Mé ženské já 01

„Viděli jste včera v televizi toho úchyla, to bylo strašný,“ prohlásil kolega Petr při pauze na kafe.
„Co, koho?“ zeptala se ihned kolegyně Klára.
„No, borec v ženských šatech, i s manželkou, punčochy, lodičky, sukně, no prostě, hnus, buzna jedna,“ rozvášnil se Petr.
„No počkej, já to sice neviděl, nemám televizi, ale bylo to i na netu, zahlídl jsem jen nějaký titulky, prej není buzna, jen se tak rád oblíká, psali,“ vložil jsem se do debaty.
„No ještě se ho zastávej, tohle přece není normální,“ nedal se Petr odradit ve svatém tažení za normálnost.
„Ty bys tak snad nechodil, ne?“ zeptal se přímo.
„Ne, to ne,“ odpověděl jsem hned. Petr spokojeně pokýval hlavou.
„Ale tak nějak je mi to jedno,“ tvářil jsem se lhostejně. „A když prej můžou ženský nosit kalhoty, tak proč by nemohli chlapi nosit sukně, psali v diskusích na netu…“ dodal jsem tak nějak co nejvíc neutrálně, abych Petra nerozčílil ještě víc, ale marně.
„Tak to jsou úplně stejný buzny jako von,“ nedal se odradit.
„No jo no, kam ten svět směřuje…“ uzavřel jsem debatu i pauzu smířlivě, dopili jsme kafe a vrátili se do kanceláří.

Nějak jsem se nemohl zabrat do práce, ta debata mě zaujala a znovu jsem našel na netu uvedený článek.
Znovu a znovu jsem pročítal diskuse plné příkrého odsouzení jako měl kolega Petr, nebo naopak podpory, třeba i s odkazem na skotské kilty nebo středověkou módu.
Někteří ho chválili za odvahu a někteří se zase pozastavovali nad tím, že mu to nesluší, protože je to ženský a ne pánský střih.
Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl, co si o tom mám myslet; chlap v punčochách, lodičkách a minisukni vypadá samozřejmě divně, ale… vrtalo mi hlavou, jaký to je asi pocit, mít to vše oblečené na sobě.
Vždycky jsem totiž oceňoval pěkné nohy, rafinované punčochy a botičky, fascinovaly mě různé podvazkové pásy a další ozdůbky a doplňky, prakticky jsem se s tím zatím setkal bohužel jen na fotkách.
Momentálně jsem byl sám a těch pár holek, co jsem poznal blíže a intimně, nebylo moc na parádu ohledně jejich nohou.
Ale zase tak jednoznačné to pro mě nebylo, pořádný prsa mají taky něco do sebe, třeba zrovna ty Klářiny, trojky nebo snad i čtverky, které se snažím nenápadně okukovat dost často…

Ze zamyšlení mě vytrhla zpráva na firemním chatu, trošku jsem sebou trhnul, protože zpráva byla právě od Kláry, se kterou se ve skutečnosti pracovně moc nepotkávám.
Vlastně se potkáváme dvakrát, třikrát týdně u kafe, moc důvodů psát mi tedy nemá, to je divné, říkal jsem si.
Obsah zprávy byl ještě divnější: „Ty si nemyslíš, že je ten chlap v ženským oblečení buzna, že ne?“
„Já nevím, asi ne, je to… vlastně se o tom nechci bavit,“ zarazil jsem to.
„Hm… jen se nedělej…“ nedala se odbýt, ale já se rozhodl ji ignorovat, i když červíček zájmu a dokonce vzrušení mi v hlavě hlodal.
Ale Klára se nedala: „Já vím, že se ti líbí moje prsa, děsně nenápadně na ně koukáš,“ vytasila se se změnou tématu.
Nějak jsem nechápal, co tím myslí a raději jsem čekal, jak se to vyvrbí.
„No jen se přiznej,“ pokračovala v psaní po chvíli.
„No jo, tak se občas podívám, protože jsi hezká, to je snad normální, ne? Ale jestli ti to vadí, tak se teda omlouvám a dám si ode dneška pozor.“
„Vadí – nevadí, třeba bych ti ukázala i něco víc, ale to by sis se mnou musel povídat a odpovídat mi,“ nedala se odbýt.

Zaujalo mě co píše a líbilo se mi i to, jak přebírá iniciativu: „Jako třeba o tom chlápkovi, co se převlíká do ženského oblečení?“ zeptal jsem.
„Ano,“ odvětila a chvíli jsme si o tom psali, tak nějak neutrálně, jako že mě to nijak nepohoršuje, debata pomalu vázla, oba jsme totiž museli pracovat.

Po nějaké době odmlky mi poslala Klára selfie, na snímku zabírala nejvíc místa její prsa.
Klára byla samozřejmě úplně oblečená, pod tričkem jsem spíše tušil, než že by vůbec prosvítala, podprsenku, ale i tak vypadala báječně.
Fotku Klára komentovala slovy: „To je odměna za naše povídání a taky abys mě nemusel tak nenápadně okukovat… :)“

Druhý den jsme si na včerejší debatu ani nevzpomněli, když jsme se potkali s Klárou a Petrem na kafi, tak se Petr rozčiloval na kretény na magistrátu, protože udělali nesmyslnou cyklostezku nebo tak něco, což šlo úplně mimo mě.
Po pauze jsem se vrátil k práci, ale vrtalo mi hlavou, že něco bylo jinak než normálně.
Pak mi to došlo. Klára normálně nosí sukně a punčochy, ale punčochy mívá běžné, v tělové barvě a bez vzorku, jenže dnes měla černé s puntíky, vypadala díky tomu mnohem více sexy než jindy.
No, vlastně to přece nemůžu vědět, nepotkávám ji každý den a zase tolik pozornosti jí nevěnuji, může to být jen náhoda, nebo…
Ale co když… co mám dělat, přemýšlel jsem.
„Ta včerejší fotka byla moc pěkná,“ pochválil jsem ji nakonec do chatu, včera jsem se už k tomu nějak nedostal.
„Děkuji,“ odpověděla.
„Myslíš, že bys dneska mohla…“ začal jsem opatrně.
„Co?“
„Poslat další fotku?“
„Hm… A proč bych měla?“
„No včera si psala, že bys mi třeba i ukázala něco víc,“ zkoušel jsem to.
„To jsem psala, ale taky jsem psala, že by sis se mnou musel povídat,“ nedala se.
„Nojo, ale to takhle v práci úplně nejde,“ bránil jsem se, „ale co takhle po práci zajít někam na kafe?“
„Skvěle, beru, o pěti u východu?“ navrhnula.
„Třeba,“ souhlasil jsem a už jsem považoval záležitost za uzavřenou, když jsem si uvědomil, jak to vlastně začalo.
„A co ta fotka?“
„Hm, a co když ti pošlu fotku a ty pak nepřijdeš na naše rande?“
„Tak už rovnou rande?“ podivil jsem se.
„Rande, schůzka, setkání… to je jedno, jak to nazveme… ale ta fotka… napiš mi, jakou bys chtěl a podle toho se rozhodnu… ale bez dlouhého přemýšlení, prostě buď spontánní.“
Když bez přemýšlení, tak bez přemýšlení: „Ok, tak nohu, v těch krásných punčochách.“
„No super, takže sis jich všiml,“ pochválila mě, „a volba je to… správná“.

Klára si potěšeně sundala lodičku a namířila mobil na nohu.
Trochu se při tom styděla, ještě více se ale styděla za to, že ji můj zájem nejen lichotí ale i mírně vzrušuje.
Samozřejmě, že mě chtěla trochu provokovat, měla i další plány, na které snad dojde později, ale představy a realita jsou přeci jen dvě velmi odlišné věci.
Vyfotila detail nohy a odeslala, přitom ji jednak příjemně zamrazilo v podbřišku, ale také se otřásla nervozitou, jak tohle dopadne…

Koukal jsem na fotku, na které byla krásně vidět její nožka od lýtka dolů, kotník, nárt a mírně roztažené prsty u nohou.
To vše zakryté tenkou černou punčochou, kterou prosvítal červený lak na nehtech.
„To je opravdu nádherné,“ pochválil jsem ji a nemohl se dočkat pokračování, ale na to jsem musel počkat až po práci… a čas do pěti se vlekl velmi pomalu.

Konečně jsme se potkali před východem z práce a vyrazili do kavárny.
Bylo to jen pár minut od pracoviště, cestou jsme konverzovali tak nějak neutrálně a pokračovali jsme v tom i v zapadlém boxu malé kavárničky.
Náš rozhovor pomalu začal sklouzávat k osobnějším tématům a kroužili jsme okolo ženské módy.
To už jsme měli objednanou dvojku vína a i díky tomu jsme se trochu uvolnili…

„Tak tobě se líbí moje nohy a punčochy?“ zeptala se nakonec Klára.
„Líbí,“ musel jsem připustit… i když trochu s rozpaky.
„A oblékl by sis je třeba?“ pokračovala s dotazy a navázala tím na začátek našeho „sbližování“.
„Já nevím,“ odpovídal jsem váhavě.
„Nikdy jsem se k něčemu takovému nedostal, možná… možná bych to zkusil… ale nevím jak… těžko bych k tomu hledal odvahu,“ soukal jsem ze sebe pomalu.
Zamyšleně se na mě dívala, hrála si při tom se skleničkou od vína a opatrně přitom nadhodila: „A co kdybych… ti s tím pomohla… poradila…“
„Možná… ale… určitě ne dnes, já… “ koktal jsem zmateně, ale Klára se nedala odradit a kula železo, dokud bylo horké.
„A myslíš, že by to skončilo jenom punčochama? Nebo bys i pokračoval… sukní… líčením… parukou?“
„Hele, já nevím… já… to musím nějak vstřebat… to je na mě moc, takhle najednou… Teď ti neřeknu ano nebo ne. Asi by se muselo něco zkusit a pak…“ zdráhal jsem se.

Ale někde uvnitř mě se tenhle háček pevně zasekl, protože jsem pokračoval: „A tím převlečením… by to skončilo, nebo…?“
„Co máš na mysli?“ zeptala se, najednou trochu nejistě.
„No, třeba… já nevím… co kdyby mě to třeba vzrušilo… to bysme pak… spolu…“
„Možná, podle situace… nebo si to uděláš holt sám rukou,“ usmála se na mě.
„A ty?“ nechtěl jsem se tohoto tématu úplně vzdát.
„No já taky… sama… a třeba bych ti to i… ukázala… nebo… to by se vidělo.“
„To by… možná šlo…“ připustil jsem váhavě.

„Podívej, když mě budeš poslouchat, dopřeji ti spoustu zajímavých zážitků. Ale musíš mě fakt poslouchat,“ pronesla najednou úplně jiným, vážným a rozhodným tónem.
„Co tím myslíš, poslouchat?“ zeptal jsem.
„Tak třeba si nebudeš moc honit bez mého dovolení.“
Trochu mě zarazilo, jak rychle jsme se dostali od punčoch k tomu, jestli si můžu vyhonit, ale… pořád mě to něčím přitahovalo: „A ty zážitky?“
„Tak třeba… co kdybych si teď sundala kalhotky a ty sis je oblékl?“ šokovala mě.
„Co, tady, teď, to přece… to je možná moc hrrr… ale…“ naoko jsem se bránil, ale něco uvnitř mě… se zvrhle tetelilo blahem a očekáváním, co ještě vymyslí.
„Vzrušilo tě to, že, jen se přiznej,“ útočila na mě.
„Trochu, možná…“ musel jsem připustit.
„Tak co kdyby sis šel na záchod vyhonit? Jen tak na zkoušku… že by to mohlo… tak nějak fungovat… „

Už mě měla v hrsti, nepřemýšlel jsem jestli ano nebo ne, ale spíš jak to udělat.
„Ale… jako jen tak… sám… bez nějaké… inspirace?“
„A co si představuješ za inspiraci?“ zamyslela se, rozhlédla se – skoro prázdná kavárnička, my dva v temném boxu, a nikdo ani pořádně nevěděl, že tam jsme.
Zula si lodičky a položila mi nohy do klína.
Jezdila mi po rozkroku a můj ocas začal tuhnout.
„Fakt se ti líbí moje nohy,“ konstatovala pobaveně, když jsem je začal hladit po nártech a šlapkách.
Trochu jsem si při tom směřoval její nohy tam, kam jsem potřeboval a třel si o ně tuhnoucí péro.
Blaženě se usmívala, když jsem ji masíroval prsty na nohou a zajížděl mezi ně svými prsty.
„Však si jich ještě užiješ,“ přerušila mě, „a teď běž,“ poručila.

Poslušně jsem vstal a odešel na záchod, zamknul se v kabince a se vzpomínkou na její nožky v mém rozkroku jsem si začal honit.
Sledoval jsem i fotku její nožky a mé vzrušení rostlo a rostlo, i proto, že bylo budováno průběžně naším rozhovorem.
A bylo to i dost perverzní a přitom fakt vzrušující, takže za chvilku jsem stříkal do dlaně.
Provinile jsem se opláchnul a vrátil se k Kláře.
Zamyšleně mě pozorovala: „Fakt sis vyhonil?“
Jenom jsem přikývl a na to se spokojeně usmála.
Měli jsme dopito, Klára prohlásila, že pro dnešek stačilo a že už musí jít.
Nebránil jsem, protože jsem tušil, že to bude zajímavě pokračovat, když ne dnes, tak jindy.

Klára nemohla uvěřit svému štěstí, něco takového si vždycky tajně přála, mít svoji poslušnou hračku.
Nebyla klasická domina, nechtěla nikoho mučit, ponižovat, nic takového.
Jenže všichni tohle prostě chtěli – když už se s někým bavila na toto téma, tak vždy chtěla, aby byla jeho paní, aby ho potrestala výpraskem a kdo ví, co ještě.
Ale ona chtěla jenom něco takhle jemného, někoho, kdo ji poslechne, s kým si bude moci hrát.
Věděla, že ještě nemá zdaleka vyhráno, že se to může změnit, ale zatím to šlo výborně, protože při předchozích pokusech se debata svezla na tresty a podobné… ohavnosti, které odmítala.

Šla domů a cítila, že je úplně mokrá, mezi nohama ji nepříjemně svědilo.
Vběhla do autobusu a sesunula se na zadní sedadlo, nohu přehodila přes nohu a tiskla stehna proti sobě.
Moc to nepomohlo, spíše naopak, ještě více ji to rozdráždilo.
Naštěstí seděla úplně vzadu a moc lidi v autobuse nebylo, takže strčila ruku nenápadně pod stehno a přes sukni a kalhotky se aspoň trochu hladila, tlačila prsty dovnitř, což přes látku moc nešlo, ale tlak v jejím klíně už nebyl tak nesnesitelný.

Vystoupila z autobusu a šla domů, těch pár metrů bylo skoro nekonečných, občas musela tisknout nohy k sobě a pak teprve mohla pokračovat dále.
Ve výtahu si už zajela rukou pod sukni a přes kalhotky se hladila, sotva vešla do bytu a zavřela dveře, sesunula se na zem, rychle stáhla kalhotky, roztáhla nohy a už měla v sobě dva prsty a zuřivě si začala honit kundičku.
Musela přidat třetí a čtvrtý prst, úplně čvachtala a vzdychala a brzy se zmítala v orgasmu.
Ten byl jako blesk a projel jí celým tělem, takhle báječné jsem se už dlouho neodpráskla, pomyslela si.

Pořád ještě ležela na zemi a pár minut odpočívala, než se vzpamatovala.
Jenže si vůbec nepřipadala ukojená, pořád z toho všeho byla pěkně nadržená – a tak se rozhodla, že si to udělá ještě jednou.
Chtěla při tom trochu ukojit i své exhibicionistické choutky, takže šla do koupelny, svlékla se do naha a prohlížela se v zrcadle.
Postupně se začala hladit a při tom se dívala do zrcadla, nevěděla, jestli ji víc vzrušuje to, že se vidí, nebo že na ni ze zrcadla někdo kouká.
Ani teď to dlouho nevydržela a její prsty vklouzly neomylně do klína, kde začaly laskat znovu mokrou kundičku.
Těkala pohledem po svém odraze v zrcadle, z tváře do klína a zase zpět, přitom zavadila pohledem i o pohozené oblečení, o kalhotky a punčochy, které to vše dnes nastartovaly.
Myslela na rozhovor v kavárně, na sebe, na svou novou hračku, znovu na svůj odraz, na punčochy.
Prsty kmitaly jejím lůnem, pánví proti nim přirážela dokud se znovu nezkroutila v báječném orgasmu.
Poté se vyčerpaně dovlekla do postele a usnula s blaženou vyhlídkou věcí budoucích.