už jsem jen stařík na mezku, kterému ráno trvá snad hodinu, než na něj vůbec vyleze.“

Svatý Jeremiáš, tuto přezdívku si nevysloužil kázáním nebo častým studiem bible. Dokázal ale nějakým zázrakem vyváznout ze spousty neuvěřitelných příhod a přestřelek. Snad při každém vyprávění u ohně na nějaký jeho kousek došlo.

Možná jsem čekal, že mi bude nějaké svoje příběhy vyprávět, tak jak se opravdu staly, ale jen smutně kývl hlavou.
„Víte, jen v jednom ty historky maj pravdu. Všechno jsem přežil. A co z toho. Žena mi umřela, měl jsem dvě dcery. První se dožila jen deseti let, pak dostala neštovice. Druhá naštěstí přežila, ale vzala si později nějakýho zatracenýho yankeeho, advokáta nebo účetního, sám nevím, takovej pitomej nápad. A když jsem se jí to snažil rozmluvit, rozzlobila se a odešla s ním.“ Odplivl si. Ale pak se usmál. „Teď mi ale napsala, narodil se jí kluk. Aspoň k něčemu ten yankee snad je.“
„Jedete na křtiny?“
Hrdě přikývl. „Už jsem myslel, že žádný kluk nikdy nebude. Moje žena měla těžký druhý porod, ten zatracený felčar jí moc nepomoh, nemohla mít už pak děti.“
Nedalo mi to.
„A jak se kluk jmenuje?“
Vesele se na mě podíval. „Hádejte, mladej.“

„A co ty, mladej, co tě vede do Bullet City?“ přešel za chvíli do tykání. Nijak mi to nevadilo.
„Jedu na slavnost, ještě jsem tam nikdy nebyl. A chci zkusit soutěž šerifa Forda. O Trumfové eso. A vyhrát, jestli Bůh dá.“
Stařík hvízdl. „To jsi odvážnej, ale proč ne. Kdyby mi oči sloužily, taky bych to zkusil. Kdo by nechtěl. Tak mě napadá, soutěž je jen pro dvacet střelců.“
„Mám doporučení, šerif se znal s mým otcem, snad získám místo v soutěži, psal jsem mu.“
„Znal jsem Petera Hilla ze Západního ranče.“
„To je můj otec.“

Překvapeně se na mě podíval. „Západ je asi opravdu čím dál tím menší. Jak se mu vede?“
„Bohužel ne moc dobře. Matka je nemocná, měli jsme trochu smůly s dobytkem. Držíme se taktak. Proto jedu sám, bratr musel zůstat doma.“
„To neslyším rád, chlapče. Ale tak to chodí, pomáhej mu Bůh a hlavně ty sám.“
„Budu, pane. Jsem ale rád, že mě pustil na slavnost.“

„Přeju ti štěstí, jasný, na soutěž se těším, konečně ji aspoň uvidím, když už to nemůžu zkusit a třebas i vyhrát to Trumfové eso. Snad tam neuděláš ostudu.“
„Znáte šerifa Forda?“

Chvíli nemluvil, měl jen přivřené oči a vousy se mu trošku škubaly. Nejspíš vzpomínal.
„Mladíku, Johna Forda jsem poznal už dávno. Byl to prej v mládí pěkně divokej vejlupek, chvíli byl i na špatný straně, ale zase se vrátil. A pak už nikdy nesešel z cesty. Do Bullet City přišel asi před deseti lety jako pomocník starýho šerifa. A dávali to pomalu do pořádku, bylo tam peklo, jen rakváři si nestěžovali,“ uchechtl se. „Teď si už nikdo nic takovýho nedovolí, každej ví, že by skončil v chládku, když by měl teda kliku.“
„A jak to vlastně bylo s tím Trumfovým esem?“

Zvedl důležitě prst. „Říká se to takhle. Stalo se to v East City. Proslulej falešnej hráč Don Siegel hrál velkou hru v saloonu madam O’Sullivanový. Už přivedl na mizinu dva rančery, když přišel dovnitř Ford, poručil si whiskey, opřel se o pult, stáhl si klobouk do očí a pozoroval hráče. Najednou vykřikl: ‚Pracky nahoru, Křivej Billy!‘ Don k překvapení všech vyvalil oči a ruce mu vyletěly nahoru. Přitom mu z rukávu vypadlo eso, a jak tak letělo vzduchem, šerif ho prostřelil ze své čtyřiačtyřicítky. Jo, přesně tak se to povídá. Dodnes tam ta kulka vězí ve futru u dveří.“

Chvíli jsme tiše jeli a představovali si památnou scénu. Za chvíli už Jeremiáš vyprávěl další historky o Fordovi, ale pak se rozhlédl kolem. Ukázal stranou od cesty. „Tady si odpočinem, mladej, potřebuju se protáhnout a něco pojíst.“
Zastavili jsme u pěkného potůčku, můj kůň i Jeremiášův mezek už potřebovali také trochu napít.

Jemeriáš těžce slézal dolů. „O tom zatraceným koleně se taky nevypráví, ale měl jsem vlastně taky štěstí, zahojilo se to. Jen ráno bolí, a v sedle ztuhne.“
Ani teď nepokračoval nějakým příběhem. Z brašen jsem vyndal nějaké jídlo a podělil se s Jeremiášem. Spokojeně se protáhl a podíval na mou ručnici. „Umíš to s ní, když chceš do soutěže?“
„Jasně, střílím od mala. A vždycky mi to šlo ze všech nejlíp.“
Zasmál se. „Jo, u vás na ranči. Jenže to tady dělaj všichni. Schválně, vem tu flintu do ruky a zamiř, nevím, třebas támhle na ten strom.“
Vytáhl jsem pušku z pouzdra, ale Jeremiáš zavrtěl hlavou. „Vem si mou, je podobná tý, s jakou se bude soutěžit. Stará dobrá dlouhá Kentucky, střílí pomalu, ale přesně.“
Vzal jsem do ruky jeho pušku, i o ní se vyprávěly legendy. Trochu se mi chvěly ruce. Potěžkal jsem ji, pevně jsem se postavil a zacílil.
„To je úplně blbě, mladej, takhle můžeš střílet tak veverky na třicet yardů. Máš prohnutý záda, nohy stojej úplně špatně, ruce taky držíš blbě. A netvař se nafoukaně, je to tak.“

Peskoval mě asi hodinu, všechno jsem musel změnit, než byl konečně aspoň trochu spokojený.
„Tak, teď už zkus vystřelit.“
Ale k tomu zase nedošlo, zase se mu něco nelíbilo, prst na kohoutku, dlaň. Už jsem funěl. Přísně se na mě podíval. „Tak koukej.“
Vzal do rukou prastarou pušku, postavil se, zamířil… A zase pušku sklonil. „Nevidím pravým okem ani tu pitomou skálu, natož strom. Čert to vem. Ale trefil bych, na to vem jed! Vem tu flintu vystřel už konečně. A dávej pozor, co děláš.“

Trefil jsem až na potřetí, ale pak už vždycky. Jen to nabíjení mi ale trvalo dlouho. Jeremiáš se spokojeně šklebil. „Nějaký základy máš, dejcháš přitom dobře, úplně marný to není.“

Jeli jsme dál, bavili se o střílení, mával kolem sebe rukama, ukazoval mi, jak držet správně revolver, jak tasit. Cesta utíkala jedna radost. Potkali jsme další jezdce, pak i vozy. Slavnost byla proslulá v celém okolí, moc jiných příležitostí k zábavě po těžké práci také nebylo. Nebylo divu, že se na ni sjíždělo tolik lidí, vymydlení honáci, rančeři, pomocníci, obchodníci, podvodníci, dobrodruzi.

Za bránou jsme museli čekat. „To je pravidlo, mladej, všichni musej odevzdat zbraně na strážnici. Zavedl to Ford, protože vždycky se našlo dost lidí, který do sebe nalili kořalku a pak kolem sebe mávali bouchačkou a sypali olovo. Takhle se můžou jen porvat.“

Strážnice byla docela velká a výstavní, jen už trochu ošumělá budova, bylo u ní i vězení, jak to tak chodilo. A rovnou i šibenice. Šerif na strážnici nebyl, jen pomocníci, odebírali všem zbraně a pečlivě zapisovali, která komu patří.

Byl čas se rozloučit.
„Snad se uvidíme v sobotu odpoledne, Jeremiáši.“
„Na to vem jed, mladíku. A hodně štěstí. Máš šanci, popravdě řečeno, pořádně tady stejně nikdo střílet neumí, jen se chvástaj.“

Našel jsem hostinec a malý levný pokojík, spíš jen místo v rohu velké ratejny, kde byla na podlaze sláma a kam jsem si mohl hodit deku. A i tak jsem měl štěstí, všude bylo plno. Do výčepu se mi nechtělo, poflakoval jsem se po městě, obdivoval budovy i místní ruch. Na to jsem nebyl zvyklý. Opřel jsem se o strom před bankou, líbilo se mi pozorovat, jak lidé chodí dovnitř uložit svoje těžce vydělané peníze, aby je hned první večer neprohráli v kartách, jiní zase vycházeli a pečlivě schovávali do kapes váčky s penězi.

„Tady moc nezevluj, kamaráde. Šerif nemá rád, když někdo očumuje banku.“
Otočil jsem se, dívčí hlas mě překvapil. I dívka samotná. Líbilo se mi v ulici pozorovat pěkně oblečené dívky a ženy v šatech, ale tahle rozhodně na načančanou bohatou dcerušku nevypadala. Byla docela vysoká, moc hezky urostlá, oblečená sice pěkně, ale spíš tak nějak po kovbojsku. Oblečení ošoupané, ale čisté. Klobouk měla na rusých kadeřích posunutý dozadu, zpod krempy mě pozorně pozorovaly šedé oči. Zvláštní oči, takové jsem vídal snad jen u dobrodruhů, kteří se na našem ranči jednou za čas zastavili. Ty ale nebyly tak velké, zářivé a obličej kolem nich nebyl tak svěží a pohledný.

„Děkuji, paní… slečno. Připadám si tady jako úplný zelenáč, všechno si prohlížím. Promiňte, jmenuju se Frank Hill,“ pozvedl jsem klobouk.
Ťukla si prstem do klobouku. „Jsem Mary Oakleyová, stačí Mary. Jsi tu s rodiči?“
„Kdepak, jen sám. Otec musí být na ranči a bratr mu pomáhá.“ Přikývla a mávla na mě. „Zmizíme odsud.“
Šli jsme vedle sebe, to bylo pro mě trochu zvláštní, ale Mary se tvářila úplně klidně. Posadili jsme se na ohradu, kolem nás občas projel vůz se zásobami a zvedl závoje prachu, občas skupina kovbojů. Pořád bylo nač se dívat.

„Omlouvám se, můžu se zeptat, co vás sem přivádí, Mary?“
„Asi to, co tebe. A hlavně soutěž.“
„Chcete se podívat?“
Přejela mě pohledem. „Pche, ne, vyhrát.“
Asi jsem vypadal překvapeně, poprvé se usmála.
„Dlouhá historie, mám čtyři sestry, jsem nejmladší. No, a táta asi už konečně usoudil, že syna mít nebude. Takže si asi řekl, že holka taky dobrá a bral mě spíš jako kluka. Střílení k tomu patřilo, to je jasný.“
„Víte, chci to taky zkusit. Pojďte, vůbec nevím, kde se zapsat.“
„Pravda. Hmm, takže tady zrovna narazím na soupeře? To bych tě měla spíš opít do němoty, aby se ti zítra třásla ruka. Ale ty stejně netrefíš ani vrata do stodoly.“
„Ale…“  nedořekl jsem, oči se jí smály.
„Ale máš pravdu, jdeme.“
„Máš doporučení.“
„Ano, vyhrála jsem minule.“
„Cože, vy jste ta Mary? Ta…“
„Jo, ta Divoká Mary. A jestli mi tak řekneš, uvidíš, že je to pravda. A nech těch zdvořilostí, to mě taky rozčiluje.“

Usoudili jsme, že nejlepší bude zeptat se na strážnici. Na židli byl rozvalený velký chlapík s olezlým knírem a hvězdou pomocníka na prsou. Jen ukázal na boudu vedle, kde pár dobrodruhů studovalo připíchnutý papír. Většinou marně. Další šerifův pomocník si uplivl, když mě uviděl.
„Na to zapomeň, mladej.“
„Mám doporučení od šerifa.“
„To jsi dneska už padesátý.“
Našel jsem v kapse papír, rozložil ho a převracel z jedné strany na druhou. Podpis se mu asi líbil. „Tak syn Petera Hilla,“ zabručel jen nakonec a ukázal na soupisku. Pečlivě jsem na ni napsal svoje jméno. Sláva.
„Á, slečna Oakleyová, naše šampiónka,“ ušklíbl se pomocník na Mary. „Zase jdete nám chlapům ukázat, jak se má střílet, slečinko?“ zahoupal se na židli.
Slečinka mu hbitě židli podkopla, pomocník se svalil na zem. Vyskočil a přejel zrakem šklebící se kovboje. Pak napřáhl na Mary špinavý prst: „Běžte se zapsat a radši moc neprovokujte. Co je moc, to je moc. Abyste místo soutěže neokusila pohostinství našeho žaláře.“ Dívka si jen trochu stáhla klobouk. „Nechápu, proč si šerif najímá takové vidláky. Ale jinak máte pravdu, zítra uvidíte.“
Pomocník se na Mary upřeně podíval. Pak ale jen mávl rukou, zvedl židli a zase se rozvalil.

„Opravdu jsi loni vyhrála Trumfové eso? Myslel jsem, že si vymýšlíš?“
Loupla po mně očima. „Jo, a padesát dolarů. Ale to je jedno. Koukej, jindy ho už neuvidíš. A zítra ho musím před soutěží vrátit šerifovi.“ Rozepla si kapsu na kabátě a podala mi kartu. Obyčejné červené eso, ale uprostřed mělo díru.

„To je průstřel po čtyřiačtyřicítce. Říká se, že do West City přijela banda pistolníka Dlouhána Harryho. Šerif vyšel proti nim se dvěma pomocníky, jeho proslulé stříbrné colty zářily na slunci.  Mohlo to vypadat asi jako tady. Ukázala na ulici před saloonem. ‚Nechci tě v našem městě, Harry, ale jestli chceš v míru pobejt, nemám nic proti tomu. Ale musíte všichni sundat bouchačky a dát je do zbrojnice. Tak to tady teď chodí.‘ Harry se jen ušklíbl. Stáli tam dlouho a dívali se na sebe, banda měla převahu, ale s Fordem se nechtěla pustit do křížku. Navíc někde na střeše mohli číhat ukrytí střelci. Harry se nakonec zasmál. ‚Vyprávěj se o tobě legendy, Forde. Teď vezmu kartu a hodím jí do vzduchu. Když ji trefíš, poslechnem tě‘. Pak najednou vytáhl z kapsy červené eso a vyhodil ho do vzduchu. Karta kroužila vzduchem, když zahřměl šerifův šestiraňák. Harry si užasle prohlédl kartu. Byla v ní velká díra. Právě tady ta. Pak celá banda pokojně složila zbraně.“

Mary prostrčila dírou špičku ukazováčku a důležitě přikývla. „Jo, přesně tak se to povídá.“
Podrbal jsem na krku, už už jsem chtěl něco říct, ale dívčiny oči tak zářily, že jsem ji nechtěl vyrušovat přízemními námitkami.
„Nemáš hlad? Dala bych si misku fazolí,“ pečlivě si zase zapnula kartu do kapsičky. Postavili jsem se řady u velkého kotle, tlustá žena míchala fazole v kotli a sběračkou štědře nalévala vonící obsah do nastavených misek. Posadili jsme se k hrubému stolu, foukali jsme do fazolí a opatrně ochutnávali. Mary k obsahu nedůvěřivě čichala, ale mně po dlouhé cestě chutnaly znamenitě.

Proti nám seděl vysoký hubený muž s černým huňatým knírem, do modra vyholenými tvářemi. Zpod tmavého klobouku si nás prohlížely ostré tmavé oči. Jeho oblek byl obnošený, ale dobře střižený, límec měl stažený krásným stříbrným bolem s koňskou hlavou. Měl jsem dojem, že jsem muže viděl už před chvílí u strážnice. Všiml jsem si, že si ho Mary nenápadně prohlíží.

„Slečna Oakleyová,“ přejel prstem přes krempu klobouku, „zase se po roce setkáváme.“
Překvapeně jsem přejel pohledem z jednoho na druhého. Mary se pohodlně opřela, olízla lžíci a namířila ji na cizince. „Leslie, jistě, minule jste prohrál.“
„Měl jsem smůlu v posledním kole,“ usmál se muž, ale jeho oči byly chladné. „Vada pušky.“
„Když myslíte, to už nikdo nezjistí.“
„Ne, ale bylo to tak. Jinak bych neminul, ujišťuji vás.“

Mary jen pokrčila rameny. „Prostě jste prohrál, ať to bylo tak nebo tak.“
Leslie se pousmál, ale oči měl stále pichlavé. „Ano, slečno, ale zítra nemáte šanci.“ Vytáhl z kapsy zvláštní zlaté hodinky s hranatým ciferníkem. Na konci řetízku se houpaly tři medailónky. Všiml si, že ho s Mary pozorujeme, strčil cibule zpět do kapsy. Pokrčil rameny.
„Jsou mého přítele, mám mu je tady ve městě prodat. Ale budu se s nimi těžko loučit.“
Mary jen mávla lžicí. Jistě jen náhodou se kousek fazolí odlepil a přistál Lesliemu na klobouku. Pleskla mě do ramene. „Musím si ještě něco zařídit, uvidíme se zítra.“

Odcházela, cizinec si ji prohlížel zpod přimhouřených víček. „Divoká Mary. Zítra ale zkrotne. Za to ručím.“
Pak se konečně podíval na mě.
„Omlouvám se, jsem Leslie, ale to už víš.“
„Frank Hill, ze Západního ranče. Taky budu zítra střílet.“
„Ale ale, další soupeř. Odkud znáš Mary, chlapče?“
„Dnes jsme se náhodou potkali, vlastně ji vůbec neznám.“
Přikývl.
„A co děláte vy, Leslie, máte ranč?“
Ušklíbl se. „Ne, to pro mě není, mám rád volnou krajinu, prérii, lov.“
Asi si všiml, jak mi zasvítily oči.
„To jsi nezažil, viď? Asi se jen pachtíš s kravami a vším ostatním. Ujišťuju tě, jak jednou ucítíš vůni svobody, nekonečnou šumící trávu na prérii, říčky, napajedla, východy a západy slunce nad širou krajinou, lov bizonů, kdy tvůj kůň pádí s obrovským stádem a celá zem duní, už se nebudeš chtít vrátit.“
„A čím se živíte?“
Malinko zamžikal očima, mělo mě to asi varovat, ale byl jsem příliš unešen jeho vyprávěním. „Mám malou skupinu lovců, doprovázíme po cestě nové usedlíky, lovíme, chráníme je.“
„Je to nebezpečné?“
Pohladil si knír. „Je to dlouhá cesta, nikdy nevíš, co Indiáni udělají. V poslední době už staré úmluvy přestávají platit. A jsou tu i různé nebezpečné bandy, ti lidé jsou bezbranní a hloupí jako vačice, proto nám platí. A ne špatně.“ Protáhl se.

„Umíš střílet, mladíku?“
„Zítra uvidíte.“
„Jestli se mi budeš líbit. Dám ti nabídku. Jet s námi. Zažít dobrodružství. Potřebuju jednoho dobrého chlapa navíc.“
„To nevím, Leslie, nemůžu jen tak zmizet.“
„Je to na tobě, Franku. Ale vyděláš si dost peněz, poznáš svět, zažiješ za jeden den tolik jako doma za deset let. No nic, musíš se rozhodnout sám.“
Trochu výsměšně se na mě díval, viděl moje rozpaky. Pleskl do stolu. „Jdu do saloonu. Budeš tady jen tak sedět? Pro dnešní večer jsi můj host, uvidíš, jak to tady chodí, seznámíš se s mou partou.“

Rozpačitě jsem seděl, ale vzal mě za ramena. „Pojď, nebudeš tady jen sedět a koukat. Je slavnost, lidé se baví. Chceš přeci něco zažít?“
Přemýšlel jsem jen okamžik, možná ani to ne. Zvedl jsem se a šel jsem za ním, spokojeně přikývl. Leslie rozrazil létací dveře. Do uši nás udeřil hluk hudby, opileckého křiku a ženského výskání. Leslie se marně snažil najít otvor v mraku těžkého kouře, ale pak zkušeně odhadl nejbližší cestu k nálevnímu pultu. Vytvořil se mezeru mezi dvěma již značně podroušenými muži. Poručil dvě plně skleničky, jednu mi vtiskl do ruky. Rozhlédl se po výčepu, ukázal k jednomu stolu.
„Pojď, támhle sedí přátelé, seznámíš se.“

U stolu seděla zajímavá skupina, asi čtyřicetiletý urostlý chlap s dlouhými licousy a dva mladíci. Leslie pleskl staršího muže přes rameno.
„Bassette, koukej, mám tady dalšího adepta.“
Muž se překvapivě hbitě postavil, přejel mě očima doslova od hlavy až k patě. Podal mi ruku.
„Leslie mě už představil. Snad mezi nás zapadneš.“
„Ale já ještě nevím… Promiňte, jsem Frank, Frank Hill.“
„Frank je synem Petera Hilla.“
Všiml jsem si, jak se na sebe oba mladíci podívali. Udělali mi místo mezi sebou. Oba byli přibližně v mém věku, jeden z nich byl tmavovlasý milý mládenec, druhý světlovlasý s nezvykle průzračně modrýma očima.
„Říkají mi Alabama Tom, ale stačí Tom,“ podal mi ruku tmavovlasý mladík. „Jsem Henry,“ přidal se blonďák.

Rychle jsme se seznámili, ani jeden z nich k Lesliemu ještě úplně nepatřil, potkali se s ním po cestě nebo až tady ve městě jako já. Také chtěli poznat svět, zažít dobrodružství, nebýt jen uvázaný na jednom místě.

Leslie spokojeně seděl, usrkával whiskey a přejížděl nás tři spokojeně očima, občas si jen vyměnil pohled s Bassettem. Pak vstal, poodešel do rohu a začal se bavit s tlustou ženou v nápadných šatech u pultu, ukázal na mě prstem, žena přikývla. Leslie se pomalu vracel, pozorně sledoval muže u ostatních stolů.

Tom do mě šťouchnul: „Jestlipak víš, co tě nejspíš čeká.“ Nechápavě jsem zvedl obočí. To se na mě už šklebili všichni. „Hele, doufám chápeš, že nesedíš v kostele u zpovědi.“ Došlo mi to, ostatní se dobře bavili zmatkem v mém obličeji. Tom mi přistrčil skleničku. „Nemysli na to, prostě si to jen užij.“
To se sice lehko řekne, ale po dvou skleničkách odporného nápoje mě už starosti opustily. Na chvíli. Ucítil jsem na ramenou měkké ruce, ostatní se šklebili ještě oplzleji.
„Pojď se mnou,“ zašeptal mi dívčí hlas do ucha.

Mechanicky jsem vstal, měl jsem dojem, že mi uši hoří jak sláma hozená do ohně, že se na mě všichni dívají a smějí se mi.
„Nevšímej si jich, pojď.“
Konečně jsem se podíval na dívku, připadala mi krásná, mulatka, nádherně voněla. Vzala mě za ruku.
„Nedívej se kolem, prostě pojď.“

Šla přede mnou, po schodech nahoru, sledoval jsem, jak se jí nádherně vlní boky. Prošli jsme do chodby, snažil jsem neposlouchat zvuky linoucí se ze dveří, kolem nichž jsme procházeli. Konečně jsme vešli do jednoho pokojíku. Vonělo to tu ještě víc. Dívka se ke mně otočila a přejela mě pohledem, trošku se usmála. Byla krásná, ale jakési moje druhé já vnímalo unavené oči a trpké vrásky kolem úst.
„Jak se jmenuješ?“
„Fra… Frank. A vy?“
Usmála se. I moje druhé já už vidělo jen úsměv. Asi se moc často neusmívala. Pohladila mi tvář.
„Říkají mi Belle.“
„Říkají?“
„O tom nepřemýšlej. Nemá to smysl. Jen si ten čas tady zkus užít. Sundej si boty.“

Posadili jsme se na postel, posmutněle se mi chvilku dívala do očí. Pak… Pak jsem měl dojem, že se moje myšlení podivně rozštěpilo, jedna polovina prostě jen toužila se s Belle pomilovat a druhá, možná ono moje druhá já, pozorovala vše z povzdálí. Pohladila mi dlaň, pomalu ji vzala do své a významně si ji položila na levé ňadro. Cítil jsem krásný příjemný dotek, zkusil jsem ji trochu pohladit, neobratně, křečovitě.

Pak mi ukázala, jak rozepnout šaty, pletly se mi prsty, když jsem rozepínal jeden háček za druhým. Ale nějak se mi to povedlo. Dívala se mi do očí a pomalu ze sebe šaty stáhla, položila se na postel. Vnímal jsem nahou tmavou krásu dívčích paží, štíhlý krk. Zase mi položila dlaň na ňadra, teď už jsem cítil v prstech vzrušující pružnost oblých bochánků, i tvrdou bradavku. Přejel jsem po ní prstem, zavzdychala. Moje druhé já tušilo, že je to jen divadlo, ale pomalu sláblo a odcházelo do zapomnění. Hladil jsem dívce ňadra, toho se jsem nemohl nabažit.

Belle se chvíli spokojeně vrtěla, ale pak mě začala svlékat. Cítil jsem se hrozně, ale dívka klidně pokračovala dál, za chvíli jsem byl jen v košili, rozpačitý, ale i… Belle se významně usmála. Pomalinku si rozepínala košili, stáhla si ji z ramen, poprvé jsem uviděl její hezká ňadra. Chviličku čekala, ale k ničemu jsem se neměl, jen jsem na ni zíral. Povzdechla a svlékla se úplně. Lehla si, mulatka na bílém prostěradle, tmavá dívka na světlém, rozevřela trochu stehna, abych si mohl prohlédnout i její klín zarostlý tmavými kudrnatými chloupky. Položil jsem ji dlaň na ňadra a jel pomalu dolů. Ale zarazil jsem se. Usmála se, vzala si mou dlaň a přitiskla mezi nohy, ucítil jsem v prstech žár jejího klína. Ukázala mi, jak ji mám hladit, lehce, jen prsty. Vzdychala.

Pak mě zatlačila do postele, ležel jsem na zádech, políbila mi břicho a dlaní zajela mezi nohy. Začala mě lehounce hladit, ale kupodivu jsem moc nepotřeboval. Překvapeně se na mě podívala, plivla si na prsty a rozetřela sliny po mém žaludu, smíchaly s mými prvními kapičkami.

Klekla si nade mne, zvolna dosedala. Cítil jsem, jak se můj úd pomalu noří do teplého pelíšku. Poprvé v životě. Pomalu vlnila boky, nesměle jsem vzal ňadra do dlaní, jen se usmála. Ženina kundička mě nádherně svírala, jen párkrát jsem projel tam a zpět. Ucítil jsem slastný tlak v klíně a už se moje míza hrnula ven. Belle se na mě něžně dívala, mírně se vlnila, nechala mě v sobě, dokud nebyl úplně konec.

Omyla sebe i mne, lehla si vedle mě a pohladila mě. Zahanbeně jsem se na ní podíval.
„To nic, naopak, byl jsi skvělý, většinou se jim napoprvé nepostaví. Promiň. Bylo to… „
„Poprvé? Jo, bylo, no.“
„Chce to jen trochu cviku,“ klepla mi prstem do nosu. „Máme ještě čas.“
Lehla si na bříško a zavrtěla zadečkem. Hladil jsem ji, obdivoval půvabné křivky, široké boky, úzký pás. Doufal jsem, že se mi ještě probudí k životu, ale nic z toho nebylo.

Vzdychla. „Už musíme jít.“ Oblékli jsme se, naposledy se usmála, stoupla si na špičky a políbila mě na čelo. „Doufám, že si mě budeš pamatovat.“
„Jak se jmenuješ? Teda opravdu.“
Povzdechla. „Abigail.“ Tak už pojď.

Sešli jsme dolů, doufal jsem, že nenápadně, snažil jsem se nevnímat škodolibé i závistivě pohledy mužů v sále. Zase jsem se posadil ke stolu, Leslie mě plácl přes ramena, ale nic neříkal. Ani nikdo ostatní, jen významně pomrkávali.
Moc jsem nepil, byl jsem stále v podivném snu. Ani nevím, jak jsem se s ostatními rozloučil a doklopýtal do svého malého koutku v hostinci, zachumlal se do přikrývky a ihned usnul.

Ráno mě vzbudil hluk, protáhl jsem se, hlavu jsem měl kupodivu docela čistou. „Hej, poprvé ses vyspal s holkou,“ došlo mi konečně. Čekal jsem, že se tím něco zásadního změní, ale evidentně byla někde chyba. Vešel jsem ven, našel vodu a umyl jsem se. Studená voda mi udělala dobře. Snědl jsem pár sucharů a šel se projít.

Město se pomalu probouzelo, z nocleháren vycházeli či spíše se potáceli ven ospalci, protírali si zalepené oči a zívali. Zašel jsem do stáje, zaopatřil svého koníka, zase vyšel ven. Doufal jsem, že potkám nějakého známého nebo dokonce šerifa Forda, ale neměl jsem štěstí. Procházel jsem se dál městem, kde jsem včera ještě nebyl, prohlížel si domy, nuzné zahrádky pokryté prachem. Vracel jsem se zpět, u hostince se o zábradlí opírali dva mladíci, světlovlasý a černovlasý. Objal jsem je kolem ramen.
„Je mi fakt blbě,“ zachroptěl blonďák.“
„Nic nevydržíš, Henry,“ posmíval se tmavovlasý, ale tvář měl zelenou jen o něco méně.
„Co jste to pili, kluci?“
„Á, naše nová tvář, Frank, pokud se nepletu, syn slovutného Petera Hilla. Veselý a křepký jak hříbě. To je nespravedlivé, co ty na to, Tome?“
Tom na mě zašilhal. „Opravdu, Frank. Proč musíš stát proti slunci, člověče nešťastná, mám dojem, jako by mě mlátilo do hlavy nějakým velkým kladivem, pojď do stínu.“

Oba mládenci se uložili do stínu a snažili se překonat hroznou kocovinu. Za chvíli se objevil Bassett, drbal se na nahém chlupatém břiše. Jen zavrtěl hlavou, vytáhl placatku a zavdal si.
„Co tě večer skolilo, ráno tě postaví na nohy,“ nabídl Tomovi. Ten se jen zkroutil a zmizel za rohem.

Statný muž se postavil vedle mě a uznale si mě prohlédl.
„Ti dva oslové se včera zřídili, jak zákon káže.“
„Ehm, Bassette, co jsem dlužen za včerejšek?“
„Tohle si vyřiď s Lesliem, chlapče, do toho mi nic není. Něco mi ale říká, že jsi byl jeho host. A host madam Dolores. Nečervenej se,“ ušklíbl se.

Dopolední slavnost začínala kovbojskými hrami. Na to jsem se vždycky rád díval, sice jsem jako všichni uměl jezdit na koni, ale takhle určitě ne. V plně rychlosti se jezdci obratně proplétali mezi sudy, dělali rychlé obraty, házeli lasem na kůl. O kousek dál jsem u ohrady uviděl Mary, mávnul jsem na ni. Viděla mě, ale jen si stroze prohlédla mé společníky a nijak mě nevítala. Zamrzelo mě to.

Odkudsi se objevil Leslie, klidný a spokojený, hodinky už v kapsičce neměl, asi je prodal, jak včera říkal.
„Jak se vyspal, Franku?“
„Skvěle, a… co dlužím?“
Položil mi ruku na rameno. „Nic, chtěl jsem ti jen ukázat naši partu a jak si dokážeme užívat, když je čas. Ale to ještě nic není, počkej, až uvidíš divočinu, bizony, indiány…“
„Pojedu s vámi, jestli mě otec pustí,“ kývnul jsem.
Leslie se zasmál. „To je už tvoje věc. Ještě máš čas do zítřka.“
Pleskl mě přes ruku a zase odešel.

Podrbal jsem se na krku, obcházel jsem ohradu, chtěl jsem si promluvit s Mary, ale někam zmizela. Měl jsem ale štěstí, uviděl jsem starého Jeremiáše, stál u ohrady spolu s pěkně oblečeným mužem a hezkou mladou ženou.
„Jeremiáši!“
„Á, mladý pán Hill. Prosím, seznam se s mou dceru a jejím manželem.“
Zdvořile jsem pozdravil, stařík se na mě vesele díval.
„Už se to blíží, mladíku, pojď stranou, dám ti pár rad, jestli teda chceš.“
„Jsem jedno ucho.“
„Mysli jen na sebe, na pušku, na cíl, nenech se vyrušit křikem. Dej si na čas. Střílej, až si budeš jistý. Vydejchej se.“
Přikývl jsem. „Zkusím to, Jeremiáši. Díky.“ Ještě mi nadšeně vysvětloval další a další věci, jen jsem přikyvoval, ale už ho moc nevnímal.

Blížilo se poledne, něco jsem snědl, ale měl jsem stažený žaludek. Coural jsem kolem. Konečně jsem uviděl vysokou dívku.
„Mary, konečně, vyhýbáš se mi.“
„Á, Frank. Copak, tví noví přátelé tě vykopli? Jsem ti najednou dobrá?“
„Ne, to ne, sotva je znám.“
Mary se houpala na podpatcích, dívala se kolem, pak řekla nečekaně potichu.
„Dej si na Leslieho pozor. Nevím proč. Ale je divný, úlisný.
„Vlastně ho neznám. Ale ti dva kluci jsou fajn.“
„Možná. Ale on podle mě ne, Proto ti to říkám.“
„Díky, nic o něm nevím. Jestli dovolíš, malinko se zdřímnu, je ještě čas.“
Přikývla. „Děláš dobře. Uvidíme se. Musím vrátit eso šerifovi.“
„Ukaž mi ho ještě.“
Usmála se a podala mi kartu. Otáčel jsem ji sem a tam a přemýšlel, co je a není pravda.
„Díky, Mary.“

Kupodivu se mi na chvíli podařilo usnout, zase jsem se omyl studenou vodou, protáhl. Loudal jsem se k velké ohradě, už byl pomalu čas.

Kolem ohrady už bylo plno lidí. Uslyšel jsem dusot koní. Lidé se otáčeli a ukazovali si. Jako první jen vysoký muž v bílé košili a černé vestě. Hladce oholenou tvář mu stínil bílý klobouk. Šerif Ford, konečně. Elegantně seskočil z koně. Jeho pomocníci přinášeli pušky, revolvery a munici. Šerif s úsměvem prošel špalírem a postavil se dovnitř ohrady. Založil ruce za opasek, jeho dva stříbrné colty se leskly na odpoledním slunci. Pomocníci položili všechny zbraně na velký stůl.

„Ctihodní občané a občanky Bullet City, hosté a návštěvníci, kovbojové, rančeři, obchodníci, pistolníci, dobrodruzi. Začíná naše hlavní soutěž. Soutěž, ve které je hlavní cenou…“
Vyskočil na stůl, pomalu si rozepnul kapsu, zvolna z ní vytáhl prostřelenou kartu a ukázal ji nad hlavou. Ozval se křik, jásot, dupot a pleskání rukou o nohavice. Ford nechal ruku nahoře a otáčel se. Pak kartu schoval.
„Cílem budou tyto špalíky, které nám dovedně zhotovil náš zručný truhlář Clint. Jsou natřené bílou barvou, aby byly dobře vidět a ladily mi s košilí.“ Sebral ze stolu dřevěný špalíček a ukázal ho všem dokola. „Cíl musí spadnout, na nějaké ‚ale trochu se pohnul‘ se tady nehraje, jasný?“ Diváci se smáli.

„Prosím naše odvážlivce ke mně, nastupte do řady.“
Vydechl jsem a vydal se za křiku diváků dovnitř. Po očku jsem sledoval soupeře. Pár jsem jich už od vidění znal. Leslie stál asi o pět míst dál vpravo. Nevšímal si mě. Pomocník každého vyvolal a odškrtl.

Tak, „Frank Hill!“ Vystoupil jsem ze řady a zamával divákům.
„A konečně odvážná dáma, která bude obhajovat vítězství, Mary Oakleyová!“ I Mary všem zamávala, všiml jsem si, že je ale už spíš soustředěná a nevšímá si křiku kolem. Vzpomněl jsem si na Jeremiášovy rady, zkoušel jsem se také uklidnit.

Všiml jsem si, jak jeden chlapík v kostkovaném kabátu chodí kolem ohrady a lidé uzavírají sázky. Jestlipak si někdo vsadil i na mě? Osobně bych to asi nedělal.

Šerif nás seznámil s pravidly, nebylo to nic složitého. Začíná se revolvery, posledních deset už střílí puškou. Vzdálenost se postupně zvyšuje. Pokud by netrefil nikdo, vzdálenost se sníží a začíná se znovu.

„Každý soutěžící může mít tři až zkušební výstřely!“
První z řady, nejspíš honák z nějakého ranče, křivonohý, malý a šlachovitý si vzal revolver, potěžkal ho, prohlédl. Postavil se na čáru. Zamířil na špalíček a vystřelil. Dřevo odletělo. Spokojeně colt vrátil, nepotřeboval ho dál zkoušet. Další využil všechny výstřely, zkoušel různě mířit. Další jen jeden. Leslie si zbraň prohlédl, vyzkoušel v dlani. A rychle trefil cíl. Ještě další a byl jsem na řadě. Trochu se mi klepaly ruce, revolver byl trochu nezvyklý, těžší než můj. První rána šla moc nahoru, ale druhou jsem už trefil. To půjde. Raději jsem vystřelil i třetí ránu, abych si byl jistý. Vrátil jsem pistoli a opět se zařadil. Uviděl jsem Jeremiáše, něco mi ukazoval. Aha, chytit pažbu malinko výš. Ale pak mávnul, abych raději nic neměnil.

Mary byla poslední, colt si jen prohlédla a ani nevystřelila. Diváci zahučeli.

A šlo se na to, špalek ve stejné vzdálenosti jako při zkušebním výstřelu. První honák hladce zasáhl, další muž také. Další minul. Nešťastně kroutil hlavou, otočil se a posadil k ohradě. Lidé pískali a křičeli. Leslie zasáhl bez potíží. Pak už jsem přestal sledovat a myslel jen na sebe. Když jsem dostal do ruky revolver, byl jsem klidný, ruka se mi netřásla. Natáhl jsem kohoutek a zamířil, vydýchl. Třeskla rána, dřevo spadlo. Oddechl jsem si, neudělám úplně ostudu.

Mary vzala revolver do levé ruky, dav opět zahučel. Trefila hladce a elegantně. Snad ani nemířila. Tři už byli venku, pomocníci posunuli cíl o pět yardů.

Tady vypadl další dva, menší muž v černém obleku a buřince s nakrouceným knírem a jeden honák. Už jsem se uklidňoval a zvykal na zbraň. Trefil jsem jedna radost.

Dalších pět yardů. A zase tři, hubený vysoký chlapík s ostrým nosem, ryšavý honák, podivný tlusťoch s licousy. Zklamaně mávl rukou. Bylo nás už jen dvanáct.

V další sadě ale netrefili tři, měl jsem trochu štěstí, udělal jsem chybu, ale špalek spadl. Štěstí. Mary vypadala, že se skoro nudí. Leslie rovněž.

Muselo postoupit deset střelců, takže si ti tři dali rozstřel. Diváci křičeli a házeli klobouky. Tohle je bavilo. Postoupil nakonec křivonohý honák s vykotlanými zuby, jeho kulka cíl sotva škrábla, ale nakonec spadl. Smál se na všechny kolem a mával rukama.

Tak, a teď puška. Vzdálenost se podstatně zvýšila, šlo do tuhého.
„Máme posledních deset statečných střelců. Budou střílet naší starou dobrou Kentucky puškou, jak je tady v kraji zvykem. Bude to trvat trošku déle, chlapci si musejí dát záležet na nabíjení, aby byla soutěž férová. Takže se zatím osvěžte, za chvíli pokračujeme.“

Přiloudal jsem se k Jeremiášovi, pleskl mě přes rameno. „Měl jsi kliku, mladej, tu třetí ránu jsi podělal. Ale teď už to bude jiný. Musíš být opravdu klidný. Spouštěj fakt jemně pomalinku, jinak střelu strhneš vedle.“
„Díky, na to musím pořád myslet. Pamatuju, co jste mě učil.“
„No, byla to jen chvilka, ale máš to v sobě, jen nesmíš udělat zbytečnou chybu. Běž se napít a nedělej blbosti. S nikým se nebav, nenech se vyvést z klidu.“

Šel jsem do stínu, nabral si trochu vody a díval se do koruny stromu.
„Zatím dobrý, Franku?“ Leslie se ke mně přitočil. Jen jsem přikývl. „Uvidíš, teď už to nebude tak jednoduchý, každá chyba znamená konec.“
„Dám si pozor, díky. Nevsadil jste si?“
„Nejsem blázen.“
Chtěl mi ještě něco říct, ale už jsem ho neposlouchal. Vracel jsem se, potkal jsem Mary. Nechtěl jsem ji rušit, jen jsem ukázal vztyčený palec. Přikývla a odpověděla.

Nás deset se opět postavilo do řady.
„Jdeme na to, žádný zkušební výstřel, nic. Jako někde na prérii. Každá rána znamená život nebo smrt, tam taky není čas nic zkoušet.“

První honák se vzal do ruky dlouhou pušku, zamířil, dal si na čas, než stiskl kohoutek. Zasáhl cíl. Spokojeně se zašklebil a zamával.
Další minul, pak už byl Leslie. Potěžkal pušku, pečlivě si ji zasadil do ramene a klidně vystřelil. Zásah. Další dva minuli. Byl jsem na řadě.

Měl jsem štěstí, že mě Jeremiáš nechal tehdy střílet, jinak bych neměl šanci. Ale teď jsem se cítil dobře. Pokud bude puška v pořádku, měl bych trefit. Soustředil jsem se jenom na to, co mi starý zálesák říkal, zacílil a jemně stiskl spoušť. Špalíček spadl. Klidně jsem odložil zbraň, vracel jsem se. Leslie se na mě po očku díval.

Další netrefil, úplně strhl výstřel na stranu. Diváci se chechtali, samozřejmě tady střílení rozuměl každý. Další zasáhl, pak Mary. Elegantně zacílila v krásném rovném postoji, ale zase v obráceném leváckém držení. Cíl odletěl, zasáhla ho nejspíš přesně na prostředek.

Zbylo náš šest. Cíl bude o deset yardů dál, to je už složité. První honák o kousíček minul, zaprášilo se snad o půl palce vedle dřívka. Diváci křičeli a zdravili ho. Leslie byl soustředěný, krásně zasáhl. Další střelec ale ne. Podařilo se mi zachovat klid a zopakovat první výstřel. Trefil jsem růžek dřívka. Honák vedle mě nezasáhl. Mary opět neměla potíže.

„Máme tu poslední tři soutěžící, Leslieho, Franka a naši šampiónku Mary. Leslie a Mary se utkali už posledně, Frank je tady nováček. Ale jak se říká, nováčkovi přeje štěstí. Takže si můžete ještě vsadit, komu věříte víc.“ 

Cíl byl už opravdu daleko, už jsem střílel na podobnou vzdálenost, ale bylo to vždycky tak půl na půl.

„První jde Leslie.“

Štíhlý muž pečlivě zacílil a pomalu stiskl spoušť. Nezasáhl. Zvedl ruku. „Tahle ručnice je vadná. Je jiná, než jsem měl minule.“
Šerif si zastrčil prsty za opasek.
„Znáš pravidla, Leslie. Na tohle si nehrajeme.“
„Chci jen férovou soutěž.“

Ford uvažoval, pak si nás dva zavolal.
„Navrhuju, že budeme pokračovat jen s jednou ručnicí, aby měli všichni stejnou šanci. Pokud tedy dáte Lesliemu ještě ránu navíc.
Automaticky jsem přikývl. Mary hleděla muži dlouho do očí, Leslie se malinko usmíval. Pak taky přikývla. „Je to jedno, porazím ho dřív nebo později.“
„Na to zapomeň, letos vyhraju, Divoká Mary.“
„Cos to řekl?“
„Copak, tohle ti vadí?“

„Tak konec, konec. Jde se střílet,“ zvolal Ford. „Leslie má novou ránu.“

Leslie šel spokojeně ke stolu. Mary byla vztekem bez sebe. Postavil jsem se vedle ní. „Zapomeň na něj. Chce tě jen rozhodit.“
„To se mu povedlo, já mu dám, Divoká…“
„Uklidni se, teď je to už jedno.“
Mary pomalu vydechla, uvolnila se, vděčně na mě mrkla. A už jsme sledovali Leslieho.
Teď zamířil pečlivěji. A trefil. Spokojeně přikývl, diváci řvali.

Byla řada na mně. Mohl jsem spoléhat jen na štěstí. Musel jsem chvíli čekat, než pomocník nabije dlouhou předovku. Ale vzal jsem to jako výhodu. Zapomněl jsem na diváky, na všechno kolem. Konečně mi předali pušku.  Klidně jsem došel na čáru, odhadl nutnou výšku, nefoukalo, slunce za mrakem. Dobré podmínky. Pomalinku jsem stiskl spoušť. Ručnice zaburácela. Cíl pomalu spadl. Zásah. Stejně klidně jsem pušku vrátil.

Mary už byla v pořádku, naštěstí měla ještě čas. Zase krásně zamířila, ale pak pušku sklonila. Diváci zahučeli. Zase se vydýchala a zacílila. Výstřel, dřevo bylo dole. Kolem už hulákali snad úplně všichni.

Dalších pár yardů navíc, tohle už nemůžu trefit. Leslie nebyl taky úplně klidný. Asi nečekal, že všichni zasáhneme. A opět minul. Skončil. Vztekle vrátil zbraň. Ale ještě musel čekat, kdybychom netrefili, měl by šanci.

Dlouho jsem čekal na nabití. Zatraceně, zpoza mraku vyšlo slunce, to předtím nebylo. Teď to bude těžké. Díval jsem se na oblohu, další mrak se blížil, ale byl ještě daleko. Pomocník mi už podával zbraň. Šel jsem na čáru.
„Počkej na mrak,“ uslyšel jsem dívčin šepot. „Něco si vymysli, počkej.“
Jenže jsem neposlechl, diváci řvali a mávali na mě. „Dělej, mladej, střílej. Jdi na to, to trefíš!“ Zamířil jsem, hlaveň se leskla. Soustředil jsem se, vystřelil. A netrefil. Ozvalo se zklamané bučení.

Pomalu jsem vrátil pušku a postavil se vedle Leslieho.
„Klid, mladej, ona taky netrefí a začínáme znova od nuly.“

Mary čekala u stolu na nabití ručnice, po očku spokojeně sledovala oblohu. Leslie si kousal knír. Konečně byla předovka připravená. Dívka nespěchala. Zkontrolovala si oblečení, srovnala rukávy. Až pak si vzala pušku a šla pomalinku na čáru. Ještě si něco kontrolovala na pušce. Slunce zašlo za mrak. Zasadila pažbu pevně do ramene ve svém zvláštním opačném držení, srovnala záda, vydýchla. Ukazováček zvolna a plynule stiskl spoušť. Kohoutek hlasitě cvakl, za nepatrný okamžik zaburácel výstřel, špalíček se chvíli vrtěl a pak spadl dolů. Byl konec.

Prohrál jsem.

Konec první části.