Šlechtický synek 02

Jáchym byl stále v osidlech lásky a miloval paní Otýlií čím dál víc, ale marně. Až mu pomohla náhoda.

Ač se Václav Holoubek z Hrdličic snažil svou ženu obtěžkat, stále se to nedařilo, a to s ní uléhal takřka denně. Oproti jeho obavám z nechuti k milostným hrátkám, z toho Otýlie měla potěšení a manželovi nijak nebránila k přístupu do jejího lože.
Václav vinu za neobtěžkání nepřisuzoval sobě, měl již tři nemanželské pancharty, ale Otýlie mohla být neplodná.
Tento problém se rozhodl rozlousknout až po válečném tažení, na které se chystal. Bylo to na příkaz panovníka a to si nikdo ze šlechticů nemohl dovolit odmítnout.

Sotva zmizel, začal se panoš Jáchym kolem ženy ometat stále častěji. Otýlie si toho pochopitelně všimla a soudila, že mu asi Václav vydal příkaz, aby ji více hlídal a chránil a proto se jeho zájmu nebránila.

Žena měla i jednu zvláštní libůstku. Ráda trávila celé hodiny na ochozu věže, odkud sledovala půvabnou krajinu okolo i západy a východy slunce, někdy i krásu noční oblohy. Václav jí proto nechal v posledním patře věže upravit komoru na komnatu s ložem, aby tam mohla i případně přespat a měla tam pohodlí.
Nyní, v nepřítomnosti manžela, tam trávila celé dny ve společnosti dívek z fraucimoru, nebo panoše Jáchyma, ale i sama.

***

Byla jasná noc, takže krása noční oblohy byla nepopsatelná a Otýlie zaujatě poslouchala výklad Jáchyma o jednotlivých souhvězdích. Ten tomu sice sám moc nerozuměl, ale když u nich na hradě kdysi pobýval jakýsi muž jménem Kepler, ukazoval jim obrázek oblohy a vysvětlovat, jak hvězdy pospojovat do obrazců s názvy Velký vůz, lev, atp.
Otce to nezajímalo vůbec, ale Jáchym s ním strávil pár nocí pod nebeskou klenbou a co mu utkvělo v hlavě, nyní vykládal Otýlii.

Stál těsně za ní, až se jí dotýkal, nataženou rukou ukazoval zářící hvězdy a vysvětloval jak najít druhou, třetí atd., až vznikne obrazec a název souhvězdí.
Otýlii to zajímalo a skoro nevnímala, jak ji druhou rukou drží kolem pasu a stoupá stále výš k oblinám prsou. Teprve když dlaní svíral její pravý prs, probrala se a ucukla.
„Co to děláš?“ optala se přísně.
„Promiň, má paní, nechal jsem se unést tvojí krásou… omlouvám se,“ blekotal Jáchym.

Otýlii ten dotyk nebyl nepříjemný, ale přece jen je tu rozdíl. On je panoš, ona paní.
„Máš mi ukazovat hvězdy. A víš ty co? Už mě to nebaví. Dej donést víno,“ zamířila do své věžní komnaty.
„Nalej mně i sobě,“ vyzvala ho mírně.
„Vím, že ti manžel uložil mě hlídat, ale takto asi nemyslel,“ usmívala se a to bylo znamení, že se nezlobí. „Raději mi řekni, jak si pokročil ve čtení. Prý tě otec Faustus přistihl s nějakým zakázaným kodexem?“
„To nebyl zakázaný kodex, jako spíše… ehm… necudný spisek jakéhosi Desade, či jak se jmenuje. Není určen zbožným prelátům, jakož ani pannám a ctnostným ženám…“
„A mužům ano?“ ušklíbla se Otýlie.
„Ano… totiž ne… ee…“ nevěděl Jáchym co říct, ale Otýlie byla chápavá.
„Jistě. Mužům přece vše projde a mohou všechno. Kdyby mohli rodit, nepotřebovali by ženy. Takto do nás stále buší zasít v nás život, ať se nám to líbí a chce, nebo ne. Vám se to samozřejmě líbí vždycky, že? To bylo v tom spisku? Jak se milostný úkon dělá?“
„Ano. Polohy i způsoby jak zažít bolest i rozkoš,“ vysvětloval Jáchym uhranutý její naprostou otevřeností.
Takto se ženou ještě nikdy nehovořil.

„Opravdu? To mě zajímá,“ kývla Otýlie.
„To nejde… ehm… takto… jen vyprávět… ee… to se… musí zažít,“ řekl opováženě.
Otýlie již byla lehce opilá z vypitého vína, protože jindy by se opanovala, ale teď byla vzrušená a jak byla navyklá na časté milování, jí to najednou chybělo.
„Chceš to přímo vyzkoušet, že? Na své paní… přiznej se,“ laškovně na něj promluvila a Jáchym zrudl a cítil, jak mu tuhne v nohavici ocas.

Otýlie si uvolnila sponu na šatech, šněrování a stačila jen poslední přezka a sjely by jí z těla, ale to chtěla od Jáchyma, k němuž přistoupila a svolila, aby ji objal a políbil. Nejdřív lehce a plaše a nakonec pevně a vášnivě.
Šaty zašustily pádem na zem, přibyl kabátec, košile i nohavice a nahá dvojice v objetí padla na lůžko.

„Ach ano,“ vzdychla Otýlie, když ji líbal, hladil a laskal po těle a hnětl a mnul prsa.
Tím, že dostal ženu svých snů, Jáchym vynechal mazlení a hned se jí dral ke klínu. Ta ho tam ochotně pustila, ale jakmile ho do ní zarazil, po pár přírazech explodoval. Nedalo se to zadržet. Semeno jí zalilo lůno a Otýlie byla trochu zklamaná, jenže ukázalo se, že erekce mu vůbec neochabuje, Jáchym ji začal projíždět rytmickými přírazy a to ji naplnilo rozkoší.
Jeho ocas ji krásně vyplňoval, třel se o stěny a ona uvolňovala šťávy a styk byl zcela bez bolesti.

„Líbej mě,“ otevřela ústa a nabídla mu svůj kmitající jazyk.
Po dlouhém líbání změnili pozici. Otýlie byla nahoře, hopsala naražená na trčícím péru a nabídla mu k masáži svá plná pevná prsa. Jáchym se jim hned radostně věnoval a Otýlie dosáhla vyvrcholení. Vykřikla a zhroutila se na něj.
Když sesedla a zjistila, že mu ocas stále stojí, chopila se ho rukou a jemnými tahy honila, až se na ni Jáchym náhle převalil, vrazil jí ho do klína a prudkými přírazy se do ní podruhé vystříkal.

Není třeba zmiňovat celý průběh noci. Otýlie byla séměm přeplněná a tolik orgasmů po sobě ještě neměla. Byla unavená ale uspokojená, jen v ní hlodal červík studu, že se spustila s manželovým panošem, který je sice urozeného původu, ale ještě není ani rytířem ani majitelem panství… Porušila manželský slib a přijde do pekla.

***

Manželčiným obtěžkáním byl nadšen hlavně Václav, jež se vrátil z tažení živ a zdráv a dozvěděl se tu šťastnou novinu. Jaká je pravda, věděla jen Otýlie a sama byla šťastná, že chyba není ani v ní, jak se obávala. Jenže manželův jediný večerní výron a Jáchymova neutuchající svěžest a síla uvolňovat semeno, byly prostě neporovnatelné. Vlastně by za to měla být ráda.

***

Nastal den, kdy Václav Holoubek z Hrdličic pasoval na rytíře Jáchyma Hnáta z Křivice a tím ho zbavil titulu panoše.
Jáchym se vrátil domů a otec Bořivoj ho zasvětil do vedení rodinného jmění, což bylo tucet vesnic, tři mlýny, jedno město a příslušné korce polí, luk a lesů. Nebylo to mnoho, ale na uživení tak akorát.

„Nejsme bohatí,“ sdělil synovi, „a je nutné se neustále starat, aby truhla byla naplněna zlatem. Přiznávám, že v mládí jsem si přivydělával přepady kupců, ale to bych ti neradil, jako spíše, že nelze zahálet a rozhazovat dukáty, ale neustále přemýšlet, jak je rozhojnit. Hlavně si nepouštěj moc k tělu měšťany. Stále se ohání nějakými městskými právy a privilegii, ale stále asi nevědí, na čím panství jsou… Buď dobrým hospodářem a dobře se ti povede.“

***

Jáchym Hnát z Křivice sídlil na hradě již pátým rokem sám, co se otec Bořivoj odebral k Pánu. Služebná Slaměna, kterou obtěžkal, z hradu zmizela ještě za jeho pobytu na Ostříži a ač ji dal hledat, nenašel ji.

Jednou se zničehonic u něj objevil posel z hradu Ostříž, že vzácná paní Otýlie Anastázie Vilma Schenk von Popowitz ho zve k návštěvě ku příležitosti devátých narozenin dcery Anny Hermíny.
Jáchym se zamyslel. Otýlie?… Devět let ji neviděl… Slyšel, že před pár lety ovdověla, ale jinak o ní neměl žádné zprávy. Tehdy ji miloval, měl jí plnou hlavu, prošla jeho ložem, ale rozlukou láska vyvanula jak svěží vánek… jak asi dnes vypadá?

Odeslal list, že jí rád uvidí a oslavy se zúčastní. Už to, že tak zničehonic dostal pozvání určitě něco znamenalo.

***

Otýlie vypadala snad ještě lépe než před devíti lety. Z mladé dívky se stala nádherná zralá žena a pohled do očí člověka skoro omámil.
„Tys vyspěl, Jáchyme,“ řekla mu hned po obřadném přivítání a vyseknutí rytířské poklony. „Jsem ráda, žes přijel. Vítej a chovej se jak doma, víš, kde co tu je a mě najdeš v hodovní síni,“usmála se a nechala ho o samotě. Tušila, že se bude chtít po hradě podívat na známá místa a u toho nemusel mít její doprovod.

Jáchym se opravdu prošel celým hradem a v kuchyni narazil na Báru. Skoro ji ani nepoznal. Z pomocnice se stala hlavní kuchařkou, ztloustla a nyní velela šiku pomocníků, neboť trachtace na hradě byla náročná záležitost.
K Jáchymovi se chovala zdvořile, ale odtažitě. Chápal to. Důvěrnosti nejsou možné a ani očekávané. Co bylo, bylo, ale tím to také skončilo.
Nakonec zamířil seznámit se s oslavenkyní.

Anna Hermína byla živé děvče a k Jáchymovi byla hned přátelsky nakloněná. Otýlie je pozorovala zpovzdálí a později mu stranou o samotě řekla.
„Tak jak se ti líbí tvá dcera?“
„Cože?“
„A co sis myslel? Po měsících ležení s manželem nic a po jedné noci s tebou jsem najednou obtěžkala. Není těžké si to domyslet.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Anna je dcerou Václava, o tom není sporu. Jenže Václav zemřel, a tak jsem se rozhodla ti to říct, i když jsem to neměla nikdy v plánu. Máš právo to vědět, ale nic se tím nezmění. Anna se to pochopitelně nikdy nedoví a ty se střez jí to nějak namlouvat, nebo tě zabiju!Vlastnoručně,“ usmívala se Otýlie. „A teď mě vezmi do kola. Hudba začíná hrát necudné tance chudiny…“

***

Ač byla vlahá noc, okenice komnaty byly přesto uzavřeny. Na loži se dvě těla zmítala v žáru divokého milování a netřeba je slyšet až na nádvoří.
Jáchym tvrdě až drsně šoustal Otýlii, která prožívala silné vlny vrcholné rozkoše a slasti. Potem zbrocená těla se o sebe třela, válela se a otevřený klín přijímal tvrdý ocas ve všemožných polohách a oba milenci jako by stále neměli dost.

Otýlie klečela na všech čtyřech, zezadu se jí mocnými přírazy zmocňoval Jáchym, svíraje její visící prsy v daních, mačkal je a hnětl, aby ji pak plácal dlaní po zadku, neustávaje v přírazech, dokud se do ní neuvolnil.
„Svatá Matko… Bože… ooooooohhh,“ sténala Otýlie ve svém mocném vyvrcholení a oba se svalili vedle sebe na vydýchání..
„Doufám žes mě opět neobtěžkal?“ usmála se.
„Nechceš si mě vzít?“ odvětil Jáchym vážně.
Otýlie zvážněla.
„Povinný rok vdovství mám za sebou a nic mi nebrání poohlédnout se po vhodném manželovi. I tak mi všichni dávají najevo, že panství by měl vést muž. Jako by na mužích stál celý svět… Myslíš, že spolu dokážeme žít? I jinak než jen v loži?“
„Když to nezkusíme, nezjistíme to…“ řekl Jáchym a protože cítil tuhnoucí ocas, začal se věnovat příjemnější činnosti a Otýlie se mu ráda odevzdala.

***

Vzali se, ale manželský svazek a rodinné štěstí trvalo jen rok.
Otýlie zemřela krátce po těžkém porodu chlapce, jež sám nedožil se druhého dne.
Jáchym osaměl s Annou Hermínou, aniž tušila, že je jeho vlastní dcerou.
Aby komplikace vzrůstaly, snažila se Jáchyma přesvědčit, aby si ji vzal za manželku.

„Až budu mít po prvním krvácení, mohu se vdát. Proč by sis mě nemohl vzít?“
„Je mezi nám velký věkový rozdíl…“ bránil se Jáchym, jako by tato věc nebyla běžná.
„Ale já tě mám ráda. Slyšela jsem, jak si to dělal s matkou a jak u toho vřeštěla slastí… i já to s tebou chci dělat,“ byla Anna jak posedlá. A to jí bylo teprve jedenáct let.
„Uzavřeme dohodu,“ děl nakonec Jáchym, aby se jí zbavil. „V klášteře Ctnostných panen Windsorských se ti dostane patřičného vzdělání a poté si tě vezmu. Uvidíme, jak se budeš pak tvářit na starého muže.“

Dívce se do kláštera nechtělo, ale podvolila se, netušíc, že se s Jáchymem vidí naposledy.

***

Jáchym hluboko sáhl do truhly s dukáty a jednoho dne osobně odvezl Annu do kláštera.
Volné místo bylo, podmínky byly sjednány, ale Jáchym měl ještě něco na srdci.
„V povozu je ještě jedna truhla. Jde mi totiž o jistou věc. Potřebuji zařídit, aby Anna opustila klášter až po mé smrti, nikoli po šesti letech, jak bylo dohodnuto.“
Matka představená se zatvářila nechápavě.
„Ano, je to podivné přání, ale bude-li splněno, truhla je vaše,“ řekl Jáchym. „Ta dívka je mi svým způsobem milá, ale ne zas natolik, abych ji měl ve své blízkosti. Je to složitá historie a nemíním ji před vámi nějak otevírat, ale promluvím vám jako k ženě. Jste též velmi přitažlivá a nebýt vašeho postavení, jistě byste neměla o nápadníky nouzi. Anna, až dospěje, bude ve stejném postavení, ale já nechci z osobních důvodů řešit tyto záležitosti. Klášter opustí až po mé smrti. Tak to bude mezi námi písemně stvrzeno,“ vysvětlil Jáchym a vstal.
„Mám nechat přinést truhlu?“

Matka představená se nejdříve tvářila pohoršeně, pak tála a nakonec vzdychla. Ano, přes své postavení je jen slabá žena se svými touhami, které ovšem nemohou a nesmí být naplněny, když ona je svým srdcem oddána Pánu nejvyššímu. Takto se v životě svobodně rozhodla a nakonec dosáhla i postavení abatyše. A to jí ještě není ani čtyřicet let!

Uprostřed jejích myšlenek do komnaty dovalili dva muži okovanou truhlu a když odešli, Jáchym zavřel dveře na závoru.
„Jsme tedy dohodnuti?“ zeptal se a když kývla, vyňal klíč a otevřel ji.
Truhla byla naplněna naditými váčky a obsah se dal tušit.
„To je má odměna pro klášter.“
„Peníze jistě použijeme na zvelebení našeho chrámu a… a…“ žena tak tak popadala dech.
„Naložte s nimi, jak je libo,“ pousmál se Jáchym, „Ale já bych měl ještě jednu věc… takovou osobní. Kromě sepsané dohody ji potvrdíme i jinak. Po mém,“ a přitáhl si ji za ruku k sobě sevřel do náruče a políbil na ústa!

Ta překvapením málem omdlela, ale i tak vnímala, jak ji přiráží břichem na stůl, vyhrnuje hábit a pak do ní vniká svým tvrdým nástrojem. Jaká to pohana, hřích a…
„Oáááách,“ vykřikla, jak do ní pronikl v celé své velikosti a ona po mnoha letech v sobě pocítila mužský úd. Nebyla pannou, měla za sebou milostnou zkušenost, ale od doby, co se stala jeptiškou, tyto touhy v sobě potlačovala a když nebylo vyhnutí, vypomohla si sama rukou. I to bylo hříšné a bezbožné, ale tohle… je… už… příliš.
„Oh… oh… oh,“ začala vzdychat a tělo reagovalo proti její vůli. Vlhla a pociťovala slast.
Jáchym přirážel a těšil se pohledem na bílý zadek, mezi jehož půlky vrážel ptáka, celého mokrého od jejích šťáv. Podle sténání poznal, že se jí to líbí a přidával na razanci přírazů.
Žena bylo již skoro bez sebe. Dorazy sice cítila v sobě hluboko, ale jinak ji zalévala slast a rozkoš.

Náhle z ní Jáchym vyjel, smýkl s ní k zemi a vsunul jí ocas do úst. Snad ji chtěl ponížit, ukázat, kdo je tu pánem, avšak žena ochotně úd vsála a rytmicky zkušeně pohybovala hlavou… Jáchym nemohl tušit, že přes nařízený tělesný půst se klér i tak oddává milostným rozkoším a i když nedojde k přímému tělesnému spojení, pro kleriky je i toto cesta ke slasti.

A snad možná trochu i pro ženy, ovšem ty jsou ďáblem posedlé od počátku světa a o ně ani tak nejde. Matka představená vypadala, že si sání užívá a když uvolnil sémě, pevně sevřenými rty ho přijala do úst a spolykala.

Pak mu ocas zvadl a žena mohla vstát.
„Překvapil jsi mě, pane Jáchyme, že jsi sáhl na mě, ženu zasvěcenou Bohu. Ale něco je nařízení svatých otců a něco život zde. Bůh je nekonečně laskavý k našim pokleskům a hříšným touhám a já nepopírám… jsem šťastna, že se to stalo. Věříš mi to?“

Jáchym vypustil pár sladkých slov, stvrdil sepsanou dohodu svým podpisem, sebral opsanou kopii a odjel, aby se sem už nikdy nevrátil.

***

Anna Hermína sdílela celu s jinou urozenou chovankou a snažila se s Jáchymem být ve spojení alespoň písemně, ale odpověď nikdy nepřišla.
Zlobila se, plakala, časem rezignovala a když se konečně přiblížil čas odchodu, pozvala si ji matka představená k sobě a ukázala jí s Jáchymem uzavřenou dohodu. Taktéž jí vrátila balík nikdy neodeslaných listů.
„Je mi líto. Chceš-li vstoupit do řádu, nebude ti bráněno. Promysli to dobře. Více pro tebe udělat nemohu.“

Anna to brala jako zradu. Jáchym si ji nikdy nechtěl vzít. Zavřel ji do kláštera, aby si žil spokojeně až do smrti a ona mu nepřekážela. To mu nedaruje a pomstí se mu! Jenže klášter je jako hrad opevněný zevnitř a uprchnout není snadné. Nakonec toho nebylo třeba.

***

Uplynulo ještě pár let, když ji v refektáři navštívil neznámý mladý muž.
„Jsem Wojciech Lewandulovski, syn baronky Julie Lewandulovski z Certowicz a přišel jsem vám požádat, abyste si převzala zpět svůj rodový majetek.“ mluvil měkkou češtinou.
„A Jáchym?“ hlesla Anna.
„Zemřel,“ odtušil mladík suše. „Matka představená již je o tom zpravena. U pana Jáchyma v pozůstalosti byla nalezena tato smlouva a proto jsem tu, ctěná panno Anno Hermíno Schenk von Popowitz und Lerchenfalke,“ vyřkl celé její urozené jméno.
„A kdo jste vy, pane?“
„Abych tak řekl… ehm… raději bych vám to vysvětlil cestou. Je to trochu zamotaný a dlouhý příběh. Jde o to, chcete-li vy se vůbec vrátit domů?“
„Jistěže ano,“ vyhrkla Anna a šla si zabalit.

Jeptišky jí pomohly vše složit na přistavený povoz a sama Matka přestavená se s ní srdečně rozloučila. Tajně doufala, že z ní bude nová jeptiška, ale bránit jí v odchodu nemohla.

***

Vůz hrkotal po prašné cestě, Wojciech klusal vedle něj na koni a Anna mu visela na rtech, když se rozpovídal.
„Má ovdovělá matka se seznámila s panem Jáchymem kdesi u společných přátel. Budu k vám hovořit naprosto otevřeně. Jáchym zneužil matčina zármutku a potěšil než ji hlavně sebe tím, že se s ní… ehm… ulehl. Podařilo se mu ji přesvědčit, že to chtěla ona a zmatená žena nakonec nevyvolala skandál, nýbrž podléhala mu stále víc, až se k němu nastěhovala. A já s ní. S panem Jáchymem jsem měl normální vztah. Respektovali jsme se, ale to bylo asi tak všechno.
Časem jsem zjistil, že má matka není jedinou milostnicí v jeho životě. Jak jezdil po panství, měl v každé vesnici nějakou venkovanku k potěše těla. Ať už chtěla nebo ne. Osobně jsem viděl, jak jednu položil do kupky sena přímo na louce a dosti drsně ji tam… ee… si ji vzal. Pak usedl na koně a tryskem odjel, zatímco žena si marně zakrývala odhalený klín cáry suknice a i živůtek měla roztržený. Jak jistě vidíte, ukazuje to přístup pana Jáchyma k takovým ženám.

Když jsem se s ním o tom snažil mluvit, odpověděl, že to není má starost a pokud jde o moji matku, pro ni má vždy dost sil a ví, co je povinností rytíře a kavalíra. Pak pronesl cosi urážlivého o jejím věku a to mě rozzlobilo. Bít se s ním v souboji, přiznám, jsem nechtěl. Prohrál bych, ale napadlo mě něco jiného. Muže jedné ženy ze vsi Sudlice, se kterou líhal vcelku pravidelně, jsem na to upozornil, ten manželku více hlídal a dvojici pak přistihl, takříkajíc, přímo při činu. Dlouho nevídaný dvojnásobný mord pro cizoložství pána a poddané vyvolal pozdvižení na celém panství a já byl spokojen. Ne tak moje matka, ale to už je jiný smutný příběh. Jako pouhá milostnice nyní čeká na ortel, kdy má opustit panství a jít žebrotou.“

„Nepřijdete mi jako chuďas,“ ohodnotila Anna jeho šat i koně.
„Ne. To ne. Zvolený příměr nebyl vhodný, omlouvám se. Spíše vám chci říci, že vás čeká rozhovor s mojí matkou a dozvíte se jen to nejlepší o panu Jáchymovi, tak abyste s tím počítala,“ pousmál se Wojciech. „Má matinka je již myslí zcela ztracena.“
„A vy?“
„Já? Odjedu sloužit hofmistrovi Krakovského vévodství. Mám to již smluveno, zatímco matka bude odkázána na milosrdenství přátel a rodiny.“
„Vím, že se mi snažíte podsunout, abych vaši matku nechala na hradě jako inventář, ale jestli to udělám či nikoliv, zatím sama nevím. Ze dnů vyplněných modlitbami, temných zákoutí a stálé zimy z klášterních zdí se hlavně potřebuji vzpamatovat,“ řekla Anna a shrnula si z hlavy kapuci více dopředu, jak jí vadilo ostré slunce, na které již roky nebyla zvyklá.

***

Panství, které Anna převzala po mrtvém opatrovníkovi (a utajeném otci) bylo ve vynikajícím stavu a truhly ve sklepení byly nadité zlatem. Jáchym sídlil na Ostříži a rodový hrad měl v zástavě jeho přítel Celta z Kochnova, který mu odváděl pravidelné dávky.

Anna to tak prozatím ponechala a raději řešila záležitost s Wojciechovou matkou Julií. Oproti jeho řečem šlo o ženu duchem zcela přítomnou s jasnou myslí i když opravdu jednostranně zaměřenou na obhajobu Jáchyma za všech okolností. Snad ho tolik milovala, snad jím byla zaslepena… Anna se s ní na toto téma nebavila. Nabídla jí možnost pobytu, ale ne zadarmo. Stala se jakousi její velvyslankyní či zástupkyní při různých příležitostech a jednáních, hrála i dvorní dámu, bylo-li třeba, zkrátka dělala jí společnost a navzdory rozdílu věku si docela rozuměly.

***

Roky šly kupředu. Anna Hermína se nikdy nevdala a ač měla řadu nápadníků a nevyhýbala se milostných vztahům, nikdy z toho nic nevzešlo. Rod Schenk von Popowitz i Hnátů z Křivice tam vymřel bez následníků a obě osiřelá panství zůstala jako odúmrť panovníkovi, který je, jak už to tak bývá, časem daroval svým dvorním oblíbencům.

***

Přešla staletí, hrady se změnily ve zříceniny a dnes již z nich nezbylo ani zblo.