Trumfové eso 02

Dívka zamířila, zaburácel výstřel, špalíček se chvíli vrtěl a pak spadl dolů. Byl konec. Soutěž skončila.

Prohrál jsem. Nezískám slavné Trumfové eso.
Zklamaně jsem seděl u ohrady, hlavu v dlaních, vyčítal si poslední ránu. Kdybych poslechl Mary a počkal, až zajde slunce, stačilo si něco vymyslet, pitomých pár minut. Mohlo to dopadnou jinak. Někdo ke mně přišel, poznal jsem onoho malého muže v černém obleku a buřince s nakrouceným knírem. Vypadl hned při střelbě z revolveru. Podal mi ruku.

„Postav se, chlapče, nemáš se za co stydět.“
„Zkazil jsem tu ránu úplně zbytečně. Chtěl jsem vyhrát.“
„To chce každej. Pojď.“

Vytáhl mě za ruku nahoru, objal kolem ramen a vedl k hloučku ostatních střelců.
„Jseš opravdu syn Petera Hilla?“
Přikývl jsem.
„Pozdravuj ho od Malýho Philla O´Hary. Dobře se známe.“
„Opravdu? Tátu tady zná snad každý, je to divný.“
„Asi ti toho moc nevyprávěl. Pojď k ostatním.“

Střelci se smáli, hned mě obklopili a plácali mě. Trochu mi to zvedlo náladu.
„Skvělý, kluku, škoda. Nic si z toho nedělej. Hlavně to zkus zase příště. Máš na to voko.“
Se všemi jsem si potřásl rukou, říkali mi, jak se jmenují. Tátu znal skoro každý.
Leslie stál stranou, zamyšleně hleděl do země.

„Podívej, Ford bude vyhlašovat vítěze, vlastně vítězku. Jdeme.“
Přišli jsme ke stolu a začali tleskat. I všichni kolem řvali, dupali, plácali rukama o nohavice. Šerif chvíli počkal a usmíval se. Pak zvedl ruku a počkal, až se všichni utiší.

„Přátelé, občané města Bullet City, všichni hosté. Mám čest vám představit vítězku dnešní napínavé soutěže. Jako první v historii dokázala obhájit prvenství. Dovolte mi představit naší statečnou dámu… Mary Oakleyovou!“

Mary vyskočila na stůl, šerif vedle ní. Dav burácel, i my jsme křičeli a tleskali. A v okamžiku, kdy šerif vytáhl z kapsy proslulou prostřelenou kartu, by řev až nesnesitelný. Pomalu ji předal Mary. Ta cennou trofej ukázala na všechny strany.
Šerif opět zvedl ruku. Dav překvapeně ztichl.
„Ale to není ještě všechno. Měl jsem čest tuto skvělou dívku blíže poznat. Proto jsem se rozhodl jmenovat Mary svou novou pomocnicí!“
Vytáhl z kapsy malou šerifskou hvězdu. Připíchl jí Mary na košili. Pokud lidé předtím křičeli, nedá se to srovnat s tím, co teď nastalo. Snad jen tlustý pomocník, kterému dívka včera podkopla židli, se netvářil úplně nadšeně.

Pomalu jsme se rozcházeli, vyhledal jsem Jeremiáše. Chtěl jsem mu něco říct, ale předešel mě.
„Víš, kde jsi udělal chybu?“
„Nepočkal jsem, až zajde slunce.“
„Tak, přestal jsi myslet. Přestal jsi střílet hlavou.“
Plácl mě přes rameno. „Ale nic si z toho nedělej, z toho se můžeš jen poučit.“
„To mi teď říkal Phill O’Hara. Znáte ho?“
„Jo, ten malej chlapík s divným knírem. Skvělej chlap, i když na to nevypadá. Známe se už dlouho. Pojď, projdem se, jestli ti to nevadí.“
„Proč by mělo, Jeremiáši. Bez tvých rad bych neměl vůbec šanci.“

Pomalu jsme šli městem, občas na mě někdo zavolal nebo mi dokonce podal ruku.
„Užij si to, mladej. Pozítří si na tebe už nikdo nevzdechne.“
„Chtěl jsem se zeptat, znáte Leslieho?“
„Jo, ten střílel s tebou. Neznám ho, proč se ptáš?“
„Chce mě do své party. Jeli bychom ven, na prérii, dělali bychom asi průvodce přistěhovalců.“
„Co na to táta?“
„Ještě to neví.“
„Hmm, to je těžký. Byla by to dobrá škola. Ale uvaž to.“

Dali jsme si spolu misku fazolí, Jeremiáš s chutí kouskem chleba vytíral zbytky, vyprávěl o dceři, o vnukovi.
Zastavili jsme až před pěkným velkým domem. „Tak tady teď bydlím, počkej chvilku.“ Byl rychle zpátky. Podával mi pouzdro se svou puškou.
„To je pro tebe, mladej. Viděl jsi, že mně je k ničemu.“
„Jeremiáši, vím, co se o téhle pušce všechno povídá.“
„To jsou jen kecy, vždycky je důležitý jen to, kdo jí má právě v rukou. Teď je tvoje.“
„Já… moc děkuju.“
„Neděkuj, je to stará flinta, tak na pověšení někde na zeď. I šerif mi nakonec dovolil vzít ji do domu. Ale mám prosbu. Až vnouček povyroste, ukaž mu tu pušku a zkus mu vyprávět ty staré příběhy. Aby věděl, čí ta puška je a co ten člověk vykonal. A co byl starý Divoký západ.“
„Jednou mu ji dám, ale ty příběhy mu budete vyprávět vy sám.“
„Nevím, chlapče. Nějak tomu už nevěřím.“
Rozloučili jsme se, doufal jsem, že Jeremiáše ještě uvidím. Ale už se mi to nikdy nepodařilo. Čas někdy ubíhá divně, jemu asi až moc rychle.

Kousek od hostince jsem potkal tlustého pomocníka, ukázal důležitě na pušku.
„Nevíte, že máte všechny zbraně odevzdat?“
„Omluvám se, teď jsem tuhle pušku dostal, jako dárek.“
„Hmm, pojďte se mnou, mladíku. Nemůžu dělat výjimky. Povolíme jednomu flintu a za chvíli si tady budou pistolníci vyměňovat kulky.“

Přišli jsme na strážnici, uviděl jsem Mary, překvapeně se na mě podívala. Pomocník se zapsal ručnici a docela přátelsky se rozloučil. „Pozdravujte tátu, pamatuju si ho moc dobře.“

Mary vyšla se mnou ven, opřeli jsme se o ohradu.
„Promiň, ještě jsem ti nepopřál k vítězství.“
„Říkáš to nějak smutně.“
„No, chtěl jsem vyhrát.“
„To chce každý, ale byl to férový souboj.“
„Zvoral jsem to, díky, že jsi mi chtěla poradit.“
Přikývla. „Máš zítra dopoledne čas? Sejdeme se tady a trochu projedeme po okolí. Asi to tady moc neznáš. Jestli teda spíš nechceš být spíš s Lesliem.“
„Díky, budu moc rád. A Leslie… Nevím.“

Ten večer se mi podařilo Lesliemu vyhnout, nechtěl jsem s jeho partou pít na smutek z prohry. Jen jsem zaopatřil koně a šel spát.

S Mary jsem se potkal u strážnice, přiváděla svého pěkného hnědáka. Elegantně na něj vyskočila, vlastně všechno, co dělala, bylo elegantní, její chůze, když střílela… Pobídla koně a za chvilku jsme už uháněli volnou krajinou, vzduch byl ještě svěží, slunce ještě nestačilo vysušit všechnu rosu. Mary jela zvláštně, lehounce, předkloněná trochu dopředu. Zastavili jsme až nahoře na pahorku, kde jsme viděli celé okolí. Mlčky jsme se rozhlíželi. Až za dlouho promluvila.
„Tady se mi vždycky líbí. Vidím modravé hory na západě, támhle je řeka, z východu přijíždějí vozy přistěhovalců…“
„Byla jsi tam někdy?“
„Na východě? Ještě ne, ale určitě bych chtěla. Jet Oregonskou stezkou možná až do Saint Louis, k velké řece. Poznat celý kraj, i indiány, vidět stáda bizonů.“
„A pak na sever?“
„Možná, někdy. Musí to tam být úplně jiné. Nedokážu si představit, že bych byla jen v nějakém velkém městě, nemohla si vyjet do prérie, vykoupat se v řece…“
„Ehhh… Cože?“
Vesele na mě mrkla. „Tak pojeď!“

Jeli jsme tryskem, vítr mi foukal kolem hlavy, přitáhl jsem si pevněji klobouk, abych ho neztratil. Dojeli jsme až k řece, teprve tam Mary zvolnila a seskočili jsme z koní. Prováděli jsme je ještě chvilku kolem řeky a pak je volně uvázali, aby se mohli napít. Usadili jsme se pod stromy.
„Hodně tě mrzí ten včerejšek?“
„No, trochu jo. Musíš uznat, že jsi měla trochu štěstí.“
„To sice jo, ale věděla jsem, co mám dělat. Navíc jsem ti chtěla poradit.“
To byla pravda.
„Co je mezi tebou a Lesliem?“
„Sama nevím, minule to bylo podobné jako včera, bylo to, kdo z koho. On netrefil, já ano,“ pleskla se dlaněmi do stehen, „no, a on to nějak špatně nese.“
„Nedivím se.“
„Chlapi si to berou hůř. A řekni mi, proč jsi vlastně chtěl tak moc vyhrát?“

Sklonil jsem hlavu. „No, popravdě, chtěl jsem tátovi ukázat, že něco dokážu. Jsem pro něj jen mladší syn, kterému nic nejde pořádně. Navíc pořád slyším ‚pozdravuj tátu‘, ‘jó, ty jsi syn Petera Hilla‘, ‚jak je tátovi‘, pořád.“
„Ale tohle je taky něco, porazil jsi spoustu dobrých střelců.“
Mlčel jsem.
„Ale vítězství by bylo lepší, co?“
„Víš, představoval jsem si, že přijedu domů, budeme sedět všichni kolem stolu a najednou položím na stůl to Trumfové eso. Jen tak, znenadání. A jak by se táta díval.“
Mary mlčela.
„Ale udělala jsi to dobře, jinak by taky mohl vyhrát Leslie. Ty sis to zasloužila.“
„Jestli chceš, tak ti tu kartu půjčím.“
„Díky, ale to by nebylo ono.“

Slunce začalo pálit. Mary na mě mrkla. „Pojď něco ti ukážu.“ Prošli jsme mezi stromy, pak nějakým rákosím, protáhla se pod jakousi vrbou. „Koukej.“
Byla tam krásná laguna, mezi stromy a keři.
„Jak jsi to našla?“
„Náhodou, ale bylo to večer a všude byla spousta komárů. Takže jsem do té vody musela skočit, aby mě nesežrali.“
Podívala se na mě.
„Nechceš se taky vykoupat?“
„Cccooo…“
„Neblbni, na tom nic není. Jasně, vy tam na ranči vidíte vodu, jen když dáváte pít krávám. Nedívej se.“
Poslušně jsem se otočil, slyšel jsem je šustění, představoval jsem si, co se asi děje, jak si rozepíná košili, sukni, co pod tím asi má…
Konečně zašplouchala voda, otočil jsem hlavu. Ještě jsem stačil zahlédnout krásný dívčí zadeček a štíhlá záda. Pak už se nad dívkou zavřela voda. Za chvíli se objevila a vyprskla vodu.
„Dělej, pojď!“
„Nedívej se.“
Zasmála se, zavrtěla hlavou a otočila se.

Nervózně jsem se svlékl. Košili jsem si zatím nechal. Opatrně jsem našlapoval po kamenech.
„Skvlíkni si tu košili.“
„Díváš se.“
„A ty ses nedíval?“
„Jasně, že ne. Teda, jen jsem něco zahlídl. Ale to jsem nechtěl.“
„Tak vidíš. Nežvaň už a šup do vody. Nebo ta řeka dřív vyschne. Už se nedívám.“
Rozpačitě jsem si svlékl košili a strčil nohu do vody. Byla studená. Ale nechtěl jsem vypadat jako ještě větší srab. Vběhl jsem dál a zafuněl jsem. Mary se posměšně šklebila.
„Dívala se ses.“
„A kdyby, tak co. Poplav ke mně.“
„No, to bude… Tak nějak… No…“
„Neumíš plavat.“
„Tak.“

Zavrtěla hlavou, ale připlavala ke břehu a jen jsme se cákali. Najednou byla skoro u mě. Zarazil jsem se, dívala se teď trochu jinak, jen se lehounce usmívala, z vody jí malinko prosvítala nahá ramena. Vypadala krásně. Pomalu jsem zvedl dlaň a pohladil dívce mokré vlasy. Čekal jsem, co bude, jestli se rozzlobí, možná na mě začne křičet, uteče. Vůbec jsem se v ní nevyznal.
Ale jen mi položila svou ruku na mou a usmála se. A ještě se trošku přiblížila. „Je tady nějaký divný proud.“ Vzala mě za ramena, podívala se mi do očí a políbila na tvář. Ještě se trochu přitáhla, málem jsem už cítil, jak se mě dotýká ňadry, jaképak asi jsou, velká, menší… Trošku jsem se odtáhl. Jenom vesele mrkla.
„Brrr, je mi zima, musíme se hýbat. Fakt neumíš plavat?“
„Ne, v kýblu na ranči u krav se to člověk nenaučí.“
„Tak pojď.“

Ukázala mi, jak se položit na vodu, pohybovat rukama, jak dýchat. Moc mi to nešlo, navíc jsem se na ní musel pořád dívat a myslet na to, že je pod hladinou nahá a stačilo by jen trochu posunout ruku…
„Pojď už ven, je mi zima, a navíc na to vůbec nemyslíš.“
„Popravdě… No, jo, ale jak to uděláme? Nemůžeme se jen tak hned obléknout.“
„Jasně, to ne. Pojď, zavři oči.“
Zavřel jsem je, vzala mě za ruku, vyšli jsme z vody, slyšel jsem jen šustění prádla, šli jsme ještě kousek dál.
„Sedni si, opřeme se o sebe.“
To znělo rozumně, usadil jsem se a rozhlédl. Pomalinku jsem se opíral.
„Brrr, jsi pěkně studený.“
„Ty taky.“

Ale pomalu jsme se ohřívali, byli jsme na krásné loučce, kolem byly stromy, skrz jejich větve prosvítalo slunce. Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem si vychutnával dotek dívčiných zad. Ani ona nemluvila, trošku se zavrtěla, aby se lépe opřela. Jen spokojeně vzdychla. Našla svou dlaní mou.
„Otočíme se?“
„Mary, rád bych, ale…“
„Počkej.“ Rychle se otočila, sedla si vedle mě a opřela si hlavu o moje rameno. Na prsou si držela košili. Zase se mi dívala do očí, prstem jsem dívce malinko urovnal vlhké vlasy. Lehounce mě políbila na tvář. A pak na ústa. Nelíbal jsem ji asi nijak obratně, jen jsem si vychutnával ten dotyk a doufal, že je to u ní podobné.

Trochu se odtáhla, sklopila hlavu, pomalu odložila košili a nesměle se na mě usmála. Pomalinku jsem k ní vztáhl dlaň, čekal jsem, jestli neuhne. Ale neudělala nic, jen se dívala, jak se moje prsty dotkly nešikovně jejích krásných malých dívčích ňader. Belle měla včera mnohem větší, měkčí, ale tohle bylo něco úplně jiného, byla malá, bílá, pevná, něžně pihovatá, světlé kroužky kolem růžových bradavek. Neobratně jsem je pohladil, ale Mary potěšeně vzdychla. Bradavky jí tvrdly, přejížděl jsem je prsty.

„Ne tak rychle,“ zašeptala. Cítil jsem, jak se mi mezi nohama cosi probouzí k životu. Mary zaklonila hlavu a zavřela oči. Dál jsem ji hladil, střídal levé a pravé ňadro. Zkusil jsem trošku sjet dolů na bříško. Trošku se napjala, malinko pohnula hlavou, ale neřekla nic. Ještě malinko níž, až k hranici jemných chloupků. Tam jsem se zastavil, bál jsem se zajít ještě dál, ale lákalo mě to, spustit prsty ještě níž, až úplně do klína. Včera jsem byl jen pasivní, čekal jsem, co Belle se mnou udělá. Teď bylo na mě, abych vše zahájil. Jenže jsem se bál, nevěděl jsem, jak to celé dopadne, kam můžu zajít.
Ale pak jsem si řekl, že je to jedno, Mary mě určitě zastaví, kdyby se jí něco nelíbilo. Musím jí jen věřit. Dívce jsem důvěřoval, ale sobě opravdu ne.

Mary to asi poznala. Zvedla hlavu, klekla si proti mně. Vypadala prostě překrásně, rusé vlasy už usychaly, volně padaly na ramena. Ňadra se malinko zhoupla. A viděl jsem už i klín, neuvěřitelně svůdný pod pevným oblým bříškem.
„Víš, co máš nakonec dělat?“ zašeptala. Nervózně jsem zavrtěl hlavou. Něco jsem slyšel od starších kluků, ale včera… No, ale to bylo jinak, to jsem chápal.
„Snad jo.“
„To mě úplně neuklidnilo.“
„Neboj se, vím, že se nesmím do tebe…“
„Tak. Ale už nechci mluvit.“

Sáhla mi do klína, pohladila mě, prsty mi přejížděla přes úd, ale už poznala, že to stačí. Lehla si na záda, pomalu rozevřela nohy. Teď už jsem dívce přejel dlaní až úplně do klína, krásně se vlnila proti mé dlani, ucítil jsem horkou vlhkost. Hladil jsem ji, vzdychala. Prsty mi spíš samy nalezly štěrbinku a nad ní citlivý hrášek. Zkoušel jsem ho hladit, ale trošku nespokojeně se zavrtěla. Zase malinko dolů, štěrbinka se rozevírala, přejížděl jsem ji špičkou prstu. Zavřela oči a stáhla mě k sobě.
Neobratně jsem si klekl mezi dívčiny nohy. Zavrtěla se, vzala mi pyj do dlaně a nasměrovala ho proti vzrušené studánce. Cítil jsem, jak do ní začínám vnikat, jak mě svírá.
„Pomalinku…“ vzdychla.
Nespěchal jsem, byl jsem ale křečovitý, nervózní, nedokázal jsem si to prostě jen užít. Užít si všechno, co mi dívka v tuto chvíli tak něžně nabízela. Ale už jsem vnímal, jak se pomalu uvolňuje, jak se dostávám hlouběji. Našel jsem vhodnou polohu a projížděl sem a zpět. Chtěl jsem vydržet co nejdéle, ale nedalo mi to, začal jsem zrychlovat, moje rozkoš rostla. Nevěděl jsem, kam až můžu zajít, raději jsem vytáhl úd ven a rukou jsem se dodělal. Postříkal jsem dívce bříško.

Trochu zahanbeně jsem se na dívku díval, ale tvářila se spokojeně. Políbila mi rameno, vzala mě za ruku. „Pojď zase do vody.“
Chvilku jsme se ještě cákali, objímali se. Znovu jsme se vrátili na loučku. Teď už spolu a bez ostychu.

Osychali jsme.
„Promiň, bylo to asi moc rychle.“
„To nevadí, já vím, napoprvé je to vždycky rychle.“
Trochu jsem se zavrtěl. Mary se na mě trochu překvapeně podívala.
„Nebo to už nebylo poprvé?“
Zavrtěl jsem svěšenou hlavou.
„Nechceš mi něco říct?“ řekla dívka pomalu.
„Včera jsem byl s Belle… S Abigail.“
„Cože, s kým?“
„S jednou dívkou, tam… Z města.“
„Počkej, tys byl včera s nějakou štětkou?“
To mě rozzlobilo.
„Jo, byl, co je na tom špatně?“
„Včera jsi strkal vometáka do nějaké děvky a teď do mě?“
„No, vadí ti to moc?“
„Děláš si legraci?“
„Proč se tak rozčiluješ?
„Ty jsi opravdu blbec.“
„Proč mi to vyčítáš, co já vím, možná jsi včera byla s nějakým honákem, co je mi do toho…“

Otec vždycky říkal, dvě věci nikdy nevrátíš zpět, vystřelenou kulku a vyřčené slovo. Teď jsem poznal, jakou měl pravdu.

„Táhni někam ke svým kravám, Franku.“
„Tam se nevrátím, odjedu s Lesliem.
Zarazila se. Ale pak jen pohodila hlavou.
„Jeď si třebas do pekla. Až budeš někde stát s provazem na krku pod šibenicí, nevzpomínej na mě. Jen na tu svou štětku.“
Vztekle se oblékla, vyskočila na koně a zmizela.
Nebyl jsem smutný, jen naštvaný. Co si myslela? Že ji odprosím? Omluvím se? Proč? Neudělal jsem nic špatně, snad jen to, že jsem se přiznal.

Jel jsem do města, pomalu, nechtěl jsem Mary potkat, ani ji vidět na cestě před sebou. Bylo kolem poledne. Na jídlo jsem neměl chuť. Přijel jsem k saloonu a díval se po Lesliem. Uviděl jsem ale Toma, u ohrady si chystal koně.
„Neviděl jsi Leslieho?“
Jen ukázal dovnitř.

Leslie seděl u stolu s Bassettem, o něčem tiše mluvili. Když mě uviděl, postavil se.
„Jak ses rozhodl, Franku?“
„Jedu s vámi.“
Poklepal mi na rameno.
„Nebudeš toho litovat.“
„Ale musím se zastavit doma a vysvětlit jim to.“
„Na to není čas, za dvě hodiny odjíždíme. Napiš jim dopis.“
Váhal jsem, ale asi nebylo na vybranou. Doběhl jsem na poštovní úřad, sesmolil jsem u pultíku pár řádků. A odeslal.

Našel jsem si svoje skrovné věci, vyvedl koně ze stáje. Připojil jsem se k Henrymu a Tomovi.
„Tak přeci jen jedeš s námi.“
„Jedu, ale nemůžu se doma rozloučit.“
„My taky ne, ale neboj, až se vrátíš s penězi, nebudou ti nic vyčítat.“
„Nechci na to myslet.“
„Tak nemysli a těš se na dobrodružství.“
Vyzvedli jsme si na strážnici zbraně, Mary jsem tam naštěstí nikde neviděl. A odjeli.

Jel jsem mezi Tomem a Henrym, Leslie byl vepředu s Bassettem.
„Kam jedeme?“
„Prý to je to asi jen den cesty. Na nějaký ranč, čeká tam na nás zbytek party.“
S mladíky cesta dobře ubíhala, Tmavovlasý Tom byl sirotek, různě se protloukal, pomáhal tu a tam. Trochu víc štěstí udělal jen jako pomocník kováře v Bullet City. Ale moc ho to nebavilo a když mu Leslie nabídl odjet s ním, neváhal. Blonďák Henry byl na to podobně, nejmladší z osmi dětí, čekala by ho jen nekonečná práce na ranči.

Náš cíl vypadal jinak, než jsem si ho představoval, žádný pěkný ranč, spíš jen pár chatrčí mezi skalami. O ohradu byl opřený vysoký chlapík s podivnou hučkou na hlavě, už zdálky na nás mával.
„To je Levi, dobrý chlap, ale oč víc má síly, o to míň v hlavě,“ poznamenal Bassett, „takhle by vítal i tlupu indiánů, dokud by neměl v zadku šíp.“

Ve dveřích se objevili další dva, podle všeho bývalí honáci, hubení, šlachovití a otužilí, v kovbojském oblečení s typickými čapsy.
Večer jsme seděli u ohně, Levi stále něco vyprávěl, byly to tak legrační a neuvěřitelné historky, že se všichni váleli po zemi.

Druhý den jsme sbalili všechny zásoby a vyjeli směrem východ. Tábořili jsme, kde se dalo, Lesllie s Bassettem vybrali vždycky nějaké skryté místo, kde bylo dost dříví na oheň. Po cestě jsem měl čas si trochu zalovit, zasáhl jsem několik pěkných divokých hus.
Tábořili jsme na pahorku, byl zde dostatek suchého křoví, za chvíli u plápolal pěkný oheň a opékali jsme oškubané ptáky. Leslie seděl stranou s Bassettem a o něčem tiše rozprávěli, kreslili si cosi klackem do prachu.
„Copak tam asi domlouvají?“ otočil se ke mně Tom.
„To, kdybych věděl, ale mám z toho divný pocit.“

Po jídle se Leslie postavil a odkašlal si.
„Poslouchejte mě, Levi, přestaň se dloubat v nose. Něco vám teď řeknu. Pokud všechno půjde podle plánu, budou z nás všech zítra touhle dobou bohatí lidé.“
Tom mě šťouchnul do zad a posunul si klobouk dozadu.
„Mám věrohodný zprávy. Z pevnosti Fort Misery zítra odjede dostavník se žoldem pro další pevnosti. Bude to spousta peněz.“
„Kolik?“ vyhrkl Levi.
Leslie se pousmál. „Mluví se o padesáti tisících dolarů ve zlatě, spíš víc. Chystá se nějaká válka.“
Všichni teď dychtivě sledovali štíhlého vysokého muže.
„Plukovník Griffith tuší, že je celý převoz nebezpečný. Proto náklad rozdělí mezi dva dostavníky. Nevíme, kolik bude ve kterém. Musíme se taky rozdělit. První skupině bude velet Bassett, budou v ní ještě Levi, Frank a Tom. Budou hlídat jižní cestu. Zbytek cestu severní. Bude to riskantní akce, ale když ji uděláte přesně podle plánu, musí to vyjít. A zítra už budete mít tolik zlata, že je vaše koně ani neuvezou. Každá banda si vezme volného koně s brašnami, abychom to zlato měli vůbec jak odvézt. Obě skupiny se setkají tady nahoře.“

Tom mě plesknul radostně do ramene. Sklonil jsem hlavu. Tohle jsem nečekal. Jenže, za tolik peněz bychom mohli zachránit ranč, představil jsem si tátu, jak mu dávám na stůl těžký váček zlata, jak ho potěžkává a pak se na mě vděčně dívá. A jak odjíždím pryč.

„Honem na kutě. A žádný chlast, Levi. Nebo místo zlata uvidíš hlínu zespodu.“
Všichni se zasmáli. Tom byl úplně bez sebe.
„Představ si to, budou z nás boháči.“
„Ale taky zloději. Půjde po nás armáda, nejspíš i lovci odměn. Budou z nás psanci.“
„To je jasný, ale s tak naditým váčkem mi to nevadí. Odjedeme někam na sever, budou z nás vážení občané, každý nás bude zdravit, koupíme si velký dům, oženíme se…“
Spokojeně kýval hlavou. Nechtěl jsem mu kazit radost. Jen jsem se modlil, aby už byl příští den za námi.

Druhý den jsme udusili oheň, Bassett si nás tři zavolal k sobě. Zase si vzal klacek a kreslil do prachu.
„Dívejte se, dostavník musí projet touhle cestou mezi skalami.  Je tady zatáčka, není do ní vidět. Přesně tam zatarasíme cestu, aby dostavník musel zastavit. Tady. Já a Levi se schováme u východního vjezdu. Jakmile dostavník přejede, zablokujeme i výjezd, ale podle mě se tam otočit nemůže. Vy dva vyskočíte před dostavník. Musíte držet všechny v šachu, když na ně budou mířit flinty a bouchačky, netroufnou si nic udělat. Musí prostě všechny zbraně zahodit. Je to jednoduchý. Já prohledám dostavník a seberu zlato, vy tři budete všechny hlídat. Pak Levi sebere zbraně, všechno bereme s sebou, ty se vždycky hodí. Máš pořádný pytel, Levi?“
Urostlý chasník přikývl.

Usínal jsem špatně, míhalo se mi před očima všechno možné. A když se mi to nakonec podařilo, měl jsem hrozné sny. Ráno jsem byl rozlámaný a rozespalý. Tom byl na tom podobně, přeci jen nebyl tak otrlý, jak se večer tvářil. Bassett nás svolal k sobě.
„Zkontrolujte si zbraně, koně, všechno. Nic se nesmí pokazit.“
Aspoň bylo se čím zabývat. Zkontroloval jsem raději obě pušky, na Kentucky jsem držel dlouho dlaň. Co by asi řekl Jeremiáš, kdyby mě teď viděl.
Vyjeli jsme raději dřív, Bassett se loučil s Lesliem, klepali se po rameni, sedlal jsem svého koně kousek od nich. Zaslechl jsem jen slova Turkey Creek těžko říct, co znamenala. Tam se máme sejít? Uvidíme.

Po cestě mluvil jen Bassett, opakoval nám pokyny, kdo se kam postaví, co bude dělat. Uvažovali jsme, co nás čeká.
„Tam to je,“ ukázal Bassett.
Lepší místo pro přepadení bych si nedokázal představit. Dostavník jsme mohli vidět už daleko na obzoru a připravit se. Odhadovali jsme, kolik pak budeme mít času. Bassett byl spokojený. Připravili jsme si velké kameny. Těmi zahradíme cestu. Pak jsme se usadili do stínu a podělili se o vodu a kousek sušeného masa, Bassett znovu zopakoval úkoly. A už nezbylo než čekat.

„Koukejte!“ vykřikl Tom a ukázal na východ. Byl tam malý oblak prachu.
„Ještě počkáme, nevíme, co to je,“ uvažoval Bassett a pozorně sledoval cíl. Ten se blížil, docela rychle.
„Je to dostavník!“ zase zavolal Tom. Měl pravdu. Rozběhli jsme se ke kamenům a zatarasili cestu. Schovali jsme se. A vyčkávali. Třásly se mi ruce, nemohl jsem se nadechnout, po zádech mi tekly čůrky potu. Přetáhl jsem si šátek přes obličej, ukázal jsem Tomovi, aby na to nezapomněl. Kývnul na mě, pak ukázal dopředu. Ano, už jsem také slyšel, jak vůz přijíždí, přes skály jsem viděl zvířený prach, dusot kopyt se už odrážel od okolních skal. Čtyřspřeží vyjelo ze zatáčky, uslyšel jsem pronikavé hvízdnutí. Už jsem spatřil i kočího, hubeného, šlachovitého. Daleko více mě zajímal druhý muž na kozlíku. Zavalitý, s mohutným knírem a buřinkou na hlavě. V rukou třímal revolver a oči mu hbitě jezdily ze strany na stranu. Přiložil jsem si pušku k líci.

Tom nevydržel a vyskočil, vůz ještě nestál, příliš riskantní. Hlaveň šestiraňáku se pohnula směrem k mému příteli. Bleskově jsem vypálil, buřinka odletěla stranou. Chlap leknutím upustil zbraň a skrčil se. Dobrý zásah, ale nebyl čas se radovat. Vozka zadržel koně. Už jsem také vyskočil, odhodil jsem ručnici a vytáhl revolver. Mířil jsem na oba muže a postupoval k levé straně dostavníku. Teprve pak jsem uviděl dva vojáky za vozem, Bassett a Levi je měli na mušce. Doufal jsem, že Tom bude jistit kozlík, vykřikl jsem na vojáky. „Ruce vzhůru, nemáte žádnou šanci.“
Oba vojáci otočili hlavu, jejich situace byla jasně beznadějná. Jenže jeden z nich přesto stačil od boku vystřelit, Bassett se chytil za paži, zahřměl druhý výstřel, voják se skácel k zemi. Levi vystřelil ze své obrovské pistole.

Tohle bylo špatně. Nemělo se to stát, tak jsme to neplánovali. Rychle jsem přiběhl k druhému vojákovi a odzbrojil ho. Bassett se držel za paži, po prstech mu stékala krev, bolestně křivil obličej. Pistoli ale ještě držel v ruce, pokynul mi, že můžeme pokračovat.
Tom naštěstí mezitím vykonal skvělou práci, oba muži z kozlíku leželi v prachu, ruce za zády, pistole odhozené. Přitáhl jsem k nim vojáka a přinutil ho lehnout vedle nich. Jeho pušku a pistoli jsem hodil k ostatním. Ukázal jsem Tomovi, ať je hlídá, přikývl.

Bassett už vyháněl cestující z dostavníku, čtyři muži, naštěstí vypadali neškodně. Rychle jsem je prohledal, našel jsem revolver a jeden malý zákeřný derringer.  Muže jsem uložil do prachu k ostatním.
Bassett vzteky zařval, vyhazoval z dostavníku zavazadla. Ale nikde nebyla žádná velká truhlice. Pomohl jsem mu všechno prohledat. Výsledkem byly dva hubené pytlíky. Bassett zuřivě šacoval cestující, sebral jim cennosti, ale byl to jen pakatel.

Byl čas vyklidit pole. Připravené kapsy zůstaly prázdné, žádné zlato, naházeli jsme do nich aspoň revolvery a munici, derringer jsem si zastrčil za košili, líbil se mi. Přivedl jsem koně vojáků, rychle pryč. Snad měla druhá skupina více štěstí.

„Jak jsi na tom?“ přiblížil jsem se k Bassettovi.
„Bolí to jako čert, ale musíme pryč, není čas se na to podívat.“
„Vydržíš?“
Zaťal zuby a přikývl, povzbudil koně.
Ujížděli jsme rychle na severozápad, blížili jsme se ke skalám, projížděli lesíkem. Bassett se rozhlédl.
„Počkejte, chlapci, mám toho dost, oddechneme si.“
Zpomalili jsme, obhlíželi obzor. Za chvíli už budeme na místě. Bassett náhle vytáhl zdravou rukou revolver a střelil Leviho do hrudi. Statný chlap se překvapeně podíval na díru v košili a sesul se z koně. Byl mrtvý.
Sáhl jsem k pasu, ale to už na mě mířila hlaveň.
„Žádný pitomosti, Franku, ani ty Tome. Sesedněte, opasky dolů.“
Nešlo nic dělat, podívali jsme se s Tomem smutně na sebe, odhodili jsme zbraně a stáli vedle sebe s rukama nahoře.
„Je mi to líto, hoši. Zlato se špatně dělí mezi tolik lidí, s Lesliem už dlouho čekáme na velkou ránu. Jen doufám, že mu to vyšlo. A vy jste tu teď prostě navíc. Leslie říkal, ať vás odprásknu. Ale udělali jste dobrou práci, takže vám jen seberu koně a nechám vás jít. Toho pitomce jsem se musel zbavit. Vědí dobře, kdo toho vojáka zastřelil. A když tady vraha najdou, možná dají pokoj.“
Spokojeně se zasmál, ale pak se zase ušklíbl bolestí.
„Zatraceně, ten blbec Levi měl vojáky hned oddělat, ale nechtěl. A teď jsem to schytal. Ale to se zahojí. Tak sbohem, mládenci.“
Shýbal se pro naše zbraně.
Vytáhl jsem derringer a natáhl kohoutek. „Pleteš se, Bassette, buď pojedeme dál všichni, nebo jen já s Tomem.“
Hřmotný muž se překvapivě rychle narovnal a vytasil revolver, už už jsem viděl, jak silný prst mačká spoušť.

Měl jsem nepatrnou chvilku k dobru, on svou zbraň teprve zvedal, zatímco já jsem už mířil na hruď robustního muže. Modlil jsem se, aby byla zbraň nabitá. Stiskl jsem spoušť, kohout dopadl s hlasitým cvaknutím na zápalku, za nekonečně dlouhý okamžik zažehla jiskra prach pod nábojem. Třeskla překvapivě pronikavá rána. Bassett se zarazil, upustil revolver. Padl na kolena a snažil se popadnout dech. Naposledy hluboce vydechl, něco zamumlal. Zhroutil se na zem. Byl konec. Zabil jsem člověka.

Stáli jsme tam s Tomem, na zemi leželi dva mrtví muži. Docházelo nám, že sice žijeme, ale jsme nejspíš stejně ztraceni, nemáme zlato, nic, neznáme ani pořádně krajinu, budeme mít v patách Leslieho a jeho bandu. A za chvíli i armádu z pevnosti Fort Misery.

Proklínal jsem svou touhu po zlatě, svůj hloupý nápad, že tím zachráním ranč. Máma občas říkala, že dobré úmysly tě přivedou nejkratší cestou na šibenici.

Oba mrtvé jsme zatáhli do lesa, na nějaké pohřbívání nebyl čas. Koně jsme vzali s sebou, jen jsme nevěděli, kam vlastně jet.
„Pojedeme po stezce na východ,“ prohlásil nakonec Tom, „nic jiného nám beztak nezbývá. Uvidíme, kam až dojedeme, můžeme někde prodat koně, protlučeme se.“
Byl to zoufalý plán, ale co zbývalo. Odhadli jsme směr a vydali se na nekonečnou cestu. Prožívali jsme konečně dobrodružství, na které jsme se tak těšili. Sami v prérii, usínali jsme pod širým nebem, lovili zvěř. Ale všechno bylo špatně, z každého pahorku jsme se ohlíželi, jestli neuvidíme blížící se pronásledovatele. Zatím byl západní obzor prázdný. Byla neuvěřitelná náhoda, když jsme čtvrtý den potkali skupinu vozů přistěhovalců. Jejich průvodci byli ostražití, ale pak jsme se spolu usadili ve stínu. Z vozů nás pozorovaly vylekané bledé protáhlé obličeje poutníků s podivnými čepci na hlavách.

„Štěstí, že jsme vás potkali. Potřebujeme pomoc,“ vyprávěl pomalu drobný ryšavý zálesák, „přítel si zranil při lovu nohu, navíc se uhodil do hlavy, nemůže jet s námi dál. Do pevnosti Fort Misery jsou to jen dva dny cesty vozem, tam mají felčara, sám ale jet nemůže. A my jsme už jen dva. Kolem se možná potulujou různý bandy, máme divný zprávy o přepadeních.“

Do Fort Misery? Pevnosti jsme se chtěli vyhnout širokým obloukem. Ale zase nás nikdo neznal, pokud příliš nemluvil někdo z Leslieho skupiny. Souhlasili jsme, navíc by nám nějaký dobrý skutek přišel vhod. Muž měl asi zlomený kotník a otřes mozku, sotva se držel na koni, museli jsme ho podepírat. Byli jsme rádi, když jsme uviděli baráky pevnosti.

Předali jsme muže felčarovi a museli se znovu rozhodnout. Tom chtěl vyzvědět něco víc o přepadení dostavníků, ale byl jsem opatrný. Nebyl by dobrý nápad na sebe upozornit. Rozhodl za nás osud. Za dva dny jsme stáli u brány a uviděli přijíždět skupinu jezdců. Tom se na ně pozorně podíval. Najednou s sebou trhl.
„Je to určitě šerif Ford, zaleskly se stříbrné colty, ty tady nikdo jiný nenosí. A s ním jedou ještě další dva tři jezdci, a taky skupina vojáků.“

Utíkali jsme do stáje a osedlali koně, sebrali zbraně a výbavu. Už jsme ale nemohli odjet, zavedli jsme koně k bráně a čekali, až jezdci projedou dovnitř. Pak proklouzneme ven. První projeli dva vojáci, pak šerif Ford a dva jeho pomocníci. Jedním z nich byla Mary.

Podařilo se nám projet nepozorovaně bránou, jeli jsme po cestě na východ, krajinu jsme neznali.
„Myslíš, že pojedou za námi?“
„Poptají se, kdo do pevnosti za poslední dobu přijel, moc jich nebylo. Takže to bude jasné. Ale někde počkáme a uvidíme.“
Zastavili jsme na malém pahorku, byl tady pěkný rozhled, ale zajímal nás jen jeden směr. Tom za chvíli ukázal k pevnosti. Vyjížděli čtyři jezdci naším směrem.

Rozhlédli jsme se, na sever jsme uviděli jakési skály, tam bude aspoň nějaká šance se schovat. Projeli jsme, malým průsmykem dolů, tekl tam potok.
„Tome, rozdělíme se, jeď potokem dál, snad narazíš na nějakou skrýš. Zkusím je odlákat dál do skal a pak se proplížit za tebou.“
Nebyl čas se dlouho dohadovat, Tom opatrně pobídl koně do potoka a zmizel za skalou. Vrátil jsem se a snažil zahladit stopy. Pak jsem jel nahoru, ale nebyl to dobrý směr, cesta se zužovala. Seskočil jsem z koně, vzal si pušku a spěchal nahoru. Zazněl výstřel a ze skály přede mnou se kousek odloupl. Rychle jsem se za ni schoval a rozhlížel se. Nikoho jsem neviděl, ale byl jsem v koncích.
Další výstřel. Skrčil jsem se.
„Vylez ven, ruce nahoře!“ To byla Mary, ostatní nejspíš hlídali kolem.
„Neslyšíš? Zahoď zbraně a ven!“
„Počkej, Mary, nestřílej!“
Chvíli bylo ticho.
„Franku? To se dalo čekat. Ruce vzhůru a polez ven.“
„Nemá to cenu. Skončím na šibenici nebo rovnou tady. Pojď sem, na druhou stranu skály.“
„Na co si to hraješ?“
„Pojď, snad mi řekneš, co se stalo. A celou cestu si pískej, abych věděl, kde jsi.“
„Pískat? Franku, ty pitomče, vrahu, násilníku, zloději. Skončíš na šibenici, to je jasná věc, co chceš ještě vědět?“
Uslyšel jsem klepnutí kovu o skálu, Mary už byla na druhé straně.
„Přepadli jsme dostavník, bohužel jeden z nás zastřelil vojáka, Levi. A toho pak zabil Bassett. A toho zase já, ale v sebeobraně, chtěl se nás zbavit.“

Mary chvíli mlčela. Pak řekla: „Jo, to byl dostavník na jižní cestě. Ten druhý na severní cestě dopadl mnohem hůř.“
„Co se tam stalo?“
Přepadli ho čtyři muži, všechny zastřelili, přežila jen žena rančera Wylera, ale jen náhodou, a všichni ji… znásilnili. Než se to stalo, viděla chviličku bandity, jeden ji vytáhl z dostavníku, ona se bránila a strhla mu šátek. Měl knír, vyholené tváře. A zvláštní bolo na límci, stříbrné s koňskou hlavou.“
„Leslie!“
„Určitě to byl on. Prý řekl, že teď se musí všech zbavit. Zazněly výstřely, a pak ji… Slyšela už jen, jak ten velitel nařizuje poslednímu, aby to s ní taky skončil. Čekala smrt, ale nic se nedělo. Uslyšela šepot. „Paní, nehýbejte se, nedokážu vás zabít.“ Otevřela oči, byl to nějaký mladý kluk, Vystřelil dvakrát těsně vedle ní. Pak všichni zmizeli. Vojáci tam přijeli pozdě.“
„Takže Leslie zmizel i se zlatem.“
„Nějaké zlato tam bylo, ale zdaleka ne tolik, kolik čekal, dodávka se opozdila. Plukovník ale přesto poslal dva dostavníky s doprovodem vojáků, aby všechny zmátl. Měli si myslet, že je všechno zlato už pryč.“
„Kristepane.“
„Ano, vojáci se vydali za bandou, na cestě našli zastřeleného jedno z nich, mladého blonďáka.“
„To byl Henry.“
„Nevím. Vojáci se vrátili zpět k dostavníku a vydali se do města. Tam už byl druhý přepadený dostavník. Wyler vypsal hned velkou odměnu za dopadení banditů. Vydali jsme se na východ, tam jsme narazili na vozy. Doprovod nám řekl o dvou mladících a pevnosti Fort Misery. Zbytek už znáš.“

Mlčel jsem, Leslie s dvěma kumpány tedy unikl.
„Tak je konec. Ale věř mi, jen jsem chtěl získat podíl, pomoci rodičům,…“ Slova ze mě lezla podivně pomalu, padala na zem a plazila se pryč.
Mary bylo dlouho ticho. „Tak pojď, půjdeme za šerifem. To už není moje věc. Vím, že jsi vojáka u dostavníku nezastřelil, ten druhý to potvrdil. Ale máš na toho na krku i tak dost.“

Odhodil jsem zbraně, nešlo už dělat vůbec nic. Seděl jsem se sklopenou hlavou, dokud se neobjevila Mary. Vypadala krásně, znovu jsem si mohl jen vyčítat, jaký jsem byl trouba. Pokynula hlavou. Prošli jsme mezi skalami na loučku. Šerif seděl na kameni, kousek od nich Tom se svázanýma rukama. Daleko se nedostal.

„Frank Hill, není to dlouho, co jsme se viděli. Ale mezitím se stalo až příliš věcí.“
Jen jsem zahanbeně kývl.
Pak jsme mu s Tomem všechno vyprávěli. Jen mlčel, vlastně jsem ho viděl poprvé z blízka, bez klobouku. Byl starší, než jsem si myslel, vlasy už šedivé, vrásky v osmahlém obličeji.
„Měl bych vás teď vzít do pevnosti nebo do města a předat soudci. Je jasné, jak byste skončili. Ale nevím, spousta kluků udělala jednou chybu a pak se napravili. Možná má Bůh raději napravené hříšníky než svatoušky, kdo ví. Na vás odměna vypsaná není, jen na Leslieho a ty dva kovboje. Levi je mrtvý a Bassett taky, pokud vám můžeme věřit. Pak najdeme těla. O vás víme jenom my.

Protáhl se a rozhlédl po obloze.
„Musíme jet, ať jsme před setměním v pevnosti. Kývl na nás, pomocník rozvázal Tomovi ruce.
Sešli jsme ze skal a vedli koně.

Přiblížil jsem se k dívce. „Mary, myslíš, že mi někdy dokážeš odpustit?“
„No, možná bych mohla uvažovat o tom, že bych ti chodila zalévat kytky na hrob,“ ušklíbla se.
„Nemůžu se teď vrátit domů, chtěl bych dostat Leslieho,“
„Leslieho? Jsi blázen. Ten už je někde daleko.“
„S Bassettem si říkali něco o Turkey Creeku. Snad se tam chtěli setkat.“
Mary popojela za šerifem a mluvila s ním. Ten přikývl. Nejspíš věděl, kde to je.

Večer jsme seděli všichni u velkého stolu ve Fort Misery. Ford přinesl mapu a ukazoval cestu.
„Je to tady, na jihozápadě, za Silver City. Leslie se tam musel ukázat a opatřit si zásoby. Pak jel možná dál, možná tam ale ještě je.
„Pojedete za ním?“
Šerif se na mě podíval: „To nemůžu, musím zpátky do Bullet City.“
„Tak za ním pojedu sám.“
„Sebevraždu můžeš udělat mnohem snadnějším způsobem.“
„Chtěla bych jet s Frankem.“
Šerif se usmál a díval se chvíli na mě a chvíli na Mary.
„Napíšu dopis pro šerifa v Silver City, známe se. Pomůže vám Leslieho dopadnout, jestli opravdu zůstal někde poblíž. Ale docela bych tomu věřil, nedávno poblíž města vypukla nová zlatá horečka, pochybuju, že by odolal. Popravdě bych ho tam někde sám hledal.“
„Chtěl bych taky jet,“ vyhrkl Tom.
Ford ale zavrtěl hlavou. „Kdepak, ty pojedeš s námi, chci tě mít na očích. A kovář Smith shání pomocníka, prý mu nedávno nějaký utekl. Neznal jsi ho náhodou?“

Druhý den jsme od plukovníka Griffitha získali zásoby a nutné vybavení na cestu, vzali jsme si i náhradní koně.
Stáli jsme všichni kousek od pevnosti, museli jsme se rozloučit. Objali jsme se s Tomem a popřáli si štěstí. Přišel jsem k šerifovi, dlouho jsem váhal. Sám mi podal ruku. Odkašlal jsem si.
„Víte, už dlouho se vás chci na něco zeptat.“
„Ptej se.“
„Jak to opravdu bylo s Trumfovým esem?“
Ford na mě mrknul a usmál se.
„Až se vrátíš, budu ti to vyprávět.“
Přikývl jsem a stiskl naposledy pevnou ruku,

Šerifa jsem už nikdy neviděl, za pár měsíců ho zastřelil jeden pistolník, jen tak, kulka z pušky ze zálohy do zad. Pod šibenicí vykřikoval, že teď už bude navždy slavný jako muž, který zabil šerifa Forda. Pozítří si na něj už nikdo nepamatoval.

Legenda vám někdy pomůže přežít, ale také vás může přivést do hrobu.

Nesmím zapomenout na svůj slib a někdy se vrátit do Bullet City, až bude Jeremiášův vnuk trochu větší. Vrátím slavnou pušku a budu mu vyprávět o legendách Divokého západu, o jeho dědovi, mém otci, o šerifu Fordovi a dalších.
Aby se na ně nezapomnělo.

A jestli to bude všechno čistá pravda? Koho to zajímá. Pravda nikdy nesmí pokazit dobrý příběh.

***

„Mary, mohli bychom jet teď chvilku na západ?“
„Proč?“
„No abychom jeli přímo proti zapadajícímu slunci.“
„Stejně nás nikdo nevidí.“
„Tak jeď první a pak se vystřídáme.“
„Leslie, kde jsi, prosím, ukaž se…“