Učencova múza

Učenec seděl na kamenné zídce v olivovém sadu kousek od své vilky. Od moře vál příjemný větřík, výhled byl překrásný, ale muž ho nevnímal. Jindy se rád kochal pohledem na město Syrakusy, na bílé domy, vznešené chrámy, hrdé budovy boháčů. Možná ještě raději měl skromné domky početných hospodářství, které večer tak nádherně bíle zářily v krajině. A samozřejmě moře, kolik myšlenek ho jen napadlo při ranní procházce po pobřeží, když se sluneční kotouč pomalu vynořoval nad obzor. Nebo se prohlížel věkovité kmeny olivovníků a přemítal, o čem všem by mohly vyprávět, jaké historické změny zažily.

Před několika lety se vrátil ze studií v Alexandrii, byl vděčný královi Hierónovi, že mu poskytl tuto krásnou vilku nad městem. Dříve bydlel kousek od paláce, prý, aby mohl krále často navštěvovat a diskutovat s ním o všemožných problémech, ale jen ho to rušilo. Musel pro něj vymýšlet stroje obranné i útočné, zdokonalovat plachtoví lodí, štíty i meče vojáků, hradby města. Pokaždé chtěl něco dalšího. A přitom by se tak potřeboval v klidu soustředit na svoje matematické úlohy, na astronomii i astrologii, na fyzikální teorémy… Bylo toho tolik, co chtěl prozkoumat, probádat, zanalyzovat zevně i zevnitř, odhalit pravou podstatu a pregnantně ji popsat. A místo toho se jen stále motá v kruhu. V kruhu… Vida, prý je nemožné zjistit jeho obsah, a přitom by to bylo tak potřebné. Ale co kdyby ho rozdělil na spoustu malých…

„Pane, pane!“
Zmateně zavrtěl hlavou, na co vlastně naposledy myslel? Kdo ruší jeho kruhy? Všechno se mu zamotalo. Po cestě k němu pospíchala jeho sloužící Sophia, urostlá Amazonka, chitón vyhrnutý až nad kolena. Pousmál se, na ni se opravdu nemohl zlobit, nebyla vlastně jen sloužící, řídila mu celou domácnost, pokud se tomu tak dalo říkat, odrazovala dotěry, a hlavně mu zprostředkovávala kontakt s běžným životem. Byla vlastně hezká, kdyby ho tedy napadlo na něco takového myslet. Její osud byl zvláštní, i když ho znal jen z různých náznaků. Měl rád její oddanost a pečlivost, pomáhal jí občas aspoň napsat pár řádků pro rodinu, které si pak asi nechávali předčítat od někoho trochu vzdělanějšího nebo od kněze.

Doběhla k němu a oddychovala, pěkná prsa se pravidelně zvedala pod tenkou košilí, nevzala si ani plášť, jak by se správně slušelo. Raději tázavě pozvedl obočí.
„Pane, máte jít hned ke královi, poslal posla…“
„Co si pan král přeje?“
„Myslíte, že by se svěřil obyčejný ženský? Čumák měl nahoru, jako by byl nejmíň králův levoboček. Tedy ten osel posel.“
Zasmál se a pokynul dívce. Vydali se dolů.
„Mohla jsi ho poslat za mnou, nemusela jsi běžet sama.“
Sophia se ušklíbla.
„Mohla, ale o tomhle místě vím jen já, nechtěla jsem to prozradit nějakému nadutému oslovi.“
„Co bych si bez tebe počal.“
Žena se na učence nejistě usmála a zasunula si pramen černých vlasů za ucho.
„Připravím vám nový plášť, takhle ke královi nemůžete.“
„A proč vlastně ne?“
Sophia se zamyslela.
„Vlastně máte pravdu. Když se hezky obléknete, bude si král myslet, že jste se jen zdržoval. Ale když si necháte svůj obyčejný šat…“
„Jsi chytrá žena, Sophie.“
Nesměle se usmála a zase si uhladila vlasy.
„Aspoň se napij,“ podal jí svůj džbán.
„Moc děkuju, pane. A… Prosím, řeknete mi, co král chtěl?“
„Jestli to nebude tajné, víš, jak to je.“

Sophia vděčně přikývla, byla to její největší radost, když jí pán prozradil nějaké novinky nebo třebas jen popsal, jak to u krále chodí. A po té naprosto nevydařené svatbě moc radostí neměla. I když nejspíše mnohem více, než kdyby všechno dopadlo podle plánu. Učenec se ni shovívavě díval, přesně věděl, co se v té hezké ženské hlavě děje. Tedy, popravdě řečeno, jak si najednou uvědomil, nevěděl vůbec nic a vlastně ani netušil. Věda si žádá oběti, co dělat.

Král Hierón netrpělivě přejel učence přísným pohledem od špinavých nohou, přes krátký rozcuchaný plnovous až po pot na čele. Spokojeně přikývl. Naštěstí si nevšiml, že jeho manželka Phylistis na muže spiklenecky mrkla.
„Mám starosti.“
„To je úděl králů, můj pane.“
„Nech těch chytrých frází, od toho mám poety a jiné pisálky. Mám něco zajímavějšího.“
„Další bojové stroje?“
„Pravda, neslíbil jsi mi naposledy…“ Phylistis vzdychla, tak, aby ji manžel uslyšel. Zarazil se a zadíval se na ženu. Zvláštní, byl to vysloveně politický sňatek z rozumu, ale pořád se mu líbila, vycházeli spolu výborně, skoro vždy a hlavně všude. Když se stal velitelem syrakusské armády (v roce 275 př.n.l., pozn. aut.), nastaly rozepře s místními občany. Brzy ale pochopili, že spolupráce je v zájmu obou stran, zejména v době punských válek a hrozby mocného Říma. Vlivný občan Leptines mu nabídl svou dceru za manželku. Bylo to pro všechny ideální řešení. Leptines si zachoval svůj obchodní vliv, Hierón získal podporu nejvlivnějších občanů a Phylistis… Té se vlastně nikdo na nic neptal. Tak to chodilo. V témže roce byl Hierón II jmenován občany králem Syrakus.

Teď si pohladil hladce oholenou tvář a podíval se na učence.
„Vím, že máš rád hádanky.“
„Miluji je, pane.“
Král přistoupil ke stolu a sejmul z podivného předmětu plátno. Na mramorové desce zářila zlatá koruna ve tvaru vavřínového věnce.
„Opravdu krása, můj pane.“
‚Jistě, ale…“ Král naznačil učenci, aby přistoupil blíž. „Víš, byla opravdu drahá, stála…“ Královna si lehce odkašlala. „Byla prostě drahá. A teď mám strach, jestli mě zlatník neošidil.“
„Jak by si to mohl dovolit?“
„Jak? Znáš ty šejdíře. Dal jsem mu třicet pět uncí zlata, co když ale do něj přidal stříbro nebo dokonce měď, možná se uvnitř skrývá obyčejný kov jen potažený ušlechtilou vrstvou? Jak to mám zjistit?“
„A nestačilo by jednoduše věřit, že je zlatá?“
„Věřit? O čem to mluvíš? Tuto korunu chci darovat bohům, bude to velká slavnost. Pořád bych musel myslet na to, že se mi občané za zády posmívají, jak mě ten vykutálený zlatník hezky ošidil. Stál bych tam jako onen proslulý král Midas s oslíma ušima. Nevěřím nikomu a ničemu.“
Královna si zase významně odkašlala.
„Tedy až na pár výjimek, samozřejmě.“
„Kdybyste byl král Midas, nemusel byste pochybovat o ryzosti kovu.“
Král se zarazil a zadíval se na muže. Pousmál se.
„Máš pravdu, ale nehodlám se rovnat nešťastnému králi ani nadpřirozenými schopnostmi ani ušatou ozdobou hlavy. Jak vidíš, i tobě věřím, když ti dávám tak delikátní úkol.“
„Mám tedy zjistit…“
„Přesně tak, přemýšlej, učenče.“

„Takže máte zjistit, jestli je koruna opravdu zlatá.“
Sophii zářily vzrušením oči. Milovala hádanky snad ještě víc než její pán. Ten jen přikývl.
„Jednou jste mi vyprávěl, že každý kov váží trochu jinak, jak jste tomu říkal…“
„Hustota, Sophie. Máš pravdu. Ale víš, kde je problém?“
„Počkejte, od začátku, mám tady ten koš. Když ho naplním kamením, bude těžší, než když tam dám dřevo. A což teprve zlato, umíte si představit celý koš zlata?“ Žena úžasem dokonce přestala mluvit.
„Ano, zlato je těžké. Jenže jak zjistit objem tak složitého předmětu, jako je královská koruna? Kdyby to byla krychle nebo válec, to bych dokázal vypočítat.“

Sophia si všechno rovnala v hlavě. Konečně pochopila učencovy nesnáze.
„Král asi nenechá korunu zničit.“
„Neřekl bych.“
„Tak to bude složité.“
„Jdu se projít k moři, snad mě něco napadne.“
Ale nenapadlo, když se vrátil, obešel několikrát dvůr a pak si sedl unaveně na lavičku ve stínu sloupořadí. Sophii ho bylo líto. Kdyby ho mohla trochu povzbudit, rozveselit, vlastně… Posadila se vedle něj, rozpačitě a nesměle si opřela hlavu o mužovo rameno. Čekala, že si možná odsedne nebo ji odstrčí, ale jen dívku objal kolem ramen.
„Víš, co stane, když to nevymyslím?“
„Nevím, ale dovedu si to přestavit. Hierón je dobrý a spravedlivý král, ale je to koneckonců tyran a trpělivost není právě jeho ctností.“
„Znamenitě řečeno. Ty ho znáš?“
„Jednou, rozhodl o mém osudu. Budu mu navždy vděčná.“
„Opravdu? Vyprávěj, jestli tedy chceš.“

Nebyl to dlouhý příběh a vlastně ani nijak neobvyklý. Ze začátku. Sophia byla chudé děvče, když jí zemřeli rodiče, stal se jejím poručníkem strýc, byl to teď její ‚kyrios‘. Pracovala na malém hospodářství spolu se sestřenicemi, jednou na jaře se u nich zastavil starý písař z města, aby jako každý rok odhadl majetek. Všimla si, že se na ni dívá, ale to nebylo nic divného. Jenže za pár dní za Sophii přišel kyrios a oznámil, že by si ji chtěl písař vzít za manželku. Podobná nerovná ujednání byla neobvyklá, v nic lepšího ale doufat nemohla.

Všechno začalo úplně špatně, místo ženicha a veselého procesí si přijeli pro nevěstu v noci jeho dva synové. Byli hrubí, uráželi ji. Po cestě se zastavili v sadu, a dovolili jí se aspoň umýt v jezírku, nejraději by se tam utopila. Modlila se k tamní nymfě, aby jí zbavila života. Ale pak uviděla na hladině mezi odrazem hvězd i cosi jiného, těžko říct, zda to byla nymfa nebo odraz měsíce. Uklidnilo jí to, byla připravena podřídit se osudu.
„Koukej to starému po svatbě udělat, ale dá ti to asi práci. A když to nepůjde, můžeš obrátit na jednoho z nás, nebo klidně na oba. Ale možná se na tebe obrátíme sami, nebo si tě spíš sami pěkně obrátíme tím hezkým zadkem nahoru. Víš, nemáme žádnou radost z toho, že se osel míchá mezi ovce, vlastně tedy spíš koza.“

Svatba byla dlouhá a honosná, jak patřilo k tradičnímu zvyku. Stařec byl milý a přátelský, jeho rodina nepřátelská a zlá, Sophia se ani příliš nedivila. Už tak to byl neobvyklý sňatek. Byla celá červená, když spolu slavnostně odcházeli na svatební lože a svatebčané na ně házeli květiny a lascívní výkřiky.
Zpočátku šlo všechno dobře, svlékla se, muž byl opojen krásou mladé dívky. Pomalu ho svlékala, on jí mírně a lehce hladil, radoval se z jejich ňader, oblých boků, milé tváře, dlouhých vlasů. Pak… Nastaly potíže. Rozpačitě ji prozradil, že se už roky nedokázal vzrušit. Vzpomněla si, co jí jednou poradila babička, položila ho na postel a prostě mu řekla, aby myslel na všechno možné, na cokoliv, na něco pěkného, ona se zkusí postarat o zbytek. Takže si k němu lehla, vyprávěla mu necudné příběhy, hladila ho. Probudil se mu k životu, nemohl tomu uvěřit. Hned si na něj sedla a zkusili naplnit manželství. Jenže rychle poznala, že staříkovy křeče nejsou způsobeny milostným vytržením. Než někoho stačila zavolat, muž zemřel. Jen ten falus mu kupodivu ještě trčel, absurdně a nepatřičně.
Podle zákona se měla vrátit ke své rodině, své ‚oiku‘, ale to strýc odmítal. V rodině manžela jí synové významně řekli, že k naplnění manželství nedošlo, a pokud bude tvrdit opak, skončí na ulici jako prostitutka. Ale prý může klidně v nové rodině zůstat, jako sloužící. Na nic jiného se stejně nehodí. Tedy kromě ještě ‚toho jednoho‘.

Úmrtí starého manžela při svatební noci samozřejmě byla v Syrakusách senzace, zpráva se dostala i do paláce ke královně. Věrná otrokyně Seraphim jí každé ráno vyprávěla novinky. Jednak to byla zábava, získávala tak ale i zprávy o náladě ve městě, o čem se mluví, co občany tíží, na co si stěžují. Podobné drby byly často nečekaně užitečné.
Sophia byla překvapená, když jí jednou navečer královský strážný přivedl k bočnímu vchodu paláce a předal mlčenlivé ošklivé ženě v černých šatech. Phylistis ji přijala klidně a vlídně, nechala si převyprávět celý příběh. Zaujal ji, věděla, jaké je postavení žen v ‚polis‘. Přimluvila se u manžela, ten vynesl zvláštní rozsudek, byla od té chvíle v jeho službách, ale jako svobodná občanka, ztratila ale zároveň ochranu svých oiku, staré i nové.

„Rozumím, šlo o to, jestli byl starý muž už mrtvý, když tehdy poprvé…“ Učenec rozpačitě zmlkl, když spatřil, jak si dívka skrývá zardělou tvář.
„Promiň prosím, to jsem nechtěl,“ pohladil jí prsty vlasy.
„To nic, navíc máte úplnou pravdu. Představte si, kolikrát jsem to musela vyslechnout, odpovídat, jak se na mě všichni dívali.“
„A dál to už znám,“ dodal raději hned učenec, „vrátil jsem se z Alexandrie a požádal krále o obydlí.“
„Ano, mám za úkol se o vás postarat, protože, jste prý…“ zmlkla a mrkla na muže.
„Nepraktický?“
„Ano, tak by se to také dalo říct.“
Učenec se usmál a zase Sophii objal.
„Bylo to zvláštní rozhodnutí, obě rodiny s ním asi byly spokojené, jen nevím, co ty. Ostatní ženy se na tebe asi dívají podivně.“
„Už si zvykly, ale musí jim být divné, že mám svou svobodu. Nepatřím rodičům ani manželovi. Jsem za to královi vděčná. A hlavně královně,“ jemně kývla hlavou, jako by jim chtěla na dálku poděkovat.
„Jsi zvláštní dívka, děkuji ti, jsou to divné náhody, které nás svedly sem do domu. No, a jestli nevyřeším úkol, zase nás rozdělí. Nemohl bych krále zklamat. Jak jsi správně řekla, trpělivost nepatří mezi jeho ctnosti.“
„Jestli chcete, připravím vám koupel, to máte rád.“ Učenec jí přejel prstem hezký nos. „A co kdybys připravila koupel pro nás?“

Spokojeně seděl a sledoval, jak Sophie chystá vanu. Dříve musela vodu nosit, ale vymyslel chytrý vodovod. Napadlo ho shromažďovat vodu na mytí venku ve zvláštní nádobě, aby se ohřála. A pak… Zase náhoda.
Sophia tehdy připravovala jeho oblíbený salát a přitom vyprávěla to i ono.
„Je mi líto těch starých babiček, když tak sedí na sluníčku v černých šatech,“ napíchla v nádobě pěkný kus sýra a prohlížela si ho. Kus odřízla a zbytek vrátila. „Musí jim být horko.“
„Počkej, pročpak?“
Sophia se usmála. „To jsem už zjistila, když mám bílý oblek, není mi takové horko. V černém hned.“
„Máš někde černé a bílé plátno?“
Dívka zvědavě přihlížela, jak učenec naplnil misky vodou a jednu přikryl černým a druhou bílým plátnem. Položil je na slunce a za hodinu ji poslal zjistit rozdíl.
Pak natřel nádoby na vodu pro koupel černou barvou.

Přišel k vaně, Sophia na něj čekala, se zvláštním úsměvem. Svlékla ho, hladila, dívala, jak si lehá do teplé vody. Už dokázala odhadnout, kolik nalít do vany vody, aby byla skoro plná, když si do ní lehl. Tak to měl rád.
„Pojď ke mně,“ usmál se.
Začala se stydět, ale mrkl na ni. Svlékla se, zakrývala si ňadra a klín.
„Pojď ke mně,“ opakoval, „jsi nádherná, jako královna Amazonek.“
Usmála se, svěsila dlaně kolem těla, aby si ji muž mohl pohlédnout. Líbilo se jí, jak mu zářily oči, když viděl pěkná prsa, boky, klín, dlouhé hezké nohy.

Pomalu vstupovala do vany, udělal jí místo. Dala si záležet, aby vypadala hezky, ukázala mi celý klín, zarostlý černými chloupky, ještě si ho pohladila prsty. Blaženě si sedala do vody, učenec dívce položil dlaně na stehna a díval se, jak se pomalinku noří do vody, jak voda přetéká z vany, hladina v prohlubni pod vanou se zvyšovala…
„Přetéká z vany… Je to tak jasné! Mám to!“
Vyskočil ven a nahý vyběhl ze dveří.
Sophia si povzdychla, vzala ze země košile a vydala se za ním. Doufala jen, že neběžel nahý dolů do města.
Marně.

Šli spolu do kopce, posadili se na zídku pod prastarý olivovník, učenec jí vzrušeně vysvětloval svůj objev.
„Prostě jen jednoduše ponoříte korunu do plné nádoby a změříte, kolik vody vyteče. Jak to, že mě to samotnou nenapadlo?“
„Jsme slepí k tomu, co máme denně na očích,“ usmál se na dívku, „ale ještě mi něco nesedí, něco…“
„Vymyslíte to, navíc teď už můžete královi dokázat, jestli je koruna zlatá.“
„A jak bys to udělala?“
Sophia se zamyslela a hezky nakrčila nos. Rozhodila na zem pod olivu plátno, lehli si vedle sebe. Učenec jí malinko hladit, vlasy, tvář, rameno, jen občas se dotkl i někde jinde. Významně se usmíval.
„Musím porovnat hustotu koruny se zlatem, to jste mi říkal. Musí být stejná“
„Ano.“
„Takže si vezmu kus zlata, který váží přesně stejně, jako ta koruna. Sice nevím, kde bych ho vzala, ale přemýšlet o tom můžu.“
„Pokračuj,“ učenec se dobře bavil.
„Pokud tomu rozumím, i objem zlata i koruny musí být tedy stejný.
„Jestli je koruna opravdu zlatá.“
„Ano. Naplním tedy nádobu vodou, úplně přesně po okraj, ponořím do ní korunu, pak doplním vodu a ponořím zlato a vždycky zachytím vodu, která přeteče. Musí jí být stejně.“
„Možná by bylo lepší korunu a zlato vyjmout z vody a nádobu zase vždy doplnit až po okraj. Měla bys prostě dvě přesně stejné nádobky s vodou na dolití.“
„No jistě, a v jedné by zůstalo méně než v druhé. Možná by bylo lepší tu vodu přesně odvážit, nádobky nebývají úplně stejné.“
„Ano, jsi opravdu chytrá. Ale… I tak to není hezký důkaz. Rozdíl navíc nemusí být nijak velký.“
„To je pravda. A jaký důkaz by byl hezký?“
„Důkaz by měl být elegantní a krásný, jako… Jako ty… Když sis sedala do vany.“

Stáhla si chitón z ramen. Tohle se určitě taky neslušelo. Učenec jí pomalinku hladil. Napadla jí absurdní myšlenka, že muž přemýšlí, jestli jsou obě ňadra přesně stejná a zda by to šlo zjistit.
„Čemu se usmíváš?“
„Nic, omlouvám se.“
„Neomlouvej se.“
Políbil levé ňadro, zvolna, obřadně. Asi nepříliš obratně, ale pro dívku to bylo krásné. Uctila poprvé vzrušení, když byla s mužem. Svlékla se a rozpačitě si zase lehla.
„Jsi nádherná, nádherná a moc chytrá.“

Hladil, dlaněmi obdivoval dívčino tělo. Na okamžik ho napadlo, že veškeré jeho úsilí o popsání světa bledne vedle tak prostých věcí, jako jsou krása vztyčených bradavek na pružných ňadrech, dlouhý štíhlý krk, ženské břicho přecházející v dráždivém zaoblení v klín. Nádhera dlouhých vlasů, boků, oblin zadečku, jemnosti dlouhých stehen. A jak popsat okouzlující vůni, úsměv, oči… Ucítil sám vzrušení, dívka to samozřejmě ihned poznala, pohladila mu nohu a zajela prsty pod okraj chitónu, přejížděla prsty tuhnoucí úd.

Klekla si nad něj, naklonila se a nabídla mu své prsy, vousy jí lechtaly bradavky. Držel ji dlaněmi za štíhlý pas, pomalu sjížděl na zadeček, obdivoval křivky konkávní i konvexní, nic nebylo rovné, jednoduché. Krása asi nemá ráda prosté geometrické tvary, napadlo ho. Naštěstí. Vzal jí ňadra do dlaní, žena se posunula a otírala se klínem o učencův úd, mírně a zasněně se usmívala.

Ještě si chvíli hráli, neobratně ji laskal, líbilo se mu, jak dívka krásně vláční, vzdychá, ucítil v klíně její vlhkost. Pomalinku na něj sama nasedla, zvláštně se usmála, když jí tvrdý falus roztahoval štěrbinku, pronikal do ní, cítila, jak se uvolňuje, ale přitom ho těsně obepíná. Zavřela oči, vlasy jí přikryly tvář, muž je projížděl prsty, vždycky ale nakonec skončil na ňadrech. Hladil je, dráždil, pak z nich odhrnul vlasy, aby se mohl těšit i pohledem, dívčiny prsy se vlnily, houpaly, chvěly. Už jen toto ho nesmírně vzrušovalo, natož pak rozkoš, kterou působil její klín. Nechtěl nic uspěchat, kdo ví, jestli se toto ještě vůbec někdy bude opakovat, představil si jehlan o hraně dvou stop a pokoušel se spočítat jeho povrch a objem. Zase otevřel oči, dívka se na něj usmívala a zrychlovala pohyb. Zaklonila se, opřela rukama vzadu, zasténala rozkoší. Díval se, jak do ní vniká, zkusil špičkou prstu pohladit vykukující poštěváček. Dívka si přitiskla jeho dlaň do klína, rychle vzdychala a vlnila se. Protočila oči blahem, zachvěla se, skouzla dolů. Vzala úd do dlaně a masírovala ho, čím dál tím obratněji. Poprvé v životě viděla, jak se mužské tělo zmítá v rozkoši a z nalitého tvrdého pyje vystřikuje bílé napěněné sperma.

„Omlouvám se, pane.“
Leželi vedle sebe a oddychovali.
„Proč? Děkuji ti, dnes jsi mi už podruhé přinesla rozkoš, jednou z objevu a teď z tělesného potěšení.“
„Ne, myslela jsem… No, nechci otěhotnět. Zatím.“
„Ach tak, musím něco vymyslet…“
„Posmíváte se mi?“
„Nesměju se ti. Ty se mi ale klidně směj, na to se rád dívám. Navíc, takový vynález by byl možná důležitější než zlato v královské koruně.“
„Ale to by se mužům asi nelíbilo. Ani společnosti.“
„Pročpak?“
„Spojení muže a ženy nemá být pro potěšení obou, jen pro muže. A žena má rodit děti, když už k tomu dojde.“
„Přiznám se, že v tomto se nevyznám. Ale, no… Víš, připadalo mi, že jsi měla jisté potěšení. Tedy snad.“
„Asi bych opravdu nebyla správná manželka. A stejně mě mrzí, že jste nemohl být ve mně.“
„Nestěžuji si.“
„Díky, pojďte, zaplaveme si a omyjeme, je tady pěšinka k moři.“

Sebrali ze země oblečení a sešli mezi olivovníky k moři. Učenec vzal Sophii za ruku a spolu se blaženě zanořili do mírných podvečerních vln. Dívka ho brzy opustila, zajela hlavou do vody a zahlédl jen bílý zadeček. Pak už jen sledoval, jak plave krásnými tempy kolem, za chvíli se vrátila a shrnula si vlasy na záda.
„Neumíte plavat?“
„Ne.“
„Naučím vás to, stačí se položit na vodu, sama vás nadnáší.“
Vyzkoušel to, kupodivu to fungovalo.
„Zkuste se schválně nadechnout, uvidíte, jak vás voda ponese ještě lépe.“
„Je to tak.“

Ještě chvíli to zkoušeli, učenec se těšil z dívčiny veselé nahé společnosti. Spokojeně se sušili na okraji moře, Sophia rozhodila na písku kus plátna, pohodlně se usadila se zkříženýma nohama a ždímala si z vlasů vodu.
„Plavat mě naučila jedna sestřenice. Ona je taková baculatá, ale plavala nádherně.“
„Baculatá?“
Sophia na muže potměšile mrkla.
„Tak, má prostě velký zadek a prsa. Ale nemyslete si, je to opravdu pěkný ženský zadek, krásně kulatý. A prsa má opravdu nádherná, mnohem větší než já,“ ukázala dlaněmi, jak asi velká.
„Už nepokračuj.“
„A je přitom opravdu moc hezká, má krásné vlasy… Už je taky dávno vdaná a má dvě děti. No, a ona vždycky říkala, že s ní má voda mnohem víc práce, protože je, jak to říct, víc narostlá.“
„Tak, voda vytlačuje všechno nahoru, je zvláštní, že člověk na ní dokáže skoro přesně ležet.“
„Ano, na vodě jsme ležely obě stejně, i když jsem byla polo… No, mnohem menší.“
„Hmm, takže musela být nadnášena mnohem větší silou než ty, tedy s prominutím.“
Sophia se zachichotala.
„Zajímavé, ve vodě jste tedy byly v rovnováze, ale na vzduchu…“
„No, tam asi ne, tedy tehdy.“
„A co kdybych to celé obrátil…“

Učenec si našel kus klacku a maloval si něco do písku. Potřásl hlavou a podíval se na Sophii. Ležela na zádech a po očku se na něj dívala. Lákavě pokrčila jednu dlouhou štíhlou nohu, hladila si dlaněmi ňadra, sjela prsty do klína…
Chtěl se tvářit důstojně, ale jistá část těla ho zradila. Dívka si olízla rty a pokrčila i druhou nohu. Lehl si k ní, políbil pěkná stehna a lehl si mezi ně. Zavrtěl se, dívka vzdychla, když si nasměrovala úd přesně do dolíčku. Ani teď nespěchal, sledoval jen dívčinu tvář, pak se opřel o ruce, aby se mohl dívat, jak falus zajíždí do dívky, pomalu ho vysouval zase ven, pomalinku, vytahoval vlhké citlivé lístečky. Sophii se vždycky rozšířily oči a nadechla se, těšila se, až do ní zase zajede. Občas ji pozlobil a nechal klacek skoro vytažený, nemohla se dočkat dalšího potěšení. Vzdychla a začala sama vlnit boky. Střídali se. Pak ji obejmul sám a začal rychle přirážet, vycházela mu vstříc. Postříkal jí bříško, ležel vedle ní, díval se, jak si hravě rozmazává sperma po prsou, a ještě si pohrává s bradavkami.

Zase skočili do moře, už mu šlo plavání malinko lépe. Měl čistou klidnou mysl, když vyšli z moře, bylo mu všechno jasné. Šli domů, nazí, učenec dívce vyprávěl, ona se ptala na to a ono…

Viděl je jedině starý pastýř, zdálky přes olivový sad. Myslel si, že to jsou bohové, kteří sem zavítali na večerní koupel. Možná je ta krásná dívka Artemis a muž s pěkně upravenými vousy její bratr Apollón. Možná je to dokonce sám Zeus s nějakou nymfou na záletech. Kdo ví. Raději odvrátil pohled, určitě by ho stihl nějaký strašný trest, kdyby ho uviděli. Bude muset zajít do chrámu s nějakou malou obětí na znamení omluvy i poděkování.

Učenec stál před králem, tentokrát v čistém šatu a krásném plášti. Hierón pozorně sledoval, jak muž klidně položil na jednu stranu jednoduchých vah korunu. Na druhou přidával zlato, které si od krále pro zkoušku vyprosil. Zvedl váhy do výšky, král neodolal a sám přidával kousky zářícího kovu, dokud nebyly obě misky přesně v rovině. Tomu zatím rozuměl. Phylistis se opřela o lokty, položila si hlavu do dlaní a tvářila se lehce ironicky. Ale přihlížela napjatě a zvědavě.

Pak učenec ponořil váhy do velké nádoby s vodou. Phylistis i Hierón udiveně sledovali, jak miska s korunou stoupá nahoru.
„Vidíte? Koruna má větší objem než váhově přesně stejný kus zlata, takže ji voda nadlehčuje větší silou. Není tedy ze zlata, ale z lehčího kovu. Zlatník vás podvedl. Toto je jasný důkaz.“

„Mrzí mě, že jsi nemohla být se mnou u krále.“
„To nevadí, jsem ráda, že mi to vyprávíte a můžu si to představovat. A stejně nejhezčí bylo, když jsme to zkoušeli úplně poprvé a nevěděli jsme, jak to dopadne.“
To byla pravda. Použili tehdy jednoduše dva druhy kamenů. Učenec se musel pro sebe smát vida Sophiinu tvář plnou napětí a vzrušení. Jednou rukou se objímali a druhou společně ponořili pomalu váhy do vody. A pak se hned museli pomilovat. A nakonec si připravili koupel, kterou to vlastně tehdy všechno začalo.

„Bez tebe bych na to možná nepřišel,“ zašeptal potichounku, spíš sám pro sebe.
„Co jste říkal? Ne, snad nikdo nepřijde, doufám.“
„Tak, pojď ke mně. A ne abys zase bryndala vodu kolem.“

Epilog

Optio běžel klikatými uličkami. Dříve uspořádané a vlídné uličky města Syrakusy se změnily v chaos a peklo. Přeskakoval přes těla vojáků i občanů, přelézal přes hromady kamení, ve které se změnily výstavné domy. Občas zahlédl římské vojáky plenící ještě stojící budovy, chrámy, mnozí si už odnášeli plné náruče kořisti. Jiní vytahovali z domů bědující ženy, mnohem častěji však slyšel ženský křik přímo z oken. Měl svůj úkol, teprve, až ho splní, bude se moci přidat ke kamarádům. Snad na něj ještě něco zbyde, nějaké šperky, zlato, něčí manželka nebo aspoň krásná hetéra. Čím dříve splní rozkaz, tím více si užije.
Cíl už znal, jeho zjištění ale trvalo mnohem déle, než by si přál. Dům, který označili špióni, byl prázdný, falešná stopa. Teprve třetí králův strážce tajemství prozradil. Slíbili mu, že ho nechají žít. Ušklíbl se, vzpomněl si na jeho udivený výraz ve tváři, když ho probodl mečem, snad nelhal. Přehlédl ale přitom čtvrtého muže, který stačil zabít Pulla. Musel už běžet jen sám, ale nebude to nic složitého. Přivést ke generálovi jednoho starce.

Proběhl hořící čtvrtí, uskočil před padajícím trámem, rozrazil zmatenou skupinu otroků. Rychle úzkou uličkou, chráničem předloktí odrazil muže, který se ho snažil udeřit nějakým kamenem. Nebyl čas na něj vytáhnout meč. Malý kopec, to souhlasilo, trochu se zadýchával, už dlouho neměl čas na pravidelný trénink. Ale i tak byl nejlepší běžec legie, proto ho také vybrali. Konečně, malá vila s třemi starými olivovníky. Uviděl ale kouř, to nebylo dobré.

Stařec se nikde neskrýval, seděl pokojně ve stínu hezkého sloupořadí, jednu ruku položenou v klíně, druhou na opěradle. Optio se na okamžik zarazil, konečně našel svůj cíl.

Učenec na něj klidně pohlédl, unaveně a odevzdaně, povzdechl si.
„Ty jsi Archimédes?“ otázal se lámanou řečtinou.
Stařec odpověděl krásnou latinou: „Prosím, nepokoušej se hanobit můj jazyk, když už ničíte naše město.“
„Dobrá, tak vstávej.“
„To myslím nepůjde.“
„Nemáš na vybranou.“
Stařec se klidně rozhlédl a pokrčil rameny.
„Vypadá to tak, jsi mladý, silný, ozbrojený, já jsem bezmocný stařec.“
Optio si ho pozorně prohlížel. Tento muž prý dva roky řídil obranu města, dva roky vzdoroval nejmocnější armádě světa vedené nejlepším generálem, kterého Řím měl, velkým Markem Claudiem Marcellem. Teď před ním poklidně seděl na lavičce. Rozhlédl se, jestli neuvidí nějakou ďábelskou past. Stařec ho klidně sledoval a usmál se.

„Mohou tu být různé nástrahy, měl jsem spoustu času na přípravu, propadliště, otrávené šípy, zvláštní smrtící stroje, ano, být tebou, nehýbu se z místa.“
Voják strnul, povytáhl meč, pokoušel se odhadnout, zda učenec blafuje. Ale z jeho očí nevyčetl vůbec nic. Zatraceně, proč se ten mizerný Pullo nechal zabít, toho by takové řeči nezastavily, navíc latinsky rozuměl jen základním rozkazům.

„Pokud jsem pochopil,“ pokračoval nevzrušeně stařec, „máš mě odvést s sebou.“
„Ano.“
„Zajímavé, rozkaz centuria?“
„Ne, samotného generála.“
„Vida, velký občan Marcus Marcellus by měl chtěl nejspíš odvézt do slavného Říma, to by bylo jistě pozoruhodné. Obávám se, že to ale nebude možné.“
Optio se narovnal. „Tak už pojď, nezdržuj, stejně nakonec vstaneš.“
Stařec se ale ani nepohnul.
„Co bys udělal ty na mém místě, vojáku? Před třemi roky zemřel dobrý král Hierón. Jeho vnuk Hierónymos se stal novým králem. Marně jsem ho přesvědčoval, aby se nespojoval s Kartágem proti Římu. A teď ničíte město, které miluji, moji přátelé teď umírají,“ povzdychl si a zadíval se na kruhový symbol na podlaze, „a má jediná láska zemřela před dvaceti lety.“

„To je mi líto,“ vysoukal ze sebe Říman k vlastnímu překvapení.
„Tak, moje drahá Sophia, po její smrti jsem už neučinil žádný velký objev, jen jsem rozpracoval staré myšlenky a nápady, vymýšlel různé děsivé válečné stroje. Bez ní všechno nějak ztratilo smysl, ztratil jsem radost z bádání. Víš, můj otec mě učil dívat se na nebe, ona na zem a kolem sebe.“
Optio náhle pocítil zvláštní úctu, učenec už nebyl jen prostým úkolem, který měl za rozkaz splnit.
„Byla vaše žena?“
„Ne, každý rok jsem ji žádal o ruku a pokaždé odmítla. Nechtěla ztratit svou svobodu, přitom mě nikdy neopustila. Zvláštní.
„Měli jste děti?“ I to řekl voják automaticky, připadal si jak v podivném snu.
„Syna a dceru, naštěstí jsou už dávno daleko odsud. Teď byste je buď pobili nebo odvlekli do otroctví. Opakuji, co bys udělal na mém místě?“
„Nevím… Vlastně je divné, že jste živý.“
„Správně, vojáku, ale dlouho nebudu.“
„Otrávil jste se?“
„Tak nějak, opravdu nemohu sloužit svému nepříteli. Ani…,“ stařec se ohlédl, optio se podíval směrem jeho pohledu, ale neuviděl nic zajímavého, i kouř už zmizel.

„Kouř! U všech bohů!“
„Copak? Vypadáš rozrušeně.“
„Co tam hořelo?“
„Budeš hádat? Co bys udělal na mém místě, mladíku?“
„Spálil bych všechny svoje objevy.“
„Ano, jsi chytrý voják. A svůj deník i životopis, který sepsal můj přítel Hérakleidés. Všechno, co by mohlo nepříteli posloužit. Tajemství řeckého ohně, válečných strojů, mocných zrcadel, matematických formulí. A samozřejmě všechny dopisy. Nezjistíte jména našich dětí ani kde jsou. Zmizí z historie. Bylo to poslední přání mé drahé Sophie, splnil jsem ho opravdu pečlivě, musím se pochlubit. Mají už svoje rodiny, děti… Trochu mě mrzí, že je neuvidím.“

U všech bohů, tohle byla chyba, k tomu nemělo dojít. Proč se jen zdržel, proč teď poslouchá starcovy nekonečné řeči?
„Bojíš se mrtvých, vojáku?“
Nečekaná otázka optia překvapila. Zamyslel se.
„Bojím se duchů mrtvých,“ odpověděl popravdě.
„Vidíš, a já jsem vždycky doufal, že bude Sophiin duch se mnou. Proto jsem ji pohřbil přímo tady,“ ukázal na kruhový symbol.
Říman v hrůze o krok ustoupil.
„Copak? Bojíš se duchů? Měl by ses bát spíše živých, vojáku. Ale je to jedno, ze mě už bude za chvíli taky pouhý duch. Už se to nenávratně blíží.“

„Půjdeme,“ opakoval optio.
Stařec se už kupodivu nebránil, jen poklekl u kruhového symbolu a položil na něj dlaň. Říman k němu přistoupil a natáhl paži. Stařec sáhl pod plášť a vytáhl dlaň s čímsi lesklým. Voják udělal prostě jen to, co už tisíckrát cvičil, bleskově vytasil meč a sekl po ruce. Jenže stařec se rychle otočil a ostrá čepel mu zajela hluboko do těla, vytryskla jasně červená krev. Z dlaně mu vypadly tři předměty, válec, koule a kužel. Zatápal prázdnou dlaní a znovu ji položil na kulatý kámen s vepsanou květinou. Usmál se na vojáka, optio k němu klekl.
„Nedokázal jsem se sám zabít, děkuji ti. A teď už neruš můj kruh.“
Voják seděl tiše u učence, dokud nevydechl naposledy.

Říman byl podivně klidný, když zapaloval vše, co mohlo ve vile hořet, vlastně toho moc nebylo, musel si přinést i dříví ze dvora. Brzy se ale oheň rozhořel a začal se živit stropními trámy. Vyšel na dvůr, sebral ze země svůj meč a učencovy podivné předměty. Převaloval je v prstech, zabalil do kousku látky a strčil do kapsy. Pomalu vyšel ven z vilky a naposledy se otočil. Měl podivné vidění, proti sálajícímu ohni stál vousatý asi třicetiletý muž v prostém plášti, objímal pravou rukou krásnou černovlasou dívku. Otočili se a odcházeli kamsi pryč, k olivovým sadům a k moři.

Optio dlouho stál se skloněnou hlavou. Už nebylo kam spěchat. Pochopil svůj velký omyl. Duchů mrtvých se bát nemusel, jen zuřivého hněvu svého velitele.