Zelené oko 02

Je to naděje, která živí lásku.
Publius Ovidius Naso

Hrdiny povídky jsou dvě manželské dvojice, Jitka s Jakubem čili Kubou a Irena s Ivanem. Shodou náhod bydlí na stejném řeckém ostrůvku na stejném místě a jejich apartmánky dělí na terase jen tenká dřevěná přepážka. Mladší dvojice se jmény na „I“ si podle všeho plně užívá rozkoší dovolené i všech dalších. O něco starší manželé jsou na tom, jak se zdá, hůře. Ale kdo ví.

Jitka

Probudilo ji sluníčko. Jen chviličku přemýšlela, proč spala nahá, přikrytá jen tenkým prostěradlem, a přesto je horko. Usmála se a pomalu protáhla. Manžel se zabalil do zbytku bílé látky, otočil se a spal dál.

Uvažovala, že by si mohla sednout na terasu a dívat se na moře. Ale to by musela odsunout síťku a ta hrozně vrzala. Lepší nápad, mohla by zkusit probudit Kubu, vždyť po ránu je to tak pěkné, klidné, ještě napůl ospalé. Zavrnělo jí v bříšku, už už chtěla manžela probudit. Ale rozmyslela se.
Vstala, opatrně, postel ani nezavrzala. Došla si na záchod, opláchla obličej a vyčistila zuby. Držela si hlavu v dlaních a dívala se do zrcadla. Za chvíli na sebe vyplázla jazyk, rychle si prsty pročísla vlasy. Chtěla si vzít čisté prádlo, jenže to bylo v temné skříni. Mrkla sama na sebe a navlékla si šaty, které měla včera na pláži. Jen tak, na holé tělo. Potichounku vyklouzla ze dveří.

Seběhla dolů ze svahu až na nábřeží. Zhluboka dýchala, zvolna kráčela, svěží mírný větřík jí neomaleně zafukoval po šaty. Zvedla oči a dívala se kolem. Všechno bylo pro ni nové, atmosféra probouzejícího se malého letoviska. Pár místních si už vychutnávalo v barech kávu, odjížděly a přijžděly staré rezavé pickupy, občas kolem proběhl ranní sportovec.
Zaujaly ji dvě ženy, běžely pomalu vedle sebe, v tmavých brýlích, bílých tričkách a černých trenýrkách. Doběhly na konec pláže, zastavily se a vydýchaly. Pak se na chviličku přitulily k sobě, jen úplně na chvíli, pohladily se prsty. Přiloudalo se k nim pár koček vedených velkým zlatým kocourem, žena se zrzavými vlasy sundala batoh a nasypala jim nějaké dobroty, dívala se, jak se spokojeně ládují. Pohladila druhé ženě zadek a běžely zase zpátky. Jitka si všimla, že se čas od času dotknou dlaněmi.

V tavernách se uklízelo. Snad Jakuba přesvědčí, aby sem někdy zašli. Přece nebude večer pořád vařit. Jenže pak si vyslechne něco o cenách a o šetření, jak to všechno bylo drahé a co potřebují doma.

Pomalu došla až za kostel, silnice odbočovala doprava, podél moře ale pokračovala úzká cesta. Vydala se po ní. Došla k malé pláži, skryté za útesem. Opřela se o tamaryšek a sledovala ranní příboj, ospalý jako všechno kolem. Co kdyby se svlékla a skočila nahá do moře, nechala se ochladit vodou, nevadily by žádné otravné plavky.
Jenže co pak, co kdyby už chtěla ven a po cestě by někdo šel? Nebo kdyby se chtěl vykoupat někdo další, také bez plavek, dívala by se, jak se svlékají. A pak by sama vyšla z moře, úplně nahá, ale nevadilo by to, protože tady na tomto místě je normální být nahý, jen by se na ni podívali, přejeli očima od hlavy až k patě, prohlédli by si ji, potěšili její nahotou. Jako ona jejich. V tu chvíli se ti další v představách změnili v Irenu s Ivanem, jejich mladší sousedy, a tak trochu průvodce.

Zavrtěla hlavou a vydala se zpátky, zase ucítila zalechtání v podbřišku. Položila si dlaň na břicho, všechno tady funguje, snad to tak tady bude působit i na Jakuba, protože snad by se tady mohlo konečně vydařit i to hlavní. Na co čekají už asi pět let a nikdo přesně neví, proč to nevychází.

Dnes už ho v noci nebo ráno probudím, řekla si rozhodně. Snad i on probudí ji samotnou, budou se milovat a poslouchat moře. Nebo seběhnou až na pláž, možná přímo sem a pomilují se u moře. Musíme se tady hodně milovat, kde a kdy jindy. Žádné povinné pokusy o oplodnění podle kalendáře.
Zamrazilo ji, pomalu se vydala zpět. Několikrát se nadechla a zvedla hlavu. Něco se musí stát, těžko říct, co to bude. A bude na ní, jak se zachová. Jestli podle sebe, nebo jako vždycky. Větřík jí přilepil šaty na nahé tělo. Vracela se pomalu zpět.

„Koupila jsem chleba, udělám hned snídani,“ vešla do dveří. Jakub seděl na terase a usmíval se. Oddychla si. Jenže pak uviděla ruku s mobilem.
„Máme se fajn, zvládáš to u nás nějak? Jo, vím, bylo to hrozně narychlo, krmení je hned za dveřmi, hnědé pytle.“
Chvíli ticho, Jakub jen přikyvoval.
„Jo jo, Jitka teď přišla, ano, vaříme si, neboj. Ne, neutrácíme moc, neboj, měj se, zase zavolám.“
„Mamka?“
„Jo, zapomněl jsem jí včera zavolat.“
„Zvládá to?“
„Snad jo, ale má toho až po krk. Neměli jsme takhle zmizet.“

Položila ještě teplou veku na malou kuchyňskou linku a posadila se k manželovi. Uvolnil jí místo, ale vypadalo to spíš, že uhýbá. Objala ho a prohrábla vlasy.
„Ale po šesti letech jsme už taky potřebovali vypadnout nějak jinam.“
„Neměli jsme ji tam nechat.“
Potíž nebyla v tom, co řekl, ale jak to řekl. Byl někde jinde, v jejich malém hospodářství, kde se pachtili od rána do večera.
„Tady si trochu odpočineme,“ přitiskla se k němu.
„Ale mamka se tam udře. A kde jsi vůbec byla?“
„Jenom se projít a koupit chleba, počkej, připravím snídani.“

Vstala, vzdychla si, když si prohlédla pár ubohých hrnců ve skříni. Vybrala jeden, natočila do něj vodu a pokusila se zapnout stařičký vařič. Snad se to podařilo.
„Máme si tady převářet vodu.“
Přikývla, jasně.

Otočila se a opřela dlaněmi o odřenou desku. Trochu se prohnula v zádech a roztáhla nohy. Šaty jí vyrýsovaly nahé tělo. Jakub se zastavil a zvedl oči. Pomalu k ní přišel, přitiskl se k a políbil krk, pohladil prsty vzadu stehno, jel pomalu nahoru.
Zachvěla se.
„Už se těším na večer.“
„A proč ne teď hned?“
Zarazil se a zadíval se jí do očí. Přesně ve chvíli, kdy si už už myslela, že vyhrála, uhnul stranou.
„Je tady všechno slyšet.“
„To nevadí, my slyšíme je, oni nás. Co naděláš. A zkusíme být potichoučku, jako myšky,“ zvedla mu dlaň a přitiskla si ji na bok.
„Večer,“ zopakoval, „už se moc těším.“

Vzdychla, otočila se a začala připravovat snídani. Voda se už vařila. Je důležité ji vždycky převařit, říkala to mamka. Maminka, tchýně, panímáma, paní domu i jejího manžela.

Irena

Stála na terase, dívala se na moře, zvedla sepnuté ruce a protáhla se. Věděla, že se jí kratinká košilka zvedla o něco výš, tak přesně akorát. Zavlnila boky, opřela se dlaněmi o zídku, na chvilku vystrčila zadek, rychle se otočila a způsobně se posadila na modrobílé polštáře, kolena u sebe a stahovala si okraj košilky.

Díval se na ni, jasně, proč by to taky jinak dělala. Stáhla si dolů ramínka, sjížděla dolů, látka držela už jen na ňadrech, za chvilku ale gravitace zvítězila, košilka se svezla do klína. Jen jedno ramínko uvázlo na bradavce. Nad sebou zahlédla jakýsi obličej, jasně, ta stará dvojice z horního patra, takže pán neodolal. Vesele obličeji zamávala, zmizel.

Přitiskla si košilku na prsa a houpavě vešla do ložničky. Manžel seděl na posteli, pohodlně opřený o polštáře, v klíně prostěradlo. Klekla si před něj, opřela o ruce a políbila ho. Problesklo jí hlavou, že by se měli umýt, vyčistit si zuby, ušklíbla se, proč čekat.

Usadila se mu do klína, jednou rukou ji držel v pasu a druhou za nahý zadek. Masíroval ho prsty, tiskly se a povolovaly. Držela se za pelest, líbala mužův krk. Pohladil jí tvář a políbil pomalu na rty, líbali se víc, teď i jazyky. Vzal ženě hlavu do obou dlaní a chvíli se jen díval, políbil na nos.
Zvedla se, rozkročila, pohladila se a svlékla košilku. Prsty si přejížděla bradavky a sjela do klína. Nabídla mu klín, roztáhla se prsty. Projel prsty proužek narezlých chloupků a zatahal za ně. Odhalil poštěváček, jen se ale díval, jak kapička rozkoše stéká z rozevřené svatyňky na stehno.
Políbil přímo poštěváček, hravě do něj klepl jazykem. Chytil ji dlaněmi za zadek a tiskl. Pořád se prsty rozevírala a klečela kousek od jeho rtů, dosáhl na ni jen špičkou jazyka.
„Udělej si to sama.“
„Chceš?“
„Chci se dívat.“
Začala se hladit, oběma dlaněmi si projížděla brázdičku. Zasunula si dva prsty do pochvy a chvíli se šukala. Vytáhla je ven, vzala do špiček prstů laplíčky a roztáhla je. Nabrala si vlhkost a začala se hladit, rychleji a rychleji.
„Už dost,“ chytil jí zapěstí.
„Už jsem skoro…“

Přitiskl k ní obličej, kroutila na něm boky, cítila jazyk uvnitř i všude kolem. Pořád ji držel za ruce, musela balancovat na kolenou. Cítila, jak jí to zase přichází, otírala se o něj, rty sevřené, aby hlasitě nevzdychala. Ještě chviličku…
Najednou přestal, prostě se na ni vykašlal, už skoro v tu nejlepší chvíli. Pořád ji ještě držel.
„To nééé… Aspoň mi pusť ruce.“
Zašátral druhou dlaní pod polštářem a vytáhl zaoblený podlouhlý přístrojek, vypadal jako moderní dálkové ovládání, jen na něm byl zvláštní gumový kroužek. Irenu napadla absurdní myšlenka, že ji bude takto ovládat a řídit. Ale Ivan jen olízl kroužek, drze jí roztáhl frndičku a přiložil kroužek k poštěváčku. Stiskl tlačítko.
Nic, nic se neozvalo, žádné vrnění, vibrace, brnění.
„Co to…“

Cosi ji vzalo za poštěváček a vyneslo úplně do jiných sfér, ve kterých nebylo vůbec nic jiného, než onen malý citlivý hrbolek a její rozkoš. Růžové skvrny se změnily v zástup malinkých nahých mouřenínů s obrovskými údy stojících kolem onoho centra ženského potěšení. Hladili ho, laskali, lízali, drbali, lechtali skoro neviditelnými ptačími pírky. A hlavně ho neskutečně dráždili, měla pocit, že hrbolek stále roste a je citlivější a citlivější. Zástup se k němu přitiskl a zvedl ruce, svět se rozmazal a posunul o další sféru výš, když si už myslela že je úplně nahoře, přitiskli mouřeníni jako na povel dlaně na blahoslavený poštěváček a stiskli ho. To ji katapultovalo někam, kde snad ještě nikdy nebyla, na území naprosté sexuální blaženosti. Všechno zmizelo, byla tam jen ona a rozkoš.
Úplně ztuhla, prsty si rozevírala pohlaví. Neslyšela svoje sténání, vlastně vůbec nic. Pak zmrtvěla a svalila se na bok, stulila se do klubíčka. Byl konec. Ale nebyl to pád s nejvyššího vrcholu střemhlav do pozemské reality, vznášela se pomalu jako pírko ve vzduchu, ze strany na stranu, než měkce přistála v polštářích.

Ivan spokojeně vypnul růžovozlatou hračku. V sexshopu nelhali.

Přišla trochu k sobě, ale nerada, nejraději by v tomto stavu strávila zbytek života. Manžel se usmíval a urovnával jí splihlé vlasy.
„Co to sakra bylo?“
„Taková hračka.“
„Hračka, ty mrcho. Už jsem myslela, že mě necháš.“
„No, chtěl jsem si tě trochu připravit,“ Ivan naklonil hlavu, „díval bych se, jak už skoro jsi a pak by tě držel, aby ses nemohla úplně udělat.“
„To je krutý. A udělal bys mě pak?“
„No, nechtěl jsem, ale pak mě napadlo něco jiného.“
„Líbí se ti, když si to sama dělám?“
„Líbí.“
„Je to takový úchylný, když se na mě přitom díváš. Ale skvělý… Ale teď nevím, jestli tě budu ještě potřebovat.“
„Myslíš tuhle hračičku?“
„Jo jo.“
„Ale tu si musíš zasloužit.“
Irena přimhouřila oči a zakomíhala kotníky.
„Když tě pěkně udělám? Jako včera v noci?“
„To by bylo moc jednoduché, nějak jinak,“ pohladil muž Ireně prdelku.
„Nějak perverzně?“
„Nějak hodně perverzně.“
„Do zadečku?“
„Chtěla bys to?“
„Tam ale nesmíš.“
„No právě, nejvyšší čas. Jak to budeš chtít, zezadu? Nebo budeš nahoře?“
„No…“
„Splácení dluhu je splácení dluhu, budeš na kolenou, rozevřeš si sama zadeček, abys mi naznačila, že můžu dál. A pak už jen do té krásné malé dírky… No, a pak už nebude tak malá.“
„Úchyle, to bys mi udělal?“
„Ne, ty sama, jen bych se díval, jak si ho tam sama strkáš.“
„Ale jen kousek.“
„To by byl hodně malý dluh, myslím. Tenhle je větší.“
„Takhle velký?“
„To ještě víc. Ale bylo by na tobě, jestli uhradíš dluh najednou nebo ve více menších splátkách.“

Líbali se a šeptali si do ucha různé způsoby, jak by se dal dluh uhradit. Vyšla pak nahá ven na terasu a dívala se na moře. Rychle se otočila se zamávala starému pánovi na horní terasu.

Jitka

„Půjdete na večeři?“
U hotýlku zastavilo malé bílé auto. Irena vyndala z kufru plážovou tašku a lahev s vodou.
Podívali se na sebe, před chvílí se vrátili od moře teď se ještě vyhřívali na té úžasné terase.
„Asi ne, za chvíli něco ukuchtím.“
„Vaříš? Tak to tě obdivuju, pojďte aspoň na gyros, mám na něj chuť, ty ne?“
„To mi nechutná.“
„Tys ho tady už měla?“
„Tady ne, u nás.“
„Áha, tak to zažijete kulturní šok. Uvidíte. Pojďte. Za deset minut.“

„Půjdeme?“ zvedla Jitka obočí, „není to moc drahé.“
„Tak jo, musíme tady taky něco ochutnat.“
Žena se usmála a pohladila Kubovi ruku.
„Jdu si vzít šaty.“

„Koukali na mě jak na exota,“ podotkla Jitka s velkým kornoutem v ruce. Namočila jednu hranolku do tzatziki a ukousla.
„Musíš říct jiró pita, ne gyros,“ křenil se Ivan a ukousl velký kus pity, „takhle tě maj za turistu nebo za Turka.“
„Co je horší?“
Irena vyprskla.

„Půjdeme se ještě projít?“ zeptala se blonďatá mladá sousedka, když pomalu dojedli a utřeli si prsty.
„Můžeme…“ chtěla souhlasit Jitka, ale zachytila manželův pohled.
„Teď už ne.“
„V pohodě, ty se navíc procházíš ráno.“
„No, trochu, koupím chleba, je tady pěkně, taková zvláštní nálada.“
„Že bych se hecla a šla s tebou?“
„Jasně, ale chodím brzo, tak v půl osmé.“
„Dobře, buď budu dole nebo ne.“
„Jasně.“

Jitka ucítila na stehně manželovu dlaň, musí už jít.
„Tak si užijte večer,“ kývla na Irenu s Ivanem.
„Vy taky.“
Snad si užijeme, pomyslela si Jitka a zvedla se z lavičky. Pomalu stoupali úzkou uličkou k hotýlku, Jakub ji držel kolem pasu.

„Musím se namazat, možná jsme na napoprvé přehnali se sluníčkem,“ vytáhla Jitka ze skříňky velkou oranžovou lahvičku krému po opalování.
Rozepnula si šaty, zvolna, nechala je sjet dolů. Pak si svlékla kalhotky, stála proti manželovi jen v podprsence s obnaženým klínem. Nabrala si do dlaně trochu krému, položila levou nohu na postel a natírala si stehno, když byla spokojená, zopakovala to s druhým.
„Chceš natřít záda?“
„Určitě,“ klekla si na postel, rozepnula si podprsenku a hodila ji na šaty. Trochu krému si roztírala po ňadrech.
„Tam taky potřebuješ namazat?“
„Tam vůbec nejvíc.“
Hladil ji, zavřela oči a snažila se uvolnit, ale nebylo to ono.
„Tak teď záda.“
Lehla se na břicho a trošku vystrčila boky, ohlédla se.
„Na to nemusíš být oblečený.“
Svlékl se, oblečení pečlivě složil na židli vedle postele.

Hravě zasykla, když jí na zádech přistály velké kapky chladného mléka. Roztíral je tvrdými prsty, po ramenou, níž, na boky. Dál už ne.
Zavrtěla boky.
„Tam taky.“
Zase zastuzení a hladil jí zadeček, trochu roztáhla nohy, aby mu ukázala kundičku. Mazal ji a hladil, i vrásku pod zadkem, konečně i mezi půlkami, opatrně a citlivě. Ještě víc roztáhla nohy, zašátrala a nahmátla mužův penis. Zatím zplihle visel mezi stehny, ale s trochou péče a lásky se to změní, to už znala. Hladila ho prsty, občas trošku více stiskla žalud, projížděla dlaní, opatrně, aby někde nezatahala trochu víc. Začal trochu přirážet do ženiny dlaně, ještě ho dál hladila a dráždila. Už byl pěkný, použitelný, Jakub vzdychal, ještě trochu přitvrdila.

Klekla si a projížděla prstem kundičku, ach jo, zapomněla si doma lubrikáč, jak se to mohlo stát. Snad tady budou mít něco v lékárně nebo se zeptá Ireny, ale ta nevypadá, že by ho potřebovala. Navíc by bylo trapné se jí ptát.

Do háje, na co to myslím, hladila se prstem, představovala si, jak se na ni manžel dívá. Jak se na ni Ivan dívá. Příjemný pocit v podbřišku, jo, tak dál. Dívá se na mě, jak si ji proháním, sám si ho taky honí. Je takový, jak si to v noci vymyslela, tvrdý a silný, trochu ohnutý nahoru. Kleká si za ní, roztahuje jí půlky a prohlíží si její odhalené pohlaví.
„Pojď už prosím,“ vystrčila boky, chytil ji za boky a začal pronikat dovnitř.
„Pomalinku, počkej, já sama.“
Uvolňovala se, pohupovala, manželův ocas do ní vnikal hlouběji a hlouběji. Manželův…

Ivanův klacek do ní zezadu vnikal, byla rozdrážděná, zavzlykala chtíčem, když byl uvnitř celý a varlata klepla na poštěváček. Zastavil se a pomalinku ho vytahoval ven a zase pomalu dovnitř, až ke kořenu. Chytil ji dlaněmi za prsa, pozvedla se, aby se je mohl pěkně užít. Má pěkná prsa, Ivan je opatrně hnětl, stiskl bradavku mezi dva prsty, přitom ji pomalu projížděl.
Otevřela oči, vedle ležela Irena, jednu dlaň v klíně a projíždí si prstem vyholenou frndu. Druhou si tiskne bradavku, oči jí jiskří, dívá se, jak její manžel mrdá cizí ženu. Mrdá, šuká, klátí zezadu, tahá za prsa, občas propleskne zadek.

Začala sama přirážet proti Kubovi, sladili rytmus, už ji dávno nic nebolelo, užívala si tvrdý ocas v pičce. Vzdychal a zrychloval, narážela proti němu. Zaskřípal trochu zuby a pevně ji chytil za boky a křečovitě přirazil.
Ani nečekala, až změkne, rychle se přetočila a stiskla stehna. Hladila manželovi ruku, přitáhla si ho k sobě.
„Díky, to byla krása.“

Co to bylo? Ale to přeci ničemu nevadí, jsou to jen představy. Navíc pomohly, bez nich by se asi neuvolnila a nevzrušila, kdo ví, jak by to dopadlo. Ale proč jí napadlo právě tohle? A proč je tak vzrušená, i teď, když si to vybaví.

Je to jedno, má v sobě manželovo semeno, na tom záleží, příroda si snad už poradí. A mají ještě spoustu dnů na další pokusy.

Konec druhého dílu