Desátá múza 02

This entry is part 2 of 5 in the series Desátá múza

Vracíme se do ateliéru akademického malíře Přemysla Paseckého (66), pracuje na speciální a trochu zvláštní zakázce pro čínského zákazníka. Pro tento obraz potřeboval modelku, první seznámení se servírkou Radkou (?) bylo trochu bouřlivé, ale zdá se, že si už začínají rozumět. Dnes je čeká druhé sezení.

Druhý díl.

Malíř Přemysl Pasecký se přistihl, že studuje svůj diář až příliš často. Dokonce by sám o sobě mohl říci, že byl onoho dne poněkud neklidný a jistě by s tím rád souhlasil. Řečeno a psáno bez zbytečných kudrlinek se těšil, až zazvoní zvonek a ve dveřích se objeví modelka Radka.

Tentokrát se opozdila jen o deset minut, ani se už nedivil, že venku vyšlo slunce přesně ve chvíli, kdy vyšla z koupelny ve svém hezkém bílém prádle. S županem se už ani neobtěžovala, protahovala se a odevzdaně zamířila k dřevěné středověké mučící konstrukci uprostřed místnosti. Prošla kolem něj… Segedínský guláš? To by mohlo být. Vložila hlavu a ruce do výřezů v dolním prkně, zasunul horní díl a automaticky zacvakl zámky. Všiml si, jak se na okamžik útrpně ušklíbla.

Maloval a dostal se do jiných sfér, pozoroval každý kousek ženina těla, nemaloval už jen to, co viděl, ale co se za tím skrývalo. Únava, napětí těla v nepřirozené pozici, odevzdanost… Odevzdanost, to bylo to, co ho znepokojovalo. Původně plánoval, že žena na obraze bude mít přesně takový výraz, ale měl dost času o všem přemýšlet. Navíc si musel vybavovat Radčino vyprávění, co asi může tu ženu v kládě všechno čekat. Teď mu to vrtalo hlavou, odevzdanost, bylo to přesně to, co zákazník čekal? Proč ne, podivná společnost sedí kolem pódia, na kterém je mladá žena v hezkém prádle uvězněná v ohyzdné kládě. Žena tuší, co ji asi čeká a smiřuje se s tím. Jenže to by bylo moc jednoduché.

Zapomněl na to a maloval dál, viděl, že je Radka unavenější než minule, bylo to kruté, ale hodilo se mu to, mohl to mnohem lépe zachytit, snad se mu to…
„Můžu mluvit?“ poznamenala Radka tiše, opravdu byla unavená. Nedalo se ale nic dělat. Obraz musel dokončit a koneckonců ona za to dostane peníze. Ale někde úplně vzadu ho škrábal drápek lítosti. Navíc ho trochu mrzelo, že žena mlčí, posledně povídala to i ono, sice ho to trochu rušilo, ale líbilo se mu to.
„Těžký den?“ prohodil pomalu a hned se zastyděl za stupidní poznámku.
Radka pomalu propnula lýtka a jen smutně zatočila dlaněmi.
Zase bylo ticho, malíři kupodivu vadilo stále víc, zvedl oči a setkal se přímo s ženinými pěknými kukadly. Zarazil se, to už nebyla jen únava, ale opravdu odevzdanost. Sice by se mu to hodilo do obrazu, ale tohle už nebylo hrané.
„Promiňte, máte toho asi dnes opravdu hodně, dokončím jen tady ten kousek a nebudu vás už trápit.“
„Netrápíte mě,“ řekla potichu, „vy určitě ne.“
Malířova ruka se na chvíli zastavila, ale modelka jen vzdychla.
„Pokračujte, já vám mezitím řeknu, proč tady vlastně trčím v kládě. Chcete?“
„Jestli vám to nevadí, rád vás poslouchám.“
„Tak jo,“ žena si vzdychla a začala vyprávět.


Jako každý průser to začalo nápadem, který nám v tu chvíli připadal skvělej. S Jarkem jsme se seznámili na hotelovce, byl o dva roky starší. Chodili jsme spolu jen chvíli, rozešli jsme se a pak zase za pár let sešli, na jednom docela pěkným kšeftě. On tam vařil, já začala pinglovat a držela bar. No, dali jsme se dohromady, za další rok byla svatba. A samozřejmě jsme dostali ten úžasný nápad, že si otevřeme vlastní hospodu, tak jak to napadne skoro každýho od fochu. Vypadalo to dobře, ale bylo jasný, že to nebude legrace. No, a přesně v tu chvíli, kdy to bylo na vážkách, Jarkovi někdo nabídl pronájem hospody U stříbrného groše.

Byli jsme se tam mrknout, docela fajn místo a okolí, hospoda zašlá, hlavně kuchyně, ale šlo by s tím něco dělat. Nájem nevypadal v tu chvíli nijak hrozně. Spočítali jsme si to, něco mi říkalo, ať se na to vykašleme, ale Jarek byl celý hrrr, po nocích plánoval a počítal. A tak jsme do toho šli.
Blbý bylo, že jsme byli naivní jak koloušci, měli jsme rozpočet, ale začalo to mizerně. Jarek se nechal ukecat známými, hele, musíš mít takovej sporák, makovej mrazák, pořádnej konvekťák, neviděla jsem do toho, ale bylo mi jasný, že je to daleko dražší, než jsme počítali.

Otevřeli jsme, celý natěšení, lidi začali chodit, byli jsme tam od rána do večera, někoho dalšího jsme si zatím moc dovolit nemohli. Šlo to kupodivu docela dobře nahoru. Poplatili jsme splátky, a i něco zbylo.

No jo, ale pak začali kousek od nás opravovat takový hezký barák, řetězec pizzerií Gourmet, řekli nám. Když mi dáte papír a tužku, z fleku vám nakreslím to logo, mám ho pořád před očima, když ho poprvé rozsvítili. A to byl začátek průseru. Z pěkného plusu byl najednou malý mínus, pak asi větší. V tu dobu se už o prachy staral jen Jarek, já o plac. Bylo to fakt tvrdý, jenže jsem udělala jednu blbost, nechala jsem se ukecat, že prachy sežene. Taky sehnal, hele, nechtěli jsme to hned zabalit, měli jsme nápady, jak dostat lidi zpátky, změnili jsme jídelák, všechno se trochu začínalo otáčet k lepšímu. To jsem si myslela.
No, a pak jsem jednou přišla domů a Jarek nikde. Do rána se neobjevil, obvolala jsem známé a pak jsem ho dala hledat. Policajti si ze mě dělali srandu, že se jen někde zdržel, mrkali na mě, aby mi došlo, jak to myslej. Jenže za dva dny mi zavolali a už se nesmáli. Našli ho v jednom prázdným skladišti. Visel na stropě.

Malířovi vypadl z ruky štětec. Žena se ale dívala kamsi do dálky a klidně pokračovala.

Prý sebevražda, nevím, bylo mi to vlastně už jedno. Brzy mi došlo, v jakým jsem průšvihu, neměli jsme žádný eseróčko, šli jsme do toho za sebe. Věřitelé se hlásili, ale to kupodivu nějak šlo, mamka mi šla pomáhat a vařit, přežívaly jsme, teda věřily jsme, že přežijeme, dokud to tam nějak nepoplatíme a nezabalíme. Začali jsme vařit menýčka, známej je rozvážel, docela se to chytilo. Začali jsme zvedat hlavu. Jenže přesně v tý době se objevil ten poskok.
Radka pokývala a zatočila dlaněmi.

Docela nenápadný chlapík s východním přízvukem, na ježka, trochu oplácaný. Že si chcé sé mnóu prómluvit šéf. Někam mě odvezl. Šéf byl štíhlý ostrý chlapík v černém roláku a džínách, jmenoval se nějak jako Analvyližsi. To mě pobavilo.

Ukázal mi podepsanou smlouvu, podtrhl dlužnou částku a procenta. Omlouval se, že smlouvu získal s jiným portfoliem pohledávek a sám ji neuzavřel. Je to prostě jen obchod. A pak mi naznačil, že by se s tou částkou dalo něco dělat, kdybych… Významně zahýbala dlaní.

Byla jsem jak zmražená, zdrogovaná, před očima se mi míhala čísla jako na staré pokladně. Postavila jsem se a začala si rozepínat blůzu.

Radka si vzdychla.

Byl rozvalený na židli, prohlížel si mě jako nový auto, který si právě koupil a chystá se v něm projet. Byla jsem úplně ztuhlá, snažila jsem vytěsnit myšlenky z těla, abych si je zachovala, až se s tělem bude dít co chce. Co bude asi chtít? Svléknu se, bude asi chtít vykouřit, abych před ním klečela a dívala se mu přitom odevzdaně do očí. Bude mě držet za hlavu a vrážet mi do krku tvrdnoucího ptáka. Bude se těšit z toho, jak budu slinit a dávit se, protože to k tomu patří. A pak… Nejspíš mě opře o stůl nebo na něj položí. Bude mi to dělat, jak bude chtít, nejspíš nejdřív normálně a pak do zadku. A pak nejspíš znova do pusy, hned jak ho vytáhne. Nechá se udělat až do konce, budu ho muset spolykat. A pak možná zavolá poskoky, aby si taky užili. A on se bude velkoryse dívat.
Ale to všechno přežiju, pak mě dovezou domů, osprchuju se, budu zase jako dřív.

Jiskřily mu oči a rozepnul si kalhoty. Vytáhnul pořádný klacek a začal si ho protahovat, nijak rychle, spíš, aby mi ukázal, co mě čeká.

Radka se zavrtěla.

A pak… Pak se mi v hlavě rozsvítilo, co to tady kurva dělám? Nechám se ojet od tohodle pana Analvyližsi? Udělám mu všechno, co bude chtít? Nasrat.

Radka zvedla hlavu a obličej se jí úplně rozsvítil, oči zářily vnitřní hrdostí, takhle se musely tvářit slavné mučednice, když umíraly za svou pravdu.
Malíř si uvědomil, že se mýlil, tohle je přesně ten výraz, který musí mít žena na obraze. I když se na ní vystřídá půlka politbyra a druhá bude čekat, až na něj dojde řada, ona se bude takhle tvářit. Protože ví, že se pak umyje a bude jako dřív, jen možná rozbolavělá, ale to bude jen tělo, duch bude čistý a neporažený.
Bylo dlouho ticho, jen kláda občas zavrzala, když se žena protahovala, občas ťuknul štětec. Malíř si vydechl, zachytil to, ne úplně skvěle, ale bylo poznat, co chtěl namalovat. To je úspěch.

A tak jsem narovnala a zase jsem se zapnula. ‚Mám někde něco podepsat? Zaplatím vám to, i když budu muset dřít celej blbej den. Ale bude to na rovinu.
Zastrčil si klacek a zapnul kalhoty. Ale nedíval se vlastně zle.
‚Jste první, která tenhle obchod odmítla,‘ povídá mi, ‚i ty nejkrásnější ženy udělaly, co jsem chtěl. Vlastně se mi to líbí, oceňuju to, mám rád hrdé ženy. A navíc, přijdete sama, uvidíte. Moje nabídka bude trvat.‘

A pak škrtnul to číslo a napsal úplně jiné. Uvažoval a připsal k němu procenta. Otočil papír ke mně a podal mi pero. Podepsala jsem se.
Vyprovodil mě ke dveřím, klepnul na ně. Pak se ještě usmál jedním koutkem: ‚Stejně přijdete, uvidíte. Mám vlastě radši, když ženy přijdou samy. Jinak je to nuda, můžu dělat, co chci, a ony jen leží nebo klečí a čekají, až to všechno skončí. Fjodor vám dá číslo, můžete na něj zavolat, až se rozmyslíte.‘
Fjodor stál za dveřmi, klidný, trochu rozkročený, ruce složené za zády.

Vídite, já říkal vám, dópadne to dobře,‘ úslužně mi otevřel dveře auta. Uvažovala jsem, co by udělal, kdyby ho jeho pán zavolal, aby si… aby si taky trochu pohrál.
Zastavil u mě doma, ještě se otočil.
‚Prósim, nězkoušejte někam zmizet, to něfunguje. Nikdy byste něverila, jak snadný je nájit člóveka.‘
Zase mi mile otevřel dveře a jemně se poklonil.
Dlouho jsem se sprchovala. Když jsem házela oblečení do pračky, našla jsem v kapse papírek s telefonním číslem. Chtěla jsem ho zmačkat, ale neudělala jsem to.


Radka si povzdechla, ani si snad nevšimla, že malíř už uklidil nástroje a odemkl zámky. Stála a mimoděk si masírovala zápěstí. Zadívala se kamsi do dálky.
„Nezavolala jsem, i když jsem fakt už chtěla. Ale vždycky jsem si řekla, ‚nasrat, vošouste, nějak se z toho vylížu.‘“ Zase získala onen hrdý výraz, ale ten pomalu uvadal. Ušklíbla se. „Vlastně nevím, jestli vylížu je to správné slovo, no nic, uvidíme.‘

Zakroutila zápěstími a propnula nohy. Pak se zvláštně uvolnila, zvadla.
„Vám to řeknu, zavolám mu, zejtra ještě ne, ale brzy. Snad se nějak domluvíme, kdyby ne, je tady vždycky ta druhá možnost podle jeho pravidel.“
Radka si povzdechla, opřela se zadkem o stůl, rozpustila si vlasy, vzala tašku a přehrabovala se v obsahu.
„Ach jo, zapomněla jsem si župan.“
„Počkejte,“ malíř rychle otevřel skříň a sundal z ramínka krásný nadýchaný teplý župánek. Dvorně ho Radce navlékl na ramena, nedůvěřivě si ho očichala a pak se do něj zachumlala.
„Můžete mi zase uvařit ten úžasný čaj, prosím?“
„Určitě.“
„Víte, kde mě najdete.“
„Vím.“
Radka se otočila a udělala dva kroky ke křeslu, ještě si zase přivoněla k límci a otočila se k malíři. „Kdo ho měl naposledy?“
„Už ani nevím,“ zalhal.
„Krásně voní,“ Radka se posadila do koženého křesla, malíř zhasl velké světlo a rozsvítil jen dva malé reflektory a nasměroval je na obraz.

V kuchyňce chvilku stál, než se pustil do vaření čaje.
Opatrně nesl dva šálky a postavil je na stolek. Seděla stulená v křesle, tmavé vlasy rozpuštěné na límci. Zvedl ruku, aby je pohladil, ale zarazil se kousek nad nimi.
„Tady je čaj.“
„Moc díky.“
„A teplý je lepší.“
„No jo, omlouvám se.“

Usrkávala voňavý nápoj, oči upřené na obraz.
„Líbí se mi čím dál tím víc. A opravdu jsou ty dvě dámy matka s dcerou.“
„Na obraze i ve skutečnosti.“
„To jste říkal,“ Radčin hlas byl trochu hlubší. Malíř si povzdychl a usadil se do druhého křesla se šálkem v ruce.
Žena si protáhla levou nohu a pomalu z ní srolovala punčochu. Prohlédla se, jako by se bála, jestli noha nedošla újmy, podle malířova názoru neměla vadu. Pak totéž zopakovala s druhou končetinou. Přemysl polkl a raději se napil čaje.
„Tak jo, řeknu vám víc, co si teda vzpomínám. Ono to souvisí trochu s tím nešťastným Paridem, když musel rozsoudit tři bohyně.“
„Opravdu?“
„No jo, uvidíte, až se k tomu dostanu, i když je to trochu… choulostivější. A mám pro vás autorský výtisk té mé antické litografie, abych nezapomněl.“
Radce se rozsvítily oči „Fakt?“
„Vyšlo to moc hezky, myslím. Uvidíte. Ale už začnu s tím mým malým příběhem.“


Potkal jsem obě na jedné vernisáži, erotická grafika Oldřicha Kulhánka, jestli si dobře pamatuju. Matku jsem trochu znal, jen od vidění, vymetala tyhle akce, ale vyznala se, měla kontakty v zahraničí. A byla chytrá. Moc hezká a chytrá. Měla s sebou dceru, studovala kunsthistorii, jak jinak. No, tehdy jsem byl docela známej, sešli jsme se u jednoho obrazu, docela hodně erotického, musím říct. Jestli znáte Kulhánka, asi víte, o čem mluvím. Začali jsme se samozřejmě bavit, kde končí erotika a začíná pornografie. Slečna se malinko červenala, ale pak se zapojila do hovoru. Neposlaly mě do háje, pili jsme šampaňské, bavili jsme se, bylo to fajn. A pak jsme spolu odešli do nějaké vinárny. A došlo na otázku, co teď maluju.

Chvíli jsem se vymlouval, ale pak jsem přiznal, že bych chtěl namalovat něco ve stylu francouzských impresionistů.
‚Něco jako ‚Snídaně v trávě‘?‘ zeptala se dcera a matka protočila oči. ‚To je snad úplně nejvíc zprofanované téma.‘
A já jim vysvětloval, že právě něco takového chci, ale samozřejmě trochu jinak a s jinou technikou.
Pak došla řeč na onu Snídani v trávě, proč tam jsou oblečení muži a dvě nahé ženy, jaký to má smysl. Mladé úplně jiskřily oči. No a v tu chvíli mě to napadlo.
‚Jenže bych chtěl, aby moje dvě ženy na obraze byla matka s dcerou,‘ plácnul jsem.
‚Nahé?‘ přimhouřila starší oči a mladší se trochu zahihňala.
Jen jsem přikývl. ‚Jak jinak, bikiny mít nemůžou.‘

Zase jsme chvíli tlachali, ale už to trochu jiskřilo. No, a pak jsem samozřejmě poznamenal. ‚Ale kde vzít matku a dceru ochotné takhle spolu pózovat.‘
Podívaly se na sebe, bylo jasný, oč se tady hraje. A jen mě to vzrušilo a nabudilo, povídali jsme si dál, ale už to bylo takový dvojsmyslný.

Kdepak máte ateliér, malíři?‘ povídá nakonec starší.
‚Na Vinohradech.‘
‚V podkroví?‘
‚No samozřejmě.‘
‚A jezdí tam taxík?‘
‚Dávám přednost kočáru nebo aspoň drožce.‘
Vzal jsem z věšáku kabáty a dvorně jim je nabídl.

Nejeli jsme kočárem, ale taxíkem, ještě starou volhou. Drožkáře jsem od vidění znal, fajn chlapík, bývalý slavný fotbalista, kopal dlouho za Bohemku, ale někdo mu prošlápl koleno. Tak to občas chodilo. ‚Dneska to nebude do Discolandu Sylvie, mistře?‘ mrkl na mě. ‚Tam už nesmím, zkoušel jsem ukecat jednu striptérku, abych ji mohl namalovat jako sukubu svádějící Mistra Jana Husa,‘ plácnul jsem první blbost, co mě napadla.
‚A Jonák měl být Jan Hus?‘ prohodila paní.
‚To byl právě ten problém, nějak mi do té role neseděl, musím říct, nevím proč, možná kvůli té ovci na hlavě. A pak mě vyhodili.‘

Seděl jsem vepředu, ony dvě vzadu, pořád jsem si myslel, že dojedeme ke mně, já vystoupím, ony mi vesele pokynou a pojedou dál. Ale nic, taxík odjel a my tři jsme stáli na chodníku, stoupali jsme po schodech do šestého patra, od oprýskaných zdí se odrážel klapot dvojích podpatků. Úplně jsem viděl oči spořádaných sousedek přilepené ke kukátkům ve dveřích. Zítra budou mít o čem drbat.

Odemkl jsem dveře, vešly, uvolněná dlaždice za prahem dvakrát klepla, všechno prošmejdily jako dvě kočky. Nechal jsem je být, uvažoval jsem, co nalít, vybral jsem portské. To jim chutnalo, spokojeně se uvelebily na pohovce. Je to divné, ale teď jsem si je konečně důkladně prohlédl, uvažoval jsem, jak bych je chtěl nakreslit. Paní si přehodila nohu přes nohu, černé šaty se zelenými ozdobami držely jen sponou vzadu na štíhlém krku. I ta šíje vypadala díky tomu ještě delší a štíhlejší. Oč více látky bylo vepředu, o to méně vzadu, elegantní nahotu zad nerušil žádný nevhodný pásek spodního prádla. Vlasy v nazrzlém odstínu sestřihnuté do pěkného mikáda, které ještě zvýrazňovalo obličej jak z anglických románů. K tomu velké zelenomodré oči.

Díval jsem se, i na dceru, asi dvacetiletou budoucí krasavici, teď ještě trochu nesmělou, neuměla využít štíhlé postavy ani pohledného obličejíku orámovanými světlými kadeřemi. I modré šaty byly spíš strohé a tajily všechny křivky. Byla o něco vyšší než matka, o čtvrt hlavy, možná o půl. Ale možná jsem se v její nesmělosti pletl, snad to byl trik mladé dívky, která si na slušnou jen hraje, protože moc dobře ví, jak to působí hlavně na malíře.
Tohle mě zaujalo, uvažoval jsem, jestli bych to dokázal namalovat, tuhle odrostou lolitku.

‚Tak co s tím obrazem,‘ povídá paní.

Vzal jsem pár papírů a posadil se proti dvojici. Začali jsme to všechno vymýšlet, za chvíli už mluvily jen ony dvě, já jsem se na ně díval a občas něco načrtnul.
‚Bylo by hezký, kdyby se k sobě ty dvě trochu měly,‘ navrhla paní a slečna se trošku začervenala, ale oči jí jen hrály.
‚Jezírko, v něm matka s dcerou, které se koupají a trochu se mazlí?‘ doplnil jsem.


„No a pak… Pak to začalo. Dovedete si to představit?“

Přemysl se otočil k Radce, byla stulená jak velká kočka, zahrabaná do županu a tiše oddychovala. Našel druhou deku a přikryl ji. Díval se na ni, nejraději by ji odnesl do postele, ale neměl odvahu. Stál nad ní s otevřenou dlaní, opatrně a lehce jí konečně pohladil vlasy.

Co tehdy začalo, říkal si, bylo to nejhezčí, co kdy viděl. Možná je dobře, že Radka usnula, protože by jí to stejně asi nedokázal vyprávět. Mohl na to jen vzpomínat, přehrávat si pohyblivé i statické obrazy pečlivě zafixované v paměti.


‚Měly by se trochu mazlit,‘ přitiskla se dcera k matce, rozzářené oči upřené na malíře. Objala jí a přitiskla roztomilý obličejík k nahému krásnému rameni.
‚Asi takhle?‘
Bylo mi líto, ale musel jsem zavrtět hlavou. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak paní vzala dívčinu dlaň, pohrávala si s ní a přitiskla si ji pod ňadro. Mrkla na mě. Naklonil jsem hlavu. Dcera přimhouřila oči, zavrtěla dlaní, jako by si dodávala odvahu a vzala do ní onen krásný zralý naducaný bochánek.
‚A co teď?‘
Přikývl jsem.

Paní se zavrtěla, ‚ale pan malíř to takhle nemůže namalovat.‘
‚A proč ne?‘
‚No ty dvě nemůžou mít šaty, když se koupou.‘
Teď se na mě dívala ona, obě měly podobné oči, zasněné a svolné.
‚Myslíš, že by…‘
‚To jinak nepůjde, že mám pravdu?‘
Tupě jsem přikývl.

Paní vstala a podala dceři ruce. Stály teď obě vedle sebe a trochu se objímaly. Matka rozepnula dceři vzadu zip, odshora až po zadeček, pomalu, zoubek za zoubkem, úplně jsem slyšel to cvak-cvak-cvak. Hladila nahá záda, stáhla jí šaty z útlých hezkých ramen.
Útlá dívčí ramena, jistě, snad je dovedu namalovat tak, jak je teď vidím.
Slečna automaticky zkřížila ruce na prsou, i když měla podprsenku, moc hezkou, něžnou, bez ramínek, sotva zpola zakrývala dva malé dívčí poklady.

Rozpletla ji pečlivě upravený účes, prameny nazlátle lesklých vlasů se slily v jeden vodopád a zahalily ji až pod lopatky. Upravila je a rozepnula podprsenku, dívka se stále zakrývala trochu dlaněmi, i když vlasy tajily půvaby stejně dobře.

Paní ji objala, snad se chtěla pochlubit krásou své dcery, sama si přejela prsa dlaněmi a stiskla je. Sjela před hezké boky na nahá stehna, roztáhla hravě prsty. Přizvedávala si okraj sukně, vyhrnovala ji, skoro až… Když jsem zahlédl okraj kalhotek, usmála se a zase ji spustila ke kolenům. Obrátila se k dceři zády a zvedla si vlasy. Slečna třesoucími prsty rozepnula sponu, snad jí až teď začalo docházet, co vlastně dělají. Paní si držela šaty na prsou, čas se nejspíš skoro zastavil, dívali jsme si navzájem do očí, dcera trochu dychtivě, matka klidně, uvolněně, jen vzadu jí trochu posměšně jiskřilo. Nevím, jak jsem vypadal já sám, možná překvapeně a zmateně. Ale zároveň se mi před očima začal celý obraz konečně rýsovat, přesně jsem věděl, jak chci obě namalovat.

Všechno se změnilo, bublina sexuálního napětí zmizela. Rychle jsem si připravil plátno, zvláštní, právě včera jsem ho napnul na stojan. Pohovka se změnila v jezírko s nymfami. Paní uvolnila dlaně a šaty sklouzly ke kotníkům, vlnily se v měkkých černých záhybech. Obnažila ňadra, naklonila hlavu, snad chtěla vědět, jak se mi líbí. Ale já jsem jen odhadoval jejich křivky a tvar, uvažoval, jak je namaluju, abych vystihl jejich půvab, tíhu, plnost. Čekal jsem, až se obě uvolní, tak to mělo být, přirozené a hravé.

Rychle jsem se převlékl, domácí kalhoty a ušmudlanou košili jsem měl naštěstí hozenou přes židli.

Paní pohladila dceři vlasy a něco jí zašeptala do ucha. Začaly si trochu hrát, dotýkat prsty, představoval jsem si, jak jim po ramenou stékají kapky vody. Dceřina dívčí ňadra s růžovými hroty občas probleskla mezi vlasy, matčina se občas nádherně zavlnila. V jednu chvíli… Matka hladila dceři rameno a dívala se jí do očí. Dcera zase nesměle vzala do dlaně matčin prs.

Jasně, takto to mělo být, zvláštní kouzlo, matka obdivuje dceřinu krásu, možná ji tak trochu závidí, její mládí a svěžest. A dcera zase matčinu smyslnost, půvab a ženskost.

Začal jsem pracovat, viděl jsem všechno před sebou, teď už jen zbývalo to všechno namalovat. A věděl jsem, že to půjde, něco vedlo mou ruku, stačilo zůstat v zóně, neporušit kouzlo, které se kolem nás objevilo.

Vlastně vůbec nevím, jak dlouho jsem maloval, bylo mi to jedno. Procitl jsem, až když mě už hrozně bolela záda. Matka s dcerou ležely na pohovce a spaly v objetí, ani jsem si toho nevšiml. Umyl jsem štětce a paletu, všechno uklidil. Zadíval jsem se na obraz. Nevěřil jsem, že jsem to mohl sám namalovat, bylo tam všechno, co jsem si představoval, nálada, kouzlo celé scény, a hlavně ony dvě, Paní se protáhla a otevřela oči, překvapeně se rozhlédla, uvědomila si, kde je, že na sobě skoro nic nemá. Podívala se na mě trochu vystrašeně, ukázal jsem na obraz.

Přišla ke mně, jen v hedvábných kalhotkách. Dívala se, nic neříkala. Cítil jsem její teplo i vůni, tu pravou, skrytou drahým parfémem.
‚Je na tom ještě spousta práce. A tváře trochu změním, nikdo vás nepozná.‘
‚Nedělejte to.‘
‚Proč?‘
‚Takhle se mi to líbí, jsme to my.‘
‚Ale…‘
Podívala se na mě a usmála, ‚Ale nesmíte ten obraz nikomu prodat.‘
‚Cože?‘
‚To je cena za nás dvě‘, usmívala se jako ztělesnění pokušení.
Díval jsem se střídavě na obraz a na ni, přikývl jsem.
‚Nemáte kafe?‘ pohladila mi prstem ruku.
‚Zkusím něco najít.‘
Nabídl jsem jí župan, přesně tenhle, co máte na sobě, seděli jsme proti sobě, nemluvili, jen jsme po sobě koukali. Bylo nám jasné, kam tohle dívání vede, v duchu jsme se už domluvili a rozhodli. Teď jsme už jen prodlužovali onu kouzelnou chvilku ‚před‘. Trochu jsem jí rozhalil župan, vlastně poprvé jsem se jí opravdu dotkl, pohladil ten moc hezký krk a pak jel prstem kousek níž, tak akorát, aby to bylo hezký na koukání.

‚Dcerka spí?‘ povídám tiše, jako bychom se bavili o miminu.
‚Asi, ale vzbudí se,‘ řekla paní klidně a podívala se na mě.
Došlo mi, co tady naznačuje, zní to divně, ale v tu chvíli mi to přišlo jako úplně normální. Obešel jsem stůl, postavil jsem se za paní, políbil ji do vlasů, koukal jsem svrchu na ty krásný bochánky napínající župan. Nedalo mi to a sjel jsem dlaněmi dolů, trochu jsem je pomazlil, jen malinko. Zatím. Zaklonila hlavu.

Pojďte.‘

Zhasl jsem světla, nechal jsem svítit jen jednu lampu v rohu. Dcerka spala, nebo se tak okázale tvářila. Našla deku, přimáčkla si ji pod bradu, ale nohu a půlku zadečku měla venku. Musel jsem vzít papír a namalovat to, jen narychlo, už jsem beztak myslel na něco úplně jiného. Jak tu deku odhrnu a stáhnu z ní ty malinký kalhotky.
Posadili jsme se k ní a dívali se. Paní ji pohladila tvář, vzbudila se a mžourala na nás. Pochopila hodně rychle, asi na to byla zvyklá, zase jí zajiskřily oči, posadila se a zakryla dekou. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Ukázal jsem ji ten obrázek, co jsem zrovna nakreslil.
‚To je krásný,‘ zašeptala.
‚Pojď se podívat na ten obraz,‘ říká paní.
Dívaly se, já se díval na ně. To bylo moc hezké dívání. Pak zase přišly ke mně, ale už jinak. Paní si mi klekla na klín a dcerka opřela o rameno. Objal jsem je, levou rukou paní a pravou slečnu. Dlaně na nahé kůži.

Voněly moc hezky a každá jinak, zavřel jsem oči, aby mě nerozptylovaly jiné vjemy, bylo jich moc. Teď už jsem víc rozlišoval těžší parfém s nádechem vzácných dřev a druhou velmi svěží trochu nasládlou vůni, nádech vanilky a jemného koření. A pod tím vším jejich vlastní vůně, kterou už vůbec nedokážu popsat.

Došlo mi, že sám mám na sobě jen ušmudlanou pracovní košili.
‚Omlouvám se za můj malířský oděv,‘ zašeptal jsem paní do ucha, ‚trochu smrdí barvami.‘
‚Nevím, mě to volní krásně, pro mě je to nejhezčí vůně,‘ usmála se paní a prohnula se v zádech. Zabořil jsem jí tvář do výstřihu a nadechoval tu krásu, dlaněmi sjel pod župan na zadek, vzal pěkně do rukou hezké ženské půlky, prsty objel kalhotky, malinko je stáhl dolů.

Došlo mi, že zanedbávám dcerku, honem jsem ji položil dlaň na štíhlý pas, hladil záda, sjel dolů a zajel prsty za okraj kalhotek.
Zachichotala se. ‚O mě se teď starat nemusíte,‘ povídá trochu vzrušeně a přitiskla se ke mně.
‚Ale můžu,‘ dodal jsem logicky a projel prsty přes kalhotky prdelkovým žlábkem.
Levou rukou jsem laskal paní ňadra a pravou mazlil slečnu. Ale naše ruce se začaly podivně proplétat, na prsu jsem najednou hladil dívčinu dlaň, na jejích zádech pak štíhlé ženské prsty.

Chtěl jsem paní rozvázat župan, ale zadržela mi ruku. Místo toho se ze mě svezla a stáhly se obě do růžku, něco si šeptaly, pokukovaly po mě a hihňaly se.
‚Jasně,‘ říkám si ‚přeci sis nemyslel, že budeš mít takhle obě. Ony se teď seberou, zavolají si taxíka a vypadnou, nechají tě tady pěkně s tvrdým.

Ale to už klečely vedle mě, mrkaly na sebe, jako by si dodávaly odvahy.
‚Vy jste umělec,‘ povídá nakonec starší a oči jí jen hrají, ‚takže asi máte smysl pro krásu.‘
‚No, snažím se,‘ poznamenal jsem, ‚ale nevím,‘
‚Když vidíme vaše obrazy, tak máte,‘ potvrdila mladší.
‚A my teď někoho takového potřebujeme,‘ načala starší, ‚kdo nám dokáže říct,‘ dodala mladší, ‚co je hezčí,‘ ukončila starší.
‚Počkejte, snad nechcete, abych měl říct, která z vás je krásnější, to po mě nechtějte,‘ chytil jsem se hraně za hlavu.

‚To nechceme, jen takovou drobnost,‘ začervenala se mladší.
Pokrčil jsem rameny.
‚Časy se mění a s nimi i zvyky,‘ povzdychla si starší.
‚Některé zvyky,‘ pohladila jí mladší vlasy.
‚Počkejte,‘ povídám zmateně a dychtivě, ‚jde o účes?‘
Mrkly na sebe a zase se zachichotaly.
‚Přihořívá.‘

Pak starší vstala, vzala mou židli a postavila ji proti pohovce. Významně na ni ukázala. Zvedl jsem obočí, ona se jen usmála. Usadil jsem se na židli. Poklepala mi na ramena a zase se posadila vedle dcery. Dívali jsme se zase na sebe, nevím jak dlouho.

Dcera šťouchla do matky, kývly hlavou. A pak si najednou svlékly kalhotky, seděly na pohovce se sevřenými stehny.
‚Časy se mění,‘ zašeptala hlubokým hlasem starší, ‚musíš nás rozsoudit, co je hezčí, jestli příroda nebo nové časy.‘
Než jsem si stačil uvědomit, co mi to vlastně říká, roztáhly kolena. A došlo mi to.

Začnu dcerkou, protože to se bude popisovat jednoduše. Nabízela mi pohled na úplně hlaďounce vyholenou pičulinku, bez jediného chloupku, mohl jsem i v šeru lampičky obdivovat každý dráždivý kousíček, okraje vlhkých lístečků zvědavě vykukující z růžové štěrbinky.

Odtrhl jsem s námahou zrak a sjel očima na matčin klín, zarostlý pečlivě upravenými a zastřiženými tmavými chloupky, po stranách vyholenými. Tmavý trojúhelník směrem dolů pomalu řídl a dovoloval, abych si napůl domyslel krásné orámování dlouhé puklinky, tušený dokonalý tvar kávového zrna.

‚Tak, co se ti líbí víc,‘ umělče, řekla hravě slečna, ‚čemu bys dal přednost, co bys raději maloval?‘
‚Nebo miloval?‘ řekl jsem úplně bez rozmyšlení.
‚Nebo miloval,‘ potvrdila paní svým hlubokým šeptem.
Díval jsem se střídavě na krásu vlevo a nádheru vpravo, mezi nohama mi brnělo. Vzpomněl jsem si na chudáka Parida. ‚Co mi která slíbíte, když vás určím vítězkou?‘
Podívaly se na sebe a shodně pokrčily rameny.
‚Budeš se se mnou moci pomilovat,‘ řekla paní hlubokým tichým hlasem.
‚Ale se mnou taky,‘ vyrovnala nabídku dcera.

Zkusil jsem si představit, jak by vypadaly obráceně, slečna se zarostlým klínem a paní s úplně hladkým. Ale to mi nijak nepomohlo. Vstal jsem a klekl si mezi ně, položil čelo na pohovku a objal jim boky.
‚Vzdáváte to?‘ zavrněla paní.
Klekl jsem si před ní, mezi její štíhlá stehna, projela mi prsty vlasy, pomalu se položila a zvedla nohy. Zahlédl jsem, jak si dcera olízla rty, ale pak už jsem se věnoval jen té úrodné zahrádce, která se přede mnou tak neodolatelně rozprostírala. Slečna se přisunula a položila si hlavu matce na bok, zvědavě se dívala, oči jí zářily.

Políbil jsem paní na klín, první dotek, rozhodnutí, jestli můžu dál nebo se mám pakovat. Jen někde v dálce vzdychla. Takže dál, další polibky, doteky, rty, jazykem. Puklinka pomalu praskala a pouštěla mě ke svým ukrytým tajnostem, intenzivní ženské vůni a chuti. Prolízl jsem roztouženou štěrbinku, pěkně odzdola až k poštěváčku, brnkl jsem o něj špičkou jazyka, už trochu začínal vykukovat za závojíčky. Opatrně jsem ho vzal do rtů a dráždil, ale nespěchal jsem, nebylo proč.

Slečna se na mě dívala čím dál vyzývavěji, neodolal jsem a políbil jsem ji, musela ze mě cítit klín své matky, ale spíš jí to vzrušilo. Projel jsem matčinu štěrbinku špičkou prstu a nechal ho dcerce olíznout. Vsála ho do úst a vyzývavě se na mě dívala, lehla si vedle matky a rozevřela kolena.

Neodolal jsem a zabořil tvář mezi slečnina dlouhá stehna, opatrně ochutnával hlaďounkou nádheru, každé místečko se přímo nabízelo jazyku i pohledům. Musel jsem přiznat, že to má něco do sebe, i když mě vždycky fascinoval kontrast dívčích obličejů a zarostlých klínů. Sice byly matka a dcera, ale byly tam dole úplně jiné, ale na dráždění podobně citlivé. I paní si lehla tak, aby mohla pečlivě sledovat, co její dceři provádím. Rozhrnoval jsem špičkou jazyka lístečky, opatrně vnikl trochu hlouběji. Voněla jinak a úplně úžasně.

Paní vystrčila jazyk, dotkl jsem se ho špičkou svého, dívali jsme se do očí a mazlili se jazykem. Zase jsem se vrátil k dceři, paní se položila vedle, abych ji také mohl hladit. Políbila dceři ňadra, to bylo moc něžné a krásné, nespěchala, zopakovala to, slečna ji hladila vlasy.
Věnoval jsem se dívčímu klínu, nevím, kdo ji vzrušoval víc, já nebo mazlení její matky, ale štěrbinka byla plná šťávy. Vzal jsem si ji celou do úst a jazykem zaútočil na poštěváček.

Moc jí nechybělo, ‚nespěchej, malíři,‘ zašeptala ale matka. Měla pravdu, nespěchal jsem, užívali jsme si oba tuhle chvíli, vlastně všichni tři, paní se posunula, abych ji také mohl hladit. Ještě chvíli, nevím, jak trvala dlouho, vteřiny, minuty, slečna vzdychala a vlnila boky, dovedl jsem ji k orgasmu a dráždil ji, dokud nesklapla kolena a nepoložila se na bok.

‚Teď jsme jen dva,‘ opřel jsem se o ruce nad paní a políbil ji.
‚Tak se svlékni, malíři,‘ řekla klidně.
Přetáhl jsem se přes hlavu košili a rozepnul kalhoty. Zajela dovnitř dlaní a hladila mě. Uměla to moc hezky. Tak raději kalhoty pryč, i prádlo. Ještě mě přejížděla rukou, ale potřeba to nebylo.
Přitáhla si k sobě kolena, štěrbinka se rozevřela, aby mě přivítala. Klekl jsem si nad ní, párkrát přejel žaludem škvírkou a pomalinku ho do ní zasunul. Dělali jsme to společně, pomalu, užívali jsme si každý milimetr, kdy jsem byl hlouběji.
Zahlédl jsem, že se na nás slečna dívá, ale nepřišlo mi to nevím proč divné nebo ujeté, patřilo to k tomu všemu. Paní zašátrala rukou a nahmátla dceřinu dlaň, stiskla ji. Nechala se ode mě milovat, projížděl jsem ji a hladil hezká prsa, vlnila se jí, nebyla pevná jako slečnina, ale stejně mě dráždila, musel jsem je držet v dlaních a líbat.

Obrátili jsme se, paní se usmívala, duchem někde úplně jinde. Nechala mě vysunout až na kraj a pak dosedala, zajížděl jsem do ní celý, mrzelo mě, že není o něco delší, měl jsem dojem, že by se do ní vešlo cokoli. Držel jsem ji za zadek, slečna ji hladila ňadra. Už jsem měl na krajíčku, ale hned zpomalila. Seděla na mě bez pohybu, hladili jsme se, všichni tři, zastavený čas rozkoše, měkké stíny ve skrovném světle jediné lampy.

Ještě chvilku zezadu, krásný roztažený zadek před očima, žensky široké boky a štíhlý pas. Pomalu jsem zrychloval, věděl jsem, že bych měl na ni počkat, ale to už jsem nedokázal. Vytáhl jsem na poslední chvíli ocas, krůpěje spermatu obkreslily páteř. Dcerce už zase svítily oči, nabrala trošku na špičku prstu a mázla ho matce na tvář.

Nechal jsem je osprchovat, seděli jsme zase s paní v kuchyni a poslouchali šumění vody.
‚Omlouvám se, že jsem se vám nevěnoval trochu víc.‘
Mávla rukou.
‚Nevadí, a navíc…‘ zvedla oči, „nebyl to asi poslední večer.‘

Nebyl to poslední večer, na obrazu byla spousta práce. Přicházely ke mně zvlášť, miloval jsem jednu i druhou, do mladé jsem se zbláznil a její matku bral jako doplněk, prémii navíc. Ale hlavně jsem maloval, před sebou nahotu jedné nebo druhé.

Až úplně nakonec přišly zase obě spolu. Domaloval jsem, čekal jsem, že se zase pomilujeme, ale nějak jsme na to nikdo z nás neměl chuť. Leželi jsme spolu, objímali se a věděli, že to končí, že s dokončením obrazu skončí i všechno ostatní.
Pomilovali jsme se, pomalu, obřadně, první jsem udělal paní, pusou, splatil jsem malý dluh. Už neměla kožíšek, byla upravená po modernu, dole hladká a nahoře chomáček chloupků na bříšku. Bylo to možná ještě hezčí, ale stejně jsem vzpomínal na ten obraz dvou klínů z prvního večera.

Dívali jsme se na hotové dílko, možná ještě chybělo něco málo dodělat, ale k tomu jsem je už nepotřeboval.
I ty mužské obličeje vznikly nějak během doby, už nevím, která z nich prohodila, že je škoda, že tu krásu nikdo nevidí. Nevím, jak přesně to myslela, ale hned jsem věděl, co namaluju. Řekl jsem jim to, byl to i jejich obraz, líbilo se jim to.
A teď jsme se jen dívali, ‚nezapomeň, co jsi slíbil, malíři,‘ zvedla paní ty svoje nádherné modrozelené oči. Věděl jsem, nemůžu ho prodat, zůstane tady, A taky zůstal, i když se jinak změnilo snad úplně všechno.


Přemysl domluvil a zadíval se někam do dálky, smutně přikývl. Otřel si prsty do špinavé košile, došel se umýt.
Vrátil se v pyžamu a zamyšleně se zadíval na Radku. Zvedl válendu a vytáhl peřinu, polštář, ve skříni našel prostěradlo. Důkladně připravil lůžko, srovnal deku a naklepal polštář.
„Pojďte si lehnout.“
„Ccooo… Proč mě budíte?“
Protáhla se s ospalýma očima, vzal ji za ruku a dovedl k válendě. Rozepnula si podprsenku a hodila ji vedle postele, zavrtala se do peřin, schoulila na bok a usnula.

Malíře uprostřed noci probudil už dlouho zapomenutý pocit, prostě a jednoduše mu stál. Ospale uvažoval, co s tím má dělat. Slyšel ženino pravidelné oddechování, co by asi dělala, kdyby si k ní teď lehl, pod deku, objal ji? Bála by se, utekla by, řekla by mu zdvořile, že ne… Nebo by…
Přemyslovi se před očima míhaly obrazy. Jeden zůstal, žena ležela v přírodě na louce mezi květinami, příroda jí obklopovala a zdálo se, že ženino tělo pohlcuje, bylo to krásné a znepokojivé. Malíř usnul.

Ráno ho vzbudilo švitoření ptáků, překvapivě neustále hlasitější. Žena cosi zabručela, posadila se na posteli a drbala se ve vlasech, rozhlížela se. Zvedla ruce a zívala, ňadra se jí krásně zvedla, Pak se neochotně svezla z lůžka s tváří v dlaních. Vzdychla si, vstala a hledala napůl poslepu tašku. Nahmátla mobil a zastavila budík. Stála nad taškou a konečně našla očima malíře. Zvedla legračně obočí, podívala se na svou postel, na malířovu, na něj, na sebe, kalhotky ji asi uklidnily, chybějící podprsenka méně, zakryla se pažemi.

Malíř beze slova vstal, našel v prádelníku čistou osušku a podal jí Radce. Vděčně přikývla, přitiskla si ji na prsa, vzala oblečení a zmizela v koupelně.
Malíř si povzdechl, vstal, rozhýbal spánkem ztuhlé tělo a zašel do kuchyně. Chtělo se mu na záchod, ale rozhodl se to nějak vydržet. Vzpomněl si na obraz ze snu, vzal papír a načrtl ho, jen tak, narychlo tužkou. Pak uvažoval, co asi Radka snídá, nakonec se rozhodl připravit do konvice svůj oblíbený čínský čaj, voňavý yunnan.

Dveře koupelny klaply, Radka se rozhlédla v pokoji a vešla do kuchyně, urovnávala si vlasy.
„No, bez náhradního prádla, kartáčku na zuby…“ očichala se, „a bez sprcháče, to je jako za starých časů.“
„Přesně,“ dodal malíř, „dáte si snídani?“
„Hrozně spěchám, fakt moc.“
„Tak aspoň čaj, sladíte?“ nalil voňavý nápoj z konvice do hrnku a přistrčil cukřenku.
Ochutnala, pozvedla obočí, přisladila asi půlku lžičky a vzala hrnek do obou dlaní, popíjela.
„Opravdu nechcete něco k snídani?“
Zavrtěla hlavou.
„Musím běžet, něco sním po cestě.“
Dopila a nastrkala věci do tašky, hodila si ji na rameno.
„Zavoláte zase?“
„Jasně, ale příště už budeme hotovi.“

Na chvilku se zarazila, asi něco chtěla říct, ale jen kývla, otevřela dveře. Ještě se zastavila a otočila k malíři.
„Moc díky,“ políbila ho rychle na tvář, „a nevěřte ničemu, co jsem povídala. Když jsem utahaná, hrozně si vymýšlím.“
Zamyslela se, usmála a políbila ho na rty. Zvedla vesele jedno obočí a zmizela za dveřmi. Dlaždice ani nestačila klapnout.

Malíř stál dlouho v předsíni, zašel do koupelny a zadíval se do zrcadla. Zůstal tak docela dlouho, v hlavě jedny smečky myšlenek honily druhé.
Vymýšlí si? Já na to ani nemusím být utahaný, ušklíbl se sám na sebe.

Author

Desátá múza

Desátá múza 01 Desátá múza 03

Odebírat
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Pepé

Opět skvělé. Přečetl jsem jedním dechem. Nádherná práce se slovíčky, vic naznačeno než ukázáno. Opravdu vysoká laťka pro další povídky. Děkuju

Gourmet

Super. To je tak krásné čtení. Díky moc!

Kamil Fosil

Líbí se mi, že děkuješ nejen za sebe, ale i za své postavy.
Jsou tak živoucí, že by čtenář snadno uvěřil tomu, že Tě požádaly, abys poděkoval i z ně.

Anton

Příběh zahalený jen zdánlivě průhlednými vrstvami tajemství, hry na upřímnost, která upřímností není, povolené lži a fantazie. Svět kouzelných obrazů a skutečných vůní. Náznaky erotičtější než naturalistické porno. Autorova poklona malířům, ale zároveň i českému jazyku. Děkuji a těším se na pokračování.

Anton

Děkuji Ti za slova uznání, od mistra to rozhodně potěší. Ano, snažím se povídky „nekonzumovat,“ ale vychutnat si je, užít si vstup do někdy i zapovězených světů a hlavně užít si krásu češtiny, kterou mám moc rád. Bohužel, můj chlebodárce mě od Nového roku tlačí do dlouhodobějšího sebevzdělávání (odměnou má být finanční i kariérní postup), tudíž mi na komentování všeho už tolik času nezbývá. Ale na eFenix určitě nezatrpknu, dál všem mým oblíbených autorkám i autorům budu fandit a co se mi líbí, to budu hodnotit rád.

q89

Nádhera! Těším se na pokračování.

Kamil Fosil

Krásné pokračování.
Kdybych byl býval na Základní devítileté škole tušil, co všechno může malíř zažít, určitě bych se ve výtvarné výchově více snažil.
Matka a dcera, rozechvělé magickým okamžikem zvěčnění jejich půvabu a krásy, no kdo by si něco podobného nepřál zažít.

Naposledy upraveno dne 1 rok před, upravil Kamil Fosil
Bbob

Skvěle napsané. Mistryně se nezapře 😁

Anton

Už to tady bylo zmíněno několikrát: Ač je jméno zavádějící, Pallas Athéna v tomto případě opravdu není žena. Takže ne mistrně, ale mistr, který mistrně píše – s tím souhlasím.

12
0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x

Protected by Security by CleanTalk