Generál

Trochu drsná povídka z mexického pohraničí druhé poloviny 19.století. Slabší povahy a zájemci o romantiku nechť se četbě vyhnou. Holt, taková to byla doba.

———————————————————————————————————————————-

Villlanueva padla! Obránci hradeb neodolali dělostřelbě a následnému prudkému útoku a boj se přenesl do ulic města. Záplava vojáků se valila uličkami, před nimi prchali všemi směry vyděšené ženy, děti, muži nemilosrdně masakrováni zdivočelou soldateskou. První hodiny v dobytém městě vždy patří vojákům. Obyvatelé byli napadáni a zabíjeni ve vlastních domech, které byly následně vypleněny, ženy byly odvlékány a hanobeny, zkrátka děly se věci nehodné dalšího popisu.

Generál Rodrigo Del Palmaril si zřídil hlavní stan v domě starosty, jež sám padl v boji a v domě se skrývala jeho žena a dvě dcery. Prozatím si je ponechal jako rukojmí a nechal se od nich obskakovat a hostit, zatímco zvenku se rozezněly první salvy popravčí čety.
Generál se totiž rozhodl pro exemplární trest a vzít tak všem potenciálním povstalcům chuť na podobné rebelie. Vězení se utěšeně plnilo vinnými i nevinnými obyvateli městečka a z velení povstalců se živé podařilo dopadnout a zajmout tři americké poradce, bývalé armádní důstojníky z doby války severu proti jihu a samotného nejvyššího povstaleckého velitele, generála Fernanda Iguacu.

Oba muži se dobře znali. Ještě před několika lety bojovali bok po boku proti bandám lupičů sužující severovýchod země, ale pak se generál Iguacu dal do služeb povstání zatímco Del Palmaril zůstal věrný vládě.

Výslechu generála se účastnil i plukovník Kozlowsky, jež byl sice nositelem jména svých předků, došlých sem kdysi z Evropy, ale jinak to byl rodilý Mexičan.
„Tak se zase setkáváme, Fernando!“ začal Rodrigo přátelským tónem. „Zatápěl jsi nám opravdu zdařile, všechna čest. Třeba u San Lopeze… mě to stálo dost mužů… ale nyní se karta obrátila a já rozhodnu, co s tebou bude dál.“
„Dáš mě popravit, snadná věc,“ ušklíbl se Fernando.
„Ano, snadná,“ řekl Rodrigo zamyšleně. „Ale to by bylo moc jednoduché. Pic… a nic. Musím si to promyslet. Ale abys zatím nestrádal nepohodlím, poskytnu ti samostatnou celu, zde, v tomto domě. Na noc ti tam pošlu jednu z dcerek starosty, nebo chceš obě? Jsou panensky čisté.“
„Stále jsi tak nechutný,“ procedil Fernando mezi zuby a Rodrigo se jen ušklíbl.
Ano, byl nechutný, ale alespoň ho jeho špatná pověst předcházela a strach… to mají všichni při vyslovení jeho jména mít… strach.

***

Když se generál večer rozhodoval, která z domácích žen okusí sílu jeho mužství, ohlásila mu stráž dámskou návštěvu.
„Je to mladá žena. Přišla právě do města a chce hovořit jen s vámi.“

„Vy… Valerie? Myslel jsem, že jste v bezpečí…“ podivil se, když do pokoje vstoupila dcera generála Iguacu, pohledná dvacetiletá dívka.
„To jsem byla, než jsem se dozvěděla, že jste mého otce zajali a nejspíše hodláte popravit,“ řekla tiše.
„Souhlasí,“ nabyl Rodrigo zase své převahy. „Ale ještě nevím, kdy to provedu. Co mohu udělat pro vás?“
„Přišla jsem za otce poprosit o milost,“ špitla pokorně a sklopila zrak.
„To je od vás šlechetné, leč váš otec je zločinec a zákon…“ ale Valeria ho přerušila.
„Zákon jste tu vy, to oba dobře víme, takže půjde o dohodu či… dobrý skutek.“
„Dobré skutky obvykle nedělám, takže dohoda zní lépe,“ ušklíbl se Rodrigo. „Tak já vám tedy učiním nabídku. Život vašeho otce za noc s vámi.“

Valeria vzdychla. S něčím takovým počítala. Generála doprovází pověst, že nenechá žádnou sukni ve svém okolí na pokoji. Ano, bude mu muset odevzdat své panenství, aby otec žil.
„Souhlasím,“ odvětila chladně. „Kdy a kde?“
„Nespěchejte. Buďte zatím mým hostem a podrobnosti dohodneme zítra,“ kývl Rodrigo na strnule stojící stráž.

Valeria pochopila, že z domu už se ven nedostane a stává se nedobrovolným vězněm, ale nic naplat, dalo se to očekávat. Strážný ji odvedl do pokoje k rodině starosty a Rodrigo se nakonec místo obveselení ženou, opil vínem ze starostova sklepa.

***

„Neplač, má milá, hůř skončíme my,“ konejšila Valerii starostova žena Antiga a obě její dcery v hrůze poslouchaly, jak jim matka nastiňuje jejich osud.
„Nejdřív se nás nabaží generál a jeho důstojníci a pak ostatní chlapi od kaprála níž a níž, až po obyčejné vojíny, pokud ještě budeme naživu. Ale toho se nedočkají… mám totiž tohle!“ a zpod sukně vytáhla jakýsi šperk, jež se ukázalo měl malou schránku s kapslí jedu.
„Napijeme se z jednoho poháru a zemřeme společně,“ děla Antiga pochmurně, ovšem s jasným rozmyslem.
„Otec je mrtvý, nemá smysl dál žít,“ souhlasila s matkou starší dcera. Druhá mlčela, ale bylo jasné, že sama také nechce zažít to nejhorší, co může ženu potkat.

Valeria dobrovolnou smrt odmítla a doufala, že generál splní své slovo.
Snažila se usnout, zatímco ženy rozpustily jed ve víně a džbán vypily do dna.

Ráno ležely mrtvé ve společném objetí a s poklidným výrazem ve tváři.

***

Generál Del Palmaril jejich smrtí netruchlil. Zatím podepisoval rozsudky smrti a venku popravčí četa pálila salvu za salvou. Hodlá snad generál vyvraždit celé město?
Plukovník Kozlowsky se na to dotázal, ale dostalo se mu strohé odpovědi.
„Popravy ustanou, až dojdou náboje. Ale máme ještě děla, he he,“ zachechtal se generál a plukovník se raději ztratil z dohledu. S tímhle nechtěl nic mít společného.

Zbylí vězni celé odpoledne odklízeli hromadu svých zastřelených spolubojovníků s vědomím, že zítra skončí stejně a za městem pak kopali velké jámy, aby je pohřbili dřív, než v horku začnou zavánět.

***

Večer si generál nechal do pokoje přivést Valerii.
„Oceňuji, že jste nezvolila také ten zbabělý odchod ze světa i vaši touhu směnit život otce za své… ehm… svou nevinnost.“
„Miluji svého otce,“ odvětila Valeria hrdě.
„Jste nejen krásná po matce, ale zdědila jste i její hrdost a vzdorovitost. To vše oceňuji, ale nijak to nemění naši dohodu. Řeknu vám to zcela otevřeně, Valerie. Vaši nádhernou matku jsem miloval, ovšem jen platonicky, byla vdána za mého přítele Fernanda, ale vždycky jsem si přál, aby jednou byla mou. Nyní by to šlo, ale Mariel je mrtvá, takže vás beru jako její náhradu. Nezajímá mě vaše panenství, nic, jen tělo, to nádherné tělo Mariel…. A to vše za život Fernanda.“
„Jsem Valeria, ale budu Mariel, jak chcete,“ děla Valeria lakonicky.
„Ano, buď mou Mariel,“ sevřel ji Rodrigo do náruče a chtivě ji rukou přejel po těle. „Bože, jak jsi dokonalá!“

Když ji začal svlékat, umínila si Valeria, že nedá najevo žádné emoce a nevydá ani hlásku.
To se snadno poručí, ale její tělo na dotyky reagovalo přirozeně vlnou vzrušení, bez ohledu na skutečnost, že na ni sahá muž proti její vůli.
Cítila mravenčení v podbřišku a ani mnutí a mačkání prsou jí nepřišlo nepříjemné.

Náhle byly oba nazí, Rodrigo na ni nalehl, ona rozevřela nohy a v duchu se začala modlit.
Vniknutí do panenské štěrbiny již bylo bolestivé. Stažené pysky se jen neochotně rozevíraly pod tlakem ocasu.
„Pojď, Mariel, pojď mi naproti,“ drmolil nadržený Rodrigo a dral se do ní dál, drsně a bezohledně.
Tvrdý ocas prorazil dívčino panenství a za jejího bolestivého výkřiku se do ní zarazil až po kořen. Pochva se pomalu přizpůsobovala jeho velikosti a Valeria měla pocit rozpolcení. S pohledem upřeným stranou jen vnímala Rodrigův dech a steny, zatímco ona se snažila vše potlačit.

Ani Rodrigo nebyl spokojený. Vždy si buď dívku vzal násilím a potlačoval její odpor, anebo se mu oddala a užívala si to. Oba způsoby ho uspokojovaly, ale šukat „mrtvolu“ ho neuspokojovalo.
„Řekni něco… děvko… couro… mrcho!“ častoval ji nadávkami, ale dívka držela zuby pevně stisknuté a jen čekala, až to skončí.

Rodrigo přirážel skoro zuřivě, ale vidíce, že s ní víc nepořídí, přirazil naposled a naplnil ji semenem po okraj. Když nic jiného, tak aspoň pancharta jí udělá… děvce pitomý!

Vstal a pohlédl na ležící tělo s otlaky na prsou, stopy krve na stehnech a rozšklebenou pochvu s praménkem vytékajícího semene. Chlupy klína měla zmáčené šťávami, krví i spermatem. Teď už mu nepřipadala tak neodolatelná a božská. Spíš použitá…
„Ještě jsme spolu neskončli, holčičko,“ řekl, oblékl se a odešel. Valeria ještě dlouho bezvládně ležela a vstřebávala nepříjemný zážitek ztráty věnečku. Ve svých snech si to představovala jinak.

***

„Popravy skončily, pane generále,“ zahlásil důstojník v předpisovém postoji. „Jsou tu ještě ti Američani a generál Iguacu.“
„Dobrá, dobrá,“ pokynul blahosklonně Del Palmaril. „Ty amíky propustíme. Nezapomínejme jak najatí pistolníci pomohli vesničanům s bandou Elliho Wallacha nebo s tím Calverou. Sedm proti přesile… A já nechci vyvolat střet s celou americkou armádou, že jsem popravil tři jejich soukmenovce. Američany prostě mohou trestat jen Američané.“

Plukovník Kozlowsky šel splnit rozkaz a pak si vzal stranou generála Iguacu.
„Asi to nevíte, ale přišla za vás orodovat vaše dcera.“
„Valeria, kde je? Co tu, proboha, dělá?!“ vykřikl generál vyděšeně.
„Tiše! Jen jsem chtěl říci že generál Palmaril s ní uzavřel nějakou dohodu. Pak vás prý propustí,“ řekl Kozlowsky, ale Iguacu se zamračil.
„Pche… copak on dodržuje nějaké dohody? Má ubohá holčička mu slíbí kdovíco a nakonec se jí zbaví, stejně jako mě.“
„Budu to sledovat a kdyby se generál pokoušel o nějakou křivárnu, pokusím se mu v tom zabránit, ano? Věřím ve vás, pane, i když jsme dnes každý na jiné straně,“ mrkl na něj plukovník a odešel.

Venku stáli tři Američané a drželi koně za uzdy. Kozlowsky jim podal ruku na rozloučenou.
„Nepleťte se již, prosím, do našich vnitřních záležitostí. Generál Del Palmaril má dobrou náladu, takže vám radím s odjezdem neotálet. Povstání bude potlačeno tak jako tak a není zbytečné zde padnout, co myslíte?“
Muži cosi zamručeli na souhlas, vyšvihli se do sedel a v oblaku prachu cválali z městečka na sever.

***

„Nyní tedy propustíte i generála Iguacu?“ otázal se Kozlowsky, považujíce otázku za zbytečnou.
„Ne,“ zazněla odpověď, která ho zaskočila.
„Ne? Oproti dohodě s Valerii?“
„Chci si s tou děvkou ještě pohrát. Vůbec se nebránila, ani si to neužívala. Ležela jak prkno a jen mi podržela! Nic jsem z toho neměl!“ soptil generál.
„Ale dohoda přece…“ mínil Kozlowsky.
„Na dohodu seru… a ty mě taky… uhhh? Co… to… eeeh,“ hekl, když se do jeho hrudi náhle zabodla až po střenku dýka.
„Tumáš… ty svinský pse… arogantní hnusný prase!“ děl plukovník, jež ho právě zabil.

Del Palmaril nevěřícně zíral na ostří zabodnuté v těle a cítil, jak slábne a upadá do nicoty.
Ústa se otvírala ve snaze ještě něco říct, ale jen se mlčky sesul na podlahu a byl mrtvý.
„Dohoda je dohoda,“ řekl tiše Kozlowsky, mrtvolu dovlekl ke stolu, naaranžoval do sedící polohy a venku stojící stráži řekl, že generál pracuje a nepřeje si být nikým rušen.

Pak zamířil k pokoji, kde byla Valeria.
Stráž mu úslužně otevřela dveře a vzápětí se mrtvá složila na zem.
„Ach bože, co jste to provedl?“ vyjekla zděšeně Valeria, když spatřila plukovníka, jak vytahuje ze zad strážného dýku a čistí si ji o jeho uniformu.
„Jdeme. Jde o vašeho otce. Generál by vás nikdy nepropustil. Ani jeho. Musíte rychle pryč,“ a spolu pak zamířili k jeho cele ve sklepě.
I zde strážný skončil mrtvý, aby generál Iguacu mohl být osvobozen a mohl se obejmout s dcerou. Cesta do stájí a ven z města už byla bezproblémová a sotva uprchlíci zmizeli, Kozlowsky spustil poplach.
V nastalém zmatku, on jako nejvyšší šarže záměrně vydával protichůdné rozkazy a než se situace zklidnila, byl generál Iguacu i Valeria v bezpečí. Kozlowsky v to alespoň doufal.

***

Uprchlíci se zastavili až u řeky Tutucaca, kterou přebrodili a na druhém břehu se utábořili.
„Co tomu všechno říkáš?“ otázala se Valeria. „Ty toho Kozlowskeho znáš?“
„Trochu. Je to každopádně dobrý důstojník a nesnáší nedodržování uzavřených dohod, prostě žádnou křivárnu. Generál Palmaril toho je zářným příkladem. Proto nám asi umožnil uprchnout. Kdoví, co s ním teď bude.“
„A co bude s námi?“
„Přemýšlel jsem o tom. Povstání už nemá sílu a já chuť se do něj zapojovat. Pojedeme do Aconchi a tam začneme žít jako prostí lidé,“ řekl Fernando.
„A já už si nebudu muset hrát na dcerušku,“ ušklíbla se Valeria. „Konečně chci s tebou žít jako tvá žena.“
„Jsi sice nevlastní, ale tu dceru si už neodpářeš… všichni vědí, že generál Iguacu má dceru Valerii.“
„Tak pojďme někam, kde tě neznají,“ uvažovala Valeria. „Chci se s tebou už konečně svobodně milovat.“
„I já,“ vzdychl Fernando. „I když jsem doufal, že budu tvůj první.“
„Nemluvte o tom už, ano?“ špitla Valeria a rozepínala si knoflíky blůzky. „Podruhé to bude s milovaným mužem, něžně a láskyplně… pojď… chci tě konečně v sobě… cítit.“

Fernando ohromeně zíral na Valerii, jak se z cudné dívky proměnila v ženu toužící po milování. Přitom ten zmetek Rodrigo ji zneuctil. Nakonec pochopil, že Valerie chce onen zážitek zastřít tím, po čem už dlouho touží…

Dlouho se něžně líbali, než se Fernando opovážil vzít do dlaní její prsa, pevná a plná, aby je prohnětl a polaskal. Valeria reagovala slastnými vzdechy a sama mu sáhla a neuměle honila povstalý pevný ocas.
Když do ní vnikl, slabě vykřikla, ale hned ho rukama objala kolem krku a pevně se mu přitiskla na rty. Rytmické pohyby a přírazy byly stále volnější, nakonec už přírazy hlasitě čvachtaly, jak se její vzrušení umocňovalo a prožívaná slast vzrůstala.
„Oh… to… je… nádhera… dobrý Bože… oáááááh,“ vyrážela ze sebe, až se propnula a strnula ve svém prvním vyvrcholení, zalitá dosud nepoznanou rozkoší.

Fernando se neodvážil do ní stříkat a svou dávku jí vypustil na břicho. Stále nemohl přivyknout tomu, že před sebou má mladou ženu a již ne malou dívku, kterou s Mariel vychovával, ač nebyla jeho krve. Vlastně ani Mariel si nikdy nevzal a žili spolu takzvaně „na hromádce“ nesezdáni. A ani toto nikdo nevěděl. Generál Iguacu měl spoustu tajemství.

***

Cesta dál vedla přes hory a ještě, že se cestou na horské sedlo připojili ke karavaně chudým uprchlíků a nových osadníků, kdy generál byl poznán a lidé je obdarovali i tím málem, co měli. Když jim vypověděl svůj příběh o útěku, dostal opasek s koltem, aby byl vůbec ozbrojen, dali jim obnošené, ale čisté šaty na místě jejich, již značně sešlých. Obdivuhodná pomoc od lidí, co sami skoro nic neměli.
„Teď už tě snad nikdo nepozná,“ doufala Valerie, že nové šaty změní Fernandovu skutečnou identitu a ona konečně bude jeho ženou a ne dcerou, jak ji musela celou dobu u karavany hrát.

K tomu ji ještě začal svádět jeden mladík, zatímco o Fernanda se zajímala jedna celkem ještě zachovalá vdovička. Až měla Valerie obavu, aby Fernando nezměnil názor a neusadil se, ale ne s ní, ale s tou ženou.
Valeria, aby se mladíka zbavila, mu jednou v noci vykouřila péro. Sice neuměle ho nejdřív lízala a cumlala, až ho obemkla rty a strojovými pohyby po něm jezdila a mladík jen opojeně vzdychal. I když to dělala poprvé, byl mladík spokojen, protože uvolněné semeno spolkla, což nikdy nezažil. Pak už jí ale slíbil dál ji nesvádět a to dodržel.

Valeria netušila, že Fernando s vnadnou vdovičkou si taktéž zašpásovali na louce u potoka, ale ani zde nebyl učiněn žádný závazný slib. Žena byla po dlouhé době sexuálně uspokojena, Fernando si též užil „jinou dírku“ a život šel dál.

***

Po překonání hor a opuštění karavany oba poutníci „rozbili“ tábor na několik dní u jedné řeky, spíše širšího potoka. Byli dlouhým trmácením unaveni nejen oni, ale i koně.
Přes den se koupali, lovili ryby a milovali se ráno, odpoledne i večer. Na všechny způsoby a kdekoliv je to napadlo, jako se nemohli vzájemně nabažit.

Kupříkladu hned po vykoupání ji Fernando na břehu povalil na břicho do trávy a Valeria hned poklekla, nastavila mu zadeček a hned se rozvzdychala nad prudkými přírazy zezadu. Tak to milovala a tato poloha ji přinášela mimořádnou rozkoš a brzký orgasmus..
Pak se nazí vrátili do tábora, když z zpoza křovisek náhle vylezli dva muži, už od pohledu drsní a hrubí, nejspíše lupiči.
„Heleme se, panenka a její starej manžílek, he,he,“ zaskřehotal jeden a mlsně zíral na nahou Valerii, která se v chvatu začala rychle oblékat, zatímco Fernando zůstal stát a čekal, co se bude dít.
„Hej, José, svaž toho chlapa a já si zkrotím tuhle kobylku,“ vrhl se muž na Valerii, která se vzpouzela až s mužem v zápalu boje padla na zem.
„Ty se ani nehni, jinak střílím!“ hrozil muž Fernandovi koltem a svazoval mu ruce za zády.
„Ne… nééé,“ ječela a zmítala se Valeria, jak jí muž nalehal mezi násilím rozpáčené nohy.
Druhý muž dokončil uzly na poutech a dychtivě hleděl na dvojici a těšil se, až si tu holku taky vypůjčí.

Valeria změnila taktiku, přestala se bránit, avšak ve chvíli, kdy si muž z kalhot uvolňoval ocas, vykopla prudce kolenem a trefila ho přímo do rozkroku.
Muž zavyl bolestí, odpadl stranou a Valeria vyskočila na nohy a dala se na útěk.
„Ty bestie!“ vykřikl druhý muž, popadl pušku a vystřelil. Jelikož dívka v běhu kličkovala, nemohl ale pořádně zamířit.

„Prásk,“ zazněl výstřel a do zad jako by mu vrazil rozjetý vlak. Zásah z bezprostřední blízkosti byl smrtelný a muž upustil pušku a zhroutil se k zemi.
„Příště se nauč líp vázat uzly,“ ušklíbl se Fernando se zbytkem pout na uvolněných rukou a s koltem v ruce popošel ke skučícímu muži a prostřelil mu hlavu.
„Héééj…Valeriééééééé,“ halekal pak ze všech sil a dívka ho uslyšela a vrátila se.

Mrtvé lupiče nechali napospas supům a divé zvěři a pokračovali v cestě za novým domovem. Nikdy tam nedojeli.

***

Starý muž sedící v houpacím křesle na terase u domu dovyprávěl příběh o Fernandovi a Valerii, kdy všechno dobře dopadlo a houf dětí kolem něj se stále nepohnul.
„Tak děti a spát!“ vyšla ven žena ve středním věku s velkým břichem, značícím vysoký stupeň těhotenství. Muž se pousmál, když si žena břicho přejela dlaní.
„Zase kope. Ale to ti říkám, to už je poslední,“ pohrozila mu, ale láskyplný úsměv jí rozzářil obličej.
„Já vím, ale když tě stále tam moc miluju…“ řekl muž.
„Taky tě miluju, ale považ kolik nás už je. Valdeza je stále těhotná a Aldorado je celý po tobě, chtivý a nadržený jak plemenný býk. Farma nás všechny neuživí.“
„Ale uživí,“ řekl muž klidným tónem. „Víš, Valerie, milovat a být milován považuji za Boží dar a dokud budu moci, nebudu se tomu bránit.“
„Ach, Fernando, dokazuji ti svou lásku skoro denně, ale jakmile do mě vstoupíš, otěhotním. Nemůžeme to takto dělat do nekonečna. Milovat se ano, ale musíš opustit mé lůno včas,“ odpověděla Valeria, která mu porodila sedm dětí a osmé čekala.

***

Je to už řada let, co se usadili na náhodně objevené polorozpadlé farmě, kde našli jen vysušenou mrtvolu majitele i zvířat a v úkrytu pod podlahou bedničku zlata.

Jeho prodej jim dopomohl k obnovení usedlosti do původního stavu, najmutí několika bezzemků na práci a postupem času se vypracovali na středně velké farmáře, jak se rodina neustále rozrůstala.
Nejstarší syn brzy pokračoval v rodinné tradici a obtěžkal jednu z děveček, vzal si ji a ta mu poté rodila děti jak na běžícím pásu. Ani Fernando nezahálel a miloval a obtěžkával Valerii doslova až do konce svých dnů. Ta ho přežila o dvacet let, farma Iguacu productos agrícolas existuje dosud. (stát Sonora, Mexiko).