Zapadlý kout království 01

Večer probíhal jako každý jiný. Ondřej osobně prošel dvůr, zkontroloval, že je vše v pořádku, zda je o zvířata postaráno a teprve pak čeleď dostala jídlo. Někdy dostala i pivo, pokud zrovna bylo, nebo byl-li nějaký svátek. Těch církevních bylo požehnaně, a tak to Ondřej musel zredukovat na ty důležité. Soudil, že modlení je určeno prelátům, u nich ve dvorci svátky svatých oslaví čeleď pivem a páni vínem. Dnes ale svátek nebyl.

Vešel do sednice a usedl na své místo v čele stolu. Po levici seděl syn Petr, osmiletý kluk, který se svědomitě učil vést hospodářství, ale moc ho to nebavilo a po pravici sedávala jeho žena Háta. Ta zemřela před rokem a půl a její místo bylo prázdně.
Místo hospodyně zastávala její starší sestra Kateřina, která, tu s rodinou žila, neb neměla manžela ani pražádný majetek. Byla k ruce sestře a když ta zemřela, převzala veškerou její práci jaksi automaticky. Petr k ní přilnul jako k náhradní matce, Ondřej to nijak nekomentoval.
Místo po své pravici jí nenabídl a Kateřina dál sedávala na opačném konci stolu. Dříve u stolu sedávala i čeleď, ale toto právo Ondřej zrušil, sotva se ujal na dvorci vlády.
„Čeleď patří do čeledníku,“ říkával a jídlo se nosilo tam. Ne, že by proti nim něco měl, ale zakládal si na tom, že je zemanem a nositelem erbu kozí hlavy pánů z Kozova, na což byl patřičně hrdý. V tomto zapadlém koutě království to však nemělo velký význam a každý se protloukal životem, jak dovedl. Chudý i majetný.

***

Kateřina položila na stůl kotlík s vařeným hrachem s opečenými kousky slaniny. Vše vykonávala mlčky a s pokorou. Ostatně ani Ondřej zrovna nepatřil mezi hovorné muže. Mluvil tak hlavně Petr, který se otce vyptával na jejich rodokmen a možnost stát se rytířem. Toužil být panošem nějakého bohatého pána a zažít život bojovníka a ne dělat sedláka zde, na konci světa… Svoji touhu však před otcem tajil, vědouce, že by narazil a byl rozhodnut prostě jednou z domu utéct.

„Otče a ještě…“ kladl Petr otázku za otázkou.
„A dost!“ uťal hovor Ondřej, kterého už bolel jazyk a chtěl si jídlo vychutnat, zatímco Kateřina už vylizovala prázdnou misku.
„Přidej si ještě, chceš-li,“ řekl Ondřej a mírně se na ni pousmál.
Kateřina nahlédla do kotlíku.
„Nechutná vám?“ plaše se zeptala.
„Je dobrá, ale hrách mě rychle zasytil… a nyní je čas,“ vstal Ondřej od stolu, což znamenalo chystat se na kutě, každý do své komory, jak to měli nezvykle zařízeno. V jiných dvorcích měli jen jednu komoru na spaní, někde ani tu ne. Tak to tu zařídil už Ondřejův otec a každý měl svoji osobní komnatu, jak Ondřej říkával. Jen Kateřina spávala v sednici na lavici, a až po smrti sestry se mohla přesunout do její komory, kde byla postel, v rohu truhla a úzké okénko.

***

Kateřina se svlékla do nočního úboru, dlouhé plátěné košile, ulehla a už usínala, když vrzly dveře na na prahu se objevil Ondřej.
Rázným krokem k ní došel a strhl z ní pokrývku. Kateřina se zachvěla. Jak dlouho to očekávala? Celé měsíce po smrti Háty ulehla do lože a čekala… a teď to tu bylo.

Mlčky si nechala vyhrnout košili nad pas, roztáhla nohy a Ondřej na ni se supěním nalehl a prudkým přírazem do ní vnikl. Kateřina nebyla pannou, ale nebyla vzrušená, tak sykla bolestí a zatnula zuby.
Ondřej prudce a strojově přirážel až do vlastního ukojení, kdy jí naplnil lůno svojí mízou. Když mu ocas ochabl, vstal a zabručel.
„Dáš mi syna,“ a odešel.
Kateřina si přetáhla košili zase přes kolena a vzdychla. Úděl manželky hospodáře je starat se o domácnost a rodit děti. To první dělá, to druhé ji čeká. Aniž by se stala Ondřejovou ženou před Bohem, nyní jí je. Ovšem bez vyjádření citů a láskyplného přístupu.

***

Ondřej Kateřinu navštěvoval v loži obden. Beze slova ji osouložil a odešel. Zatím se jí však nedařilo obtěžkat. Až časem změnil přístup a začal se choval láskyplněji. Líbal ji a laskal prsa, když se milovali a vniknutí tak bylo pro oba slastnější a plné rozkoše. Za noc se Ondřej někdy i třikráte ji vystříkal do lůna… ale stále nic. Není snad chyba v ní?

„Ahh…ah..ah,“ sténala Kateřina, klečící na loži. Ondřej stál nohama na zemi a rukama ji držel za boky, jak do ní prudkými přírazy vnikal až po koule. Ocas hladce klouzal zmáčenou pochvou a slast ženy byla zvýšena, když jí Ondřej rukama promnul visící balóny prsou.
Náhle se rozklepala ve svém vrcholu.
„Ouuuáááéééíííííjúúúú,“ vydala táhlý skřek a silnými poševními stahy přivedla na vrchol i Ondřeje.
„Oh… oooh… úúúh,“ plnil jí semenem dělohu a prožíval rozkoš, stejnou jako Kateřina.
Ta se svalila na bok a hlasitě se vydýchávala. Ondřej si uklidil úd do nohavic a vyšel ven do temné noci ulevit si na hnůj.

***

Stál a poklidně sledoval proud moči, když vtom uslyšel podezřelý šramot. Otočil se a zdálo se mu, že u zavřené brány zahlédl stín. Náhle ho cosi zezadu udeřilo do hlavy a ztratil vědomí.

Když se probral, zjistil, že je přivázaný ke stromu uprostřed dvora a spatřil muže odvádějící těch pár kusů dobytka, co měli, pobíjejíce drůbež a taky muže odvlékající pryč ječící a zmítající se děvečky. Spatřil dva mrtvé a ostatní útočníci právě zavírali v čeledníku. K jeho hrůze pak muž s loučí zapálil jeho slaměnou střechu!
„He… he… hezký plamínek, co?“ ozvalo se a Ondřej otočil hlavu.
U panského domu stál muž a jako pytel měl přes ramena přehozenou Kateřinu. Nebránila se a byla jak mrtvá.
„Co jste s ní udělali? A kdo vůbec jste?!“ vykřikl a zazmítal se pevných poutech.
„Jenom spí. Byla moc živá… he, he… no, já si ji už zkrotím, to mi věř. Užiju si s ní mnoho nocí, ale to ty už budeš jen vyschlá mrtvola,“ šklebil se muž, který nevypadal jako rytíř, ani jako lupič. Měl prostý šat a přepásán byl opaskem s velkou dýkou v kožené pochvě.
„Hej, Cháme… musíme zmizet,“ ozvalo se od brány a muž s Kateřinou šel.

Ondřej znovu stočil pohled k hořícímu čeledníku a věděl, že oheň přeskočí na stodolu a stáj. Vše, co vybudovali jeho předci, je pryč. A co Petr, kde je? Nikde ho neviděl, zabili ho ti lotři?

***

„Otče,“ ozvalo se najednou, před ním se zjevil Petr a dýkou přeřezával pouta.
„Synku… tak tys to přežil?“ Ondřej ho objal a políbil na tvář. Jak byl šťasten.
„Uprchl jsem oknem, když lupiči vnikli do domu a schoval se ve strouze u palisády. Kde je maminka?“ zajímal se. Už dávno Kateřinu přijal za matku a také ji tak říkal.
„Unesli ji. Taky všechny děvečky, sebrali dobytek a čeledíni? Budiž jim Bůh milostiv,“ pohlédl Ondřej k dohořívajícímu spáleništi. Oheň zatím stravoval stáj a stodolu a možná, že zapálí i panský dům.

„Pojď, sebereme, co budeme potřebovat. Zde již nemůžeme zůstat,“ zamířil Ondřej k domu.
„Kam půjdem, otče?“
„Najít a osvobodit maminku,“ odvětil Ondřej tvrdě a syna pohladil po hlavě.

***

S ranci na zádech pak šli hlouběji do lesa a u vyvráceného smrku vyjmul Ondřej z úkrytu malou okovanou truhlu.
„Sama prozřetelnost mi radila, ukrývat rodinné jmění mimo dvorec, právě kvůli tomu, co se dnes stalo,“ řekl, když Petrovi ukázal dukáty a šperky, jichž byla truhlička plná.
„S tím se nám bude lépe hledat,“ dodal ještě.
„A, otče, tys rytíř, že ses opásal mečem? Ještě nikdy jsem tě takto neviděl,“ divil se Petr a pohlížel na otce s obdivem nad jeho rozhodným chováním.
„Nač nosit meč ve dvorci. Nevíš ještě mnoho věcí, ale tomu se naučíš. Uvidíš,“ dal truhličku do vaku a se synem vykročili neznámo kam.

***

Uběhla řada let.

„Hej hola, panoši, pán přijel,“ křikla z okna paní domu na Petra, který lelkoval na nádvoří.
Ten hned vystřelil k bráně a sotva pán sesedl, převzal otěže, aby koně dovedl do stájí.
„Dnes mě nebudeš u tabule obsluhovat. Usednete s otcem po mém boku, mám pro vás jistou novinu,“ sdělil mu muž a šel se přivítat se svou manželkou. Neviděli se již skoro týden.

***

Msticel Vlna z Peřeje byl mocný velmož s jistým vlivem až na Královský dvůr. Vlastnil rozsáhlé panství a řada jeho manů kolonizovala dosud neprostupné a neprozkoumané hraniční hvozdy.
Původně Ondřeje s Petrem nechtěl přijmout ke slyšení, když se tu objevili s žádostí o přístřeší. Hrst dukátů a krásný prsten pro manželku ho však obměkčily. Když seznal, že před ním skutečně stojí šlechtic, sice nízkého stavu, ale pyšnící se erbem, přijal je pod svou střechu.
„Pomoc a nějakou náhradu za vypálený dvorec nečekej,“ řekl Ondřejovi o samotě u číše vína. „Tím se Královská komora vůbec nebude zabývat. Říkáš, že nešlo o lapky? To je zajímavé… Zde každý bojuje o přežití, proč by tě jinak napadli a vyplenili? Nechme to zatím stranou a teď to ostatní. Takže tvůj syn chce být panošem?“
„Ano. Touží po tom již dlouho a myslí si, že o tom nevím,“ pousmál se Ondřej. „Chci synovi poskytnout patřičnou výchovu. Ne zadarmo, samozřejmě.“

A na to velmož slyšel. Dohodli se rychle. Z Petra udělá svého panoše a na konci bude pasován na rytíře, jak se sluší a patří. Poskytne mu i dvorskou výchovu a výcvik.
„A co s tebou?“ zamyslel se nakonec, až se ťukl do čela.
„Už vím. Staneš se správcem na manském dvorci U slatě. Říká se mu tak, protože v okolí je plno slatí a bezedných bažin. Hospodářství rozumíš, takže to převezmeš po starém Jírovi. Staroch už má smrt na jazyku, kdoví, zda ještě žije… Občas sem zavítáš a syna tak uvidíš. Podáním ruky naši dohodu stvrdíme.“

To bylo před deseti lety.

***

Petr dospěl v silného, urostlého rytíře a nejedno ženské oko z hradní čeládky na něm spočinulo spolu s necudnou myšlenkou.
Petr však měl jiné starosti. Co nevidět bude z panské služby propuštěn a bude se životem protloukat sám. Otec asi zůstane panským správcem. Dvorec zvelebil a pán s ním byl velmi spokojen, ale co on… co bude dělat?

Čas od času ho zastavila paní domu, exotická kráska z Orientu, zvoucí se Savita a ptala se ho na to samé.
Uměla řeč a hovořila s roztomilým přízvukem. Msticel mu nikdy neprozradil, jak k této ženě přišel, proč by se taky svěřoval obyčejnému panošovi?

Savita přijala křesťanskou víru a na ženu byla neobyčejně vzdělaná. Na rozdíl od manžela uměla číst i psát, ovládala arabštinu, latinu i němčinu a měla řadu dovedností v oblasti ranhojičství a dalších profesí. Msticel ji miloval, ona jeho, jen dětí se stále nedočkali.
Když s Petrem hovořila svým medovým hlasem, cítil chvění ve slabinách a pohled na její smyslné rty v něm vyvolával bouři vzrušení. Odhadem jí mohlo být snad dvacet let, ale jelikož ovládala umění líčení tváře, její skutečný věk neznal nikdo. Byla stále stejně krásná celé roky.
Ve fraucimoru si vydržovala dvě dvorní dámy a tři komorné. Dvorní dámy byly dcery šlechticů z okolních panství a k Petrovi se chovaly nadřazeně, ač byl sám panského původu.

Zato Savita se k němu chovala ne jako paní k poddanému, ale spíše jako k příteli. Nebyla sice příliš důvěrná, ale i tak se tu a tam dozvídal nějaké pikantérie z jejího manželství. Dozvěděl se třeba to, že muž se jí nevěnuje tolik, jak ona touží a proto se v samotě souží a nejen dny, ale i noci jsou pak tak dlouhé…

Volný čas věnovala četbě různých kodexů i spisů, kterési si nechala odkudsi vozit, ráda jezdila na koni, tančila a pořádala různé oslavy. Jen jaksi nebylo moc koho zvát. Všude bylo daleko. Žili prostě na výspě civilizace, tak říkajíc, na konci světa.

***

Večerní hostina již končila, Petr s otcem si užívali obsluhy i panského jídla i vína, když se na ně Msticel konečně obrátil se svou novinou.
„Několik dní cesty odsud na sever žijí v lesích podivní lidé. Jakýsi rod Ovodů, tak si říkají. Je to vlastně jen vesnice na vyklučeném pozemku. Nejsou to prostí vesničané, ani lapkové… prostě žijí si tam osamoceně, berou se mezi sebou, jen občas vyrazí do světa, kde přepadnou dvorec, pobijí muže, poberou co unesou, i ženy. Těch se jim nedostává a potřebují asi pročistit krev. Je možné, že jsou to oni, kdo vás před lety napadli. Stačí vám to tak?“
„Pustíte mě na cestu, můj pane?“ otázal se Petr.
„Čekal jsem tuto otázku. Ano, můžeš jet. Již nebudeš můj panoš. Tvé pasování na rytíře uskutečníme, až se slavně vrátíš,“ děl Msticel.
„A ty, otče?“ obrátil se Petr na Ondřeje.
„Souhlasím s tvým pánem. Jeď a vrať se. Nejsi na válečné výpravě. O osudu těch lidí rozhodne se až pak,“ řekl otec a pohlédl na Msticela, který nenápadně kývl hlavou.

***

Poslední večer před odjezdem se v Petrově komoře zastavila Dorka, jedna z dvorních dam Savity. Kupodivu se netvářila povýšeně a hovořila tiše.
„Dnes v noci chce s tebou mluvit má paní. Přijdu pro tebe, tak čekej na mé zaklepání. Třikrát po sobě, ano?“
„Co se děje?“ divil se Petr.
„Důvěrný hovor mezi čtyřma očima,“ pousmála se Dorka a vyklouzla z komory.

***

Vše proběhlo, jak řekla a najednou stál v nádherné komnatě paní Savity a Dorka za nimi tiše zavřela dveře. Bylo neslýchané, aby vdaná žena byla sama s mužem v jedné místnosti. Přesto ale se tak stalo.
„Nestůj a nalej víno. Je na stole,“ řekla Savita, sedíce v křesle v jakési poloprůsvitné tunice, zřejmě ze své domoviny.

Petr poslušně plnil funkci šenka a přitom nenápadně zaznamenal, že tenounká látka skutečně jen nepatrně zakrývá její vnady. Prsy měla krásné a látka byla neprůhledná až od břicha níže.
„Pij,“ přikázala mu a sama též trochu upila. Jinak víno moc nepila. „Zítra tě tedy čeká velká cesta. První výprava pro rytíře, jímž už skoro jsi. Věřím, že se v pořádku vrátíš až najdeš, co hledáš. Budu k tobě nyní velmi osobní svojí otázkou. Nechceš-li, neodpovídej. Už jsi zažil milování se ženou?“

Petr ztuhl. Pravda. Věk už na to dávno měl, jenže nebyl čas a taky… nikdo mu pomocnou ruku ani radu v tomto směru nedal. Děvečky by si s ním jistě poradily, ale styděl se je za tímto účelem oslovit.

„Ne, má paní,“ rozhodl se k odpovědi a sklopil zrak k zemi.
„Nuže, dnes se staneš pravým mužem,“ řekla Savita tiše a vstala.
Že se mu oddá sama a nepřikáže to dvorní dámě se rozhodla již dávno a jen čekala na vhodnou příležitost. Že je Petr bez zkušeností, věděla a hřálo ji u srdce, že bude jeho první.
„Pojď,“ vzala ho za ruku a vedla k loži. Bylo široké a pohodlné s mnoha polštáři a pokrývkami. Tak vystlané lože Petr ještě nikdy neviděl.
Savita, jako by mu četla myšlenky se usmála.
„Takto se uléhá v mé domovině a ženy a muži do lože vstupují beze studu,“ řekla a náhle byla zcela nahá.
Petr zíral na krásné tělo exotické krásky a pocítil prudkou touhu. Rychle se svlékl a nahý k ní přilehl. Savita je oba překryla pokrývkou, pohladila ho po tváři a přisála se mu na ústa polibkem. Dlouhým a vášnivým.

Petr nebyl zas tak hloupým „trubcem.“ Okamžitě se přizpůsobil a vyjel proti jejím rozevřeným ústům jazykem a rukama začal zkoumat a hníst její tvary.
Savita jemně převzala iniciativu a otevřeně mu říkala, co a jak má dělat. S tímto návodem tak dosahovala slasti a rozkoše. Pro Petra bylo nezvyklé, až hříšné, lízat ji v klíně. Když však viděl, jaké slasti dosahuje a doslova řičí rozkoší, sám z toho měl radost. Na oplátku mu Savita sála úd v ústech a to bylo teprve něco. Nadpozemská nepoznaná slast a uvolnění v podobě záplavy sémě, které jí potřísnily tělo i obličej.

Po novém ztopoření na něj Savita nasedla. Ocas pomalu mizel v jejím lůně a bylo to velmi slastné. Pocítil vlhko, teplo a silné sevření a každý pohyb byl plný rozkoše. Savita na něm rytmicky odsedávala, sténala, vzdychala a naklonila se, aby se mohl věnovat jejím pevným, krásným prsům.
Petr je mnul, mačkal a cumlal naběhlé bradavky.
„Júúh… anooo… oooáách,“ sténala Savita slastí a vyvrcholila.
Silnými poševními stahy přivedla na vrchol i Petra a ten do ní pustil svou dávku mladistvého semene.

Leželi v objetí a usmívali se na sebe.
„Jsi pravý muž. Budu na tebe čekat a pak tě obdařím svojí přízní,“ řekla Savita.
„Miluji vás, má paní,“ hlesl Petr, ale žena mu dala prst na ústa.
„Pššš… to nesmíš říkat. Tak to není a nemůže být. Jsem vdaná žena a tys v mém loži nikdy nebyl. To si pamatuj! Nyní běž, Dorka tě vyvede z fraucimoru,“ ukončila Savita něžnosti, vstala, zabalila se do pláště, usedla do křesla a napila se vína.
Petrovi ve dveřích pak poslala vzdušný polibek.

***

Kůň zvolna klusal lesní cestou, z okolního porostu zvolna stoupla ranní mlha, když vtom na křižovatce Petr spatřil obrys stojícího jezdce. Když popojel blíž, poznal otce, sedícího v sedle s mečem u boku a koženou kazajkou s vyšitým erbem na prsou.
„Otče, tys úplný rytíř!“ vyhrkl. „ Co… tu… pohledáváš?“
„Nemohu si přeci tvoji výpravu nechat ujít, synu. A také hodlám najít tvoji matku a moji ženu Kateřinu. Proto znovu pozvedám meč.“
„Budu rád, pojedeš-li se mnou. Dva muži, co vládnou mečem, už přece jen něco znamenají,“ řekl Petr.
„Ty že vládneš mečem? Ha, ha… synu. O tom se přesvědčíme při prvním setkání s bandou pobudů, troufnou-li si na nás. Nic ve zlém, ale že držíš meč a jsi šlechtic, ještě nic neznamená,“ děl Ondřej smířlivě. „A nyní vpřed. Čeká nás dlouhá cesta… hyjé.“

Petr si slova otce nevzal moc k srdci. Však mu ještě ukáže, co umí…

***

V šenku přenocovali jen jednou. Petr neodolal a vyspal se s pěknou sklepnicí, což ho stálo pár dukátů, ale jinak spaní bylo nepohodlné, slamník proleželý a houně odporně špinavá. Raději spali venku. Noci byly chladné, ale zachumláni do plášťů u rozdělaného ohně, daly se vydržet.

Devátého dne lesy zhoustly, nikde nepotkali ani živáčka, přesto intuice je vedla dál, do místa obydleného neznámým rodem Ovodů.
„Proč je Přemyslovci nevyhladili jako Slavníkovce?“ vztekal se Petr, sesedaje už pokolikáté z koně a prodírajíc se těžko prostupným pralesem.
Ondřej mlčel. Nepohodlí mu nevadilo a cítil v kostech zase sílu rytíře, ač už třicet let života měl dávno ze sebou a čtyřicítka se kvapem blížila.

„Hle, Petře, máme tu vzkaz,“ křikl náhle na syna a ukázal rukou.
Na kmeni stromu byla připevněna vybělená lidská lebka.
„Otče! Co to znamená?“
„Něco jako – dále od hradu dále. Prostě varování, abychom se báli,“ řekl Ondřej nevzrušeně. Jeho to nijak nevystrašilo.

Narazili na cestu. Sice málo udržovanou, ale mohli jet aspoň v sedle, když náhle spatřili hrůznou podívanou.
Velký medvěd tam trhal na kusy zoufale se bránícího muže, který z posledních sil do medvěda bodal malou dýkou. Zvířeti z boku trčel zlomený oštěp. Byl tedy raněn, rozzuřen a bodání dýkou snad ani necítil, natož aby mu to ublížilo.

Muži v mžiku sesedli, tasili meče a několika přesnými ranami medvěda usmrtili. Muži ovšem již nebylo pomoci. Rány byly příliš hluboké a krev se z nich řinula proudem. Muž se na ně jen vděčně usmál, něco zachrčel a znehybněl.

Petr prohledával okolí, až křikl.
„Otče, je tu další tělo. Nějaká dívka!“
Dívka byla též zraněna, sice vážně, ale ne smrtelně a když ji začali ošetřovat, probrala se.
„Kdo… ste?“ pohnula rty.
„Poutníci. Ale kdož ty? Odkud?“ otázal se Ondřej, zatímco Petr v duchu soudil, že dívka je mladá a hezká.
„Kyška… dcera Cháma… kde je Vijen, můj muž?“ náhle se rozkřičela.
„Tvůj muž je mrtev, bohužel. Přišli jsme pozdě. Tebe ale zachráníme. Kam tě máme dopravit?“ řekl Petr.
„Ukážu… vám… cestu. Pomožte… mi vstát.“
„Nemůžeš vstát. Jsi zraněna,“ řekl Ondřej, ale dívka se ušklíbla.
„My ženy z rodu Ovodů, zvládneme všechno. Rodit děti, bít nepřítele i chodit zraněné,“ byla dívka zarputilá a tak jí pomohli se postavit. Bylo vidět, že ji to stojí velké sebezapření, ale nedala si říct.

Petr usekl medvědovi hlavu, dal ji plátěného pytle na sedlo a dívka se do nich zavěsila a vedla je do vsi, která se nacházela na velké vyklučené pasece uprostřed hlubokých lesů.
Jak procházeli kolem dřevěných polozemnic obyvatelé je zvědavě a mlčky pozorovali, nikdo jim nepomohl, až před jednou chatrčí Kyška prohlásila, že je doma a v mdlobách se svezla na zem.
Z domu vyběhly nějaké ženy, začaly plakat, sténat a hned tělo nesly dovnitř. Oba muži zůstali stát proti davu čumilů, kteří se tvářili všelijak, jen ne přátelsky. Petr vybalil z pytle medvědí hlavu, což bylo komentováno obdivným zahučením.

Náhle vyšel z domu statný muž. Ondřej ho poznal hned. Byl to únosce jeho ženy Kateřiny. Ten Ondřeje zřejmě nepoznal, protože jim přátelsky pokynul.
„Děkuji vám za záchranu dcery Kyšky. Je to silné děvče. Vše nám vypověděla a jak vidím… hmm… medvěd to je opravdu velký. Musíme se tam vrátit pro nebohého Vijena,“ a muž ještě dodal. „Ještě jsem se vám ani nepředstavil. Jsem zdejší náčelník, nebo chcete-li rychtář Chám Ovod. A vy ráčíte být? Promiňte, ale váš erb je mi neznámý…“
„Jsem Ondřej z Kozova a zde můj syn Petr,“ řekl Ondřej a muž jen kývl. „Vítejte tedy u nás a přijměte pohodlí naší skromné domácnosti.“

***

„Kateřino!“ skoro vykřikl Ondřej, když přijali pozvání do Chámova obydlí a spatřil ji, jak u ohně míchá cosi v kotlíku.
Ta na něj a Petra pohlédla bez zájmu a dál se věnovala kuchyni.
Chám muže hned usadil ke stolu a přinesl ve džbánu víno. Hovořil páté přes deváté, až se na muže pozorně zadíval a zeptal se, kde se tu berou, když široko daleko není nic než nedozírná lesy…

„Popravdě řečeno, zabloudili jsme,“ řekl Petr. „Asi jsme špatně odbočili už předevčírem. Hledáme dvorec našich příbuzných nesoucích stejný erb. Žijí zde již po generace, jenže, co jsme se vrátili ze Svaté země, není od nich pražádných zpráv.“
Chám zavrtěl hlavou.
„Nevím o žádném dvorci vašeho erbu. Náš rod zde sídlí již celá léta poklidně, uzavřen před světem. Nikam nechodíme, s nikým neobchodujeme a poutníků jako jste vy, též nepotkáváme. Budeme rádi za vaši společnost, dozvíme-li se nějaké novinky ze světa za hranicemi lesů.“

Při jídle jim Kateřina opět nedala najevo svůj zájem, seděla skromně stranou a jedla svoji porci. Ondřej si zoufal. Je to deset let, ale že by ho nepoznala? Anebo už je tu tak sžitá, že nejeví o nějaký návrat zájem?