Kathy 01

Seriál volně navazuje na již uveřejněný seriál Cesta do Asie.

Byl začátek prosince roku 20XY, když jsem vystoupil z letadla na malém provinčním letišti v Taclobanu, hlavním městě filipínské provincie Leyte, věčně sužované pravidelně přicházejícími tajfuny ze západního Pacifiku. Měl jsem tu dohlížet na stavbu malé provinční nemocnice, kterou zajišťovala naše charitativní organizace. Na letišti mě očekával vedoucí zdejší mise naší organizace. Představil se jako Marek, mohlo mu být kolem čtyřiceti a můj první dojem z něj byl spíše rozpačitý. Zavalitý blonďák mírně při řeči zadrhával a z jeho slov cestou autem jsem pochopil, že organizační schopnosti asi nejsou jeho silnou stránkou a že se rád zbaví jakékoliv odpovědnosti za kontrolu nad stavbou nemocnice. Jaký to byl rozdíl proti vedoucímu naší mise v Zambii, kde jsem působil dříve, který dokázal vyřídit i nemožné. A bylo mi také jasné, proč jsem sem byl vyslán. Marek nebyl schopen řídit misi v Taclobanu a současně kontrolovat stavbu nemocnice ve vzdálené oblasti ostrova. Už proto ne, že vůbec nebyl technik, natož stavař. A protože kromě projektu v podstatě nebylo nic připraveno ani domluveno, bylo mi brzy jasné, že mi celá stavba spadla do klína a musím si poradit sám. A to doslova se vším od A do Z.

Věděl jsem, že stavba se bude realizovat v odlehlé části asi sto kilometrů na jih od Taclobanu, na protáhlém poloostrově na pobřeží Tichého oceánu ve větší vesnici San Carlos. Marek mi zařídil ubytování v hotelu v Taclobanu, kde sám bydlel. Ale to bylo jen na pár dnů, než se vybaví nábytkem a vším potřebným malý domek přímo v místě stavby, který mi pronajali jako mou kancelář a současně i ubytování. Hned zítra se tam zajedeme podívat, abychom dokoupili, co bude ještě potřeba a já mohl začít fungovat. Dnešek ale mám na odpočinek a dospání v hotelu.

Probudil jsem se před večerem a nechápavě jsem se rozhlédl kolem sebe. Zprvu jsem si vůbec neuvědomoval, kde jsem a kolik je hodin. Ale hlad mě rychle vyhnal z pokoje do hotelové restaurace. Po večeři jsem si krátce prohlédl okolí hotelu s výhledem na moře z hotelové terasy. Ale rychle jsem spěchal zpět do postele, dospat třídenní spánkový deficit z cestování.

Ráno jsem byl už docela fit a připraven na novou práci v další exotické zemi. Marka jsem potkal při snídani, kde mě seznámil se svou manželkou. S překvapením jsem zjistil, že je to černoška. Marek si ji našel na minulé misi v Africe a spolu pak odjeli na misi sem, na Filipíny, kde už byli skoro tři roky.

Po snídani mi Marek předal veškerou dokumentaci k nové nemocnici a vyjeli jsme na místo stavby. I když to bylo jen necelých sto kilometrů, cesta nám trvala asi dvě a půl hodiny. Zvláště poslední úsek asi třiceti kilometrů, až na začátek poloostrova na pobřeží moře, byl jen po zpevněné prašné cestě. Marek mě představil starostovi obce, na jejímž území měla nemocnice stát a prošli jsme si i místo stavby. Dva mladí Filipínci už čistili plochu od malých stromků a keřů a vzrostlých trsů bambusu. Na okraji obce, na pobřeží moře a na dohled od budoucí nemocnice, stál malý zděný domek s terasou, který jsem dostal k dispozici. Původně v něm byla obecní zdravotnická stanice, ale při tajfunu bylo vybavení zničeno. Pak tam bydlela jedna rodina postižená tajfunem, než si opravila svůj dům a nedávno se vrátila zpět do svého. Domek měl dvě malé obytné místnosti a byl překvapivě v dobrém stavu. Byl zařízený a vybavený dvěma dřevěnými postelemi, malou kuchyňkou se stolem a židlemi. V samostatné místnůstce byl záchod s umyvadlem a sprcha. Obec dům nevyužívala, jen příležitostně provedli úklid a základní údržbu. Vybavení pro mě už bylo přivezeno z Taclobanu. Nové matrace, povlečení, talíře, nádobí, plynový vařič a malá lednička byly složeny uvnitř v jednom pokojíku. Na začátek to stačilo, ale dostal jsem volnou ruku k dokoupení všeho, co budu ještě potřebovat. Starosta mi ještě představil moji pomocnici, která se mi bude starat o úklid, praní a vaření. Představila se jako Kathy. Byla to příjemná paní, odhadl jsem, že je o pár let mladší než já. Byla asi o hlavu menší než já a na místní poměry hezká. I když už nebyla mladá holka, stále měla štíhlou postavu. Její věk na ní prozrazovaly jen plnější ňadra a boky. Ale to je v jejím věku normální a přirozené, nikdo nemládne. Dohodli jsme se, že jeden den ještě strávím v Taclobanu a pozítří se nastěhuju. Kathy slíbila, že zatím domek uklidí a vše mi nachystá.

Vrátili jsme se do Taclobanu a jeli rovnou na schůzku s projektantem. Ten mě stručně seznámil s celou připravovanou stavbou a slíbil zajistit pro mě dvě pracovní sady projektu.

Další den nás čekala návštěva úřadů, kde nás všichni ujišťovali, že stavbě nic nestojí v cestě a jak budou rádi za novou nemocnici. Od tajfunu byla lékařská péče v té oblasti prakticky nedostupná, téměř veškerá infrastruktura byla zničena a obnovování postupovalo velmi pomalu.

Večer jsem si krátce prohlédnul centrum Taclobanu. Je to rušné a docela moderní město, ale bylo vidět, že se stále potýká s útoky větrného živlu z Pacifiku. Východní pobřeží Filipín je vždy první na řadě, když se přiřítí tajfun od moře. A zdejší obyvatelé tak svádí nekonečný souboj s drsnou, ale krásnou oceánskou přírodou.

Ráno jsem nafasoval do telefonu novou aktivovanou simkartu a také starší pickup Nissan. Na pohled nevypadal nic moc, ale byl jsem ujištěn, že motor je naprosto v pořádku i s novou baterií a měl by bez problémů dalších pár let vydržet. Naložil jsem si svých pár švestek a vyrazil na jih budovat nemocnici v divočině.

V San Carlos jsem si vyzvedl u Kathy klíče a nastěhoval se do svého nového domova. Podlaha byla čistá, jedna postel čerstvě povlečená, kuchyňka připravena k použití. Pohled do koupelny mi připomněl, že jsem v tropech v rozvojové zemi a musím zapomenout na výbavu sociálního zařízení jako v Evropě. Splachování bylo vodou z barelu a sprchování tímtéž. Ale v daných podmínkách bylo vybavení více než dostačující.

Z terasy jsem měl krásný výhled na neuvěřitelně modrý oceán a divokou přírodu okolo. Moje nadšení okolím ale dostávalo trhliny, když jsem si uvědomil, že dalších šest měsíců tu budu sám a intenzita mého sexuálního života se bude blížit nule. A od čisté nuly mě bude muset celou tu dobu zachraňovat jen občasná ruční výpomoc.

Zatímco jsem rozjímal, objevila se Kathy. Přinesla mi jídlo, kousek ryby s rýží. Uvědomil jsem si, že mám vybavenou kuchyni, ale prázdnou ledničku. Při jídle jsme se domluvili, že hned vyrazíme do nejbližšího slušného obchodu a nakoupíme zásoby, aby měla Kathy z čeho vařit.

Autem jsme dojeli do většího městečka vzdáleného asi patnáct kilometrů a nakoupili nejenom jídlo, ale také spoustu drobností do domu. Kathy jako praktická hospodyně s mým souhlasem nakoupila také věci na praní a úklid a já si neodpustil koupit láhev pravého filipínského třtinového rumu, který patří mezi nejlepší na světě. A navíc, nekupte to, když sedmička tohoto pětiletého zázraku vyjde na půldruhého dolaru.

Po večeři jsem se kochal pohledem na oceán a chutí vynikajícího rumu z místní produkce. S naším tuzemákem to nemělo nic společného, toto byl opravdový rum. A jak jsem zjistil, tak i oceněný na mnoha světových výstavách, kde vítězil s přehledem nad podobnými výrobky z Karibiku. Jen jsem nechápal, jak se může láhev tak kvalitního pití prodávat za stejnou cenu, jako u nás jedno Plzeňské pivo.

Kathy umyla nádobí a uklidila v kuchyni a přišla si sednout za mnou. Navrhl jsem přípitek na seznámení, a tak si také přinesla skleničku. Přiťukli jsme si a sdělovali si své životní příběhy.

Kathy žila v místní vesnici v domku s dcerou a vnučkou. Ale žily samy, bez chlapů. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, jak může taková hezká ženská zůstat sama. Vysvětlila mi, že je sice stále vdaná, ale žije sama. Protože v odlehlých oblastech je problém sehnat práci, tak před deseti lety využila nabídky jedné z mnoha místních pracovních agentur a odjela na dvouletý kontrakt do Hong Kongu pracovat jako pomocnice v domácnosti. Dcera měla v té době už šestnáct let, začala studovat na universitě a dokázala už domácnost zvládnout sama. Protože byla Kathy šikovná a učenlivá, tak si ji nechali v rodině v Hong Kongu celkem čtyři roky. Stále potřebovala peníze na studium pro dceru. Slušně vydělávala a podporovala rodinu zde na Filipínách, ale po čtyřech letech už byla unavená a chtěla zpět domů. Protože práce domácí pomocnice v těchto zemích připomíná spíše lehkou formu otroctví. Starost o dům a děti non stop sedm dní v týdnu bez odpočinku. Pouze jeden den v měsíci osobního volna, kdy šla odeslat peníze domů a projít se po městě. A když se vrátila zpět do San Carlos, tak zjistila, že její manžel na rozdíl od ní nedržel celibát a nečekal na svou ženu, až se vrátí. Ale uspokojoval své potřeby všude, kde mohl a před jejím návratem se odstěhoval ke své poslední milence. Kathy to prostě vzala jako fakt a zůstala sama se svou dcerou. A brzo po návratu také zjistila, že její dcera je těhotná se spolužákem. To byly dvě rány hned po návratu, ale Kathy se s tím smířila a prala se dál se životem. Protože už věděla, jak se chovají muži k ženám jinde ve světě, tak si nedokázala představit, aby si našla někoho ve svém okolí. Manžel o ně nejevil zájem a žil si s novou rodinou. Protože místní zákony neumožňují rychlý a jednoduchý rozvod, spousta partnerů žije odloučeně s novými rodinami, i když stále formálně v manželství.

Dcera nedostudovala, těsně před ukončením studia se jí narodila dcera a už nesložila poslední zkoušky. A tak práci měla jen příležitostně. Kathy se tak starala o dceru i vnučku a žily spolu všechny tři. A když dostala nabídku dělat mi hospodyni po dobu stavby nemocnice, tak neváhala. V oblasti to byla jedna z mála možností, jak si přivydělat.

Při našem rozhovoru jsem si uvědomil, že Kathy je sice bez univerzitního vzdělání, ale je přirozeně inteligentní, jako by ani nepatřila do tohoto zapadákova. Pobyt v Hong Kongu jí dal zřejmě víc než jen peníze. Uvědomila si po návratu, že má na víc. Byla hezká, pracovitá a samostatná. Bohužel místní muži tyto vlastnosti nepreferovali, zejména tu samostatnost.

Ani v pití rumu Kathy nezaostávala. Vypili jsme spolu skoro celou láhev a už jsem cítil, že mám dost. Rozloučili jsme se a já zalehl do čerstvě povlečené postele v mém novém domově.